ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3627.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3627/2023-343
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Cisterciáckého opatství Vyšší Brod , se sídlem ve Vyšším Brodu, Klášter 137, identifikační číslo osoby: 00476684, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o vydání nemovitých věcí a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 93/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2023, č. j. 4 Co 169/2018-281, ve znění opravných usnesení ze dne 1. září 2023, č. j. 4 Co 169/2018-302, a ze dne 10. října 2023, č. j. 4 Co 169/2018-320, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2023, č. j. 4 Co 169/2018-281, ve znění opravných usnesení ze dne 1. září 2023, č. j. 4 Co 169/2018-302, a ze dne 10. října 2023, č. j. 4 Co 169/2018-320, se ve výrocích II., IV., V. a VI. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2018, č. j. 11 C 93/2016-121, žalobci vydal pozemky parc. č. 1697/25, parc. č. 1755/2, parc. č. 1760/4 a parc. č. 1765/2, všechny v katastrálním území Záboří u Českých Budějovic, pozemky parc. č. 819/3 a parc. č. 818/29, oba v katastrálním území Čakovec, a pozemek parc. č. 409/3 v katastrálním území Habří u Lipí, čímž v uvedeném rozsahu nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 23. 3. 2016, č. j. 286248/2013/R1146/RR18081 (výrok I.). Dále zamítl žalobu o vydání pozemku parc. č. 127 v katastrálním území Holašovice (výrok II.) a další účastnici řízení uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 30.459,90 Kč (výrok III.).
2. Rozhodnutí soudu prvního stupně je odůvodněno závěrem, že byly naplněny veškeré podmínky pro vydání žalobou vymezených pozemků oprávněné osobě (žalobci) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně podmínek negativních, tedy že není dána ani překážka zastavěnosti pozemků ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a ani restituční výluka ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Shledal, že na žádném z nárokovaných pozemků není situována veřejně prospěšná stavba, jež by umožňovala vyvlastnění pozemku, či stavba coby samostatná věc ve smyslu občanskoprávních předpisů. Uvedl také, že ani jeden z požadovaných pozemků nepředstavuje prostor bezprostředně související a nezbytně nutný k užívání přilehlých pozemků. Žalobnímu žádání tudíž vyhověl (vyjma toliko pozemku parc. č. 127 v katastrálním území Holašovice, u něhož shledal překážku bránící jeho vydání oprávněné osobě).
3. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání další účastnice řízení rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 4 Co 169/2018-281, ve znění opravných usnesení ze dne 1. 9. 2023, č. j. 4 Co 169/2018-302, a ze dne 10. 10. 2023, č. j. 4 Co 169/2018-320, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. týkající se pozemku parc. č. 1765/2 v katastrálním území Záboří u Českých Budějovic a pozemků parc. č. 819/3 a parc. č. 818/29, obou v katastrálním území Čakovec, potvrdil (výrok I.) a v části výroku I. ohledně pozemků parc. č. 1697/25, parc. č. 1755/2, parc. č. 1760/4, všech v katastrálním území Záboří u Českých Budějovic, a pozemku parc. č. 409/3 v katastrálním území Habří u Lipí (dále „předmětné pozemky“) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se tyto pozemky žalobci nevydávají (výrok II.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se žalobci vydává pozemek parc. č. 1755/12 v katastrálním území Záboří u Českých Budějovic vymezený geometrickým plánem číslo 348-36/2023 ze dne 24. 4. 2023 vyhotoveným A. L., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a tím se ve vztahu k uvedenému pozemku nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 23. 3. 2016, č. j. 286248/2013/R1146/RR18081 (výrok III.). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil rovněž tak, že se žalobci nevydávají pozemky parc. č. 1755/2 a parc. č. 1755/11, oba v katastrálním území Záboří u Českých Budějovic, vymezené geometrickým plánem číslo 348-36/2023 ze dne 24. 4. 2023 vyhotoveným A. L. (dále též „předmětné pozemky“), který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok IV.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.).
4. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil existenci překážky pro vydání předmětných pozemků žalobci dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Konstatoval, že na pozemcích parc. č. 1697/25, parc. č. 1760/4, a parc. č. 1755/11, všech v katastrálním území Záboří u Českých Budějovic, a na pozemku parc. č. 409/3 v katastrálním území Habří u Lipí se nachází přístupové komunikace k okolním nemovitostem a pozemek parc. č. 1755/2 v katastrálním území Záboří u Českých Budějovic, jakož i pozemek parc. č. 409/3 v katastrálním území Habří u Lipí, je nezbytně nutný pro užívání a údržbu stavby na sousedním pozemku. Uzavřel proto s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 264/2022 (označené usnesení je přístupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz ), že dané pozemky nelze žalobci vydat do jeho vlastnictví.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud nezkoumal existenci výlukového důvodu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ke dni uplatnění restitučního nároku, popřípadě ke dni svého rozhodování. Upozornil, že odvolací soud při určení, zda jsou předmětné pozemky dotčeny výlukovým důvodem, vycházel z blíže neurčeného časového okamžiku. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nezkoumal režim veřejného užívání u předmětných pozemků, neprovedl test proporcionality ve vztahu k prosazení veřejného zájmu na zajištění komunikačního spojení nemovitostí oproti zájmu na naturální restituci a ani nezohlednil individuální rozměr věci. Dle názoru žalobce vyšel odvolací soud z nepřípustně redukované konkluze, že vede-li přes některý z předmětných pozemků cesta, není možno jej bez dalšího s poukazem na ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vydat oprávněné osobě. Dále se domnívá, že postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do práva žalobce na spravedlivý proces, neboť jej odvolací soud neseznámil s hodnocením důkazů, které je odlišné od hodnocení soudu prvního stupně, nepoučil jej o tom pro účely dokazování a neumožnil mu vyjádřit se k jeho novým skutkovým zjištěním a právnímu hodnocení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu tak pokládá za překvapivé. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. a IV. zrušil.
6. Další účastnice řízení ve vyjádření k dovolání přisvědčila správnosti rozsudku odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. 5. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 26. 5. 2016 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem předkládané otázky, zda jsou ve vztahu k předmětným pozemkům naplněny podmínky pro uplatnění výluky z vydání nemovité věci podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a tudíž by dané pozemky nebylo možné v restitučním řízení vydat osobě oprávněné [§3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.]. Odvolací soud se v poměrech projednávané věci při řešení nastolené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobce shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
10. Se zřetelem na ustanovení §242 odst. 3, věta první, o. s. ř. zůstalo mimo dovolací přezkum posouzení správnosti závěrů soudů obou stupňů, že žalobce je oprávněnou osobou dle ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. Řešení této otázky dovolatel, jímž je žalobce, logicky nenastolil a další účastník řízení dovolání nepodal. Ostatně právní otázka, zda je žalobce oprávněnou osobou se zřetelem na rozhodné období vymezené v ustanovení §1 zákona č. 428/2012 Sb., v němž měla být na žalující církevní právnické osobě (či jejím právním předchůdci) majetková křivda spáchána, byla pro poměry přítomné právní věci závazně vyřešena v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19.
11. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. představuje reflexi veřejného zájmu, jímž je nutno poměřovat jinak obecně vyjádřenou vůli zákonodárce zmírňovat křivdy nastalé v důsledku skutečností vypočtených v §5 téhož zákona. Ty zohledňují současný faktický či právní stav věci, jejímž odnětím byla způsobena majetková křivda, s těmi důsledky, že se taková věc oprávněné osobě nevydá, ačkoliv ostatní podmínky zákona o majetkovém vyrovnání jsou splněny. Judikaturou Nejvyššího soudu bylo petrifikováno východisko, že i při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyjádřené při výkladu obdobně konstruovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015). To se nepochybně týká i posouzení překážky pro naturální restituci takového církevního majetku, který se po odnětí stal součástí tzv. veřejného statku a je podroben režimu veřejného užívání (obdobně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017). Za přiměřeného zohlednění závěrů dovozených již v rámci výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pak překážkou vydání pozemku může být též jeho funkční souvislost se stavbou; pouze však tehdy, jde-li o stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, či přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení – areál (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015), přičemž ani sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17, jenž je přístupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ).
13. Ve vztahu k výlukovému důvodu podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v závěru, že překážkou vydání pozemku může být i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění; pod výluku z restituce z důvodu zastavěnosti pozemku jest totiž podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace) – k tomu srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, či v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018. O takový případ jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li například dotčeny institutem veřejného užívání (jako třeba veřejná prostranství nebo pozemní komunikace), kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008, jenž je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu https://www.nssoud.cz ). Naturální restituce je totiž zpravidla vyloučena tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně vzato nemohl své vlastnické právo smysluplně realizovat.
14. Při úvahách o vlastnické využitelnosti předmětu naturální restituce (možnostech realizovat ve vztahu k němu vlastnická oprávnění) a z ní plynoucí restituovatelnosti nárokované věci jest ovšem bezpochyby zvažovat vždy též hledisko proporcionality (jde-li o poměr mezi omezením restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání), kdy v tomto směru může být významné i to, jaká újma by oprávněné osobě vznikla v případě nevydání nemovitosti, v porovnání s tím, jaké bezprostřední důsledky by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob, potažmo veřejnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, nebo ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15).
15. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (kromě důvodů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, srovnej na ně odkazující usnesení ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2335/2020, ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2139/2021, ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2479/2021, ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2756/2021, ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3686/2021, nebo ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2423/2022), je přitom založena na silném akcentu restitučního předpisu na stav vydávané nemovitosti v době výzvy oprávněné osoby k jejímu vydání (viz ustanovení §12 odst. 1 věta první zákona č. 428/2012 Sb., jehož smyslem je mimo jiné zajištění určité stability stavu věci, jejíž vydání je požadováno, a zamezení účelovým změnám tohoto stavu).
16. Krom argumentační linie založené na výkladu a aplikaci ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jež za rozhodný okamžik explicitně považuje doručení výzvy povinné osobě, lze odkázat i na ustanovení §6 a §9 odst. 1 a 2 zákona č. 428/2012 Sb. Vznik práva oprávněné osoby na vydání věcí, jež jsou původním církevním majetkem, je primárně spojen s okamžikem, kdy tato osoba splní podmínky stanovené zákonem, jež jsou v koncentrované podobě vyjádřeny v ustanovení §6 zákona č. 428/2012 Sb., tj. má postavení oprávněné osoby, nemovitá věc, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, je ve vlastnictví státu a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5. Splnění těchto podmínek se bude zásadně krýt s účinností zákona č. 428/2012 Sb., přičemž ovšem nelze vyloučit, že některá z nich může být dovršena ještě v průběhu plynutí lhůty určené k podání písemné výzvy ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2703/2018, jenž byl uveřejněn pod číslem 84/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ke vzniku práva oprávněné osoby ve smyslu shora předestřeném ovšem musí přistoupit jeho uplatnění vůči příslušné povinné osobě, aby takové právo bylo aktivováno a stalo se nárokovatelným. Okamžik takové aktivace práva je ztotožnitelný s okamžikem doručení včasné a řádné výzvy k vydání věci, s nímž je pak spojen běh šestiměsíční lhůty, v jejímž průběhu je povinná osoba povinna nárokovanou věc na základě uzavřené dohody vydat. Z textace zákonného znění ustanovení §6 zákona č. 428/2012 Sb. (… „vydá“…), respektive ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. (… „uzavře“…), vyplývá, že při splnění zákonných podmínek k vydání věci na straně oprávněné osoby a absenci překážek pro vydání věci upravených v případě, je-li povinnou osobou některý ze subjektů uvedený v ustanovení §4 písm. a) nebo b) zákona č. 428/2012 Sb., v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., přitom není na úvaze povinné osoby, zda nárokovanou věc vydá či nikoliv.
17. V dané souvislosti sluší se připomenout i tu rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu, dle níž ustanovení restitučních předpisů je nutno prioritně vykládat s ohledem na jejich účel (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální ( in integrum ). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí a jednotlivé výlukové důvody je třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03). Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro restituční zákonodárství a jež byla zformulována a opakovaně akcentována v poměrech reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále srovnej např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11), do právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám zákonodárce (viz ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.), kdy pozdější aplikační praxe již hovoří o zásadě ex favore restitutionis (viz nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., bod 342; dále pak např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16).
18. Vzhledem k výše uvedenému se pak právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o uplatnění výluky z naturální restituce dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. – jeví být přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné. Odvolací soud totiž nedostatečně prošetřil kritéria z hlediska aplikace ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. rozhodná v individuálních poměrech posuzované věci. Za splnění naznačené povinnosti nelze mít omezené konstatování, že se na předmětných pozemcích parc. č. 1760/4 a parc. č. 1755/11, obou v katastrálním území Záboří u Českých Budějovic, a parc. č. 409/3 v katastrálním území Habří u Lipí nachází přístupové komunikace k nemovitostem ve vlastnictví třetích osob. Odvolací soud se nikterak nezabýval tím, zda uvedené pozemky naplňují širší (nezbytnou a ničím nenahraditelnou) komunikační potřebu ve vztahu k nemovitostem ve vlastnictví třetích osob a zjevně tak neuvážil hledisko proporcionality. Prosazení veřejného zájmu na zajištění komunikačního spojení nemovitostí oproti zájmu na vlastnickou restituci lze označit jako proporcionální v případě, že neexistuje jiná alternativa přístupu k nemovitostem ve vlastnictví třetích osob. Pokud je splněna podmínka komunikační nezbytnosti pro potřeby vlastníků nemovitostí, je založeno i „právo“ vstupu třetím subjektům, tedy neomezenému okruhu osob (veřejnosti); pro překážku spočívající v realizaci veřejného zájmu pak není namístě restituci v naturální formě uskutečnit, jelikož oprávněná osoba by objektivně nemohla plně realizovat své vlastnické právo a užívat dané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restituce podle zákona č. 428/2012 Sb., jímž je napravení majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v ustanovení §5 zákona č. 428/2012 Sb., nikoliv navracení holého vlastnictví k pozemku (k tomu srovnej též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 264/2022). Ve vztahu k pozemku parc. č. 1697/25 v katastrálním území Záboří u Českých Budějovic pak sice odvolací soud uvedl, že se jedná o jedinou přístupovou komunikaci pro vozidla a techniku k rybníku Roubíček, nikterak však nevyhodnotil, zda vlastnické poměry k pozemkům v dotčené lokalitě mohou mít vliv na posouzení intenzity veřejného zájmu, jenž v současnosti působí proti naturálnímu uspokojení restitučního nároku žalobce (srovnej přiměřeně např. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015).
19. Byť zjištění, zda je určitý pozemek se stavbou bezprostředně související nebo nezbytně nutný k jejímu užívání, případně prvkem uceleného areálu, představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou, odpověď na niž se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, popřípadě též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, nebo dále usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.), nelze v tomto směru ohledně pozemku parc. č. 1755/2 v katastrálním území Záboří u Českých Budějovic a pozemku parc. č. 409/3 v katastrálním území Habří u Lipí jako korektní akceptovat kategorické úvahy odvolacího soudu, vychází-li tyto v podstatě pouze z jejich situování v těsné blízkosti staveb ve vlastnictví třetích osob (v případě pozemku parc. č. 1755/2 jde o stavbu č. p. 26, jež je součástí pozemku parc. č. st. 41/3, a u pozemku parc. č. 409/3 se jedná o stavbu č. p. 26 tvořící součást pozemku parc. č. st. 29). I v této souvislosti odvolací soud hledisko proporcionality (spočívající v porovnání újmy oprávněné osoby v případě nevydání nemovitostí s bezprostředními důsledky, které by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob; srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018) zcela ve svých úvahách pominul. Jeví se ostatně vhodným podotknout, že je-li spatřován veřejný zájem na tom, aby byly dotčené pozemky považovány za jeden funkční celek a aby bylo zachováno jejich stávající využití, lze také zohlednit, že změnou vlastníka se bez dalšího nezmění způsob využití těchto pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011).
20. Současně se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu řešící otázku určení časového kritéria rozhodného pro aplikaci těch ustanovení právního předpisu, jejichž subsumpční podmínky nejsou spojeny s uvedením konkrétního časového okamžiku. Odvolací soud v rozporu s výše citovanou judikaturou nezkoumal, zda byl výlukový důvod dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. dán k okamžiku doručení výzvy oprávněné osoby k vydání předmětných pozemků osobě povinné, respektive z odůvodnění jeho rozhodnutí není vůbec patrno, k jakému konkrétnímu datu naplnění podmínek výlukového důvodu upraveného v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. posuzoval. Naznačený nedostatek v postupu odvolacího soudu se pak nejzřetelněji projevuje v závěrech formulovaných ve vztahu k pozemku parc. č. 1697/25 v katastrálním území Záboří u Českých Budějovic, jelikož ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se podává, že na předmětném pozemku parc. č. 1697/25 se nachází obtoková stoka rybníka Roubíček (viz bod 52. ve spojení s bodem 68. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zde zmíněné sdělení Magistrátu města České Budějovice, odboru ochrany životního prostředí, ze dne 29. 12. 2017 a vyjádření Rybářství Hluboká cz. s. r. o. ze dne 17. 1. 2018). Totéž pak vyplývá i z tvrzení samotné další účastnice řízení (viz např. její vyjádření ze dne 24. 11. 2017 učiněné v řízení před soudem prvního stupně, že se na předmětném pozemku parc. č. 1697/25 nachází vybagrované koryto, blíže neznámého vzhledu a doby provedení, jakož i odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž další účastnice řízení sdělila, že předmětný pozemek parc. č. 1697/25 je tvořen odvodňovací stokou). Odvolací soud přitom z blíže nekonkretizované ortofotomapy dovodil, že se na zmíněném pozemku nachází jediná a zjevně využívaná přístupová komunikace k rybníku Roubíček.
21. S ohledem na přípustnost dovolání se Nejvyšší soud zabýval rovněž tím, zda je řízení před soudy nižších stupňů zatíženo vadami ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., podle něhož je-li dovolání (jako v projednávané věci) přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
22. Námitku žalobce, jejíž podstatou bylo tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a také od judikatury Ústavního soudu tím, že žalobce neseznámil se svým hodnocením důkazů, které bylo odlišné od hodnocení shodných důkazů soudem prvního stupně, nepoučil jej o tom pro účely dokazování a neumožnil mu vyjádřit se k jeho právnímu posouzení věci a současně, že ve vztahu k žalobci je dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu tzv. překvapivým rozhodnutím a odvolací soud zasáhl do práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud neposoudil jako vymezenou otázku procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě Ústavního soudu, ale jako výtku procesně nekorektního postupu odvolacího soudu, jíž vystihuje případ vady řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci.
23. Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, také tehdy, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Za překvapivé (nepředvídatelné) lze tudíž považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, cit výše, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010).
24. V projednávané věci soud prvního stupně vyšel z toho, že na předmětném pozemku parc. č. 1697/25 se nachází obtoková stoka rybníka Roubíček (viz bod 52. ve spojení s bodem 68. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zde zmíněné sdělení Magistrátu města České Budějovice, odboru ochrany životního prostředí, ze dne 29. 12. 2017 a vyjádření Rybářství Hluboká cz. s. r. o. ze dne 17. 1. 2018). Totéž pak vyplývá i z tvrzení samotné další účastnice řízení (viz např. její vyjádření ze dne 24. 11. 2017 učiněné v řízení před soudem prvního stupně, že se na předmětném pozemku parc. č. 1697/25 nachází vybagrované koryto, blíže neznámého vzhledu a doby provedení, jakož i odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž další účastnice řízení sdělila, že předmětný pozemek parc. č. 1697/25 je tvořen odvodňovací stokou). Ačkoli odvolací soud dospěl k závěru, že pro posouzení charakteru zmíněného pozemku je rozhodující (blíže nekonkretizovaná) ortofotomapa, seznámil s takovým náhledem účastníky řízení až v napadeném rozsudku. Účastníci řízení přitom nemohli z dosavadního průběhu řízení, argumentů stran a ani vyjádření soudu jakkoliv vytušit, že z nespecifikované ortofotomapy odvolací soud dovodí na daném předmětném pozemku existenci jediné a využívané přístupové komunikace k přilehlým pozemkům. Ani ve vztahu k ostatním předmětným pozemkům nelze postup odvolacího soudu kvitovat, jestliže odvolací soud při jednání dne 23. 5. 2023 účastníkům řízení sdělil, že „má za potřebné opakovat dokazování“ (srovnej audiozáznam z jednání před odvolacím soudem ze dne 23. 5. 2023), aniž by však jakkoli konkretizoval rozsah či obsah opakovaného dokazování. Jestliže tedy odvolací soud nikterak nevymezil rozsah či obsah opakovaného dokazování, nemůže na uvedeném ničeho změnit odvolacím soudem naznačená úvaha, že u listin coby důkazů není porušením zásady přímosti, pakliže odvolací soud důkazní význam příslušných listin přehodnotil, aniž by jimi při jednání sám vedl důkaz (k tomu srovnej přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3788/2017, či ze dne 20. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 113/2017). Hodlal-li odvolací soud odlišně hodnotit důkazy provedené soudem prvního stupně a učinit jiné skutkové závěry, nebyl sice podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. povinen dokazování zopakovat, ale měl ve vztahu k listinným důkazům v rozhodnutí alespoň vysvětlit o jaké (konkrétní) důkazy své odlišné zjištění opírá a na základě jakých úvah tak činí (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2468/2014, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2143/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 43/2017). Jestliže tak odvolací soud v projednávané nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Současně má rozměr ústavněprávní a naplňuje porušení práva žalobce na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1. Listiny základních práv a svobod).
25. Odvolací soud přitom nedostál požadavkům na odůvodnění rozhodnutí a hodnocení důkazů, pročež v tomto směru zatížil řízení před odvolacím soudem vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
26. V rozsudku ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, Nejvyšší soud vyložil, že z ustanovení §157 o. s. ř. vyplývá mimo jiné povinnost soudu v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu ustanovení §132 až §135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Tento výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci (rozsahu dokazování, složitosti dokazování skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod.).
27. Ke zjišťování skutkového stavu lze z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pouze zjistit, že z (blíže nespecifikované) ortofotomapy plyne situování využívané přístupové komunikace na předmětném pozemku parc. č. 1697/25. Následně pak již odvolací soud ve vztahu k jednotlivým předmětným pozemkům uvádí výhradně své skutkové závěry, aniž by bylo zřejmé, jak k těmto dospěl, co a jakým způsobem hodnotil.
28. Byť se jedná o otázku odůvodňování skutkových zjištění, nelze v kontextu projednávané věci přehlédnout, že jde o otázku klíčovou, neboť vedla odvolací soud k závěru o dotčení předmětných pozemků výlukovým důvodem dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a ke změně rozsudku soudu prvního stupně. Je-li požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí součástí práva na soudní ochranu (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20), pak jeho absence v posuzované věci založila porušení ústavně zaručených práv žalobce (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13).
29. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích II. a IV., jakož i v akcesorických výrocích V. a VI., zrušit a věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
30. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
31. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 12. 2023
JUDr. Michael Pažitný Ph.D.
předseda senátu