ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3067.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3067/2020-509
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně U., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Evou Čapkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Stárkou 99/8, proti žalované P. S., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Zuzanou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Drašarova 958, o zaplacení částky 1 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 113 C 12/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, č. j. 22 Co 35/2020-409, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, č. j. 22 Co 35/2020-409, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 400 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. 4. 2016 jako sjednané ceny díla – dostavby komunikace v kat. úz. XY.
2. Žalovaná se bránila námitkou, že cenu díla uhradila v souladu s vedlejší dohodou účastníků dílčími platbami, které od ní za žalobkyni přebíral F. M. jako osoba pověřená ve smyslu §430 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
3. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, č. j. 113 C 12/2017-363, žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení.
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 14. 10. 2015 uzavřena smlouva, kterou se žalobkyně zavázala pro žalovanou zhotovit dostavbu komunikace v kat. úz. XY, cena díla byla sjednána ve výši 1 400 000 Kč a smlouva stanovila, že její obsah lze měnit pouze písemným dodatky. Dílo bylo zhotoveno a žalobkyně je žalované dne 18. 2. 2016 předala. Cenu díla žalobkyně v rozporu se smlouvou nevyúčtovala jednorázově, ale na základě požadavku žalované pěti fakturami vystavenými v rozmezí od 25. 3. 2016 do 12. 4. 2016, z nichž čtyři zněly na částku 278 300 Kč a jedna na částku 286 800 Kč. Žalovaná tyto faktury neuhradila. F. M. se na stavbě skutečně pohyboval, žalobkyně s ním uzavřela pracovní smlouvu, aby získal dříve zpět svůj řidičský průkaz. V rozmezí od 6. 11. 2015 do 1. 4. 2016 žalovaná předala celkem částku 1 479 000 Kč F. M. a ten převzetí peněz potvrdil pokladními doklady. Žalovaná předložila faktury, na nichž je uvedeno, že k úhradě zbývá 0 Kč, podpisy na těchto fakturách však podle znalce nejsou spontánními pravými podpisy ani jednatele žalobkyně, ani jeho syna, faktury nebyly vyhotoveny na shodných tiskových zařízeních a údaj v nich, že k úhradě zbývá 0 Kč, nebyl vyhotoven zároveň s ostatními údaji. Otisky razítek na fakturách předložených žalobkyní i žalovanou jsou s vysokou pravděpodobností vyhotoveny jedním razítkem.
5. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, dílo bylo zhotoveno a předáno, žalovaná však žalobkyni cenu díla neuhradila, neboť F. M. nebyl osobou oprávněnou přijímat od žalované finanční prostředky ve prospěch žalobkyně, a pokud mu je žalovaná skutečně předala, nesplnila závazek vůči věřiteli. Konstatoval, že role F. M. zůstala do určité míry neobjasněná, protože účastníci neměli zájem pomoci soudu jeho roli důkladně zjistit, to ale nic nemění na skutečnosti, že F. M. nebyl osobou, na kterou pamatovalo ustanovení §430 občanského zákoníku. Soud argumentoval, že pověření F. M. žalobkyní k přijímání finančních prostředků nelze dovodit z žádného z provedených důkazů. Tvrzení žalované o takovém pověření podporoval pouze sám F. M., jeho výpovědi však soud neuvěřil vzhledem k přátelské vazbě mezi ním a jednatelem žalované, když všechny ostatní v řízení provedené důkazy (mimo jiné svědecká výpověď syna jednatele žalobkyně P. B.) jednoznačně hovořily proti tomu, že by F. M. byl oprávněn cenu díla od žalované ve prospěch žalobkyně přijmout. Zároveň žalovaná nemohla být ani v dobré víře, že F. M. je osobou oprávněnou přijímat za žalobkyni finanční prostředky. Žalovaná totiž svou dobrou víru odvíjela od toho, že F. M. byl zaměstnancem žalobkyně, z pracovní smlouvy však vyplývá, že F. M. měl pro žalobkyni pracovat na pozici řidič – technik, a z takového pracovního zařazení nemohla žalovaná být v dobré víře, že F. M. je oprávněn k přijímání finančních prostředků za žalobkyni. Soud prvního stupně se přiklonil k tvrzení žalobkyně, že pracovní smlouva byla jen fiktivní a F. M. ve skutečnosti zaměstnancem žalobkyně nebyl.
6. Pokladní doklady, jimiž žalovaná prokazovala úhradu ceny díla žalobkyni, soud prvního stupně vyhodnotil jako nepravé; argumentoval, že je neobvyklé, aby žalovaná svůj závazek hradila před tím, než byl splatný, mimo to tam uvedené částky nekorespondují s částkami, které žalobkyně vyúčtovala svými fakturami. Uzavřel, že žalovaná cenu díla žalobkyni neuhradila a své tvrzení o opaku se pokusila prokázat listinami, jejichž obsah lze považovat za nepravý.
7. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
8. Odvolací soud zopakoval dokazování stavebním deníkem, z něhož zjistil, že v zápise o předání staveniště žalované dne 14. 9. 2015 byl jako přítomná osoba uveden mimo jiné F. M. jako stavbyvedoucí, prohlášením MiT Invest družstvo, IČO 274293442, ze dne 6. 9. 2017, z něhož zjistil, že tento subjekt na předmětné dostavbě komunikace prováděl v období listopad 2015 – únor 2016 pokládku zámkové dlažby a cenu za provedení této činnosti obdržel v hotovosti od F. M., a prohlášením J. H. z téhož dne, z něhož zjistil, že jmenovaný na téže stavbě ve stejném období prováděl obrubníky silnic a cenu rovněž obdržel od F. M. v hotovosti.
9. Odvolací soud vzal za prokázané, že k předání staveniště došlo dne 14. 9. 2015 za účasti P. V. a P. B. za žalovanou jako investora a F. M. jako stavbyvedoucího a P. B. za žalobkyni jako zhotovitele. Dílo bylo prováděno rovněž prostřednictvím subdodavatelů, kterým byly vypláceny finanční částky prostřednictvím F. M., konkrétně MiT Invest Družstvo provedlo pokládku zámkové dlažby v období listopad 2015 – únor 2016, cenu obdrželo od F. M. a platba byl provedena hotově, aj. H. provedl obrubníky silnic ve stejném období a cenu obdržel od F. M. v hotovosti. Dílo žalobkyně předala žalované dne 18. 2. 2016 a cenu díla vyúčtovala pěti fakturami, a to fakturou ze dne 25. 3. 2016 číslo 0082016 na částku 278 300 Kč, ze dne 29. 3. 2016 č. 0092016 na částku 278 300 Kč, ze dne 1. 4. 2016 č. 0102016 na částku 278 300 Kč, ze dne 5. 4. 2016 č. 0132016 na částku 278 300 Kč a ze dne 12. 4. 2016 č. 0142016 na částku 286 800 Kč, přičemž den vystavení byl i dnem splatnosti té které faktury a datem uskutečnění zdanitelného plnění. V rozmezí od 6. 11. 2015 do 1. 4. 2016 předala žalovaná F. M. celkem 1 479 000 Kč na základě výdajových pokladních dokladů, a to hotovostní platbou ze dne 6. 11. 2015 částku 200 000 Kč, ze dne 27. 11. 2015 částku 27 500 Kč, ze dne 4. 12. 2015 částku 15 000 Kč, ze dne 10. 12. 2015 částku 240 000 Kč, ze dne 12. 1. 2016 částku 80 000 Kč, ze dne 18. 2. 2016 částku 220 000 Kč, ze dne 7. 3. 2016 částku 210 000 Kč, ze dne 10. 3. 2016 částku 200 000 Kč, ze dne 22. 3. 2016 částku 110 000 Kč a ze dne 1. 4. 2016 částku 177 000 Kč, s označením záloha na stavební práce komunikace XY. Převzetí peněz potvrdil F. M. na výdajových pokladních dokladech vlastním podpisem, na příjmovém pokladním dokladu ze dne 6. 10. 2015 předloženém žalobkyní na částku 100 000 Kč byla jako příjemce uvedena společnost žalobkyně a podpis F. M. jako osoby oprávněné tuto částku za žalobkyni přijmout.
10. Odvolací soud poukázal na to, že podle smlouvy byla cena díla splatná na základě konečné faktury vystavené zhotovitelem se splatností 7 dní od doručení objednateli, sama žalobkyně však takto při vystavení konečného daňového dokladu nepostupovala, jednak vystavila namísto jedné konečné faktury celkem 5 faktur, dále stanovila datum splatnosti faktur shodné jako datum vystavení a způsob úhrady stanovila v rozporu s čl. III odst. 3 smlouvy o dílo v hotovosti. Ač je smlouva o dílo datovaná dnem 14. 10. 2015, dílo začalo být prováděno podle stavebního deníku již dne 14. 9. 2015 a již po tomto datu, avšak před samotným uzavřením smlouvy o dílo žalobkyně přebírala od žalované zálohy na dokončení komunikace XY, jak vyplývá z příjmového pokladního dokladu ze dne 6. 10. 2015, předloženého samotnou žalobkyní. Odvolací soud zdůraznil, že skutečnost, že žalobkyně tento a další pokladní doklady soudu předložila, jednoznačně značí, že o vyplácení záloh žalovanou musela vědět.
11. Odvolací soud navázal úvahou, že F. M. byl pověřen ve stavebním deníku činností stavbyvedoucího, byl na stavbě přítomen, řídil provádění prací, koordinoval jednotlivé subdodavatele a rovněž tyto sám vyplácel (jak ostatně uvedl sám jednatel žalobkyně, když tvrdil, že subdodavatelé byli placeni prostřednictvím F. M.), proto se jeví jako zcela přiměřené a běžné, aby zároveň přijímal platby záloh od žalované jako objednatele. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, odmítl námitku žalobkyně, že funkce stavbyvedoucího opravňuje pouze k úkonům technického charakteru.
12. Že F. M. jednal jako zákonný zástupce žalobkyně, má odvolací soud za potvrzené i dalšími skutečnostmi, např. tím, že F. M. měl k dispozici osobní automobil značky XY, jehož leasing hradila žalobkyně. Zákonné zastoupení ostatně dokládá též pracovní smlouva, byť uzavřená pouze „naoko“. Podle mínění odvolacího soudu tak byla žalovaná oprávněně v dobré víře, že F. M. byl žalobkyní pověřen k přijímání finančních prostředků od ní a že jeho jednání žalobkyni zavazuje.
13. Odvolací soud závěrem znovu zdůraznil, že sama žalobkyně v průběhu řízení předložila příjmový pokladní doklad podepsaný F. M., který stvrzoval převzetí částky 100 000 Kč od žalované na dokončení komunikace ve XY, a že skutečnost, že tyto doklady soudu předložila, jednoznačně svědčí o tom, že o vyplácení záloh žalovanou věděla. Odvolací soud uzavřel, že vyplacením záloh ve výši 1 479 000 Kč zákonnému zástupci žalobkyně došlo „zcela k vykrytí žalovaného nároku“ ve výši 1 400 000 Kč, který byl splatný po dokončení díla, žalovaná proto již žalobkyni ničeho na základě smlouvy o dílo nedluží.
II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně ve všech jeho výrocích, podle obsahu však jen ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné „podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., protože napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé“.
15. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že v napadeném rozsudku „zkreslil a nesprávně zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně“ a provedl „zcela nevěrohodné důkazy“, z nichž pak vyvodil nesprávný právní závěr, zejména „nesprávně zhodnotil úlohu F. M., kdy v rozporu s dosavadními skutkovými zjištěními tvrdí, že doklady o inkasu částek F. M. předložila soudu sama dovolatelka“. Dovolatelka poukazuje na to, že doklady o těchto platbách předložila soudu žalovaná s odůvodněním odporu proti platebnímu rozkazu, neboť jimi chtěla prokázat, že cenu díla již zaplatila. Dovolatelka se k těmto dokladům žalované vyjadřovala až dne 9. 10. 2017, přičemž již v „prvostupňovém řízení“ bylo prokázáno, že o těchto dokladech se dozvěděla až po dokončení díla, kdy vystavila žalované faktury na cenu díla. Ty nebyly uhrazeny, proto navštívila s O. žalovanou v jejím sídle a žalovaná jí oznámila, že nic platit nebude, protože již zaplatila F. M., a předložila uvedené doklady. K tomu dovolatelka ve svém podání ze dne 9. 10. 2017 navrhla jako svědka P. O., jeho výslech však nebyl proveden, což dovolatelka považuje za procesní vadu.
16. Pochybení se měl odvolací soud dopustit též tím, že při jednání konaném dne 5. 5. 2020 provedl pouze žalovanou navržené důkazy písemnými prohlášeními J. H. a MiT Invest Družstvo, ačkoliv dovolatelka již při tomto jednání uvedla, že tyto subjekty nezná a že na předmětné zakázce jako její subdodavatelé nepracovali. Prohlášení má za nevěrohodná, neboť v nich nejsou uvedeny částky, které měl pan M. vyplatit, ani k nim nejsou přiloženy doklady o úhradě nebo faktury a není v nich ani uvedeno, že práce byly provedeny pro dovolatelku, když žalovaná v té době prováděla v dané lokalitě několik staveb. Těmito prohlášeními podepřenou úvahu odvolacího soudu, že veškeré platby ve výši 1 479 000 Kč na materiál a práce na předmětné zakázce platil F. M. jako osoba oprávněná podle §430 o. z., má dovolatelka za překvapivou a obtížně uvěřitelnou. Poukazuje na to, že žádný doklad o úhradě nákladů předmětné stavby F. M. nebo žalovanou není ve spise založen, a to přesto, že žalovaná byla k jejich doložení soudem prvního stupně vyzývána. Namítá, že uvedená prohlášení nemohou sama o sobě bez výslechu osob, které je vystavily, obstát jako důkaz.
17. Vedle toho dovolatelka zdůrazňuje, že z obsahu pokladních dokladů nelze zjistit, za jakým účelem byly tyto částky F. M. vyplaceny a jak byly použity. Upozornila, že podle výpovědi jednatele žalované některé tyto platby měly být půjčkou panu M. a že ve spise jsou založeny i pokladní doklady, na nichž je jako plátce uveden pan M. a jako příjemce žalovaná. Tvrdí, že takto mezi sebou žalovaná a pan M. prováděli nemalé hotovostní platby v době, kdy účet žalované byl zatížen exekučním příkazem.
18. S odkazem na závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že důkazy pokladními doklady ani jiné důkazy znovu neprovedl, ani neobjasnil, zda považuje tyto doklady za věrohodné.
19. Za nesprávné má dovolatelka též posouzení smlouvy o dílo. Argumentuje, že kdyby žalovaná jednala poctivě, již v den podepsání smlouvy by ji informovala, že již vyplatila F. M. nějaké finanční prostředky a za jakým účelem, a do smlouvy nebo jejího dodatku by zahrnula způsob placení ceny díla jeho prostřednictvím. Vytýká odvolacímu soudu, že preferoval neprokázanou ústní úmluvu jednatelů před zněním oběma stranami odsouhlasené a podepsané smlouvy. Zdůrazňuje, že odvolací soud se v tom odchýlil od právního názoru soudu prvního stupně, měl proto zřetelně zdůvodnit svůj odlišný právní závěr a měl zopakovat, případně doplnit dokazování k této skutečnosti nebo věc vrátit soudu prvního stupně.
20. Dovolatelka předkládá vlastní verzi zapojení F. M. do vztahu mezi ní a žalovanou, připomíná, že k jejímu prokázání navrhla ve svém podání ze dne 9. 10. 2017 vyslechnout jako svědky P. O., I. M. a T. J., a zdůrazňuje mimo jiné, že jednatel žalované ve své výpovědi uvedl, že o fiktivní pracovní smlouvě mezi dovolatelkou a F. M. nevěděl, proto ho nemohl považovat za jejího zaměstnance oprávněného inkasovat cenu díla. Odvolací soud též podle jejího názoru vědomě přehlédl prokázaná skutková zjištění, že žalovaná ve svůj prospěch použila pozměněné faktury s nulovým doplatkem.
21. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96 a IV. ÚS 582/2001 dovolatelka namítá, že jestliže odvolací soud provedl co do osoby F. M. zásadní právní posouzení odlišně od právního posouzení soudu prvního stupně, měl přihlédnout ke všem dosud provedeným důkazům, zhodnotit jejich věrohodnost a odůvodnit, proč je jeho právní názor jiný, resp. měl věc vrátit soudu prvního stupně k provedení dovolatelkou navržených důkazů k objasnění úlohy F. M., zejména výslechem shora uvedených svědků. Odvolací soud ostatně před vydáním napadeného rozsudku účastníky neseznámil se svým odlišným právním názorem na věc, tím zabránil dovolatelce vyjádřit se k jeho odlišným skutkovým závěrům i k odlišnému právnímu názoru, jde tedy o překvapivé rozhodnutí ve smyslu ustálené judikatury (dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14).
22. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
23. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje jeho přípustnost, jakož i důvodnost. Argumentuje ve prospěch závěru o správnosti procesního postupu a skutkových a právních závěrů odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Namítá mimo jiné, že dovolatelka v dovolání nepřípustně uplatňuje nové skutečnosti a důkazy a zkresluje zjištěný skutkový stav věci. Poukazuje na to, že „žalovaný“ (zjevně míněno „žalobkyně“, poznámka Nejvyššího soudu) předložil „vlastní sadu dokladů“, která se neshodovala stoprocentně s těmi, které předložila ona, z čehož vyplývá, že dovolatelka je měla k dispozici. Upozorňuje, že při jednání konaném dne 11. 7. 2018 zástupkyně dovolatelky k dotazu soudu uvedla, že na svědecké výpovědi svědka O. netrvá a že jiné důkazní návrhy nemá a na jednání konaném dne 28. 8. 2020 provedení žádných důkazů nepožadovala.
24. Zopakování dokazování stavebním deníkem a doplnění dokazování prohlášeními MiT Invest Družstvo a J. H. má žalovaná za souladné s právními předpisy a zásadou procesní ekonomie. Tvrdí, že obě listiny se nacházely v soudním spise již od 8. 9. 2017 a oběma stranám byly známé, navíc nejsou pro věc naprosto stěžejní. Ohrazuje se proti tvrzení dovolatelky, že prováděla v dané lokalitě několik staveb. Zdůrazňuje, že důkazem, na jehož základě dospěl odvolací soud k jinému závěru, byl právě stavební deník, dokazování nímž odvolací soud zopakoval. Ze závěrů znaleckého posudku akcentuje ten, podle něhož je pravděpodobnější použití téhož razítka, argumentuje, že všechny faktury prošly rukama osoby, která razítko měla, tj. dovolatelky, a následnou manipulaci s fakturami připisuje dovolatelce.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a č. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
26. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
27. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
28. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
29. Shledává-li dovolatelka dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu, pak patrně přehlédla, že s účinností od 1. 1. 2013 došlo k podstatné novelizaci právní úpravy dovolacího řízení a přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. je budována na jiných kritériích.
30. Argumentaci, která by z obsahového hlediska odpovídala požadavkům vyplývajícím z ustanovení §241a odst. 2 a §237 o. s. ř., nelze nalézt ani v ostatním textu dovolání, neboť dovolatelka nevymezuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí. Obsahem dovolání jsou výtky, že odvolací soud při provádění a hodnocení důkazů zatížil řízení vadami, v důsledku toho nesprávně zjistil skutkový stav věci, a proto je nesprávné i jeho právní posouzení.
31. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové verze dovolatele. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci (srov. např. důvody rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněného pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
32. Nesprávnost skutkových zjištění pak není podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem, skutkový základ sporu proto nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, a stejně tak nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem ani způsob či výsledek hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario a k tomu např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
33. Kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňují ani námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. ani ty nejsou způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
34. Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání, Ústavní soud ve své judikatuře (srov. např. nálezy ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod číslem 460/2017 Sb.) dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (§132 a násl. o. s. ř.) nikdy dospět.
35. V plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 pak Ústavní soud dovodil, že §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Zároveň ovšem zdůraznil, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, které je obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. To platí i tehdy, kdy dovolatel namítá porušení svých ústavně zaručených práv a má tak možnost požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání dostát i tím, že se vymezí krom rozhodovací praxe dovolacího soudu též vůči rozhodovací praxi Ústavního soudu.
36. Přípustnost dovolání tudíž nezakládají samy o sobě ani opakovaně uplatňované námitky dovolatelky, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Požadavky na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání splňují – ve světle nálezové judikatury Ústavního soudu – jen ty z nich, které zahrnují (byť třeba jen z hlediska obsahového) tvrzení o rozporu s určitou judikaturou Nejvyššího soudu, popřípadě Ústavního soudu, totiž ty, které jsou uvedeny shora pod body 18 a 21.
37. Nejvyšší soud, jsa vázán nálezovou judikaturou Ústavního soudu, shledává dovolání přípustným z toho důvodu, že odvolací soud postupem při provádění a hodnocení důkazů, odchylným od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, mimo jiné od dovolatelkou odkazovaného rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3441/2006, a od rozhodovací praxe Ústavního soudu, reprezentované např. nálezem ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněným pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nálezem ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, uveřejněným v téže Sbírce pod číslem 144/2004, a nálezem ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, uveřejněným pod číslem 144/2007 tamtéž, porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces.
IV. Důvodnost dovolání
38. Dovolání je zároveň důvodné, neboť rozhodnutí vydané v řízení, v němž bylo porušeno právo účastníka řízení na spravedlivý proces, nemůže obstát.
39. Podle §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).
40. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, dospěje-li však k závěru, že tento skutkový stav neobstojí a je třeba jej změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v §213 o. s. ř. Má-li za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat a zjednat si tak rovnocenný podklad pro jejich hodnocení, což platí v každém případě tam, kde skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí (též) z výpovědí účastníků řízení a svědků (srov. např. rozsudek ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, důvody rozsudku ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněného pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2378/2011, a ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3680/2011), případně musí zákonu odpovídajícím způsobem vyložit (§157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů nebylo zapotřebí ten který důkaz, provedený v řízení před soudem prvního stupně, zopakovat, např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, resp. neúčelnost atd. (srov. např. rozsudek ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5309/2008).
41. Porušení stanoveného postupu při zjišťování skutkového stavu věci, zejména při dokazování, může mít vždy za následek nesprávná skutková zjištění a tedy též nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3680/2011). Ústavní soud pak v porušení tohoto zákonného postupu spatřuje nejen vážnou procesní vadu, nýbrž současně též jednání v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v důsledku porušení zásady přímosti (srov. nálezy označené shora v čl. 37).
42. Ve zde souzené věci dospěl odvolací soud k odlišným (opačným) skutkovým závěrům než soud prvního stupně postupem, který se s citovanými judikatorními závěry očividně neslučuje. Zopakoval dokazování pouze důkazy listinnými, což v intencích judikatury Nejvyššího soudu nezbytné nebylo (srov. k tomu např. rozsudek ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, a důvody rozsudku ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněného pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), avšak svědky F. M. a P. B., kteří vypovídali před soudem prvního stupně ke sporným právně významným skutečnostem, znovu nevyslechl, ačkoliv právě výpověď B. byla jedním z rozhodujících důkazů, o něž soud prvního stupně opřel svá skutková zjištění.
43. S porušením §213 odst. 2 o. s. ř. úzce souvisí další vada řízení s ústavně právním přesahem. Jestliže odvolací soud nezopakoval dokazování výslechem svědků, pak si nevytvořil podmínky pro to, aby posoudil všechny provedené důkazy jak jednotlivě, tak též v jejich vzájemné souvislosti, jak mu to ukládá §132 o. s. ř., a výpověď svědka B., z níž se podává zpráva o opačné verzi rozhodných skutečností, než kterou vzal za prokázanou, v odůvodnění svého rozhodnutí prostě opomenul. Povinnosti odůvodnit, proč z tohoto důkazu nevyšel (srov. např. dovolatelkou označený nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, uveřejněný pod číslem 131/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/2001, uveřejněný pod číslem 52/2002 tamtéž), nedostál.
44. K opomenutým důkazům Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětlil, že ukládá-li §157 odst. 2 o. s. ř. soudu, aby v rozsudku uvedl, proč neprovedl i další důkazy (tedy aby se vypořádal s důkazními návrhy, jimž nevyhověl), pak tím více platí, že se soud musí výslovně vypořádat i s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů, a uvést, o které důkazy jde (proč ty které z provedených důkazů za základ svých skutkových zjištění nevzal), což platí tím spíše, jedná-li se o důkazy provedené k návrhu té strany, jež byla ve sporu neúspěšná. Opomenutí provedeného důkazu Nejvyšší soud posuzuje jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. v rozsudky ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, a ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3309/2019).
45. Též s tzv. opomenutými důkazy Ústavní soud spojuje závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z četných jeho rozhodnutí srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 109/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže Sbírky).
46. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
47. Námitka opomenutí navrženého důkazu výslechem O. jako svědka je důvodná. Dovolatelka sice před soudem prvního stupně při jednání dne 11. 7. 2018 skutečně uvedla, že na jeho výpovědi netrvá, a při jednání dne 28. 8. 2019 prohlásila, že další návrhy na dokazování nemá, tyto přednesy však na existenci řádného návrhu na provedení důkazu nic nezměnily. Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002, uveřejněném pod číslem 58/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že navrhne-li účastník soudu, aby provedl určitý důkaz, může tento svůj procesní úkon odvolat jen za podmínek uvedených v §41a odst. 3 o. s. ř. (tj. jen jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem); dojde-li odvolání úkonu soudu nejpozději současně s návrhem na provedení důkazu, postupuje soud stejně, jako kdyby účastník takový návrh nikdy neučinil. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí, v poslední době např. v důvodech rozsudku ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněném pod číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
48. Bylo tedy již na soudu prvního stupně, aby se s důkazním návrhem žalobkyně vypořádal, a neučinil-li tak, bylo na odvolacím soudu, aby pochybení soudu prvního stupně napravil, což mohl ve smyslu §213 odst. 4 o. s. ř. učinit buď tak, že (pokud za splnění tam stanovených podmínek rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. nezruší) buď navržené a dosud neprovedené důkazy sám provede, anebo v odůvodnění rozhodnutí o věci samé vysvětlí, proč se jejich provedení ukazuje jako nepotřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Jestliže takto odvolací soud nepostupoval, sám též zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
49. Totéž ostatně platí též pro výslech svědků T. J. a I. M., navržených dovolatelkou rovněž v podání ze dne 9. 10. 2017.
50. Byť za důkaz mohou obecně sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit skutečný stav věci (§125 o. s. ř.), nelze tedy podle okolností vyloučit ani provedení důkazu čestným prohlášením, není přípustné cestou předkládání čestných prohlášení obcházet provádění důkazu výslechem svědků, vypovídajících (dle §126 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) po poučení o významu svědecké výpovědi, o jejich právech a povinnostech a o trestních následcích křivé výpovědi (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4610/2009). Dovolatelka má pravdu v tom, že vzhledem k významu prokazovaných skutečností pro rozhodnutí o věci samé se neměl odvolací soud v otázce plateb subdodavatelům spokojit s předloženými čestnými prohlášeními, navíc postrádajícími konkrétní údaje.
51. Dovolatelce je třeba přisvědčit též v tom, že argument, jehož prostřednictvím odvolací soud dovozuje, že o placení záloh na cenu díla věděla, a jemuž v kontextu odůvodnění svého rozhodnutí přikládá značný význam, se zřetelem na pravidlo uvedené v §132 o. s. ř., podle něhož soud při hodnocení důkazů pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, bez dalšího neobstojí.
52. Odvolací soud zřejmě vycházel z podání dovolatelky ze dne 9. 10. 2017, jímž se vyjadřovala k odůvodnění odporu žalované a v jehož příloze předložila kopie 16 výdajových a 3 příjmových pokladních dokladů o hotovostních operacích, v nichž figuroval F. M. a žalovaná a z nichž jeden byl skutečně datovaný dnem 6. 10. 2015 a zněl na částku 100 000 Kč. Opomněl však vzít na zřetel (nepřihlédl k tomu), že přímo v uvedeném podání dovolatelka tvrdí, že se o platbách žalované F. M. dozvěděla až v době, kdy očekávala úhradu sjednané ceny díla, a to z dokladů, které jí následně (sic!) žalovaná předložila. Přitom ani sama žalovaná neuplatnila v řízení před soudy nižších stupňů tvrzení, že se dovolatelka o existenci pokladních dokladů dozvěděla dříve a jiným způsobem.
53. Co se týče námitky překvapivosti rozhodnutí, obecně vzato nemohla být dovolatelka překvapena tím, že odvolací soud v otázce, zda jí žalovaná zaplatila cenu díla, dospěl k jiným skutkovým a právním závěrům, než soud prvního stupně. Možnost takového posouzení byla vzhledem k procesní obraně žalované na stole od samého počátku řízení a znovu byla otevřena prostřednictvím námitek uplatněných žalovanou v odvolání. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno jen takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 24, ročník 2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 9, ročník 2010), a v projednávané věci takováto situace nenastala. Dovolatelka mohla být zaskočena leda tím, že odvolací soud dospěl k odlišným poznatkům o skutkovém stavu věci, aniž zopakoval dokazování výslechem svědků. Kdyby byla odvolacím soudem upozorněna, že zvažuje možnost jiných skutkových závěrů, dostala by příležitost zopakovat důkazní návrhy, které učinila před soudem prvního stupně, ale následně „na nich netrvala“. Pouze v tomto ohledu lze dovolací námitce přisvědčit.
54. Důvodně dovolatelka namítá též to, že soud prvního stupně vyhodnotil doklady předložené žalovanou jako nepravé, odvolací soud však vzal za prokázaná tvrzení žalované, aniž se s otázkou pravosti těchto dokladů jakkoliv vypořádal.
55. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
56. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
57. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu