ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2142.2022.3
sp. zn. 23 Cdo 2142/2022-547
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Letiště Praha, a. s. , se sídlem v Praze 6, K Letišti 1019/6, identifikační číslo osoby 28244532, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované JCDecaux, Městský mobiliář, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 678/25, identifikační číslo osoby 45241538, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, o splnění povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 325/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, č. j. 22 Co 6/2021-490, 22 Co 183/2021, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, č. j. 22 Co 6/2021-490, 22 Co 183/2021, se, vyjma bodu 4 výroku I rozsudku, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala stanovení povinnosti žalované
i) poskytnout jí v pracovní dny od 8:00 hod. do 18:00 hod. veškeré záznamy o účetní evidenci obsahující údaje potřebné pro kontrolu správnosti a úplnosti výpočtu čistých tržeb za rok 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017, kterými jsou hrubé výnosy žalované získané od inzerentů nebo reklamních agentur z prodeje prostor na reklamních médiích umístěných na reklamních plochách na Letišti Václava Havla Praha (dále jen „Letiště Praha“), po odečtení: veškerých provizí, objemových slev (rabatů), slev nebo jiných odměn vyplacených reklamním agenturám nebo inzerentům nebo zprostředkovatelům, ale pouze v tom rozsahu, v němž se takové slevy vztahují výlučně k reklamě na Letišti Praha; jakýchkoli daní splatných v důsledku instalace a/nebo umístění reklamních médií na veřejném pozemku nebo jejich využití pro komerční reklamu; a veškerých výrobních výnosů spojených s technickými náklady na výrobu a instalaci reklamních médií,
a to včetně následujících údajů:
1) Podrobné a kompletní záznamy o čistých tržbách žalovaného vyhotovené externím auditorem žalovaného pro rok 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017.
2) Data z informačního systému žalované (ve strojově čitelném formátu) zahrnující informace o výnosech za rok 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017 spolu s výnosovým nebo jiným účtem, na kterém byly výnosy žalované vykázány. Data musí obsahovat informace o hrubých výnosech žalované, poskytnutých provizích, objemových slevách (rabatech), slevách nebo jiných odměnách, daních splatných v důsledku instalace a/nebo umístění reklamních médií na veřejném pozemku nebo jejich využití pro komerční reklamu, výrobních výnosech spojených s technickými náklady na výrobu a instalaci reklamních médií. Každý záznam musí obsahovat číslo účetního dokladu, název a číslo analytického účtu, datum, částku v CZK a případně i v cizí měně, protistranu (obchodního partnera) a popis transakce.
3) Přehled všech faktur vydaných žalovanou všem obchodním partnerům v období roku 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017 (ve strojově čitelném formátu). Každý záznam musí obsahovat číslo účetního dokladu, název a číslo analytického účtu, datum, částku v CZK a případně i v cizí měně, protistranu (obchodního partnera), údaj o zaplacení faktury minimálně v rozsahu datum, částka, obchodní partner a variabilní symbol. K výše uvedeným fakturám doložit údaje o zaplacení (minimálně v rozsahu datum, částka, obchodní partner, variabilní symbol).
4) Celkové výnosy žalované za roky 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017 s rozdělením na výnosy z prodeje reklamy na Letišti Praha a mimo toto letiště a dále s rozdělením těchto celkových výnosů dle jednotlivých transakcí, a to vždy s údaji o datu transakce, fakturované částce a identifikujícím čísle transakce/smlouvy.
5) Seznam inzerentů, reklamních agentur nebo jiných subjektů generujících výnosy žalovaného z prodeje prostor na reklamních médiích umístěných na reklamních plochách s údaji o celkové fakturaci za účetní období roku 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017 v členění po jednotlivých subjektech.
6) Smlouvy, objednávky a údaje o slevách s inzerenty, reklamními agenturami nebo jinými subjekty generující výnosy žalovaného z prodeje prostor na reklamních médiích umístěných na reklamních plochách za roky 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017.
7) Smlouvy, objednávky a údaje o slevách s obchodními partnery žalované upravující podmínky závazků či nákladů odečítaných z výnosů žalované z prodeje prostor na reklamních médiích umístěných na reklamních plochách za roky 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017.
8) Detailní přehled reklamních ploch na Letišti Praha s uvedením, jakému subjektu a v jakém období roku 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017 byly jednotlivé plochy žalovanou pronajaty.
9) Informace o tom, jakým způsobem žalovaná v letech 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017 zajistila, aby podmínky smluv s inzerenty a/nebo reklamními agenturami odpovídaly tržním podmínkám, nebyly výjimečné a nepřiměřené v porovnání s obvyklou praxí.
ii) zajistit součinnost a dostupnost zaměstnanců žalované potřebných pro výklad dodaných podkladů pro výpočet čistých tržeb za roky 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017.
2. Žalobu odůvodnila svým oprávněním k provedení auditu a kontroly tzv. čistých tržeb podle smlouvy o provozování a prodeji reklamy na Letišti Praha ze dne 20. 8. 2012, ve znění dodatku ze dne 17. 12. 2012 (dále jen „smlouva o reklamě“ či „smlouva“), v níž se žalovaná zavázala platit žalobkyni sjednanou smluvní cenu za výhradní právo k provozování reklamní činnosti ve formě podílu na výnosech (čistých tržbách), nejméně však minimální zaručenou platbu. Mezi účastnicemi byl sporný výklad smlouvy o reklamě v otázce rozsahu smluvní povinnosti žalované poskytnout údaje potřebné pro výpočet čistých tržeb pro provedení auditu a kontroly ze strany žalobkyně a v otázce, komu mají být tyto údaje poskytnuty.
3. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 22. 7. 2020, č. j. 26 C 325/2017-420, uložil žalované povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku poskytnout žalobkyni veškeré záznamy [povinnost výše ad i)], avšak pouze ve vztahu k reklamě na Letišti Praha [výrok I písm. a) rozsudku], povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku předložit žalobkyni údaje uvedené výše ad 1) a 9) pouze ve vztahu k reklamě na Letišti Praha [výrok I písm. b) rozsudku], zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované předložit žalobkyni údaje uvedené výše ad 2) až 8) a o uložení povinnosti žalované zajistit součinnost a dostupnost zaměstnanců [povinnost výše ad ii)] (výrok II rozsudku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III rozsudku). Doplňujícím rozsudkem ze dne 19. 7. 2021, č. j. 26 C 325/2017-460, pak Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu v rozsahu povinností žalované obsahově vymezených ve výrocích I písm. a) a b) předchozího rozsudku ve vztahu k reklamě mimo Letiště Praha [výrok I písm. a) a b) doplňujícího rozsudku] a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II doplňujícího rozsudku).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a společnost Český Aeroholding, a.s. (která byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni 1. 10. 2018) uzavřely jako provozovatelé Letiště Praha se žalovanou smlouvu o reklamě, podle které žalobkyně poskytla žalované výhradní právo k provozování reklamní činnosti v prostorách Letiště Praha a žalovaná se zavázala platit žalobkyni sjednanou cenu, která byla určena ve smlouvě jako podíl na výnosech (tzv. čistých tržbách), nejméně však minimální zaručenou platbu (čl. 10.3 smlouvy). Podle definice obsažené ve smlouvě čisté tržby znamenají hrubé výnosy žalované, získané od inzerentů nebo reklamních agentur z prodeje prostor na reklamních médiích umístěných na reklamních plochách na Letišti Praha, po odečtení: veškerých provizí objemových slev (rabatů) nebo jiných odměn vyplácených reklamním agenturám nebo inzerentům nebo zprostředkovatelům, ale pouze v tom rozsahu, v němž se takové provize a slevy vztahují výlučně k reklamě na Letišti Praha; jakýchkoli daní splatných v důsledku instalace a/nebo umístění reklamních médií na veřejném pozemku, nebo jejich využití pro komerční reklamu a veškerých výrobních výnosů spojených s technickými náklady na výrobu a instalaci reklamních médií. Žalovaná se ve smlouvě též zavázala, že poskytne žalobkyni do 30 dnů od konce příslušného roku příslušné podrobné záznamy o čistých tržbách vyhotovené externím auditorem žalované a pokud do 60 dnů od konce roku vyjde najevo, že celková výše minimální zaručené platby vyplacené ze strany žalované v průběhu příslušného roku je nižší než výše podílu na výnosech připadajících na tento rok, žalovaná žalobkyni písemně oznámí rozdíl do 30 dnů od takového zjištění a žalobkyně je oprávněna okamžitě vystavit opravný daňový doklad na částku minimální zaručené platby zvýšené o rozdíl [čl. 10.3 písm. e) smlouvy]. Smluvní strany se v čl. 12.1 smlouvy také dohodly, že žalovaná je na základě předchozí písemné žádosti žalobkyně, nejdříve sedm dnů a nejpozději čtrnáct dnů ode dne obdržení takové žádosti, povinna zajistit, aby veškeré údaje potřebné pro výpočet čistých tržeb k auditu a kontrole ze strany žalobkyně byly k dispozici v Praze, v pracovní den mezi 8:00 a 18:00 hodinou, že audit bude proveden auditorem v souladu s obecně uznávanými principy pro audit v České republice a že žalobkyně je oprávněna požadovat provedení auditu čistých tržeb za jakýkoliv rok během doby trvání smlouvy, který není více než tři účetní roky přede dnem podání žádosti o provedení auditu. Žalobkyně takto vyzvala žalovanou k poskytnutí údajů pro audit čistých tržeb za období let 2013 až 2017. Strany ve smlouvě též ujednaly (s určitými výjimkami), že žádná z nich neužije ani nezpřístupní třetím stranám jakoukoliv informaci, kterou získala v souvislosti s plněním této smlouvy a která má tržní hodnotu bez předchozího písemného souhlasu druhé strany, která takovou informaci poskytuje (čl. 24.1 smlouvy).
5. K výkladu smlouvy soud prvního stupně učinil zjištění z výslechu svědka Bohumila Chomáta (finančního ředitele žalované, který se účastnil jednání o uzavření smlouvy o reklamě), podle kterých (mimo jiné) žalovaná upozorňovala během jednání žalobkyni na to, že má smlouvu s hlavním městem Praha na provozování městského mobiliáře, kde má umístěny reklamy, v rámci předsmluvních jednání o auditu čistých služeb strany nikdy nejednaly o tom, že by žalovaná měla předkládat jakékoliv jiné dokumenty, a nikdy nebyl ze strany žalobkyně vznesen požadavek, že by žalobkyně chtěla nahlížet do tržeb vztahujících se k provozování městského mobiliáře žalovanou. Takový požadavek by žalovaná ani nebyla schopna v rámci smlouvy akceptovat. Při jednání ohledně článku 12 smlouvy o reklamě byl vznesen pouze požadavek žalobkyně, že auditor, který bude provádět audit čistých tržeb, dostane k dispozici smlouvy a záznamy o tržbách, které se týkají letiště. Účetnictví a obchodní případy na Letišti Praha a městském mobiliáři žalovaná eviduje odděleně na samostatných účtech a svědek sám rozhoduje o tom, kam bude tržba přiřazena. Soud prvního stupně k výkladu smlouvy učinil také zjištění z výslechu svědkyně Kateřiny Halásek Dosedělové [zastupující společnost PricewaterhouseCoopers Česká republika, s. r. o. (dále jen „PwC“) věnující se poradenským službám, se kterou žalobkyně uzavřela dne 21. 2. 2017 smlouvu o auditu dodržování smluvních podmínek třetí stranou] a z dopisu společnosti PwC ze dne 25. 4. 2017, podle kterých (mimo jiné) PwC měla pro žalobkyni provádět tzv. forenzní audit a za účelem kontroly úplnosti výpočtu čistých tržeb musela získat informace ohledně všech výnosů žalované, nikoliv těch, které se omezují na Letiště Praha, neboť cílem kontroly úplnosti údajů o čistých tržbách bylo omezit riziko, že některé výnosy týkající se Letiště Praha nebudou zahrnuty do čistých tržeb oznámených ze strany žalované.
6. Soud prvního stupně posoudil věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na §35 odst. 2 obč. zák. a judikaturu Nejvyššího soudu vyložil čl. 12 smlouvy o reklamě tak, že z něj lze jednoznačně dovodit povinnost žalované předložit požadované doklady žalobkyni, která má provádět kontrolu a audit, a je výlučně na ní, aby si sjednala auditora a aby si tyto podklady vyžádal jí zvolený auditor nebo žalobkyně sama. Současně uzavřel, že z obsahu smlouvy nevyplývá povinnost žalované předložit žalobkyni jakékoli jiné podklady než ty, které se vztahují k provozování reklamy na Letišti Praha, neboť čl. 12 smlouvy i definice čistých tržeb obsahuje pouze specifikaci vztahující se k reklamním plochám na Letišti Praha, nikoli specifikaci jiných smluvních vztahů žalované.
7. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zpřístupnit po dobu 90 pracovních dnů po sobě následujících v Praze v pracovní dny od 8:00 hodin do 18:00 hodin auditorovi definovanému ustanovením §2 písm. f) zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech veškeré záznamy o účetní evidenci [v dalším shodně jako povinnost výše ad i)], to vše ve vztahu k reklamě na Letišti Praha, i ve vztahu k reklamě mimo Letiště Praha, a to včetně údajů uvedených výše ad 2) až 8) (bod 1 výroku I napadeného rozsudku), uložil žalované povinnost při plnění povinností dle bodu 1 výroku I poskytnout žalobkyni součinnost potřebnou pro výklad podkladů takto zpřístupněných (bod 2 výroku I napadeného rozsudku), rozhodl, že splnění povinností žalované uvedených v bodech 1 a 2 výroku I je podmíněno tím, že žalobkyně písemně označí žalované auditora podle definice §2 písm. f) zákona č. 93/2009 Sb. a že uplyne lhůta 30 dnů od tohoto označení, s tím, že povinnosti žalované uvedené v bodech 1 a 2 výroku I zaniknou, jestliže žalobkyně takto neoznačí žalované auditora ve lhůtě jednoho roku od právní moci tohoto rozsudku (bod 3 výroku I napadeného rozsudku), zamítl žalobu, aby žalovaná zpřístupnila žalobkyni údaje uvedené výše ad 1) a 9) (bod 4 výroku I napadeného rozsudku), zamítl žalobu, aby povinnosti uvedené v bodech 1 a 2 výroku I byla žalovaná povinna splnit přímo k rukám žalobkyně (bod 5 výroku I napadeného rozsudku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozsudku).
8. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a odkázal na ně. Rovněž souhlasil s právním závěrem o posouzení věci podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, podotkl však, že žalobkyně a žalovaná uzavíraly smlouvu jako podnikatelé v souvislosti se svou podnikatelskou činností, a proto bylo namístě při posuzování obsahu smlouvy o reklamě vycházet primárně z výkladových pravidel obsažených v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“).
9. S odkazem na §266 obch. zák. a judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se výklad projevu vůle ve smlouvě musí řídit logikou věci a má být rozumný a spravedlivý, pak neměl odvolací soud za správný výklad sporných ujednání smlouvy provedený soudem prvního stupně. Ve vztahu k otázce rozsahu údajů, které je žalovaná povinna zpřístupnit žalobkyni pro účely provedení auditu výpočtu čistých tržeb dle čl. 12.1 smlouvy, odvolací soud uzavřel, že v kontextu celé smlouvy o reklamě bylo nezbytné pro účely smysluplné a funkční kontroly výpočtu čistých tržeb, k níž je podle smlouvy žalobkyně oprávněna, aby žalovaná zpřístupnila žalobkyni nejen údaje, které ve svém účetnictví eviduje ve vztahu k reklamě na Letišti Praha, ale též údaje ostatní evidované k reklamě mimo Letiště Praha. Jen tak totiž může být ze strany žalobkyně v rámci auditu skutečně ověřeno, že žalovaná vypočetla čisté tržby v souladu s mechanismem definovaným v čl. I smlouvy, tj. že do čistých tržeb zahrnula veškeré tržby z prodeje reklamy na Letišti Praha a že zároveň odečetla pouze takové náklady, které se vztahují výlučně k reklamě na Letišti Praha. Výklad žalované, podle kterého bylo její povinností poskytnout žalobkyni pouze údaje vztahující se (podle účetnictví žalované) k Letišti Praha by podle odvolacího soudu znamenal, že kontrolní mechanismus zakotvený v čl. 12.1 smlouvy by byl zcela nefunkční a nadbytečný, neboť žalovaná by poskytla žalobkyni pouze ty údaje, ze kterých sama předtím vypočetla čisté tržby a které ostatně poskytuje žalobkyni pravidelně každý rok trvání smlouvy na základě povinnosti zakotvené v čl. 10.3 písm. e) smlouvy a šlo by jen o matematický přepočet čistých služeb, a nikoliv o ověření, zda do jejich výpočtu byly správně a úplně zahrnuty veškeré vstupní hodnoty. Z toho odvolací soud dovodil, že nelze dospět k závěru, že úmyslem stran při uzavírání smlouvy bylo sjednat předmětný kontrolní mechanismus v takovéto (nefunkční) podobě. Podle odvolacího soudu naopak smlouva neobsahuje oporu pro požadavek žalobkyně na poskytnutí údajů uvedených výše ad 9). Povinnost poskytnout údaje uvedené výše ad 1) již žalovaná splnila.
10. Při posouzení otázky, komu je žalovaná povinna zpřístupnit údaje potřebné pro audit výpočtu čistých tržeb, zohlednil odvolací soud nejen obsah samotné smlouvy, ale rovněž „rozumný a spravedlivý požadavek na zachování proporcionality mezi právy a povinnostmi smluvních stran, a to zejména s ohledem na značný rozsah údajů, které je žalovaná povinna zpřístupnit“. Za legitimní považoval požadavek, aby při provádění auditu byla zajištěna ochrana údajů žalované obsahujících její obchodní tajemství, přičemž takovou záruku poskytuje jen auditor ve smyslu zákona o auditorech, který je vázán zákonnými povinnostmi včetně povinnosti mlčenlivosti. Proto dospěl k závěru, že žalovaná není povinna zpřístupnit údaje přímo žalobkyni, nýbrž pouze vybranému auditorovi, který bude splňovat požadavky dle zákona o auditorech. K naplnění účelu smluvního ujednání, tedy k ověření výpočtu čistých tržeb cestou auditu, není podle odvolacího soudu potřebné poskytnutí citlivých údajů žalované v tak značném rozsahu přímo žalobkyni.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v rozsahu bodů 1, 2 a 3 jeho výroku I a závislému výroku II) podala žalovaná včasné dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci a navrhuje změnit napadené rozhodnutí tak, že výrok I rozsudku soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba zamítá, případně navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná v dovolání současně navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, č. j. 23 Cdo 2142/2022-533.
12. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání žalovaná spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení těchto otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (a Ústavního) soudu:
a) „Je možné soudním výkladem doplňovat, měnit či nahrazovat učiněný projev vůle (obsah čl. 12 Smlouvy)? Je možné to navíc činit v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem? Je možné při výkladu učiněného projevu vůle týkajícího se podkladů pro audit tržeb vycházet z jednostranně specifikovaných požadavků jedné smluvní strany, pokud druhá smluvní strana takový výklad rozporuje a pokud je provedený soudní výklad v rozporu s výpovědí přímého účastníka jednání o smlouvě? Je možné při výkladu učiněného projevu vůle týkajícího se podkladů pro audit tržeb vycházet z odborných závěrů svědků nebo třetích osob, které navíc ani nejsou auditorem nebo auditorskou společností dle zákona o auditorech? To navíc za situace, že si tyto osoby najala jen jedna smluvní strana a druhá smluvní strana s jejich závěry nesouhlasí a když tyto osoby ani nebyly přítomny při jednání stran o smlouvě?“
b) „Je možné vyslýchat svědka nejen k tomu, jaké skutečnosti vnímal svými smysly, nýbrž též, a to především k tomu, jaké závěry z těchto skutečností z hlediska své odbornosti dovozuje, tedy k otázkám, jejichž zodpovězení předpokládá posouzení na základě odborných znalostí? Je možné z takových odborných závěrů svědka následně vycházet v meritorním rozhodnutí?“
c) „Je možné v případech, na které se nevztahuje §153 odst. 2 o.s.ř., přisoudit něco jiného, než co žalobce požadoval v žalobě, nebo dokonce něco, o čem žalobce v řízení výslovně uvedl, že to nepožaduje?“
d) „Je možné žalovanému meritorním rozhodnutím autoritativně uložit povinnost, pokud v řízení bylo prokázáno, že žalovaný nebyl v prodlení s jejím splněním, byl ochoten a připraven tuto povinnost dobrovolně splnit a k jejímu nesplnění došlo pouze z důvodu prodlení žalobce, který neposkytl nezbytnou součinnost, což bránilo žalovanému ve splnění povinnosti? Konkrétně když žalobce nezajistil statutárního auditora či auditorskou společnost, a navíc odmítl splnění povinnosti dovolatele, pokud nezpřístupní též dokumenty, které ale podle Smlouvy nebyl povinen zpřístupnit?“
13. K otázce ad a) žalovaná namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3297/2018, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3573/2018, ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4548/2008, a ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3324/2011 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ), při výkladu čl. 12 smlouvy o reklamě ve vztahu k rozsahu dokumentů, jež má žalovaná zpřístupnit pro účely auditu čistých tržeb. Má za to, že vůle účastníků smlouvy nebyla taková, aby předmětem auditu čistých tržeb byly též údaje a dokumenty týkající se tržeb žalované generovaných mimo Letiště Václava Havla, neboť ve smlouvě byla sjednána povinnost předložit „veškeré údaje potřebné pro výpočet čistých tržeb“, tj. nikoliv jiné údaje než ty, ze kterých jsou čisté tržby počítány. Z toho, že audit měl být podle smlouvy proveden „v souladu s obecně uznávanými principy pro audit v České republice“, které se nevztahují na forenzní audit, dovozuje, že vůlí účastníků nebylo sjednat provedení forenzního auditu. Prezentuje názor, že skutečným smyslem a účelem auditu čistých tržeb měla být kontrola toho, že všechny reklamy jí instalované na Letišti Praha a uvedené v systému SMART, do kterého měla žalobkyně přístup, jsou řádně zaneseny v jejím účetnictví, zda jsou k nim k dispozici smluvní podklady a zda jsou příjmy z těchto reklam zahrnuty do vypočtených čistých tržeb. Odkazuje na zjištění z výslechu svědka B. Ch. a domnívá se, že odvolací soud projev vůle stran doplnil, změnil a nahradil v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem i se zjištěnou vůlí stran. Žalovaná v této souvislosti rovněž namítá vnitřní rozpornost bodu 1 výroku napadeného rozsudku, pokud jí byla uložena povinnost zpřístupnit dokumenty týkající se výlučně Letiště Praha, ale současně odvolací soud doplnil, že tyto dokumenty mají být zpřístupněny, jak ve vztahu k reklamě na Letišti Praha, tak ve vztahu k reklamě mimo Letiště Praha.
14. Při řešení otázky ad b) se podle žalované odvolací soud odchýlil zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1908/2006, a ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, neboť svědkyně K. H. D. ze společnosti PwC byla vyslýchána ohledně jejích odborných znalostí, přesto soud prvního stupně z její výpovědi učinil řadu skutkových zjištění, které odvolací soud převzal a při stanovení rozsahu dokumentace nutné k provedení auditu čistých tržeb se řídil odbornými názory svědkyně.
15. Odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího (též Ústavního) soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1239/2007, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1733/2017, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 346/2005, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4608/2015, od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011, ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1667/2017, a od nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 286/95, a ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu
– na https://nalus.usoud.cz ) při řešení otázky ad c) spatřuje žalovaná v tom, že odvolací soud žalované uložil povinnost zpřístupnit dokumenty a informace auditorovi. Tím však rozhodl o uložení jiné povinnosti, než kterou specifikovala žalobkyně ve své žalobě, přisoudil něco, co žalobkyně nepožadovala a dopustil se excesu z předmětu řízení vymezeného žalobou, neboť žalobkyně se domáhala toho, aby dokumenty a informace pro audit čistých tržeb předložila žalovaná přímo jí, nikoli třetí osobě. Rovněž namítla, že tímto postupem došlo k zásahu do práva žalované na přístup k soudu, respektive na soudní ochranu a spravedlivý proces.
16. K otázce ad d) žalovaná tvrdí, že v řízení bylo prokázáno splnění smluvní povinnosti žalovanou již v březnu 2017, kdy připravila v sídle v Praze podklady k auditu čistých tržeb v rozsahu předvídaném čl. 12 smlouvy (podle výkladu žalované), a že nebyl proveden pouze z důvodů na straně žalobkyně, která neurčila osobu statutárního auditora nebo auditorskou společnost a požadovala zpřístupnění pro sebe, na což však neměla právo, nadto ve větším rozsahu, než bylo stanoveno ve smlouvě. Žalovaná tak je přesvědčena, že nemohla být v prodlení se splněním své povinnosti. Pokud odvolací soud uložil splnění povinnosti, kterou žalovaná neporušila, postupoval podle ní v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008, ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 830/2010, a ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008.
17. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání považovala dovolání jednak za nepřípustné, neboť podle ní žalovaná brojí nikoli proti právnímu posouzení věci, ale proti skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům, jednak za nedůvodné, neboť odvolací soud posoudil všechny otázky správně. Výklad čl. 12 smlouvy k rozsahu poskytnutí dokumentů a informací má za souladný s výkladovými pravidly obsaženými v §266 obch. zák., §35 odst. 2 obch. zák. i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K otázce druhé tvrdí, že výklad čl. 12 smlouvy nebyl učiněn na základě žádného odborného či právního závěru, nadto svědkyně žádné právní závěry ani žádné odborné závěry nečinila. Podle jejího názoru soud ani nepřekročil návrh žalobkyně, pokud uložil povinnost poskytnout dokumenty a informace auditorovi. Žalobkyně se v řízení domáhala, aby žalovaná řádně splnila povinnost sjednanou v čl. 12 smlouvy a pokud odvolací soud stanovil konkrétní způsob, jakým má žalovaná povinnost vymáhanou žalobkyní splnit, nebylo žalobkyni přiznáno jiné plnění, než jaké v žalobním petitu požadovala. Důvodná podle žalobkyně není ani poslední otázka, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaná neposkytla údaje a podklady, které byla povinna podle čl. 12 smlouvy poskytnout.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolací soud neshledal dovolání přípustným pro řešení otázek ad b). Pokud žalovaná tvrdí, že svědkyně byla vyslýchána ohledně toho, jaké závěry z hlediska své odbornosti k řešené věci dovozuje, tedy k otázkám, jejichž zodpovězení předpokládá posouzení na základě odborných znalostí, patrně přehlíží, že svědkyně byla vyslýchána pouze k tomu, jakou pozici zastává ve společnosti PwC, osvětlila činnost auditorské společnosti, dále vylíčila, jak probíhala komunikace se žalobkyní a žalovanou, popsala okolnosti uzavření smlouvy mezi ní a žalobkyní, jak chtěla postupovat při plnění této smlouvy, jakož i k okolnosti, které vedly k tomu, že společnost PwC plnění podle smlouvy uzavřené se žalobkyní neposkytla. Šlo tedy o okolnosti svědčící o chování stran smlouvy o reklamě po jejím uzavření, k nimž soud při výkladu smlouvy přihlíží. Pokud odvolací soud, který převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, z obsahu takové výpovědi vycházel, od žalovanou citované rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil.
21. Přípustnost dovolání nemohou založit ani otázky ad d), neboť odvolací soud neučinil skutkový závěr, který tvrdila žalovaná v dovolání, že byla ochotna a připravena svou smluvní povinnost podle čl. 12 dobrovolně splnit a k jejímu nesplnění došlo pouze z důvodu prodlení žalobkyně, která neposkytla nezbytnou součinnost. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Přípustnost dovolání tedy podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
22. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky postupu soudu při výkladu právního úkonu, konkrétně při výkladu čl. 12 smlouvy o reklamě ve vztahu k rozsahu povinnosti žalované zpřístupnit žalobkyni údaje pro provedení kontroly a auditu výpočtu čistých tržeb, kterou žalovaná předkládá k dovolacímu přezkumu prostřednictvím dílčím způsobem formulovaných otázek ad a), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
25. Podle §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
26. Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že při pochybnostech o obsahu právního úkonu vyjádřeného slovy je třeba jeho obsah zjistit za použití výkladových pravidel (§35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy §266 obch. zák.), která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným nejen na jazykovém vyjádření právního úkonu, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby v okamžiku uzavírání smlouvy). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, a ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015). Ústavní soud pak k tomu vyložil, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, z následné judikatury Nejvyššího soudu srov. rozsudky ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5196/2017).
27. Pro právní úkony v oblasti obchodních závazkových vztahů (o takový úkon ve zde souzené věci jde), pak platí, že při výkladu projevu vůle podle §266 obch. zák. je v první řadě určující úmysl jednající smluvní strany, a to za předpokladu, že její úmysl byl druhé straně znám anebo jí musel být znám (tj. podle tzv. subjektivního hlediska). Nebyl-li druhé smluvní straně úmysl jednajícího znám a ani jí nemohl být znám (tedy není-li možné skutečnou nebo předpokládanou znalost vůle jednajícího prokázat), vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení adresáta, popř. podle toho, jaký význam se výrazům použitým v právních úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní zvyklosti přikládá (tj. podle tzv. objektivního hlediska). Při výkladu projevu vůle podle subjektivního nebo objektivního hlediska současně platí, že musí být přihlédnuto jednak ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jednak k následnému chování stran, připouští-li to povaha věcí (srov. k tomu například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 268/2012, či ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3348/2020). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012).
28. V nyní projednávané věci se odvolací soud výše uvedenými pravidly důsledně neřídil, pokud při výkladu čl. 12.1 smlouvy o reklamě který ukládal povinnost žalované zajistit, aby byly v tam vymezeném časovém období k dispozici „veškeré údaje potřebné pro výpočet čistých tržeb k auditu a kontrole ze strany CAH“ (žalobkyně), vycházel z toho, že pro účely smysluplné a funkční kontroly výpočtu tzv. čistých tržeb, je nezbytné, aby žalovaná zpřístupnila žalobkyni nejen údaje, které ve svém účetnictví eviduje ve vztahu k reklamě na Letišti Praha, ale též údaje ostatní, tj. údaje evidované v účetnictví žalované k reklamě mimo Letiště Praha, neboť jen tak může být skutečně ověřeno, že žalovaná vypočetla čisté tržby v souladu s mechanismem definovaným ve smlouvě, tj. že do nich zahrnula veškeré tržby z prodeje reklamy na Letišti Praha a že zároveň odečetla pouze takové náklady, které se vztahují výlučně k reklamě na Letišti Praha. Poskytnutí údajů vztahujících se (podle účetnictví žalované) pouze k reklamě na Letišti Praha, přitom odvolací soud považoval za nefunkční a nadbytečný kontrolní mechanismus, který by znamenal jen matematický přepočet čistých tržeb (kontrolu správnosti a úplnosti zahrnutí veškerých vstupních hodnot) z údajů, které žalovaná žalobci poskytovala pravidelně každoročně podle čl. 10.3 písm. e) smlouvy o reklamě.
29. Otázkou skutečné vůle stran, kterou je nezbytné zkoumat primárně (pouze není-li možné skutečnou nebo předpokládanou znalost vůle jednajícího prokázat, lze přistoupit k výkladu projevu vůle podle tzv. objektivního hlediska) se odvolací soud při výkladu rozsahu povinnosti žalované sjednané v čl. 12.1 smlouvy o reklamě řádně nezabýval, pokud se nijak nevypořádal se skutkovými zjištěními o okolnostech sjednávání smlouvy o reklamě, které učinil soud prvního stupně z výslechu svědka B. Ch., jenž byl přítomen při sjednávání smlouvy (veškerá skutková zjištění soudu prvního stupně přitom odvolací soud považoval za správná a odkázal na ně), že při vyjednávání smlouvy o reklamě a jejího čl. 12 nebyl vznesen ze strany žalobkyně požadavek, aby mohla při auditu nahlížet i do tržeb vztahujících se k provozování městského mobiliáře (jiné reklamní činnosti žalované mimo Letiště Praha, o které žalobkyně při uzavření smlouvy o reklamě věděla), že takový případný požadavek by nebyla schopna žalovaná akceptovat a že byl vznesen pouze požadavek žalobkyně, aby auditor, který měl provádět audit čistých tržeb, dostal k dispozici záznamy o tržbách, které se týkají letiště. V rámci posouzení toho, jaký byl skutečný úmysl stran ohledně rozsahu provedené kontroly (resp. jaký byl úmysl jedné z nich, který byl druhé straně znám anebo jí musel být znám) se tedy odvolací soud nevypořádal se zjištěními o okolnostech uzavření smlouvy, jež mohly svědčit o odlišném (oproti odvolacím soudem dovozovanému) úmyslu stran. V tom je právní posouzení odvolacího soudu při výkladu smlouvy neúplné a tudíž nesprávné.
30. Nadto se nelze bez dalšího (bez provedení řádného výkladu přihlížejícího k veškerým okolnostem souvisejícím s projevem vůle) ztotožnit ani s úvahou odvolacího soudu, že úmyslem stran nemohlo být sjednání kontrolního mechanismu v nefunkční podobě (tj. že jiný užší výklad rozsahu povinností žalované by byl zjevně nelogický), neboť není zřejmé, v čem by muselo být z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní sjednání kontrolního mechanismu, jehož smyslem by bylo provedení kontroly správnosti závěrů vyplývajících z podrobných záznamů o čistých tržbách vyhotovených externím auditorem žalované [které žalobkyni každoročně předkládala žalovaná podle čl. 10.3 písm. e) smlouvy], prostřednictvím kontroly záznamů (podkladů) evidovaných v účetnictví žalované ve vztahu k Letišti Praha, z nichž takový externí auditor žalované vycházel, tj. sjednání kontroly, jejímž smyslem by bylo ověření správnosti postupu externího auditora žalované prostřednictvím auditu vlastním auditorem určeným žalobkyní (na základě týchž podkladů). I taková případná kontrola by určitý smysl dávala, neboť by eliminovala pochybení při postupu externího auditora žalované.
31. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spočívá v neúplnosti provedeného výkladu smlouvy o reklamě, při kterém nebylo přihlíženo k veškerým zjištěným okolnostem. Nejvyšší soud přitom nikterak nepředjímá a ani nenaznačuje, s jakým výsledkem by měl být řádný výklad proveden (na základě výsledků již provedeného, příp. doplněného či zopakovaného dokazování).
32. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení stiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. dalšími vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
33. Prostřednictvím otázky ad c) žalovaná namítala vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud přisoudil něco jiného, než čeho se domáhala žalobkyně.
34. Jednou z obligatorních náležitostí žaloby je údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), který musí být v žalobě vyjádřen způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, tedy požaduje-li, aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí však soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 odst. 2 o. s. ř.). Je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší §155 odst. 1 o. s. ř. ani jiné zákonné ustanovení (včetně §153 odst. 2 o. s. ř.), jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2006 sp. zn. 32 Odo 511/2006, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1733/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, a ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011).
35. Ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. je jedním z důležitých projevů dispoziční zásady a vyplývá z něj, že, až na výjimky tam uvedené, je soud ve sporném řízení vázán návrhem žalobce. Porušení této zásady lze v rovině ústavněprávní nahlížet jako porušení práva na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95) a rovněž práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08). V řízení o žalobě na plnění proto soud musí rozhodovat o uložení takové povinnosti, jejíhož splnění se žalobce žalobou domáhá. Od žalobního návrhu se soud nemůže odchýlit tak, že by rozhodoval o uložení jiné povinnosti, než kterou specifikoval žalobce ve své žalobě. Pokud by to soud učinil, porušil by tím princip autonomie vůle, dispoziční zásadu, jakož i princip nestrannosti soudu a rovnosti stran (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 346/2005).
36. V projednávané věci s ohledem na její charakter a požadované plnění nebylo možné řízení zahájit bez návrhu a ani z právního předpisu nevyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Soud tedy podle §153 odst. 2 o. s. ř. nemohl přisoudit něco jiného, než čeho se žalobkyně domáhala. Žalobkyně v řízení od počátku požadovala, aby byly předmětné dokumenty a informace poskytnuty jí jako oprávněné smluvní straně za účelem provedení kontroly a auditu čistých tržeb, netvrdila, že by ve smlouvě byla povinnost žalované sjednána ve prospěch třetí osoby a nedomáhala se plnění ve prospěch třetí osoby. V žalobě (i v průběhu celého řízení před soudy nižších stupňů) zdůrazňovala, že smluvní povinnost žalované k poskytnutí údajů podle čl. 12 smlouvy o reklamě směřuje vůči ní (odkazovala též na svou povinnost mlčenlivosti sjednanou v čl. 24 smlouvy o reklamě, na to, že zavázala k dodržení této povinnosti i společnost PwC, kterou pověřila provedením auditu, a na přijetí dalších opatření k zachování důvěrnosti) a že žalovaná nemá podle smlouvy oprávnění zasahovat do jejího výběru auditora a prostřednictvím takových námitek odpírat splnění smluvní povinnosti.
37. Pokud odvolací soud rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zpřístupnit dokumenty a informace auditorovi definovanému v §2 písm. f) zákona č. 93/2009 Sb. a současně tuto povinnost žalované podmínil povinností žalobkyně písemně označit žalované takového auditora (a uplynutím 30 dnů od tohoto označení) s tím, že stanovené povinnosti žalované zaniknou, pokud žalobkyně neoznačí žalované takového auditora ve lhůtě jednoho roku od právní moci tohoto rozsudku, neodpovídá jeho rozhodnutí povinnostem žalované, jejichž splnění požadovala žalobkyně v žalobě. Žalobkyně plnění žalované poskytnuté auditorovi nepožadovala. Nejde o pouhou jinou formulaci žalobního petitu, ani o částečné vyhovění žalobě. Uložení povinnosti žalované ve vztahu k auditorovi (třetí osobě), nebylo podle obsahu žaloby součástí předmětné povinnosti žalované ve vztahu k žalobkyni, jejíhož splnění se žalobkyně domáhala v řízení, a to ani jako jiný způsob plnění žalované vůči žalobkyni žalobkyní požadovaný či jí akceptovaný (jak nyní tvrdí žalobkyně ve vyjádření k dovolání). Jde o jiný obsah povinnosti uložené žalované, tedy o přisouzení jiného než žalobou požadovaného plnění, aniž však pro to byly splněny podmínky uvedené v §153 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na shora uvedené tak odvolací soud zatížil řízení vadou, pokud žalované uložil povinnost, kterou žalobkyně v řízení nepožadovala. Skutečnost, že až ve vyjádření k dovolání žalobkyně akceptovala plnění poskytnuté pouze auditorovi jako plnění jí požadované, není pro takové posouzení rozhodná, neboť pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §243f odst. 1 o. s. ř.).
38. Pokud žalovaná v dovolání dále namítala vnitřní rozpornost a z toho vyplývající materiální nevykonatelnost bodu 1 výroku I napadeného rozsudku, a argumentovala tím, že odvolací soud jí uložil povinnost zpřístupnit dokumenty týkající se výlučně Letiště Praha, zároveň však dodal, že tyto dokumenty mají být poskytnuty ve vztahu k reklamě na Letišti Praha, i ve vztahu k reklamě mimo Letiště Praha, pak takovou vadu řízení dovolací soud neshledal.
39. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu splnění předpokladů materiální vykonatelnosti musí vyplývat z výroku rozhodnutí, který lze vykládat v souvislosti se záhlavím rozhodnutí nebo s odůvodněním, jestliže to obsah výroku blíže ozřejmuje a lze-li jeho pomocí odstranit případné pochybnosti o obsahu a rozsahu uložených povinností s přihlédnutím k povaze věci nebo k předepsanému způsobu exekuce. Pomocí odůvodnění rozhodnutí však nelze výrok doplňovat či opravovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1720/2004, uveřejněném pod č. 47/2005 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2021/2007, ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1947/2005, nebo ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Cdo 1045/2007).
40. Z bodu 1 výroku I napadeného rozsudku (kterým byly žalované uloženy povinnosti k nepeněžitému plnění, jak byly popsány výše) je patrné, že žalované bylo uloženo zpřístupnit veškeré záznamy o účetní evidenci [obsahující údaje tam blíže podrobně popsané – srov. výše údaje ad 2) až 8)] ve vztahu k reklamě na letišti Praha, i ve vztahu k reklamě mimo letiště Praha. Pokud odvolací soud použil ve zmíněném výroku též formulace: „… hrubé výnosy žalované získané od inzerentů nebo reklamních agentur z prodeje prostor na reklamních médiích umístěných na reklamních plochách na Letišti Václava Havla Praha …“ a „… veškerých provizí, objemových slev (rabatů), slev nebo jiných odměn vyplacených reklamním agenturám nebo inzerentům nebo zprostředkovatelům, ale pouze v tom rozsahu, v němž se takové slevy vztahují výlučně k reklamě na Letišti Václava Havla …“ [srov. výše formulaci povinnosti žalované ad i)], je zjevné, že tím nevymezoval rozsah údajů a informací, které má žalovaná zpřístupnit, nýbrž prostřednictvím (též) těchto formulací pouze specifikoval účel, za jakým byla žalované povinnost zpřístupnit účetní záznamy uložena, tj. definoval (podle smlouvy) pojem tzv. čistých tržeb a způsob jejich výpočtu, jehož kontrola správnosti a úplnosti měla být účelem povinnosti uložené žalované. Jinak řečeno vedlejší věta formulovaná v bodě 1 výroku I napadeného rozsudku začínající slovy: „kterými jsou hrubé výnosy …“ se nevztahuje k slovnímu spojení „veškeré záznamy obsahující údaje potřebné pro kontrolu správnosti a úplnosti výpočtu“ a nespecifikuje rozsah záznamů, které má žalovaná zpřístupnit, nýbrž se vztahuje ke slovnímu spojení „čistých tržeb za rok 2013, 2014, 2015, a 2017“, a pojem „čisté tržby“ blíže specifikuje [opět srov. výše formulaci povinnosti žalované ad i)].
41. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v dovoláním napadeném rozsahu (body 1, 2 a 3 výroku I), a to včetně závislých výroků napadeného rozsudku (bod 5 výroku I a výrok II), neboť ohledně nich nebyl vázán rozsahem dovolacích návrhů (srov. §242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Bod 5 výroku I napadeného rozsudku je závislým na bodu 1 a 2 jeho výroku I, neboť odvolací soud odůvodnil zamítnutí žaloby o zpřístupnění všech údajů a poskytnutí součinnosti přímo k rukám žalobkyně zejména rozsahem informací, jež mají být žalovanou poskytnuty. Neobstál-li jako správný výrok I napadeného rozsudku v bodech 1 a 2 (které se týkají rozsahu povinnosti žalované poskytnout údaje za účelem kontroly a auditu správnosti výpočtu čistých tržeb), nemůže samostatně obstát ani bod 5 výroku I napadeného rozsudku, který z bodu 1 a 2 výroku I napadeného rozsudku vychází. Výrok II napadeného rozsudku je závislým výrokem, neboť jím bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení (rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je závislé na rozhodnutí o věci samé). Po zrušení věci jsou tedy opětovnému odvolacímu přezkumu otevřeny sporné otázky rozsahu povinností žalované k poskytnutí údajů za účelem kontroly a auditu správnosti výpočtu čistých
tržeb – s výjimkou povinností uvedených v bodě 4 výroku I napadeného rozsudku, kterým byla žaloba částečně zamítnuta a který nebyl dovoláním dotčen – a určení osoby, které mají být podle výkladu smlouvy údaje poskytnuty.
42. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu