ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1230.2020.1
6 Tdo 1230/2020-12 117
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 12. 2020 o dovolání obviněného B. M. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2020, sp. zn. 3 To 59/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 12/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 6. 2019, č. j. 62 T 12/2018-11317, byl B. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl obviněný podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech či družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu pěti let. [Týmž rozsudkem byl uznán vinným a odsouzen pro týž zločin spoluobviněný Z. J.].
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích podal obviněný, spoluobviněný a státní zástupce [v neprospěch obou obviněných] odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 2. 2020, sp. zn. 3 To 59/2019, zamítl podle §256 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svých obhájců proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterých uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), resp. podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V rámci svých dovolání zejména namítl, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a obecnými soudy učiněným skutkovým zjištěním, a tím došlo podle mínění dovolatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dále poukázal na tzv. „opomenuté svědky“, kteří byli vyslýcháni v přípravném řízení v Polsku, ale již nebyli vyslechnuti v řízení před soudem. Obviněný má za to, že čtení protokolu o výsleších daných svědků nelze použít v řízení před soudem. Dále má za to, že okolnost, že obhájce ovládá jazyk, v němž je prováděn výslech, je irelevantní a že orgán činný v trestním řízení měl podle §29 tr. ř. přibrat tlumočníka, pokud tedy krajské státní zastupitelství nutilo obviněné, aby si zajistili tlumočníka na vlastní náklady, došlo k porušení ustanovení §152 odst. 1 písm. d) tr. ř. a k porušení čl. 6 odst. 2 písm. e) Úmluvy. Dále vyjádřil své přesvědčení, že dané výpovědi ani zdaleka nepodporují závěry soudu o tom, že výlučně s polskými dodavateli jednal obviněný, a pokud by došlo k výslechu svědků před soudem a za účasti tlumočníka, tak by nepochybně vyšly najevo další důkazy svědčící v jeho prospěch, ale i kdyby se neobjevily, má obviněný za to, že jsou ve spise založeny desítky listů elektronické pošty vyvracející ničím nepodložené závěry soudu prvního stupně o tom, že byl obviněný hlavní strůjcem předmětné trestné činnosti. V další části svého mimořádného opravného prostředku podrobně rozebral, v čem spatřuje extrémní nesoulad. Má za to, že M., kde byl obviněný jednatelem, splnila všechny povinnosti vyplývající ze ZDPH; že správce daně, přestože nevytkl společnosti žádné nesprávnosti, předal věc k řešení Policii ČR, bez toho, aby ve věci vydal rozhodnutí ve správním řízení. Má za to, že pro absenci úmyslného zavinění nemělo být trestní právo aplikováno, ale mělo být postupováno podle správního práva, resp. sankce měla být uložena podle daňových předpisů. Dále soudům vytkl, naprostou neznalost předpisů obchodního a daňového práva, zejména oblasti týkající se DPH, čímž došlo k extrémně neodbornému hodnocení mj. daňových předpisů, což mělo za následek vybočení z rámce volného hodnocení důkazů, kdy hodnocení nemá žádnou jasnou a logickou návaznost. Závěrem poukázal na novou skutečnost, že obviněný Z. J. bere jednání obviněného na sebe a jeho čestné prohlášení je novou skutečností, na jejímž základě byl podán návrh na obnovu řízení. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové-pobočce v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby Nejvyšší soud odložil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání, uvedl, že argumentaci obviněného nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Dále se nesouhlasně vyjádřil k námitce obviněného ohledně opomenutých důkazů, neboť se o opomenuté důkazy podle jeho mínění nejedná, jelikož soudy obou stupňů se důkazními návrhy obviněného zabývaly a jejich neprovedení dostatečným způsobem odůvodnily. V této souvislosti se vyjádřil také k námitce nepřítomnosti tlumočníka při výsleších svědků v Polské republice, aby konstatoval, že příslušné úkony prováděl polský orgán v polštině podle polské právní úpravy trestního procesu, přičemž obhájci obviněných byli o konání výslechů dopředu vyrozuměni a měli možnost zajistit tlumočníka, pokud jej k účasti potřebovali. Dále státní zástupce uvedl, že účast obhájce na úkonu nepřítomností tlumočníka nijak neutrpěla, když se obhájce aktivně výslechu účastnil, kladl otázky, a když jeho otázky a odpovědi svědků na ně jsou zaprotokolovány. Dále státní zástupce konstatoval, že obviněným namítaný nesoulad provedených důkazů se skutkovým stavem konstruuje jiným vyhodnocením provedených důkazů a lze tak uzavřít, že skutkový stav byl soudy obou stupňů zjištěn bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. K předloženému čestnému prohlášení spoluobviněného, které bylo přiloženo k dovolání, uvedl, že obsah čestného prohlášení, jímž spoluobviněný po svém pravomocném odsouzení bere vinu za veškerá jednání výlučně na sebe, je v rozporu se soudy zjištěným skutkovým stavem po vyhodnocení provedených důkazů a zároveň dodal, že čestné prohlášení není způsobilé naplnit dovolací důvod uplatněný obviněným. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a současně také navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je (jako celek, byť bylo podáno dvěma obhájci) přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Předně považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyjádřit se k námitce obviněného ohledně tzv. extrémního nesouladu (rozporu) a s ním související námitkou porušení práva na spravedlivý proces. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze toto považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
10. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval na to, že nemohl zasahovat ani do chodu ani do řízení dcery a jeho pravomoci ohledně matky byly jen kontrolního charakteru; brojil proti hodnocení výslechů svědků v Polsku; nesouhlasil se čtením protokolů o výsleších svědků, kteří byli slyšeni v přípravném řízení v Polsku s tím, že tyto nelze použít v řízení před soudem; tlumočníka měl přibrat orgán činný v trestním řízení nikoliv obviněný; výslechy svědků nepodporují závěry nalézacího soudu o tom, že výlučně jednal s polskými dodavateli; v předmětné kauze nebyly zjištěny prvky charakteristické pro daňový podvod atd.] . S obviněným vznesenými námitkami se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. v bodech 9 – 35 rozsudku soudu prvního stupně, kde zmíněný soud například uvedl, že „na základě poskytnutí právní pomoci není povinností justičních orgánů Polské republiky zajištění tlumočníka, tuto možnost měli obhájci obžalovaných zrealizovat, neboť před termínem výslechu byl dostatečný časový prostor…pokud tak neučinili, podle krajského soudu toto nelze klást k tíži orgánům činným v řízení přípravném…byl to pouze obžalovaný kdo představoval společnost M., kdo za ni jednal, kdo jejím jménem obchodoval…toto lze dovodit i z výpovědí dalších osob, svědků vyslechnutých v Polské republice, jakožto obchodních partnerů této transakce…popisují aktivní obchodní jednání obžalovaného B. M. …navíc nelze odhlédnout, že o aktivní roli obžalovaného B. M. při uzavírání těchto obchodů svědčí i zajištěná mailová dokumentace… atd.“, a např. v bodech 14 – 17 rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „jakkoliv se snaží v rámci své obhajoby zdůraznit, že tak činil zcela samostatně, tak při pohledu z odstupu na obchodování celého řetězce je evidentní, že musel jednat na základě pokynů obžalovaného B. M., který zajišťoval těmto komoditám následný odbyt směrem od M., což samozřejmě potvrzuje i občasný prokazatelný kontakt tohoto obžalovaného přímo s polskými dodavateli… výslechy těchto osob před polským dožádaným orgánem proběhly zcela v souladu s právním řádem Polské republiky, a co je podstatné, obhájcům obžalovaných bylo umožněno se těchto výslechů nejen účastnit, o čemž byli s dostatečným předstihem vyrozuměni, ale byli zároveň výslovně upozorněni i na to, že tyto úkony budou probíhat bez přítomnosti tlumočníka ... atd.“
11. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 10), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
12. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu a extrémního nesouladu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť také Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného o porušení práva na spravedlivý proces, které je v jeho dovolání propojeno nejen s odkazem na tzv. extrémní nesoulad (viz výklad k bodu 9), ale zejména s argumentací, která je oběma výše uvedeným pojmům společná, že soudy neakceptovaly jeho logické vysvětlení celého děje, hodnotily důkazy v jeho neprospěch a k jeho odsouzení neměly dostatek důkazů, neboť např. z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, vyplývá, že „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutí odvolacího soudu, kterými podle dovolatele zmíněné rozhodnutí, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně, trpělo, které však Nejvyšší soud neshledal.
13. S ohledem na obecné konstatování k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedené shora, Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněný své námitky, až na níže uvedené výjimky, sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu za vinu mu kladeného trestného činu. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
14. Namítá-li dovolatel porušení zásady totožnosti skutku a obžalovací zásady, je třeba v první řadě opětovně konstatovat, že jde o námitku ryze procesní povahy, a tudíž nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud přesto považuje za vhodné se k ní vyjádřit. V obecné rovině je třeba uvést, že pojmem skutek a jeho totožností se zabývá bohatá odborná literatura i judikatura, na něž lze odkázat. Skutek sice není v právním řádu blíže definován, ustálená rozhodovací praxe však za něj považuje ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro trestněprávně relevantní následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. zejména rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je zachována, pokud je shoda v jednání a v následku, nebo alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, postačí dokonce i částečná shoda jednání nebo i částečná shoda následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech (více k tomu např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, zejména s. 2719 a násl.; Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 587 a následující; Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 202 a násl. a další; z judikatury např. rozhodnutí č. 6/1962, 64/1973, 13/1991, 17/1993, 1/1996, 40/2001, 21/2010 Sb. rozh. tr.). Je přitom třeba odlišovat skutek a popis skutku, který se v průběhu řízení může, resp. s ohledem na skutkové závěry vzhledem k hodnocení provedených důkazních prostředků musí, měnit, zůstane-li zachována totožnost skutku. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout, naopak jiné přistoupit, nesmí se pouze změnit podstata skutku, určená jednáním obviněného, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské vztahy chráněné trestním zákonem. V rozsudku soudu proto může dojít ke zpřesnění popisu skutku, pokud jde o místo a čas spáchání skutku, způsob, jakým byl čin proveden, formu zavinění apod. K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud např. v rozhodnutí č. 1/2000 Sb. rozh. tr., v němž jednoznačně odlišoval skutek od jeho popisu a upozornil, že řízení se vede o skutku, což není možno zaměňovat s jeho popisem v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání) . Soud musí mít po celou dobu řízení na paměti, o jaký skutek jde, neboť skutek musí zůstat totožný, popis skutku se ale může během řízení měnit. Trestní stíhání se vede pro skutek a nikoli pro jeho popis, popisem skutku uvedeným v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání) ani jeho právní kvalifikací není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o skutku uvedeném v obžalobě neznamená povinnost převzít z obžaloby (potažmo z usnesení o zahájení trestního stíhání) jeho popis.
15. Se zřetelem k výše uvedeným teoretickým souvislostem musí Nejvyšší soud konstatovat, že totožnost skutku popsaného v obžalobě (i v usnesení o zahájení trestního stíhání) a skutku vymezeném ve výroku rozsudku nalézacího soudu byla v nyní posuzované věci zachována. Lze přitom konstatovat shodu v podstatných okolnostech charakterizujících jak jednání obviněného, tak následek relevantní z hlediska právního posouzení jeho jednání jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016.
16. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není možné (ani se značnou mírou tolerance, neboť i tyto námitky vychází ze zpochybnění hodnocení důkazů a popření skutkových zjištění učiněných soudy, a naopak z vlastních skutkových tvrzení dovolatele) za relevantní považovat výhradu obviněného, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka daného trestného činu s tím, že po celou dobu trestního řízení je úmysl pouze tvrzen, resp. presumován, avšak nikdy nebyl prokázán. Nejvyšší soud takovou námitku neshledal opodstatněnou, ale nad rámec své přezkumné činnosti považuje za potřebné jen zmínit či zdůraznit následující skutečnosti.
17. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Objektivní stránka tu tedy spočívá v tom, že pachatel ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována anebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele.
18. Znaky objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku musí být podloženy odpovídajícími závěry zejména o tom, jakou výši příslušné daně měl plátce daně přiznat a zaplatit, zda a jakou výši této daně skutečně přiznal a zaplatil, jakým mechanizmem došlo ke zkrácení daně a jak dospěly orgány činné v trestním řízení k rozsahu zkrácené daně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010). Nalézací soud ve svém obsáhlém odůvodnění mimo jiné uvedl, že „ B. M. v postavení jednatele obchodní korporace M.…v souhrnu pokračujícím jednáním obž. B. M. a Z. J. popsaným pod body 1. – 12. došlo za období leden až prosinec 2010 daňovým subjektem M. ke zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 62 494 043 Kč a vylákání výhody na dani z přidané hodnoty ve výši 14 080 302 Kč, vše ke škodě České republiky, jednající Finančním úřadem v Chrudimi, v celkové výši 76 574 345 Kč…) . Z uvedeného je tedy zřejmé, že byla naplněna rovněž objektivní stránka trestného činu podle ustanovení §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť obviněný svým shora popsaným jednáním zkrátil poplatek a daň a tím České republice, zastoupené příslušným správcem daně, způsobil škodu nejméně v rozsahu 76 574 345 Kč.
19. Mezi námitky vybočující z uplatněného dovolacího důvodu patří rovněž námitky absence tlumočníka v přípravném řízení, kdy byly výslechy prováděny v Polské republice, a u hlavního líčení byly čteny protokoly o výpovědích těchto svědků provedené polskými orgány činnými v trestním řízení. Nejvyšší soud k těmto námitkám (z hlediska uplatněného dovolacího důvodu však uplatněné irelevantně) pouze jako obiter dictum podotýká, že v tomto směru je namístě se shodnout se závěry soudů obou stupňů, které se jimi obsáhle zaobíraly. Poukázaly na to, že předmětné výslechy svědků v Polsku byly provedeny v souladu s právním řádem Polské republiky, za současného respektování pravidel stanovených zejména v čl. 4 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 550/1992 Sb., dále jen „Úmluva“). Dovolací soud je přesvědčen, že obhájci měli možnost se dozvědět o skutečnosti, že tyto úkony budou probíhat bez přítomnosti tlumočníka s dostatečným předstihem a bylo obhájcům umožněno se těchto výslechů účastnit. Navíc byli obhájci upozorněni na to, že pokud si sami zajistí tlumočníka, bude jeho přítomnost akceptována. Provedené výslechy, jakož i další důkazy opatřené polskými orgány činnými v trestním řízení lze takto považovat za důkazy provedené v souladu se zákonem a takto je bylo možno číst v hlavním líčení před Krajským soudem v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (srov. roz. č. 11/2005 Sb. rozh. tr.). Platí, že důkazy provedené na žádost orgánu České republiky orgánem cizího státu jsou účinné, pokud byly provedeny v souladu s právním řádem dožádaného státu nebo pokud byly provedeny v souladu s právním řádem České republiky. Takto nutno uzavřít, že tímto způsobem nedošlo ani k porušení práva na obhajobu. Navíc je nutno dodat, že z protokolů o výsleších vyplývá, že obhájce obviněného se úkonů aktivně účastnil, kladl otázky a jeho otázky i s odpověďmi svědků jsou zaprotokolovány. [Nutno podotknout, že uvedený postup byl plně v souladu např. také s rozhodnutím č. 16/2016 Sb. rozh. tr.].
20. K výše uvedené námitce je vhodné dodat, že ji obviněný označuje jako opomenuté důkazy, resp. „opomenuté svědky“ a dále uplatňuje námitku neprovedení výslechu svědka Č. Ohledně této námitky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), kde mj. uvedl, že - Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. řádu, protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
21. Obdobné konstatování tak k otázce opomenutých důkazů činní i Nejvyšší soud, neboť v předmětné trestní věci musí konstatovat, že oba soudy nižších stupňů o důkazních návrzích obhajoby rozhodly a své rozhodnutí dostatečně odůvodnily, neboť velmi podrobně objasnily důvody, pro které považovaly za nadbytečné provedení důkazů navrhovaných obviněným. Soud prvního stupně se k tomu vyjádřil např. v bodě 18 svého rozhodnutí, kde uvedl, že: „tento požadavek považoval krajský soud za nadbytečný, neboť kromě toho, že nemá přímý vztah k projednávané trestní věci, nelze pominout, že v případě Č. se jedná o právníka, advokáta vázaného povinností mlčenlivosti a výslech zaměřený toliko na okolnosti, z jakého důvodu byl zvolen jako osoba vhodná právě obžalovaný Z. J., považoval krajský soud pro projednávanou trestní věc za nadbytečné“ a soud odvolací se k tomu vyjádřil např. v bodě 15 kde uvádí, že: „to pro konstatování personálního propojení zcela postačuje, jakékoliv tvrzení obžalovaných o tom, že se vlastně neznali, jsou zcela účelová. Realita byla prokazatelně právě opačná. Návrhu na provedení výslechu Č. k těmto okolnostem proto Vrchní soud v Praze pro naprostou nadbytečnost nevyhověl.“
22. Je tak možno shrnout, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je na místě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp zn. 8 Tdo 1268/2013).
23. Dále je pak pouze na okraj ve shodě se státním zástupcem možno dodat, že podání obviněného, zejména ta část dovolání, ke které je přiloženo čestné prohlášení obviněného Z. J., není způsobilá naplnit dovolací důvod uplatněný obviněným. V daném případě se jedná o novum, pro které je adekvátní ustanovení o obnově řízení. Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že návrh na obnovu řízení byl obviněným podán, avšak nebylo mu vyhověno, neboť návrh na obnovu řízení nebyl povolen a následně podaná stížnost proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně byla stížnostním soudem zamítnuta [usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 3 To 68/2020 – viz č. l. 12 001].
24. Ve vztahu k výše uvedeným námitkám obviněného ohledně chybného hodnocení důkazů soudy v neprospěch obviněného a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), a l) tr. ř.], (viz přiměř. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nejvyšší soud musí rovněž upozornit, že jako dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.
25. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní.
26. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
27. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání [ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. ]. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud také dodává, že neshledal podmínky pro odložení výkonu uvedeného trestu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. Za této situace nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 12. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu