ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2718.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2718/2022-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou , IČO 00408026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za vedlejší účasti na straně České republiky – Státního pozemkového úřadu: PAS BSND s.r.o., IČO 07674023, se sídlem v Praze 5, K Austisu 793, Slivenec, o žalobě podle části páté o. s. ř., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 C 5/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2022, č. j. 4 Co 132/2020-240, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku PAS BSND s.r.o. na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 4 Co 132/2020-240, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 2. 2020, č. j. 33 C 5/2015-175, v částech výroků I. a III., v nichž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 27. 2. 2015, č. j. SPU 102376/2015, výrokem, na jehož základě se mu vydává pozemková parcela č. 1743/2 v k. ú. Slivenec, eventuálně její geometrickým plánem oddělená část (nově vytvořený pozemek parc. č. 1743/31 v k. ú. Slivenec); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda vydání předmětného pozemku či jeho části brání výlukový důvod ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), spočívající v zastavění pozemku zemědělským výrobním areálem. Mínil, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Odkazoval přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3377/2020, ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2845/2019, a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3091/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 1697/21, a další. Vytýkal rovněž opomenutí svých tvrzení a navrhovaných důkazů, potažmo nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jakož i porušení zásady in favorem restitutionis a práva na spravedlivý proces.
3. Vedlejší účastník PAS BSND s.r.o. navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Překážka vydání věci upravená v §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Proto, jak již bylo vícekrát konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit některé závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené právě v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017); stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.).
6. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je tak ustálena v závěru, že ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu (dle občanskoprávních předpisů platných a účinných do 31. 12. 2013), tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Za zastavěnou se nicméně dle uvedeného ustanovení považuje také část pozemku, jež bezprostředně souvisí se stavbou naplňující tam vypočtená kritéria a je nezbytně nutná k jejímu užívání, a podobně jako při výkladu a aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být rovněž fakt, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku (areálu) se stavbou ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.; u nárokovaného pozemku je tedy třeba přihlížet i k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který zde představuje jedno z výkladových kritérií (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2965/2019, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2873/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017).
7. Posouzení funkční souvislosti nemovitostí, existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost, a uvážení hlediska proporcionality) je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů, nikoliv Nejvyššího soudu, jenž není instancí skutkovou a jenž by právní posouzení věci odvolacím soudem mohl přezkoumat toliko v případě, kdyby úvaha odvolacího soudu (o funkční spjatosti nemovitostí) byla zjevně nepřiměřená, nezohledňující podstatné skutkové okolnosti či měřítka, jež jsou pro takové posouzení relevantní (srov. přiměřeně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018).
8. Jestliže tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že vydání nárokovaného pozemku, resp. jeho části, jenž tvoří součást zemědělského výrobního areálu a je coby zastavěná plocha – nádvoří, resp. ostatní plocha, manipulační plocha, nezbytný k podnikatelské činnosti v oboru zemědělské výroby vykonávané vedlejším účastníkem (vystupujícím na straně České republiky – Státního pozemkového úřadu) v daném areálu, jehož stavební součásti též vlastní (pozemek, včetně jeho geometrickým plánem oddělené části, slouží přemísťování zemědělských strojů či produkce), brání překážka zastavěnosti ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., nejsou jeho úvahy nikterak nepřiměřené a neodchylují se ani od výše citované judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. V situaci, kdy součástí areálu jsou (dle závěrů soudů nižšího stupně) stavby vlastněné vedlejším účastníkem (budova č. p. 793 na parc. č. 1743/9 a další budovy bez čísla popisného na pozemcích parc. č. 1743/4, 1743/2 a 1743/11), jehož vlastnické právo (odvozované jeho právním předchůdcem /vedlejší účastník vznikl rozdělením stávající obchodní korporace/ od nabývacího titulu – smlouvy o převodu zemědělských hospodářských budov ze dne 20. 10. 2004 – vloženého do katastru nemovitostí k 21. 10. 2004), není způsobem, jímž by mohl být právně vázán (vlastnickou žalobou), nikterak napadáno, pak není rozhodnou ani dovolatelem uplatňovaná námitka, že snad stavební objekty (či některé z nich) tvořící součást areálu nejsou užívány anebo zřízeny v souladu se stavebním zákonem (viz část ustanovení §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. in fine, dle níž za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby, jež tak „a contrario“ oproti stavebním objektům vlastněným státem nevyžaduje soulad zřízení stavby se stavebním zákonem či její užívání).
9. Brojí-li pak dovolatel prostřednictvím svých námitek vůči závěrům soudů nižšího stupně o charakteru posuzovaného areálu a funkční provázanosti jej tvořících staveb a pozemků, napadá tím rozhodnutí odvolacího soudu po stránce skutkové a nikoliv právní; skutkovými závěry těchto soudů je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoliv přitom dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
10. Aplikace restitučního předpisu odvolacím soudem v dané věci pak není v rozporu ani s dovolatelem akcentovaným interpretačním pravidlem ex favore restitutionis (dříve bezpočtukrát zdůrazňovaným i v judikatuře Ústavního soudu a nyní obsaženým i v ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.). Ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Podle ustanovení §1 zákona č. 428/2012 Sb. má dojít ke zmírnění toliko některých křivd spáchaných komunistickým režimem na majetku registrovaných církví a náboženských společností, nikoliv ke komplexnímu odškodnění veškerého bezpráví. Konkrétní podoba vyrovnání s církvemi pak byla v rozhodující míře politickou otázkou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a další tam citovaná rozhodnutí, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, a jeho nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 96), přičemž zákonodárce v posledku zvolil reparaci částečně formou vydání konkrétních pozemků, dílem pak v podobě paušální náhrady podle §15 zákona č. 428/2012 Sb. za pozemky, jež vydat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017).
11. Přípustnost dovolání nemohou založit ani výtky dovolatele stran neprovedení veškerých jím označených důkazů či výtky směřující vůči odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (nevypořádání veškerých vznášených námitek), jež vystihují namítané vady řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Uvedené výtky ostatně postrádají relevanci. Odůvodnění napadeného rozsudku totiž nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatele, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že dovolatel byl na jeho podkladě schopen zformulovat dovolací důvody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 327/2020, ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Ústavní soud nadto konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06); závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže však být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je pak ustálena v závěru, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018), provedení navrhovaných důkazů totiž záleží na jeho hodnocení (viz §120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Výtka dovolatele stran nevyhovění veškerým jeho důkazním návrhům tudíž není důvodná v situaci, kdy rozhodný skutkový stav (funkční vazby mezi jednotlivými stavbami a pozemky tvořícími posuzovaný zemědělský výrobní areál) byl náležitě objasněn již provedenými důkazy (zejména obsahem správního spisu a v něm zadokumentovanými výsledky místního šetření, snímky ortofotomap z let 1953 až 2014, sdělením stavebního úřadu Prahy 5 ze dne 1. 11. 2013 či znaleckým posudkem sloužícím ocenění areálu anebo notářským zápisem osvědčujícím stav areálu, aktuálními snímky ortofotomapy a fotodokumentací areálu).
12. Předpoklady přípustnosti podaného dovolání tudíž s ohledem na výše uvedené v posuzované věci naplněny nebyly (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům vedlejšího účastníka PAS BSND s.r.o., který podal vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu). České republice – Státnímu pozemkovému úřadu pak žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu