ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2591.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2591/2023-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) I. S. , b) M. K. , c) E. K. , a d) O. Š. , všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o převodu zemědělských pozemků oprávněným osobám, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 9/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2023, č. j. 21 Co 15/2023-332, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem, výrokem I., Krajský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. 10. 2022, č. j. 5 C 9/2022-277, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci coby oprávněnými osobami smlouvu (v tam uvedeném znění) o bezúplatném převodu pozemků v katastrálních územích XY, XY, XY, XY a XY [jako náhradních zemědělských pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“] a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. až V. rozsudku soudu prvního stupně); výroky II. až V. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. napadla dovoláním žalovaná (dále jen jako „dovolatelka“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné považuje dovolatelka odvolacím soudem přijaté závěry o kvantifikaci žalobci uplatňovaného restitučního nároku, se zřetelem na ocenění některých – oprávněné osobě odňatých a pro zákonem stanovenou překážku nevydaných – pozemků jako stavebních, kdy své námitky připíná zejména k ocenění pozemku PK XY v k. ú. XY, pro jehož kategorizaci jako pozemku stavebního dle jejího přesvědčení nebyly naplněny veškeré podmínky. V tomto směru kritizuje i závěry čerpané ze znaleckého posudku opatřeného žalobci a vytýká, že soudy nevyhověly jejímu návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku, v čemž spatřuje i porušení svého práva na spravedlivý proces. Za nesprávný a vybočující z konstantní judikatury považuje i odvolacím soudem přijatý závěr, že neuspokojení žalobci uplatňovaného nároku lze přičíst její liknavosti a svévoli; namítá, že v tomto směru odvolací soud ve svých úvahách nikterak nezohlednil okolnost, že z podnětu žalobců v roce 2021 žalovaná přistoupila k přecenění některých pozemků. Nedostatečnou aktivitu spatřuje dovolatelka právě na straně žalobců, jež byli po řadu let pasivní a až v roce 2021 začali usilovat o přecenění svých restitučních nároků. Dle dovolatelkou prezentovaného názoru tak nelze mít podmínky pro uspokojení žalobci uplatňovaných nároků mimo proces veřejných nabídek za splněné.
3. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), za níž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
4. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
5. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
9. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
10. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
11. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
12. Vycházel-li odvolací soud (při aprobaci soudem prvního stupně učiněných závěrů, jež vzal za správné) mimo jiné i ze zjištění, že žalovaná dlouhodobě evidovala restituční nárok žalobců (oprávněných osob) v nesprávné výši a že v reakci na žalobci důvodně podanou žádost v roce 2021 přistoupila toliko k částečnému přecenění nároku, zatímco ve vztahu k některým pozemkům setrvala na jejich nesprávném ocenění (a jí evidovaná výše restitučního nároku žalobců tak nekoresponduje hodnotě soudem zjištěné), kdy na základě nesprávné kvantifikace nároku byla eliminována účast žalobců ve veřejných nabídkách a ti tak ani nemohli uspokojit svůj nárok tímto zákonem zásadně předpokládaným způsobem, nadto v situaci, kdy ani veřejné nabídky žalované (či jejího právního předchůdce) neměly ve vztahu k restitučním nárokům žalobců dostatečné kvalitativní a kvantitativní parametry, nelze soudem učiněný hodnotící závěr, že neuspokojení nároku žalobců lze přičítat liknavosti a svévoli žalované (pročež se žalobci mohou domáhat uspokojení nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků), kvalifikovat jako nepřiměřený.
13. Dovolatelkou vznášená kritika vůči soudy učiněným závěrům o svévoli a liknavosti, relativizující současně i snahu žalobců o uspokojení nároku v době předcházející jeho uplatnění u soudu, vychází v převážné části z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a v tomto směru překračuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 věty první o. s. ř. (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
14. Odvolacím soudem přijaté konkluze se neodchylují ani od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1043/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021), jež se otázkou liknavosti Státního pozemkového úřadu při uspokojování restitučního nároku oprávněných osob zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. Nejvyšší soud akcentuje, že formulace určitých závěrů v jednotlivých soudních rozhodnutích je podmíněna existencí jedinečných skutkových okolností posuzovaného případu, což také limituje jejich přenositelnost do poměrů jiné věci. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. „28 Cdo 2134/2014“, je pak zjevně nesprávný (rozhodnutí pod tímto označením databází rozhodnutí Nejvyššího soudu ani neprochází).
15. Zpochybňuje-li dále dovolatelka i závěr odvolacího soudu o stavebním charakteru některých odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát (jenž s sebou nese i řešení otázky výše restitučního nároku žalobců), lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní), jíž byl opakovaně formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze pozemky ocenit jako určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020).
16. Dovolací soud ve své judikatorní praxi aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, spolu s další tam citovanou judikaturou), v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést. Samotné zjišťování ceny nemovitosti a její určení dle cenového předpisu je pak otázkou především skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§127 odst. 1 o. s. ř.); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 984/2020. Znalecký posudek je přitom jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy.
17. Závěr o charakteru jednotlivých pozemků i v daném případě učinily soudy na základě konkrétních skutkových zjištění a jejich komplexního hodnocení; u pozemků oceněných jako stavební, včetně sporného pozemku PK XY v k. ú. XY, vyšly i ze zjištění, že jde o pozemky odňaté státem za účelem plánované výstavby, následně – byť s jistým časovým odstupem – i realizované a určené k zástavbě již dobovou územně plánovací dokumentací z 30. let minulého století. Za tohoto stavu se odvolacím soudem přijatá konkluze, že plánovanou výstavbou dotčené pozemky jest ocenit jako určené pro stavbu (ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), nikterak nevymyká výše odkazované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
18. Úsudek soudů nižších stupňů o tom, že některé pozemky přešly na stát již se stavebním záměrem a na něj navazující zjištění o stavebním vývoji v dané oblasti, je přitom závěrem svou povahou skutkovým, jehož přezkum ze strany dovolacího soudu (jehož přezkum je omezen na kognici právní; srov. §241a odst. 1 věty první o. s. ř.) je tak limitován. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10. odůvodnění).
19. Pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci pak rozhodnutí odvolacího soudu v otázce stavebního charakteru těch kterých odňatých a nevydaných pozemků v době jejich přechodu na stát není v kontradikci ani k další dovolatelkou odkazované judikatuře (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015, a ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016).
20. Uplatněním námitky, že nebylo vyhověno návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku, pak dovolatelka vytýká vady řízení, jež nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.); ke zmatečnostem a jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí dovolací soud, obecně vzato, přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně, zamítly-li soudy obou stupňů návrh na vypracování revizního znaleckého posudku a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zjevné, že při ocenění odňatých pozemků oba soudy vycházely ze znaleckého posudku zpracovaného prof. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., o jehož správnosti neměly pochybnosti (shledaly-li jej vyčerpávajícím, přesvědčivým a náležitě a logicky odůvodněným, a proto neshledaly důvody pro zpracování revizního znaleckého posudku), nikterak se tím zásadám správného hodnocení posudku a rozhodovací praxí formulovaným důvodům, pro něž lze přikročit k vypracování revizního posudku či k provedení dalších důkazů, nezpronevěřily (namátkou srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, nebo ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3109/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, nebo ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3684/15). Na rozhodnutí soudu totiž zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012).
21. Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07].
22. Důvodnost i relevanci proto postrádá i výtka žalované o porušení práva na spravedlivý proces (v situaci, kdy je z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, proč soudy vycházely z těch kterých důkazů, včetně znaleckého posudku zpracovaného prof. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., a při dostatečně zjištěném skutkovém stavu věci neshledaly důvod pro zpracování revizního znaleckého posudku), nehledě na to, že názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (prezentovaný např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.).
23. Vyslovuje-li závěrem žalovaná i pochybnosti o správnosti velikosti podílů v nichž byly předmětné pozemky jednotlivým žalobcům přiřknuty, ve vztahu k této výtce již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů uplatněných v dovolání; srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.).
24. Se shora uvedeného vyplývá, že zákonem normované předpoklady přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny. Dovoláním vytčené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
25. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v té části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. až V. o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
26. Proto Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco (oprávněným) žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
28. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 10. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu