ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.1201.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1201/2019-3814
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 9. 2020 o dovoláních obviněných 1. M. Č. , narozeného dne XY v XY, bytem XY, adresa pro doručování: XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, 2. M. L. , narozeného dne XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, 3. T. S. , narozeného dne XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, 4. J. L. , narozeného dne XY v XY, bytem XY, adresa pro doručování: XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, č. j. 15 To 40/2018-3251, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 4/2017, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. Č. a J. L. odmítají.
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného T. S. odmítá.
III. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného M. L. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 31. 8. 2017, č. j. 49 T 4/2017-2753, byli (vedle dalších spoluobviněných) M. Č. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (jednání pod bodem I. a III.) a zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (jednání pod bodem II. a III.), M. L. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, T. S. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a J. H. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Současně soud prvního stupně (mimo jiné) zprostil podle §226 písm. a) tr. řádu obviněného J. L. obžaloby pro skutek, v němž byly spatřovány dílčí útoky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, se stal.
2. Uvedených trestných činů se přitom podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili výše uvedení obvinění následovně:
Obžalovaný M. Č.
I.
v době minimálně od 16. 6. 2015 do 26. 8. 2015 po předchozí dohodě učiněné na blíže nezjištěném místě území okresu Ústí nad Labem s obžalovaným M. P., který mu k nákupům poskytoval finanční prostředky, od přesně neustanovené osoby a na přesně neustanoveném místě na území obce XY v Polsku opatřil a následně do České republiky dovezl vždy balení léčiva Cirrus, kdy každé jedno balení obsahuje 14 tablet léčiva a každá 1 tableta obsahuje 120 mg psychotropní látky pseudoefedrin, případně jiného léčiva obsahujícího psychotropní látky, kdy hranice obou států překračoval na území obce XY, okres Liberec, a bezprostředně po svém návratu z Polska s vědomím, že tohoto léčiva bude zneužito výhradně k neoprávněné výrobě psychotropní látky metamfetamin, většinu tohoto léčiva předal v Ústí nad Labem obžalovanému M. P., případně jeho manželce obžalované V. P., a část obžalovanému R. W., jenž následně sám nebo za jeho přítomnosti z takto opatřených léčiv psychotropní látku metamfetamin vyráběl a o takto vyrobenou drogu se společně rozdělili,
kdy obžalovaný M. Č. tímto způsobem za shora uvedené období obstaral a do České republiky z Polska dovezl:
- dne 16. 6. 2015 minimálně 30 krabiček léčiva Cirrus, kdy část předal obžalovanému M. P. a část obžalovanému R. W.,
- dne 22. 6. 2015 minimálně 30 krabiček léčiva Cirrus, kdy část předal obžalovanému M. P. a přesně nezjištěné množství obžalovanému R. W.,
- dne 25. 6. 2015 společně s obžalovaným M. P. minimálně 30 krabiček léčiva Cirrus, kdy část předal obžalovanému M. P. a část obžalovanému R. W.,
- dne 28. 6. 2015 celkem 30 krabiček léčiva Cirrus, kdy v Ústí nad Labem 24 krabiček předal obžalovanému M. P. a 6 balení obžalovanému R. W.,
- dne 1. 7. 2015 minimálně 7 krabiček léčiva Cirrus, které v Ústí nad Labem předal obžalovanému R. W.,
- dne 7. 7. 2015 společně s obžalovanou V. P. minimálně 30 krabiček léčiva Cirrus,
- dne 13. 7. 2015 společně s obžalovanou V. P. minimálně 30 krabiček léčiva Cirrus, kdy část předal obžalované V. P. a přesně nezjištěnou část obžalovanému R. W.,
- dne 19. 7. 2015 celkem 36 krabiček léčiva Cirrus, které ihned po překročení hranice předal v XY obžalované V. P.,
- dne 26. 7. 2015 společně s obžalovanou V. P. množství 42 krabiček přesně neustanoveného léčiva Acelan, s deklarovaným obsahem 12 tablet léčiva, kdy každá 1 tableta obsahuje 60 mg psychotropní látky pseudoefedrin,
- dne 30. 7. 2015 minimálně 5 krabiček léčiva Cirrus, které předal obžalovanému R. W.,
- dne 1. 8. 2015 minimálně 30 krabiček léčiva Cirrus, kdy část předal obžalovanému M. P. a nejméně 10 krabiček obžalovanému R. W.,
- dne 7. 8. 2015 minimálně 30 krabiček léčiva Cirrus, kdy část předal obžalovanému M. P., a nejméně 5 krabiček obžalovanému R. W.,
- dne 10. 8. 2015 minimálně 30 krabiček léčiva Cirrus, kdy část předal obžalovanému M. P. a část obžalovanému R. W.,
- dne 14. 8. 2015 minimálně 18 krabiček léčiva Cirrus, kdy část předal obžalované V. P. a část obžalovanému R. W.,
- dne 21. 8. 2015 minimálně 30 krabiček léčiva Cirrus, kdy část předal obžalovanému M. P. a část obžalovanému R. W.,
- dne 26. 8. 2015 minimálně 10 krabiček léčiva Cirrus, kdy část z těchto léčiv předal obžalovanému R. W.,
v době nejméně od 31. 8. 2015 do 25. 10. 2015 vždy po obdržení příslušných pokynů od již zemřelého E. L., nar. XY, který mu pro účely nákupu poskytoval jak řidiče s vozidlem na převoz do XY, tak i finanční prostředky určené k nákupu léčiv, od přesně neustanovené osoby a na přesně neustanoveném místě na území obce XY v Polsku, opatřil a následně do České republiky dovezl vždy balení léčiva Cirrus, kdy každé jedno balení obsahuje 14 tablet léčiva a každá 1 tableta obsahuje 120 mg psychotropní látky pseudoefedrin, kdy hranice obou států překračoval na území obce XY, okres Liberec, a bezprostředně po svém návratu z Polska nebo po návratu do Ústí nad Labem s vědomím a srozuměním, že tohoto léčiva bude zneužito výhradně k neoprávněné výrobě psychotropní látky metamfetamin, většinu tohoto léčiva předal ještě v XY osobě přímo určené E. L., která jej na této cestě doprovázela, nebo následně v Ústí nad Labem určeným osobám, případně část léčiva po návratu do Ústí nad Labem předal obžalovaným M. P., V. P., nebo obžalovanému R. W., jenž následně sám nebo za jeho přítomnosti z takto opatřených léčiv psychotropní látku metamfetamin vyráběl a o takto vyrobenou drogu se společně rozdělili, kdy tak tímto způsobem buď samostatně nebo na pokyn E. L. s vědomím, že vedle E. L. jsou zde další osoby, které po převzetí léků z nich vyrobí pervitin, obstaral a do České republiky z Polska dovezl:
- dne 1. 9. 2015 minimálně 50 balení léčiva Cirrus, kdy většinu předal přesně neustanovené osobě určené E. L. a část obžalovanému M. P.,
- dne 8. 9. 2015 společně s obžalovaným M. B. určeným k doprovodu E. L., celkem 93 krabiček léčiva Cirrus, kdy 83 balení předal v XY M. B. a 10 balení v Ústí nad Labem obžalovanému R. W.,
- dne 10. 9. 2015 společně s obžalovanými M. B. a M. J. určenými E. L. celkem 150 krabiček léčiva Cirrus, kdy 91 balení předal v XY obžalovaným M. B. a M. J., a v Ústí nad Labem celkem 41 balení obžalovanému M. P. a 18 balení obžalovanému R. W.,
- dne 20. 9. 2015 společně s přesně neustanovenou osobou určenou E. L. celkem 150 krabiček léčiva Cirrus, kdy nejméně 140 balení předal v XY osobě určené E. L. a v Ústí nad Labem 10 balení obžalovanému R. W.,
- dne 23. 9. 2015 společně s obžalovaným M. B. k doprovodu určenou E. L. minimálně 50 krabiček léčiva Cirrus, kdy vše předal v XY obžalovanému M. B.,
- dne 3. 10. 2015 společně s obžalovaným M. B. určenou E. L. minimálně 100 krabiček léčiva Cirrus, kdy přesně nezjištěnou část předal v XY obžalovanému M. B., a přesně nezjištěnou část obžalovanému D. K.,
- dne 6. 10. 2015 společně s obžalovaným M. B. určeným k doprovodu E. L. minimálně 50 krabiček léčiva Cirrus, kdy vše předal v XY obžalovanému M. B.,
- dne 8. 10. 2015 společně s E. L. minimálně 50 krabiček léčiva Cirrus, kdy vše předal v XY E. L.,
- dne 10. 10. 2015 společně s přesně neustanovenou osobou určenou E. L. celkem 100 krabiček léčiva Cirrus, kdy vše předal v XY osobě k doprovodu určené E. L.,
- dne 12. 10. 2015 společně s dalšími přesně neustanovenými osobami celkem 50 krabiček léčiva Cirrus, kdy vše předal na přesně nezjištěném místě přesně nezjištěným osobám,
- dne 13. 10. 2015 sám celkem 150 krabiček léčiva Cirrus, kdy vše předal v Ústí nad Labem - XY obžalovanému J. B. určenému k převzetí léčiva E. L.,
- dne 18. 10. 2015 sám celkem 120 krabiček léčiva Cirrus, kdy všechno toto léčivo předal v Ústí nad Labem přímo E. L.,
- dne 19. 10. 2015 společně s E. L. minimálně 500 krabiček léčiva Cirrus, kdy vše předal v XY přímo E. L.,
- dne 21. 10. 2015 společně s obžalovaným D. K. celkem 100 krabiček léčiva Cirrus, kdy přesně nezjištěnou část předal obžalovanému D. K. a část si ponechal,
kdy tak z Polska do České republiky dovezl celkem 2131 krabiček léčiva Cirrus, kdy z jedné krabičky uvedeného léku lze vyrobit minimálně 1 gram drogy označované jako pervitin,
II.
v době od 26. 10. 2015 do 22. 11. 2015 vždy po obdržení příslušných pokynů od již zemřelého E. L., nar. XY, který mu pro účely nákupu poskytoval jak řidiče s vozidlem na převoz do XY, tak i finanční prostředky určené k nákupu léčiv, od přesně neustanovené osoby a na přesně neustanoveném místě na území obce XY v Polsku, opatřil a následně do České republiky dovezl vždy balení léčiva Cirrus, kdy každé jedno balení obsahuje 14 tablet léčiva a každá 1 tableta obsahuje 120 mg psychotropní látky pseudoefedrin, kdy hranice obou států překračoval na území obce XY, okres Liberec, a bezprostředně po svém návratu z Polska nebo po návratu do Ústí nad Labem s vědomím a srozuměním, že tohoto léčiva bude zneužito výhradně k neoprávněné výrobě psychotropní látky metamfetamin, většinu tohoto léčiva předal ještě v XY osobě přímo určené E. L., která jej na této cestě doprovázela, nebo následně v Ústí nad Labem určeným osobám, případně část léčiva po návratu do Ústí nad Labem předal obžalovaným M. P., V. P., nebo obžalovanému R. W., jenž následně sám nebo za jeho přítomnosti z takto opatřených léčiv psychotropní látku metamfetamin vyráběl a o takto vyrobenou drogu se společně rozdělili, kdy tak tímto způsobem buď samostatně nebo na pokyn E. L. s vědomím, že vedle E. L. jsou zde další osoby, které po převzetí léků z nich vyrobí pervitin, obstaral a do České republiky z Polska dovezl:
- dne 31. 10. 2015 společně s přesně neustanovenou osobou určenou E. L. celkem 190 krabiček léčiva Cirrus, kdy přesně nezjištěnou část předal v XY osobě k doprovodu určené E. L. a přesně nezjištěnou část v Ústí nad Labem obžalovanému R. W.,
- dne 4. 11. 2015 společně s přesně neustanovenou osobou určenou E. L. celkem 190 krabiček léčiva Cirrus, kdy přesně nezjištěnou část předal v XY osobě k doprovodu určené E. L. a přesně nezjištěnou část v Ústí nad Labem obžalovanému R. W.,
- dne 5. 11. 2015 společně s přesně neustanovenou osobou určenou E. L. celkem 200 krabiček léčiva Cirrus, kdy přesně nezjištěnou část předal v XY osobě k doprovodu určené E. L. a přesně nezjištěnou část v Ústí nad Labem obžalovaným R. W. a D. K.,
- dne 9. 11. 2015 společně s přesně neustanovenou osobou určenou E. L. celkem 150 krabiček léčiva Cirrus, kdy přesně nezjištěnou část předal v XY osobě k doprovodu určené E. L. a přesně nezjištěnou část v Ústí nad Labem obžalovanému R. W.,
- dne 13. 11. 2015 společně s přesně neustanovenou osobou určenou E. L. celkem 250 krabiček léčiva Cirrus, kdy přesně nezjištěnou část předal v XY osobě k doprovodu určené E. L. a minimálně 10 krabiček v Ústí nad Labem obžalovanému R. W.,
- dne 14. 11. 2015 společně s obžalovaným D. K. a další přesně neustanovenou osobou celkem 50 krabiček léčiva Cirrus, kdy přesně nezjištěnou část předal obžalovanému D. K. a přesně nezjištěnou část si ponechal.
- dne 20. 11. 2015 společně s přesně neustanovenou osobou určenou E. L. minimálně 50 krabiček léčiva Cirrus, kdy přesně nezjištěnou část předal v XY osobě k doprovodu určené E. L.,
po smrti organizátora E. L. dne 22. 11. 2015 v době od 18. 12. 2015 do 21. 2. 2016 vždy po obdržení příslušných pokynů od obžalovaného M. L., který mu pro účely nákupu poskytoval jak řidiče s vozidlem na převoz do XY, tak i finanční prostředky určené k nákupu léčiv, nebo po obdržení finančních prostředků od obžalovaných A. F. či D. K., od přesně neustanovené osoby a na přesně neustanoveném místě na území obce P. v Polsku opatřil a následně do České republiky dovezl vždy balení léčiva Cirrus, kdy každé jedno balení obsahuje 14 tablet léčiva a každá 1 tableta obsahuje 120 mg psychotropní látky pseudoefedrin, kdy hranice obou států překračoval na území obce XY, okres Liberec, a bezprostředně po svém návratu z Polska nebo po návratu do Ústí nad Labem s vědomím a srozuměním, že tohoto léčiva bude dalšími osobami mimo M. L. zneužito výhradně k neoprávněné výrobě psychotropní látky metamfetamin, většinu tohoto léčiva předal buď ještě v XY osobě přímo určené M. L., která jej na této cestě doprovázela, nebo následně v Ústí nad Labem osobám, které si nákup léčiva sjednaly, kdy takto za shora uvedené období obstaral a do České republiky z Polska dovezl:
- dne 18. 12. 2015 společně s obžalovaným D. K. celkem 200 krabiček léčiva Sudafed, kdy toto léčivo bezprostředně po nákupu předal osobě D. K.,
- dne 23. 12. 2015 společně s obžalovaným A. F. celkem nejméně 90 krabiček léčiva Cirrus, kdy toto léčivo bezprostředně po nákupu předal osobě A. F.,
- dne 28. 12. 2015 společně s obžalovaným A. F. celkem 90 krabiček léčiva Cirrus, kdy toto léčivo bezprostředně po nákupu předal osobě A. F.,
- dne 30. 12. 2015 společně s obžalovaným M. L. celkem 350 krabiček léčiva Cirrus, kdy toto léčivo bezprostředně po nákupu předal osobě M. L.,
- dne 5. 1. 2016 společně s dosud přesně neustanovenou osobou minimálně 50 krabiček léčiva Cirrus, kdy toto léčivo bezprostředně po nákupu do České republiky předal obžalovanému A. F.,
- dne 8. 1. 2016 společně s dosud přesně neustanovenou osobou minimálně 50 krabiček léčiva Cirrus, kdy toto léčivo bezprostředně po nákupu do České republiky předal obžalovanému A. F., případně jím pověřené osobě,
- dne 9. 1. 2016 sám minimálně 50 krabiček léčiva Cirrus, kdy toto léčivo bezprostředně po nákupu předal obžalovanému M. L., případně jím pověřené osobě,
- dne 14. 1. 2016 společně s P. G., nar. XY, minimálně 50 krabiček léčiva Cirrus, kdy toto léčivo bezprostředně po nákupu do České republiky předal obžalovanému A. F.,
- dne 16. 1. 2016 společně s dosud přesně neustanovenou osobou minimálně 50 krabiček léčiva Cirrus, kdy toto léčivo bezprostředně po nákupu předal této neustanovené osobě, jež byla k doprovodu a převzetí léčiva pověřena obžalovaným M. L.,
- dne 19. 1. 2016 společně s P. G., nar. 17. 7. 1993, minimálně 90 krabiček léčiva Cirrus, kdy toto léčivo bezprostředně po nákupu předal P. G., jenž byl následně dne 19. 1. 2016 s léčivem zadržen Celní správou České republiky, kdy toto léčivo bylo určené pro obžalovaného A. F.,
- dne 22. 1. 2016 společně s dosud přesně neustanovenou osobou sjednanou k doprovodu obžalovaným M. L. celkem 335 krabiček léčiva Cirrus, kdy celkem 290 krabiček léčiva bezprostředně po nákupu předal této neustanovené osobě, a 45 krabiček léčiva prostřednictvím T. J., nar. XY, předal v Ústí nad Labem obžalovanému A. F.,
- dne 29. 1. 2016 sám minimálně 50 krabiček léčiva Cirrus, kdy toto léčivo určené pro obžalovaného A. F., který na ně předal M. Č. peníze, bezprostředně po návratu předal přesně nezjištěné osobě,
- dne 5. 2. 2016 společně s dosud přesně neustanovenou osobou sjednanou k doprovodu obžalovaným M. L. minimálně 350 krabiček léčiva Cirrus, kdy toto léčivo bezprostředně po nákupu předal přímo této neustanovené osobě,
- dne 12. 2. 2016 společně s dosud přesně neustanovenou osobou minimálně 50 krabiček léčiva Cirrus, kdy toto léčivo bezprostředně po nákupu a návratu do České republiky předal obžalovanému M. L., případně jím pověřené osobě,
- dne 13. 2. 2016 společně s dosud neustanovenou osobou celkem 50 krabiček léčiva Cirrus, kdy nejméně 45 krabiček léčiva bezprostředně po návratu do České republiky předal obžalovanému A. F. a nejméně 5 krabiček obžalovanému R. W.,
- dne 19. 2. 2016 společně s dosud přesně neustanovenou osobou sjednanou k doprovodu obžalovaným M. L., celkem nejméně 500 krabiček léčiva Cirrus, kdy toto léčivo bezprostředně po nákupu předal přímo této neustanovené osobě, a část si ponechal,
- dne 21. 2. 2016 společně s dosud přesně neustanovenou osobou minimálně 400 krabiček léčiva Cirrus, kdy část léčiva bezprostředně po nákupu a návratu do České republiky předal obžalovanému M. L. a přesně nezjištěnou část předal obžalovanému A. F.,
kdy tak z Polska do České republiky dovezl celkem 3885 krabiček léčiva Cirrus, kdy z jedné krabičky uvedeného léku lze vyrobit minimálně 1 gram drogy označované jako pervitin,
III.
v přesně nezjištěné době od roku 2014 do 6. 3. 2016 na různých místech v okrese Ústí nad Labem po předchozí dohodě osobně opatřil drogu označovanou jako pervitin následujícím osobám v následujících případech:
- v přesně nezjištěné době od 1. 10. 2015 do 31. 12. 2015 předal v nejméně 1 případě přesně nezjištěné množství drogy označované jako pervitin J. L., nar. XY,
- v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2015 prodal v nejméně 5 případech vždy 0,2 až 0,4 gramů drogy označované jako pervitin za částku 200,- až 400,- Kč H. T., nar. XY, kdy takto jí tedy za uvedené období prodal nejméně 1 gram uvedené drogy za celkovou částku nejméně 1.000,- Kč,
- v přesně nezjištěné době od roku 2015 do 6. 3. 2016 prodal nejméně 1x týdně vždy 1 gram drogy označované jako pervitin P. H., nar. XY, kdy takto jí za uvedené období prodal celkem 40 gramů uvedené drogy za celkovou částku nejméně 20.000,- Kč,
- v přesně nezjištěné době od roku 2015 do 6. 3. 2016 předal v nejméně 3 případech přesně nezjištěné množství drogy označované jako pervitin J. B., nar. XY, kdy takto jí tedy za uvedené období předal nejméně celkem 2,4 gramu uvedené drogy,
- v přesně nezjištěné době od roku 2015 do 31. 7. 2016 předal v nejméně 5 případech vždy přesně nezjištěné množství drogy označované jako pervitin J. V., nar. XY, kdy takto mu za uvedené období předal nejméně 1 gram uvedené drogy,
- v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2015 prodal v nejméně 2 případech vždy 0,2 gramu drogy označované jako pervitin za částku 200,- Kč M. T., nar. XY, kdy takto mu za uvedené období prodal celkem 0,4 gramu uvedené drogy za celkovou částku 400,- Kč,
- v přesně nezjištěné době nejméně od roku 2015 do měsíce února 2016 prodal minimálně v nejméně 20 případech průměrně 0,5 gramu drogy označované jako pervitin za částku 500,- Kč M. K., nar. XY, kdy takto mu za uvedené období prodal nejméně celkem 10 gramů uvedené drogy za celkovou částku nejméně 10.000,- Kč,
- v přesně nezjištěné době nejméně od roku 2014 do roku 2015 prodal ve svém bydlišti nebo v okolí svého bydliště v nejméně 48 případech vždy nejméně 0,2 gramu drogy označované jako pervitin za částku 200,- Kč T. T., nar. XY, kdy takto mu za uvedené období prodal nejméně celkem 9,6 gramů uvedené drogy za celkovou částku nejméně 9.600,- Kč,
- v přesně nezjištěné době nejméně od počátku roku 2015 do 6. 3. 2016 v okolí svého bydliště prodal nejméně 25x 1 gram drogy označované jako pervitin za částku 1.000,- Kč P. T., nar. XY, kdy takto mu za uvedené období prodal nejméně celkem 25 gramů uvedené drogy za celkovou částku nejméně 25.000,- Kč,
- v přesně nezjištěné době nejméně od 1. 6. 2015 do 31. 12. 2015 na různých přesně neustanovených místech v okrese Ústí nad Labem po předchozí dohodě v nejméně 3 případech prodal celkem nejméně 0,6 gramů drogy označované jako pervitin za částku 600,- Kč K. K., nar. XY,
kdy (pseudo)efedrin je pro účely zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách jako prekurzor uveden v přílohách přímo použitelného předpisu Evropských společenství, a to Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 273/2004 a Nařízení rady (ES) č. 111/2005,
kdy metamfetamin je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v účinném znění, přičemž neměl jakékoliv zákonné oprávnění k zacházení či nakládání s těmito látkami,
Obžalovaní R. A. Z., M. L., T. S.,
I.
na základě pokynů od již zemřelého E. L., nar. XY, kdy si obž. Z. byl vědom toho, že E. L. za účelem dovozu léčiv potřebných k výrobě drogy označované jako pervitin sjednal obžalovaného M. Č. k dovozu z Polska do ČR za příslib odměny léků zn. Cirrus, z nichž obž. Z. následně bude vyrábět drogu označovanou jako pervitin za pomoci dalších osob, například T. S., který o dovozech léčiv obž. Č. a následném předání drogy obž. L. či dalším osobám věděl také, v době nejméně od 19. 9. 2015 do 22. 11. 2015 za užití chemikálií a předmětů k tomu potřebných obžalovaný R. A. Z. společně s obžalovaným T. S. v zahradní chatce v ulici XY v Ústí nad Labem - XY, okres Ústí nad Labem, případně na dalších přesně nezjištěných místech v Ústí nad Labem, za využití léčiva zn. Cirrus, kdy každé balení obsahuje 14 tablet léčiva a každá 1 tableta obsahuje 120 mg psychotropní látky pseudoefedrin, které na základě pokynu E. L. z území Polska přivážel obžalovaný M. Č. z neustanoveného místě v P. v Polsku, a na základě pokynu E. L. toto léčivo předal buď přímo E. L., nebo jím k tomu určené osobě, která následně na základě pokynu E. L. zajistila předání léčiva obžalovaným R. A. Z. a T. S., které E. L. sjednal k výrobě drogy označované jako pervitin, kdy obžalovaní Z. a S. vyrobili drogu označovanou jako pervitin, kdy tuto následně předali E. L., případně jím určené osobě, a část si jako odměnu ponechali pro vlastní potřebu, kdy tak obž. R. A. Z. za shora uvedené období společně s obžalovaným T. S. vyrobili:
- v době od 6. 10. 2015 do 7. 10. 2015 obž. S. sám, případně společně s další doposud neustanovenou osobou minimálně 40 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předal na základě pokynu E. L. v Ústí nad Labem obžalovanému M. B.,
- v době od 9. 10. 2015 do 13. 10. 2015 oba obžalovaní společně minimálně 130 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali na základě pokynu E. L. jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 14. 10. 2015 do 15. 10. 2015 obž. S. sám, případně společně s další doposud neustanovenou osobou, minimálně 44 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předal na základě pokynu E. L. obžalovanému J. B.,
- v době od 19. 10. 2015 do 21. 10. 2015 oba obžalovaní společně dílem za přítomnosti obžalovaného A. F. a dílem za přítomnosti obžalovaného J. B. určených E. L. k přítomnosti u výroby minimálně 400 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali na základě pokynu E. L. obžalovanému J. B. a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 4. 11. 2015 do 5. 11. 2015 obž. Z. sám nebo za přítomnosti neustanovené osoby minimálně 150 gramů drogy označované jako pervitin na blíže neustanoveném místě v Ústí nad Labem, kterou následně osobně v Ústí nad Labem na čerpací benzínové stanici L. na ulici XY dne 5. 11. 2015 předal E. L. a část si ponechal,
- v době od 5. 11. 2015 do 7. 11. 2015 oba obžalovaní společně minimálně 150 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali na základě pokynu E. L. jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 9. 11. 2015 do 11. 11. 2015 oba obžalovaní společně minimálně 130 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali na základě pokynu E. L. jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 13. 11. 2015 do 15. 11. 2015 oba obžalovaní společně minimálně 200 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali na základě pokynu E. L. jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 20. 11. 2015 do 21. 11. 2015 oba obžalovaní společně minimálně 40 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali E. L., případně jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
po smrti E. L. dne 22. 11. 2015, v popsaném jednání obž. R. A. Z. pokračoval i nadále, ale nyní na základě pokynů od osoby obžalovaného M. L., kdy si obž. Z. byl vědom toho, že M. L. za účelem dovozu léčiv potřebných k výrobě drogy označované jako pervitin sjednal obžalovaného M. Č. k dovozu z Polska do ČR za příslib odměny léků zn. Cirrus, z nichž obž. Z. následně bude vyrábět drogu označovanou jako pervitin za pomoci dalších osob, například T. S., který o dovozech léčiv obž. Č. a následném předání drogy obž. L. či dalším osobám věděl také, v době nejméně od 18. 12. 2015 do 6. 3. 2016 za užití chemikálií a předmětů k tomu potřebných společně s osobou T. S. v zahradní chatce v ulici XY č.e. XY v Ústí nad Labem - XY, okres Ústí nad Labem, případně na dalších přesně nezjištěných místech v Ústí nad Labem, za využití léčiva zn. Cirrus, kdy každé balení obsahuje 14 tablet léčiva a každá 1 tableta obsahuje 120 mg psychotropní látky pseudoefedrin, které na základě pokynu obžalovaného M. L. z území Polska přivážel obžalovaný M. Č. z neustanoveného místě v P. v Polsku, a na základě pokynu obžalovaného M. L. toto léčivo předal buď přímo M. L., nebo jím k tomu určené osobě, která následně na základě pokynu M. L. zajistila předání léčiva obžalovaným R. A. Z. a T. S. , které obžalovaný M. L. sjednal k výrobě drogy označované jako pervitin, kdy obžalovaní Z. a S. vyrobili drogu označovanou jako pervitin, kdy tuto následně předali obžalovanému M. L., případně jím určené osobě, a část si jako odměnu ponechali pro vlastní potřebu, kdy tak obž. R. A. Z. za shora uvedené období společně s obžalovaným T. S. a někdy i za přítomnosti obžalovaného M. L. vyrobili:
- v době od 30. 12. 2015 do 1. 1. 2016 oba obžalovaní Z. a S. společně minimálně 200 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali buď přímo obžalovanému M. L., nebo jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 10. 1. 2016 do 11. 1. 2016 oba obžalovaní Z. a S. společně minimálně 120 gramů drogy označované jako pervitin, která měla být předána obžalovanému M. L., kdy k dokončení výroby nedošlo, neboť dne 10.1. 2016 bylo poškozeno zařízení k výrobě drogy a došlo ke ztrátě podstatné části vyráběné drogy,
- v době od 22. 1. 2016 do 25. 1. 2016 oba obžalovaní Z. a S. společně minimálně 250 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali buď přímo obžalovanému M. L. nebo jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 29. 1. 2016 do 30. 1. 2016 oba obžalovaní Z. a S. společně minimálně 40 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali buď přímo obžalovanému M. L. nebo jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 5. 2. 2016 do 6. 2. 2016 oba obžalovaní Z. a S. společně minimálně 300 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali přímo obžalovanému M. L., a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 12. 2. 2016 do 14. 2. 2016 oba obžalovaní Z. a S. společně minimálně 40 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali buď přímo obžalovanému M. L. nebo jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 19. 2. 2016 do 22. 2. 2016 oba obžalovaní Z. a S. společně minimálně 400 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali buď přímo obžalovanému M. L. nebo jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- dne 6. 3. 2016 oba obžalovaní Z. a S. společně za přítomnosti obž. M. L. minimálně 88,1 gramu drogy označované jako pervitin, kdy vlastní výroba byla ve 13.15 hodin přerušena zásahem Policie ČR, kdy tak nebyla dokončena výroba celého zamýšleného množství drogy,
kdy tak za shora uvedené období obžalovaní R. A. Z. a T. S. na základě pokynů E. L. a poté obžalovaného M. L., jehož pokyny směřovaly k výrobě 1.438,1 gramu drogy označované jako pervitin, vyrobili, obž. Z. nejméně 2.638,1 gramu drogy označované jako pervitin, obž. S. nejméně 2.572,1 gramu drogy označované jako pervitin, která byla následně prostřednictvím E. L. a obžalovaného M. L. za úplatu distribuována dalším osobám, případně si část ponechali pro svou potřebu či k distribuci jiným osobám,
(…)
III.
obž. T. S. sám
- v přesně nezjištěné době na přelomu roku 2015 a roku 2016 na přesně nezjištěném místě v Ústí nad Labem, okres Ústí nad Labem předal nejméně ve 2 případech celkem minimálně 0,2 gramu drogy označované jako pervitin M. J., nar. XY,
- v přesně nezjištěné době od počátku roku 2015 do 6. 3. 2016 na přesně nezjištěném místě v Ústí nad Labem, okres Ústí nad Labem, prodal za finanční částku 500,- Kč nejméně v 1 případě celkem nejméně 0,3 gramu drogy označované jako pervitin M. Š., nar. XY,
IV.
obž. T. S. sám
v přesně nezjištěné době od dubna roku 2015 do 31. 12. 2015 za odměnu 1 až 2 gramy drogy označované jako pervitin a finanční částky 800,- Kč domluvil s obžalovaným R. W. výrobu celkem 30 gramů drogy označované jako pervitin, kdy za tímto účelem obžalovanému W. před domem XY v Ústí nad Labem, předal potřebné množství léčiv s obsahem pseudoefedrinu a následně po provedené výrobě si na stejném místě vyzvedl celkem 30 gramů vyrobené drogy označované jako pervitin,
(…)
kdy (pseudo)efedrin je pro účely zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách jako prekurzor uveden v přílohách přímo použitelného předpisu Evropských společenství, a to Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 273/2004 a Nařízení rady (ES) č. 111/2005,
kdy metamfetamin je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v účinném znění,
přičemž obžalovaní Z., S. a L. neměli jakékoliv zákonné oprávnění k zacházení či nakládání s těmito látkami,
Obžalovaný J. H.
I.
po předchozí dohodě s obžalovanými M. L. a R. A. Z. v době nejméně od 1. 1. 2016 do 6. 3. 2016 ve svém bydlišti na adrese XY v Ústí nad Labem, pro obžalované M. L. a R. A. Z. měl u sebe doma v úschově drogu označovanou jako pervitin, kdy vždy po uskutečněné výrobě zorganizované obžalovaným M. L., kterou na základě jeho pokynů provedli obžalovaní R. A. Z. a T. S., takto vyrobenou drogu převzal přímo od obžalovaných M. L., R. A. Z., T. S. či jiné k předání drogy M. L. pověřené osoby, drogu uschoval ve svém bydlišti, a následně jim tento metamfetamin dle požadavků a potřeb obžalovaných M. L. či R. A. Z. vracel, za což získával přislíbený podíl na vyrobené droze, a tuto drogu v průběhu jejího přechovávání sám, případně prostřednictvím dalších osob, za úplatu distribuoval dalším konzumentům drogy v Ústí nad Labem, kdy tak za období od 1. 1. 2016 do 6. 3. 2016 v následujících případech měl u sebe pro obžalované M. L. a R. A. Z. drogu označovanou jako pervitin:
- v době od 10. 1. 2016 do 11. 1. 2016 minimálně 120 gramů drogy označované jako pervitin vyrobené obžalovanými R. A. Z. a T. S.,
- v době od 24. 1. 2016 do 25. 1. 2016 minimálně 250 gramů drogy označované jako pervitin vyrobené obžalovanými R. A. Z. a T. S.,
- v době od 29. 1. 2016 do 30. 1. 2016 minimálně 40 gramů drogy označované jako pervitin vyrobené obžalovanými R. A. Z. a T. S.,
- v době od 5. 2. 2016 do 6. 2. 2016 minimálně 300 gramů drogy označované jako pervitin vyrobené obžalovanými R. A. Z. a T. S.,
kdy tak za shora uvedené období po předchozí dohodě a na základě pokynů obžalovaných M. L. a R. A. Z. pro tyto u sebe doma měl celkem nejméně 710 gramů drogy označované jako pervitin,
II.
v přesně nezjištěné době do 6. 3. 2016 na různých místech v okrese Ústí nad Labem, většinou v okolí jeho aktuálních bydlišť, ale i na dalších místech v Ústí nad Labem, předával drogu označovanou jako pervitin v následujících případech uvedeným osobám:
- v přesně nezjištěné době od roku 2012 do roku 2015 prodal nejméně v 700 případech vždy 0,2 až 0,5 gramů drogy označované jako pervitin v ceně za 200,- až 500,- Kč M. P., nar. XY, kdy takto mu za uvedené období nejméně celkem 140 gramů uvedené za celkovou částku nejméně 140.000,- Kč,
- v přesně nezjištěné době od roku 2012 do roku 2015 prodal v nejméně 10 případech vždy 0,4 gramu drogy označované jako pervitin za částku 400,- Kč Z. P., nar. XY, kdy takto mu za uvedené období prodal nejméně 4 gramy uvedené drogy za celkovou částku nejméně 4.000,- Kč,
- v přesně nezjištěné době od roku 2014 do 6. 3. 2016 společně s obžalovanou M. S. opakovaně prodával nejméně 4-5x týdně vždy minimálně 0,8 až 1 gram drogy označované jako pervitin M. J., nar. XY, a R. V., nar. XY, kdy takto jim za uvedené období společně s obž. M. S. prodal v celkem nejméně 430 případech nejméně 344 gramů uvedené drogy za celkovou částku nejméně 344.000,- Kč,
- v přesně nezjištěné době od roku 2015 do 6. 3. 2016 prodal O. T., nar. XY, v celkem nejméně 20 případech vždy 0,1 až 0,2 gramů drogy označované jako pervitin za částku 100,- až 200,- Kč, tedy nejméně 2 gramy uvedené drogy za celkovou částku nejméně 2.000,- Kč,
- v přesně nezjištěné době od ledna 2016 do 6. 3. 2016 prodal v nejméně 2 případech vždy 0,5 gramu drogy označované jako pervitin za částku 500,- Kč I. M., nar. XY, kdy takto jí za uvedené období prodal celkem nejméně 1 gram uvedené drogy za celkovou částku nejméně 1.000,- Kč,
- v přesně nezjištěné době od roku 2008 do dne 6. 3. 2016 na různých místech v Ústí nad Labem, okres Ústí nad Labem, zejména v okolí svého aktuálního bydliště, prodal v celkem 423 případech nejméně celkem 106,6 gramu drogy označované jako pervitin za celkovou částku 106.600,- Kč O. M., nar. XY,
- v přesně nezjištěné době od roku 2015 do 6. 3. 2016 na různých místech v Ústí nad Labem, zejména v okolí svých aktuálních bydlišť na XY v Ústí nad Labem - XY nebo u restaurace P. na v Ústí nad Labem-XY, okres Ústí nad Labem, prodal v nejméně 20 případech vždy nejméně 0,5 gramu drogy označované jako pervitin za částku 500,- Kč O. K., nar. XY, přičemž takto za celkem 10 gramů drogy obdržel finanční částku nejméně 10.000,- Kč,
- v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2015 po dobu přibližně půl roku ve svém aktuálním bydlišti v Ústí nad Labem, postupně zdarma předal celkem 0,2 gramů drogy označované jako pervitin V. H., nar. XY,
- v přesně nezjištěné době od léta roku 2015 do 6. 3. 2016 na různých místech v Ústí nad Labem, okres Ústí nad Labem, prodal nejméně ve 2 případech nejméně 0,4 gramu drogy označované jako pervitin za částku 400,- Kč M. T., nar. XY,
- v přesně nezjištěné době od počátku roku 2015 do 6. 3. 2016 prodal vždy nejméně 1x týdně 2 gramy drogy označované jako pervitin P. T., nar. XY, kdy takto mu za uvedené období prodal v nejméně celkem 70 případech nejméně celkem 140 gramů uvedené drogy za celkovou částku nejméně 140.000,- Kč,
- v přesně nezjištěné době nejméně od 1. 1. 2014 do 6. 3. 2016 prodal drogu označovanou jako pervitin M. Š., nar. XY, kdy takto mu za uvedené období prodal v celkem 200 případech celkem 62,5 gramu uvedené drogy metamfetamin za celkovou částku nejméně 50.000,- Kč,
- v přesně nezjištěné době nejméně od 1. 1. 2015 do 6. 3. 2016 prodal drogu označovanou jako pervitin H. T., nar. XY, kdy takto jí za uvedené období prodal v celkem 5 případech celkem 1 gram uvedené drogy za celkovou částku nejméně 1.000,- Kč,
kdy tak za shora uvedené období neoprávněně předal nejméně 13 osobám nejméně 811,7 gramů drogy označované jako pervitin, za kterou utržil finanční částku ve výši nejméně 799.000,- Kč,
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 10. 2013 sp. zn. 1 T 123/2013, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2013, odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobou v délce trvání 2 roků, tedy do 9. 11. 2015,
kdy metamfetamin je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v účinném znění,
přičemž obž. L. neměl jakékoliv zákonné oprávnění k zacházení či nakládání s touto látkou.
3. Za shora uvedené trestné činy soud prvního stupně uložil obviněnému M. Č. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň soud prvního stupně podle §70 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému Č. trest propadnutí věci, který podrobně specifikoval ve výroku svého rozsudku a dále zrušil výrok o trestu vyslovený rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 1. 2017, č. j. 1 T 68/2016-159, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 1. 6. 2017, č. j. 55 To 85/2017-202, který nabyl právní moci dne 1. 6. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému M. L. soud prvního stupně za shora popsanou trestnou činnost uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil rovněž do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pak soud prvního stupně obviněnému L. uložil i trest propadnutí věci, resp. věcí, které podrobně specifikoval ve výroku svého rozsudku. Obviněnému T. S. soud prvního stupně za výše popsanou trestnou činnost uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil rovněž do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně soud prvního stupně zrušil výrok o trestu vyslovený trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 12. 2015, č. j. 7 T 185/2015-112, který nabyl právní moci dne 5. 7. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V neposlední řadě soud prvního stupně uložil obviněnému J. L. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil také do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému L. pak soud prvního stupně uložil rovněž podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trest propadnutí věci, resp. věcí, které podrobně vymezil ve výroku svého rozsudku.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění (spolu s dalšími spoluobviněnými), jakož i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (a to v neprospěch vybraných obviněných) řádně a včas odvolání. O těchto následně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl (mimo jiné) tak, že z podnětu odvolání obviněného M. L., J. L. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu ohledně těchto obviněných zrušil v celých výrocích o trestech (výroky II. a III.), z podnětu obviněného M. Č. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu ohledně tohoto obviněného zrušil ve výroku o trestu propadnutí věci (výrok V.) a z podnětu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil (mimo jiné) ohledně obviněného J. L. i ve zprošťujícím výroku (výrok VII.).
5. Podle §259 odst. 3 tr. řádu nově odvolací soud rozhodl tak, že obviněnému M. Č. uložil, při nezměněném výroku o vině, o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, který podrobně specifikoval ve výroku svého rozsudku. Ohledně obviněného M. L. pak odvolací soud nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině tomuto obviněnému uložil jednak podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále mu uložil trest propadnutí věci, který rovněž ve výroku svého rozsudku blíže specifikoval. Obviněnému J. L. pak odvolací soud nově uložil, a to při nezměněném výroku o vině, podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pak obviněnému L. odvolací soud uložil trest propadnutí věci, který taktéž ve výroku svého rozsudku blíže specifikoval. V neposlední řadě rozhodl odvolací soud o odvolání obviněného T. S. (a řady dalších spoluobviněných), jež podle §256 tr. řádu odmítl jako nedůvodné (výrok VIII.; označený nesprávně jako výrok V.).
II.
Dovolání a vyjádření k nim
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
7. Obviněný M. Č. podává své dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Po rekapitulaci skutku, jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně a připomenutí dosavadního průběhu řízení před soudem, obviněný uvádí, že odvolací soud dle jeho názoru zcela oslyšel jeho námitky. Obviněný je totiž přesvědčen, že podle aktuální judikatury Evropského soudního dvora (pozn. správně Soudního dvora Evropské unie, popř. jen Soudního dvora ve smyslu §9a odst. 1 tr. řádu), ale i Nevyššího soudu, není možné jeho shora popsané jednání právně posoudit jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ale toliko jako trestný čin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 tr. zákoníku. Podle obviněného soudy nižších stupňů zjevně nerespektovaly aktuální rozhodovací praxi výše uvedených soudů, jakož i obhajobu obviněného, a proto jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů založena na nesprávném právním posouzení skutku.
8. Obviněný následně připomíná smysl uplatněného dovolacího důvodu (včetně oprávnění Nejvyššího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudy nižších stupňů v případech tzv. extrémního nesouladu ) a konstatuje, že tento byl v dané trestní věci naplněn, přičemž dodává, že není schopen se ubránit rekapitulaci své argumentace, již zatím bezúspěšně předkládal a ze které čerpá svůj závěr o důvodnosti podaného dovolání.
9. Tak předně obviněný namítá, že závěry soudu prvního stupně, které zcela převzal i soud odvolací, jsou nepřesvědčivé a neodůvodněné, neboť se zakládají do značné míry na úvahách soudu, aniž by byly podpořeny jakýmikoliv relevantními důkazy. Obviněný tak rozporuje závěr soudu prvního stupně o jeho vině shora popsanými skutky a namítá, že soud prvního stupně vycházel ve svých úvahách pouze ze skutečností, které obviněnému neprospívají, aniž by se důsledněji zabýval i důkazy v jeho prospěch. Stručně řečeno byl obviněný uznán vinným dovozem léčiva značky Cirrus v množství nejméně 6016 krabiček z Polské republiky do České republiky a dále distribucí drogy pervitin, kteréžto jednání bylo právně kvalifikováno tak, jak je uvedeno výše. S takovým skutkovým ani právním hodnocením však nesouhlasí.
10. Obviněný připomíná, že 8. senátem Soudního dvora Evropské unie (dále také jen „Soudní dvůr“) bylo vydáno usnesení ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. C-497/16, jímž bylo rozhodnuto o žádosti Nejvyššího soudu o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se právě prekursorů drog, přičemž Soudní dvůr v dané věci dospěl k závěru, že „,Léčivé přípravky‘ ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/27/ES ze dne 31. března 2004, obsahující „uvedené látky“ ve smyslu čl. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekursorech drog, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. listopadu 2013, jako jsou efedrin a pseudoefedrin, jsou vyloučeny z působnosti posledně uvedeného nařízení i po vstupu v platnost nařízení č. 1258/2013 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1259/2013 ze dne 20. listopadu 2013, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi.“ V návaznosti na uvedený závěr Soudního dvora pak Nejvyšší soud (v obdobné trestní věci) vydal usnesení ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 344/2017, z něhož plyne, že při držení, dovozu, přechovávání, distribuci apod. léčiva, a to jak humánního, tak veterinárního, jež obsahuje pseudo/efedrin, nelze takovéto léčivo, byť by jej osoba držela za účelem výroby drog, tedy prosté jakéhokoliv terapeutického účinku, považovat za prekursor, třebaže jím shora uvedené látky jinak samy o sobě jsou.
11. Obviněný dále doplňuje, že v době rozhodování soudů nižších stupňů již existovalo shora uvedené usnesení Soudního dvora, přičemž o něj opíral svoji obhajobu, žel soudy nižších stupňů v rozporu s §9a odst. 4 tr. řádu nerespektovaly judikaturu Soudního dvora a rozhodly zcela v rozporu se shora předestřenou rozhodovací praxí. K tomu obviněný dodává, že opakovaně namítal, že se nemohl dopustit trestného činu, jímž byl uznán vinným, jelikož disponoval s léčivým přípravkem, který není ve smyslu shora uvedené judikatury prekursorem drog, přičemž v tomto případě nešlo ani o léčivo (obsahující prekursor), které by bylo vyváženo či dováženo ze států za vnější hranicí Evropské unie ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. prosince 2004, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi. V souladu se shora uvedenými závěry se proto obviněný domáhal, aby soudy nižších stupňů aplikovaly nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekursorech drog, a za prekursor tak nebylo možné považovat ani takové léčivo, jež obsahuje právě pseudo/efedrin, třebaže tyto látky samy o sobě prekursorem jsou, neboť z hlediska unijního práva jde o léčivý přípravek ve smyslu článku 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků. Obviněný přitom tuto argumentaci nabízel odvolacímu soudu, avšak adekvátního přezkumu rozsudku soudu prvního stupně se nedomohl, a proto mu nezbývá, než na nesprávné právní posouzení skutku – přijaté odvolacím soudem – poukazovat skrze podané dovolání.
12. V návaznosti na uvedené pak obviněný dodává, že v řízení nevyvstal jediný důkaz, že by dovážel, opatřoval si či jinak nakládal s léčivem značky Cirrus pocházejícím ze států za vnější hranicí Evropské unie, a proto ani výklad nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. prosince 2004, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi, podle něhož by bylo možné jeho jednání právě kvalifikovat tak, jak soud prvního stupně učinil, nemohl obstát. Pokud by přitom odvolací soud reagoval na obhajobu obviněného, smířil by se „snad“ obviněný s právním posouzením jeho jednání které nastiňuje výše (tj. jako trestného činu podle §286 tr. zákoníku), což by pro něj mělo zásadně příznivé následky, především co se trestní sazby, jíž by byl ohrožen, týče. To se však nestalo a obviněný tak uzavírá, že právní kvalifikace aplikovaná soudy nižších stupňů nemůže – neboť zjevně nereflektuje skutkový stav věci a shora připomenutou rozhodovací praxi Soudního dvora a Nejvyššího soudu – obstát.
13. Nad rámec výše uvedeného obviněný konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který rozhodoval jako odvolací soud v jiné trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 68/2016, ve které byla řešena sbíhající se trestná činnost obviněného (v nynější trestní věci byl totiž obviněnému uložen trest souhrnný), měl dostatek vědomosti o aktuální rozhodovací praxi Soudního dvora a Nejvyššího soudu. Daný soud totiž rozsudkem ze dne 1. 6. 2017, č. j. 55 To 85/2017-202, zrušil rozsudek Okresního soudu v Liberci, jímž byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a při reflektování shora vzpomenuté judikatury jej nově uznal vinným přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku.
14. Obviněný dále uvádí, že pokud se nějaké trestné činnosti dopustil, pak toliko přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajícím v distribuci pervitinu dalším osobám. Přestože se k tomuto jednání doznal, zpochybňuje, že by distribuoval takové množství pervitinu, které mu bylo obžalobou kladeno za vinu, avšak i kdyby přistoupil na to, že celkem distribuoval 90 gramů pervitinu, stále by to na jím akcentované právní kvalifikaci ničeho neměnilo, když kvalifikačnímu znaku značného rozsahu odpovídá dle judikatury Nejvyššího soudu až množství 150 gramů pervitinu. Podle obviněného dále z provedeného dokazování nevyšlo najevo, že by naplnil kvalifikační znak podle §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť v souvislosti s distribucí pervitinu nebyl členem žádné organizované skupiny. Pervitin, který prodával, totiž obviněný obstaral nejprve pro svoji potřebu a teprve poté, na základě poptávky, tento daroval či prodal povětšinou přátelům a známým. Veškeré kvalifikační znaky, jež mu byly kladeny za vinu, tak v této věci absentují.
15. Závěrem svého dovolání obviněný Č. rekapituluje, že odvolací soud se dle jeho názoru jeho odvoláním vůbec nezabýval a oba soudy nižších stupňů opomenuly správně hodnotit skutkový stav věci a aplikovat odpovídající skutkovou podstatu trestného činu. Pokud by tak totiž učinily, dospěly by k závěru, že jednání obviněného nelze právně kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ale jako zločin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Napadený rozsudek odvolacího soudu tak dle obviněného spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a obviněným uplatněný dovolací důvod je proto naplněn. Z tohoto důvodu obviněný žádá, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Obviněný M. L. podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že tento spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Po rekapitulaci popisu skutku, jímž byl uznán vinným, obviněný připomíná, že v odvolacím řízení poukazoval na nesoulad množství pervitinu, na jehož výrobě se měl podílet, s užitou právní kvalifikací, a to s ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu – jednak se stanoviskem jeho trestního kolegia ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr. a dále s usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněného pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr. Zjištěné množství pervitinu (1 438,1 gramu) totiž podle obviněného nedosahuje množství potřebného k naplnění znaku velkého rozsahu jež dle shora uvedené judikatury činí 1 500 gramů pervitinu. Odvolací soud však jeho argumentaci nepřijal a po připomenutí téže judikatury, jíž se dovolával i obviněný, uzavřel, že obviněný naplnil sporný znak velkého rozsahu ve smyslu §284 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku i při množství 1 438,1 gramu pervitinu, a to díky zohlednění dalších okolností dané trestní věci. Konkrétně odvolací soud uvedl, že obviněný se do trestné činnosti zapojil ještě před smrtí E. L., což plyne z hovorů mezi těmito ze dnů 4., 5., 9. a 20. 11. 2015, ale akcentoval také to, že šlo o organizovanou trestnou činnost, zohlednil druh a kvalitu vyrobeného pervitinu a rovněž značný počet dotčených osob. Skutečnost, že obviněný se do trestné činnosti zapojil až později a že jeho účast na množství vyrobeného pervitinu byla z hlediska naplnění znaků dané skutkové podstaty hraniční, pak odvolací soud vzal v potaz při výměře trestu. Tyto úvahy odvolacího soudu má však obviněný za nesprávné a ve svém důsledku vedoucí k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání.
17. K tomu obviněný předně připomíná, že odvolací soud neměnil žádná ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Proto je nutné vycházet z rozsahu trestné činnosti obviněného popsané v rozsudku soudu prvního stupně, nikoliv z dalších skutečností, jež mu zásadně přitěžují, jak učinil odvolací soud. Žádná dřívější účast obviněného na trestné činnosti totiž prokázána nebyla (viz s. 11 rozsudku soudu prvního stupně) a takový závěr daný soud neučinil ani při hodnocení dalších důkazů (srov. s. 61-62). První skutek, jenž je obviněnému kladen za vinu, se stal až 18. 12. 2015 a jestliže odvolací soud důkaz záznamem telekomunikačního provozu znovu neprovedl, nemohl učinit závěr o zapojení obviněného do kriminální skupiny ještě před smrtí E. L. Obdobně není relevantní ani tvrzení odvolacího soudu o kvalitě drogy, když tato nebyla zjištěna a soud prvního stupně ji ve svém rozsudku nezmiňuje, přičemž odvolací soud k tomuto opět neprovedl žádný relevantní důkaz. Naopak, podle obviněného odvolací soud nevzal v potaz některé skutečnosti, jež nepochybně mají vliv na posouzení jeho jednání.
18. Tak především obviněný namítá, že odvolací soud vyšel z toho, že celkové množství pervitinu, které je obviněnému kladeno za vinu, bylo skutečně vyrobeno. Již soud prvního stupně však konstatoval, že výroba 120 gramů pervitinu v době od 10. do 11. 1. 2016 se nezdařila a došlo k podstatné ztrátě vyráběné drogy. Přitom již prostým odečtem 120 gramů pervitinu (k tomu obviněný poukazuje na hovor mezi spoluobviněnými Z. a Z. dne 11. 1. 2016 v 6:11 hod. – viz s. 64 rozsudku soudu prvního stupně) by bylo možné učinit závěr toliko o 1 300 gramech této drogy, kteréžto množství již nelze v žádném případě označit za hraniční či se blížící hranici 1 500 gramů. I při akceptaci právě zpochybněných úvah odvolacího soudu a soudu prvního stupně je nutné podle obviněného velmi pečlivě vážit, zda absence téměř 70 gramů pervitinu do požadované hranice není natolik významná, aby bylo možno konstatovat nenaplnění daného kvalifikačního znaku.
19. Za nepřípustné pak obviněný označuje počínání odvolacího soudu, podle něhož dovození přísnější právní kvalifikace podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je kompenzováno uložením nižšího trestu (viz s. 44 rozsudku odvolacího soudu), když takový postup je v rozporu s formálním pojetím trestného činu a se zásadami uvedenými v §38 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
20. Podle svého přesvědčení se tak obviněný dopustil z kvantitativního hlediska (když hledisko kvalitativní zde nelze uplatnit) maximálně jednání podřaditelného pod znak značného rozsahu ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Pokud takto jeho jednání odvolací soud neposoudil, ač tak na podkladu podaného odvolání učinit mohl, rozhodl nesprávně a v jeho neprospěch a danou vadu je třeba napravit v dovolacím řízení.
21. S ohledem na výše uvedené se proto obviněný L. domáhá, aby Nejvyšší soud uznal jím uplatněný dovolací důvod a zavázal svým právním názorem, totiž že je nutné jeho jednání posoudit mírněji, odvolací soud. Zároveň obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V neposlední řadě obviněný žádá, aby Nejvyšší soud přikázal odvolacímu soudu, aby jeho trestní věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
22. Obviněný T. S. podává své dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. řádu, přičemž úvodem poukazuje na zjevnou chybu v psaní v rozsudku odvolacího soudu, v němž je výrok V. obsažen dvakrát a výrok, jenž se jej týká, měl tak být správně označen jako výrok VIII. Následně obviněný připomíná dosavadní průběh trestního řízení a uvádí [ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], že odvolací soud zamítl jeho odvolání, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky a přestože byly dány dovolací důvody. Důvodnost svého dovolání pak obviněný primárně spatřuje v tom, že v předchozím řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), dále jeho právo na zákonného soudce a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu článku 38 odst. 1, 2 Listiny, dále presumpce neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny, jakož i právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle článku 7 odst. 1 Listiny a právo na osobní svobodu ve smyslu článku 8 odst. 1, 4, 5 Listiny.
23. Ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu obviněný namítá, že tento se jeho odvolacími námitkami nezabýval (zejména co se týče výše trestu), popř. tak učinil zcela nevyhovujícím způsobem. Z tohoto důvodu své odvolací námitky obviněný znovu vznáší ve svém dovolání, vědom si přitom toho, že některé z nich sice směřují proti skutkovému hodnocení soudů obou stupňů, avšak v tomto případě jde podle něj o tak silný exces z volného a logického hodnocení důkazů, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a obviněný tak má za to, že Nejvyšší soud se těmito námitkami musí znovu zabývat.
24. V prvé řadě obviněný konstatuje, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy, které by sloužily v jeho prospěch, pročež dokazování nebylo provedeno řádně a odvolací soud toto pochybení nijak nenapravil. Především obviněný poukazuje na neprovedení navržených konfrontací se spoluobviněným W., dále se svědkem J. K., který byl spoluobviněným W. rovněž zmíněn. V tomto směru obviněný poukazuje i na pochybení orgánů činných v trestním řízení, když spoluobviněný W. jej měl prý označit jakožto osobu, která mu dodávala nějaké prášky, a to tak, že mu byl portrét obviněného ukázán policisty na nástěnce.
25. Obviněný dále namítá rovněž nevyhovění jeho důkaznímu návrhu spočívajícímu ve výslechu zasahujících policistů a státní zástupkyně, a to k tomu, jakým způsobem postupovaly při zadržení osob nacházejících se na pozemku, resp. v chatě v Brně. Zasahující policisté totiž zadrželi osobu, o níž se domnívali, že jde o S. V., nikoliv o obviněného, a k zadržení této osoby dostali rovněž souhlas. S ohledem na uvedené má obviněný za to, že jeho zadržení a následná vazba byly provedeny nezákonně. K tomu poukazuje na s. 94 obžaloby, v níž má být uvedena nepravda, když tento nemohl být zadržen na pozemku, na němž se daná chatka v Brně nacházela, popř. v této chatce, neboť se zde vůbec nenacházel a toliko se procházel kolem. Pokud však nebyl na tzv. místě činu, nic nepáchal a nemohl tak být ani policií se souhlasem státní zástupkyně zadržen. Stran okolností svého zadržení obviněný dále namítá, že jeho námitkou se odvolací soud vůbec nezabýval a dále rozvíjí úvahu, že pokud se nenacházel na místě, kde by byla páchána trestná činnost (měl toliko vystoupit z vozidla a pohybovat se po přilehlé komunikaci) a se zadržením jeho osoby nebyl dán souhlas státní zástupkyně (tento se týkal pouze osoby S. V., za niž jej zasahující policisté považovali), bylo jeho zadržení nezákonné a došlo jím k porušení článku 7 odst. 1 a článku 8 odst. 1, 4 Listiny. Na margo uvedeného pak obviněný dodává, že argumentace soudu prvního stupně, podle něhož se měl schválně podepsat (při svém zadržení) za jinou osobu – onoho S. V. – a chtěl se tak úmyslně vydávat za někoho jiného, je nepřípustná, když od počátku řízení obviněný tvrdí, že bez brýlí téměř ničeho nevidí, což si mohly soudy nižších stupňů několikrát ověřit, když obviněný něco četl či podepisoval, zejména při vazebních zasedáních. Nadto prý jeho obhajoba, že v okamžiku zadržení se nenacházel v chatce, kde by snad při zadržení cokoliv vyráběl, nebyla soudem prvního stupně vyvrácena.
26. Pokud jde o odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, obviněný uvádí, že tento se shora předestřenými námitkami nevypořádal, ani neuvedl, proč by jím navrhované důkazy měly být shledány jako nadbytečné. Jediný závěr odvolacího soudu – totiž že obviněný měl vystupovat záměrně pod jinou identitou a zasahujícím policistům předložit doklady na jiné jméno – se z provedeného dokazování nijak nepodává. Podle obviněného měl tak odvolací soud v takové situaci vyslechnout zasahující policisty a to zejména k tomu, kde se v době zadržení nacházel a pod jakou identitou vystupoval. Tato skutková zjištění jsou totiž podle obviněného z hlediska posouzení jeho viny zcela klíčová.
27. V návaznosti na uvedené obviněný dále namítá, že v celé předmětné chatě v Brně, ani v přilehlých prostorách, nebyla nalezena jediná jeho daktyloskopická stopa, čímž se však soud prvního stupně vůbec nezabýval, ačkoliv pokud by tam po dobu téměř jednoho roku docházel a vařil zde drogy, musely by po něm přeci nějaké stopy zůstat. Tvrdí-li dále odvolací soud, že obviněný je usvědčován i jinými důkazy než jen odposlechy, namítá k tomu obviněný, že žádné takové důkazy nebyly zjištěny a pokud jde o výpovědi spoluobviněného W., popř. svědků J., V. a Š., tak tito sice vypovídali o určité dispozici s pervitinem, avšak ve vztahu k projednávané trestné činnosti stojí tyto epizody zcela osamoceně a rozhodně nemohou vést k závěru o prodeji pervitinu ve velkém rozsahu a v rámci organizované skupiny. K osobám svědků J. a V. si pak obviněný klade otázku, proč nebyly zjišťovány jejich majetkové poměry a tito nebyli rovněž trestně stíháni, když měli za drogy v rámci téměř jednoho roku utratit 300 000 až 400 000 Kč a podle výpovědí jiných svědků sami prodávali drogy. Následně obviněný zpochybňuje věrohodnost obou svědků a namítá, že výpovědi svědka J. a svědkyně V. si protiřečí, když svědek hovořil o tom, že pervitin dostal od obviněného jako dar, svědkyně pak, že si jej od něj koupili, a to právě proto, že věděli, že jej obviněný prodává.
28. Obviněný dále namítá, že „nesedí“ ani množství vyrobeného pervitinu a neexistuje jediný přímý a zákonný důkaz o tom, jak jej soud prvního stupně zjistil. Rovněž obžaloba byla v tomto směru dle obviněného v důkazní nouzi a soud prvního stupně měl vyjít ze závěru o nejmenším množství vyrobeného pervitinu, což však neučinil a množství pervitinu si tento zcela „vyfantazíroval“. Pokud by postupoval soud prvního stupně správně, pak by v případě obviněného nemohl dospět k závěru o výrobě 2 572 gramu pervitinu, ale k množství dosahující toliko hranice značného rozsahu.
29. Dále obviněný namítá, že nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by věděl o dovozech léčiv spoluobviněným Č. a o následném předání drogy zemřelému L. či dalším osobám; nezávisle na uvedeném pak obviněný namítá, že ve výroku je uvedeno, že k výrobě drogy docházelo na nezjištěných místech, kde tomu ale bylo, soud prvního stupně již neuvádí a takováto věta „ani nemůže být napsaná ve výroku“ . Obdobně neměl být proveden jediný důkaz o tom, že by na základě pokynů L. nějaká osoba předávala léčiva spoluobviněnému Z. a obviněnému, kdy tato osoba není jinak blíže konkretizována. Rovněž neexistuje dle obviněného jediný důkaz o konkrétních obdobích, jakož i že by obviněný sám či se spoluobviněným Z. předával obviněnému B. nějaké drogy, popř. že by si mezi sebou se spoluobviněným Z. nějak drogy rozdělili.
30. Následně obviněný uvádí, že přinejmenším výslechem svědkyně V. bylo dokázáno, že v době od 30. 12. 2015 do 1. 1. 2016 nemohl vyrobit „nějaké množství nějaké drogy“, když svědkyně vypověděla, že obviněný byl v tu dobu v jejím bytě a trávil s ní čas. Daný důkaz se soudu prvního stupně vyvrátit nepodařilo a přesto jej nezohlednil.
31. Obviněný dále rozporuje jednotlivá období uvedená v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Namítá, že k těmto nebyl proveden jediný důkaz na základě něhož by mohlo být postaveno najisto, že se měl výroby pervitinu účastnit, popř. není zřejmé, jak soud prvního stupně dospěl k určení množství vyrobené drogy (obviněný in concreto poukazuje na období 19. až 21. 10. 2015, 10. až 11. 1. 2016, 22. až 25. 1. 2016, 5. až 6. 2. 2016 a v neposlední řadě i 6. 3. 2016, kdy v tento den se v dané chatce v Brně ani nenacházel a nemohl zde tudíž ničeho vyrábět).
32. Podle obviněného se odvolací soud jeho shora předestřenými námitkami opět nijak nezabýval, kdy vysvětlení ohledně určení množství vyrobené drogy stanovené na základě množství dovezených krabiček léku Cirrus představuje dle jeho názoru pouhou fikci, která v trestním právu nemůže být aplikována. Ostatně i sám odvolací soud má vycházet podle obviněného ze závěru, že spoluobviněný Č. všechny dovezené léky nedodával L. a spoluobviněnému L. a úvaha o určení množství pervitinu tak má podle obviněného vážné trhliny. Stejně tak i závěr o tom, že měl částečně sám pervitin užívat se nezakládá na žádném přímém důkazu a nadto je obviněný osobou trpící cukrovkou a tudíž by mu pervitin mohl působit závažné zdravotní problémy.
33. Stran ve věci provedených záznamů odposlechů má obviněný za to, že tyto měly být prováděny všechny, nikoliv pouze jejich „zájmová“ část, když se spoluobviněnými L. a Z. byli kamarádi od dětství a pokud by soud prvního stupně provedl všechny záznamy odposlechů, zjistil by, že tito se bavili o normálních věcech.
34. Obviněný následně uvádí, že vypovídal věrohodně, uceleně a logicky. Od počátku trestního řízení tvrdí, že se spoluobviněnými Z. a L. se zná od dětství, navštěvovali se, na chatu v Brně se jezdil obviněný rekreovat a pokud zde s něčím pomáhal, tak s elektrickými věcmi, popřípadě něco uklidil na zahradě, což má vyplývat i z provedených odposlechů. Pokud jde o výpovědi proti jeho osobě, má za to, že žádná osoba jej řádně a zákonně neoznačila, pokud byla některá z nich konfrontována, pak odkazovala pouze na výslech v přípravném řízení a s otázkami se nedokázala řádně vypořádat. Na podporu jeho tvrzení, že není uživatel pervitinu, ani distributor drog, pak vypovědělo hned několik svědků, což ale soud prvního stupně nezohlednil. V rámci domovních prohlídek nebyla zajištěna žádná jeho stopa a nenašly se u něj žádné drogy, rovněž nebyl proveden žádný důkaz, že by se měl znát se spoluobviněným L., popř. s ním spolupracovat, jak uvádí soud prvního stupně na s. 85 svého rozsudku.
35. Podle obviněného nemohou obstát ani veškeré příkazy k provádění odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, neboť byly nařízeny nezákonně a představují „plody z otráveného stromu“. K tomu obviněný obsáhle cituje článek neuvedeného autora publikovaný (zřejmě) v Bulletinu advokacie, ročník 2017, č. 5, s. 24-25, načež uvádí, že příkazy nařízené v dané trestní věci neobsahují nezbytné odůvodnění, resp. nekriticky přebírají návrh státního zástupce, což je patrné z jejich obsahu. V době jejich vydání zde neexistovalo žádné důvodné podezření, že by obviněný páchal trestnou činnost, za niž byl následně odsouzen a závěr o jeho vině se tak podává de facto pouze z operativních prostředků, kdy z důkazů opatřených před vydáním daných příkazů nebyl proveden jediný, který by zakládal jeho vinu. Se souvisejícími námitkami obviněného se pak odvolací soud opět vypořádal velmi lakonicky a nadále tak platí, že jej s osobami dalších spoluobviněných pojí pouze tyto a nadto z nich nelze dovodit nic jiného, než že dojížděl na předmětnou chatu do Brna.
36. Stran neprovedení shora uvedených důkazních návrhů obviněný dále dodává, že jestliže soud prvního stupně argumentoval při zamítnutí jeho návrhů zásadou rychlosti řízení, je takové odůvodnění zcela liché za situace, kdy vyhotovení opisu rozsudku trvalo půl roku. Soud prvního stupně tak nezákonně překročil lhůtu pro vyhotovení rozhodnutí, čímž způsobil průtahy v řízení a porušil tak článek 38 odst. 2 Listiny (za obdobné pochybení obviněný považuje i rozhodnutí o jeho stížnosti proti usnesení o dalším trvání vazby až po půl roce).
37. „Z opatrnosti“ pak obviněný konstatuje, že soud prvního stupně „nebyl řádně obsazen, když ze sdělení (…) na jeho dotaz ohledně klíče přidělení věci konkrétnímu soudci není patrné, proč tuto věc soudil tento konkrétní senát. Klíč k určení senátu není dle obviněného patrný ani z rozvrhu práce soudu, který byl zveřejněn v době rozhodování soudu.“
38. Konečně rovněž „z opatrnosti“ obviněný brojí i proti výši uloženého trestu odnětí svobody, který označuje za nepřiměřený, načež reprodukuje základní ustanovení trestního zákoníku týkající se ukládání trestních sankcí. Podle obviněného mu byl uložen trest vyšší, než jaký by býval postačoval k jeho nápravě, čímž se však odvolací soud dopustil nezákonného postupu, když dostatečně nezohlednil jednotlivé normy pro ukládání trestu. Obviněný nerozumí tomu, proč mu byl uložen nejvyšší trest, když nebyl ani organizátorem, ani „hlavou“ organizované skupiny, ale podle názoru soudů toliko pomocníkem obviněného Z. Má za to, že se tomu tak stalo proto, neboť jako jediný z obviněných se aktivně bránil a uváděl důkazní návrhy ve svůj prospěch (jimž však nebylo vyhověno). V zásadě přitom lze na základě výše uloženého trestu dle obviněného dospět k závěru, že mu byl uložen krutý trest ve smyslu článku 7 odst. 2 Listiny, když doposud nebyl soudně trestán, je mladým člověkem, který má ještě život před sebou, přičemž takovýmto trestem bude jeho budoucí život prakticky zmařen.
39. Závěrem obviněný S. navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu ve výroku V. (resp. VIII.) zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
40. Obviněný J. H. po rekapitulaci jednání, které mu je rozsudkem soudu prvního stupně kladeno za vinu, připomenutí průběhu trestního řízení a shrnutí odůvodnění napadených rozsudků soudů nižších stupňů, uvádí, že si je vědom toho, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek. Má však za to, že s ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces „lze o dovolacím důvodu výjimečně uvažovat v případech, když objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů“, a to za podmínky, že tento nesoulad dovolatel učiní předmětem dovolání a současně i přesně uvede, v čem jej spatřuje. Obviněný je přitom přesvědčen, že takový případ nastal v řízení před oběma nižšími soudy, přičemž své dovolání opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dodává, že v jeho trestní věci došlo k porušení principu ne bis in idem ve smyslu článku 40 odst. 5 Listiny.
41. Konkrétní pochybení soudů nižších stupňů obviněný spatřuje v tom, že pokud byl odsouzen za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, soud prvního stupně tak učinil proto, neboť množství obviněným „zobchodovaného“ pervitinu shledal v režimu velkého rozsahu ve smyslu příslušné judikatury Nejvyššího soudu.
42. Jednání popsané pod bodem I. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně přitom zahrnuje v období nejméně od 1. 1. do 6. 3. 2016 úschovu 710 gramů pervitinu, který obviněný – krom dalšího – sám, případně prostřednictvím dalších osob, za úplatu distribuoval dalším konzumentům v Ústí nad Labem, přičemž jednání popsané pod bodem II. tamtéž spočívá v distribuci pervitinu níže uvedeným osobám, a to (kromě dalšího) i v období od 1. 1. do 6. 3. 2016, kdy jde o většinu osob, jimž měl pervitin v celkovém množství 811,7 gramu dodávat. Současně soudy nižších stupňů konstatují, že obviněný se nepodílel na výrobě pervitinu a nebyl zjištěn ani jeho žádný jiný zdroj drogy, přinejmenším v období od 1. 1. do 6. 3. 2016. Následně obviněný uvádí, že soudy nižších stupňů množství přechovávaného a distribuovaného pervitinu celkem logicky sčítají a dochází k závěru o množství 1 521,7 gramů pervitinu, což odpovídá znaku velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
43. K tomu ale obviněný namítá, že za situace, kdy přinejmenším v roce 2016 nebyl znám žádný jiný jeho zdroj pervitinu, než který vyrobili spoluobvinění L., Z. a S., ba dokonce, kdy je výslovně uvedeno, že právě tento pervitin obviněný dále distribuoval, dochází k tomu, že stran svědků J., V., T., M., M., K., T., .T., Š. a T. je obviněný v období od 1. 1. do 6. 3. 2016 odsuzován za tentýž pervitin dvakrát. Totiž jednou za jeho přechovávání a podruhé za distribuci téhož pervitinu uvedeným osobám, čímž je však porušen princip ne bis in idem . Nelze přitom zjistit, jaké množství pervitinu obviněný jednotlivým konzumentům prodal jednak v době do 31. 12. 2015 a dále po 1. 1. 2016.
44. Tím je podle obviněného založena neodstranitelná pochybnost ohledně množství pervitinu, který měl v roce 2016 jednak uschovávat, ale jednak jej také dále distribuovat. Rozhodně mu totiž nelze stran množství pervitinu přičítat naplnění znaku velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. S ohledem na tuto pochybnost a vzhledem k pravidlu in dubio pro reo lze jeho jednání, s ohledem na prokázané množství pervitinu s nímž nakládal, posuzovat toliko ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a je třeba jej právně kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a uložit mu i trest podle §283 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto ohledu pak obviněný připomíná závěr odvolacího soudu ohledně společenské škodlivosti jeho jednání. Tu totiž nelze v rámci dané organizované skupiny přeceňovat, když jeho úlohou sice bylo toliko pervitin skladovat a dále distribuovat, ale nijak se nepodílel na jeho výrobě či na dovozu léků; nadto má obviněný v rejstříku trestů sice dva záznamy pro trestnou činnost stejného charakteru, ale dosud na něj nebylo působeno trestem odnětí svobody a v tomto ohledu tak uložený trest odnětí svobody ve výměře 8 let nemůže (ač spadá do zákonné výměry podle §283 odst. 2 tr. zákoníku) podle jeho názoru jako nepřiměřeně přísný obstát.
45. Z těchto důvodů tak obviněný L. navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
46. K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
47. Stran dovolání obviněného M. Č. státní zástupce předně konstatuje, že dovolací argumentace obviněného založené na výkladu judikatury Soudního dvora a Nejvyššího soudu ve vazbě na právní posouzení jeho jednání spočívajícího (stručně) řečeno v dovozu léčiva Cirrus z Polské republiky do České republiky odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupce ji však označuje za neopodstatněnou, k čemuž předkládá následnou argumentaci. Podle státního zástupce obviněný předně pomíjí nejen předchozí publikovanou judikaturu, která by se snad mohla zdát jako překonaná, ale zejména i judikaturu po jím předloženém judikátu následující, v níž Nejvyšší soud jasně vymezil pojem léčiva, prekursoru a vztahu obou shora uvedených právních kvalifikací. A to při respektování stanoviska Soudního dvora i svého usnesení ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 344/2017.
48. K tomu státní zástupce připomíná usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 2 To 144/2003, uveřejněné pod č. 19/2004-I. Sb. rozh. tr., z něhož se podává závěr o subsidiaritě trestného činu podle §286 tr. zákoníku k trestnému činu podle §283 tr. zákoníku, přičemž pokud si pachatel opatří předmět ve smyslu §286 tr. zákoníku v úmyslu dané látky vyrábět, má přednost použití primárního ustanovení o přípravě k trestnému činu podle §283 tr. zákoníku, samozřejmě při splnění podmínek §20 odst. 1 tr. zákoníku. Následně státní zástupce cituje výklad dané problematiky prezentovaný v komentáři k trestním zákoníku (ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2898-2899.), jenž shora uvedený judikatorní závěr aprobuje a dále rozvádí.
49. Za nadále aktuální pak státní zástupce označuje i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1363/2011, uveřejněné pod č. 50/2012-I., II., III. Sb. rozh. tr., kdy připomíná, že v dané trestní věci byla obviněná uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustila (stručně řečeno) dovozem 100 kusů balení léku Sudafed po 12 kusech tablet s obsahem prekursoru hydrochloridu pseudoefedrinu 60 mg v jedné tabletě, celkem tedy 72.000 mg pseudoefedrinu z Polské republiky do České republiky.
50. Uvedené rozhodnutí bylo podle státního zástupce přitom jen zdánlivě zpochybněno následným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 344/2017. V dané trestní věci byl obviněný nepravomocně odsouzen rovněž pro trestný čin podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit (zjednodušeně řečeno) tím, že nesl u sebe pro svého známého v originálních neporušených obalech celkem 120 kusů tablet přípravku Nurofen Stopgrip, obsahující účinnou látku pseudoefedrin hydrochlorid, minimálně s vědomím a srozuměn s tím, že z tohoto léčiva lze vyrobit drogu pervitin. Obviněný v dané trestní věci, s odkazem na konkrétní nařízení Evropského parlamentu namítal, že uvedené léčivo není prekursorem. Následně Nejvyšší soud učinil žádost podle §9a tr. řádu, na jejímž základě bylo vydáno usnesení Soudního dvora ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. C-497/16, jehož závěry již Nejvyšší soud připomněl výše. Názor Soudního dvora přitom Nejvyšší soud označil za opačný, než jaký předtím vyjádřil ve svém usnesení ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1363/2011, uveřejněném pod č. 50/2012 Sb. rozh. tr., a uvedl, že předmětný léčivý přípravek je toliko „jiným předmětem“ určeným k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky podle §286 tr. zákoníku a nikoliv prekursorem podle §283 tr. zákoníku. O toto rozhodnutí opírá svou argumentaci podle státního zástupce obviněný.
51. Státní zástupce ve vazbě na uvedené uvádí, že Nejvyšší soud se i po vydání svého usnesení ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 344/2017, zabýval případy dovozu léků z Polské republiky za účelem výroby drog, přičemž dospěl k poněkud přesnějším závěrům, které podle názoru státního zástupce respektují jak jeho předchozí úvahy obsažené v usnesení ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1363/2011, uveřejněném pod č. 50/2012 Sb. rozh. tr., tak i shora uvedené usnesení Soudního dvora. Tak v usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 11 Tdo 461/2017, se Nejvyšší soud zabýval skutkem obviněných, kteří ve svém vozidle ukryli „8 kusů igelitových přepravek s tabletami léku Cirrus s obsahem pseudoefedrinu, které nejsou registrovány v České republice, jejichž celková hmotnost činila 19 896 gramů, což představuje 51.544 kusů tablet, z nichž by bylo možné teoreticky získat 4.555,7 gramů hydrochloridu pseudoefedrinu, z kterého by pak bylo možno teoreticky připravit 3 644,6 gramů hydrochloridu metamfetaminu (…)“ . V bodu 69. citovaného usnesení pak Nejvyšší soud uvedl, že v dané věci bylo namístě jednání obviněných posoudit podle §283 tr. zákoníku, s odůvodněním, že: „za léčivý přípravek v právním smyslu uvedené směrnice lze považovat pouze takovou látku, která odpovídá uvedeným parametrům, nikoli již takový přípravek, který sice původně odpovídal definici léčivého přípravku podle uvedené směrnice, ale s nímž bylo dále neoprávněně nakládáno mimo právní rámec této směrnice a způsobem, který vylučuje jeho užití pro terapeutické účely. Jinými slovy, pokud pachatel s takovým léčivým přípravkem nakládá neoprávněně tak, že to vylučuje jeho následné použití u lidí nebo podání lidem, má Nejvyšší soud za to, že takový předmět již dále nespadá pod samotnou definici léčivého přípravku ve smyslu směrnice č. 2001/83/ES a o léčivý přípravek se tak nejedná. Za takového stavu se pak dle Nejvyššího soudu může i nadále uplatnit definice prekursoru ve smyslu nařízení č. 273/2004 ve znění nařízení č. 1258/2013.“ V dané trestní věci přitom podle Nejvyššího soudu bylo rozhodné, že „příslušné tablety byly vyňaty z blistrů, tj. obalů chránících je před poškozením, popřípadě před kontaminací jinými látkami a z terapeutického hlediska tak byly znehodnoceny. Zároveň tyto přípravky ani zjevně neobsahovaly povinnou příbalovou informaci ve smyslu hlavy V. směrnice č. 2001/83/ES, nehledě na skutečnost, že obvinění nedisponovali jakýmkoli oprávněním k nakládání s takovými přípravky. Již samotné hromadné vynětí tablet z blistrů, jejichž celková hmotnost činila 19.896 g, což představuje 51 544 kusů tablet, přechovávání za farmaceuticky zcela nevhodných podmínek a neoprávněnost celé transakce pak signalizuje, že smyslem jednání obviněných bylo další ryze neterapeutické zpracování tablet, které jim za těchto okolností odnímá charakter léčivého přípravku dle citované směrnice.“ (viz bod 70. citovaného usnesení). Svoji argumentaci pak Nejvyšší soud v daném usnesení uzavřel tak, že „i po rozhodnutí Soudního dvora ve věci vedené pod sp. zn. C-497/16, lze ve smyslu směrnice č. 2001/83/ES a nařízení č. 273/2004 ve znění nařízení č. 1258/2013 považovat právní kvalifikaci jednání obviněných podle §283 tr. zákoníku za přiléhavou a správnou.“ (srov. bod 71. citovaného usnesení).
52. Na uvedené judikatorní závěry pak Nejvyšší soud navázal dalšími rozhodnutími, z nichž státní zástupce připomíná skutkové okolnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 11 Tdo 351/2018, či ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1271/2018. Ve druhém z uvedených usnesení pak Nejvyšší soud odmítl argumentaci dovolatele, jenž – stejně jako nyní obviněný Č. – poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017 sp. zn. 11 Tdo 344/2017, „ reagující na změnu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 o prekursorech drog, provedenou nařízením č. 1258/2013“ , přičemž v bodu 19. daného usnesení Nejvyšší soud uvedl, že „za léčivý přípravek ve smyslu uvedené směrnice však nelze považovat přípravek, s nímž bylo nakládáno takovým způsobem, který vylučuje jeho další terapeutické využití (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 11 Tdo 461/2017)“ . Následně se Nejvyšší soud podrobně zabýval rozlišením mezi znaky trestných činů podle §283 a §286 tr. zákoníku, přičemž v bodu 22. svého usnesení uvedl, že „evropská legislativa stanoví pravidla, jimiž se má dosáhnout náležité rovnováhy mezi požadavkem volného pohybu zboží mezi jednotlivými členskými státy, pokud se dotýká věcí, které jsou určeny k legálnímu užití (v daném případě léčebným účelům), a na druhé straně snahou využít všech dostupných prostředků a zabránit tomu, aby se prekursory, jež přípravky obsahují, dostaly k výrobcům nedovolených omamných látek. Tato pravidla tedy byla přijata pro regulaci a kontrolu obchodu s prekursory v mezinárodním měřítku, a to se zdůrazněním, že jde o oprávněný regulovaný obchod v souladu se zákonem, který se jimi musí řídit v rámci přepokládaných obchodních vztahů. Naopak dané normy přímo nedopadají na nelegální transporty prekursorů určených ke zneužívání při toxikomanii. Na tuto nezákonnou činnost dopadají jiné právní předpisy, jimiž je Společenstvím svěřena vnitrostátní úprava týkající se regulace drog, a platí v takovém případě stejná obecná pravidla, která se vztahují na nezákonný dovoz omamných a psychotropních látek, jakož i prekursorů do České republiky za účelem jejich toxikomanického užití (…)“ .
53. V poměrech projednávané trestní věci státní zástupce (při zohlednění shora uvedeného) považuje za podstatné, že již soud prvního stupně na s. 77 svého rozsudku poukázal na to, že předmětné „léčivo“ bude jen materiálem na výrobu drog. A odvolací soud se v bodu 21. svého rozsudku podrobně a přiléhavě vypořádal s argumentací obviněného, podle něhož převážené léky nebyly prekursorem. Za klíčové pak státní zástupce považuje především konstatování odvolacího soudu v samotném závěru citovaného odstavce, že „tyto léky byly již z území Polska do ČR převáženy ve stavu, kdy již byly vyloupány z tzv. blistrů, neobsahovaly tedy žádnou příbalovou informaci o jejich podávání a indikaci (…)“ . Pokud odvolací soud z uvedeného dovodil, že se o lék již jednat nemohlo, je takový závěr podle mínění státního zástupce v plném souladu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a neodporuje ani shora zmíněnému usnesení Soudního dvora, které bylo omezeno pouze na posuzování „léčivých přípravků“.
54. Z uvedených důvodů tak státní zástupce považuje právní posouzení skutku stran obviněného Č. podle §283 tr. zákoníku za správné a jeho dovolání je proto zjevně neopodstatněné.
55. K dovolání obviněného M. L. státní zástupce uvádí, že podle tohoto obviněného z množství vyrobeného pervitinu uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tedy 1 438 gramů, mělo být odečteno 120 gramů pervitinu, jehož výroba se nezdařila, což je uvedeno v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně (s. 11).
56. Státní zástupce uznává, že podle označené části výroku rozsudku soudu prvního stupně se odsouzeným měla zdařit výroba jen 1 318,1 gramu pervitinu, když se jim nepodařilo dokončit výrobu celých 120 gramů pervitinu pro poškození zařízení dne 11. 1. 2016 a dokončit výrobu nad 88 gramů pro policejní zásah dne 6. 3. 2016. Ke kvalifikačnímu znaku „vyrobil“ bylo tedy jednání spoluobviněných v uvedených dnech podle státního zástupce pouhým pokusem. K tomu je nutno konstatovat, že všechno nasvědčuje tomu, že odsouzení včetně obviněného byli odhodláni dosáhnout i překročit hranici 1 500 gramů vyrobeného pervitinu. Tento úsudek odůvodňuje státní zástupce tím, že pokud by i dne 6. 3. 2016 spoluobvinění zamýšleli vyrobit celých 120 gramů pervitinu, což zdaleka nebylo množství nejvyšší (předtím vyráběli i 250 či 300 gramů), jejich úmysl by směřoval nejméně k výrobě „pokažených“ 120 gramů a nedokončených 32 gramů v době policejního zásahu, což činí celkem 152 gramů. Po přičtení tohoto množství k vyrobeným 1 318,1 gramům se jedná celkem o 1 470,1 gramů pervitinu, tedy o množství blížící se judikaturou uváděným 1 500 gramům této drogy, jakožto jednomu z hledisek znaku velkého rozsahu. Ať již by byl úmysl obviněných pokračovat ve výrobě i po dosažení hranice 1 500 gramů pervitinu vyjádřen změnou právní kvalifikace jakožto dílem nedokonaného trestného činu nebo jen zohledněn při posuzování jednání již dokonaného, má státní zástupce za to, že v obou případech by právní posouzení skutku nedoznalo změny. Ve zbytku pak státní zástupce odkazuje na bod 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s nímž se ztotožňuje.
57. Z tohoto důvodu nepovažuje státní zástupce právní posouzení skutku obviněného L. za nesprávné a má za to, že jeho dovolání je zjevně neopodstatněné.
58. Jde-li o dovolání obviněného T. S., státní zástupce předně uvádí, že obviněný v prvé řadě opakuje svoji obhajobu, s níž se adekvátním způsobem vypořádal již soud prvního stupně na s. 75 a 85 svého rozsudku, především co se zamítnutí důkazních návrhů obviněného týče. Obdobně odvolací soud v bodu 19. svého rozsudku vysvětlil, proč považoval další důkazy navrhované obviněným za nadbytečné, když nepovažoval za nezbytné blíže osvětlovat okolnosti jeho zadržení. Uvedené důkazy proto podle státního zástupce nelze považovat za opomenuté ve smyslu příslušné judikatury Ústavního soudu.
59. Následně namítané pochybnosti o vině obviněného pak dle státního zástupce směřují k uplatnění pravidla in dubio pro reo , jež je však procesního – nikoliv hmotněprávního – charakteru a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení daného pravidla, potažmo zásady, zkoumáno v dovolacím řízení (k tomu státní zástupce poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.4.2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v jehož bodu 22. Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval, že dané pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů). Státní zástupce dále připomíná, že i z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětného pravidla, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).
60. Co se týče dalších dovolacích námitek obviněného, totiž že před soudy nižších stupňů nebyly provedeny všechny odposlechy, jde dle státního zástupce o námitku procesního charakteru, neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů. Jestliže následně obviněný namítá nezákonnost všech provedených odposlechů, pak k tomuto státní zástupce konstatuje, že odvolací soud v bodu 20. svého rozsudku žádnou procesní vadu v tomto směru neshledal. V této souvislosti státní zástupce připomíná, že obviněný ve vazbě na uvedenou námitku uplatnil tzv. teorii plodů z otráveného stromu („fruit of the poisonous tree doctrine“), jíž se Nejvyšší soud podrobně zabýval ve svém usnesení ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013. V označeném rozhodnutí přitom shledal, že „(…) [č]eský trestní proces nepřevzal doktrínu plodů z otráveného stromu, která vznikla a je rozvíjena v USA, zejména pak v podobě simplifikujícího tvrzení, že plody z otráveného stromu jsou vždy otrávené. Podklad pro právní závěr, že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení nastalého v procesu dokazování je vždy absolutní neúčinnost a tím v trestním řízení nastalá nepoužitelnost důkazů, nelze v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících dokazování v trestním řízení (hlava pátá trestního řádu) nalézt.“ Ústavní soud pak zpochybnil jak tuzemskou aplikovatelnost této teorie, tak i závěr, že by jí došlo ke zpochybnění jiných důkazů než jen důkazů kauzálně odvozených od důkazu nezákonného. K tomu státní zástupce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/1, v němž Ústavní soud také uvedl, že „výskyt nezákonného důkazu nevede k nepoužitelnosti všech ostatních (jiných) důkazů. Ani tak rigorózní důkazní teorie, jako je např. doktrína ovoce z otráveného stromu (fruits of poisonous tree doctrine), jejíž aplikovatelnost je sama o sobě sporná, nezastává názor, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů, opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se týká toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny.“ Obdobné stanovisko přitom Ústavní soud zaujal i ve svých dalších nálezech ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 587/14, ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 761/14, či ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, popř. lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015, či ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 11 Tdo 834/2018, v němž Nejvyšší soud uvedl, že „poukaz na tuto teorii nenaplňuje uplatněný dovolací důvod [pozn. tj. podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], neboť se ve své podstatě jedná o pouhou polemiku o procesní účinnosti provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění“.
61. Závěrem této části svého vyjádření státní zástupce uzavírá, že dosud uvedené námitky obviněného žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají.
62. Obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu naopak dle státního zástupce odpovídá tvrzení obviněného, že soud prvního stupně nebyl řádně obsazen. Má to být patrno jednak ze sdělení soudu na dotaz obviněného a jednak z rozvrhu práce, který byl zveřejněn. Obviněný však zdroje svých informací o obsazení soudu blíže neuvádí a proti obsazení soudu brojí jen „z opatrnosti“ na čtyřech řádcích textu svého dovolání. K tomu státní zástupce uvádí, že byla-li obžaloba podána u soudu prvního stupně dne 3. 3. 2017, platil zde v té době pro trestní úsek rozvrh práce, podle něhož rozhodovaly v prvním stupni senáty 1 T, 2 T, 49 T, 50 T, 51 T. Věci měly být přidělovány postupně. V senátě 49 T byl předsedou senátu Mgr. Ondřej Peřich a přísedícími mohli být rovněž přísedící doc. Ing. Jiří Lacina CSc. a Jaroslav Hendrych, kteří o předmětné věci skutečně rozhodovali v rámci soudního senátu, jemuž byla věc přidělena. Z podaného dovolání přitom podle státního zástupce není patrno, v jakém směru mělo být přidělení věci porušeno – kterým jiným soudcům či kterému jinému senátu měla být věc správně přidělena, pročež se k této námitce nemůže blíže vyjádřit a tvrzení obviněného označuje za zjevně neopodstatněné, neboť nic nenasvědčuje tomu, že by přidělení věci neodpovídalo rozvrhu práce.
63. V závěru podaného dovolání pak obviněný brojí proti přiměřenosti uloženého trestu. Za „poněkud nejasné“ státní zástupce označuje tvrzení, že při ukládání trestu byly porušeny zásady podle trestního zákoníku a že soud postupoval „v rozporu s trestním řádem“ ; nakonec obviněný uvádí, že trest je „krutý“ ve smyslu článku 7 odst. 2 Listiny. K uvedenému státní zástupce připomíná závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněném pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Shodně přitom judikoval ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, Ústavní soud, když uvedl, že „S poukazem na citovaný dovolací důvod se totiž nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ K tomu viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018.
64. Za podstatné dále státní zástupce považuje, že obviněný odvozuje krutost trestu toliko od své vlastní osoby – od zmaření svobodného života mladého člověka, avšak nepoukazuje na žádnou jinou mimořádně závažnou okolnost. Jinými slovy neuvádí žádný argument pro to, aby se Nejvyšší soud mimo dovolací důvody zabýval otázkou, zda je jemu uložený trest v souladu se zásadou přiměřenosti trestních sankcí uváděnému rovněž jako zásada proporcionality trestní represe (opačně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, anebo opět naopak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Podle státního zástupce může být extrémní nespravedlnost trestu jistě založena i jinými okolnostmi, než pouze hrozbou narušení mimořádně pevných nebo mimořádně významných rodinných vztahů. Takové jiné okolnosti by však musely být přinejmenším stejně významné, jako byl vztah malých dětí k matce ve shora uvedené věci sp. zn. 8 Tdo 1561/2016. Muselo by z nich být zřejmé, že pobyt odsouzeného ve věznici naprosto tragickým a zásadním způsobem zasáhne jiné osoby, pro které bude ztráta kontaktu s odsouzeným ještě těžším příkořím, než jak mohla pociťovat odchod svého otce od rodiny do výkonu trestu devítiletá dcera ve shora uvedené věci sp. zn. 8 Tdo 718/2018. Ve věci obviněného však natolik významné okolnosti podle státního zástupce dovodit nelze, když samotný obviněný žádné takové okolnosti ani neuvádí.
65. Na tomto místě tak státní zástupce uzavírá, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, jakož i otázka „krutosti“ uloženého trestu, dle jeho přesvědčení žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
66. Státní zástupce tak ve vztahu k dovolání obviněného S. uzavírá, že v části, v níž brojí proti obsazení senátu soudu prvního stupně, je zjevně neopodstatněné, ve zbytku pak neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu.
67. Pokud jde o obviněného L., tento namítá, že u něj nebylo možno sečíst množství pervitinu, které uskladnil a množství pervitinu, který distribuoval, neboť se jednalo o tentýž pervitin. Podle státního zástupce jde přitom o novou námitku, když obviněný svoji dosavadní obhajobu zakládal na popírání skutkových zjištění. Ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně týkající se označeného obviněného je přitom patrno, že tento skutečně sečetl množství uskladněné i distribuované, přičemž státní zástupce si klade otázku, zda je takový postup správný.
68. K uvedenému předně konstatuje, že o totéž množství mohlo jít jen částečně, neboť podle bodu I. výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný postupně přijal a měl u sebe doma nejméně 710 gramů pervitinu, avšak podle bodu II. téhož výroku následně distribuoval nejméně 811,7 gramů pervitinu. I kdyby však šlo z větší části o tentýž pervitin, považuje státní zástupce za rozhodné, že obviněný s ním nakládal různými alternativními formami uvedenými ve skutkové podstatě trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, z nichž každá sama o sobě postačuje k naplnění uvedené skutkové podstaty. V tomto směru má státní zástupce za to, že každou další alternativou se výrazně zvyšuje rozsah výroby a nakládání s drogami ve smyslu §283 tr. zákoníku. Je jistě rozdíl, jestliže pachatel například 1 000 gramů pervitinu „pouze vyrobí“, a pak raději zlikviduje, nebo vyrobené množství nezlikviduje, ale uskladní, anebo jestliže uskladněné množství nakonec i distribuuje mezi jeho uživatele. Každou další alternativou týkající se stále téhož množství pervitinu podle státního zástupce výrazně roste rozsah uvedeného nakládání. Zpočátku dojde jen k vyrobení pervitinu, aniž by tento byl zachován, poté dojde k potencionální hrozbě jeho distribuce a nakonec tato distribuce zasáhne desítky osob. Z uvedených důvodů proto státní zástupce považuje soudem prvního stupně provedené sečtení množství pervitinu skladovaného a množství pervitinu distribuovaného za přípustné.
69. Dovolání obviněného L. proto státní zástupce shledává zjevně neopodstatněným.
70. Závěrem svého vyjádření státní zástupce shrnuje, že konkrétní námitky uvedené obviněnými odpovídají uplatněným dovolacím důvodům pouze pokud jde o obviněné L., L. a Č. a jejich nesouhlas s právním posouzením skutku a pokud jde o obviněného S., pak v té části, kdy namítá nesprávné obsazení soudu prvního stupně. Podaná dovolání jsou však zjevně neopodstatněná, neboť právní posouzení předmětných skutků bylo správné a nic nenasvědčuje nesprávnému obsazení soudu prvního stupně. Zbývající námitky obviněných pak žádnému z dovolacích důvodů podle mínění státního zástupce neodpovídají.
71. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání všech obviněných odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.
72. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájcům obviněných k případným replikám, které však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
73. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných M. Č., M. L., T. S. a J. L. splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
74. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
75. Obvinění v podaných dovoláních uplatňují dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. řádu.
76. Dovolací důvod podle v §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu je dán v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
77. Prostřednictvím uvedeného důvodu tak lze namítat jednak věcnou nepříslušnost soudu, který v dané věci rozhodoval, tj., že ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. řádu), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. řádu v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Současně platí, že kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu přitom není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu ve smyslu §18 tr. řádu. Pokud jde o náležité obsazení soudu, pak danému dovolacímu důvodu odpovídají situace, kdy obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Tak tomu je zejména tehdy, pokud rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. řádu, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 986/2011, uveřejněné pod č. 36/2012-II. Sb. rozh. tr.) apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu by nebyl dán (viz dovětek téhož ustanovení). V neposlední řadě pod daný dovolací důvod spadá i námitka dospělého obviněného, že v jeho věci rozhodl soud pro mládež, ač tak měl učinit soud obecný [§2 odst. 2 písm. e) z. s. m.].
78. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tento je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení.
79. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
80. Nejvyšší soud toliko připomíná, že jeho zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
81. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
82. Po seznámení se s obsahem podaných dovolání, jakož i napadeného rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně, jakož i příslušné části spisového materiálu, Nejvyšší soud musí konstatovat, že navzdory podřaditelnosti vybraných dovolacích námitek některých obviněných pod jimi uplatněné dovolací důvody [resp. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), případně i písm. l) tr. řádu], nebyly splněny podmínky pro jeho kasační zásah, jehož se obvinění prostřednictvím podaných dovolání dožadovali. K jednotlivým dovolacím námitkám obviněných pak Nejvyšší soud považuje za nezbytné sdělit následující:
IV. A
K dovolání obviněného M. Č.
83. Obviněný M. Č. své dovolání podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Má totiž za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, daném nerespektováním judikatury Soudního dvora a Nejvyššího soudu vztahující se k nemožnosti posouzení humánního léčiva obsahujícího pseudoefedrin, jakožto prekursoru ve smyslu článku 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekursorech drog, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. listopadu 2013, a to v případě jeho dovozu z jiného členského státu Evropské unie. Odvolacímu soudu současně vytýká, že nereagoval na jeho obhajobu, jejímž prostřednictvím se domáhal aplikace dané judikatury, jež by dle jeho přesvědčení měla vést k odlišné právní kvalifikaci jeho jednání, a to jako trestného činu podle §286 tr. zákoníku (tak jako se stalo v jeho trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 68/2016).
84. Dále obviněný vznáší námitku tzv. extrémního nesouladu , jenž spatřuje v závěru soudu prvního stupně o tom, že dalším osobám distribuoval 90 gramů pervitinu – s uvedeným množstvím nesouhlasí, přičemž i kdyby na daný skutkový závěr přistoupil, namítá, že toto množství neodpovídá kvalifikačnímu znaku značného rozsahu, jak jej definuje judikatura Nejvyššího soudu. Podle obviněného rovněž z provedeného dokazování nevyplynulo, že by byl členem organizované skupiny, neboť pervitin, který prodával, totiž obstaral nejprve pro svoji potřebu a teprve poté, na základě poptávky, tento daroval či prodal povětšinou přátelům a známým.
85. Nejvyšší soud konstatuje, že díl dovolacích námitek obviněného, směřující do otázky jeho viny, odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. In concreto jde o tu část dovolací argumentace, skrze niž obviněný namítá nerespektování judikatury Soudního dvora a Nejvyššího soudu v otázce možnosti subsumpce léčiva, jež obsahuje látku pseudoefedrin (a které obviněný dovážel z Polské republiky do České republiky), pod pojem prekursoru ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku. Zbývající část dovolací argumentace obviněného naopak neodpovídá jím uplatněnému, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, neboť jejím prostřednictvím obviněný toliko rozporuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, popř. nabízí vlastní skutkové závěry, jež však nemají oporu v provedeném dokazování. Jestliže teprve na jejich základu rozporuje obviněný právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, pak platí, že tímto způsobem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplnit nelze, neboť Nejvyšší soud (s výjimkou případů extrémního nesouladu, o nějž však – jak vysvětlí níže – v nyní projednávané trestní věci nejde) je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů [viz výše].
86. Pokud jde o první dovolací námitku obviněného, Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud se s jeho odvolací argumentací přiléhavě a přesvědčivě vypořádal (viz body 21. a 22. jeho rozsudku) a jeho závěry jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, kterou obviněný přehlíží, když vychází toliko z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 344/2017, a nikoliv z dalších rozhodnutí na něj navazujících (která podrobně rozebírá ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 11 Tdo 351/2018, či ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1271/2018).
87. Nejvyšší soud tak ve svém usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 11 Tdo 461/2017 (bod 69.) velmi podrobně vysvětlil, proč obviněným připomenuté závěry shora citovaného usnesení Soudního dvora nelze aplikovat formalisticky tak, že v každém případě bude nutno nakládání s léčivými přípravky obsahujícími efedrin či pseudoefedrin považovat za nakládání s jiným předmětem určeným k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky ve smyslu §286 tr. zákoníku. Podle Nejvyššího soudu tak právní závěry Soudního dvora bude třeba vždy aplikovat v závislosti na konkrétních skutkových zjištěních, přičemž platí, že k léčivým přípravkům, které obsahují efedrin a pseudoefedrin (tj. látky, které samy o sobě odpovídají definici pojmu prekursor), nelze přistupovat jako k léčivu, ve smyslu unijní úpravy, pokud jsou prokazatelně zneužívány k výrobě omamné či psychotropní látky (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 11 Tdo 756/2019).
88. Východiskem zmiňovaného usnesení Soudního dvora pro závěr, že léčivé přípravky s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu nespadají pod kategorii prekursoru, je totiž skutečnost, že léčivé přípravky mají samostatný právní režim podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků. Podle článku 1 bodu 2 této směrnice se za léčivý přípravek považuje: a) jakákoliv látka nebo kombinace látek představená s tím, že má léčebné nebo preventivní vlastnosti v případě onemocnění lidí; nebo b) jakákoliv látka nebo kombinace látek, kterou lze použít u lidí nebo podat lidem buď k obnově, úpravě či ovlivnění fyziologických funkcí prostřednictvím farmakologického, imunologického nebo metabolického účinku, nebo za účelem stanovení lékařské diagnózy. Z uvedené definice přitom jasně vyplývá, že za léčivý přípravek lze považovat pouze takovou látku, která odpovídá uvedeným parametrům, a nikoli přípravek, který sice odpovídal definici léčivého přípravku podle uvedené směrnice, ale s nímž bylo dále neoprávněně nakládáno mimo právní rámec této směrnice, tedy způsobem, který vylučuje jeho užití pro terapeutické účely.
89. V poměrech projednávané trestní věci bylo pak prokázáno, že obviněný s léčivem značky Cirrus, jež opatřil od blíže neustanovené osoby na přesně neustanoveném místě v obci XY v Polské republice a následně jej dovážel do České republiky, nakládal tak, že jej předával různým dalším spoluobviněným, a to s vědomím, že jej bude zneužito výhradně k neoprávněné výrobě psychotropní látky metamfetaminu. Výroby dané psychotropní látky jedním ze spoluobviněných – R. W. – se nadto případně i sám účastnil (viz jednání obviněného popsané pod bodem I. a část jednání pod bodem II. tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně) a o takto vyrobenou drogu se s uvedeným spoluobviněným poté společně rozdělili. Je tedy zcela zřejmé, že jednání obviněného nespočívalo v pouhém dovozu léčiva značky Cirrus do České republiky (resp. v jeho opatření jinému a jeho přechovávání ve smyslu §286 tr. zákoníku), nýbrž tento věděl, že jím dovezeného léčiva bude výhradně zneužito k výrobě psychotropní látky metamfetaminu, které se i sám případně účastnil. Jinými slovy bylo v této trestní věci prokázáno, že obviněný s daným léčivem nakládal tak, že jej zneužil jako surovinu k výrobě psychotropní látky dalšími osobami, vč. členů organizované skupiny, jejímž byl členem (viz obdobně bod 21. rozsudku odvolacího soudu). Za takové situace se však obviněný nemohl domáhat toho, aby jím dovezené léčivo značky Cirrus nebylo pokládáno za prekursor, tj. za látku snadno použitelnou k výrobě drogy [srov. definici prekursoru uvedenou v článku 2 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekursorech drog].
90. Dlužno dodat, že uvedený závěr koresponduje i se smyslem právní úpravy léčivých přípravků podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, kterým je ochrana veřejného zdraví (srov. článek 2 preambule označené směrnice), a dále odstraňování překážek obchodu s těmito léčivy v rámci Evropské unie (srov. článek 4 a 5 téže směrnice). Z kontextu dané směrnice je navíc zřejmé, že je tímto míněn pouze obchod legální, což však nebyl případ jednání obviněného v nyní projednávané trestní věci.
91. Nejvyšší soud proto k této námitce shrnuje, že obviněný s léčivem značky Cirrus, které obsahuje pseudoefedrin, nenakládal jako s léčivým humánním přípravkem. Naopak, smyslem jeho počínání bylo čistě neterapeutické zpracování daného léčiva (ev. i společně s ostatními členy organizované skupiny) v procesu, jehož výstupem byla psychotropní látka metamfetamin, což mu za shora popsaných okolností odnímá charakter léčivého přípravku ve smyslu článku 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků. Soud prvního stupně, ani soud odvolací proto nepochybily, pokud na základě provedeného dokazování jednání obviněného kvalifikovaly jako trestný čin podle §283 tr. zákoníku a nikoliv podle ustanovení §286 tr. zákoníku, jak se dožadoval obviněný.
92. Jde-li o poukaz obviněného na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 6. 2017, č. j. 55 To 85/2017-202, pak toliko obiter dictum Nejvyšší soud připomíná, že i tuto námitku obviněného přesvědčivě vypořádal odvolací soud, který uvedl, že v době konání daného trestního řízení označený soud zřejmě neměl k dispozici rozhodující poznatky o celkovém rozsahu trestné činnosti, zapojení dalších osob, činnosti organizované skupiny a zejména o tom, že na dovoz léků navazovala výrobu pervitinu a jeho následná distribuce (viz bod 22. rozsudku odvolacího soudu). Odkaz obviněného na dané rozhodnutí proto nemůže na posouzení Nejvyššího soudu ničeho změnit.
93. Zbývající námitky obviněného pak již nesměřují do oblasti právního posouzení skutku, nýbrž hodnocení provedených důkazů jako takových, popř. vychází z jiného skutkového stavu věci, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně.
94. Obviněný sám uvádí, že nepopírá distribuci drogy pervitin dalším osobám (viz jednání pod bodem III. a s. 35 rozsudku soudu prvního stupně), avšak nesouhlasí s množstvím pervitinu, jež mu je kladeno za vinu. K uvedenému je nutno doplnit, že sám obviněný neuvádí žádnou konkrétní námitku, na jejímž základu by Nejvyšší soud mohl přistoupit k přezkumu hodnotících úvah soudu prvního stupně, ale toliko tvrdí, že „zpochybňoval, že by některým osobám dodal takové množství“ . Na podkladu uvedeného „prostého“ nesouhlasu však Nejvyšší soud nemohl přistoupit k natolik výjimečnému postupu, jako je přezkum hodnocení provedených důkazů soudu nižších stupňů v rámci dovolacího řízení. Lze toliko uvést, že skutkové zjištění soudu prvního stupně, podle něhož obviněný sám distribuoval dalším osobám celkem 90 gramů pervitinu, má oporu v provedeném dokazování (srov. výpovědi jednotlivých svědků na s. 46-48 a jejich následné hodnocení na s. 75 rozsudku soudu prvního stupně).
95. Ve vazbě na uvedené následně obviněný tvrdí, že samotné množství 90 gramů pervitinu není s to naplnit „značného rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve smyslu příslušné judikatury Nejvyššího soudu. Uvedené je sice pravdou, nicméně obviněný přehlíží, že byl uznán vinným ze spáchání dvou zvlášť závažných zločinů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (jednání pod bodem I. a III. a jednání pod bodem II. a III. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně – jeho jednání pod bodem III. tedy nebylo posuzováno izolovaně, jak naopak činí obviněný). Za vinu mu tak není kladeno naplnění znaku „značného rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nýbrž znaku „velkého rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Skutečnost, že obviněný svým jednáním popsaným pod body I. a III., a dále i pod body II. a III. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně vždy naplnil znak velkého rozsahu se podává již z poznatků o množství dovezených balení léčiva Cirrus, když v případě jednání pod bodem I. šlo o 2 131 balení tohoto léčivého přípravku, v případě jednání pod bodem II. o 3 885 balení tohoto léčivého přípravku. Z každého jednoho balení daného léčiva šlo přitom podle zjištění soudu prvního stupně vyrobit minimálně 1 gram drogy pervitin, pročež je zřejmé, že obviněný se takto v obou případech podílel vždy na výrobě pervitinu, jehož množství podstatně převyšovalo judikatorně stanovenou hranici velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jež činí 1 500 gramů pervitinu (k dané judikatuře se Nejvyšší soud podrobně vyslovuje níže v tomto usnesení). Jinými slovy obviněnému nebyl kladen za vinu toliko prodej 90 gramů pervitinu (jednání pod bodem III., které se dílem časově přimyká k jednání pod bodem I., dílem pak k jednání pod bodem II.), nýbrž i podíl na výrobě shora označeného množství pervitinu, jenž v případě obou skutků, které mu jsou kladeny za vinu, přesáhl hranici velkého rozsahu.
96. S uvedeným pak souvisí i další námitka obviněného, totiž že nebylo prokázáno jeho členství v organizované skupině, když drogu pervitin původně opatřoval toliko pro svoji potřebu a teprve na žádost dalších osob ji těmto distribuoval. V tomto směru však obviněný přehlíží, že byl uznán vinným dvěma trvajícími zvlášť závažnými zločiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Ačkoliv platí, že znak organizované skupiny ve smyslu §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se skutečně týkal pouze jeho jednání pod body I. a II. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, je třeba jeho jednání právně kvalifikovat vždy jako celek (tj. jako dva trestné činy zahrnující, krom již popsaného podílu na výrobě drogy pervitin organizovanou skupinou, také příslušné části distribuce této drogy). Nadto platí že opačný přístup, tj. pokud by jednání pod bodem III. bylo nahlíženo jako samostatný skutek (což však soudy nižších stupňů neučinily – viz k tomuto bod 22. in fine rozsudku odvolacího soudu), by pro obviněného nebylo příznivější, neboť vedle dvou zvlášť závažných zločinů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku by se dopustil dalšího skutku, byť právně kvalifikovatelného pouze jako přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
97. Nejvyšší soud proto ve vztahu k dovolání obviněného M. Č. uzavírá, že jeho dovolací argumentaci nemohl přisvědčit, když právnímu posouzení učiněnému soudem prvního stupně a potvrzenému i soudem odvolacím, nemá co vytknout, přičemž napadená rozhodnutí nevykazují ani obviněným tvrzený extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
IV. B
K dovolání obviněného M. L.
98. Obviněný M. L. brojí proti rozsudku odvolacího soudu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nesouhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně, jenž odvolací soud potvrdil, totiž že svým jednáním naplnil znak „velkého rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Odvolacímu soudu především vytýká, že při právním posouzení jeho jednání zohlednil i další skutečnosti, které však z dokazování provedeného před soudem prvního stupně nevyplynuly, resp. které tento z provedených důkazů nevyvodil, a protože odvolací soud v tomto směru dokazování neopakoval, ani neprováděl žádné nové důkazy, má takový postup za nesprávný. Dále obviněný odvolacímu soudu vytýká nezohlednění skutečnosti, že výroba 120 gramů pervitinu v době od 10. do 11. 1. 2016 se nezdařila a došlo k podstatné ztrátě vyráběné drogy, pročež mu tak bylo možné klást za vinu výrobu „pouze“ 1 300 gramů pervitinu, které nelze považovat za množství blížící se hranici velkého rozsahu. I pokud by však rozporované úvahy o množství vyrobeného pervitinu Nejvyšší soud akceptoval, má obviněný za to, že absence téměř 70 gramů pervitinu, které pro dosažení judikatorně stanovené hranice velkého rozsahu v jeho případě scházely, již může být sama o sobě dostatečně významná pro to, aby jeho jednání popsané výše nebylo možné podřadit pod znak velkého rozsahu. V neposlední řadě obviněný nesouhlasí ani s postupem odvolacího soudu při určení konkrétní výměry trestu odnětí svobody, podle něhož bylo dovození přísnější právní kvalifikace jeho jednání kompenzováno uložením nižšího trestu.
99. Stran dovolání obviněného L. Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že jeho dovolací námitky (jež směřují proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl de facto potvrzen rozsudkem odvolacího soudu) odpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu. Naopak dovolací námitky obviněného jež směřují proti výroku o trestu uloženému rozsudkem odvolacího soudu pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit nelze (jak Nejvyšší soud vysvětlí níže). Navzdory prve uvedenému však Nejvyšší soud dovolání obviněného nemohl vyhovět, ale po jeho posouzení dospěl k závěru, že je na místě jej odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť je zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení a otázka, která má být z podnětu dovolání obviněného řešena, není po právní stránce zásadního významu.
100. Z hlediska právního posouzení skutku, který je obviněnému kladen za vinu, se Nejvyšší soud v prvé řadě zabýval námitkou, že v době od 10. do 11. 1. 2016 se výroba pervitinu nezdařila a došlo k podstatné ztrátě vyráběné drogy, což však soudy nižších stupňů nezohlednily. V tomto směru je třeba dát obviněnému za pravdu, neboť ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně se skutečně podává, že obviněný Z. společně s obviněným S. ‚vyrobili‘ „v době od 10. 1. 2016 do 11. 1. 2016 (…) minimálně 120 gramů drogy označované jako pervitin, která měla být předána obžalovanému M. L., kdy k dokončení výroby nedošlo, neboť dne 10. 1. 2016 bylo poškozeno zařízení k výrobě drogy a došlo ke ztrátě podstatné části vyráběné drogy“ (srov. hodnocení příslušného záznamu telekomunikačního provozu soudem prvního stupně na s. 80 a 81).
101. Jestliže soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že k výrobě 120 gramů pervitinu označenými spoluobviněnými ve dnech 10. a 11. 1. 2016 skutečně nedošlo, neboť bylo poškozeno výrobní zařízení a ztracena podstatná část drogy, je zřejmé, že dané jednání nelze kvalifikovat v tomto případě jako „výrobu“ ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku (přinejmenším ve vztahu k blíže neurčenému podstatnému množství pervitinu, které bylo v důsledku poškození výrobního zařízení ztraceno). V tomto směru je tedy právní posouzení shora popsaného jednání obviněného soudem prvního stupně nesprávné. Uvedené však neznamená, že výše popsané jednání není trestněprávně relevantní. Z citované pasáže skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně je totiž zřejmé, že jednání spoluobviněných Z. a S. (na němž se obviněný L. podílel tak, že zajišťoval prostřednictvím spoluobviněného Č. dovoz léčiva Cirrus z Polské republiky do České republiky, které následně sám, anebo prostřednictvím další osoby, předával spoluobviněným Z. a S., kteří z něj poté vyráběli drogu pervitin a tuto předali buďto obviněnému, anebo jím určené osobě, přičemž si část ponechali jako odměnu pro svoji vlastní potřebu) bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu podle §283 tr. zákoníku, resp. k výrobě drogy pervitin. Jinými slovy obviněnému sice nebylo možné klást k tíži výrobu 120 gramů pervitinu, k níž ve dnech 10. a 11. 1. 2016 nedošlo, avšak lze mu dávat za vinu jednání bezprostředně směřující k výrobě daného množství.
102. Z §21 odst. 1 tr. zákoníku se podává, že jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
103. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že „dne 10. 1. 2016 bylo poškozeno zařízení k výrobě drogy a došlo ke ztrátě podstatné části vyráběné drogy.“ Z uvedeného je tedy zřejmé, že k poškození zařízení k výrobě drogy došlo již v průběhu výrobního procesu, jehož výstupem mělo být nejméně 120 gramů pervitinu. Protože platí, že jednání bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 296.), pak je zřejmé, že již samotné započetí výrobního procesu, jehož výstupem měla být droga pervitin, je třeba považovat za pokus trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 tr. zákoníku.
104. Promítnuto do poměrů nyní projednávané trestní věci pak nezbývá než uzavřít, že soud prvního stupně měl daný skutek obviněného správně právně kvalifikovat nikoliv jako dokonaný zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ale jako pokus zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Pouze obiter dictum lze doplnit, že shora popsaný závěr Nejvyššího soudu by bylo možné vztáhnout nejen k jednání obviněného z 10. a 11. 1. 2016, nýbrž i ve vztahu k jednání ze dne 6. 3. 2016, kdy byla výroba pervitinu spoluobviněnými přerušena zasahujícími policisty (což však obviněný v podaném dovolání nenamítá a na právní posouzení Nejvyššího soudu by ani tato skutečnost neměla žádný zásadní vliv). Právní posouzení skutku soudem prvního stupně tak v této části nebylo správné.
105. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda jednání obviněného popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně vůbec naplňovalo znak „velkého rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když množství 1 438,1 gramu pervitinu, na jehož výrobě se obviněný podílel, odpovídá judikatorně stanovené hranici pro naplnění daného znaku, jež zásadně činí 1 500 gramů pervitinu (popř. 500 gramů účinné látky metamfetaminu).
106. Uvedenou námitkou obviněného se již dříve zabýval odvolací soud v bodu 25. svého rozsudku, kdy uvedl, že při posouzení naplnění daného znaku je třeba hodnotit nejen samotné množství drogy, na jejíž nedovolené výrobě se obviněný podílel, ale také další okolnosti, přičemž akcentoval, že obviněný se měl do trestné činnosti zapojit ještě před smrtí E. L., trestná činnost byla páchána v rámci organizované skupiny, dále přihlédl ke druhu a kvalitě vyrobené drogy, jakož i ke značnému počtu osob ohrožených na životě a zdraví jejím užitím (viz rekapitulaci dovolání obviněného výše). Na základě zhodnocení všech těchto kritérií pak odvolací soud dospěl k závěru, že obviněným rozporovaný znak „velkého rozsahu“ byl v jeho případě naplněn, s čímž však tento nesouhlasí a jednotlivá kritéria, k nimž odvolací soud přihlížel, rozporuje.
107. K tomuto Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že k problematice posuzování naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §283 tr. zákoníku a příslušných rozsahů v něm vymezených, existuje jeho ustálená a respektovaná judikatura (srov. např. její shrnutí v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 11 Tdo 858/2018, či ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 569/2019).
108. Nejvyšší soud tak ve stanovisku svého trestního kolegia ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněným pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., dovodil, že za „množství větší než malé“ ve smyslu trestního zákoníku je obecně třeba považovat takové množství omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku obvyklého konzumenta. V příloze k danému stanovisku jsou pak obsaženy orientační hodnoty určující množství větší než malé u jednotlivých omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících. Tato příloha je členěna do pěti sloupců: v prvním sloupci je uveden tzv. typ drogy, v druhém sloupci je uveden mezinárodní nechráněný název v českém jazyce, v třetím sloupci je uvedeno množství větší než malé, ve čtvrtém sloupci je uvedena účinná psychotropní či omamná látka a v pátém sloupci je uvedeno nejmenší množství účinné psychotropní či omamné látky, jež musí obsahovat látka, označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství považováno za větší než malé. Stanovení hodnoty považované za množství větší než malé současně tvoří výchozí úroveň pro další trestním zákoníkem předpokládané hranice. „Větším rozsahem“ je pak desetinásobek množství většího než malého, „značným rozsahem“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ je desetinásobek takto určeného značného rozsahu.
109. Výkladem příslušných rozsahů (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy se dále zabývá usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněné pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr. Z něj vyplývá, že určitý rozsah nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 280/2005, uveřejněné pod č. 1/2006 Sb. rozh. tr., či ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 463/2010, uveřejněného pod č. 12/2011 Sb. rozh. tr.). Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i tyto další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvalifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému desetinásobku (popř. stonásobku či tisícinásobku) požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek (či stonásobek, anebo tisícinásobek) rozhodný pro daný rozsah. Z citované judikatury však jednoznačně vyplývá, že primárním kritériem pro určení příslušného rozsahu je množství účinné látky v předmětné droze. V případě, že uvedené není možné zjistit (typicky proto, že tato již byla spotřebována jejími konzumenty), přistupuje se k určení rozsahu pomocí celkového množství drogy, se kterou pachatel neoprávněně nakládal (tzv. sekundární kritérium). U hodnot, jež jsou hraniční, co se týče určení rozsahu, lze potom pro určení, zda byl či nebyl naplněn určitý kvalifikační znak spočívající v „rozsahu“, přistoupit i k posouzení dalších, tzv. vedlejších (terciálních) kritérií, jako jsou především výše peněžní částky, kterou pachatel za distribuci drogy utržil, okruh osob, kterým byla látka určena, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů drog, doba páchání trestného činu a další (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 407/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. l. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1419/2016).
110. Podle výkladu přijatého shora uvedeným rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, jakož i podle shora označeného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, se u pervitinu – metamfetaminu za „množství větší než malé“ považuje více než 1,5 gramů drogy pervitinu, která musí obsahovat nejméně 0,5 gramu účinné psychotropní látky metamfetaminu či 0,6 gramu soli hydrochloridu metamfetaminu, a znak „velký rozsah“ je tak dán hranicí 1500 gramů drogy pervitinu při obsahu alespoň 500 gramů účinné látky metamfetaminu či 600 gramů účinné látky v případě soli hydrochloridu metamfetaminu.
111. Ve světle těchto závěrů rozhodovací praxe Nejvyšší soud přistoupil k posouzení výše uvedené námitky obviněného, a to včetně jeho tvrzení, že skutečnosti, k nimž odvolací soud přihlížel při určení výše rozsahu jeho trestné činnosti, nemají oporu v provedeném dokazování.
112. Předně považuje Nejvyšší soud za nezbytné se vyjádřit k postupu odvolacího soudu, který svůj závěr o naplnění znaku „velkého rozsahu“ ve vztahu k obviněnému opřel o výše uvedená zjištění. Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud rozhodoval o odvoláních vybraných spoluobviněných a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ve veřejném zasedání, při němž však nezopakoval žádné z důkazů, jež byly provedeny před soudem prvního stupně, ani neprovedl žádné nové důkazy, když rozsah doposud provedených důkazů označil za dostačující k ucelenému a jasnému závěru o vině obviněných (důkazní návrhy obviněných na doplnění dokazování pak zamítl) [srov. bod 19. rozsudku odvolacího soudu a protokol o veřejném zasedání na č. l. 3372 a 3374 verte]. Za této situace však platí, že odvolací soud byl vázán hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně a nemohl se od něj odchýlit, ledaže by tyto sám ve veřejném zasedání znovu provedl (§263 odst. 7 tr. řádu). Stejně tak byl odvolací soud vázán i skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, ledaže by znovu provedl některé pro dané skutkové zjištění podstatné důkazy, které již byly provedeny v hlavním líčení, anebo provedl důkazy, které v hlavním líčení provedeny nebyly (§259 odst. 3 věta druhá tr. řádu). Jestliže však odvolací soud znovu hodnotil důkazy, provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně a na jejich základu učinil nová skutková zjištění, k nimž soud prvního stupně nedospěl, postupoval v rozporu se shora vzpomenutými ustanoveními trestního řádu. Související dovolací argumentaci obviněného proto Nejvyšší soud v této části musel přisvědčit.
113. Tak především pokud odvolací soud poukázal na záznamy telefonních hovorů obviněného s již zesnulým E. L. ve dnech 4., 5., 9. a 20. 11. 2015, jež se měly týkat předmětné trestné činnosti a z nichž dovodil zapojení obviněného do činnosti organizované skupiny ještě před smrtí E. L., je třeba říci, že takové skutkové zjištění soud prvního stupně na základě provedených důkazů neučinil a počátek trestné činnosti obviněného stanovuje skutečně až ke dni 18. 12. 2015 (srov. s. 10. rozsudku soudu prvního stupně). Pokud měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně z provedených důkazů – záznamů telekomunikačního provozu (viz s. 60 a 61 rozsudku soudu prvního stupně) učinil nesprávné skutkové zjištění ohledně počátku trestné činnosti obviněného, který dle jeho přesvědčení směřoval již do doby před 18. 12. 2015, měl v takové situaci postupovat tak, že by dané důkazy znovu provedl ve veřejném zasedání ve smyslu §259 odst. 3 věty druhé tr. řádu, což však neučinil. Obdobný závěr je třeba uplatnit i ve vztahu k tvrzení odvolacího soudu o kvalitě drogy, neboť ani v tomto směru skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k jednání obviněného neobsahuje žádné údaje a rovněž z provedeného dokazování se žádný poznatek stran dané skutečnosti v zásadě nepodává.
114. I přes shora uvedené má však Nejvyšší soud za to, že závěr soudu prvního stupně i odvolacího soudu o naplnění znaku „velkého rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v případě obviněného obstojí.
115. Předně platí, že na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně lze dospět k závěru, že obviněný se podílel na výrobě 1 438,1 gramu pervitinu (k níž zčásti nedošlo, avšak z důvodů nezávislých na vůli obviněného a dotčených spoluobviněných, kdy jejich jednání bezprostředně směřovalo právě k výrobě takovéhoto množství, resp. ve vztahu ke zbylým spoluobviněným bylo také výrazně překročeno). V situaci, kdy nebylo zjištěno, jaké množství účinné látky daný pervitin obsahoval, bylo nezbytné pro posouzení naplnění daného znaku vycházet ze sekundárního kritéria, tj. právě z množství samotné vyrobené drogy, které však samo o sobě není dostačující pro naplnění znaku „velkého rozsahu“ podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jemuž dle shora vzpomenuté judikatury Nejvyššího soudu odpovídá až 1 500 gramů pervitinu.
116. Nicméně jak Nejvyšší soud připomenul výše, při stanovení určitého rozsahu trestné činnosti nelze vycházet toliko z množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti. Podmínkou pro takový postup však je, že pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému násobku požadovaného množství (zde tisícinásobek množství většího než malého), ale již se mu dostatečně přiblížilo. Tak v trestní věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 11 Tdo 858/2018, označil za ono hraniční, tj. dostatečně se přibližující, množství 443 gramů metamfetaminu ve formě volné báze, a to v případě, kdy posuzoval naplnění kvalifikačního znaku velkého rozsahu (tj. 500 gramů metamfetaminu ve formě volné báze), tedy množství odpovídající přibližně 9/10 množství korespondujícího judikatorně stanovené hranici velkého rozsahu. Obdobně v trestní věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 569/2019, označil za ono hraniční množství 1 402,88 gramů pervitinu, tentokrát v případě, kdy posuzoval naplnění kvalifikačního znaku velkého rozsahu (tj. 1 500 g pervitinu), tj. množství korespondující více než 9/10 množství, které odpovídá judikatorně stanovené hranici značnému rozsahu (viz bod 31. daného usnesení).
117. Jestliže v nyní projednávané trestní věci dospěl soud prvního stupně k závěru (byť jej následně nesprávně právně kvalifikoval), že obviněný se podílel na jednání bezprostředně směřujícím k výrobě 1 438,1 gramů pervitinu, tj. množství korespondujícímu více než 9/10 množství, které odpovídá judikatorně stanovené hranici značnému rozsahu, má Nejvyšší soud za to, že uvedené množství se dostatečně přibližuje hranici velkého rozsahu stanovené jeho rozhodovací praxí. Jinými slovy i přesto, že spoluobvinění již nevyrobili dalších 61,9 gramů pervitinu, čímž by byla naplněna hranice 1 500 gramů pervitinu, Nejvyšší soud shledal, že v dané trestní věci byly dány judikatorně vymezené předpoklady pro posouzení dalších (terciárních) kritérií.
118. Odvolacímu soudu pak – oproti shora uvedeným výhradám – nelze vytknout, že při posuzování těchto kritérií zohlednil skutečnost, že obviněný se trestné činnosti dopouštěl v rámci organizované skupiny. Ačkoliv uvedený poznatek dále nerozvedl, ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tuto skupinu netvořily toliko tři trestně odpovědné osoby, což představuje nejnižší počet osob, které organizovanou skupinu mohou tvořit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85, uveřejněný pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Naopak, organizovanou skupinu kolem obviněného tvořilo prokazatelně přinejmenším pět osob, a to spoluobvinění Z., S., L., Č. a samotný obviněný, což společenskou škodlivost jejich jednání patřičně zvyšovalo. Navíc tato skutečnost nebyla soudem prvního stupně (ani odvolacím soudem) brána v potaz při stanovení výše trestu obviněného [srov. s. 107 rozsudku soudu prvního stupně a bod 37. rozsudku odvolacího soudu] a Nejvyšší soud tak k ní mohl přihlížet, aniž by se tak dopustil porušení základní zásady zákazu dvojího přičítání.
119. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně však lze vyvodit i další skutečnosti, na základě nichž lze posoudit rozsah trestné činnosti obviněného (resp. i shora vzpomenutých spoluobviněných). Tak především je to schopnost dané organizované skupiny vyrobit v relativně krátké době (ve vztahu k obviněnému šlo o období mírně převyšující dva měsíce – srov. s. 11 rozsudku soudu prvního stupně) a při jednotkách dílčích případů výroby, shora uvedené množství drogy pervitin, kdy navíc množství vyrobené drogy ve vybraných jednotlivých případech již samo o sobě naplňovalo znaky trestného činu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Jinými slovy v případě spoluobviněných nešlo o amatérskou výrobu pervitinu, ale jednotlivá vyrobená množství poukazují na značnou efektivitu jejich práce, v důsledku čehož mohlo být za krátkou dobu ohroženo zdraví i život značného počtu uživatelů dané drogy (jak obecně konstatuje odvolací soud v bodu 25. svého rozsudku). I tyto skutečnosti zásadním způsobem zvyšovaly společenskou škodlivost jednání spoluobviněných a lze je považovat za určující pro výklad znaku „velkého rozsahu“.
120. Po zohlednění těchto jednotlivým terciárních kritérií (tj. skutečnosti, že organizovanou skupinu kolem obviněného tvořilo přinejmenším hned pět osob, jakož i efektivity práce této organizované skupiny, díky čemuž se jejím členům za relativně krátkou dobu a při počtu několika málo výrobních procesů podařilo vyprodukovat výše uvedené množství pervitinu) má Nejvyšší soud za to, že kvalifikační znak velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku byl v tomto případě naplněn, resp. jednání obviněného k jeho naplnění bezprostředně směřovalo, a proto právní posouzení soudů nižších stupňů ve vztahu ke znaku velkého rozsahu nelze ničeho vytknout.
121. Poslední dovolací námitka obviněného L. pak směřuje vůči způsobu, jakým odvolací soud odůvodnil v případě jeho osoby snížení trestu odnětí svobody oproti předchozímu rozsudku soudu prvního stupně.
122. K této námitce je třeba připomenout, že dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; naopak k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49 a násl.]. Obviněný však takový dovolací důvod ve svém dovolání neuplatňuje a brojí toliko proti odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu.
123. K uvedenému je třeba říci, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodu 25. in fine (na nějž navazuje bod 37.) skutečně zavdává pochybnosti v tom směru, zda snad odvolací soud užití přísnější právní kvalifikace nezohlednil uložením nižšího trestu, kterýžto přístup samozřejmě nelze akceptovat, neboť je zjevně v rozporu s pravidlem in dubio pro reo , jenž vyvěrá z ústavně zakotveného principu presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny. Nicméně, jak Nejvyšší soud vyložil v předchozí pasáži odůvodnění tohoto usnesení, právní posouzení jednání obviněného soudy nižších stupňů – co do naplnění znaku §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku – vyhodnotil jako správné, čímž bylo nastíněné pochybení odvolacího soudu fakticky zhojeno (neboť nebylo-li co „zohlednit“ uložením nižšího trestu, nemohl být ani takový nižší trest uložen v neprospěch obviněného).
124. Nejvyšší soud se nakonec musel zabývat i otázkou, zda zjištěná vada v právním posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným (v tom smyslu, že jeho jednání bylo třeba právně kvalifikovat jako pokus ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv jako dokonaný trestný čin), mohla zásadně ovlivnit jeho postavení či nikoliv. Pokud by totiž dospěl k závěru, že ano, byla by namístě kasace napadeného rozsudku odvolacího soudu podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu, jakož i všech rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, pokud pro kasaci pozbyla podkladu. V opačném případě by Nejvyšší soud musel dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
125. V rámci svých úvah Nejvyšší soud musel respektovat značně restriktivní výklad ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu Ústavním soudem, shrnutý zejména v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3758/13, v němž Ústavní soud k této problematice (mimo jiné) uvedl, že hranici toho, co je nutno považovat za zásadní ovlivnění postavení obviněného, je nutno hledat právě v tom, jestli bylo nad obviněným správně vysloveno, zda naplnil skutkovou podstatu určitého trestného činu a zda mu byl uložen právě takový trest, jaký mu zákonně uložen být měl. Danou otázku přitom nelze zúžit jen na problematiku uloženého trestu, neboť i bez následného výroku o trestu je sám výrok o tom, že určitá osoba naplnila skutkovou podstatu určitého trestného činu, podle přesvědčení Ústavního soudu v širokém chápání vlastně již určitým trestem v podobě formálně učiněného odsudku jednání pachatele, který je evidován v evidenci Rejstříku trestů.
126. Podle Ústavního soudu musí být aplikace tohoto důvodu pro odmítnutí dovolání založena na přesvědčivém odůvodnění, včetně vypořádání se s otázkou potenciálního doplnění dokazování, tj. proč by ani další dokazování nemohlo zlepšit postavení dovolatele. Byl-li náležitým způsobem prostřednictvím relevantních námitek uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pak je aplikace ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu v zásadě vyloučena. Na druhé straně Ústavní soud připustil, že si lze představit i situace, kdy takové odmítnutí bude namístě, a to například tehdy, když soud prvního stupně nebo odvolací soud jednání obviněného posoudí správně co do vlastní kvalifikované skutkové podstaty, ovšem v jejím rámci jednání obviněného subsumuje pod nesprávný znak této skutkové podstaty.
127. S ohledem na výše uvedené je tedy nepochybné, že aplikace §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu je vyloučena, pokud při správném hmotněprávním posouzení skutku přichází v úvahu uložení mírnějšího trestu osobě obviněného. Takovou možnost však Nejvyšší soud v nyní posuzované trestní věci mohl s jistotou odmítnout. Důvodem není pouze skutečnost, že podle §21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Podstatná je zde i skutečnost, že s ohledem na konkrétní, výše zmíněné okolnosti případu, nelze v zásadě hovořit o nižší společenské škodlivosti činu v souvislosti s tím, že formálně byly naplněny jen znaky pokusu uvedeného zvlášť závažného zločinu. Jak je totiž z provedeného dokazování zřejmé, jednání obviněného (spolu s dalšími spoluobviněnými) se dokonání daného trestného činu do značné míry přiblížilo, když se jim podařilo vyrobit nejméně 1 318,1 gramu pervitinu. Nadto k výrobě oněch shora zmíněných 120 gramů pervitinu ve dnech 10. a 11. 1. 2016 nedošlo jen z důvodu závady na výrobním zařízení a k ukončení trestné činnosti obviněných došlo v důsledku policejního zásahu v chatě v Brně, kde zrovna probíhala výroba pervitinu. O uložení mírnějšího trestu by proto nebylo možné uvažovat ani v případě, že by jednání obviněného popsané výše bylo správně právně kvalifikováno pouze jako pokus zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
128. V projednávané trestní věci navíc nepřichází v úvahu ani možnost, že by teprve další dokazování mohlo zlepšit postavení obviněného v tom směru, že by mohlo vést ke změně skutkových zjištění, která by způsobila pro obviněného zásadně příznivější právní kvalifikaci, případně mírnější trest. Zmíněné pochybení obou soudů nižších stupňů ohledně užité právní kvalifikace totiž nijak nezasahuje do oblasti skutkových zjištění, z nichž Nejvyšší soud nyní vycházel a jimiž se při hodnocení právního posouzení skutku řídil. Soud prvního stupně z tohoto hlediska provedl úplné dokazování, jak správně uzavřel i odvolací soud (jakkoliv následně z dříve provedených důkazů učinil nová skutková zjištění; blíže k tomu srov. body 112. a 113. tohoto usnesení).
129. Obecně platí, že pokus trestného činu je z důvodu absence škodlivého následku méně závažným stadiem než dokonaný trestný čin. Jak však Nejvyšší soud akcentoval výše, pokud by se spoluobviněným podařilo vyrobit ve dnech 10. a 11. 1. 2016 i oněch 120 gramů pervitinu, k čemuž nedošlo toliko v důsledku závady na výrobním zařízení, pak by již bylo namístě jednání obviněného právně kvalifikovat jako dokonaný zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Jinými slovy protože nespáchání trestného činu ve velkém rozsahu obviněným bylo toliko dílem náhody, nelze uvažovat o nižší společenské škodlivosti jeho jednání. Jak totiž Nejvyšší soud připomněl ve svém usnesení ze dne ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 75/2019, platí, že nedokonání trestného činu může být podle konkrétních okolností hodnoceno v prospěch obviněného, avšak vždy záleží na důvodech, z nichž k dokonání činu nedošlo. Jak však Nejvyšší soud připomenul výše, v projednávané trestní věci byly tyto důvody zcela nezávislé na vůli obviněného. Pochybení obou soudů nižších stupňů se tak nemohlo nikterak projevit nejen při individualizaci trestu, který byl obviněnému uložen, ale ani z hlediska Ústavním soudem zmiňovaného odsudku jednání obviněného (viz bod 125. tohoto usnesení).
130. Nejvyšší soud proto konstatuje, že kromě ryze formálního hlediska by nebylo právní posouzení skutku jako pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v žádném směru pro obviněného příznivější, natož aby mohlo zásadně ovlivnit jeho postavení.
131. Nutno dále dodat, že naznačená otázka, která měla být z podnětu dovolání obviněného řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť je již jednoznačně vyřešena, a to jak výše zmíněnou starší judikaturou, tak i judikaturou aktuální, kterak vyplývá například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1360/2018, či ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 11 Tdo 453/2020. Označená rozhodnutí totiž řešila obdobný případ aplikace ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu v případech, kdy byl trestný čin soudy nižších stupňů nesprávně právně posouzen jako dokonaný zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, ačkoli šlo o pokus tohoto zvlášť závažného zločinu. Použití částečně odlišné právní kvalifikace skutku je z nyní posuzovaného hlediska přitom zcela nerozhodné. Ve vztahu k prvně uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je navíc nutné zejména zdůraznit, že bylo napadeno též ústavní stížností, přičemž Ústavní soud ve svém recentním nálezu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 1201/19, k závěrům Nejvyššího soudu ohledně odmítnutí podaného dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu výslovně uvedl, že kvalifikace dovolání podle §286i odst. 1 písm. f) tr. řádu z ústavněprávních hledisek obstojí. Proto i v zájmu kontinuity svého rozhodování Nejvyšší soud v nyní projednávané trestní věci dovolání obviněného M. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu [obdobně viz již zmíněná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 75/2019, či ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 11 Tdo 453/2020].
IV. C
K dovolání obviněného T. S.
132. Obviněný T. S. prostřednictvím svého dovolání uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) a l) tr. řádu. Zcela na úvod svého dovolání obviněný upozorňuje na zjevnou chybu v číslování výroků napadeného rozsudku odvolacího soudu. Pokud jde o prvý dovolací důvod, spatřuje jeho naplnění v tom, že není patrné, proč v jeho trestní věci rozhodoval konkrétní senát soudu prvního stupně, přičemž klíč k určení senátu není dle obviněného patrný ani z rozvrhu práce soudu, který byl zveřejněn v době rozhodování daného senátu. Důvodnost zbývajících dovolacích důvodů pak shledává v postupu soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, který jeho odvolání zamítl, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady, přičemž vznáší i námitku tzv. extrémního nesouladu a tvrdí porušení řady svých ústavně zaručených základních práv a svobod. In concreto obviněný brojí proti nevyhovění jeho důkazním návrhům, které podrobně specifikuje, dále proti zadržení jeho osoby (kdy tvrdí, že pro něj nebyly splněny zákonné požadavky), proti hodnocení provedených důkazů stran jeho podílu na výrobě pervitinu v chatě v Brně (jakož i proti závěrům o jeho podílu na trestné činnosti organizované skupiny jako takové), proti závěru o celkovém množství pervitinu, na jehož výrobě se měl podílet a namítá, že ve věci neměly být prováděny pouze tzv. zájmové odposlechy, nýbrž odposlechy všechny. Podle obviněného dále nemohou obstát příkazy k provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, neboť nesplňují zákonné náležitosti na danou formu rozhodnutí a jako takové jsou tak jejich výstupy „plody z otráveného stromu“. Obviněný dále brojí proti tvrzeným průtahům v řízení před soudem prvního stupně, spočívajícím v době, kterou tento potřeboval k písemnému vyhotovení svého rozsudku (obdobně obviněný namítá, že i o jeho stížnosti proti blíže nespecifikovanému usnesení o dalším trvání vazby bylo rozhodnuto až po půl roce). V neposlední řadě obviněný brojí i proti výši uloženého trestu odnětí svobody, jenž má za nepřiměřený a domnívá se, že tato se odvíjí od způsobu jeho obhajoby.
133. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací argumentace obviněného, již podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, neodpovídá jím uplatněnému, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Obdobně tomu je i v případě další části jeho dovolání, jejímž prostřednictvím se snaží naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [a to ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu]. Je tomu tak proto, jelikož tato spočívá buďto na námitkách čistě procesního charakteru (jež však Nejvyšší soud nevyhodnotil jako důvodné), popřípadě jejím prostřednictvím obviněný rozporuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, eventuálně nabízí vlastní skutkové závěry, které ale nemají oporu v provedeném dokazování. Takovým způsobem však dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplnit nelze. Konečně námitka nepřiměřeně vysokého trestu neodpovídá žádnému z obviněným uplatněných, ale ani žádných jiných zákonných dovolacích důvodů, přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by na straně obviněného byly dány takové okolnosti, které by odůvodnily natolik výjimečný zásah, jež přehodnocení přiměřenosti výše trestu v dovolacím řízení představuje a k němuž Nejvyšší soud dosud přistoupil jen ve zcela výjimečných situacích.
134. Pokud jde o úvodní připomínku obviněného týkající se nesprávného číslování výroků rozsudku odvolacího soudu (tj., že tento obsahuje dvakrát výrok označený římskou číslovkou V.), pak Nejvyšší soud k této uvádí, že rozsudek odvolacího soudu v tomto směru vykazuje zřejmou nesprávnost ve smyslu §131 odst. 1 tr. řádu, k jejíž opravě je předseda senátu oprávněn kdykoliv po zjištění takové chyby.
135. Nejvyšší soud proto na podkladu §131 odst. 1 věty druhé tr. řádu odvolacímu soudu přikazuje, aby danou zjevnou nesprávnost opravil a výrok, jímž podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná odvolání spoluobviněných R. A. Z., T. S., M. B., J. D., R. W., M. S. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podané v neprospěch spoluobviněných M. J. a M. S., označil římskou číslovkou VIII.
136. Obviněný dále „z opatrnosti“ namítá nesprávné obsazení senátu soudu prvního stupně, jenž rozhodoval v jeho trestní věci ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu. Nejvyšší soud však tuto námitku neshledal – navzdory skutečnosti, že námitka přidělení věci jinému soudnímu senátu, než jaký by měl být příslušný k jejímu projednání a rozhodnutí v souladu s rozvrhem práce, popř. námitka nesprávného obsazení takového soudního senátu, daný dovolací důvod naplňuje – jako dostatečně konkrétní pro to, aby se jí mohl blíže zabývat. Obviněný totiž toliko v obecné poloze vyjadřuje nesouhlas s přidělením věci danému senátu soudu prvního stupně, avšak nepředkládá Nejvyššímu soudu žádné konkrétní argumenty, na jejichž základu by tento mohl přezkoumat, zda byla daná věc přidělena v rozporu s rozvrhem práce, čímž by došlo k porušení jeho základního práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny.
137. Nadto Nejvyšší soud z obsahu příslušného spisového materiálu zjistil, že obviněný doposud proti přidělení dané trestní věci senátu 49 T soudu prvního stupně a proti jeho složení nijak nebrojil. Obhájce obviněného přípisem ze dne 29. 1. 2018 (č. l. 2932) soud prvního stupně požádal o sdělení, podle jakého klíče byl vybrán a sestaven senát 49 T rozhodující v jeho trestní věci. Přípisem předsedy daného senátu ze dne 2. 2. 2018 byl obhájce obviněného informován, že daný senát byl vybrán a sestaven v souladu s rozvrhem práce platným pro soud prvního stupně pro rok 2017. Poněvadž obžaloba napadla senátu 49 T, předsedou daného senátu byl předseda téhož soudního oddělení. Členy senátu pak byli přísedící určení pro rok 2017, kteří byli v rozhodnou dobu na řadě a pro absenci jakýchkoliv překážek na jejich straně byli soudu k dispozici (č. l. 2956). Po poskytnutí této informace od předsedy senátu 49 T soudu prvního stupně se již obviněný (sám, ani prostřednictvím svého obhájce) k otázce přidělení dané trestní věci příslušnému senátu soudu prvního stupně a jeho složení nijak nevyjadřoval, resp. nevznesl žádnou námitku, v níž by bylo možné spatřovat tvrzení o přidělení jeho trestní věci nesprávnému soudnímu senátu soudu prvního stupně, popř. o jeho nesprávném obsazení [viz protokol o veřejném zasedání konaném ve dnech 27. až 29. 8. 2018 (č. l. 3240-3249) a zvukový záznam o veřejném zasedání (č. l. 3249)]. Dlužno dodat, že ani dříve obviněný obdobné námitky neuplatňoval (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 2450 až 2455 verte, 2495 až 2570, č. l. 2590 až 2605 a č. l. 2722 až 2751, dále odvolání obviněného na č. l. 2751 a jeho doplnění na č. l. 2895 a č. l. 2948 a násl.).
138. K tomu Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ , je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc , a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96 a ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, či usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 493/19). Jinými slovy pokud obviněný námitku proti nesprávnému obsazení senátu soudu prvního stupně uplatnil až v rámci podaného dovolání, ačkoliv tak mohl učinit po celou dobu řízení před soudem prvního stupně, ale i před soudem odvolacím, je podle Nejvyššího soudu zjevné, že tato námitka směřuje primárně proti zvrácení již pravomocných rozsudků soudů nižších stupňů vydaných v jeho trestní věci, ve smyslu shora uvedené judikatury Ústavního soudu (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1277/2018, bod 40.). I z tohoto důvodu tedy Nejvyšší soud danou námitku obviněného neposoudil jako důvodnou.
139. Obviněný dále v rámci podaného dovolání namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů, a to ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím. Uvedená námitka zjevně směřuje k aplikaci doktríny tzv. opomenutých důkazů , kterou ve své rozhodovací praxi postupně formuloval Ústavní soud. Ve světle této doktríny je pak třeba právo na spravedlivý proces vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho též v rozporu s článkem 95 Ústavy České republiky. Ony opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, či ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 402/05).
140. Obviněný in concreto vytýká soudům nižších stupňů neprovedení navrhovaných konfrontací se spoluobviněným W. a se svědkem K. a dále neprovedení výslechů policistů, kteří se podíleli na jeho zadržení dne 6. 3. 2016 a státní zástupkyně k tomu, jakým způsobem postupovali při zadržení osob nacházejících se na pozemku, resp. v chatě v Brně. Návrhy obhajoby na doplnění dokazování se přitom soud prvního stupně zabýval na stranách 75 a 76 svého rozsudku. Tak ve vztahu k výslechu svědka K. (obviněný se totiž v hlavním líčení dožadoval toliko jeho výslechu, nikoliv konfrontace – viz č. l. 2504) uvedl, že tento důkazní návrh zamítl proto, neboť doposud provedené důkazy jsou samy o sobě způsobilé být podkladem pro meritorní rozhodnutí v dané trestní věci ve smyslu nároků kladených na něj ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu a odročení hlavního líčení pouze za účelem zajištění daného svědka by bylo rovněž v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, když jde nadto o věc vazební. Stran zamítnutí návrhu na provedení konfrontace spoluobviněného W. a obviněného pak soud prvního stupně uvedl, že postoj obou spoluobviněných v dané kauze je dostatečně zřetelný a rozpory v jejich výpovědích nelze daným procesním postupem odstranit. Současně však soud prvního stupně dodal, že dané rozpory lze vyhodnotit ve světle již provedených důkazů, což také následně učinil (viz s. 85 rozsudku soudu prvního stupně). Konečně stran nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného na výslech policistů a státní zástupkyně, kteří se podíleli na jeho zadržení, soud prvního stupně konstatoval, že tyto návrhy zamítl jako nadbytečné, když zákonnost procesního postupu orgánů činných v trestním řízení při jeho zadržení se zcela podává z listinných důkazů, které se inkriminovaného okamžiku týkají (viz s. 76 rozsudku soudu prvního stupně). S tímto závěrem soudu prvního stupně se pak ztotožnil i odvolací soud a toliko doplnil, že obhajobou obviněného S. ve vztahu k okolnostem jeho zadržení se podrobně zabýval soud prvního stupně na s. 85 svého rozsudku, na nějž zcela odkázal (viz bod 19. rozsudku odvolacího soudu).
141. Na podkladu uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně a odvolací soud obviněným zmíněné důkazní návrhy zamítly s ohledem na jejich nadbytečnost, tj. proto, že určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení byly tyto důkazy navrhovány, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Takový důvod zamítnutí důkazního návrhu přitom představuje jeden ze tří důvodů, na nichž lze založit neakceptování důkazního návrhu obviněného (resp. obecně účastníka – strany jakéhokoliv soudního řízení) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09]. Jestliže tedy soudy nižších stupňů se shora uvedeným odůvodněním zamítly důkazní návrhy obviněného, přičemž důvody takového postupu mají svůj odraz v hodnocení provedených důkazů (srov. s. 85. rozsudku soudu prvního stupně), nemohl Nejvyšší soud shora předestřené námitky obviněného akceptovat. Jinými slovy, zamítnutím důkazních návrhů obhajoby nebyla nijak krácena základní práva obviněného S., neboť dokazování v trestním řízení nemůže být bezbřehé, ale v situaci, kdy z hlediska zásady materiální pravdy již bylo dosaženo praktické jistoty o dokazované skutečnosti, a to na základě hodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu, tj. v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, lze provádění dalších důkazů zásadně odmítnout právě pro jejich nadbytečnost.
142. Obviněný dále poukazuje na údajné pochybení orgánů činných v trestním řízení, když spoluobviněný W. jej měl prý označit jakožto osobu, která mu dodávala nějaké prášky, a to tak, že mu byl portrét obviněného ukázán policisty na nástěnce. Z obsahu protokolu o výslechu daného spoluobviněného se podává, že tento nejprve k dotazu policejního orgánu uvedl, že osobu jménem T. S. nezná. Nicméně k dotazu, zda zná osobu vystupující pod přezdívkou S., uvedl, že takovou osobu zná, s tím že „vedle mi policajti už ukazovali na nástěnce nějakou osobu, a to byl ten S.“ , načež popsal, jak pro danou osobu vyráběl pervitin, za což dostal odměnu ve výši 800 Kč a gram či dva gramy pervitinu (č. l. 357 a č. l. 2454). Z uvedeného je zřejmé, že se spoluobviněným W. nebyl prováděn policejním orgánem procesní úkon spočívající v rekognici, pro niž jsou trestním řádem stanoveny striktní podmínky (viz §104b tr. řádu), nýbrž že tento toliko označil fotografii osoby, která pod přezdívkou „S.“ vystupovala a popsal svoji spolupráci s touto osobou při výrobě pervitinu. Jestliže bylo následně prostřednictvím řady dalších důkazů zjištěno (viz níže), že osobou vystupující pod přezdívkou „S.“ byl právě obviněný S., nelze v tomto neformálním postupu policejního orgánu spatřovat jakoukoliv diskrepanci, která by vedla k porušení procesních práv obviněného.
143. Další procesní námitka obviněného směřuje proti jeho zadržení dne 6. 3. 2016, přičemž touto se velice podrobně zabýval již soud prvního stupně na s. 85 svého rozsudku. Z protokolu o zadržení podezřelé osoby (č. l. 436) je zřejmé, že obviněný byl zadržen po předchozím telefonickém souhlasu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, a to postupem podle §76 odst. 1 tr. řádu. Důvodem zadržení obviněného mělo být důvodné podezření, že tento se podílel na výrobě a distribuci omamných a psychotropních látek, přičemž byl zadržen přímo při výrobě takových látek v předmětné chatě v Brně. Obviněný přitom opakovaně tvrdí, že zasahující policisté zadrželi osobu, o níž se domnívali, že jde o S. V., k jejímuž zadržení obdrželi i předchozí souhlas (viz č. l. 428). Ačkoliv uvedenou skutečnost nelze ověřit přímo z obsahu spisu, je zřejmé, že policejní orgán skutečně obviněného zadržel z toho důvodu, že jej pokládal za osobu S. V. (vystupující také pod přezdívkou „S.“), za niž – jak bylo následně zjištěno –, se obviněný vydával. K této skutečnosti lze krom shora vzpomenuté výpovědi spoluobviněného W. doplnit, že při hlavním líčení obviněného jako „T. S.“ označila svědkyně R. V. (viz č. l. 2594) a svědek M. J. (viz č. l. 2592). Svědek K. K., jehož výpověď z přípravného řízení byla podle §211 odst. 3 tr. řádu čtena před soudem prvního stupně, v rámci této označil T. S. přezdívkou (a.) „S.“ [srov. č. l. 1300 a 2504]. Konečně v rámci hlavního líčení svědkyně T. V. uvedla, že obviněný se jí představil jako „T. S.“ (č. l. 2600). Za takové situace je závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný vystupoval pod danou přezdívkou, popř. a., zcela prokázán. Konečně pokud jde o zákonnost zadržení obviněného, je třeba připomenout, že podle §76 odst. 1 tr. řádu může policejní orgán osobu podezřelou ze spáchání trestného činu, je-li u ní dán některý z důvodů vazby, v naléhavých případech zadržet, i když proti ní dosud nebylo zahájeno trestní stíhání. K takovému postupu však potřebuje policejní orgán předchozí souhlas státního zástupce, vyjma případů, které nesnesou odkladu a souhlasu nelze předem dosáhnout. O takový případ šlo evidentně i v případě obviněného, když policejní orgán disponoval toliko předchozím souhlasem k zadržení osoby S. V. (viz č. l. 428), přičemž poté, co se ukázalo, že v případě osoby zadrženého jde o osobu jiného jména, bylo namístě vyžádat si bezodkladný souhlas státní zástupkyně, když nebylo zřejmé, zda je (či není) obviněný skutečně toutéž osobou, jako ta, kterou ostatní svědci a spoluobvinění znali pod přezdívkou „S.“, či „S.“. K samotným okolnostem zadržení pak lze poukázat na výpověď obviněného (v té době zadrženého podezřelého) ze dne 7. 3. 2016, v níž tento vysvětluje, že na danou chatu „potřeboval dovézt pití pro M. a s R. i L. jsem byl domluven, že na chatě budu uklízet bordel“ (č. l. 484). Závěr soudů nižších stupňů, že z provedených listinných důkazů se jednoznačně podává zákonnost postupu policejního orgánu při zadržení osoby obviněného (viz zvláště bod 85. rozsudku soudu prvního stupně), proto Nejvyšší soud neshledal nesprávným a zadržením obviněného tak ani nemohlo dojít k jím namítanému porušení článku 7 odst. 1 a článku 8 odst. 1, 4 Listiny.
144. Obviněný dále brojí proti jednotlivým příkazům k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, u nichž má za to, že neobsahují nezbytné zákonné náležitosti, resp. že tyto nekriticky přebírají návrh státního zástupce. V době jejich vydání prý navíc nemělo panovat žádné důvodné podezření, že by obviněný páchal trestnou činnost, za niž byl následně odsouzen.
145. Předně je třeba říci, že ani jeden z příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (viz č. l. 1791, 1797, 1816, 1831, 1840, 1858, 1866, 1873 a 1874) nebyl nařízen k odposlechu účastnického čísla a IMEI čísla užívaného obviněným. Proto argumentace obviněného, že v době jejich vydání neexistovalo žádné důvodné podezření, že by obviněný páchal trestnou činnost, je nepřípadná, když smyslem povolených odposlechů bylo (mimo jiné) také ustanovit veškeré osoby, které se na trestné činnosti podílely. To, zda se samotná trestná činnost obviněného podávala již z operativních prostředků užitých ještě před vydáním daných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je irelevantní, neboť tato byla procesně účinným způsobem dokumentována jednak výpověďmi vybraných osob a dále právě poznatky vyplynuvšími z provedených odposlechů, z nichž se podává závěr o podílu obviněného na trestné činnosti celé organizované skupiny (jak Nejvyšší soud připomíná níže), nikoliv snad jen tolik, že dojížděl na předmětnou chatu v Brně za účelem rekreace a úklidu (jak naopak tvrdí obviněný).
146. Jde-li o náležitosti samotných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky obviněného vůči těmto jsou velmi povšechné. Nepoukazuje totiž na konkrétní nedostatky, jimiž by měla daná rozhodnutí trpět, vyjma tvrzení, že tyto neobsahují nezbytné odůvodnění, když nekriticky přebírají obsah návrhu státního zástupce na jejich vydání.
147. K této námitce Nejvyšší soud připomíná, že otázkou zákonnosti pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu se zabýval ve svém rozsudku ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017. Z jeho závěrů je ve vztahu k námitkám obviněného nezbytné připomenout, že „pokud soudce po přezkoumání návrhu státního zástupce a přiloženého spisového materiálu dospěje ke stejnému závěru jako státní zástupce, bylo by zcela v rozporu s požadavkem rychlosti trestního řízení, který v souvislosti s rozhodováním o obdobných úkonech vyvstává do popředí (ovšem za současného respektování zásady zákonnosti a zásady zdrženlivosti a přiměřenosti), aby bylo po soudci za každou cenu požadováno přeformulování návrhu státního zástupce, či dokonce aby bylo převzetí některých formulací z návrhu státního zástupce považováno za nedostatek odůvodnění příkazu. Nutno naopak zdůraznit, že soudce by se měl při nařizování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soustředit především na přezkoumání důvodnosti podaného návrhu a naplnění všech zákonných náležitostí pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (jež by ovšem měl následně v příkazu v dostatečné míře vyjádřit).“ (viz bod 88.). Platí tedy, že samotná skutečnost, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu přejímá nosné pasáže odůvodnění návrhu státního zástupce na jeho vydání, nepředstavuje vadu, pro kterou by bylo nutné takový příkaz soudu označit za nezákonný. Naopak, z jednotlivých příkazů je zřejmé, že soudci, kteří se příslušnými návrhy státního zástupce na jejich vydání zabývali, přezkoumali návrhy státního zástupce, jakož i obsah spisového materiálu a na jejich základu došli k závěru o důvodnosti vydání (popř. prodloužení) jednotlivých příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, přičemž tento svůj závěr vždy zcela srozumitelně, přezkoumatelně a logicky odůvodnili.
148. V tomto směru je možné odvolacímu soudu vytknout, že se souvisejícími námitkami obviněných v odůvodnění svého rozsudku nezabýval podrobněji (když toliko konstatoval, že soud prvního stupně „učinil svá skutková zjištění zejména na podkladě řádně povolených odposlechů telefonních hovorů a textových zpráv“ ). Nicméně s ohledem na shora uvedené – totiž že závěr odvolacího soudu je v tomto směru fakticky správný, nepovažuje Nejvyšší soud danou skutečnost za způsobilou jakkoliv ovlivnit procesní práva obviněného.
149. Toliko nad rámec výše uvedeného (když obviněným zpochybněné příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nevyhodnotil jako nezákonné) Nejvyšší soud připomíná závěry Ústavního soudu prezentované v jeho nálezu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, kde tento v návaznosti na svou předchozí judikaturu potvrdil svůj rezervovaný přístup k doktríně plodů z otráveného stromu (již zmiňuje obviněný), přičemž vysvětlil, že kontinentální trestní řízení vychází (naproti formálním důkazním pravidlům uplatňujícím se v prostředí common law ) z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vedou k neúčinnosti či nepřípustnosti důkazu, který je zcela jednoznačně kauzálně spjat s procesně nepoužitelným úkonem (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, bod 122., anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 376/2017; viz také státním zástupcem připomenuté usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013). Jak však Nejvyšší soud uvedl výše, o takové pochybení v případě nyní projednávané trestní věci nejde.
150. S otázkou provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu pak souvisí výhrada obviněného, že ve věci měly být provedeny veškeré – a nikoliv pouze zájmové – odposlechy. K tomu však Nejvyšší soud zjistil, že v průběhu dokazování před soudem prvního stupně (když v odvolacím řízení dokazování nebylo prováděno) obviněný sám, ani prostřednictvím svého obhájce, takovýto požadavek nevznesl (viz č. l. 2454, 2496, 2505, 2595, 2596, 2598, 2599, 2600, 2603, 2604 a 2724). Pokud se tedy přehrání jiných částí provedených odposlechů obviněný nedomáhal, jen stěží mohl Nejvyšší soud tuto námitku jakkoliv reflektovat. Lze toliko poukázat na bod 29. rozsudku odvolacího soudu, kde tento spoluobviněnými používanou terminologii zasazuje do kontextu jejich trestné činnosti.
151. Poslední námitka obviněného ryze procesního charakteru se týká údajných průtahů v dané trestní věci. Obviněný totiž tvrdí, že soud prvního stupně nezákonně překročil lhůtu pro vyhotovení svého rozsudku. Jak Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, soud prvního stupně požádal opakovaně o prodloužení lhůty k vyhotovení napadeného rozsudku (viz č. l. 2839 a 2840), přičemž těmto žádostem ve smyslu §129 odst. 3 tr. řádu předseda soudu vždy vyhověl a rozsudek tak měl být vyhotoven do 10. 12. 2017. Z č. l. 2841 je ale zřejmé, že se tak stalo až dne 28. 12. 2017, tj. o 12 dní později. K tomu je však třeba říci, že s ohledem na povahu lhůty k vyhotovení rozhodnutí – jež je lhůtou pořádkovou – se s jejím porušením nepojí a priori žádné právní následky, vyjma možného vyvození kárné odpovědnosti soudce při výrazném překročení zákonem stanovené, popř. prodloužené, lhůty. Pokud jde o tvrzení obviněného, že o jeho stížnosti proti usnesení, jímž byl nadále ponechán ve vazbě, bylo rozhodnuto až po půl roce, je třeba říci, že obviněný byl vazebně stíhán od 9. 3. 2016, přičemž není zřejmé, jaké konkrétní rozhodnutí o vazbě má obviněný na mysli. Nejvyšší soud se proto k této blíže nekonkretizované námitce obviněného nemohl vyslovit, když není jeho úlohou dotvářet argumentaci obviněného v tom směru, o jaké konkrétní rozhodnutí o vazbě jde.
152. Následující část námitek obviněného se již týká samotných skutkových zjištění soudu prvního stupně, která podle něj nemají oporu v provedeném dokazování. Ani tyto námitky obviněného Nejvyšší soud nepřijal, neboť shledal, že skutková zjištění soudu prvního stupně stran jednání obviněného uvedeného pod body I., III. a IV. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování.
153. Především je v tomto směru ve vztahu k jednání obviněného popsanému pod bodem I. nezbytné poukázat na s. 49 (předměty nalezené při domovní prohlídce realizované v chatě v Brně, které zjevně sloužily k výrobě pervitinu, vč. č. l. 1671-1675, na němž je založeno odborné vyjádření z odvětví chemie) a s. 57 až 67 (obsah úředních záznamů o provedených odposleších – viz č. l. 1875 a násl.) rozsudku soudu prvního stupně. Tyto jednotlivé důkazy následně soud prvního stupně vyhodnotil, a to zcela v souladu s požadavky volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, kdy je třeba zvláště zdůraznit, že jednání jednotlivých spoluobviněných nelze vnímat izolovaně, ale v celkovém kontextu. Proto je třeba jednání obviněného (a dalších spoluobviněných, kteří se podíleli na výrobě pervitinu) nahlížet ve vazbě na jednání obviněného Č. (srov. hodnocení důkazů ve vztahu k danému obviněnému na s. 77 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), který zajišťoval dovoz léků určených pro výrobu pervitinu a v tomto směru komunikoval s již zemřelým E. L. a následně spoluobviněným M. L., kteří dané léky (ať již sami nebo prostřednictvím třetí osoby) předávali obviněnému a dalším spoluobviněným za účelem výroby pervitinu [srov. s. 78 a násl. rozsudku soudu prvního stupně]. K uvedenému lze dále odkázat i na bod 24. rozsudku odvolacího soudu, kde tento vysvětluje (v reakci na námitky obviněných) proč dospěl k závěru o celkovém množství vyrobeného pervitinu, když vycházel ze skutečnosti (prezentované odborným vyjádřením, ale rovněž vyjádřením spoluobviněného W. a výpovědí spoluobviněného P.), že z jednoho balení léčiva Cirrus lze vyrobit minimálně 1 gram pervitinu (srov. s. 77 rozsudku soudu prvního stupně).
154. Pokud jde o námitky obviněného ve vztahu k výpovědím svědků J., V. a Š. (jednání pod bodem III.), popř. spoluobviněného W. (jednání pod bodem IV.), pak je třeba říci, že z těchto samotných nelze vyvozovat závěry o tom, že se obviněný podílel na činnosti organizované skupiny, popř. o celkovém rozsahu trestné činnosti, na níž participoval. Soud prvního stupně však provedené důkazy hodnotil v celkovém kontextu, tj. ve vztahu k dalším poznatkům o trestné činnosti obviněného, získaným na základě provedených odposlechů, kdy právě z těchto vyvodil závěr o jeho napojení na organizovanou skupinu. Protože současně soud prvního stupně jednání obviněného právě kvalifikoval jako jediný trvající zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nemohl (distribuční) část jeho jednání oddělit od zbytku trestné činnosti (tj. od části výrobní). Ohledně úvah obviněného stran svědků J. a V. pak je třeba říci, že obviněnému je kladeno za vinu toliko předání pervitinu svědku J., a to ve dvou případech celkem minimálně 0,2 gramu této drogy (viz jednání pod bodem III.). Soud prvního stupně v daném případě zjevně postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo , když z výpovědi svědkyně V. se naopak podává, že obviněný jí a svědkovi J. měl poskytnout nejméně ve dvou případech vždy po 1 gramu pervitinu. Úvahy o majetkových poměrech daného svědka, popř. jeho přítelkyně jsou proto v tomto směru zcela bezpředmětné.
155. Obviněný rovněž namítá, že nevěděl o dovozech léčiv spoluobviněným Č. a o následném předání drogy zemřelému L. či dalším osobám. K tomu je však třeba říci, že ze skutkové věty se podává, že o těchto skutečnostech věděl spoluobviněný Z. (viz formulaci skutkové věty výše, z níž je patrné, že pod bodem I. je jméno obviněného S. uvedeno ve vsuvce a vědomí o dovozu léčiv obviněným Č. a o jejich předání dalším osobám se týká právě obviněného Z.). To však neznamená, že obviněný se předmětné trestné činnosti nedopustil jako člen organizované skupiny, když jeho vazby na další osoby jsou zcela zjevně prokázány (srov. např. přepis provedených odposlechů na s. 66, z něhož je zřejmá vazba obviněného na spoluobviněné Z., L. i L.). Co se týče výtky obviněného vůči formulaci – obsažené ve skutkové větě – že k výrobě pervitinu docházelo, krom předmětné chaty v Brně, i na dalších přesně nezjištěných místech v Ústí nad Labem, pak platí, že uvedená formulace není nijak závadná, když přesné určení místa spáchání skutku není vždy zcela možné a jeho primárním účelem je taková identifikace jednání obviněného, aby nebylo možné jej zaměnit za jiný skutek (téhož obviněného či zcela jiné osoby).
156. Obviněný dále poukazuje na výslech svědkyně V. a tvrdí, že v době od 30. 12. 2015 do 1. 1. 2016 nemohl vyrobit „nějaké množství nějaké drogy“, když tato vypověděla, že obviněný byl v tu dobu v jejím bytě a trávil s ní čas. V tomto směru však obviněný přehlíží, že svědkyně V. vypověděla (viz s. 49 rozsudku soudu prvního stupně), že s ní obviněný trávil Silvestr 2015, tj. 31. 12. 2015 a závěr o tom, že se tak v době od 30. 12. 2015 do 1. 1. 2016 podílel na výrobě pervitinu nelze označit za extrémní ve shora označeném smyslu (k tomu srov. úvahu soudu prvního stupně na s. 86 jeho rozsudku).
157. Celkově proto Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám obviněného stran skutkových zjištění soudu prvního stupně uzavírá, že tento hodnotil shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na náležitém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Přitom platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Následně je plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Tyto požadavky přitom podle Nejvyššího soudu soud prvního stupně ve vztahu k osobě obviněného naplnil, když svůj rozsudek dostatečně přesvědčivě odůvodnil, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného (k tomu viz s. 83 rozsudku soudu prvního stupně).
158. Konečně obviněný brojí proti výši uloženého trestu odnětí svobody, který označuje za nepřiměřený. Nejvyšší soud považuje na tomto místě za nezbytné připomenout, že námitku nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu zásadně nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. řádu (o situaci uvedenou v §265b odst. 2 tr. řádu v nyní projednávané věci nejde) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine , anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015]. Jestliže pak Nejvyšší soud v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, učinil tak tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným.
159. To však není případ obviněného, jemuž byl za shora popsaný zvlášť závažný zločin uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře jedenácti a půl roku. Jak vyplývá z ustanovení §283 odst. 3 tr. zákoníku, zákonná trestní sazba v případě dané kvalifikované skutkové podstaty činí osm až dvanáct let trestu odnětí svobody, a je tedy zjevné, že obviněnému byl uložen trest v horní polovině zákonné trestní sazby. Uložený trest odnětí svobody svým druhem i výměrou plně odpovídá právní kvalifikaci trestné činnosti obviněného.
160. Lze toliko připomenout, že obviněný se předmětné trestné činnosti dopustil ve zkušební době hned dvou dalších jeho předešlých odsouzení, tj. v době, kdy měl svým způsobem života prokazovat, že je schopen žít život řádného občana, a není na něj potřeba působit trestem spojeným s odnětím svobody. Zároveň nelze ani přehlédnout, že obviněnému byl uložen souhrnný trest, a to za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 7 T 185/2015, který mu byl doručen dne 24. 6. 2016 a nabyl právní moci dne 5. 7. 2016, přičemž uložený trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin dosud nevykonal. Nelze ani odhlížet od skutečností, které soud prvního stupně ve vztahu k osobě obviněného zohlednil, nicméně tyto se týkaly i dalších obviněných (srov. s. 108 a 109 rozsudku soudu prvního stupně). Jinými slovy jsou tedy právě shora připomenuté skutečnosti, které soud prvního stupně při stanovení výměry trestu odnětí svobody ve vztahu k obviněnému bral v potaz a pokud měl za to, že je na jeho osobu třeba působit stejně přísným trestem jako v případě spoluobviněných Č. a Z., je tento jeho závěr zcela přezkoumatelný a nijak nepřiléhavý. Nejvyšší soud proto plně souhlasí se závěrem vyjádřeným státním zástupcem ve vyjádření k dovolání obviněného, podle něhož obviněný nepoukazuje na žádnou jinou mimořádně závažnou okolnost, pro kterou by se mohl nad rámec svých standardních přezkumných povinností zabývat otázkou přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody.
161. Nejvyšší soud tak uzavírá, že dovolací námitky obviněného T. S. nespadají pod žádný z jím uplatněných dovolacích důvodů a v postupu soudů nižších stupňů nezjistil ani porušení některého z ústavně garantovaných základních práv obviněného. Proto jej podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
IV. D
K dovolání obviněného J. L.
162. Obviněný J. H. prostřednictvím svého dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž spojuje s námitkou extrémního nesouladu a tvrzeným porušením principu ne bis in idem . Tato pochybení soudů nižších stupňů obviněný spatřuje v tom, že tyto jeho jednání právně posoudily jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to s ohledem na množství pervitinu, s nímž nakládal. Podle obviněného však soudy nižších stupňů pochybily, pokud vycházely z celkového množství 1 521,7 gramů pervitinu, s nímž měl nedovoleně nakládat, neboť přinejmenším v období roku 2016 nebyl znám žádný jiný jeho zdroj této drogy, než spoluobvinění L., Z. a S. (dokonce je výslovně uvedeno, že právě tento pervitin obviněný dále distribuoval). Za této situace má tak obviněný za to, že ve vztahu k osobám svědků J., V., T., M., M., K., T., T., Š. a T. je v období od 1. 1. do 6. 3. 2016 odsuzován za tentýž pervitin dvakrát, totiž jednou za jeho přechovávání pro shora uvedené spoluobviněné a podruhé za distribuci téhož pervitinu uvedeným osobám, čímž je však porušen princip ne bis in idem . Takové právní posouzení však nemůže podle obviněného obstát a měl tak být uznán vinným toliko zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. V návaznosti na uvedené pak obviněný namítá, že uložený trest odnětí svobody ve výměře 8 let nemůže (ač by jinak spadal do zákonné výměry podle §283 odst. 2 tr. zákoníku) jako nepřiměřeně přísný obstát.
163. Nejvyšší soud konstatuje, že první část dovolací argumentace obviněného, jejímž prostřednictvím se tento staví proti právnímu posouzení svého jednání popsaného ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jde však o námitku zcela zjevně neopodstatněnou, a proto ji Nejvyšší soud neakceptoval. Navazující část argumentace obviněného, skrze niž brojí proti výši uloženého trestu, kterou považuje – při jím upřednostňované právní kvalifikaci jeho jednání – za nepřiměřenou, pak neodpovídá žádnému zákonnému dovolacímu důvodu a Nejvyšší soud se jí tak věcně nezabýval.
164. Co se týče první dovolací námitky obviněného, pak Nejvyšší soud připomíná, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (viz popis jednání obviněného uvedený pod body I. a II. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně) obviněný po předchozí dohodě se spoluobviněnými L. a Z. nejméně od 1. 1. 2016 do 6. 3. 2016 pro tyto ve svém bydlišti přechovával drogu pervitin, kterou si daní spoluobvinění u něj uschovávali a následně jim ji dle jejich požadavků a potřeb vracel, za což dostával přislíbený podíl na vyrobené droze a tuto následně i distribuoval dalším osobám. Tímto způsobem přitom obviněný pro spoluobviněné přechovával nejméně 710 gramů pervitinu. Zároveň obviněný v přesně nezjištěné době do 6. 3. 2016 neoprávněně předal nejméně 13 osobám nejméně 811,7 gramů pervitinu.
165. Uvedené jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to mimo jiné proto, neboť shledal, že obviněný pro jiného přechovával, prodal a jinak jinému opatřil psychotropní látku a spáchal takový čin ve velkém rozsahu (viz s. 90 rozsudku soudu prvního stupně). Současně je z napadených rozhodnutí zřejmé (viz také bod 26. in fine rozsudku odvolacího soudu), že soudy nižších stupňů vycházely v otázce rozsahu trestné činnosti obviněného z celkového množství pervitinu, s nímž tento nedovoleně nakládal, tj. ze součtu množství, které mu bylo svěřeno do úschovy spoluobviněnými L. a Z. a které následně sám distribuoval třetím osobám. Právě tento závěr soudů nižších stupňů o součtu množství uchovaného a distribuovaného pervitinu obviněný zpochybňuje.
166. S uvedenými výhradami proti právní kvalifikaci skutku se Nejvyšší soud neztotožňuje. V případě obviněného totiž došlo k naplnění hned tří alternativních znaků skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž se pervitin, poskytnutý obviněnému dalšími spoluobviněnými, nacházel ve dvou zcela odlišných režimech. Tak v případě přechovávání psychotropní látky pro jiného byla smyslem držby pervitinu obviněným (jednání pod bodem I.) toliko jeho úschova pro potřeby dalších obviněných (čímž navíc do činnosti organizované skupiny vnesl zcela nový prvek, jak připomenul odvolací soud v bodu 26 svého rozsudku). Oproti tomu v případě jednání popsaného pod bodem II. byla smyslem jednání obviněného již jeho distribuce dalším osobám. V tomto směru se tak jednání obviněného odlišuje od jednání „typického dealera“ drogy, který sice rovněž přechovává u sebe pro jiného (tj. pro „odběratele“) danou omamnou či psychotropní látku, kterou následně i distribuuje, avšak smyslem držby dané látky je „pouze“ její následné nabídnutí, případně prodej nebo jiné opatření takové jiné osobě. V takovém případě by skutečně nedávalo smysl množství pervitinu, který pachatel přechovává pro jiného a následně jej i této jiné osobě zákonem předvídaným způsobem poskytne, sčítat. To však není případ obviněného, u něhož naopak takový postup přicházel, ze shora uvedených důvodů, zcela logicky v úvahu, neboť právě tak je vystižena odlišná podstata a vyšší konkrétní společenská škodlivost jeho jednání. Na uvedeném závěru pak nic nemění obviněným zdůrazňovaná skutečnost, že musel jít (přinejmenším z větší části) o jeden a týž pervitin, který zpočátku přechovával pro jiné spoluobviněné.
167. Nejvyšší soud tak ohledně dané námitky obviněného shrnuje, že právní posouzení soudu prvního stupně, jež následně i potvrdil odvolací soud, nelze označit za nesprávné ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a součet množství pervitinu, s nimiž obviněný nakládal v rámci jednání pod body I. a II., byl v poměrech této trestní věci zcela namístě.
168. Pouze pro upřesnění Nejvyšší soud doplňuje, že uvedenou námitkou obviněného se zabýval na podkladu jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a vznesené námitky extrémního nesouladu ( de facto však nesprávného právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu). V tomto případě totiž nebyl dotčen obviněným vzpomenutý ústavně zakotvený princip ne bis in idem , podle něhož nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby (viz článek 40 odst. 5 větu první Listiny). V případě obviněného totiž nedošlo k situaci, že by byl pro jeden a týž skutek stíhán dvakrát, což ostatně ani obviněný netvrdí.
169. Stran námitek obviněného proti výroku o trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen rozsudkem odvolacího soudu, Nejvyšší soud konstatuje, že zásadně námitku nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. řádu (o situaci uvedenou v §265b odst. 2 tr. řádu v nyní projednávané věci nejde) [viz judikaturu uvedenou shora]. Jestliže Nejvyšší soud v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, učinil tak tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným.
170. To však není případ nyní projednávané trestní věci obviněného, neboť jak je zřejmé z napadeného rozsudku odvolacího soudu, tomuto byl za shora popsaný zvlášť závažný zločin uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře osmi let. Jak vyplývá z ustanovení §283 odst. 3 tr. zákoníku, zákonná trestní sazba v případě dané kvalifikované skutkové podstaty činí osm až dvanáct let trestu odnětí svobody, a je tedy zjevné, že obviněnému byl uložen trest ve výměře na samé spodní hranici uvedené zákonné trestní sazby. Na tomto závěru nemohou ničeho změnit úvahy odvolacího soudu, na které obviněný poukazuje, když právě tyto jej vedly k uložení trestu odnětí svobody v dané výměře (srov. bod 38. rozsudku odvolacího soudu). Uložený trest odnětí svobody tak svým druhem i výměrou plně odpovídá právní kvalifikaci trestné činnosti obviněného a skutečnost, že na něj dosud nebylo působeno nepodmíněným trestem odnětí svobody (jak Nejvyšší soud ověřil z opisu z evidence Rejstříku trestů), nelze považovat za natolik výjimečnou, aby vedla k závěru o extrémní přísnosti uloženého trestu.
171. Nejvyšší soud proto shrnuje, že ani dovolání obviněného J. L. nemohl přisvědčit a jako zjevně neopodstatněné jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
172. Obvinění M. Č., M. L., T. S. a J. H. se prostřednictvím podaných dovolání a shora rozebrané argumentace dožadovali kasace v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, popřípadě i rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud však zjistil, že napadená rozhodnutí nevykazují takové vady, popř. jiná pochybení porušující některé z ústavně zaručených základních práv a svobod obviněných, pro které by jej opravňovaly k jejich zrušení podle §265k odst. 1 tr. řádu, jakož i ke zrušení dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to podle §265k odst. 2 tr. řádu.
173. V případě obviněných M. Č. a J. L., jejichž dovolání podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak jimi uplatněnou dovolací argumentaci shledal jako zjevně neopodstatněnou, proto dovolání označených obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Pokud jde o obviněného T. S., pak Nejvyšší soud zjistil, že jeho dovolací námitky neodpovídají žádnému z jím uplatněných dovolacích důvodů, a proto jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Konečně ohledně dovolání obviněného M. L. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace sice odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a právní posouzení jeho skutku soudu nižších stupňů bylo ergo nesprávné, avšak v situaci, kdy bylo zcela zřejmé, že projednání jeho dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení daného obviněného a současně otázka, která byla z podnětu jeho dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. Dovolání všech obviněných přitom Nejvyšší soud odmítl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
174. Zcela na závěr pak Nejvyšší soud připomíná, že je na předsedovi senátu odvolacího soudu, aby napravil zřejmou nesprávnost v číslování napadeného rozsudku odvolacího soudu (ve smyslu §131 odst. 1 tr. řádu), spočívající v nesprávném označení jeho posledního výroku římskou číslovkou V., ačkoliv by správně měl být označen římskou číslovkou VIII.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 9. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.