ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1193.2020.1
6 Tdo 1193/2020-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY, bytem XY, a obviněného Š. M. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2018, sp. zn. 3 To 7/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 16/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Š. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvinění M. K. a Š. M. (dále zpravidla jen „obviněný K.“ či „obviněný M.“, spolu též jako “obvinění”, příp. „dovolatelé“) byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 4 T 16/2015, uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácením daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněný K. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a obviněný M. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl každý z obviněných pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu deseti let. Podle §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání finančních prostředků zajištěných podle §79a odst. 1 tr. ř. na účtech vedených na společnost U., u Komerční banky, a. s. ve výši 123 416,44 EUR a u Sberbank CZ, a. s., ve výši 95 817,47 EUR a na účtu vedeném na Z. B. u Komerční banky, a. s. ve výši 56 000 EUR. [Týmž rozsudkem byl uznán vinným a odsouzen také obviněný J. V.] .
2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2018, sp. zn. 3 To 7/2017, z podnětu odvolání obviněných K. a M. byl podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu ohledně těchto obviněných zrušen a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. Vrchní soud znovu rozhodl tak, že uznal oba obviněné vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácením daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl každý z obviněných podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku oba obvinění zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu sedmi let. Podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání finančních prostředků zajištěných podle §79a odst. 1 tr. ř. na účtu vedeném na Z. B. u Komerční banky, a. s. ve výši 56 000 EUR. [O odvolání spoluobviněného J. V. rozhodl odvolací soud rozsudkem dne 20. 1. 2020 pod sp. zn. 3 To 114/2018] .
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Oba obvinění podali prostřednictvím svých obhájců proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání, v němž shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v případě obviněného M. také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Na podporu jimi uplatněných dovolacích důvodů oba shodně odmítli skutková zjištění soudu prvního i druhého stupně a na ně navazující závěr o jejich vině, popř. vytkli těmto soudům pochybení v hodnocení některých důkazů, jakož i např. v nezohlednění principu ultima ratio. V kontextu těchto tvrzení dále zpochybnili naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky jim za vinu kladeného trestného činu, mj. s argumentací, že o nestandardních praktikách či nezákonných úmyslech spoluobviněného V. neměli tušení atd. Oba rovněž shodně v dovolání vytkli soudům nižších stupňů nezohlednění a nedostatečné se vypořádání s jimi navrhovanými důkazy. Obviněný K. vedle tzv. opomenutých důkazů dále zdůraznil nutnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. ř. Obviněný M. pak namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy nižších stupňů učiněným skutkovým zjištěním. S ohledem na shora uvedené skutečnosti oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2018, sp. zn. 3 To 7/2017, zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, či podle vyjádření obviněného M. Nejvyšší soud v jeho případě ve věci sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem tak, že obviněného M. podle §226 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se skutek, pro který byl obviněný M. stíhán a odsouzen, stal. Oba obvinění shodně také požádali o odklad výkonu rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných sdělil, že ohledně skutkového stavu se plně ztotožňuje s rozhodnutími soudů nižších stupňů. Jednání dovolatelů podle státního zástupce nezakládá možnost závěru o jejich nevinně, jak tito tvrdí. Obdobně vyjádřil svůj nesouhlas s obviněnými vznesenými argumenty stran tzv. opomenutých důkazů, kdy hodnotil odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů ve vztahu k neprovedeným důkazům za souladné se zákonem. V tomto směru státní zástupce odkázal zejména na nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05 podle kterého, zjednodušeně řečeno, i drobná pochybení soudů stran odůvodnění neprovedení některých důkazů, nezakládají důvod ke zrušení předmětných rozhodnutí. Ve vztahu k obviněným K. uplatněné námitce subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, pak státní zástupce poměrně rozsáhle argumentoval tím, z jakých důvodu se aplikace konkrétní zásady na předmětný případ jeví jako nepřiléhavá. Obdobně se vyjádřil také k principu ultima ratio a jeho aplikaci na předmětnou trestní věc. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, dovolání obviněného M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky, o které se dovolání opírají, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze mj. podat za situace, kdy bylo odvolání obviněného odmítnuto podle §256 tr. ř., což není případ obviněného M.] dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. S ohledem na námitku obviněného M. týkající se existence tzv. extrémního rozporu a námitku obviněného K. ohledně opomenutých důkazů, kterou lze podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (za jistých okolností) podřadit pod extrémní rozpor, a tudíž i dovolací důvod, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Nejvyšší soud musí rovněž konstatovat, a to ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, že námitky uplatněné v dovolání obviněnými jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, přičemž odvolacímu soudu je nutno vytknout paušálnost jeho odůvodnění. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že ve svém odvolání obviněný K., stejně jako v řízení před soudem prvního stupně (resp. v přípravném řízení), poukazoval na nekritické převzetí závěrů znaleckého posudku soudem prvního stupně; na paušální a nepřezkoumatelné rozhodnutí nalézacího soudu, když nebyla brána v úvahu obhajoba obviněného o existenci osoby jménem K.; že finanční správa rezignovala na svoji funkci a tento svůj nedostatek se snaží zhojit na obviněném prostředky trestního práva. Obviněný M. poukazoval na nenaplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu, kdy mu nebylo prokázáno, že by doklady falšoval, či zatajil; nebyl mu prokázán úmysl zkrátit daň, mohl si podle svého přesvědčení maximálně chovat nedbale; pokud nemohl předložit doklady k hospodaření společnosti, pak to bylo z důvodu, že je předal osobám, které se představili jako pracovníci státního zastupitelství; věřil spoluobviněnému V.].
11. Z námitek shora uvedených je zřejmé, že obviněnými vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů či nezohlednění některých procesních zásad, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejich jednání. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněných a posouzení pravé podstaty dovolací argumentace a v návaznosti na to navazující postup dovolacího soudu, poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. S ohledem na shora uvedené konstatování k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud dále uvést, že obvinění své námitky sice formálně opírají o uplatněné dovolací důvody, ovšem jimi namítané vady pod tyto dovolací důvody podřadit nelze. Obvinění svojí argumentací uplatněnou v dovolání míjí hranice deklarovaných dovolacích důvodů, neboť jejich námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obvinění nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřují nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírají svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku nebo podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku nespáchali, a pokud soudy dospěly k závěru o jejich vině, stalo se tak v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
13. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné činnosti v obecné rovině uvést, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se podle §240 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek anebo jinou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb.
14. Citovaná skutková podstata má dvě části. Za prvé jde o zkrácení daně (nebo jiné povinné platby), čímž se rozumí jakékoliv jednání pachatele, v důsledku kterého je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Zjednodušeně řečeno pachatel v tomto případě v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah své daňové povinnosti, nebo že takovou povinnost vůbec nemá. Za druhé jde o vylákání daňové výhody, které lze charakterizovat jako fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněné plnění tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí. V prvém případě tedy pachatel sníží svou existující daňovou povinnost, zatímco v druhém žádná daňová povinnost z důvodu předstírání rozhodných skutečností ani nevznikne. Popsaný rozdíl se pak rozhodujícím způsobem promítne do rozsahu zkrácení daně, resp. vylákání výhody na dani, kdy v prvém případě představuje výši zkrácení rozdíl mezi daní, kterou má poplatník (povinná osoba) zaplatit, a nižší daní, která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil. Jen pokud nebyla daň vůbec přiznána či vyměřena rovná se výše zkrácení celé výši této povinné platby. Naopak v druhém případě je za vylákanou výhodu na dani třeba vždy považovat celou vylákanou částku.
15. Daňovou povinností u daně z přidané hodnoty je podle §4 odst. 1 písm. n) zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon č. 235/2004 Sb. “), buď vlastní daňová povinnost anebo nadměrný odpočet. Tato daňová povinnost se vypočítává v podstatě odečtením tzv. daně na vstupu podle §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb. , od tzv. daně na výstupu podle §4 odst. 1 písm. h) zákona č. 235/2004 Sb. Na území České republiky to probíhá například tak, že při prodeji určitého zboží prodejce (který je osobou povinnou k dani ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. ) vedle vlastní ceny zboží účtuje i DPH, jakožto procentuální částku z této ceny, a to vše v rámci celkové ceny zaplatí kupující, načež prodávající je povinen danou částku DPH odvést do veřejného rozpočtu. Uvedená částka je pak z pohledu prodávajícího daní na výstupu. Od této daně na výstupu je ovšem oprávněn odečíst, na základě §4 odst. 1 písm. i) a §72 odst. 1, 2 zákona č. 235/2004 Sb. , částku daně, kterou vynaložil při pořízení předmětného zboží, neboli daň která je obsažena v částce za přijaté plnění, tedy daň na vstupu. Je-li rozdíl částky daně na výstupu a částky daně na vstupu kladný, vznikne zmiňovanému prodávajícímu vlastní daňová povinnost podle §4 odst. 1 písm. l) zákona č. 235/2004 Sb. , kterou je povinen odvést do veřejného rozpočtu. Je-li naopak výsledek záporný, jde o nadměrný odpočet ve smyslu §4 odst. 1 písm. m) zákona č. 235/2004 Sb. , kdy uváděné osobě vznikne ze zákona nárok na jeho vrácení od státu na základě §105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. Ještě zbývá dodat, že dovoz zboží do České republiky z jiné země evropského společenství je za podmínek stanovených v ustanovení §16 ve spojení s §25 zákona č. 235/2004 Sb. spojen s povinností tuzemského kupujícího přiznat a odvézt předmětné DPH v České republice.
16. Jinými slovy řečeno, celý princip předmětného jednání obviněných byl vystavěn na subjektu, ktery ́ nakupoval zboz ̌ í z jiného c ̌ lenského státu. Subj ekty, které nakoupily zbož í z jiného c ̌ lenského státu, jej s ohledem na zásadu systému tzv. reverse charge (p řenesená daňová povinnost) zakotvene ́ho v c ̌l. 194 až 202 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006, o společ ném systému dane ̌ z př idané hodnoty a v ýše uvedených ustanoveních zákona o DPH, nakoupily bez DPH, přičemž byly následne ̌ povinny tuto DPH přiznat. Tato př enesená dan ̌ ová p ovinnost za jeho dodavatele se však eliminuje s daň ovým odpoc ̌ tem a z ekonomického hlediska tak pro dan ̌ ový subjekt nebude významná. To vs ̌ak nezbavuje daň ový subjekt povinnosti dan ̌ zaplatit. Naproti tomu v situaci, kdy tento daň ový subjekt pr ̌edmě tné zboz ̌ í prodá ne ̌komu dalš ímu v rámci téhoz ̌ č lenského státu, je povinen k prodejní cene ̌ připoč íst DPH a tuto následne ̌ odvést do státního rozpoc ̌tu. Tato operace pro něj sice je rovněž ekonomicky neutrální (jelikoz ̌ daň na úc ̌ tuje svému odbe ̌ rateli), není vs ̌ ak neutrální z hlediska státního rozpoc ̌ tu. Neodvedením této dane ̌ tak vzniká dan ̌ ový únik.
17. V projednávané ve ̌ci bylo př itom prokázáno, z ̌e daň ové subjekty, které v rámci r ̌etězce nakupovaly v Polské republice řepkový olej a na ́sledne ̌ jej prodávaly dals ̌ ím c ̌ eským dan ̌ ovým subjektu ̊m, z těchto obchodů až na výjimky nepř iznávaly DPH a tuto nehradily do státního rozpoc ̌tu. Tato zjiště ní soudy ni žších stupňů popsaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšš í soud tak nemá pochybnosti o tom, z ̌e v projednávané ve ̌ci došlo v dů sledku jednání dan ̌ ových subjektu ̊ zúc ̌astně ných na obchodování v rámci r ̌etězce ke vzniku daň ového úniku, tak jak je popsáno ve skutkové v ětě výroku o vině soudu druhého stupně.
18. Ve vztahu k oběma obviněnými namítané absenci úmyslu spáchat za vinu jim kladený trestný čin Nejvyšší soud uvádí, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí vyplynulo zjištění soudů nižších stupňů, že provedené důkazy ve vzájemných souvislostech, včetně listinných důkazů, umožňují učinit závěr o fiktivnosti a účelovosti předmětných obchodních transakcí a s tím souvisejících účetních dokladů, což bylo vědomým a chtěným záměrem obviněných, kdy ačkoliv tato skutečnost není soudy nižších stupňů explicitně konstatována, jednali tito obvinění v úmyslu zkrátit daňovou povinnost minimálně ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
19. Nejvyšší soud přezkoumávající k námitce obviněných napadená rozhodnutí neshledal vady v tom, jaký závěr soudy o zavinění učinily, ani v argumentech, o něž jej opřely. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. (srov. ŠÁMAL, P. Trestní zákoník II. Zvláštní část (§140 – 421), 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2432).
20. Rovněž je třeba připomenout, že soudy obou stupňů, jak plyne z argumentace rozvedené v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí (myšleno zejména soudu prvního stupně), vyjádřily úvahy směřující k závěru o zavinění obviněných, z nichž je zřejmý jejich vnitřní vztah k následku jejich jednání. Na subjektivní stránku soudy nižších stupňů usuzovaly ze všech okolností dotčeného případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z chování obviněných a dalších výsledků dokazování, z nichž tento závěr o naplnění subjektivní stránky logicky vyplynul [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbí rky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Přitom je třeba zdůraznit i to, že závěr o úmyslu obviněných soudy nižších stupňů učinily mj. i z objektivních skutečností po provedeném dokazování a všestranné analýze jejich jednání [srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08 (N 144/50 SbNU 269)].
21. Ve vztahu k námitce obviněného K. ohledně údajně jím pověřené osoby (muže jménem K.) vedením účetnictví, daňových přiznání, atd. ve společnosti N., je třeba zdůraznit, že bez ohledu na skutečnost, že existence uvedené osoby nebyla nikterak prokázána, zkrácení daně je jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti [srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004 (uveřejněné pod č. 22/2005/I Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], a tudíž není pochyb o tom, že i kdyby obviněný K. nebyl tím, kdo jednal s finančními úřady, neúčastnil se jednání s nimi, ani osobně nepodával přiznání k dani, byl v souladu se zásadami §23 tr. zákoníku na základě skutkových zjištění soudů nižších stupňů osobou, která o předmětném protiprávním jednání věděla, což je rovněž skutečnost, která se podává nejen z výpovědi svědků, ale i z dalších ve věci zajištěných podkladů a opatřených důkazů. Ze všech uvedených důvodů bylo tedy možno konstatovat, že obviněný K. věděl o všech postupech a nepravdivých tvrzeních, které byly ohledně DPH správci daně předkládány. Pro jeho určení jako spolupachatele tohoto trestného činu není tedy důležité, v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně vystupoval, ale že jeho jednání jednoznačně směřovalo ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012).
22. Uváží-li se z rozvedených hledisek postupy a závěry soudů obou stupňů vztahující se k subjektivní stránce předmětného trestného činu, je namístě shrnout, že popis skutkových zjištění vzešlých z provedeného dokazování se i u subjektivní stránky opírá o jednotlivé důkazy a z nich plynoucí skutková zjištění, která soudy nižších stupňů učinily na základě provedených a hodnocených důkazů. Jedná se zejména o zjištění, že předmětné daň ové subjekty ve kter ých obvinění figurovali na pozicích jednatelů, řádně neodvedly DPH, zohlednit je nutno i to, že ně které c ̌ lánky r ̌etězce mě ly sídla na virtuálních adresách a mě ly registrován úplne ̌ jiný pr ̌edmět činnosti; vykazovaly nulovou daň i tehdy, kdy prokazatelně dováz ̌ely zbož í z jiného c ̌ lenského státu; platby dan ̌ ovým subjektu ̊m na poč átku r ̌etě zce prováde ̌ ly subjekty ze samého konce r ̌etězce; subjekty ve kterých figurovali obvinění obratem proda ́valy zbož í za niz ̌š í cenu, nez ̌ za jakou jej nakoupily; ně které c ̌ lánky r ̌etě zce byly vzájemne ̌ propojeny osobami jednatelů či vlast níku ̊; některé subjekty byly v okamžiku hrozby postihu za protiprávní jednání převedeny na tzv. bílé koně. Uvedená zjištění navíc oba obvinění nepopírají. Zcela naopak, jak vyplývá z jejich výpovědí, oba přiznávají, že s obchodem s řepkovým olejem neměli až do okamžiku kontaktu s odděleně stíhaným obviněným V. zkušenosti, obviněný M. dokonce připustil, že byl bezdomovec, když jej obviněný V. oslovil s nabídkou předmětného podnikání. Oba obvinění, také shodně konstatovali, že jim byly ze strany obviněného V. poskytnuty náležité finanční prostředky, že fakticky s údajně koupeným řepkovým olejem nikdy nedisponovali, že nedisponovali potřebnými účetními podklady, atd. Obviněný M. ve svém dovolání dokonce připustil, že se jednalo o poněkud “nestandardní” podnikání.
23. Na základě uvedených skutkových zjištění je tak závěr o minimálně nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jinými slovy o srozumění obviněných s předmětným protiprávním jednáním, dostatečně objasněn. Jakkoliv se obviněný M. snažil poukazovat na rozdíly v jednání jeho osoby a osoby dalších obviněných, je třeba konstatovat, že ve vztahu k výše uvedeným závěrům tyto odlišnosti nelze považovat za relevantní. Naopak údajná komunikace obviněného M. s příslušným orgánem státní správy, argumenty o odevzdání účetnictví neznámým osobám vydávajícím se za “pracovníky státního zastupitelství v Olomouci”, atd. svědčí o jeho snaze vyvinit se z projednávaného protiprávního jednání, když na druhou stranu charakter jím provozovaného „nestandardního“ podnikání svědčí pro závěr o protiprávnosti jeho jednání.
24. Nejvyšší soud považuje za nutné jen pro doplnění jinak správných závěrů soudů nižších stupňů k subjektivní stránce trestného činu vážící se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zdůraznit, že ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zásadně postačí zavinění z nedbalosti [§16 tr. zákoníku ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku]. Není přitom třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak konkrétního trestného činu, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Skutkové závěry v projednávané věci uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně přitom dávají s ohledem na charakter trestné činnosti a způsob jejího páchání dostatečný podklad pro závěr o naplnění subjektivní stránky i ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby.
25. Ve vztahu k dalšímu okruhu námitek, a sice k námitkám vztahujícím se k tzv. opomenutým důkazům, Nejvyšší soud uvádí, že v usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6 tr. řádu, protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS 118/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Konstatoval zároveň, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
26. Sami obvinění nicméně ve svých dovolání připouští, že se soudy nižších stupňů k jimi navrhovaným důkazům vyjádřily, ačkoliv v souvislosti s tímto vyjádřením prezentují svůj nesouhlas, a to zejména z důvodu jeho nedostatečnosti. Jak soud prvního stupně, jakkoliv lze toto odůvodnění považovat za poněkud stručné (viz str. 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tak soud druhého stupně (viz str. 22 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) se k návrhům obviněných na provedení jimi požadovaných důkazů vyjádřily a odůvodnily, proč těmto návrhům nebylo vyhověno. Konkrétně soudy nižších stupňů uvedly, že se jedná o důkazy “nadbytečné”, “zbytné”, byly by “buď opakovány, nebo by byly duplicitní” a “nevnesly by do věci nové a jiné světlo”. Na uvedeném nemění ničeho ani skutečnost, že obvinění s uvedeným vysvětlením soudů nižších stupňů nesouhlasí, neboť podle zásady volného hodnocení důkazů je na rozhodnutí obecných soudů, které skutečnosti považují za relevantní k dokazování, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provedou a jak tyto důkazy následně zhodnotí. Jejich procesní povinností není vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka, a neprovedení navrhovaného důkazu proto ještě neznamená, že je řízení jako celek nespravedlivé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 234/04 a sp. zn. I. ÚS 972/09). K otázce důkazu ohledně existence muže jménem K., se Nejvyšší soud vyjádřil v bodě 21 svého usnesení.
27. V neposlední řadě pak Nejvyšší soud v souvislosti s námitkou obviněného K. stran nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku uvádí, že podle tohoto ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
28. Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109 - 118).
29. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že jakkoliv obviněný K. ve svém dovolání argumentuje absencí postihu předmětného jednání ze strany např. Finančního úřadu, sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
30. V dané věci obviněných však není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být jejich trestní odpovědnost uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání obviněných je pro daný typ trestné činnosti typické, z hlediska některých okolností lze dokonce říci, že jeho společenská škodlivost je zvyšována. Tak především nešlo o jednorázové pochybení, ale o delší dobu trvající a opakované jednání, jímž obvinění opakovaně porušovali své povinnosti, kdy dokonce naplnili okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. To vše dokládá oprávněnost uplatnění trestněprávních důsledků spáchaného trestného činu vůči obviněném.
31. Ve vztahu k výše uvedeným skutečnostem musí Nejvyšší soud k otázce zjišťování skutkového stavu uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení] , a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Akceptovat nemohl Nejvyšší soud ani tvrzení obviněného M., že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když tento závěr by mělo odůvodňovat tvrzení obviněného, že odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou nepřezkoumatelná a nebyly provedeny důkazy obhajobou navržené [k problematice opomenutých důkazů viz body 25, 26, 32] a to mj. s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
32. K námitkám, které obvinění uplatnili v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by hodnocení důkazů postrádalo logické vazby, vykazovalo znaky libovůle při hodnocení důkazů, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
33. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to jako zjevně neopodstatněné, když s vyšší dávkou tolerance akceptoval jako právní námitku výhrady tohoto obviněného k neuplatnění ustanovení §12 tr. zákoníku, byť většina námitek byla z pohledu uplatněného dovolacího důvodu posouzena jako irelevantní. Odvolání obviněného M. pak odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na shora uvedený způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem staly se bezpředmětnými návrhy obviněných na odložení výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu