ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1022.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1022/2020-508
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce A. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Schönbachem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 23/394, proti žalovanému: STAVODĚL, výrobní družstvo , IČ 00027693, se sídlem v Praze 10, V Chotejně 1267/1, zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čáslavská 1750/8, o zaplacení 199 250 Kč s příslušenstvím a o zaplacení 248 650 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 92/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2019, č. j. 13 Co 47/2019-462, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2019, č. j. 13 Co 47/2019-462, se v částech výroku I., v nichž byl potvrzen výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 11. 2018, č. j. 26 C 92/2013-381, v rozsahu týkajícím se 7,05% úroku z prodlení z částky 199 250 Kč, jdoucího od 1. 3. 2013 do zaplacení, a 7,05% úroku z prodlení z částky 13 000 Kč, jdoucího od 14. 9. 2014 do 30. 9. 2014, a změněn výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i v nákladovém výroku II., zrušuje, současně se v uvedeném rozsahu zrušuje výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 11. 2018, č. j. 26 C 92/2013-381, jakož i jeho nákladový výrok V., a věc se tomuto soudu v daném rozsahu vrací k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, č. j. 13 Co 47/2019-462 (dále jen „rozsudek odvolacího soudu“), byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 11. 2018, č. j. 26 C 92/2013-381 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), potvrzen ve výrocích III. a IV., jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 199 250 Kč s 7,05% úrokem z prodlení jdoucím od 1. 3. 2013 do zaplacení, 7,05% úrok z prodlení z částky 13 000 Kč za dobu od 1. 3. 2013 do 30. 9. 2014 a částku 248 650 Kč s 8,05% úrokem z prodlení jdoucím od 16. 3. 2015 do zaplacení, a změněn v nákladovém výroku V. tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 300 833 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předestřel otázku, zda pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení za užívání (žalobcem vlastněných) pozemků, na nichž je umístěna stavba veřejně přístupné účelové komunikace, považované dovolatelem za součást veřejného prostranství, svědčí obci, anebo vlastníkovi stavby pozemní komunikace (dovolateli). Měl za to, že uvedená otázka nebyla doposud v judikatorní praxi dovolacího soudu vyřešena. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4595/2018, ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/2013, publikovaný pod č. 212/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Kladl rovněž otázku splatnosti žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětných pozemků za období od 1. 3. 2011 do 14. 3. 2013 a s tím souvisejícího prodlení s úhradou dluhu. Mínil, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005), když žalobci přiznal úrok z prodlení též z částek bezdůvodného obohacení, které ke dni doručení výzvy k úhradě dluhu ze dne 18. 2. 2013 nebylo dosud splatné, resp. které k danému datu ani neexistovalo. Vznášel též otázku okamžiku zániku vzájemné pohledávky v případě započtení, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5464/2016, a ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011). Namítal, že jeho vzájemná pohledávka za žalobcem z titulu náhrady nákladů řízení, přiznaná pravomocně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 5. 2014, č. j. 14 C 291/2009-201, ve výši 13 000 Kč, se stala splatnou dnem 13. 9. 2014, tohoto dne se tudíž setkala s pohledávkou žalobce uplatňovanou v posuzovaném řízení a k danému datu je též nutno vázat účinky zániku vzájemných pohledávek započtením. Nesprávným proto shledával závěr soudů nižších stupňů, že k zániku pohledávek započtením došlo až ke dni, kdy žalobce uskutečnil kompenzační projev, tj. k 30. 9. 2014, a z něj rezultující úvahu o tom, že úroky z prodlení z částky 13 000 Kč běžely v posuzovaném případě až do tohoto data. Konečně kladl otázku souladu žalobcova požadavku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy. Při jejím řešení se měl odvolací soud odchýlit od konstantní judikatury. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013, a ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, a ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4050/2018. Poukazoval na to, že žalobce si byl vědom toho, že v restituci nabývá k pozemkům tzv. holé vlastnictví omezené právem veřejného užívání; jeho nároky na vydání bezdůvodného obohacení tak dovolatel považoval za spekulativní a kolidující s dobrými mravy. Vytýkal dále, že se odvolací soud nezabýval veškerými jeho odvolacími námitkami a v tomto postupu shledával nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v případě umístění stavby na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení vlastníku dotčené stavby, a to již ze samotného titulu vlastnického práva a bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje. Uvedený závěr platí i tam, kde je na pozemku zřízena pozemní komunikace, představuje-li tato samostatnou věc, a to i v rozsahu nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2328/2017, ze dne 24. 4.2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4661/2015, či ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, a ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013). Závěr, že vlastníku pozemní komunikace situované na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení, je aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 251/16, publikovaný pod č. 184/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 861/16, ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14, ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1686/13, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13), a i proto Nejvyšší soud neshledává důvody k přehodnocení své dosavadní shora uvedené rozhodovací praxe.
Nejvyšší soud ve své judikatuře současně dovozuje, že na silniční pozemky obecné užívání pozemních komunikací nedopadá (srov. §19 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, dále jen – „zákon č. 13/1997 Sb.“, či §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, dále jen „zákon č. 128/2000 Sb.“) a vlastníci pozemků, na nichž jsou vybudovány stavby pozemních komunikací ve vlastnictví odlišných osob, proto nemají povinnost strpět bezplatné užívání těchto pozemků. Užívání pozemků jejich zastavěním, resp. obestavěním, totiž nelze zaměňovat s užíváním staveb (silnic), které na pozemcích bez souhlasu žalobců leží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009). Předmětem obecného užívání podle zákona č. 13/1997 Sb. nebo zákona č. 128/2000 Sb. je pak právě stavba pozemní komunikace, jakožto samostatná věc, nikoliv samotné pozemky, na nichž se komunikace nachází. Skutečnost, že pozemní komunikace ze zákona podléhá bezplatnému obecnému užívání, tedy nevylučuje vznik bezdůvodného obohacení na straně vlastníka komunikace (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2328/2017, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5127/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 532/2016, a ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012). Uvedené závěry se přitom nepochybně prosadí i v případech, kdy je žalovaným jiný subjekt než obec (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012).
Veřejným prostranstvím jsou pak všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru (srov. §34 zákona č. 128/2000 Sb.). Ovšem ne každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj, lze považovat za veřejné prostranství; pro takový závěr Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyžaduje též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018).
Jestliže tedy odvolací soud v situaci, kdy jsou pozemky žalobce zastavěny stavbou účelové pozemní komunikace vlastněnou dovolatelem (viz závěry pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 5. 2014, č. j. 14 C 291/2009-201, řešícího pro účastníky projednávaného sporu závazně otázku vlastnického práva k pozemní komunikaci vybudované na předmětných pozemcích), k jejímuž umístění na žalobcových pozemcích není dán žádný občanskoprávní titul a která slouží jako příjezd do přilehlého průmyslového areálu ve vlastnictví výrobního družstva Nona a– asfalt končí u vrátnice areálu, parkují zde vozidla zaměstnanců firem sídlících v areálu a kamiony sloužící jeho obsluze (viz odst. 17 rozsudku soudu prvního stupně), dovodil, že k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětných zastavěných pozemků je (se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu) bez ohledu na možnosti užití vybudované pozemní komunikace veřejností pasivně věcně legitimován její vlastník (žalovaný), a nikoliv snad jen z titulu veřejné přístupnosti komunikace obec, nikterak se tím od výše citované judikatury, řešící nastolenou otázku, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se pak konstantně prosazuje názor, že ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného
do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), či ustanovení §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), řešící otázku kolize uplatněného práva s dobrými mravy, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu o aplikaci uvedených zákonných ustanovení musí být přitom podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy či nikoliv, je pak třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004).
Judikatorní praxe současně připouští, že i výkon vlastnického práva v podobě žádání vydání bezdůvodného obohacení může být považován za příčící se dobrým mravům, opodstatňují-li to konkrétní okolnosti spočívající ve zcela mimořádném případě zjevného spekulativního a nemravného postupu. K takovým případům by však nemělo docházet u osob, které majetek nabyly v rámci restitučního zákonodárství. Z ustálené judikatury zde totiž plyne, že domáhá-li se oprávněná osoba vydání pozemku dle restitučních předpisů, neznamená to, že by z jejího počínání bylo možno bez dalšího usuzovat na souhlas s bezplatným užíváním pozemku. Restituce je na místě vnímat především jako zvláštními zákony upravenou snahu státu o zmírnění v minulosti nastalých majetkových křivd. Ke stavu pozemků (tj. způsobu jejich aktuálního využití) při jejich vydání přitom bylo možno přihlížet pouze v intencích těchto zákonů, aniž by současně bylo možno nad rámec restitučních předpisů klást oprávněným osobám podmínky stran toho, jakým způsobem se vypořádají se stavem pozemku, jenž jim bude vydán. Stav nastalý v důsledku řádné realizace restitucí je tak třeba poměřovat obecnou úpravou vlastnického práva, způsobu jeho realizace i omezení, se všemi důsledky z toho vyplývajícími, tedy i možným vznikem bezdůvodného obohacení na straně subjektu užívajícího restitučně vydaný pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004, a ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 190/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4386/2008, či ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1551/2018).
Pakliže soudy nižších stupňů v situaci, kdy za řízení nevyšly najevo žádné další skutečnosti nasvědčující tomu, že by snad žalobce v souvislosti s prosazováním svých práv jednal v rozporu s dobrými mravy, jen z okolnosti, že nárok je uplatňován restituentem, nabyvším dotčené nemovitosti v restitučním řízení společně se sestrou do rovnodílného spoluvlastnictví, jehož následným vypořádáním se stal jejich výlučným vlastníkem, nedovozovaly kolizi žalobního požadavku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním těchto zastavěných pozemků s dobrými mravy, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily. Dovolateli pak jím uváděná judikatura neprospívá již jen se zřetelem k výlučně individuálním aspektům jednotlivých kauz, v nichž jsou otázky kolize uplatněných práv s dobrými mravy řešeny (k individualitě posouzení souladu vznesených nároků s dobrými mravy viz výše citovanou judikaturu). Od dovolatelem citovaných rozhodnutí se nadto projednávaná pře odlišuje přinejmenším tím, že žalobce se sestrou byli přímými (v řízení před pozemkovým úřadem úspěšnými) restituenty předmětných pozemků; stěží lze tedy uvažovat o spekulativním úmyslu při jejich nabytí (v restitučním řízení jim byly navráceny pozemky odňaté státem v rozhodném období).
Prostřednictvím dovolatelem předestřených otázek pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení a souladu žalobcova jednání s dobrými mravy tedy (ve světle výše uvedeného) na přípustnost podaného dovolání usuzovat nelze (§237 o. s. ř.).
Za zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 věta první o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. (přičemž obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř.), shledal však Nejvyšší soud dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustným pro řešení otázek splatnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení a z ní vyplývajícího prodlení s úhradou dluhu a okamžiku zániku započítávané pohledávky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Výtky dovolatele, že se odvolací soud nevypořádal s veškerými jeho námitkami, pak postrádají relevanci. Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces vskutku odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně, logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně je ovšem ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1303/2018, ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4001/2019, či ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 585/2018). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (z něhož vyplývá, jaké rozhodné skutkové okolnosti vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, jakým způsobem byly hodnoceny provedené důkazy i jak byla věc posouzena po právní stránce) tedy v posuzovaném případě zjevně nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatele; tomu ostatně nasvědčuje (mimo jiné) i skutečnost, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byl schopen zformulovat dovolací důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek, pro jejichž vyřešení bylo dovolání shledáno přípustným.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
U stálená judikatura dovolacího soudu dovozuje, že bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele (srov. ustanovení §563 obč. zák. , jímž se řídí i posuzovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizí věci za dobu od 15. 3. 2011 do 14. 3. 2013; viz §3028 odst. 3 o. z. Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Současně bylo judikováno, že dlužník je povinen splnit jen takový dluh, který již vznikl, a výzva ve smyslu §563 obč. zák. proto vyvolá splatnost výhradně u existujícího dluhu. Jedině v souvislosti s takovýmto dluhem může mít žádost o plnění právní význam (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, publikovaný pod č. 146/2009 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1012/2001, publikovaný pod č. 95/2003 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2202/2012 , ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 , ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005, a ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 336/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4252/2014 , a ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3836/2018).
Uzavřely-li tedy soudy nižších stupňů, že žalobcova výzva k úhradě dluhu z uplatňovaného bezdůvodného obohacení ze dne 18. 2. 2013 (dluh měl být zaplacen do 28. 2. 2013) vyvolala splatnost i té části pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout teprve po doručení výzvy (a to až za dobu do 14. 3. 2013), zjevně se tím odchýlily nejen od hmotněprávní úpravy (§563, §517 odst. 1 obč. zák.), nýbrž i od výše citované judikatury, na níž netřeba čehokoliv měnit.
K započtení, coby jednomu ze způsobů zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele (kromě splnění dalších základních předpokladů – vzájemnost pohledávek, jejich stejný druh, přípustnost pohledávek k započtení), je třeba, aby jeden z účastníků učinil projev k započtení adresovaný druhému z nich. K zániku započítávaných pohledávek pak dochází k okamžiku, kdy se setkaly. Rozhodující je přitom jejich splatnost (dospělost ve smyslu úspěšné uplatnitelnosti v řízení před veřejným orgánem), a nikoli, kdy která vznikla, případně, kdy byl kompenzační projev učiněn. Při zápočtu dospělých pohledávek je pak okamžikem jejich setkání okamžik splatnosti pohledávky později splatné; v tomto okamžiku dojde k zániku pohledávek následkem započtení, a to v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2202/2012 , ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1/2012, či ze dne 25 . 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006 , publikovaný pod č. 146/2009 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva). Uvedené závěry se uplatní přiměřeně i za nové úpravy občanského zákoníku, účinné od 1. 1. 2014, neboť platí (srov. §1982 o. z.), že účinek zániku závazku nastává okamžikem, kdy se obě pohledávky stanou způsobilými k započtení, přičemž nesplatnou pohledávku proti splatné jednostranně započíst nelze a nelze tak učinit ani pro futuro (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1534/2018, anebo ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3418/2019, srov. též komentář k §1982 v ASPI a též C.H.Beck Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§1721 – 2054/, 1. vydání, 2014, str. 1132 až 1134).
Jestliže tedy soudy nižších stupňů dovodily, že žalobou uplatněná pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení za období od 15. 3. 2011 do 14. 3. 2013 co do částky 13 000 Kč zanikla započtením vůči vzájemné pohledávce dovolatele (přiznané mu v této výši z titulu náhrady nákladů řízení pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 5. 2014, č. j. 14 C 291/2009-201) až ke dni 30. 9. 2014, kdy byl učiněn kompenzační projev, a nikoliv již dnem, kdy se (později splatná) pohledávka dovolatele, založená konstitutivním rozhodnutím soudu o náhradě nákladů řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014, ze dne 3. 12. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 3501/2014, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1314/2015, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014), stala splatnou – v daném případě i vykonatelnou (tj. dnem 14. 9. 2014, kdy uplynula třídenní lhůta k plnění běžící od právní moci uvedeného rozsudku /od 10. 9. 2014/; viz §160 odst. 1, §161 odst. 1 o. s. ř.), odporují jejich konkluze a následné úvahy o tom, že dovolatel zůstával v prodlení s úhradou částky 13 000 Kč i za dobu od 14. 9. 2014 do 30. 9. 2014, zjevně výše citované judikatuře i hmotněprávní úpravě.
Jelikož závěry odvolacího soudu o povinnosti dovolatele uhradit žalobci rovněž 7,05% úrok z prodlení z částky 199 250 Kč, jdoucí od 1. 3. 2013 do zaplacení, a 7,05% úrok z prodlení z částky 13 000 Kč, jdoucí od 14. 9. 2014 do 30. 9. 2014, neobstojí, Nejvyšší soud, shledávaje dovolání v uvedeném rozsahu opodstatněným, v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) v naznačeném rozsahu, jakož i v nákladových výrocích, zrušil. Poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v daném rozsahu (včetně nákladového výroku) i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu pak Nejvyšší soud dovolání odmítl
(§243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti zde naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 6. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu