ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1114.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1114/2021-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2021 o dovoláních obviněných D. G. , nar. XY v XY, I. G. , nar. XY v XY, oba trvale bytem XY, a M. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 7 To 56/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 2 T 16/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného M. L. částečně zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 7 To 56/2021, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 2 T 16/2019, ve výrocích o vině a trestu týkajících se tohoto obviněného.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Chomutově, aby v rozsahu tohoto zrušení věc znovu projednal a rozhodl.
V ostatních výrocích zůstávají napadené rozsudky nezměněny.
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných D. G. a I. G. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 2 T 16/2019, byli obvinění D. G. , I. G. a M. L. uznáni vinnými přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a obviněný M. L. též přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustili tím, že
v budově Okresního soudu v Chomutově při hlavním líčení po řádném poučení o trestních následcích vědomé nepravdivé výpovědi nebo zamlčení podstatných informací pro rozhodnutí ve věci samé, v procesním postavení svědka, v úmyslu vyvinit z trestního stíhání A. O., nar. XY, v trestní věci vedené pod sp. zn. 47 T 26/2015, jejímž předmětem je napadení poškozeného R. Š., nar. XY, v níž byl A. O. rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 47 T 26/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 6 To 122/2018, uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil dne 25. 12. 2013 v době kolem 16.00 hod. v přítomnosti D. G., vypovídali nepravdivě tak, že
obviněný D. G. dne 2. 2. 2017 nepravdivě vypověděl, že R. Š. viděl naposledy před svátky 23., k obsahu obžaloby uvedl, že je to nesmysl, neboť ten den byla celá rodina doma, včetně zetě O., a užívali si pohodové Vánoce, impulsem pro prohlížení kamerových záznamů byla informace policistů o tom, že se na dvoře společnosti S. měl stát incident se Š., a proto s panem S. sledovali záznam z kamerového systému,
obviněná I. G. dne 2. 2. 2017 nepravdivě vypověděla, že dne 25. 12. 2013 byli celá rodina celý den, a to i kolem 16.00 hod. pohromadě u nich doma v XY v ul. XY, a byl tam i její zeť O., a to od 11.00 hod. až do večera do 19.00, 20.00 hod., neví přesně,
obviněný M. L. dne 20. 9. 2016 nepravdivě vypověděl, že dne 25. 12., když telefonoval panu Š., tak mu řekl, aby přišel dořešit vzniklou situaci po novém roce, a že se na dalším termínu nedomluvili.
2. Za tyto přečiny byli odsouzeni obvinění D. G. a I. G. podle §346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců, a obviněný M. L. podle §366 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto podle §226 písm. b) tr. ř. o zproštění obžaloby spoluobviněného M. S., nar. XY.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 7 To 56/2021, o odvolání obviněných D. G., I. G., M. L. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jenž odvolání podal v neprospěch obviněného M. S., tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu ohledně obviněného M. L. a podle §259 odst. 3 tr. ř. jej znovu uznal vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku na stejném skutkovém základě, jak popsal soud prvního stupně, a odsoudil ho podle §366 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k §146 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
4. Odvolání obviněných D. G. a I. G. i státního zástupce podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Z obsahu dovolání obviněných
5. Všichni tři obvinění podali proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím společného obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž s poukazem na extrémní nesoulad vytýkali nedostatky v postupech soudů obou stupňů, které rozhodly pouze na základě obsahu spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 47 T 26/2015 a výpovědi R. Š., jehož považovaly zcela nekriticky za věrohodného, aniž se zabývaly obhajobou obviněných, tuto neprověřily ji, stejně jako i další důkazy postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudům vytkli, že neměli možnost se seznámit s obsahem spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 47 T 26/2015, a tudíž nebyli obeznámeni s důkazní situací v dané trestní věci. Fakticky tak byli postaveni před výrok, že v jiné trestní věci vědomě vypovídali nepravdu, ačkoli o této skutečnosti neměli tušení.
6. Vůči věrohodnosti svědka R. Š. dovolatelé brojili tím, že nevypovídal pravdu k okolnostem svého insolvenčního řízení, zejména pokud jde o počet svých věřitelů a výši pohledávek, jak vyplývá ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. KSUL 91 INS 20367/2018, a vytýkali, že soudy neposuzovaly z hlediska jeho věrohodnosti jeho trestní minulost (viz věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 2 T 74/2015 a sp. zn. 3 T 10/2012, u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 96/2004 a u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 141/2004), ani nebraly do úvahy, že i jinak se projevuje jako nečestný člověk (jezdí MHD tzv. „na černo“, nedodržuje smluvní ujednání, neplatí za odebrané zboží a služby, nehradí povinné odvody vůči státu v řádech miliónů korun, atd.). Dokazování podle obviněných nebylo dostatečné pro objasnění toho, zda vědomě uvedli nepravdu o podstatné okolnosti, protože policejní orgán neprovedl ohledání místa činu ani potřebnou fotodokumentaci, dokonce ani náčrtek místa činu, kde mělo k napadení R. Š. dojít, a to přesto, že tento svědek tvrdí, že se na místě, kde měl být napaden, nacházely kriminalisticky upotřebitelné stopy (krev). Nebylo proto možné s jistotou uzavřít, že R. Š. jako jediný svědek byl věrohodný, ač se jednalo o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení, soudy se zřetelem na tuto zásadu nepostupovaly a nedbaly v potřebné míře ani zásady in dubio pro reo (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III. Sb. rozh. tr., či nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, a ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09).
7. Obviněná I. G. namítala, že soudy dostatečně nebraly do úvahy její obhajobu, že pokud nezmínila některé podrobnosti průběhu celého inkriminovaného dne, pak buď proto, že na ně nebyla nikým tázána, anebo proto, že upamatovat se na to, kde a kdy konkrétně se která z osob přítomných v jejich domě u příležitosti oslavy vánočních svátků nacházela, nebylo možné, protože na vánoční oslavě bylo asi 12 osob, bydlí v rozlehlém domě (o rozloze 360m² a o třech podlažích), který je obývaný dcerou S. a jejím manželem A. O., bydlí zde i další dcera s rodinou. Nikdy nebyla dotázána na to, zda po celou oslavu dne 25. 12. 2013 sledovala, kde se A. O. pohyboval, protože s ohledem na to, že se v rámci příprav svátečního oběda a celodenního pohoštění pohybovala mezi několika podlažími, včetně přilehlých venkovních prostor, nebyla schopna pozorovat, kde se který z hostů ve kterém okamžiku nacházel. Rovněž poukázala na to, že dům, který obývají, je funkčně i fakticky spojen se dvorem společnosti S., kde měl být údajně R. Š. napaden, což však policejní orgány nemohou vědět, neboť prohlídku jejich domu nikdy neučinily, a prostorové poměry nebraly vůbec do úvahy, ač mají podstatný význam pro posouzení, zda skutečnosti, které uvedla před soudem, byly pravdivé nebo nikoliv. Soudy rezignovaly na prokázání jejich viny bez důvodných pochybností. Namísto toho se dopustily dalšího pochybení, pokud tytéž okolnosti, které nezohlednily u obviněných, použily jako důvod pro zproštění obžaloby u spoluobviněného M. S.
8. Ze stejných důvodů neměla být posouzena jako lživá ani výpověď obviněného D. G. .
9. Obviněný M. L. namítal proti skutkové větě výroku o vině, že v ní uvedené skutečnosti jsou vytrženy z kontextu, protože se nedomlouval na schůzku s R. Š. na 25. 12. 2013, ale řekl, aby přišel po Novém roce, protože o Vánocích je firma zavřená, potvrdil, že takový hovor vedl dne 25. 12. 2013. Je tak zřejmé, že jím uvedená výpověď není brána do úvahy celá a v doslovném znění, když ani tak nebyla její pravdivost soudem nikdy vyvrácena či zpochybněna. Z popisu skutkových zjištění neplynou žádné okolnosti, na jejichž základě by mohl být učiněn závěr o naplnění znaků přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, protože v popisu skutku absentují jakékoliv skutečnosti dokladující, že jednal „v úmyslu umožnit jinému uniknout trestnímu stíhání“. Za uniknutí trestnímu stíhání právní teorie i praxe považují stav, kdy se pachatel trestného činu trestnímu stíhání zcela vyhne, což se zde zjevně nestalo, neboť ze spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 47 T 26/2015 se podává, že A. O. byl odsouzen.
10. Všichni dovolatelé vytýkali, že u přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se soudy nezabývaly, zda výsledky provedeného dokazování dávají potřebný podklad pro závěr o jejich úmyslném zavinění ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a tvrdili, že nebraly do úvahy, že svědek může vypovídat jen o tom, co subjektivně vnímal. V tomto duchu ve věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 47 T 26/2015 vypovídali, a pravdivě uváděli, co svými smysly v daných časových souvislostech vnímali. Pokud jejich tvrzení soud vyhodnotil jako nevěrohodná, neznamená to bez dalšího, že jejich výpovědi byly vědomě lživé ve smyslu uvedené skutkové podstaty. Pro správné skutkové i právní závěry, bylo třeba, aby soudy provedly dokazování, kterým by všechny rozhodné skutečnosti byly objasněny, což se nestalo, protože absentují důkazy, které mohly obhajobu obviněných potvrdit. Učiněné důkazní návrhy soudy přešly strohým konstatováním, že podle jejich přesvědčení nemohou poskytnout žádné nové poznatky pro rozhodnutí (viz body 20. rozsudku soudu prvního stupně a 31. rozsudku odvolacího soudu). Současně však své závěry opřely jen o výpověď svědka R. Š. Tímto postupem došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny. Ze všech těchto důvodů obvinění shledali, že učiněná skutková zjištění nedávají dostatečný podklad pro závěr o správnosti použité právní kvalifikace, jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů a §2 odst. 5, 6 tr. ř., čímž byla porušena pravidla spravedlivého procesu.
11. Z uvedených důvodů všichni dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 7 To 56/2021, jako i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 2 T 16/2019, zrušil, stejně jako další rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pobyla podkladu, a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně vyslovili souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
12. K podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na shodný obsah dovolání a odvolání, s nímž se již vypořádal odvolací soud. Nově byl připojen jen argument opírající se o porušení zásad spravedlivého procesu a v jeho rámci tvrzení, že opětovně popsané vady nasvědčují i extrémnímu nesouladu provedeného dokazování s učiněným skutkovým zjištěním ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Základem dovolacích námitek tak zůstává popírání věrohodnosti poškozeného, nesouhlas s neprovedením jimi učiněných důkazních návrhů, výklad pojmu „uniknout trestnímu stíhání“ ohledně dovolatele M. L. a tvrzení, že se soudy opřely o výsledky dokazování z původní trestní věci, v níž měli dovolatelé křivě vypovídat. S těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (viz body 20., 26. rozsudku okresního soudu a body 21., 23., 27., 29., 31., 41. a 42. rozsudku odvolacího soudu) a státní zástupce se s jejich argumentací ztotožnil.
13. Na odůvodnění napadených rozhodnutí státní zástupce odkázal i ve vztahu k námitkám obviněného M. L. proti nesprávnému právnímu posouzení skutku ohledně obou mu za vinu kladených přečinů s tím, že soudy obou stupňů se s nimi již dostatečně a správně vypořádaly, a tudíž jím podané dovolání je zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
14. Ostatní námitky všech tří dovolatelů zaměřené proti učiněným skutkovým zjištěním podle státního zástupce nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., protože brojí proti procesním, a nikoliv hmotněprávním nedostatkům. Z uvedených důvodů v dovoláních vznesené procesní námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a výhrada obviněného M. L. proti právnímu posouzení jemu za vinu kladeného skutku je nedůvodná. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných D. G. a I. G. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání obviněného M. L. aby odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň udělil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
15. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněných, avšak do konání neveřejného zasedání Nejvyšší soud žádnou jejich případnou reakci neobdržel.
IV. Přípustnost a důvody dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda a do jaké míry obviněnými uplatněné argumenty obsahově naplňují zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., protože napadené rozhodnutí může být podrobeno věcnému přezkumu jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů přitom nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obvinění použili uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedli i další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Takto vyjádřená právní úprava určuje, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
19. S odkazem na uvedený dovolací důvod nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, protože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
20. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Uvedené zásady však není možné vykládat restriktivně (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.), protože ve výjimečných případech je připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, a to při shledání extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05), což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K námitkám obviněných
22. Z obsahu dovolání všech obviněných Nejvyšší soud v shledal, že v souladu se zvolenými dovolacími důvody byla uplatněna jen část námitek v dovolání obviněného M. L., vytýkal-li, že použitá právní kvalifikace včetně přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku na čin kladený mu za vinu nedopadá a nevyplývá ani z popisu skutkových zjištění ve výrokové části napadených rozsudků. V další části jeho dovolání i dovolání obviněných D. G. a I. G. však nejsou obsaženy argumenty, které by dopadaly na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obvinění ve vztahu k přečinu podle 346 odst. 1 tr. zákoníku poukazovali na nedostatky ve skutkových zjištěních a vady všemi shledávané ve výsledcích provedeného dokazování a hodnocení důkazů. Na označený důvod nedopadají výhrady proti skutkovým závěrům o tom, že podali vědomě nepravdivá svědectví ve prospěch A. O., jakož i tvrzení o nesprávném hodnocení výpovědi svědka R. Š. (poškozený v trestní věci Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 47 T 26/2015, v níž podali nepravdivá svědectví). V této části jde o argumenty, které v obecné rovině s označeným důvodem nekorespondují, protože jsou vytýkány nedostatky v procesních postupech podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Těmito argumenty obvinění důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnili. Nejvyšší soud se jimi zabýval pouze z hlediska dodržení práva na dodržení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu judikatury Ústavního soudu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
a) Ke skutkovým námitkám všech dovolatelů proti přečinu podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
23. Podle obsahu podaných dovolání všichni tři obvinění brojili proti nesprávným skutkovým závěrům vztahujícím se k činům jim kladeným za vinu a posouzeným jako přečin podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, k nimž Nejvyšší soud shledal, že soudy dostály povinnostem plynoucím z §2 odst. 5, 6 tr. ř. O tomto závěru svědčí zejména způsob, jakým se soudy vypořádaly s obhajobou obviněných D. G., I. G. a M. L., že jejich výpovědi nebyly lživé, a proto se nedopustili přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. K této námitce Nejvyšší soud z obsahu odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů shledal, že se soudy nezpronevěřily zásadám stanoveným pro objasňování rozhodných skutečností. Především reagovaly na obhajobu obviněných a s jejich námitkami ve vztahu ke skutkovým zjištěním se vypořádaly. Soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl vedle všech obviněných i M. S. a provedl listinné důkazy, zejména posuzoval protokoly z hlavních líčení ve věci Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 47 T 26/2015, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutečnosti a tvrzení obviněných (ve zmíněném trestním řízení v procesním postavení svědků).
24. Způsob, jakým soudy své úvahy vyjádřily v přezkoumávaných rozhodnutí, svědčí o tom, že soud prvního stupně vycházel jak z důkazů, jež při hlavním líčení sám provedl, tak z těch, jež byly zachyceny v obsahu trestní věci Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 47 T 26/2015. Správnost jeho závěrů i procesních postupů potvrdil i odvolací soud, jenž proces realizace dokazování a vyvozování skutkových závěrů a na nich založených právních závěrů považoval za provedený v souladu s trestním řádem. Nezpochybnil ani rozsah provedeného dokazování, a vyložil, proč některým návrhům na doplnění dokazování nevyhověl (viz body 20. až 38. napadeného rozsudku). Ohledně závěrů týkajících se obviněného M. L., ohledně nějž učinil nové rozhodnutí, důvod změny vyložil. Rozvedl, že do výroku o trestu nově koncipoval odkaz na ustanovení §146 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k právní kvalifikaci podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §366 odst. 1 tr. zákoníku nyní napadené dovoláním obviněného M. L. však žádné nedostatky neshledal (viz body 39. až 44. cit. rozsudku).
25. Nejvyšší soud se zřetelem na uvedené skutečnosti rozsah provedeného dokazování považuje za dostatečný pro závěr o vině všech obviněných přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, protože soud prvního stupně všechny jimi uváděné a zpochybňované skutečnosti zkoumal a prověřoval a adekvátně reagoval též na jejich námitky, návrhy na doplnění odkazování nevyjímaje. Nezjistil nic, co by mohlo nasvědčovat tomu, že jde o tzv. opomenuté důkazy, na něž formálně poukazovali. Důvodně soudy nevyhověly požadavku na provedení místního šetření v domě obviněných, neboť s ohledem na projednávanou činnost šlo o důkaz nadbytečný. O opomenuté důkazy by se jednalo jen tehdy, kdyby šlo o důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Nejde o něj u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obviněného. Pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba. Soudy postupovaly správně, když na důkazní návrhy neopomněly reagovat jak při hlavním líčení vedeném soudem prvního stupně, tak v rámci veřejného zasedání před soudem odvolacím, čímž respektovaly, že rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95), a že soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, má však o návrzích obžalovaného rozhodnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95). Nespravedlivost trestního procesu nelze vyvozovat pouze z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000). Lze poznamenat, že všichni obvinění požádali odvolací soud, aby jednal v jejich nepřítomnosti, a tudíž se veřejného zasedání osobně neúčastnili.
26. Vady Nejvyšší soud nezjistil ani při hodnocení provedených důkazů, protože soud prvního stupně i této své povinnosti dostál, neboť vysvětlil, z jakých důvodů tvrzení obviněných neuvěřil a z čeho pro své závěry o jejich vině a z jakých důvodů vycházel. Úvahy o věrohodnosti jednotlivých vyslýchaných osob soud následně rozvedl v bodě 26. rozsudku, kde vyložil, o jaké důkazy a z jakých důvodů své závěry opřel, proč výpovědím obviněných neuvěřil, zatímco verzi předkládané konstantně a dlouhodobě v obou dotčených trestních řízeních R. Š. ano, včetně toho, jaké skutkové a posléze i právní závěry na základě výsledků provedeného dokazování vyvodil, i proč některé důkazní návrhy považoval za nadbytečné a bez zjevného možného přínosu pro výsledek trestního řízení (viz body 28. až 34. cit. rozsudku).
27. Z uvedeného postupu je patrné, že soud ohledně přečinu podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku respektoval povinnosti plynoucí z §2 odst. 6 tr. ř., neboť všechny provedené důkazy vyhodnotil samostatně i v jejich souhrnu a dospěl k závěru, že obvinění se dopustili jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku, což vysvětlil tím, že bylo v jiném trestním řízení prokázáno, že obvinění jednali ve shodě a svědomím všech rozhodných skutkových okolností již ve věci vedené Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 47 T 26/2015.
28. Výsledky provedeného dokazování svědčí o tom, že obvinění ve snaze vyvinit svého příbuzného ve svých výpovědích před soudem vypovídali nepravdivě, aby zpochybnili, že dne 25. 12. 2013 A. O. fyzicky napadl R. Š. a že tomuto napadení byl zároveň přítomen obviněný D. G. Bylo tak zjištěno, že obvinění manželé G. ve věci vedené Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 47 T 26/2015 při svědecké výpovědi dne 2. 2. 2017, po řádném poučení o trestních následcích vědomé nepravdivé výpovědi, svědčili tak, že A. O. nemohl být po celou dobu dne 25. 12. 2013 přítomen na rodinné vánoční oslavě, což bylo v přímém rozporu se zjištěným skutkovým stavem popsaným ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 47 T 26/2015 (viz bod 22. rozsudku okresního soudu). Obdobné závěry soud učinil i u M. L., který uvedl, že dne 25. 12. 2013, když telefonoval R. Š., řekl mu pouze to, aby přišel dořešit vzniklou situaci po novém roce, a tedy že poškozenému R. Š. dne 25. 12. 2013 netelefonoval a nepozval jej na schůzku do společnosti S., ve XY ulici v XY, která se měla uskutečnit ještě téhož dne, přestože z výpovědi svědka R. Š. a dalších provedených důkazů vyplynul opak (viz bod 23. až 25. rozsudku soudu prvního stupně).
29. Uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, Nejvyšší soud v tomto jejich postupu ve vztahu k přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku neshledal ohledně žádného z dovolatelů zásadní nedostatky. Mohl konstatovat, že rozhodnutí jsou v tomto směru logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Soudy shromáždily potřebné důkazy, které hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Důkazní postup detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily; informace z hodnoceného důkazu přitom nebyly jakkoli zkresleny (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Nalézací soud své rozhodnutí logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněných. Oba soudy v této trestní věci na základě vlastního posouzení povahy výpovědí, jež obvinění před Okresním soudem v Chomutově ve věci sp. zn. 47 T 26/2015 učinili, shledaly nejen nepravdivými, jak shodně vyplývá i ze závěrů soudů v obou těchto dotčených trestních věcech, ale učinily i závěr, že jde o výpovědi, které jsou křivou výpovědí ve smyslu §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (viz přiměřeně rozhodnutí č. 19/2006 Sb. rozh. tr.).
30. Nejvyšší soud nezjistil skutečnosti, které by svědčily o libovůli nebo snaze soudů vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování s ohledem na vymezení rozsahu spáchané trestné činnosti v návaznosti na použitou právní kvalifikaci jednání obviněných podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a proto dospěl k závěru, že u tohoto trestného činu se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Z uvedených důvodů principy spravedlivého trestního řízení nebyly v posuzované věci porušeny, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, dále rozhodnutí ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
31. Z uvedeného lze shrnout, že učiněná skutková zjištění jsou výsledkem procesu, který nevzbuzuje pochybnosti, jsou úplná a dostačující pro závěr, že u každého z dovolatelů byly naplněny znaky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Současně šlo o námitky zaměřené výlučně na tvrzení skutkové a procesní povahy, které při závěru, že nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, byly učiněny mimo dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1, 2 tr. ř. K výhradám obviněných I. G. a D. G., kteří jiné námitky nevznesli, lze proto uzavřít, že jejich dovolání byla učiněna zcela mimo dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a tudíž ve vztahu k nim Nejvyšší soud dovoláním napadená rozhodnutí po věcné stránce nepřezkoumával.
b) K právním výhradám v dovolání obviněného M. L.
32. Obviněný M. L. byl uznán vinným též přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, proti němuž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal jak nesprávnost učiněných skutkových zjištění, tak i vadné právní posouzení, což obsahově s označeným dovolacím důvodem zčásti koresponduje, a proto Nejvyšší soud ve vztahu k nim přezkoumal správnost tohoto výroku i řízení mu předcházející se závěrem, že námitky jsou v této části důvodné.
33. Pro závěry o tom, zda byly naplněny znaky konkrétního trestného činu, je třeba vycházet z popisu skutkových zjištění, která byla na základě výsledků provedeného dokazování soudy učiněna. Závěr o tom, zda v činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, jsou obsaženy znaky přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, je rozhodný popis skutku zaznamenaného ve výroku rozsudku soudu druhého stupně, podle něhož obviněný M. L. „… po řádném poučení … v procesním postavení svědka v úmyslu vyvinit z trestního stíhání A. O., nar. XY, vedené pod sp. zn. 47 T 26/2015, jejímž předmětem je napadení poškozeného R. Š., nar. XY, … vypovídal nepravdivě, … že dne 25. 12., když telefonoval panu Š., tak mu řekl, aby přišel dořešit vzniklou situaci po novém roce, a že se na dalším termínu nedomluvili“.
34. Nejvyšší soud shledal, že není pochyb o tom, že uvedené okolnosti svědčí o naplnění znaků přečinu podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i u obviněného M. L., jak bylo výše vysloveno, nikoliv však již také o naplnění znaků přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pro něj nejsou ve výroku o vině nezbytná zjištění, a ani v odůvodnění nelze shledat dostačující argumenty svědčící o tom, že se soudy vypořádaly se všemi rozhodnými okolnostmi dokladujícími, že byl přečin nadržování spáchán. Soud prvního stupně (viz body 35., 36 rozsudku) k právní kvalifikaci podle §366 odst. 1 tr. zákoníku pouze zmínil, že obviněný spáchal uvedený přečin „v jednočinném souběhu s přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku… vytýkaného jednání se dopustil v úmyslu znevěrohodnit výpověď poškozeného Š. a pomoci tak obžalovanému O., aby mu za projednávanou trestnou činnost, které se A. O. dopustil dne 25. 12. 2013 (o čemž obžalovaný L., tehdy v postavení svědka, při podání svědecké výpovědi jistě věděl, jinak by jeho nepravdivá výpověď učiněná při hlavním líčení ve věci vedené Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 47 T 26/2015, postrádala jakékoli logické opodstatnění) …, čímž naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty tohoto přečinu….)“. Odvolací soud v bodě 42. konstatoval, že obviněný M. L. „… jednal v úmyslu umožnit A. O. uniknout trestnímu stíhání (nikoliv trestu, jak soud prvního stupně nesprávně uvedl v příslušné právní větě napadeného rozsudku), konkrétně, aby A. O. získal nadržováním (nepravdivou svědeckou výpovědí obžalovaného M. L.) výhodu ve svém trestním řízení vedeném ve věci Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. 47 T 26/2015. Tyto zákonné předpoklady má odvolací soud za naplněné, poněvadž obžalovaný M. L. procesním způsobem lživě vypověděl ve prospěch A. O. o zásadní okolnosti, jež měla založit jeho uniknutí z trestního stíhání. Je zcela nerozhodné, zda pomoc obžalovaného M. L. jako pachatele trestného činu nadržování byla účinná“.
35. Z uvedeného je zřejmé, že oba soudy se naplněním znaků podle §366 odst. 1 tr. zákoníku zabývaly zcela okrajově a nedostatečně, odvolací soud bez potřebného vysvětlení poukázal na “výhodu“ jíž A. O. získal nepravdivou výpovědí, a pouze v tom shledával „nadržování“, aniž by se zabýval existencí dalších znaků této skutkové podstaty. Uvedená zjištění nejsou dostačující, protože nebyly popsány a rozvedeny takové okolnosti, na jejichž základě by bylo možné dovodit naplnění všech znaků posuzovaného přečinu, u něhož jednočinný souběh s přečinem podle §346 tr. zákoníku je sice možný, avšak za předpokladu, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty každého z těchto trestných činů.
36. Přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Jde o pomoc pachateli trestného činu po jeho spáchání. Formy pomoci pachateli mohou být v závislosti na specifických okolnostech jednotlivých případů různé (srov. DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. II. díl. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2854). Pomoc může spočívat ve fyzické pomoci (srov. rozhodnutí č. 11/1997 Sb. rozh. tr.) nebo v psychické pomoci (viz rozhodnutí č. 45/1963 Sb. rozh. tr.), např. poskytnutím prostředků pachateli k útěku, ukrýváním důkazů, radou pachateli při odstraňování důkazů atd. Jde o pomoc, tedy formu účastenství na trestném činu, avšak od účastenství ve formě pomoci poskytnuté po činu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se odlišuje tím, že jde o pomoc poskytnutou pachateli až po dokonání, resp. ukončení trestného činu, přičemž tato součinnost nebyla přislíbena před spácháním činu. Vzájemně se tyto formy odlišují především v subjektivní stránce, tedy zaměřením pojatého úmyslu a v té souvislosti smyslem sledovaných kroků.
37. Znakem, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu, je jednání směřující k tomu, aby trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno (např. zahlazení stop činu, pomoc při útěku pachateli činu; srov. rozhodnutí č. 57/1965 Sb. rozh. tr.). Z hlediska subjektivní stránky jde o trestný čin úmyslný (§15 tr. zákoníku), a proto pachatel musí vědět, že osoba, které pomáhá, se dopustila trestného činu. Jaká je právní kvalifikace jednání, kterého se tato osoba dopustila, vědět nemusí. Musí však jednat se záměrem umožnit pachateli základního trestného činu, aby unikl trestnímu stíhání (trestu atd.).
38. I přesto, že jednočinný souběh přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku s přečinem podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není zásadně vyloučen, neznamená to, že konkrétní křivá výpověď může být bez dalšího posouzena též jako přečin nadržování, protože vždy závisí na konkrétních okolnostech každého činu, které musí dostatečně dokladovat, že tím, že pachatel uvedl nepravdivou výpověď, současně také naplnil všechny znaky nadržování, tedy jednal se záměrem, aby taková osoba unikla trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opaření. Rovněž ke každému z nich musí směřovat úmysl pachatele. U křivé výpovědi k tomu, aby vypovídal nepravdivě o skutečnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, kdežto u nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku k tomu, aby pachatel jiného trestného činu unikl trestnímu stíhání. V posuzované věci se však soudy uvedenými znaky vůbec nezabývaly, navíc ani ve skutkových zjištěních žádné skutečnosti, které by o naplnění znaků přečinu podle §366 odst. 1 tr. zákoníku svědčily, neuvedly. Ve skutkovém zjištění je jen to, že „když telefonoval panu Š., řekl mu, aby přišel dořešit vzniklou situaci po Novém roce…“, což svědčí o nepravdivé informaci ohledně určení času, kterou měl sdělit osobě v postavení poškozeného (R. Š.). Jiné okolnosti v popisu skutku nejsou. Zmíněná skutková zjištění přitom v ničem nesvědčí o aktivním jednání obviněného směřujícím k tomu, aby osobě v postavení pachatele (A. O.) pomáhal v úmyslu umožnit mu uniknout trestnímu stíhání.
39. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že popis skutku, zejména pak způsob jeho spáchání, musí být uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Jestliže je znakem objektivní stránky způsob provedení činu, je nutno jej popsat, stejně jako subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu, skutkově, nikoliv právně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003). Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Ve výroku rozsudku v tzv. skutkové větě musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť ta tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1994-I. Sb. rozh. tr.). Ve skutkové větě proto musí být výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty tak, aby samotný výrok mohl k jejímu vymezení obstát co do své určitosti, přičemž nedostatky skutkové věty nemohou být zhojeny cestou odůvodnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005).
40. Z popisu skutku v posuzované věci však nelze dovodit naplnění však znaků přečinu podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Tento nedostatek neodstranil ani odvolací soud, jenž sice oproti okresnímu soudu některé úvahy k tomuto přečinu doplnil, avšak šlo pouze o obecná a teoretická sdělení bez podkladu ve výsledcích provedeného dokazování a i skutkových zjištěních. Opomenul jak ve výroku o vině, tak následně i v odůvodnění napadeného rozsudku uvést, jakým konkrétním jednáním a k jakému konkrétnímu účelu obviněný M. L. směřoval (objektivní stránka zahrnuje alternativní výčet „únik trestnímu stíhání“, „trestu“ a „ochrannému opatření“). Nezabýval se subjektivní stránkou. Ze všeho plyne, že i odvolací soud vycházel ze skutku, který je pro závěr o naplnění těchto znaků uvedené skutkové podstaty zcela nedostačující, protože tak, jak je ve skutkové větě výroku o vině nedostatečně popsán a následně rozveden v odůvodnění napadených rozsudků, neodpovídá naplnění znaků přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Tím, že zákon i právní teorie a praxe připouští možnost jednočinného souběhu obou zvažovaných přečinů, nemají na mysli to, že pachatel naplní obě skutkové podstaty týmž jednáním, jak zřejmě v této věci soudy shledaly. Základním smyslem jednočinného souběhu je totiž vystihnout povahu a závažnost trestné činnosti pachatele (viz rozhodnutí č. 25/1964 Sb. rozh. tr.), což je tehdy, když je skutek kvalifikovaný podle všech ustanovení trestního zákoníku, jehož znaky jsou v něm dány. O jednočinný souběh se může tedy jednat jen tehdy, když jsou posuzovaným jednáním pachatele naplněny znaky několika trestných činů, jejichž souběh není vyloučen. Jednočinný souběh je vyloučen všude tam, kde pachatelovo jednání je z hlediska trestněprávního všestranně zhodnoceno a ve všech skutkových složkách vyčerpáno tím, že bylo podřazeno jednomu (zpravidla přísnějšímu) ustanovení trestního zákoníku (srov. rozhodnutí č. 3417/1929 Sb. rozh. tr.).
41. Soudy zjištěný skutek neobsahuje potřebné skutkové okolnosti, v nichž by bylo možné shledat naplnění znaků přečinu podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, a proto se nemůže hovořit ani o jednočinném souběhu, který nelze dovozovat z okolností, jež nejsou obsaženy v popisu skutku. Navíc čin, jenž je obviněnému kladen za vinu, neobsahuje následek v tomto ustanovení předpokládaný, ani jednání k němu směřující. Bez potřebné opory ve výsledcích provedeného dokazování a náležitém popisu rozhodných skutkových okolností v tzv. skutkové větě výroku o vině jsou úvahy zejména odvolacího soudu nedostatečné. Navíc, když nebral na zřetel ani obhajobu obviněného a v řešených souvislostech se s uplatněnými námitkami nevypořádal. Nezkoumal objektivní skutečnosti a subjektivní vztah k následku předpokládanému v §366 odst. 1 tr. zákoníku v odůvodnění rozsudku částečně úvahy vystavěl na okolnostech, které nemají podklad ve výsledcích prováděného dokazování, když rozváděl jen vlastní úvahy se zjištěnými okolnostmi nekorespondující. Při absenci skutkových zjištění a z nich vyplývajících konkrétních úvah směřujících k posuzovanému právnímu posouzení věci jsou závěry obou soudů nepřezkoumatelné. Za tohoto neuspokojivého stavu Nejvyšší soud (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 36/2004, s. 299 Sb. rozh. tr.) může jen připomenout povinnost soudů nižších stupňů zabývat se všemi rozhodnými skutečnostmi, což plyne zejména z ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., podle něhož z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona o otázce viny a trestu. Takové odůvodnění výroku o vině musí být výrazem naprosto jednoznačného, žádné důvodné pochybnosti nevzbuzujícího závěru, že se právě obviněný dopustil skutku uvedeného ve výroku o vině a že tento skutek vykazuje znaky některého trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákona ve spojení s odpovídajícími ustanoveními části obecné (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1692, 1693). Uvedené zásady však soudy v této věci nedodržely.
42. Ze všech těchto důvodů výrok rozsudku jak nalézacího, tak odvolacího soudu v části vztahující se k přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku kladený za vinu obviněnému M. L. nemůže obstát, a proto Nejvyšší soud v této části přezkoumávaných rozhodnutí rozhodl tak, jak je ve výroku o vině tohoto usnesení uvedeno. Připomíná, že nedostatky ve vztahu k právní kvalifikaci zjištěného a popsaného jednání obviněného M. L. též jako přečinu křivého svědectví a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku neshledal, a tudíž ohledně něj není třeba žádné další úkony provádět.
VI. Závěr
43. Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů rozhodl tak, že dovolání obviněných D. G. a I. G. podaná z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
44. Dovolání obviněného M. L. směřující proti vadné právní kvalifikaci podle §366 odst. 1 tr. ř. shledal důvodným a se zřetelem na ohledně tohoto přečinu přezkoumávaná rozhodnutí v dané části zrušil, jak bylo výše uvedeno. V ostatních částech ponechal i na podkladě jeho dovolání přezkoumávaná rozhodnutí beze změny.
45. Na soudu prvního stupně, jemuž se věc vrací v popsané části k dalšímu postupu, bude, aby se znovu zabýval důsledným posouzením existence okolností, na jejichž základě by bylo možno dojít k závěru o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle §366 odst. 1 tr. zákoníku u obviněného M. L. Nejvyšší soud doplnění dokazování soudu prvního stupně nenařídil, protože bude z hlediska shora vytknutých nedostatků znovu pečlivě vážit rozsah dosud provedeného dokazování a z něj plynoucí skutečnosti z hlediska vytknutých vad posuzovat a zkoumat, zda lze provést důkazy, jimiž by bylo možné objasnit stav věci ve směru zvažovaného přečinu podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Další dokazování podle úvahy soudu tak nelze vyloučit, když bude třeba apelovat na nutnost vypořádat se řádně s námitkami obhajoby a reagovat na ně. Všechny úvahy jak ke skutkovým závěrům, tak i k právnímu posouzení podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, které soud podle výsledků provedeného dokazování bude pečlivě zvažovat, bude nutné rozvést v odůvodnění soudních rozhodnutí, a poté na jejich základě uvážit všechny souvislosti tak, aby právní závěry na nich založené byly jasné a odpovídaly požadavkům stanoveným zákonem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu