ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3959.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3959/2019-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalovanému: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenému Mgr. Miroslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, za vedlejší účasti na straně žalované Zahrádkové osady Jenerálka, z. s., IČ 70807388, se sídlem v Praze 6, Na Pučálce 2566/20, zastoupené Mgr. Ondřejem Lněničkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 19/409, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 327/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2019, č. j. 58 Co 167/2019-338, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný a vedlejší účastník vystupující na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobci rukou společnou a nerozdílnou na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaný napadl dovoláním výrok II. v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 11. 2018, č. j. 11 C 327/2016-296, jímž mu bylo (coby převodci) uloženo uzavřít s žalobcem (nabyvatelem) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY, orná půda, v k. ú. XY, obec XY, a části pozemku parc. č. XY v témže k. ú., o výměře 468 m 2 , oddělené geometrickým plánem č. 902-84/2018, jenž je nedílnou součástí rozsudku soudu prvního stupně (dále jen „předmětné pozemky“), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dovoláním nenapadeným výrokem I. rozsudku odvolacího soudu přitom bylo odmítnuto odvolání vedlejšího účastníka vystupujícího na straně žalovaného a výrokem III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolatel předestřel otázku, zda byly splněny předpoklady pro uspokojení nároku oprávněné osoby převodem náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), mimo veřejnou nabídku na základě podané žaloby, přičemž měl za to, že vůči žalobci nepostupoval svévolně ani liknavě. Namítal, že uvedená otázka byla vyřešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1877/2015, a ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 981/15). Vytýkal, že žalobce v uvedeném směru neunesl důkazní břemeno. Vznesl rovněž otázku ocenění právní předchůdkyni žalobce odňatého a nevydaného pozemku, který byl administrativně začleněn do území hl. m. Prahy až poté, kdy došlo k jeho odnětí státem. Mínil, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, a ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 1088/2012, publikovaný pod č. 89/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozhodnutí na něj navazující). Současně vytýkal, že odvolací soud nesprávně aplikoval příslušný cenový předpis, jestliže neprovedl korekci ceny pozemku (srážky) ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Poukazoval dále na okolnost, že soudy nekriticky převzaly závěry vyplývající ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Jaroslavem Záluským, čímž se měly odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 430/2018. Kromě toho vytýkal, že odvolací soud upustil od výslechu znalce, přičemž poukazoval na rozpornou judikatorní praxi Nejvyššího soudu v dané otázce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4329/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4318/2018). Konečně položil otázku vhodnosti nárokovaných náhradních pozemků; konkrétně, zda zákonu o půdě odpovídá postup, kdy jsou vydávány náhradní pozemky o rozloze mnohonásobně vyšší (v jiném řízení již byly žalobci vydány pozemky o rozloze 97 488 m 2 ), než jaké dosahovaly původní odňaté pozemky (17 999 m 2 ). Mínil, že tato otázka nebyla doposud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena (odkazoval toliko na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 16 Co 26/2019).
Žalobce navrhl, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatele (či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý, ba až svévolný lze kvalifikovat i takový postup dovolatele, jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup dovolatele lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatele, je přitom především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup dovolatele při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdy by úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti dovolatele při uspokojování restitučních nároků žalobce pak v posuzovaném případě není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž v situaci, kdy žalobce (resp. jeho právní předchůdkyně) uplatnil restituční nárok již v roce 1992 a pravomocně o něm bylo rozhodnuto až v roce 2000, přičemž dovolatel (před 1. 1. 2013 jeho právní předchůdce) následně bez legitimního důvodu ztěžoval uspokojení uplatněného nároku zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky náhradních pozemků; srov. §11a zákona o půdě) nejen nesprávným oceněním nároku (k důsledkům lpění žalovaného na nesprávném ocenění restitučního nároku viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), ale i tím, že struktura nabídky náhradních pozemků neměla potřebné kvalitativní ani kvantitativní parametry, následkem čehož k úplnému uspokojení uplatněného restitučního nároku do současné doby nedošlo (pročež se dovolatel ocitl v mnohaletém prodlení), odvolací soud dovodil, že žalobci nelze klást k tíži, že se neúčastnil veřejných nabídek (tj. neuspokojoval svůj restituční nárok zákonem předpokládaným postupem), odpovídají jeho závěry plně výše citované ustálené rozhodovací praxi. Totéž platí i o závěrech odvolacího soudu, že při prokazatelně liknavém a svévolném postupu dovolatele (jenž zjevně není dovozován toliko z délky doby, po kterou restituční nárok zůstal neuspokojen) byla žalobci jako způsobilý prostředek k uspokojení jeho práv k dispozici právě i žaloba na vydání konkrétních vhodných pozemků do veřejné nabídky nezahrnutých.
Rozhodnutí odvolacího soudu přitom nikterak nekoliduje ani s rozhodovací praxí označenou dovolatelem, jež vychází z totožných judikaturních východisek, přičemž případné odchylné závěry o opodstatněnosti podaných žalob opírá o odlišný skutkový stav věci. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je současně zcela ve shodě s dovolacím soudem již dříve vydaným rozhodnutím ve skutkově i právně obdobné věci týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019), a ani z tohoto pohledu proto nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.
V otázce ocenění původního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (právní předchůdkyni žalobce odňatý a nevydaný pozemek, za který oprávněné osobě podle zákona o půdě náleží náhradní pozemek) se zřetelem k jeho územnímu (administrativnímu) začlenění, dovolací soud předně odkazuje na nález ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž Ústavní soud na straně jedné akcentoval potřebu zachování identity odňatého a náhradního pozemku, přičemž za rozhodný považoval charakter a hodnotu pozemku ke dni odnětí státem, na straně druhé poukázal na to, že za odňatý pozemek v malé obci sice má být (zásadně) poskytnut též pozemek v malé obci, avšak s tím, že tuto zásadu nelze mechanicky aplikovat na případ zákonem nijak nezohledňované změny územního uspořádání obcí. Zatímco přeměnou zemědělského pozemku na stavební se totiž skutečná hodnota pozemku reálně zvýší, pouhým administrativním aktem začlenění malé obce do většího města se hodnota pozemků zvýší pouze imaginárně, úředně, ale nikoli reálně. Vždyť hodnotu pozemku neurčuje administrativní velikost obce, ale její poloha, dopravní dostupnost od velkého města, občanská vybavenost apod., které jsou na takovém administrativním aktu zcela nezávislé (viz odst. 14-16 cit. nálezu; srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1497/13). Tyto závěry ve své judikatuře přijal i Nejvyšší soud např. v rozsudcích ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3454/2013, či ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014. V souladu s uvedenou judikaturou pak odvolací soud uzavřel, že odňatý pozemek má být ve smyslu ustanovení §28a zákona o půdě oceněn bez ohledu na změny v administrativním členění jako pozemek nacházející se na území hlavního města Prahy (vždyť nebýt zákonné překážky naturální restituce, byl by restituentům vydán tento do hlavního města Prahy již administrativně včleněný pozemek), a to v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, či ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 296/2015). Naposled citované závěry se pak nepříčí ani další dovolatelem odkazované judikatuře (viz body 39 - 42 dovolání).
Soudy nižšího stupně současně v souladu s ustálenou judikaturou, vycházejíce ze zjištěného skutkového stavu věci, jímž je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), ve smyslu přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb. snížily odhad ceny odňatého pozemku o 7 % v důsledku absence veřejné kanalizace, nikoliv již však též pro stavební nesrostlost se zastavěným územím, když byl pozemek odňat právě za účelem následné výstavby rodinných domů, jež byla posléze realizována (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Zpochybňuje-li pak dovolatel hodnocení v řízení provedeného důkazu znaleckým posudkem Ing. Jaroslava Záluského ze dne 10. 2. 2013, č. 3329-009-2013, napadá tím závěry skutkové, a nikoliv právní. Námitky, jež představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, přitom nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládají ani žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Dovolatelem poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, pak na posuzovaný případ zjevně nedopadá, neboť v projednávané při (na rozdíl od kauzy řešené odkazovaným rozhodnutím, v níž soudy nižšího stupně provedené znalecké posudky náležitě nehodnotily) soudy nižšího stupně v souladu s judikaturou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011) přikročily k hodnocení vypracovaného znaleckého posudku co do jeho přesvědčivosti, úplnosti, logičnosti závěrů i souladu s ostatními provedenými důkazy, jehož výsledkem byla též korekce konečného skutkového závěru o ceně odňatého pozemku (snížení cenového odhadu o 7 %).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že soud neprovedl výslech zpracovatele znaleckého posudku, jež vystihuje vady řízení (v procesu dokazování), přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); prostřednictvím poukazovaných vad řízení tedy na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Zůstává ostatně na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). V situaci, kdy dovolatel za řízení před soudy nižšího stupně výslech soudního znalce nepožadoval, ostatně soudy nižšího stupně nikterak nepochybily, jestliže se v souladu s ustanovením §127 odst. 1, poslední věty, o. s. ř. spokojily s písemným znaleckým posudkem (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1266/19).
Na přípustnost podaného dovolání konečně nelze usuzovat ani z dovolatelem předestřené otázky, zda vhodné náhradní pozemky představují pozemky o rozloze mnohonásobně vyšší, než jaké dosahoval původní nevydaný pozemek. Odvolací soud předně na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezaložil, jestliže, vycházeje z procesní aktivity účastníků řízení, danou otázku v odůvodnění svého rozsudku nikterak neřešil. Závěry odvolacího soudu přitom plně korespondují ustálené rozhodovací praxi, dle níž (za účelem zajištění ekvivalence mezi odňatým pozemkem a pozemky náhradními) výše restitučního nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku (§11a zákona o půdě), odvozuje se od ceny odňatých pozemků, již jest se zřetelem k jejich stavu k okamžiku odnětí – s ohledem na ustanovení §28a zákona o půdě – určit v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17), přičemž dle téhož právního předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb. – oceňují se (viz §11a odst. 13 zákona o půdě) i pozemky náhradní, u nichž jest však (viz §154 odst. 1 o. s. ř.) rozhodným stav v době vyhlášení rozhodnutí soudem (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, jakož i usnesení tohoto soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti zjevně nejsou naplněny (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto (vedlejší účastník vystupující na straně žalované je v takovém případě k náhradě nákladů dovolacího řízení povinen společně a nerozdílně s dovolatelem; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněné pod č. 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, a ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1859/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3851/2013, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 620/2016) a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby (podání vyjádření k dovolání) ve výši 2 500 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 3 388 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 2. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu