ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2412.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2412/2022-428
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Mohelnice , identifikační číslo osoby: 488 07 907, se sídlem v Mohelnici, Školní 940/2, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 5/2017, o dovolání žalobkyně a dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2019, č. j. 1 Co 26/2019-164, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu se odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem I., byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2019, č. j. 84 C 5/2017-117, potvrzen ve výroku I. [jímž byla zamítnuta žaloba na vydání pozemků parc. č. 2528/114, parc. č. 2527/4 a 2527/5 v katastrálním území Mohelnice, identifikovaných tam označeným oddělovacím geometrickým plánem] a v části výroků II. a III., jimiž bylo vyhověno žalobě co do vydání pozemků parc. č. 2528/115, parc. č. 2527/6, parc. č. 2859/45, parc. č. 2859/46 a parc. č. 2708/6 v katastrálním území Mohelnice (vzniklých oddělením z tam označených původních pozemků připojeným geometrickým plánem) a v tom rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 30. 12. 2016, sp. zn. SPU 550523/2013/R5806/RR18905, č. j. SPU 000650/2017/121/Na-Hr; ve zbylé části výroku II. (jde-li o vydání dalších tam označených pozemků v katastrálním území Mohelnice – parc. č. 2528/117, parc. č. 2527/8 a parc. č. 2527/9) byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, spolu s částí výroku III. (týkajícího se nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání těchto pozemků) a výrokem IV. o nákladech řízení, a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud vzal za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně je oprávněnou osobou [§3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“ nebo jen „zákon“], jež v rozhodném období (§1 zákona) utrpěla majetkovou křivdu v důsledku skutečnosti uvedené v §5 písm. a/ zákona a vůči žalované coby osobě povinné (§4 písm. a/ zákona) řádně a včas uplatnila nárok na vydání předmětných pozemků (zemědělských nemovitostí). Vydání pozemků označených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (v podobě pozemkových parcel č. 2528/114, parc. č. 2527/4 a parc. č. 2527/5 v katastrálním území Mohelnice) i podle odvolacího soudu brání překážka podle §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb. (i takto oddělené pozemky v podobě označených parcel jsou dotčeny veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci), v případě pozemků (v rozsahu pozemkových parcel) parc. č. 2528/115, parc. č. 2527/6, parc. č. 2859/45, parc. č. 2859/46 a parc. č. 2708/6 tato (ani jiná) překážka dána není, zatímco závěry připínající se k pozemkům parc. č. 2528/117, parc. č. 2527/8 a parc. č. 2527/9 jsou předčasné a nelze je učinit bez doplnění dokazování.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání jak žalobkyně, tak i Česká republika coby účastnice řízení.
4. Žalobkyně, jež dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I., spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rovněž na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolací soud dle mínění žalobkyně nesprávně aproboval soudem prvního stupně učiněné závěry, jež jsou rozporné a vzájemně se vylučují (jde-li o to, že pozemky parc. č. 2528/114 a parc. č. 2527/4 v celém rozsahu vymezeném označeným geometrického plánem jsou dotčeny veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, zatímco u pozemků v podobě parc. č. 2528/115 a 2527/6, jež jsou jejich částí, tato překážka dána není, a že stejnou překážkou je dotčen i pozemek parc. č. 2527/5, jenž je co do výměry a polohy totožný s pozemkem parc. č. 2527/8, jenž je stavbou dopravní infrastruktury dotčen jen částečně) a jeho rozhodnutí tak neobstojí v konfrontaci s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. Cdo 3025/2009, a ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, či nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 1481/08; takto vadné závěry se pak dle mínění žalobkyně promítají i do hmotněprávního posouzení věci, do vyřešení otázky, zda je dána překážka vydání pozemků dle ustanovení §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., kdy se pak odvolacím soudem přijaté řešení odchyluje i od judikatorních závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018, či jeho usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017. Napadené rozhodnutí pak dle mínění žalobkyně závisí na vyřešení otázky, zdali soud v řízení o vydání zemědělské nemovitosti oprávněné osobě a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu (dle §9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb.) může o témže pozemku (pouze jinak označeném), jakožto „součásti“ zemského povrchu, rozhodnout v jediném rozhodnutí dvěma protichůdnými výroky, kterou tato dovolatelka považuje za otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Napadené rozhodnutí má za „nevykonatelné“, jímž bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a i tato jí naposledy uvedená námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených práv a svobod, zakládá – ve světle „závěrů stanoviska Ústavního soudu formulovaných v rozhodnutí ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13“ – přípustnost dovolání.
5. Dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. ohledně vydání pozemků parc. č. 2859/45 a 2859/46 v katastrálním území Mohelnice žalobkyni jako oprávněné osobě; přípustnost podaného dovolání spatřuje tato účastnice v odklonu napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného nebo procesního práva (odkazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn. 28 Cdo 2282/2019, sp. zn. 28 Cdo 349/2019, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017“ a Nejvyššího správního soudu „sp. zn. 7Aos 3/2013“), případně že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené, „lze-li (a za jakých podmínek) vydat v restituci podle zákona č. 428/2012 Sb. pozemek, který je v souladu s platným územním plánem určen pro uskutečnění veřejně prospěšného opatření – nadnárodního biocentra, pro které je možné pozemek vyvlastnit i za situace, že nebyl proveden test proporcionality“. Účastnice brojí proti závěru, že veřejně prospěšná opatření nepřestavují výlukový důvod, tvrdíc, že pozemky parc. č. 2859/45 a 2859/46 jsou nedílnou součástí území plochy pro veřejně prospěšná opatření („Prvky územního systému ekologické stability – Nadnárodní biocentrum Vrabač - Doubrava“), pro něž lze práva k pozemkům vyvlastnit a nelze proto vyloučit, že zamýšlená opatření brání v budoucnu zcela či z části soukromému užívání pozemků žalobkyní. Dle mínění této dovolatelky by žalobkyně nabyla pouze holé vlastnictví, což ovšem soud nevzal na zřetel a také nezkoumal, zdali zájem na obecném užívání v daném případě nemá přednost před restitucí majetku. Totožné pozemky jsou dle platného územního plánu součástí též dosud nevybudované veřejně prospěšné stavby – koridoru pro technickou infrastrukturu (přiváděcí vodovodní řad), jejíž technické parametry však nejsou dosud známy a není proto ani zřejmé, zda bude postačovat zřízení věcného břemene či nikoliv a do jaké míry bude restituent moci uskutečňovat své vlastnické právo.
6. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
7. Směřuje-li dovolání žalobkyně i proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. a III., jimiž bylo vyhověno žalobě na vydání tam označených pozemků v katastrálním území Mohelnice (parc. č. 2528/115, 2527/6, 2859/45, 4859/46 a 2708/6) a v tomu odpovídajícím rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí pozemkového úřadu, jde v uvedeném rozsahu o dovolání podané osobou neoprávněnou (ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7). V této části proto Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b/ o. s. ř. jako podané osobou neoprávněnou.
8. Ve zbylé části Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
9. Co do řešení dovolatelkou nastolené hmotněprávní otázky týkající se výkladu a aplikace ustanovení §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb. je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod č. 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2811/18, odmítl jako zjevně bezdůvodnou), podle níž překážkou pro vydání nemovitosti dle odkazovaného ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. §170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci.
10. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. Přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů – viz §17 odst. 1, odst. 2 písm. a/ zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (k tomu přiměřeně srov. i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, publikovaný pod č. 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, publikovaný pod č. 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ustanovení §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb. nebrání naturální restituci těch pozemkových částí, jež koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury, vyznačeným v územně plánovací dokumentaci, dotčeny nejsou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 973/2020).
11. Pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce dle §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., je tedy v zásadě nevýznamné, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018). Pro aplikaci „výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb. současně není nezbytnou ani konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí, které již není územně plánovací dokumentací (srov. §2 odst. 1 písm. n/ stavebního zákona), nýbrž konkrétním rozhodnutím týkajícím se určitého záměru (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018). Současně platí, že soudy nižších stupňů by měly naplnění podmínek „výlukového“ ustanovení zkoumat rovněž s ohledem na individuálně dané okolnosti konkrétního případu, mezi něž lze příkladmo zařadit stávající využití pozemku, slučitelnost plánovaného účelu s možností jeho zemědělského obhospodařování nebo povahu stavby podmiňující úsudek, zda by po vydání pozemku nezůstalo oprávněné osobě pouze tzv. holé vlastnictví, apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3739/2018).
12. Pakliže odvolací soud na podkladě učiněných zjištění, jež čerpal i z územně plánovací dokumentace [územního plánu města Mohelnice, z nějž vzal za prokázané, které z žalobkyní nárokovaný pozemků (a v jakém rozsahu) jsou potřebné pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury (X-D-M5 – plocha pro realizaci silničního přivaděče ze silnice R35 na silnici II/444)], poté, kdy aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr o absenci překážky dle §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb. ohledně pozemků (v podobě geometrickým plánem oddělených parcel), jež nejsou zasaženy plánovanou stavbou dopravní infrastruktury (pozemky v k.ú. Mohelnice v rozsahu parcel č. 2528/115, 2527/6, 2859/45, 2859/46 a 2708/6 dle označeného geometrického plánu, o nichž bylo rozhodnuto výrokem II. a k němu přináležející části výroku III. rozsudku soudu prvního stupně), vzal za správný ten závěr soudu prvního stupně, že žalobnímu žádání (jež soud prvního stupně převzal do zamítavého výroku I. rozsudku) na vydání pozemků v podobě „celých“ pozemkových parcel č. 2528/114, 2527/4 a 2527/5 v katastrálním území Mohelnice, jež svou částí spadají do plochy plánované veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, vyhovět nelze, nikterak se tím od shora odkazované judikatury neodchýlil.
13. K námitkám skutkové povahy sluší se uvést, že skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním účinně zpochybněn (vady skutkových zjištění nepředstavují naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Ke zmatečnostem (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), tak i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (až) tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2350/2020).
15. Přes řečené nelze však přisvědčit ani té námitce žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na rozporných a vzájemně se vylučujících závěrech a jako takové že koliduje s jí odkazovanou judikaturou – s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, a ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, či nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 1481/08, případně že závisí na jí současně kladené otázce, „zda může být o jednom pozemku rozhodnuto v jenom rozsudku dvěma protichůdnými výroky“. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a jeho případné nedostatky (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalobkyně (a nejde tak ani o rozhodnutí nepřezkoumatelné – k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Mezi soudem učiněnými závěry (ať již v rovině skutkových zjištění či právního posouzení) žádný rozpor není. Výroková část rozsudku je formulována jednoznačně a koresponduje nerozporným důvodům rozhodnutí (z nichž je zřejmé, jaké konkrétní části původních pozemků považují oba soudy za dotčené výlukovým důvodem a které nikoliv), nehledě na to, že formulace výrokové části rozsudku soudu prvního stupně reaguje právě na žalobní žádání, jímž žalobkyně výslovně požadovala vydat „primárně“ pozemek parc. č. 2528/114 (vzniklý rozdělením pozemku parc č. 2528/108) a pozemky parc. č. 2527/4 a parc. č. 2527/5 (vzniklé rozdělením pozemku parc. č. 2527/1) vymezené geometrickým plánem č. 2683-11/2018 (a dále pak pozemky parc. č. 2859/45, 2859/46 a 2708/6 vymezené geometrickými plány č. 2682-12/18 a č. 2681-13/2018), tak explicitně toliko jejich části, vymezené již ovšem jako samostatné pozemky geometrickým plánem 2769-238/2018, jím označené jako parc. č. 2528/115, 2528/117, 2527/6, 2527/8, 2527/9.
16. Rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nedává prostor ani k pochybnostem, v jakém konkrétním rozsahu se rozhodnutí Státního pozemkového úřadu nahrazuje a v jakém nikoliv. Žalobkyni současně v důsledku jí vytýkané koncepce výrokové části rozhodnutí nabyla upřena možnost v kterékoliv části řízení namítat nesprávnost závěrů nalézacích soudů vztahujících se ke všem částem pozemků nevydaných rozhodnutím pozemkového úřadu, jenž mělo být soudem v řízení nahrazeno, a efektivně proti takovým závěrům brojit a není proto ani zřejmé, jak mělo být vytýkaným postupem porušeno její právo na spravedlivý proces, nehledě na to, že Ústavním soudem původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání, byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
17. Přípustné není ani dovolání podané státem – Českou republikou (za níž před soudem vystupuje Státní pozemkový úřad) coby účastnicí řízení, neboť i jejím dovoláním označené otázky, týkající se výkladu a aplikace ustanovení §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s výše odkazovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
18. Také v případě závěrů o možnosti naturální restituce pozemků parc. č. 2859/45 a parc. č. 2859/46 (dle geometrického plánu č. 2682-12/2018) v katastrálním Mohelnice, na něž námitky této dovolatelky míří, se odvolací soud zjevně přidržel výše rozvedených judikatorních východisek, dovodil-li na podkladě jím učiněných zjištění (o povaze na těchto pozemcích plánované veřejně prospěšné stavby technické infrastruktury – přiváděcího vodovodního řadu, jehož případné zřízení nevylučuje realizaci vlastnického práva k pozemku a jeho vlastníku neponechává jen holé vlastnictví), že pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby technické infrastruktury, vymezené ve schválené územně plánovací dokumentaci, v daném případě postačí zřízení věcného břemene a není nutno právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva), pročež takové pozemky nejsou vyloučeny z restituce podle §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb. (k tomu ze shora odkazované judikatury znovu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 115, ročník 2018).
19. Revize konkrétních úvah týkajících se povahy plánované stavby technické infrastruktury (a z ní plynoucího omezení vlastnického práva k pozemku) pak Nejvyššímu soudu nepřísluší, neboť i v poměrech nyní posuzované věci jde o problémy skutkové povahy, zatímco kognice dovolacího soudu je orientována toliko na otázky právní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
20. V dovolání odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2282/2019, vztahující se k problematice vhodnosti pozemků pro účely náhradní naturální restituce dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, na nyní řešenou věc nedopadá. Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, podle nějž může být překážkou vydání pozemku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci neumožňující oprávněné osobě realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění; o takový případ – se zřetelem na soudy učiněná zjištění – nejde.
21. Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu se odvolací soud nezpronevěřil ani tím, že pro naturální restituci pozemků parc. č. 2859/45 a 2859/46 neshledal, co do možného naplnění výlukového důvodu, relevantní skutečnost, že jde o pozemky dle územně plánovací dokumentace současně určené i pro uskutečnění veřejně prospěšného opatření – nadnárodního biocentra. Podle judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2445/2020) vážící se k ustanovení §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb., jež (obdobně jako §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb.) pracuje s pojmem „veřejně prospěšná stavba“, je namístě pojmy „veřejně prospěšná stavba“ a „veřejně prospěšné opatření“ vykládat tak, jak jsou definovány v zákoně č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jenž tyto pojmy vymezuje rozdílně [viz jeho §2 odst. 1 písm. n/, podle nějž je veřejně prospěšnou stavbou „stavba pro veřejnou infrastrukturu určená k rozvoji nebo ochraně území obce, kraje nebo státu, vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci,“ v konfrontaci s §2 odst. 1 písm. o/ definujícím pojem „veřejně prospěšné opatření“ jako „opatření nestavební povahy sloužící ke snižování ohrožení území a k rozvoji anebo k ochraně přírodního, kulturního a archeologického dědictví, vymezené ve vydané územně plánovací dokumentaci“].
22. Vedle silného akcentu na individuální posouzení zohledňující konkrétní okolnosti je v rozhodovací praxi dovolacího soudu (i Ústavního soudu) i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. kladen požadavek na interpretaci a aplikaci jeho jednotlivých ustanovení korespondující účelu restitučního zákonodárství, jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum); institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí, kterou je třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019, a ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020, či usnesení ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1914/2020). Lze přitom jen připomenout, že jako vyjádření zvláštního zájmu státu na střežení a rozvíjení přírodního bohatství a na jeho ochraně byl zákonodárcem koncipován výlukový důvod uvedený v ustanovení §8 odst. 1 písm. g/ zákona č. 428/2012 Sb., jež se vztahuje na nemovitosti nacházející se na území dvou kategorií zvláště chráněných území (kterých zná §14 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, celkem šest), a to národního parku nebo národní přírodní rezervace. V daném případě (mají-li být oba pozemky „jen“ součástí systému ekologické stability) však za účelem ochrany přírody a krajiny nemělo být přikročeno k natolik intenzivnímu prostředku, jenž by byl z hlediska naplnění výlukového důvodu k tomu účelu koncipovanému relevantní. I s posledně uváděnou rozhodovací praxí dovolacího soudu je tak napadené rozhodnutí – zjevně respektující též interpretační pravidlo ex favore restitutionis (dříve bezpočtukrát zdůrazňované i v odkazované judikatuře Ústavního soudu a v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. obsažené v jeho ustanovení §18 odst. 4. zcela v souladu; dále viz též nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., bod 342.; dále pak např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, či nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16) – zcela v souladu.
23. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ani u jednoho z účastníky podaných dovolání naplněny nejsou (prostřednictvím dovoláním vymezených otázek nelze dospět k závěru, že je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně že závisí na otázkách v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených nebo dovolacím soudem rozhodovaných rozdílně, anebo že jsou dány důvody pro jiné posouzení otázek v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených).
24. V situaci, kdy řízení u soudů nižších stupňů, jež následovalo po částečné kasaci rozsudku soudu prvního stupně výrokem II. napadeného rozhodnutí, již bylo v mezidobí skončeno (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2022, č. j. 1 Co 20/2021-380) a dovolacím soudem nyní vydaným rozhodnutím se tak řízení končí, přikročil Nejvyšší soud i k rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení (srov. §151 odst. 1, věty první, o. s. ř., které se prostřednictvím ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 o. s. ř. uplatní i pro řízení dovolací; dále např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jež lze pak odůvodnit odkazem na ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje výsledku dovolacího řízení (odmítnutí dovolání obou procesních stran).
25. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 10. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu