ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.675.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 675/2023-11183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovoláních, které podali obvinění M. B. , L. N. , T. P. a P. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 4 To 449/2022, sp. zn. 4 To 447/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 137/2018 a sp. zn. 3 T 6/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných M. B., L. N., T. P. a P. Š. odmítají .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 3 T 137/2018, byli obvinění M. B., L. N. a T. P. uznáni vinnými zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020 (dále jen „tr. zákoník“), a rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 3 T 6/2020 , byl obviněný P. Š. uznán vinným taktéž zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se dopustili obvinění M. B. , L. N. a T. P. spolu se spoluobviněnými F. B., V. H., J. K., J. K., M. M., jejichž trestní stíhání pro tento skutek je vedeno u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 137/2018 (obžalovaní ad. I. 1-8), a obviněný P. Š. spolu se spoluobviněnými M. P., D. S., M. S., P. Š., V. V., V. V. a P. Ž., jejichž trestní stíhání pro tento skutek je u Okresního soudu ve Strakonicích vedeno pod sp. zn. 3 T 6/2020 (obžalovaní ad. I. 9-16), jednáním spočívajícím v tom, že v Bělčicích čp. XY a čp. XY, okres Strakonice, ve skladu obchodní společnosti Č., a. s, ve skladě 02 – Bělčice, v přesně nezjištěné době, nejméně však od června roku 2015 do dne 30. 4. 2016 do 12:20 hodin, v pozici pracovníků směn A, B a C Hasičského záchranného sboru společnosti Č., a. s., společně s obž. P. Š., v pozici vedoucího skladu Č., a. s., v průběhu jejich jednotlivých pracovních směn, vzájemně koordinovali svoji činnost k jejich společnému záměru zcizit pohonné hmoty z potrubního příjmového systému pro přepravu pohonných hmot, přičemž si rozdělili úkoly spočívající v hlídání okolí, řízení vozidel, odstraňování plomb, otevření uzávěrů a tak vniknutí do uzavřeného potrubního systému, napojování donesených hadic a přečerpávání motorové nafty do připravených nádob, které po naplnění naftou nakládali do přistavených motorových vozidel, kterými vjížděli do areálu služebním vjezdem určeného pro nouzové stavy, kterým do areálu vnikali po jeho odemčení a odstranění plomby, přičemž se o tyto jednotlivé činnosti střídali, kdy celou činnost organizoval a úkoly rozděloval zejména obž. L. N., a tímto svým jednáním si přivlastnili nejméně 72.230,73 litrů motorové nafty v nejnižší zjištěné prodejní hodnotě ve výše uvedeném období 1.573.185 Kč, čímž způsobili škodu obchodní společnosti Č., a. s., se sídlem XY, Praha.
2. Za to byl obviněný M. B. odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200denních sazeb po 150 Kč, tedy v celkové výši 30.000 Kč. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to: 3 ks plastových kanystrů (věci zajištěné při domovní prohlídce dne 30. 4. 2016 č. j. KRPC-61165-326/TČ-2016-020080).
3. Obviněný L. N. byl odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200denních sazeb po 150 Kč, tedy v celkové výši 30.000 Kč. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to: 1 ks plastové nádrže IBC 1000 l , čerpací zařízení stav počítadla 00013732, 3 ks kovových sudů, 3 ks kovových kanystrů, ručního čerpadla zelené barvy s dřevěnou rukojetí, ručního čerpadla modré barvy s kovovou rukojetí, ručního čerpadla šedé barvy s kovovou rukojetí (věci zajištěné při domovní prohlídce dne 30. 4. 2016 č. j. KRPC-61165-224/TČ-2016-020080), 16 ks plastových barelů (věci zajištěné při domovní prohlídce dne 30. 4. 2016 č. j. KRPC-61165-230/TČ-2016-020080), 5 ks plastových kanystrů, 2 ks kovových kanystrů (věci zajištěné při prohlídce jiných prostor a pozemků dne 30. 4. 2016 č. j. KRPC-61165-227/TČ-2016-020080), 6 ks plastových nádrží IBC 1000 l , 2 ks kovových barelů, 12 ks plastových kanystrů, elektrického čerpadla zn. WZ 250 BY, výr. číslo: XY s připojenou hadicí bílé barvy cca 4 m a hadicí zelené barvy cca 3 m, 1 ks mobilního telefonu iPhone 6S IMEI: XY s vloženou SIM kartou XY (věci zajištěné při domovní prohlídce dne 30. 4. 2016 č. j. KRPC-61165-239/TČ-2016-020080).
4. Obviněný T. P. byl odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200denních sazeb po 150 Kč, tedy v celkové výši 30.000 Kč. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to: 29 ks plastových kanystrů, 1 ks plechových kanystrů, 6 ks plechových barelů, 5 ks plastových barelů, 1 ks plastových konví, 2 ks plastových trychtýřů, 1 páru pracovních rukavic, 3 ks hadic zakončených sítkem, 1 ks klíče na otevírání barelů (věci zajištěné při domovní prohlídce dne 30. 4. 2016 č. j. KRPC-61165-355/TČ-2016-020080).
5. Obviněný P. Š. byl rovněž odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200denních sazeb po 150 Kč, tedy v celkové výši 30.000 Kč. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to: 69 ks plastových kanystrů, 53 ks plechových kanystrů, 26 PET lahví, 6 ks plastových barelů a 4 ks plechových sudů (věci zajištěné při domovní prohlídce dne 30. 4. 2016 č. j. KRPC-61165-269/TČ-2016-020080).
6. Dále bylo rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 3 T 137/2018, rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných F. B., V. H., J. K., J. K., M. M. (obvinění ad I. 1,3-6), kdy spoluobviněný F. B. byl rovněž shledán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, a J. R. (obviněný ad. IV.), který byl shledán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči podle §230 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaném ve formě účastenství jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Poškozená společnost Č., a. s., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s požadavkem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 3 T 6/2020, bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. P., D. S., M. S., P. Š., P. Š., V. V., V. V. a P. Ž. (obvinění ad I. 9-12, 14-16). Poškozená společnost Č., a. s., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s požadavkem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. Proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 3 T 137/2018, podali obvinění M. B. , L. N. a T. P. samostatná odvolání. Odvolání podali rovněž spoluobvinění F. B., V. H., J. K., M. M. a obviněný J. R. Odvolání podal rovněž spoluobviněný J. K., který však v mezidobí zemřel (č. l. 10928 spisu sp. zn. 3 T 137/2018).
9. Proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 3 T 6/2020, podal obviněný P. Š. odvolání, stejně jako spoluobvinění M. P., D. S., M. S., P. Š., V. V., V. V. a P. Ž.
10. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 1. 2023. Jednalo se o společné odvolací řízení ve věcech vedených u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 137/2018 >1< , 3 T 6/2020 >2< , 3 T 72/2020 >3< a 3 T 7/2020 >4< .
11. Odvolací soud pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvolání poškozené Č., a. s., zrušil částečně, a to ve výrocích o náhradě škody, rozsudky Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. 10. 2021, č. j. 3 T 137/2018-10731, ze dne 19. 5. 2021, č. j. 3 T 6/2020-297, a ze dne 8. 9. 2021, č. j. 3 T 7/2020-356.
12. Pod bodem II. podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. jsou
a) obvinění 1. M. B. , L. N. a T. P. , a spoluobvinění F. B., V. H., J. K., M. M., 2. P. Š. a spoluobvinění M. P., D. S., M. S., P. Š., P. Š., V. V., V. V. a P. Ž., 3. V. L., S. S. a L. V. (obvinění ve věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 7/2020, u odvolacího soudu pod sp. zn. 4 To 450/2022), povinni zaplatit poškozené Č., a. s., se sídlem XY, Praha, na náhradě škody společně a nerozdílně částku 35.973,18 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím od 19. 6. 2020 do zaplacení při 10% ročním úročení tohoto úroku jdoucím od 19. 6. 2020 do zaplacení,
b) obvinění 1. M. B. , L. N. a T. P. a spoluobvinění F. B., V. H., J. K. a M. M., 2. P. Š. a spoluobvinění M. P., D. S., M. S., P. Š., P. Š., V. V., V. V. a P. Ž. povinni zaplatit společně a nerozdílně úrok z prodlení z částky 35.973,18 Kč ve výši 10 % ročně jdoucí od 5. 6. 2020 do 18. 6. 2020 při 10 % ročním úročení tohoto úroku jdoucím od 5. 6. 2020 do 18. 6. 2020,
c) obvinění M. B. , L. N. a T. P. a spoluobvinění F. B., V. H., J. K. a M. M., povinni zaplatit společně a nerozdílně úrok z prodlení z částky 35.973,18 Kč ve výši 10 % ročně jdoucí od 22. 5. 2020 do 4. 6. 2020 při 10% ročním úročení tohoto úroku jdoucím od 22. 5. 2020 do 4. 6. 2020, d) a obviněný J. V. (obviněný ve věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 7/2020, u odvolacího soudu pod sp. zn. 4 To 450/2022) je povinen zaplatit z titulu bezdůvodného obohacení částku 22.224 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím od 19. 6. 2020 do zaplacení při 10% ročním úročení tohoto úroku jdoucím od 19. 6. 2020 do zaplacení, přičemž v rozsahu jím poskytnutého plnění zaniká povinnost plnit dlužníkům uvedeným v bodě a) tohoto výroku a naopak,
přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Č., a. s., odkázána se zbytky uplatněných a soudem nepřiznaných nároků na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č., a. s., se svým nárokem na náhradu škody uplatněným vůči obviněnému Janu Rezkovi odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
13. Jinak zůstaly napadené rozsudky nedotčeny (bod III.).
14. V bodě IV. pak odvolací soud zamítl podle §256 tr. ř. odvolání obviněných M. B. , L. N. , T. P. , a spoluobviněných M. M. a Jana Rezka, obviněného P. Š. a spoluobviněných M. S. a P. Š. a V. V., a dále odvolání obviněných P. Š. a M. S. a M. H. (obvinění ve věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 7/2020, u odvolacího soudu pod sp. zn. 4 To 450/2022), a K. S. a P. P. (obvinění ve věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 72/2020, u odvolacího soudu pod sp. zn. 4 To 448/2022).
II.
15. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2023, podali obvinění M. B. , L. N. a T. P. dovolání (vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 675/2023). Odvolání podal rovněž obviněný P. Š. (vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 676/2023). Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 3 Tdo 676/2023, byly věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 675/2023 a 3 Tdo 676/2023 podle §23 odst. 3 tr. ř. per analogiam spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí, a to pod sp. zn. 3 Tdo 675/2023.
16. Dovolání podali rovněž obvinění P. Š., M. S. a M. H. >5< , a K. S. a P. P. >6<
17. Dovolání obviněného M. B. (č. l. 11128-11139 spisu sp. zn. 3 T 137/2018) se opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Je přesvědčen, že důkazy žádným způsobem nepostačují k prokázání jeho viny, kterážto je založena pouze na skutečnosti, že jako zaměstnanec vykonával svou pracovní činnost na základě pokynů a rozkazů nadřízených. V tomto směru poukazuje na tzv. pomocné realizátory. Soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Uvádí jako příklad skutečnost, že nafta vydaná při domovní prohlídce u něho doma, měla pocházet ze skladu společnosti Č., a. s., což soud odvodil pouze z domněnky o nepoužívání zaměstnaneckých karet EuroOil a údajné shody vzorků zajištěné nafty s jinými vzorky. Nelze mu klást za vinu, že jako zaměstnance poškozené společnosti si u ní nekupoval pohonné hmoty. Zadržená nafta přitom odpovídala jeho možné osobní spotřebě, přičemž tuto si sám zakoupil. Je-li mu za vinu kladeno, že ostatním několikrát asistoval u čerpání nafty, pak soudy zcela opomíjí skutečnost, že v předmětné době byl zaměstnancem poškozené společnosti a při své pracovní činnosti se řídil pokyny a rozkazy svých nadřízených. Mohlo se tak jednat o okolnosti vylučující protiprávnost či skutkový omyl. Tomu však nebyla ze strany soudů věnována jakákoli pozornost. Neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že by motorovou naftu odcizil či s ní dokonce dále obchodoval. Žádný svědek ničeho takového neuvedl. Je-li zachycen, že v areálu zaměstnavatele něco vozil či se zde pohyboval, neznamená to, že něco odcizil nebo že to byla právě nafta. Je toho názoru, že došlo k uplatnění principu kolektivní viny, aniž by byla diferenciována a posuzována případná trestní odpovědnost jednotlivých osob. Na tom nemohou změnit nic ani dohody o hmotné odpovědnosti osob pracujících u poškozené společnosti, stejně jako zaměstnanecký poměr, neboť nemají žádného opodstatnění pro závěr o vině. Obviněný dále uvádí, že nebylo prokázáno, že by byl srozuměn s údajným jednáním spoluobviněných. Ostatně sám nalézací soud toto připouští, když konstatuje, že dovolatel „pouze asistoval u čerpání nafty“. Napadá rovněž časové vymezení páchané trestné činnosti, kdy poukazuje na to, že ve skutkové větě je uvedeno „nejméně od června roku 2015 do dne 30. dubna 2016“, ale v odůvodnění je vycházeno převážně z období počátku roku 2016. Pro účast jeho osoby na trestné činnosti v roce 2015 není žádný důkaz, rozsudek v tomto směru ničeho nezmiňuje. Nelze mu tedy klást za vinu jednání za celé období, kdy údajně mělo docházet k trestné činnosti, stejně jako celou výši údajně způsobené škody.
18. Obviněný M. B. dále napadá právní posouzení jemu za vinu kladeného skutku s tím, že nebyly splněny podmínky pro kvalifikaci skutku jako spáchaného organizovanou skupinou ve smyslu ustanovení §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku či ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Ne každá organizovaná skupina musí být současně spolupachatelstvím. Na rozdíl od spolupachatelství je třeba k tomu, aby byl pachatel členem organizované skupiny, jeho projev vůle směřující ke vzniku členství. Z toho, že je pachatel takovou skupinou toliko využíván, nelze automaticky dovodit, že by byl členem. Podle obviněného soudy nezaujaly žádné právní úvahy stran podmínek spolupachatelství, přičemž jeho existenci nelze odvozovat od skutečnosti, že mohou být dány podmínky organizované skupiny, jak to soudy učinily v projednávané věci. Soudy neposoudily dostatečně naplnění jak objektivních, tak subjektivních znaků spolupachatelství a bez dalších úvah paušálně odsoudily všechny obviněné včetně dovolatele ke spolupachatelství za jednání od června 2015 do 30. 4. 2016, ačkoliv bylo dostatečně prokázáno, že pokud se obvinění na trestné činnosti nějakým způsobem podíleli, pak nikoli po celou dobu. Stran jeho osoby se podle odůvodnění rozsudku jednalo o tři dny. Soudy se namísto mapování účasti jednotlivých obviněných uchýlily k paušálnímu vyvození viny, kdy k trestní odpovědnosti bylo přistupováno spíše prizmatem kolektivní viny než důkladným posouzením naplnění znaků předmětného trestného činu.
19. Dále obviněný brojí proti závěrům soudů týkajících se způsobené škody. Znovu poukazuje na své postavení zaměstnance, který byl povinen se řídit pokyny nadřízených. Právě s odkazem na existenci pracovněprávních vztahů rozporuje závěr odvolacího osudu o neexistenci zavinění poškozené na způsobené škodě.
20. Obviněný dále namítá podstatné procesní vady řízení. Nejprve namítá nezákonnost zahájení trestního řízení jako takového, a to s tím, že Celní úřad pro Jihočeský kraj není a nebyl příslušným policejním orgánem pro zahájení trestního řízení pro skutek a právní kvalifikaci jemu za vinu kladeného jednání >7< , a tudíž nebyl příslušný provádět procesní úkony ve smyslu §158 odst. 1, 3 tr. ř. Nadto byly skutkové okolnosti v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení popsány velmi vágně (nikoli konkrétně, jak je požadováno) a jejich vymezení neodpovídá náležitostem §158 odst. 3 tr. ř. Úkony příslušníků celních orgánů ohledně skutku, jímž byl uznán vinným, nebyly učiněny v souladu s trestním řádem, k čemuž obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 339/2019. S ohledem na uvedené nelze proto podle obviněného přihlížet k úkonům učiněných před zahájením trestního stíhání, konkrétně k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, prohlídkám jiných prostor a použitým operativně pátracím prostředkům.
21. Z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu žádným způsobem nevyplývají skutečnosti odůvodňující jeho trestní stíhání. Příkaz k odposlechu byl vydán z podnětu nepříslušného policejního orgánu, za okolností, kdy nebylo dáno konkrétní podezření ze spáchání zločinu, za který by hrozil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Okruh podezřelých osob, vyjma podezřelého Jana Váni, vůči němuž byly zahájeny úkony trestního řízení, nebyl nijak konkretizován. Dovolatel je proto přesvědčen, že odposlechy bylo nepřípustně zasaženo do jeho soukromí. Je nepřípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. Takový poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet, přičemž je třeba, aby byl validní, což znamená, že musí pocházet ze spolehlivého zdroje a musí být dostatečně přesvědčivý. Uvedené podmínky splněny nebyly. Za zásadní nedostatek lze považovat rovněž absenci konkrétních skutkových okolností odůvodňujících délku trvání odposlechů či chybějící uvedení konkrétních skutečností, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Obviněný rovněž poukazuje na to, že zde byla doslovná shoda části textu s původním návrhem celního úřadu, což je nepřípustné (viz. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 9/2019). Ke ztotožnění jeho telefonního čísla přitom došlo na podkladě jiného odposlechu, což znamená, že vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu č. j. Nt 1/2016-33 předcházely jiné odposlechy, které souvisely s jeho osobou. V trestním spise však absentují jakékoli zmínky o dříve provedených odposleších. Je tedy možné se podle dovolatele rozumně domnívat, že příkaz k odposlechu č. j. Nt 1/2016-33 je kauzálně odvozen od nezákonného důkazu, což zapříčiňuje jeho nezákonnost, resp. nepoužitelnost na základě něj vyhodnocených odposlechů.
22. Nezákonnost provedených prohlídek jiných prostor a pozemků shledává obviněný v tom, že předmětný příkaz není přiměřeně a dostatečně zdůvodněn a rovněž byl vydán z podnětu nepříslušného policejního orgánu. Nadto nebyla prohlídka provedena v souladu se zákonem, resp. ustanovením §85 odst. 2 tr. ř., neboť je zde pochybnost, že jí nebyla přítomna osoba nezúčastněná. V protokolu uvedená osoba jménem D. B. takovou osobou podle obviněného nebyla, neboť se jednalo o pracovníka Finančního úřadu, přičemž finanční úřady, stejně jako celní úřady spadají organizačně pod Ministerstvo financí. Nelze tak vyloučit jejich spolupráci. Rovněž nebyl dodržen postup podle §85 odst. 3 tr. ř., neboť před samotnou realizací domovní prohlídky nebyl řádně proveden výslech jeho osoby. Prohlídka započala v čase 12:45 hod., samotný výslech až ve 13:10 hod.
23. Nezákonnost dalších operativně pátracích prostředků (sledování osob a věcí) spatřuje obviněný rovněž v již zmiňované skutečnosti, že byly povoleny na podkladě návrhu nepříslušného policejního orgánu, a dále, že celním úřadem zmiňované povolení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích ke sledování osob a věcí podle §158d odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. ř. ze dne 27. 1. 2016, č. j. V1-10/2016-ZN 319/2016, v trestním spise absentuje. Stejně tak není patrné, zda bylo povolení vydáno na základě náležitě odůvodněné písemné žádosti. Poukazuje rovněž na časovou prodlevu mezi vydáním povolení a uskutečněným sledováním s tím, že se lze domnívat, že povolení bylo vydáno pouze formálně. Obviněný brojí proti závěru nalézacího soudu, že sledování bylo provedeno v souladu s judikaturou Ústavního soudu, neboť bylo prováděno pouze na veřejně přístupných místech. Takový závěr se z usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 449/03 nepodává, nadto je přesvědčen, že areál společnosti Č., a. s. není veřejně přístupné místo a bylo tak nepřiměřeno zasaženo do jeho práva na soukromí. K užití operativně pátracích prostředků měl být v přípravném řízení dán souhlas soudce a nikoli jen státního zástupce.
24. Obviněný rovněž namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť již nalézací soud se nevypořádal s jeho obhajobou. Především co se týká skutkových zjištění stran jeho zaměstnaneckého poměru a s tím spojených povinností řídit se pokyny a rozkazy svých nadřízených, absence úmyslu jednání, dostatečnosti odůvodnění příkazů k provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor, zákonnosti provedení domovní prohlídky u něho doma a kritérií k ukládání trestu (např. k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody). Odvolací soud tak podle obviněného nedostál podmínkám ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Rovněž je přístup odvolacího soudu v rozporu s právem na obhajobu, resp. právem na spravedlivý proces, neboť „není z napadeného rozsudku zřejmé, jak bylo s jeho návrhy a argumenty soudem I. stupně naloženo a zda se jimi soud I. stupně zabýval“.
25. Obviněný rovněž nesouhlasí s odůvodněním jemu uložených trestů, kdy tyto shledává nepřiměřenými, nedostatečně odůvodněnými, jakož i uloženými v rozporu s účelem a zněním zákona. Výrok o trestu nedostál podmínkám §125 odst. 1 tr. ř., neboť nebyl pečlivě odůvodněn, soud se uchýlil k paušálnímu frázovitému citování zákona, nijak se nevypořádal s jedinečností projednávaného případu, což činí výrok o trestu nepřezkoumatelným. Trest je současně nepřiměřeně přísný a nezákonný. Jelikož mu byl uložen vedle podmíněného trestu odnětí svobody i trest peněžitý, měl soud zvážit aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž byl všem obviněným uložen trest ve stejné výměře, což je v rozporu s myšlenkou na spravedlivé potrestání pachatele, resp. zásadou přiměřenosti trestních sankcí ve smyslu §38 tr. zákoníku. Trest se pak jeví jako trest kolektivní, nikoli individualizovaný, tedy úměrný konkrétnímu trestnému činu a osobnosti pachatele. Soudy rovněž dostatečně nezohlednily další okolnosti pro zmírnění trestu, např. časové aspekty trestního řízení, tedy délku řízení, která činí více než 6 let, a dobu, která uplynula od údajného spáchání trestné činnosti, či zásah do dalších práv dovolatele, kdy např. nebyl přijat na nové pracovní místo z důvodu nesplnění podmínky bezúhonnosti, ačkoli všechny další podmínky splnil. Dovolatel je tedy přesvědčen, že jemu uložený trest nemá oporu v zákoně a jako takový je nepřiměřený daným skutkovým okolnostem a jeho poměrům.
26. S ohledem na výše uvedené obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2023, č. j. 4 To 449/2022-11011, a v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tím způsobem, že jej zprostí obžaloby podle §226 tr. ř., případně v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř. přikáže věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacímu k novému projednání a rozhodnutí.
27. Obviněný L. N. v rámci podaného dovolání (č. l. 11146-11149 spisu sp. zn. 3 T 137/2018) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
28. Obviněný namítá, že odvolací soud se nevypořádal řádně s jeho obhajobou, kdy tuto bez řádného odůvodnění odmítl. Důkazy předložené ze strany obžaloby byly přitom opatřeny procesně nepřípustným způsobem, nemohly tedy být použity jako důkazy prokazující jeho vinu. Zejména se jedná o důkazy zajištěné při domovní prohlídce, neboť domovní prohlídky byly nezákonně provedeny, jelikož byly uskutečněny bez řádného, resp. dostatečného důvodu a jejich provedení coby neodkladného nebo neopakovatelného úkonu nebylo dostatečně odůvodněno ve smyslu příslušné judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Odůvodnění příkazů k provedení domovní prohlídky musí být dostatečné, určité a pregnantní a nemůže být doplňováno „odkazy“ na pokyny státního zástupce, či obsah trestního spisu tak, jak uvádějí soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích, kdy takto „dodatečně“ aprobují zákonnost daných příkazů. Tyto však ve vztahu k vytýkané vadě nemohou obstát. Domovní prohlídka proběhla i v prostorách, které dovolatel neužívá, resp. jsou užívány jeho otcem a matkou, čímž došlo k nezákonnému zásahu do jejich garantovaných práv. Stejně tak za nezákonné považuje i důkazní prostředky vzešlé ze sledování věcí a osob, kdy toto nebylo povoleno zákonem předvídaným způsobem, a to přímo osobou soudce. Jelikož takto zajištěné důkazy nelze vůči jeho osobě použít, měl soud vycházet ze zásady in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby.
29. Obviněný rovněž brojí proti závěru, že by se měl trestného jednání dopustit jako člen organizované skupiny ve smyslu ustanovení §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, když nebylo dostatečně prokázáno, že by mezi osobami označenými za pachatele trestných činů – obviněnými panovala kooperace v rovině a intenzitě požadované judikaturou vztahující se k definování organizované skupiny.
30. Je rovněž přesvědčen, že soudy obou stupňů zcela nesprávně postupovaly v otázce zjištění výše škody, resp. výši škody zjistily na základě nezákonně zajištěných podkladů – důkazů vzešlých z domovních prohlídek. Orgány činné v trestním řízení nezajistily důkazy týkající se skutečného množství ropných produktů, které mají poškozené společnosti Č., a. s., chybět, kdy si nevyžádaly řádné doklady o stavu zásob – skladů pohonných hmot, účetní závěrky, inventurní záznamy atd. a spokojily se s tím, že škodu určily na základě zajištěných ropných produktů u jednotlivých – vytipovaných osob. K výši škody dospěly pouhým součtem hodnot, tj. množstvím zajištěných ropných produktů, přičemž nebyl jakkoli zkoumán a prokázán původ těchto ropných látek, resp. zda se vůbec jednalo o naftu. Poškozená společnost pak nedoložila jakékoli relevantní a přezkoumatelné záznamy týkající se zásob nafty, např. inventurní záznamy, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit množství, které mělo být odcizeno a v jakém období. Poškozená se mlčky ztotožnila se závěry policejního orgánu o množství odcizených pohonných hmot a v celém řízení vystupovala nanejvýš pasivně, kdy jí byla pozice poškozené víceméně „vnucena“ orgány činnými v trestním řízení.
31. S ohledem na uvedené námitky obviněný L. N. navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil, jakož i vadné řízení mu předcházející, a přikázal tomuto, aby věc znovu projednal a rozhodnul, eventuelně sám ve věci rozhodl podle §265m tr. ř.
32. Dovolání obviněného T. P. (č. l. 11152-11157 spisu sp. zn. 3 T 137/2018) bylo podáno společně s obviněnými P. Š., D. S. (trestní řízení vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 7/2020) a P. P. a K. S. (trestní řízení vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 72/2020). V rámci dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“, maje za to, že soudy nedostatečně zohlednily jeho jednání, kdy byla běžná pracovní činnost zaměněna za trestnou a stejně tak i zadržené uhlovodíkové látky byly mylně považovány za naftu distribuovanou společností Č., a. s.
33. Obviněný namítl, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi právním posouzením skutku a skutkovými zjištěními. Dále namítl existenci tzv. opomenutých důkazů, kdy konkrétně poukázal na znalecké posudky RNDr. Evy Kolářové a Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, které byly toliko přečteny jako listinné důkazy, ačkoli se jedná o znalecké posudky ve smyslu §106 tr. ř. Obviněný namítá, že pokud měl soud pochybnosti o správnosti posudků, měl si znalce předvolat, aby případné vady doložky odstranil.
34. Za nesprávný pak označuje postup soudů při čtení úředních záznamů, neboť nedal nikdy souhlas s jejich čtením ve smyslu §211 odst. 6 tr. ř., a obsah těchto úředních záznamů tak nelze použít jako důkaz a nelze z jejich obsahu ve vztahu k jeho osobě vycházet. Soudy nerozlišují, jaké důkazy hodnotí ve vztahu, k jakých obviněným, což je právně nepřípustné. Obviněný má rovněž za to, že došlo k pochybení při pořizování zvukových záznamů a zejména pak jejich přepisů, kdy přepisy neodpovídají tomu, co je nahráno na jednotlivých CD založených ve spise. Přestože bylo žádáno přehrání všech odposlechů, SOPTA 3 vůbec nebyla přehrána v plném rozsahu. Jako důkazní prostředky přitom mohou být použity jen ty důkazy, které byly provedeny v průběhu hlavního líčení.
35. Obviněný rovněž vyjádřil nesouhlas se závěry týkajícími se způsobené škody, kdy poukazuje na skutečnost, že právní kvalifikace zahrnující znak značné škody neodpovídá skutečně přihlášené škodě. Nadto nebylo v hlavním líčení vůbec zjištěno, zda nějaká škoda poškozené Č., a. s., opravdu vznikla, neboť nebyly předloženy řádné inventury. Přestože inventury byly provedeny, a to včetně mimořádné inventury ke dni zásahu ve skladu Bělčice, byly doloženy jen jakési nic nevypovídající tabulky zpracované přímo společností Č., a. s. To nahrává podezření, že celé řízení mohlo být uměle vytvořeno poškozenou společností.
36. Nesprávné posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku spatřuje obviněný v tom, že aby byl naplněn znak zmocnění se cizí věci, musela by být poškozená společnost vyloučena z držení věci, kterou byla motorová nafta. Ze znaleckého posudku RNDr. Evy Kolářové se však podává, že u dovolatele nebylo nalezeno nic, co by bylo majetkem poškozené. Ropné látky zadržené u dovolatele neodpovídaly svým složením motorové naftě v žádném ze sledovaných měření a nelze je proto dávat do souvislosti s motorovou naftou dodávanou na trh poškozenou společností. Obviněný rovněž brojí proti závěru, že se dopustil uvedeného jednání vloupáním. Uvádí, že jako zaměstnanec poškozené společnosti pravidelně a zcela běžně jezdil do práce, nevyužíval tak žádné lsti, ani nikdy nepřekonával žádnou zamčenou překážku. Jako zaměstnanec toliko poslouchal pokyny svých nadřízených L. N. či P. Š., kteří jej úkolovali >8< . Konkrétně se jednalo vjezdy ve dnech 20. 3. 2016, 4. 4. 2016 a 9. 4. 2016, které se však týkaly údržby areálu společnosti Č., a. s. I z vyjádření J. D., předsedy představenstva společnosti Č., a. s., se podává, že k vjezdům bočními vraty běžně docházelo, samozřejmě však při sejmutí plomby a zápisu do knih plomb, která je taktéž obsahem soudního spisu. Obviněný dále nesouhlasí s tím, že by se měl dopustit jednání jako člen organizované skupiny. Není možné věc paušalizovat tím, že se zjednoduší celkový obraz vzniku generální skupiny, ale mělo by být tvrzeno a hlavně prokázáno, jak ten, který obžalovaný do skupiny zapadal a kdo ji tvořil. Rovněž je třeba úmyslného zavinění, resp. toto musí být prokázáno.
37. S ohledem na uvedené námitky proto obviněný T. P. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 4 To 449/2022, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 3 T 137/2018, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
38. Obviněný P. Š. v rámci dovolání (č. l. 668-673 spisu Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 3 T 6/2020) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. , maje za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jakož i že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
39. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu >9< uvedl, že v rámci dokazování je třeba uplatňovat pravidlo in dubio pro reo, stejně jako detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej zdůvodnit, a to včetně důkazních pramenů a jejich procesní spolehlivosti, dostát podmínkám §125 odst. 1 tr. ř. a věnovat náležitou pozornost důkaznímu řízení v případě jediného usvědčujícího důkazu. Má za to, že odvolací soud se těmito judikaturními východisky neřídil. Dovolatelova detailní argumentace v rámci řádného opravného prostředku nebyla odvolacím soudem vypořádána, odvolací soud se namísto toho pustil do velmi nestandardní povrchní argumentace. Jednalo se o souhrn skutkových zjištění, kdy nebylo uvedeno, na základě jakých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož nebyly vysvětleny ani případné rozpory mezi nimi. Rozsudek odvolacího soudu je tam nepřezkoumatelný. Krajský soud v bodě 71. napadeného rozsudku uvádí katalog „nepravděpodobných souher náhod“ a dovozuje z nich vinu dovolatele. Činí tak způsobem často ironickým a zlehčujícím, což shledává obviněný nevhodným. Obviněný následně poukazuje na jednotlivá tvrzení odvolacího soudu s tím, že není nic trestného na tom, že si někdo doma skladuje naftu v nevyhovujících nádobách, neuchovává si doklady od nákupu nafty a není znalý okolností rozhodných pro degradaci nafty. Podle obviněného si Krajský soud v Českých Budějovicích vůbec neuvědomuje, že všichni lidé nejsou stejní a neodpovídají jakési idealizované představě soudu o poctivosti lidí. Pokud dovolatel nezapadl do takovéto virtuální škatulky, je podle Krajského soudu v Českých Budějovicích vinen ze spáchání zločinu krádeže. Odvolací soud nezajímaly důkazy o vině dovolatele, ale jej jakési nepravděpodobné souhry náhod. Tímto postojem byla podle obviněného porušena zásada in dubio pro reo.
40. Obviněný dále rozebírá jednotlivé provedené důkazy a z nich se podávající skutková zjištění. Poukazuje na to, že svědkyně R. Z. vypovídala k období roku 2008, které se míjí s obdobím, které bylo předmětem obžaloby. Svědkyně tvrdila, že dovolatel se účastnil krádeží nafty, přitom sama uvedla, že jej vůbec nezná. Z žádného úředního záznamu o podaném vysvětlení (osoby M. P., P. Š., L. N., J. K.), z úředních záznamů s fotodokumentací, příkazů k domovní prohlídce a protokolům k nim se vztahujícím či z protokolů o sledování osob nevyplývají žádné skutečnosti, které by se týkaly jeho osoby. Jediné, co vyplývá z výše uvedených důkazů je, že po areálu společnosti Č., a. s. jezdily osobní automobily a kolem nich se pochybovaly různé osoby. Neexistuje však ani jediný důkaz, že by dovolatel kradl naftu či jakkoli napomáhal jinému v takové činnosti.
41. Obviněný dále poukazuje na záznam o sledování osob ze dne 18. 4. 2016 s tím, že na záznamu není on, ale obviněný P. Š., což tvrdí od samého počátku, nicméně uvedená skutečnost je odvolacím soudem popírána. Nejedná se přitom o marginální skutečnost, ale o skutečnost přímo vypovídající o jednání, které bylo posouzeno jako zločin krádeže. Pokud není jednoznačné, zda se jednalo skutečně o osobu dovolatele, je nutné důkazní stav revidovat a učinit skutečně nesporným, které osoby se tedy na pořízených fotografiích vlastně nacházely. Policejní orgán byl stran identifikace osob v záznamech o sledování mimořádně neprofesionální a nyní lze velmi těžko uvěřit přijatým závěrům o tom, kdo je vlastně v těchto záznamech ztotožněn. Krajský soud v Českých Budějovicích pak obhajuje takto diletantsky zpracované záznamy o sledování osob, které musely být rozsáhle opravovány a tím je tak zcela podstatně degradována jejich vypovídací schopnost, ale na druhou stranu odmítá důkazy předložené obhajobou se skutečně absurdním spekulativním odůvodněním, že poškozená společnost se v civilním řízení mohla zmýlit.
42. Obviněný poukazuje rovněž na výši zjištěné škody s tím, že se soudy spokojily s jejích určením podle množství nafty nalezené při domovních prohlídkách, ačkoli množství odcizené nafty mělo být nutně zkoumáno v souvislosti s pohybem nafty v produktovodním vedení. Je přesvědčen, že se nepodařilo prokázat, že nafta nalezená u něho doma v množství 3.614,31 litru pocházela z trestné činnosti či ze skladu společnosti Č., a. s., nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že nafta byla zakoupena tzv. na horší časy, jakkoli se to zdá odvolacímu soudu nemožné či neekonomické. Laboratorní výsledky shody vzorků zajištěné nafty nebyly stoprocentní, průměr byl 0,64, což je pochopitelné, neboť nafta ze skladu společnosti Č., a. s., je ke koupi na čerpacích stanicích v širokém okolí bydliště dovolatele.
43. Dále obviněný poukazuje na druh a výši jemu uloženého trestu s tím, že při ukládání trestu je třeba vzít do úvahy řadu okolností, což však nalézací soud neučinil, resp. neuvedl, k jakým okolnostem přihlédl a k jakým závěrům dospěl, kdy odůvodnění bylo učiněno ke všem obviněným obecně, ačkoli by mělo být individualizováno pro každého z obviněných zvlášť, a to minimálně při stanovení výše a druhu trestu. Ve vztahu k peněžitému trestu soud nezkoumal majetkové poměry dovolatele.
44. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný P. Š. namítl, že nebylo prokázáno, že by byl trestný čin spáchán vloupáním, kdy měly být odstraněny plomby. Nebylo uvedeno, o jaké plomby se jednalo, jaký měly charakter a právní význam, kdo k nim měl přístup, za jakých okolností se odstraňovaly, apod. Závěr o odstraňování plomb není kryt dokazováním, natož pak za celé inkriminované období. Navíc se jako zaměstnanec nemohl vloupávat do vlastního zaměstnání. Rovněž nebyl naplněn znak organizované skupiny, kdy odůvodnění napadeného rozsudku postrádá ve vztahu k dovolateli jakoukoli bližší argumentaci. Stran znaku způsobení značné škody obviněný uvedl, že u vědomí naprostého selhání při stanovení výše škody je kvalifikace způsobení značné škody nepodložena řádným dokazováním, a tudíž je nutně nesprávná.
45. S ohledem na uvedenou argumentaci obviněný P. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 01. 2023, č. j. 4 To 447/2022–591, a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
46. Opisy dovolání obviněných byly za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství , které je obdrželo dne 9. 6. 2023. Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podaným dovoláním ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovoláním obviněných a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
47. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
48. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 4 To 449/2022 a sp. zn. 4 To 447/2022, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest, kdy došlo ke změně pouze ve výrocích o náhradě škody. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
49. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými M. B., L. N., T. P. a P. Š. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
50. Pokud jde o obviněným M. B. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l).
51. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
52. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání obviněného, ostatních obviněných a poškozené projednal, přičemž z podnětu poškozené rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
53. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).
54. Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. uplatnili všichni čtyři dovolatelé. Je nicméně třeba uvést, že pouze obviněný P. Š. podřadil konkrétní dovolací námitky pod jím uplatněné dovolací důvody. Ostatní spoluobvinění toliko v obecné rovině odkázali na dovolací důvody výše uvedené, aniž by blíže konkretizovali, jaké jimi vznesené námitky naplňují podle jejich názoru jeden či druhý z dovolacích důvodů. V praxi se sice mohou uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývat, resp. navazovat na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
55. I přesto obviněný T. P. označil důvod dovolání podle písm. g) odst. 1 §265b tr. ř., s tím, že „ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení “. S ohledem na takto uvedenou formulaci je zjevné, že obviněný odkazuje na §265b odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, přestože dovolání bylo podáno dne 5. 5. 2023, ignorujíc tak novelu trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, a v rámci níž byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h). Jelikož Nejvyšší soud uplatňuje normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, bude užito označení v souladu s novelizovaným zněním. Námitky obviněného T. P. nicméně odpovídají jemu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pouze částečně. Uvedený dovolací důvod je totiž dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Námitky obviněného jsou proto v obecné rovině pod tento dovolací důvod podřaditelné pouze v té části, v rámci níž zpochybňuje právní kvalifikaci jemu za vinu kladeného jednání jako zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, resp. naplnění znaků předmětné skutkové podstaty. Drtivá většina dovolacích námitek obviněného T. P. se týká oblasti dokazování a z něho se podávajících skutkových zjištění. Takové námitky však pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Námitky zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, tzv. opomenutých důkazů či nepoužitelnosti úředních záznamů pro absenci souhlasu podle §211 odst. 1, 6 tr. ř. obsahově odpovídají spíše dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
56. Uvedený dovolací důvod byl, jak již uvedeno výše, do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 [a který byl novelou bez obsahových změn nově zařazen pod písm. h)] i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
57. Obviněný M. B. namítá procesní nepoužitelnost důkazů mimo jiného i z toho důvodu, že samotné zahájení trestního řízení bylo nezákonné. Nikoli však proto, že by trestní stíhání vedené proti jeho osobě bylo nezákonné podle zákona, čemuž by odpovídal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. >10< , ale z toho důvodu, že Celní úřad pro Jihočeský kraj není a nebyl příslušným policejním orgánem pro prošetřování obecné kriminality, pod níž spadá i trestný čin krádeže. Je třeba uvést, že se jedná o námitku procesního charakteru, kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Nadto se jedná o námitku, s níž se již vypořádal soud odvolací. Lze odkázat na bod 52. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde odvolací soud vysvětlil, že prvotní šetření prováděly celní orgány na podkladě prvotního podezření, že byl spáchán daňový delikt týkající se spotřební daně vázané na pohonné hmoty – motorovou naftu. Celní orgány mají postavení policejního orgánu podle §12 odst. 2 písm. d) tr. ř. mimo jiného v řízení o trestných činech spáchaných porušením daňových právních předpisů, a to tehdy, jsou-li v postavení správce daně. >11< Uvedené šetření tak bylo plně v pravomoci celního orgánu, neboť celní orgány spravují celou oblast spotřebních daní. Poté, co vyšlo během prověřování najevo, že se nejedná o daňový delikt, ale delikt krádeže, byla dalším vyšetřováním pověřena Policie ČR, tedy celní úřad předal předmětnou kauzu Policii ČR. Nad rámec uvedené možno zmínit, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného M. B. podle §160 odst. 1 tr. ř. ze dne 1. 5. 2016, č. j. KRPC-61165-247/TČ-2016-020080, bylo vydáno Policií ČR Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Odbor hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování (č. l. 5 spisu sp. zn. 3 T 137/2018). Uvedený postup je zcela v pořádku.
58. Obviněný T. P. namítá procesní nepoužitelnost protokolů o výslechu svědků a úředních záznamů o vysvětlení osob, neboť nebyl z jeho strany udělen souhlas s jejich čtením ve smyslu ustanovení §211 odst. 1, 6 tr. ř.
59. Procesně nepoužitelnými důkazy jsou takové důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem a trpí tak podstatnou procesní vadou, která způsobuje jejich procesní neúčinnost. Neúčinnost důkazů v trestním řízení je tedy důsledkem, který vyplývá právě z toho, že určitý důkaz v řízení opatřený procesem dokazování sice existuje, ale je zatížen podstatnou procesní vadou, k níž došlo při jeho opatřování nebo provádění, případně je nepoužitelný z jiných důvodů, a proto z něj nelze činit žádné závěry o dokazované skutečnosti. Stěžejní je zde tedy postup realizovaný v rámci toho, co ustanovení §12 odst. 10 tr. ř. nazývá trestním řízením.
60. V rámci hlavního líčení konaném dne 20. 5. 2020 (protokol č. l. 10341-10347 spisu sp. zn. 3 T 137/2018) byl obviněný T. P. (a ostatní spoluobvinění) dotázán podle §211 odst. 1 tr. ř. , zda souhlasí se čtením protokolů o výslechu svědků, jejichž seznam byl uveden na č. l. 10338 spisu, a podle §211 odst. 6 tr. ř. , zda souhlasí se čtením záznamů o vysvětlení osob, jejichž seznam byl uveden na č. l. 10339-10340 spisu. Obviněný k dotazu soudu uvedl, že se čtením protokolů o výslechu svědků a záznamů o vysvětlení osob nesouhlasí a současně nenavrhuje osobní výslech těchto osob. Výjimkou byl protokol o výslechu svědka J. Z., s jehož čtením byl souhlas udělen a uvedený protokol byl následně podle §211 odst. 1 tr. ř. přečten. U úředního záznamu o vysvětlení J. D. nebyl souhlas s jeho čtením udělen, obviněný však trval na osobním výslechu jmenovaného. Jmenovaný svědek byl vyslechnut v rámci hlavního líčení dne 7. 4. 2021 (č. l. 10498-10500 spisu sp. zn. 3 T 137/2018). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 5. 2020 se podává, že byly čteny protokoly o výslechu svědků, a to vždy ve vztahu ke jmenovaným obviněným, mezi nimiž obviněný T. P. uveden není, s výjimkou protokolu o výslechu svědka J. Z. (č. l. 10347 spisu sp. zn. 3 T 137/2018). V rámci hlavních líčení konaných ve dnech 26. 8. 2020 a 16. 9. 2020 byly čteny záznamy o vysvětlení osob, a to vždy ve vztahu ke jmenovaným obviněným, mezi nimiž nebyl obviněný T. P. uveden (č. l. 10365-10366, 10371-10372 spisu sp. zn. 3 T 137/2018). Uvedené skutečnosti si byl nalézací soud vědom, kdy toto se jasně podává i z odůvodnění rozsudku (bod 6. odůvodnění rozsudku sp. zn. 3 T 137/2018).
61. Uvedeným postupům nelze ničeho vytknout. Nalézací soud provedl k důkazu pouze ty protokoly o výslechu svědků, u nichž byl souhlas s jejich čtením obviněným dán. Je třeba uvést, že v rámci odůvodnění rozsudku ve vztahu k obviněnému T. P., stejně jako ke zbývajícím 26 obviněným, jasně uvedl, že obviněné „ lze totiž z trestné činnosti tak, jak jsou v ní v obžalobě i viněni, bez dalšího usvědčit již pouze samotnými listinnými důkazy, které jsou spolu navzájem natolik provázány, že neumožňují jiný závěr než o vině všech obžalovaných “ (bod 267. odůvodnění rozsudku sp. zn. 3 T 137/2018), resp. „ i samotné listinné důkazy umožňovaly všech 9 obžalovaných z výroku uvedené trestné činnosti plně usvědčit “. (bod 6. odůvodnění rozsudku sp. zn. 3 T 137/2018). Z odůvodnění nalézacího soudu se nikde nepodává, že by ve vztahu k obviněnému T. P. byly učiněny jakékoli závěry mající svůj původ v protokolech o výslechu svědků či úředních záznamech o vysvětlení osob. Případná skutečnost, že se v rámci těchto úředních záznamů objevuje jméno obviněného, resp. je v nich zmiňován, není vzhledem k rozsahu trestné činnosti, množství osob na ní participujících a jejich vzájemné provázanosti, kdy se jednalo zejména o zaměstnance poškozené společnosti a jejich známé, nijak překvapující. Nalézací soud však na těchto skutečnostech vinu obviněného nezaložil. V rámci odůvodnění rozsudku nalézací soud ve vztahu k obviněnému jednotlivé důkazy konkretizoval, jednalo se v drtivé většině o důkazy listinné, přičemž s ohledem na skutečnost, že na projednávané trestné činnosti participovalo větší množství osob, nalézací soud odůvodnění svého rozsudku koncipoval tak, že konstatoval obsah každého jednotlivého důkazu a hned nato provedl jeho zhodnocení. Ačkoli se nejedná o zcela standardní postup, odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je přehledné a srozumitelné.
62. Obviněný M. B. namítá procesní nepoužitelnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, prohlídek jiných prostor a pozemků a dalších operativně pátracích prostředků. Ta je v první řadě dána tím, že byly vydány z podnětu nepříslušného policejního orgánu. Uvedená námitka byla vypořádána výše.
63. Otázkou procesní použitelnosti důkazů se z podnětu podaných řádných opravných prostředků zabýval odvolací soud, kdy lze odkázat zejména na body 47. až 51., 54. až 57. a 59. až 60. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nelze opomenout ani to, že otázkou procesní použitelnosti operativně pátracích prostředků a dalších institutů se zabýval již soud nalézací, přičemž lze odkázat na detailní odůvodnění v bodech 278. až 282. stran příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, v bodech 269. až 274. stran příkazů k domovním prohlídkám či prohlídkám jiných prostor a pozemků, a v bodech 275. až 277. stran sledování osob a věcí (rozsudku sp. zn. 3 T 137/2018) >12< . Nejvyšší soud se se závěry jak soudu odvolacího, tak soudu nalézacího zcela ztotožňuje, přičemž nepovažuje za nutné tyto v detailu opakovat, kdy zejména soud nalézací věnoval pozornost každému namítanému aspektu. Odvolací soud pak zcela správně uvedl, že náhled obviněného M. B. na využití operativně pátracích prostředků a dalších právních institutů sloužících k prověřování skutečností je takový, že tyto je možné využít pouze tehdy, je-li důkazní situace již spolehlivě objasněna, tedy je znám celý okruh ztotožněných osob podílejících se na údajné trestné činnosti, tato je zasazena do přesného časového rámce a jsou objasněny skutkové a právní okolnosti případu. Takováto situace by však měla být výsledkem přípravného řízení, nikoli jeho výchozím bodem. Použití operativně pátracích prostředků či dalších právních institutů v přípravném řízení totiž slouží právě k tomu, aby byly ověřeny skutečnosti nasvědčující spáchání trestné činnosti a zjištěny skutečnosti nové sloužící k jejímu objasnění. Jinými slovy jedná se o právní instituty umožňující orgánům činným v trestním řízení efektivně odhalovat trestnou činnost, objasňovat skutkové okolnosti případu, a na jejich podkladě následně učinit závěr o tom, zda došlo ke spáchání trestné činnosti, a pokud ano, zjistit, resp. ztotožnit pachatele. S ohledem na omezené množství výchozích informací v rané fázi přípravného řízení proto nelze vyžadovat, aby bylo nasazení operativně pátracích prostředků a dalších právních institutů v rámci přípravného řízení, zejména pak ve fázi prověřování, podmíněno detailními informace o konkrétních osobách, místech a souvislostech. Současně se však jedná o právní instituty, jejichž použití vede k určitému zásahu do osobnostních práv prověřované osoby. Trestní řád proto stanovuje podmínky, za nichž lze použití takovýchto prostředků povolit. Z obsahu spisu se nepodává ničeho, co by jakkoli indikovalo procesní nepoužitelnost důkazů získaných prostřednictvím těchto institutů.
64. Nezákonnost provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu spatřuje obviněný M. B. v tom, že z nich nevyplývají žádné skutečnosti odůvodňující trestní stíhání jeho osoby, resp. nebylo zde dáno konkrétní podezření ze spáchání zločinu s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Jednalo se o nepřípustný zásah do jeho soukromí, kdy teprve na podkladě provedeného odposlechu obviněného J. V., měly být získány informace o tom, že se dovolatel údajně dopustil protiprávního jednání. O nezákonnosti příkazu k povolení odposlechů svědčí i absence konkrétních skutkových okolností odůvodňujících délku trvání odposlechu, konkrétní skutečnosti stran toho, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak, případně proč by jeho dosažení bylo podstatně ztížené, přičemž obviněný rovněž poukazuje na to, že odůvodnění příkazu je v části textu doslovně shodné s původním návrhem celního úřadu. Domnívá se, že příkaz k odposlechu jeho osoby byl kauzálně odvozen od nezákonného důkazu, kterým musel být dříve provedený odposlech jeho osoby, přičemž však příkaz k takovému odposlechu ve spisovém materiálu absentuje. Procesní nepoužitelnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, resp. pochybení při jejich pořízení a zejména pak jejich přepisu namítl obviněný T. P. , ten však žádnou bližší argumentaci neuvedl, Nejvyšší soud tedy v tomto rozsahu odkazuje na vyčerpávající odůvodnění nalézacího a odvolacího soudu.
65. Podle §88 odst. 1 tr. ř. je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, pro trestné činy taxativně uvedené v tomto ustanovení nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky. Provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným je nepřípustné . V příkazu musí být vedle obecných náležitostí vymezen trestný čin, pro který se vede trestní řízení, doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce a v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují. Dále zde musí být uveden účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a také vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené (§88 odst. 2 tr. ř.).
66. Nad rámec toho, co již zcela vyčerpávajícím způsobem uvedly jak soud nalézací, tak soud odvolací, Nejvyšší soud podotýká, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu jakožto zajišťovací institut je za podmínek vymezených v §88 tr. ř. dovoleným zásahem do tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením, které je zaručeno čl. 13 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud byly splněny všechny výše uvedené podmínky ustanovení §88a tr. ř., může být písemné odůvodnění příkazu k odposlechům stručné a věcně vycházet z návrhu státního zástupce, pokud se s ním rozhodující soud plně ztotožňuje. Skutečnost, že soud převzal znění návrhu státního zástupce do odůvodnění příkazu k odposlechu, není v praxi nijak neobvyklá. Po soudu se nepožaduje detailní odůvodnění, neboť se jedná o institut užívaný zejména v rámci přípravného řízení, kdy probíhá prošetřování a vyšetřování, a slouží ke shromažďování dalších důkazů, tedy je třeba o něm rozhodovat co nejrychleji. Pokud jsou splněny všechny zákonné podmínky, jak jsou uvedeny v ustanovení §88 odst. 2 tr. ř., není na místě soudu vyčítat stručnost jeho odůvodnění nebo skutečnost, že odůvodnění převzal ze samotného návrhu státního zástupce. Soud návrh státního zástupce i samotný spisový materiál přezkoumal a s návrhem státního zástupce se plně ztotožnil.
67. V projednávané věci byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu neodkladným a neopakovatelným úkonem ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. Nt 1/2016 V 1-24/2016 (č. l. 6393-6396 spisu sp. zn. 3 T 137/2018) se vztahoval k řádně identifikovanému telefonnímu číslu, jehož uživatelem byl obviněný M. B. Příkaz obsahuje všechny podstatné náležitosti. V předmětné fázi přípravného řízení zde existovalo podezření z daňového deliktu, konkrétně se jednalo o zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 1. 10. 2020) s trestní sazbou 2 až 8 let, tedy trestný čin s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let (§88 odst. 1 tr. ř.) >13< . Odposlech byl povolen na dobu od 12. 4. 2016 do 12. 8. 2016, tedy podmínka 4 měsíců byla dodržena (§88 odst. 2 tr. ř.). >14< V uvedené fázi šetření bylo již mnoho s podezřelým ztotožněno. Byl zde předpoklad, že tento prostředek přispěje k zadokumentování trestné činnosti odhalením vazeb mezi jednotlivými členy skupiny, k ustanovení osob, které se na trestné činnosti podílí a ke stanovení výše škody, tedy, že odposlechy budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, neboť se jednalo o telefonní čísla užívaná zaměstnanci společnosti Č., a. s. v areálu skladu, kde docházelo k manipulaci s motorovou naftou. Cílem bylo odhalit odběratele a jejich sklady, a zajistit odcizenou naftu. Odposlechy byly nejúčinnějším prostředkem k objasnění způsobu distribuce motorové nafty, neboť nezákonná činnost těchto osob byla uskutečňována na základě dohod a pokynů udělených zejména při osobních kontaktech, kdy objednávky byly často činěny právě prostřednictvím telefonních hovorů. Z uvedených skutkových okolností, z okolností případu, kdy se jednalo o koordinovanou a vzájemně propojenou skupinu osob, kdy by prozrazení mohlo značně ztížit či dokonce zcela znemožnit objasnění trestné činnosti, a z procesní charakteristiky dané fáze řízení, lze bezpečně dovodit, že sledovaného účelu nešlo dosáhnout jinak, resp. dosažení účelu by bylo podstatně ztíženo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 139/2017), kdy v příkazu je přímo uvedeno, že uvedený prostředek nelze v podstatě nahradit jiným efektivním prostředkem. V příkazu byl popsán dosud zjištěný skutkový stav, kdy se jednalo o zjištění učiněná nejen na podkladě již vyhodnocených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu vztahujících se k prvotním podezřelým, ale i dalších operativně pátracích prostředků (např. sledování osob a věcí), v rámci nichž byly ztotožněny další osoby, včetně dovolatele. Stran obviněného M. B. bylo v příkazu uvedeno, že odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu bylo zjištěno, jaké používá telefonní číslo. Jednalo se o výsledek již dříve nařízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které se zcela jistě netýkaly jeho osoby, ale obviněný byl účastníkem telekomunikačního provozu s číslem, k jehož odposlechu byl příkaz vydán. Číslo dovolatele tak bylo zachyceno v síti sledovaného telekomunikačního provozu. Po vyhodnocení informací (např. i ze sledování osob a věcí, jak je v odůvodnění příkazu uvedeno) bylo telefonní číslo ztotožněno jako patřící dovolateli a byl nařízen odposlech tohoto čísla. Takový postup je zcela běžný, odpovídá logice vážící se k použití operativně pátrací techniky, a je zcela v souladu s trestním řádem. Je-li nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu ke konkrétnímu telefonnímu číslu, nelze dost dobře předem vygenerovat telefonní čísla, která se s tímto spojí, a tyto eliminovat, přičemž se samozřejmě jedná o dosud neznámá telefonní čísla. Náhled obviněného na použití operativně pátracích prostředků je poněkud matoucí.
68. Je možno dodat, že kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Doktrína konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i ke sledování osob a věcí konstatuje, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo povolení ke sledování osob a věcí, které dostatečně podrobně neobsahuje všechny požadavky uvedené v §88 odst. 1, 2 tr. ř., resp. §158d odst. 4 tr. ř., nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 804, 877, 878, 1196]. Tento závěr je přitom v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i související judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz rozhodnutí tohoto soudu ve věcech Bašić proti Chorvatsku, Dragojević proti Chorvatsku), podle níž nedostatečné odůvodnění příkazů k odposlechům nemá dopad na přípustnost takto získaných důkazů v trestním řízení.
69. Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným M. B. rozporované příkazy soudců k nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly vydány v mezích zákona a jejich odůvodnění jsou dostatečná, neboť z formálně-materiálního hlediska splňují všechny náležitosti vymezené v §88 tr. ř.
70. Obvinění M. B. a L. N. namítají nezákonnost domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků s tím, že nebyla dostatečně odůvodněna neodkladnost a neopakovatelnost tohoto úkonu. Obviněný M. B. dále namítá, že nebyla přítomna nezúčastněná osoba a nebyl před započetím prohlídky proveden řádně výslech jeho osoby. Obviněný L. N. pak shledává odůvodnění příkazu nedostatečným a uvádí, že došlo k nezákonnému zásahu v prostorách, které neužíval on, ale výhradně jeho rodinní příslušníci.
71. Stran námitek týkajících se domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků Nejvyšší soud uvádí, že těmto nelze přisvědčit. I zde se jedná o námitky, jimiž se již zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Nejvyšší soud k tomuto ve stručnosti uvádí následující:
72. Podle §82 odst. 1 tr. ř. lze domovní prohlídku vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení . Příkaz k domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Podle §83 odst. 1 tr. ř. nařídit domovní prohlídku může v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Stejné předpoklady se vztahují k prohlídce jiných prostor a pozemků, když ovšem za jistých předpokladů lze provést prohlídku jiných prostor a pozemků bez příkazu (§83a odst. 2 tr. ř.). O takový případ se v projednávané věci nejedná. Nařídit domovní prohlídku a prohlídku jiných prostor a pozemků lze i před zahájením trestního stíhání ve fázi prověřování za předpokladu, že se jedná o úkon neodkladný a či neopakovatelný (viz výklad v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, a v nálezu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2787/13, dále v nálezu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 362/06, v nálezu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96). Podle ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. se za neodkladný považuje úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání . Za neopakovatelný pak takový úkon, který nebude možno v řízení před soudem provést (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Domovní prohlídka je z povahy věci neopakovatelným úkonem.
73. Aby bylo možno domovní prohlídku či prohlídku jiných prostor nařídit před zahájením trestního stíhání, musí být prokázáno, že se skutečně jednalo o úkon, který nebylo možno provést po zahájení trestního stíhání vůči osobě, které se úkon týká. Takový závěr musí vyplývat jednak ze skutečné, urgentní či jedinečné potřeby provedení tohoto úkonu, ale zcela samozřejmě musí mít konkrétní odraz v protokolu o takovém úkonu s ohledem na §160 odst. 4 tr. ř. in fine (nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Jinak vyjádřeno, aby mohl být příkaz k domovní prohlídce považován za ústavně konformní, musí být vydán i s odůvodněním toho, proč se jedná o úkon neodkladný nebo neopakovatelný (§160 odst. 4 tr. ř.). To samé platí pro protokol o provedení domovní prohlídky, kde má orgán provádějící prohlídku povinnost uvést, na základě, jakých skutečností byl úkon jako neodkladný nebo neopakovatelný proveden. Je tomu tak proto, že neodkladnost či neopakovatelnost úkonu je nezbytným atributem pro to, aby důkazní materiál, jenž byl získán před zahájením trestního stíhání, mohl být použitelným pro účely trestního řízení. Řádné odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti procesního úkonu je tedy potřebným předpokladem pro následné posouzení ze strany soudu, zda jde v konkrétním případě o účinný důkaz, který lze využít při rozhodování o vině a trestu obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2787/13). Zde je vhodné odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, ve kterém zdůraznil materiální hledisko pro posouzení, zdali neodkladnost úkonu domovní prohlídky vyplývá z jejího odůvodnění. Podle tohoto nálezu při tzv. testu účinnosti trojí kontroly je pro posouzení ústavní konformity daného úkonu zásadní, zdali policejní orgán podal řádně věcně i formálně odůvodněný podnět státnímu zástupci a ten pak jako návrh soudci, přičemž všichni tito posuzovali příkaz k domovní prohlídce jako úkon, jehož neodkladnost, resp. neopakovatelnost je zachycena a prokázána ve spisovém materiálu. Ústavní soud zároveň konstatoval, že pochybení spočívající pouze ve formální absenci výslovného označení daného úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného nemusí nutně dosahovat ústavněprávní intenzity, a naopak, v případě, že by jinak formálně bezvadně vyjádřená neodkladnost a neopakovatelnost domovní prohlídky nebyla v konkrétním případě řádně věcně odůvodněna, znamenal by takový úkon porušení základního práva. Pro posouzení ústavní konformity příkazu k domovní prohlídce je nutno zohledňovat širší věcná hlediska, včetně spisového materiálu, dalších okolností případu a procesní charakteristiky řízení. Stejné závěry lze vztáhnout na prohlídku jiných prostor a pozemků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 4 Tdo 165/2023).
74. Podněty k podání návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce ve smyslu ustanovení §83 tr. ř. podal v obou případech Celní úřad pro Jihočeský kraj v rámci přípravného řízení, kdy byly prověřovány skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku účinného do 1. 10. 2020, následně byly prováděné úkony trestního řízení rozšířeny o úkony směřující k objasnění skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin krádeže podle §205 odst. 1, 4 odst. c) tr. zákoníku (č. l. 1087, 2047-2048 spisu sp. zn. 3 T 137/2018). Podněty byly podány s tím, že prohlídky mají být provedeny jako neodkladný úkon, neboť jejich provedení až po zahájení trestního stíhání by mohlo mít za následek odstranění věcí důležitých pro trestní řízení, které mají být tímto úkonem zajištěny a tím ke zmaření účelu vedeného trestního řízení. Ve vztahu k obviněnému M. B. byl podnět odůvodněn tím, že obviněný se podílí na trestné činnosti spočívající v opakovaném odcizování nezdaněné motorové nafty z potrubního systému daňového skladu společnosti Č., a. s., v Bělčicích a jejím následném vyvážení z daňového skladu za účelem její další distribuce, a je zde důvodné podezření, že takto odcizená nafta, včetně dalších věcí důležitých pro trestní řízení (nádoby určené k uskladnění nafty, zařízení k jejímu přečerpání, telefonní přístroje a SIM karty, finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, listinné důkazy), může být skladována v místě jeho bydliště. Stran obviněného L. N. byl podnět odůvodněn dále tím, že obviněný se jako člen vedení skladu, resp. jako velitel požární jednotky podílí na této trestné činnosti, kdy bylo zdokumentováno, že je obviněným vyvážena nezdaněná motorová nafta z daňového skladu vozidlem Peugeot Boxer, přičemž přítomnost obviněného s tímto vozidlem byla dokumentována nejen v místě jeho bydliště, ale rovněž i v objektech vlastněných jeho rodiči. Návrhy byly podány Okresním státním zastupitelstvím ve Strakonicích s tím, že se obviněný M. B. jako zaměstnanec společnosti Č., a. s. v pozici hasiče směny „B“ na popsané trestné činnosti velmi výrazně podílí, kdy tato směna realizuje opakované odcizování motorové nafty, její následné vyvážení za účelem další distribuce, a je zde důvodné podezření, že v objektu se nacházejí věci pocházející z trestné činnosti, tj. zcizovaná nafta z daňového skladu v Bělčicích, případně nádoby k přepravě této nafty či výnosy z trestné činnosti. Domovní prohlídka pak má být provedena jako neodkladný úkon, neboť pokud by došlo k realizaci prohlídky až po zahájení trestního stíhání, měl by obviněný dostatečný časový prostor k odstranění věcí důležitých pro trestní řízení, současně hrozí při další prodlevě odhalení monitorovací techniky, která trestnou činnost prokazuje. Z uvedených důvodu se domovní prohlídka jeví jako důležitý úkon k zadokumentování trestné činnosti a je nepochybně neodkladného charakteru (č. l. 1088-1089 spisu sp. zn. 3 T 137/2018). Odůvodnění návrhu týkajícího se obviněného L. N. bylo stručnější, ale i zde je zcela jasně uvedeno, že obviněný se velmi výrazně podílí na trestné činnosti, která je dostatečně a jasně popsána, je zde důvodné podezření, že se v objektu nacházejí věci pocházející z trestné činnosti (zcizovaná motorová nafta), přičemž je domovní prohlídku třeba provést jako neodkladný úkon (č. l. 2050-2051 spisu sp. zn. 3 T 137/2018). V obou případech je rovněž uvedeno, kdo bude domovní prohlídky provádět a v jakém období. Soud návrhy státního zástupce i samotný spisový materiál přezkoumal a s návrhy státního zástupce se plně ztotožnil. Příkazy k domovní prohlídce byly vydány Okresním soudem ve Strakonicích dne 25. 4. 2016 v souladu s návrhy státní zástupkyně jako neodkladné úkony ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř., neboť hrozilo reálné nebezpečí zmaření, zničení či ztráty důkazů. Odůvodnění příkazů nelze ničeho vytknout. V obou případech, jak u obviněného M. B. (č. l. 1090-1091 spisu sp. zn. 3 T 137/2018), tak v případě obviněného L. N. (č. l. 2051-2052 spisu sp. zn. 3 T 137/2018) je dostatečně popsán skutkový stav věci, zcela dostatečně je popsána jejich participace na trestné činnosti s tím, že vzhledem k dosavadním výsledkům vyšetřování existuje důvodné podezření, že v nemovitostech >15< se nachází odcizená nafta, nádoby určené k její přepravě, případně výnosy z trestné činnosti, přičemž hrozí reálné nebezpečí odcizení, zcizení či jakékoli jiné manipulace s nimi, a prohlídka představuje zatím jediný možný způsob, jak věci důležité pro trestní řízení zajistit. Rovněž byly dostatečně jasně označeny nemovitosti, kde mají být prohlídky vykonány, časové rozmezí, v rámci něhož mají být vykonány >16< , určeny složky, které je vykonají. Jak již bylo uvedeno výše, není vadou, pokud nejsou detailně uvedeny konkrétní důvody neodkladnosti, pokud je zjevné, že byly splněny materiální podmínky pro vydání příkazu.
75. V projednávané věci je nicméně možno konstatovat, že byly splněny formální předpoklady pro vydání příkazů k domovní prohlídce, přičemž jak příkazy, tak návrhy státní zástupkyně a jim předcházející podněty celního úřadu obsahovaly odůvodnění neodkladnosti tohoto úkonu podle §160 odst. 4 tr. ř. Do trestné činnosti bylo zapojeno větší množství osob, tedy hrozilo reálné nebezpečí, že by mohlo dojít k manipulaci s důkazy či jejich znehodnocení ve chvíli, kdy by bylo prozrazeno, že činnost pachatelů je vyšetřována, přičemž bylo třeba ověřit a zajistit věci důležité pro trestní řízení, konkrétně odcizenou motorovou naftu a nádoby určené k jejímu převozu či skladování. Bez provedení tohoto úkonu nebylo možno zajistit důkazy důležité pro trestní řízení, a tak postavit na jisto, zda je podezření z páchání trestného činu vůči dovolatelům důvodné a zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání.
76. Podle §84 tr. ř. lze domovní prohlídku, osobní prohlídku či prohlídku jiných prostor a pozemků vykonat jen po předchozím výslechu toho, u koho nebo na kom se má takový úkon vykonat, a to jen tehdy, jestliže se výslechem nedosáhlo ani dobrovolného vydání hledané věci nebo odstranění jiného důvodu, který vedl k tomuto úkonu .
77. Z protokolu o provedení domovní prohlídky týkající se obviněného M. B. (č. l. 1094-1096 spisu sp. zn. 3 T 137/2018) se podává, že byla provedena dne 30. 4. 2016 jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle §158 odst. 3 písm. i) tr. ř. s odkazem na ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. Výslech podle §84 tr. ř. byl proveden v čase 13:10 hodin, obviněný byl poučen a vyzván k vydání věcí souvisejících s trestnou činností a následně byla zaprotokolována jeho výpověď. Příkaz k domovní prohlídce byl doručen v čase 12:30 hodin a s prohlídkou bylo započato v čase 12:45 hodin. Uvedený čas sice předchází provedení výslechu, neznamená to však, že by takové drobné pochybení mělo být podstatnou vadou řízení, pro níž by snad takový úkon byl procesně nepoužitelný v dalším řízení. Jednak je zcela zřejmé, že obviněný vyslechnut byl, a to v těsné časové návaznosti, především je však zcela zjevné i z protokolu samotného, že se obviněný po řádném poučení podle §85 odst. 1 tr. ř. osobně domovní prohlídky účastnil. Stejně tak nelze opomenout technické aspekty domovní prohlídky, kdy samotnému aktu prohlídky předchází různé úkony, ať už je to příprava technického vybavení, zajištění prostoru, rozdělení úkolů v rámci složek provádějících prohlídku apod. Je možno dodat, že případná absence předchozího výslechu nemá automaticky za následek absolutní neúčinnost procesního úkonu včetně zajištěných stop ani v případě, že je osoba vyslechnuta až dodatečně, tedy po skončení domovní prohlídky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 7 Tdo 568/2022). >17<
78. Podle §85 odst. 2 tr. ř. je třeba k výkonu domovní prohlídky a osobní prohlídky přibrat osobu, která není na věci zúčastněná .
79. Z protokolu o provedení domovní prohlídky týkající se obviněného M. B. (č. l. 1094-1096 spisu sp. zn. 3 T 137/2018) se podává, že prohlídce byla přítomna nezúčastněná osoba označena jako D. B., nar. 5. 7. 1966, byla uvedena adresa, číslo občanského průkazu a místo výkonu zaměstnání, jímž byl Finanční úřad. Tímto byla tato fyzická osoba dostatečně ztotožněna. Obviněný v rovině obecných úvah namítá, že s ohledem na místo výkonu zaměstnání této osoby nelze vyloučit její skutečnou a psychickou nezúčastněnost ve vztahu ke všem podstatným okolnostem, a není tak zaručena její objektivita, neboť celní úřady a finanční úřady spadají pod Ministerstvo financí a jedná se o úřady, které spolu spolupracují. Taková úvaha je velice zobecňující až vágní. Obviněný neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by jakkoli nasvědčovaly tomu, že osoba jménem D. B. byla nějakým způsobem zainteresována v předmětné věci, resp. měla jakoukoli spojitost s orgány činnými v trestním řízení. Její místo výkonu zaměstnání není jakkoli blíže identifikováno, přičemž ze samotné skutečnosti, že osoba je zaměstnána u orgánu státní správy, zcela jistě nelze dovozovat její zainteresovanost na předmětné věci s odkazem na to, že domovní prohlídku provádí jiný orgán veřejné správy. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu v bodě 59., kde se odvolací soud s předmětnou námitkou zcela dostačujícím způsobem vypořádal.
80. K námitce obviněného L. N., že domovní prohlídkou bylo zasaženo do práv dalších osob, neboť prohlídka proběhla i v prostorách, které využívají výhradně jeho rodinní příslušníci, nikoli on sám, možno uvést, že i s touto námitkou se zcela dostačujícím způsobem vypořádal již soud odvolací, a to v bodě 57. odůvodnění svého rozsudku. Z §82 odst. 1 tr. ř. se podává, že domovní prohlídku lze vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení . Domovní prohlídka je tedy nařizována ve vztahu k prostorám, kde se mohou nacházet věci či osoby důležité pro trestní řízení. Rozhodující je faktický stav těchto prostor, tj. že bez ohledu na právní důvod slouží k bydlení (např. z titulu vlastnictví, nájemního vztahu, faktického bydlení v rámci rodinných vazeb), přičemž stěžejní není to, zda je osoba, v jejíž věci je prohlídka nařízena, užívá, ale ta skutečnost, že existuje důvodné podezření, že se zde nachází věci či osoby mající souvislost s trestnou činností obviněného. Vazba obviněného na takové prostoty tedy může být velmi volná. Domovní prohlídka ve věci obviněného L. N. byla nařízena ve vztahu ke třem nemovitostem, přičemž se jednalo o nemovitosti, které obviněný užíval, čímž není myšleno pouze to, že zde osoba bydlí či se zde dlouhodobě či krátkodobě zdržuje, ale rovněž to, že má do těchto nemovitostí přístup. Skutečnost, že se obviněný pohyboval rovněž v souvislosti s pácháním trestné činnosti v nemovitostech a prostorách k nim náležejícím ve vlastnictví jeho rodičů, vyplynula z provedeného sledování. Existovalo tedy důvodné podezření, že se v těchto prostorách mohou nacházet věci mající s trestnou činností obviněného souvislost.
81. K výhradám o vadnosti postupu při provádění domovních prohlídek je tak možno konstatovat, že Nejvyšší soud z hlediska namítaných vad neshledal v přezkoumávané věci takové nedostatky, které by mohly zakládat porušení pravidel, jež by mohly mít v důsledku negativní dopad na výsledek trestního řízení, nebo že by v něm bylo možné shledat porušení zásad spravedlivého procesu.
82. Obvinění M. B. a L. N. rovněž zpochybnili zákonnost dalších operativně pátracích prostředků, konkrétně sledování osob a věcí podle §158d tr. ř., kdy toto mělo být povoleno soudcem a nikoli pouze státním zástupcem, ačkoli se podle obviněných jednalo o sledování prostoru areálu společnosti Č., a. s., který nelze označit za veřejně přístupné místo. S uvedenou námitkou se vypořádal zcela dostatečným způsobem odvolací soud. V bodě 60. odůvodnění rozsudku se ztotožnil se závěry nalézacího soudu (body 275. až 277. rozsudku sp. zn. 3 T 137/2018), že sledování se týkalo objektů k bydlení a přilehlých parcel, avšak nikoli jejich vnitřních prostor, a nešlo tak o prostory uvedené v §158d odst. 3 tr. ř. Ustanovení §158d odst. 3 tr. ř. stanoví, že pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce . V projednávané věci se sledování týkalo osob do těchto budov vstupujících i vycházejících a vozidel do nich vjíždějících a z nich vyjíždějících. Sledování přitom bylo prováděno na veřejně přístupných místech, z nichž bylo na oplocený pozemek areálu společnosti Č., a. s., vidět. Zcela jistě se nelze ztotožnit s námitkou, že by se v případě areálu společnosti Č., a. s., nemělo jednat o veřejně přístupné místo jen proto, že se jedná o oplocený areál s restrikcemi vstupu jiných než povolaných osob. U většiny obviněných se jednalo o místo výkonu jejich zaměstnání, sledován byl pouze pozemek a přístupové cesty k němu viditelné pro kolemjdoucí, nebyly sledovány soukromé aktivity obviněných, vnitřní prostory objektu (k tomu sloužily zajištěné záznamy bezpečnostních kamer), obvinění nebyli sledováni při výkonu svého zaměstnání uvnitř budovy. Primárně byl sledován oplocený areál společnosti Č., a. s., a areál bývalých kasáren, a byly zaznamenány osoby a vozidla zde se pohybující. Sledování přitom probíhalo z míst zcela veřejně přístupných.
83. Podle §158d odst. 1 tr. ř. se sledováním osob a věcí rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Podle §158d odst. 2 tr. ř. sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Podle §158d odst. 4 tr. ř. lze povolení podle odstavců 2 a 3 vydat jen na základě písemné žádosti. Žádost musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může ten, kdo sledování povolil, na základě nové žádosti písemně prodloužit vždy na dobu nejvýše šesti měsíců.
84. Písemná žádost policejního orgánu (návrh), jímž byl v dané fázi řízení Celní úřad pro Jihočeský kraj ze dne 27. 1. 2016 je založena na č. l. 5690-5691 spisu sp. zn. 3 T 137/2018. V návrhu jsou shrnuty skutečnosti nasvědčující spáchání trestné činnosti, jsou zde řádně identifikovány v té době ztotožněné osoby, které mají být sledovány, objekty, které mají být v této souvislosti sledovány, doba, po kterou má sledování probíhat (období od 26. 1. 2016 do 26. 7. 2016), a složky, které sledování budou provádět. Povolení ke sledování objektu bylo vydáno Okresním státním zastupitelstvím ve Strakonicích podle §158d odst. 1, 2, 5 tr. ř. téhož dne, tj. 27. 1. 2016, a to na dobu od 26. 1. 2016 do 26. 7. 2016 (č. l. 5692-5693 uvedeného spisu). Objektem sledování byl areál a přístupové cesty ke společnosti Č., a. s., sklad 02 Bělčice, včetně vozidel a osob, které do areálu vstoupily a areál opustily, a rovněž objet areálu bývalých kasáren ve vlastnictví Jana Váni, včetně vozidel a osob, které do areálu vstoupily a areál opustily.
85. Návrh celního úřadu je podrobně skutkově odůvodněn, včetně podezření, že se v té době ztotožněné osoby opakovaně dopouští trestného jednání, které bylo v uvedené fázi řízení kvalifikováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Rovněž povolení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích ze dne 27. 1. 2016 má všechny náležitosti ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení, je skutkově odůvodněno a bylo vydáno v souladu se zákonem na dobu šesti měsíců. Spisový materiál obsahuje řádné protokoly a vyhodnocení (s ohledem na množství obviněných v celé kauze pro stručnost odkazuje Nejvyšší soud na svazky č. 24. a 25.). Skutečnost, že sledování nebylo uskutečněno hned po vydání povolení, případně bylo uskutečněno v době, kterou shledává obviněný M. B. jemu nevyhovující, je zcela irelevantní. Stěžejní je, že doba, na kterou bylo sledování povoleno, nepřekročila zákonnou lhůtu 6 měsíců. Je možno zcela spolehlivě předpokládat, že orgány činné v trestním řízení měly na starosti i jiné úkoly, než sledování obviněných v projednávané kauze. Pokud jde o důvodnost opatření o povolení sledování osob a věcí, jeho dostatečnou určitost a vztažnost ke konkrétní fázi trestního řízení, její vyhodnocení provádí příslušný státní zástupce v přípravném řízení, obvykle ve stadiu prověřování možného podezření z trestného činu. Takovému časnému stádiu trestního řízení převážně odpovídá i kvalita a kvantita důkazní materie, která svědčí o míře pravděpodobnosti podezření z trestné činnosti. Pokud by trestná činnost byla od počátku prokazována jinými objektivními a nezpochybnitelnými důkazy, jak opakovaně požaduje obviněný, nebyl by důvod k nasazení operativní techniky. Nejvyšší soud má tedy za to, že záznamy pořízené při sledování a připojené protokoly byly získány a v trestním řízení použity v souladu s trestním řádem.
86. Obviněný T. P. namítl neprovedení jím navrhovaných důkazů, a to znaleckého posudku RNDr. Evy Kolářové, znaleckého posudku Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích a záznamů telekomunikačního provozu, konkrétně záznamu označeného jako SOPTA 3.
87. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence nalézacího, potažmo odvolacího soudu. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam.
88. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy, nikoli tedy automaticky, založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96 - svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
89. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Stěžejní je zde slovo podstatné , tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
90. Uvedená námitka je vznášena opakovaně, přičemž byla již zcela dostatečným způsobem vypořádána jak soudem nalézacím, tak zejména soudem odvolacím. V rámci hlavního líčení dne 13. 1. 2021 (č. l. 10466-10471 spisu sp. zn. 3 T 137/2018) byly obviněnému T. P. podle §213 odst. 1 tr. ř. předloženy k nahlédnutí listinné důkazy, a to včetně obou těchto znaleckých posudků. Obviněný trval na jejich přečtení, čemuž bylo ze strany soudu vyhověno a oba znalecké posudky byly spolu s dalšími požadovanými listinnými důkazy přečteny v souladu s ustanovením §213 odst. 2 tr. ř. Obhájce obviněného pak k dotazu soudce uvedl, že trvá na osobním výslechu znalkyně RNDr. Evy Kolářové k těmto znaleckým posudkům. Po přerušení hlavního líčení však uvedený požadavek přehodnotil a uvedl, že na výslechu jmenované nadále netrvá (č. l. 10470 spisu sp. zn. 3 T 137/2018). Oba výše označené znalecké posudky byly provedeny jako listinné důkazy postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. Nalézací soud se tak seznámil s jejich obsahem, přičemž v rámci předběžného vyhodnocení důkazů tyto nevyhodnotil jako dostatečně důkazně relevantní, aby bylo přistoupeno k výslechu zpracovatelů, resp. znalců. Odvolací soud se k uvedené námitce vyjádřil v bodech 63. až 66. odůvodnění svého rozsudku, kdy podrobně rozvedl otázku procesního provedení (a s tím souvisejících odlišností daných tím, zda je znalecký posudek vypracován znalcem či znaleckým ústavem), a rovněž poukázal na nutnost nejdříve se seznámit s obsahem důkazu v rámci předběžného posouzení. Sama skutečnost, že je důkaz označen jako znalecký posudek a je opatřen znaleckou doložkou bez dalšího neznamená, že je nutno jej vždy provést jako znalecký posudek podle zvláštního režimu, resp. znalce vyslechnout, jak je namítáno u posudku RNDr. Evy Kolářové. Nalézací soud dospěl k závěru, že tento nemá pro projednávanou věc informativní přínos. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. V bodě 66. odůvodnění rozsudku uvedl, že „ materiálně šlo o kompilát negativistických náhledů na odborné vyjádření společnosti S., které (náhledy) byly bez patřičné věrohodné a pádné argumentace “, přičemž se na rozdíl od odborného vyjádření společnosti S. neopíral o žádné laboratorní testy a obsahoval pouze teoretická pojednání o možnostech či nemožnostech zjišťování původu nafty.
91. Stran záznamů telekomunikačního provozu – odposlechů je možno uvést, že obviněný požadoval přehrání odposlechů týkajících se jeho osoby. Soudkyně obhájci obviněného v rámci hlavního líčení dne 16. 9. 2020 uložila, aby vzhledem k rozsahu zajištěného materiálu, ve lhůtě 14 dní písemně specifikoval požadavky na přehrání částí zvukových záznamů na konkrétních CD i s uvedením časových intervalů, které žádá přehrát. Na č. l. 10383 spisu sp. zn. 3 T 137/2018 je založen písemný návrh na doplnění dokazování přehráním tam specifikovaných částí záznamů zachycených na CD založených ve spise. V rámci hlavního líčení dne 13. 1. 2021 byly dotazy soudu upřesněny požadavky obviněného na přehrání zvukových záznamů, a to včetně záznamu označeného jako SOPTA 3, kdy obviněný, resp. jeho obhájce k dotazu soudu uvedl, poté, co byly přehrány některé požadované úseky, že již na tomto návrhu netrvá a nenavrhuje přehrát ani záznamy s P. Š., M. S., P. P. a K. S. z jiných dnů, které jsou na CD obsahující uvedený záznam SOPTA 3 nahrány (svazek č. 28 spisu sp. zn. 3 T 137/2018). K přehrání požadovaných záznamů označených jako SOPTA 2 bylo přistoupeno v rámci hlavního líčení dne 21. 4. 2021 (č. l. 10532-10533 spisu sp. zn. 3 T 137/2018) poté, co obviněný opět k dotazu soudu upřesnil svůj požadavek na jejich přehrání, resp. označil jaké úseky mají být přehrány. Tyto úseky byly řádně přehrány. Následně k dotazu soudu obhájce obviněného T. P. uvedl, že nežádá dalšího přehrání zvukových záznamů z uvedeného CD. Z protokolů o hlavním líčení se jasně podává, že u obhájce bylo před přehráním každého ze záznamů vždy ověřováno, jaké konkrétní pasáže požaduje k přehrání, případně byly požadavky dále upřesňovány a konkretizovány. To se týká i zvukového záznamu označeném jako SOPTA 3. Nelze tedy jakkoli přisvědčit námitce obviněného T. P., že uvedené záznamy nebyly přehrány v požadovaném rozsahu, případně nebyly provedeny vůbec. Soudem bylo rovněž konstatováno, že záznamy se shodují s přepisy odposlechů založených ve spise. Obviněný uvádí, že tvrzené přepisy odposlechů neodpovídají vůbec tomu, co je nahráno na jednotlivých CD , aniž by tuto zcela obecně formulovanou proklamaci jakkoli podložil konkrétními argumenty. Nejvyšší soud přesto provedl náhodnou kontrolu shody mezi zvukovými záznamy a jejich přepisy a neznamenal jakékoli odchylky.
92. S ohledem na uvedené je možno konstatovat, že návrhy na doplnění dokazování nebyly soudy jakkoli opomenuty. Nalézací soud se návrhy obviněného řádně zabýval. Záznamy telekomunikačního provozu k návrhu obviněného řádně přehrál, znalecké posudky pak provedl jako listinný důkaz postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná, resp. jakou váhu a vypovídající hodnotu jednotlivým důkazům přisoudí. V projednávané věci je zcela zjevné, i s ohledem na odůvodnění odvolacího soudu v bodě 66. odůvodnění rozsudku, že soudy na rozdíl od obviněného u těchto důkazů neshledaly, že by měly jakoukoli zásadní vypovídající hodnotu.
93. V projednávané věci se rovněž nejedná ani o případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy.
94. Obvinění M. B. , L. N. , T. P. a P. Š. v tomto směru rozporují skutkové závěry týkající se skutečnosti, že při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor a pozemků zajištěná nafta pocházela ze skladu poškozené společnosti Č., a. s., v Bělčicích, resp. i samotný závěr, že se jednalo o naftu a nikoli jiný ropný produkt. M. B. dále namítal, že nebylo jakkoli důkazně podloženo, že by kradl naftu či ji prodával, kdy namítá neexistenci jakýchkoli přímých důkazů k prokázání této skutečnosti. Obviněný v této souvislosti operuje s termínem „kolektivní vina“, kterýžto užil i spoluobviněný P. Š.. Obviněný P. Š. námitku zjevného rozporu rozvedl nejpodrobněji, přičemž uvedl, že odvolací soud se podrobně nezabýval jeho námitkami uplatněnými v rámci řádného opravného prostředku, neuvedl, na základě, kterých konkrétních důkazů učinil to, které skutkové zjištění a omezil se na konstatování jakýchsi nepravděpodobných souher náhod, ačkoli z některých (obviněným blíže nespecifikovaných) důkazů vyplývá pravý opak toho, co je soudy tvrzeno. Ze žádného jím v dovolání zmiňovaného důkazu nevyplývá skutkový závěr, že by kradl naftu či jakkoli napomáhal jinému v takové činnosti. V tomto směru brojí proti závěru, že by byl osobou, která byla ztotožněna v rámci sledování dne 19. 4. 2016, kdy osobou zde uvedenou je obviněný P. Š. Obviněný L. N. uvedenou námitku zjevného rozporu podložil tvrzením, že nebyla řádně zjištěna výše škody, resp. že orgány činné v trestním řízení nezajistily důkazy týkající se skutečného množství ropných produktů, které měly poškozené společnosti chybět. Obviněný P. Š. k otázce prokázání výše způsobené škody, resp. množství odcizené nafty uvedl, že nebylo vyvráceno, že by u něho zajištěná nafta pocházela z trestné činnosti a nebyla zakoupena tzv. legální cestou na horší časy.
95. Všechny uvedené námitky byly již obsahem řádných opravných prostředků a odvolací soud na tyto zcela adekvátně reagoval.
96. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Námitky obviněných přitom v drtivé většině nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje, přičemž obsahově totožné námitky uplatnili již v předcházejících fázích trestního řízení.
97. Stručně řečeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Strakonicích, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Nejvyšší soud neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o situaci, kdy by soudy vycházely z důkazů získaných v rozporu s trestním řádem, tedy procesně nepoužitelných důkazů, případně by navrhované podstatné důkazy opomenuly, jak již bylo rozvedeno výše. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
98. Nalézací soud se opřel o odborné vyjádření společnosti S. s jeho dodatky (svazek č. 31 spisu sp. zn. 3 T 137/2018), které zkoumalo shodu zajištěných vzorků nafty nalezené při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor a pozemků u jednotlivých obviněných se vzorky ze skladu společnosti Č., a. s., v areálu v Bělčicích, přičemž lze odkázat na jeho shrnutí v bodě 229. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu sp. zn. 3 T 137/2018. >18< Rovněž je možno odkázat na shrnutí obsažené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodech 74. až 75., a to včetně vysvětlujících a srovnávacích tabulek. Orgány činné v trestním řízení zajistily jak vzorky nafty (kdy v případě některých obviněných se jednalo i o dodatečné odběry vzorků), tak jejich následné odborné zpracování a vyhodnocení. Nelze se tedy ztotožnit s námitkami obviněných, že by nebyly zajištěny vyhovující vzorky, případně nebyly dostatečně odborně vyhodnoceny. Jak již bylo uvedeno výše, nalézací soud, stejně jako následně soud odvolací, neshledaly, že by obhajobou předložené znalecké posudky RNDr. Evy Kolářové a Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, které byly provedeny jako listinné důkazy, byly sto vyvrátit závěry odborného vyjádření společnosti S. Nelze tak přisvědčit námitkám, že nebyl prokázán původ zadržených ropných látek, resp. že se nejednalo o naftu pocházející ze skladu společnosti Č., a. s., v areálu v Bělčicích.
99. Stran mechanismu krádeží a otázky možných odchylek při zjišťování množství odcizené nafty pak nalézací soud vycházel zejména z odborného vyjádření prof. Ing. Pavla Ditla, DrSc., (bod 230. uvedeného rozsudku >19< , č. l. 6819-6895 spisu sp. zn. 3 T 137/2018). Pokud jde o množství odcizené nafty a s tím související závěry týkající se způsobené škody, je nutno uvést, že stanovení zcela přesného množství odcizené nafty není technicky vzato možné, jak se ostatně podává z podrobného vysvětlení podaném v rámci odborného vyjádření prof. Ditla. „ I vícenásobný úbytek PHL způsobenými krádežemi v řádu jednotek m 3 může být při dostatečném pohybu materiálu (frekvence naskladňování, uvolňování PHL) ve skladu těžko zachytitelný díky (pozn. v odborném vyjádření podrobně popsaných) nejistotách v bilanci materiálu, které se při příjmu a výdeji PHL kumulují “. Nalézací soud i tak uložil zmocněnci poškozené Č., a. s., aby k návrhu obhajoby dodala výsledky řádných inventur vztahujících se ke skladu 02 v Bělčicích za období let 2012-2016, a rovněž výsledek mimořádné inventury provedené ke dni 30. 4. 2016 (protokol o hlavním líčení ze dne 13. 1. 2021, č. l. 10466-10471 spisu sp. zn. 3 T 137/2018). Tyto byly poškozenou předloženy, přičemž se nejednalo jen o jakési „tabulky“ bez vypovídající hodnoty, jak namítá obviněný T. P. (srovnej dále bod 86. rozsudku odvolacího soudu). Nelze se tak ztotožnit s námitkou obviněného L. N., že by orgány činné v trestním řízení nezajistily důkazy týkající se skutečného množství odcizených ropných produktů. S ohledem na vysoké odchylky v množství přečerpávané nafty v rámci vnitroskladových potrubních rozvodů nicméně nebylo možné tímto způsobem množství odčerpané nafty stanovit. Bylo třeba aplikovat jiný způsob. Znalec prof. Ditl v rámci odborného vyjádření podrobně rozvedl možný způsob určení množství nelegálně odčerpané nafty >20< , nicméně nalézací soud při stanovení množství odcizené nafty z tohoto důkazu nevycházel. V souladu se zásadou in dubio pro reo vycházel pouze a toliko z množství zajištěného při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor a pozemků, které celkově činilo 72.230,73 litrů motorové nafty. Uvedené množství vynásobil cenou za litr pohonných hmot, kdy v rámci určení ceny vycházel z nejnižší zjištěné prodejní hodnoty, kterou stanovila sama poškozená Č., a. s., na 21,92 Kč/litr nafty (bod 231. odůvodnění rozsudku sp. zn. 3 T 137/2018). >21< Odvolací soud se k otázce stanovení výše způsobené škody vyjádřil v bodech 83. a 84. rozsudku, kdy se ztotožnil se způsobem stanovení výše způsobené škody, který užil nalézací soud, poukázal však současně na určité nesrovnalosti týkající se takto nalézacím soudem stanoveného celkového množství odcizené nafty. Odvolací soud nicméně uvedl, že „ z hlediska trestněprávního vymezení skutku však uvedená chyba nemá relevantní rozměr (oprava by neznamenala změnu právní kvalifikace) a navíc tento nedostatek stejně nelze k podaným odvoláním zhojit “. Soud neuvěřil obhajobě některých obviněných (M. B., P. Š.), že u nich zajištěná nafta byla zakoupena tzv. na horší časy a na různých čerpacích stanicích v okolí jejich bydliště. K uvedeným tvrzením se vyjádřil odvolací soud poměrně obsáhlým způsobem v bodech 90. až 92. a 93. až 95. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
100. Je možno poznamenat, že skutečnost, že poškozená společnost Č., a. s. se připojila s nárokem na náhradu škody jen ve výši 35.973,18 Kč a jen ve vztahu k některým obviněným (č. l. 10332 spisu sp. zn. 3 T 137/2018), je v kontextu jednání obviněných irelevantní. U trestného činu krádeže je způsobenou škodou celá skutečná hodnota odcizené věci, která představuje majetkovou hodnotu, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen. Účelem institutu náhrady škody je pak plná reparace takto způsobené majetkové újmy, nicméně je na poškozeném, zda a v jaké výši se připojí se svými nároky na náhradu škody k trestnímu řízení. Skutečnost, že se poškozený k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nepřipojí vůbec, případně se připojí jen částečně, neznamená, že poškozenému žádná škoda nevznikla. Výše škody jakožto kvalifikační znak trestného činu je třeba odlišovat od uplatněného nároku na náhradu škody, přičemž tyto údaje se nemusí vůbec shodovat. K otázce náhrady škody se vyjádřil nalézací soud v bodech 434. až 436. rozsudku sp. zn. 3 T 137/2018. >22< Odvolací soud se s těmito závěry zcela neztotožnil a o adhezních nárocích proto nově rozhodl (body 113. až 130. rozsudku). Rovněž se vyjádřil i k námitce L. N., že poškozené byla pozice poškozené strany „vnucena“ orgány činnými v trestním řízení. Za zcela absurdní je pak možno označit spekulace obviněného T. P., že skutečnost, že poškozená společnost uplatnila svůj nárok na náhradu škody jen ve výši 35.973,18 Kč, napovídá tomu, že celé řízení bylo poškozenou společností uměle vytvořeno jako odstrašující případ ostatním, případně k zakrytí nesrovnalostí ve vedení svých záznamů. Úvaha, že se poškozená společnost uchýlila k jednání, jehož výsledkem bylo odsouzení 27 nevinných osob, je více než troufalá (srovnej rovněž bod 131. rozsudku odvolacího soudu).
101. Skutkové zjištění, že obvinění se dopouštěli neoprávněných zásahů do potrubních rozvodů v areálu společnosti Č., a. s., z nichž odčerpávali naftu, kterou následně odváželi v rozličných nádobách vozidly z areálu poškozené společnosti, se podávají nejen z provedených odborných postupů shrnutých v předmětném odborném vyjádření společnosti S., ale zejména pak z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, z výsledků domovních prohlídek a dalších operativně pátracích prostředků (sledování osob a věcí), a rovněž i z řady dalších, v drtivé většině listinných důkazů (např. záznamy kamerových systémů, bankovní záznamy, úřední záznamy >23< ). Nalézací soud provedl podrobné rozbory odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, kdy tyto komparoval se záznamy bezpečnostních kamer, a časovými souvislosti mezi výpadky kamerového systému a výsledky sledování osob, a následně i výsledky provedených domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků. Podrobně popsal obsah provedených důkazů a jednání jednotlivých obviněných v jednotlivých dnech (rozsudek soudu prvního stupně v bodech 284. až 371. odůvodnění). >24< V bodech 371. až 411. odůvodnění rozsudku sp. zn. 3 T 137/2018 nalézací soud shrnul důkazní situaci a z ní se podávající skutková zjištění vztahující se k jednotlivým obviněným (M. B., L. N., T. P.). Ve vztahu k obviněnému P. Š. se jedná zejména o body 371. až 372., 378. až 379., 382. až 384., 386. až 388. odůvodnění rozsudku sp. zn. 3 T 6/2020. Pokud obviněný P. Š. rozporuje závěry ztotožnění jeho osoby při sledování dne 18. 4. 2016, je možno odkázat na odůvodnění odvolacího soudu v bodech 78. a 99. rozsudku. I pokud by jeho osoba nebyla na fotografiích ztotožněna, je usvědčován dalšími ve věci provedenými důkazy (viz bod 99. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Obviněný P. Š. byl totiž jedním z obviněných, kteří byli zadrženi přímo při činu. Stran výpovědi svědkyně R. Z. možno uvést, že nalézací soud si byl vědom skutečnosti, že svědkyně se vyjadřovala k situaci časově předcházející projednávané trestné činnosti obviněných, přičemž jak se podává z odůvodnění rozsudku sp. zn. 3 T 6/2020 v bodě 377., uvedená svědkyně jméno obviněného P. Š. nezmiňovala. Je možno konstatovat, že odůvodnění nalézacího soudu je podrobné a detailní.
102. Na skutek je třeba nahlížet v jeho celistvosti a vzájemných souvislostech. Jednotlivé jevy nelze izolovat a posuzovat samostatně, zejména, jedná-li se o koordinovanou součinnost většího množství osob. Odvolací soud uvedenou skutečnost velmi výstižně zdůrazňuje v rámci odůvodnění svého rozsudku v bodě 70., kdy poukazuje na nutnost komplexního náhledu na veškeré zjištěné okolnosti. Obvinění v rámci dovolacích námitek předkládají často z kontextu vyjmuté jednotlivosti. Například obviněný M. B. namítá, že závěr o jeho vině nelze založit na tom, že jako hasič zaměstnaný u společnosti Č., a. s. nevyužíval zaměstnanecké karty na nákup pohonných hmot. Obviněný P. Š. brojí proti závěru, že jeho vina by měla být založena na skutečnosti, že si na tzv. lepší časy zakoupil 614,31 litrů pohonných hmot a nenechal si k takových nákupům doklady o koupi, a obviněný T. P. poukazuje na skutečnost, že měl použít pro vjezd do areálu boční zaplombovaná vrata. Takové jednotlivosti vinu obviněných zcela jistě sami o sobě neprokazují, ve svém souhrnu však spolu s dalšími skutečnostmi podávajícími se z provedeného dokazování tvoří články důkazního řetězce, který mapuje činnost všech participujících osob, jejich vzájemnou provázanost a koordinovanost a mechanismus páchání trestné činnosti. Jelikož na trestné činnosti participovalo větší množství osob, odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku využil tabulky, v rámci nichž zachytil hlavní momenty usvědčující jednotlivé obviněné z trestné činnosti (bod 99. rozsudku odvolacího soudu). Jedná se o hlavní momenty, nikoli veškeré detaily, které jsou jinak zachyceny v hodnotících pasážích nalézacího soudu, jak jsou označeny výše. V tomto směru je třeba rovněž poukázat na námitky, v rámci nichž obvinění, zejména obvinění P. Š. a L. N., napadají způsob, jímž odvolací soud poukázal na různé aspekty jednání obviněných, které označil za nepravděpodobné souhry náhod. Odvolací soud v bodě 71. odůvodnění svého rozsudku poukázal na celou řadu jevů, které se koncentrovaly kolem vymezené skupiny zaměstnanců společnosti Č., a. s. a jejich známých a příbuzných, přičemž se jedná právě o komplexní náhled na chování a činnost obviněných jako skupiny vzájemně spolupracujících osob. V kontextu souhrnu těchto jevů je možno zachytit skutečnosti, kteréžto by nebylo s největší pravděpodobností možno odhalit při izolaci jednotlivých jevů. Odvolací soud uvedl, že „ aby se naplnila verze odvolávajících se obžalovaných, muselo by dojít k natolik nepravděpodobné souhře náhod, že ji to přesouvá z roviny v úvahu připadající varianty skutkového děje do pozice veskrze modelové a v reálném světě nenaplnitelné “. S tím nelze než souhlasit. Odvolací soud v rámci odůvodnění rozsudku v bodech 76. a 77. za pomoci přehledných tabulek velmi výstižným způsobem shrnul závěry nalézacího soudu, kdy komparoval kamerové záznamy, výpadky kamerového systému a výsledky sledování, přičemž „ okresní soud měl k dispozici i časově spolehlivě ukotvené odposlechy, které právě bylo možno dobře provázat s časově rovněž spolehlivě kótovanými událostmi zachycenými při sledování “ (bod 80. rozsudku odvolacího soudu).
103. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi (zejména časovými), a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
104. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že nebylo možno přihlížet k námitkám obviněných L. N. a P. Š., v rámci nichž obvinění uvádí, že shledávají odůvodnění odvolacího soudu nedostatečným. Obvinění L. N. a P. Š. , ten i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, odvolacímu soudu vytýkají, že dostatečně nereagoval na jejich odvolací argumentaci, touto se v napadeném rozsudku nezabýval, resp. nereagoval na veškeré jednotlivé námitky každého z odvolatelů. Odůvodnění rozsudku je tak podle jejich závěru zcela nedostatečné, což činí dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Je třeba upozornit, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Zákonná úprava připouští dovolání jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v §265b tr. ř., jak bylo rozvedeno výše. Námitka, že nebylo ze strany odvolacího soudu dostatečně reagováno na jednotlivé námitky, neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Nutno uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu se vypořádalo s odvoláními 24 obviněných, čemuž byla přizpůsobena struktura celého rozsudku. Ačkoli se může zdát, že vypořádání se s jednotlivými námitkami je stručné, nelze říci, že by odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nebylo přehledné či přezkoumatelné, nebo že představuje zásah do práva na spravedlivý proces. Námitky jednotlivých odvolatelů se často překrývaly, což je i případ projednávaných dovolání, a odvolací soud takové námitky vypořádal najednou, přičemž však neopomněl i námitky zcela individuální. Dle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16, je mj. uvedeno, že „ Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59-60) .“ V rozporu s tím tedy není, jestliže Krajský soud v Českých Budějovicích na odvolací námitky obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 415/11). Napadený rozsudek nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obvinění v něm odpověď na své námitky najdou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016. sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08).
105. Pokud se jedná o námitku nesprávného právního posouzení jednání všech čtyř dovolatelů jako zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že tuto lze v obecné rovině podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , kterýžto uplatnili všichni dovolatelé . >25<
106. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
107. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
108. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění v tomto směru namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
109. Jako námitku procesního charakteru je třeba vyhodnotit námitku stran porušení zásady in dubio pro reo, kterou výslovně uplatnili obvinění M. B. a P. Š. . Obviněný M. B. uvedl, že „ soudy hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch “, kdy „ v rámci dosavadního trestního řízení zároveň vyvstalo několik problematických bodů, které jsou nejen ve svém souhrnu, nýbrž i dílčím způsobem, hodnoceny soudem I. stupně k tíži odsouzeného “. Obviněný P. Š. uvedl, že v projednávané věci se „ jedná o ukázkový příklad porušení presumpce neviny a rozhodování v rozporu se zásadou in dubio pro reo “. Obvinění jsou tak přesvědčeni, že soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně, čímž napadají hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jejich neprospěch. Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že došlo k výše rozvedenému rozšíření dovolacích důvodů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22).
110. Zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním, jako člen organizované skupiny a způsobí takovým činem značnou škodu .
111. Objektem trestného činu krádeže je vlastnictví věci, držba věci i její faktické držení. Předmětem útoku je cizí věc . V případě krádeže se cizí věcí rozumí jen movitá věc, která nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici. V projednávané věci byla takovou věcí motorová nafta v množství nejméně 72.230,73 litrů. Namítá-li obviněný T. P., že se nezmocnil cizí věci, neboť zajištěné ropné látky neodpovídaly svým složením motorové naftě, jak se podává ze znaleckého posudku RNDr. Evy Kolářové, pak uvedená námitka neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť obviněný vychází ze zcela odlišného skutkového stavu, než ke kterému na podkladě provedeného dokazování v projednávané věci dospěly soudy, kdy na podkladě vlastního hodnocení důkazů předkládá vlastní náhled na skutková zjištění (viz body 107. a 108. výše).
112. Po objektivní stránce si pachatel cizí věc přisvojí tím, že se jí zmocní , tj. zjedná si možnost volně s ní nakládat s vyloučením dosavadního držitele. Přisvojení znamená získání faktického postavení vlastníka, nikoli nabytí vlastnického práva, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva. Přisvojením cizí věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s cizí věcí. Přisvojení zároveň znamená vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z jejího držení, užívání nebo nakládání s věcí. Aplikováno na projednávanou věc, obvinění si přisvojili motorovou naftu v množství nejméně 72.230,73 litrů jejím odčerpáním z potrubního příjmového systému pro přepravu pohonných hmot, kterou následně bez vědomí vlastníka vyvezli z objektu skladu. Pro naplnění tohoto znaku skutkové podstaty je nerozhodné, jak pachatel s věcí poté, co se jí zmocní, nakládá. Nemusí tedy věc fakticky užívat (pachatel může takovou věc darovat, odhodit, zničit apod.). Trestný čin krádeže je dokonán již zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji. V projednávané věci je tak zcela nerozhodné, že se nelegálně odčerpaná nafta následně vrátila do dispozice původního vlastníka, tj. poškozené společnosti Č., a. s.
113. Po objektivní stránce je třeba, aby vedle naplnění znaku zmocnění se cizí věci, byla naplněna alespoň jedna z dalších podmínek uvedených v odst. 1 §205 pod písm. a) až e). tr. zákoníku. V projednávané věci bylo touto podmínkou spáchání krádeže vloupáním. Podle §121 tr. zákoníku se vloupáním rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly. Nalézací soud uvedený znak spatřoval v překonání uzamčení zadní brány skladu ať již shodnými klíči či jejím vysazením, a překonáním zaplombovaného uzávěru koncové části produktovodu (bod 414. rozsudku sp. zn. 3 T 137/2018). >26< V rámci skutkové věty se podává, že obvinění si rozdělili úkoly, což zahrnovalo rovněž odstraňování plomb, otevření uzávěrů, a tak vniknutí do uzavřeného potrubního systému, kdy do areálu vnikali vjezdem určeným pro nouzové stavy po jeho odemčení a odstranění plomby. Obviněný T. P. i obviněný P. Š. namítají, že žádné uzamčené překážky nepřekonávali, neboť se pohybovali v místě výkonu svého zaměstnání, kdy obviněný P. Š. uvádí, že jako zaměstnanec se těžko mohl dopustit vloupání do vlastního zaměstnání, a rovněž poukazuje na to, že „odstraňování plomb není kryto dokazováním“. Jak uvedl odvolací soud v bodě 101. odůvodnění rozsudku, „ vloupání spočívalo v nelegitimním odplombování, jak zadní brány, tak odvzdušňovacího ventilu produktovodu “. O jaké plomby šlo se tak podává právě z popisu mechanismu krádeží. Ačkoli mohli obvinění jako zaměstnanci disponovat pravými klíči k bráně, šlo o jejich zneužití pro nelegální a nelegitimní účel, přičemž vysazení brány pak zcela jistě postrádá jakoukoli legitimnost. Pokud pak porušili plombu odvzdušňovacího ventilu, je situace obdobná. „ Pokud by obvinění nepáchali trestnou činnost, pak nebylo zapotřebí zneužívat klíčů k otvírání brány, ani narušovat příslušné plomby “.
114. Sama skutečnost, že se uvedeného jednání dopustili v místě výkonu zaměstnání, na těchto závěrech ničeho nemění. Za velmi smělé považuje Nejvyšší soud tvrzení obviněného P. Š., že nebyl přistižen při krádeži nafty, neboť byl jednoduše v práci. Podobně se vyjádřili i spoluobvinění T. P. a M. B., kteří namítali, že toliko plnili pracovní úkoly zadané jim nadřízenými. Odvolací soud na uvedená tvrzení reagoval výstižně v rámci bodu 71. j) odůvodnění rozsudku. Obvinění překonali překážky (dveře, brány, plomby), které byly určeny k tomu, aby byla věc (motorová nafta) chráněna před osobami nepovolanými k dispozici s ní. Ačkoli za jiných okolností by činnost obviněných mohla být výkonem jejich povinností v rámci zaměstnání, je nepochybné, že jim za vinu kladené aktivity nebyly kryty výkonem jejich povinností v rámci jejich zaměstnaneckého poměru, neboť byly učiněny bez vědomí a ke škodě zaměstnavatele, tj. poškozené společnosti Č., a. s.
115. Spáchání trestného činu členem organizované skupiny je uvedeno jako okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby [ §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ]. Rovněž je přitěžující okolností [§42 písm. p) tr. zákoníku]. Naplnění tohoto znaku rozporují všichni čtyři dovolatelé. Obviněný M. B. namítá, že naplnění znaku organizované skupiny nebylo řádně odůvodněno a soud si vystačil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Obviněný L. N. má za to, že předmětem dokazování nebyly žádné skutečnosti prokazující kooperaci mezi obviněnými v rovině a intenzitě požadované judikaturou vztahující se k definování organizované skupiny. Obviněný T. P. má za to, že soudy uvedený znak dostatečně nekonkretizovaly a uchýlily se k paušalizaci a zjednodušenému obrazu vzniku generální skupiny. Obviněný P. Š. namítá, že soudy jeho osobu ve vztahu k uvedenému znaku nezmiňovaly a jeho účast na organizované skupině byla vyvozena jako součást kolektivní viny. Je možno uvést, že na rozdíl od jiných forem trestné součinnosti, tj. spolupachatelství (viz §23 tr. zákoníku), účastenství v užším slova smyslu (viz §24 tr. zákoníku) a organizované zločinecké skupiny (§129 tr. zákoníku), trestní zákoník definici organizované skupiny neobsahuje. Výklad pojmu je tak ponechán na soudní judikatuře, podle které se organizovanou skupinou rozumí sdružení více osob, nejméně však tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jeho jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. č. 53/1976-II., č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. V projednávané věci se nicméně jednalo o trestnou činnost páchanou po dobu několika měsíců. Vyžadováno není výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině; postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě mohou jevit jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), jak například namítá obviněný M. B., když uvádí, že měl ke skutkovému ději přistoupit později a „pouze asistoval u čerpání nafty“ >27< , nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, zda jde o čin spáchaný organizovanou skupinou. K tomu, aby se obviněný dopustil trestného činu jako člen organizované skupiny, totiž není nutné, aby se podílel na všech činnostech organizované skupiny, ani aby dopodrobna věděl o všech dílčích aktivitách ostatních členů, ale postačuje pouze srozumění s tím, čím se organizovaná skupina zabývala a k jakým cílům směřovala, tedy povědomí o tom, že zde existuje systém s rozdělenými a koordinovanými úkoly. Toto srozumění se podává z pečlivě provedeného dokazování, kdy jsou to zejména odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a výsledky sledování osob, na jejichž podkladě soudy dospěly ke spolehlivému závěru o vzájemné spolupráci a součinnosti mezi obviněnými při realizování trestné činnosti a koordinovanosti úkolů v rámci slupiny. Nalézací soud tyto závěry zachytil v odůvodnění svého rozsudku sp. zn. 3 T 137/2018 v bodech 372. až 375., ve vztahu ke všem obviněným, kteří byli uznáni vinnými zločinem krádeže podle §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, kdy v detailech je třeba odkázat na odůvodnění nalézacího soudu, v rámci něhož byla popsána aktivita a komunikace obviněných den po dni a účast jednotlivých obviněných (zejména body 284. až 371., a dále 392. až 412. rozsudku sp. zn. 3 T 137/2018). >28< Odvolací soud se ke skutkovým námitkám vztahujícím se ke znaku organizované skupiny vyjádřil v bodě 81. napadeného rozsudku, kdy uvedl, že obvinění „ tvořili organizovaný celek, v němž navzájem kooperovali, doplňovali se v jednotlivých činnostech, prolínali se v jednotlivých pozicích, aktivitách a úkolech, a to nejen uvnitř jednotlivých momentálně nasazených podsložek systému (hasičské směny), ale i napříč nimi “. Následně popsal několik takových příkladů spolupráce. Nejedná se o vyčerpávající seznam všech interakcí mezi všemi obviněnými, což by ani nebylo vzhledem k počtu obviněných dost dobře možné, ale pouze o ilustrativní příklady. Tedy skutečnost, že v rámci několika ilustrativních příkladů není výslovně zmíněn obviněný P. Š., na závěru o jeho účasti na organizované skupině ničeho nemění. Odvolací soud se k naplnění znaku organizované skupiny dále vyjádřil v bodě 102. odůvodnění rozsudku v rámci právní kvalifikace jednání obviněných. Zde vedle obecných závěrů již výše rozvedených poukázal na metodičnost, koordinaci a organizaci činností, jejichž cílem bylo, aby celý systém krádeží fungoval. „ Obžalovaní se navzájem prolínali v jednotlivých pracovních směnách, v telefonátech koordinovali své postupy rovněž napříč směnami, zajišťovali potřebné „náhodné“ výpadky bezpečnostních kamer, likvidovali následky případných od optimálního scénáře se odchylujících chyb (sběr odpadlých zástěrek z aut, splachování naftou potřísněné zadní panelové příjezdové cesty atd.), zajišťovali odbyt ukradené nafty, apod. “ Stran námitky, že zapojení každého údajného člena musí být podrobně popsáno, je možno uvést, že na rozdíl od organizované zločinecké skupiny (§129 tr. zákoníku) může být vazba mezi jednotlivými členy organizované skupiny poměrně volná. Postačí, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti. Nejvyšší soud má za to, že již ze samotného popisu skutku je naplnění znaku zcela zjevné. V rámci odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je pak participace každého z obviněných popsána zcela dostatečně.
116. Na uvedené navazuje námitka obviněného M. B. zpochybňující závěr, že se měl jemu za vinu kladeného jednání (které však popírá) dopustit ve spolupachatelství. Namítá, že ne každá organizovaná skupina musí být současně vždy spolupachatelstvím, přičemž zdůraznil, že na trestné činnosti časově vymezené od června 2015 do 30. 4. 2016 se rozhodně nepodílel po celou takto vymezenou dobu, a nelze mu tak přičítat celý rozsah údajně spáchané činnosti. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé) . Pokud byl obviněný shledán vinným, že se trestného činu kladeného mu za vinu dopustil jako spolupachatel, pak v souladu s principem, na němž je institut spolupachatelství založen, odpovídá za celý rozsah spáchané trestné činnosti. Obviněnému lze přisvědčit, že existence organizované skupiny není podmíněna tím, aby byli všichni její členové současně spolupachatelé trestného činu podle §23 tr. zákoníku. Jejími členy totiž mohou být i účastníci na trestném činu podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, případně též i další osoby, které mají na trestné činnosti podíl, případně i osoby zcela neztotožněné >29< . V projednávané věci však vše napovídá tomu, že všichni pachatelé trestné činnosti byli ztotožněni, přičemž stran těch, kteří byli uznáni vinnými trestným činem krádeže, soudy dovodily, že jejich činnost se vyznačovala nejen dělbou úkolů, plánovitostí a koordinovaností, což zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného provedení krádeže nafty, ale současně se trestné činnosti dopustili společně, kdy každý ze spolupachatelů byl článkem řetězce na sebe navazujících činností, které byly vedeny stejným úmyslem. Spolupachatelství totiž vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, publikované pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.). Není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (rozhodnutí publikované pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Tyto podmínky byly v projednávané věci splněny.
117. Obvinění M. B. , L. N. , T. P. a P. Š. rovněž rozporují naplnění znaku jim za vinu kladené skutkové podstaty trestného činu krádeže spočívajícím ve způsobení značné škody [§205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku]. Podle §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020 (bod 415. rozsudku sp. zn. 3 T 137/2018) >30< je značnou škodou škoda ve výši nejméně 1.000.000 Kč a nedosahující ještě částky 10.000.000 Kč. Provedeným dokazováním (viz body 99. až 100. výše) byla stanovena škoda ve výši 1.573.185 Kč, což je částka odpovídající značné škodě.
118. Po subjektivní stránce jde u trestného činu krádeže o úmyslný trestný čin. Trestný čin je spáchán úmyslně (§15 odst. 1 tr. zákoníku ), jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem ( úmysl přímý ) nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn ( úmysl nepřímý ).
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
119. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171). Nalézací soud se k otázce naplnění subjektivní stránky vyjádřil v bodě 414. rozsudku sp. zn. 3 T 137/2018 >31< , kdy uvedl, že obvinění „ jednali vždy ve formě úmyslu přímého “. Je to právě vzájemná provázanost a součinnost všech obviněných, koordinovanost a rozdělení úkolů v rámci skupiny, které vypovídají o úmyslném jednání obviněných. Nejvyšší soud připomíná, že judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele (dovolatelé ve věci nevypovídali), činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Obvinění M. B., L. N., T. P. a P. Š. jako pracovníci Hasičského záchranného sboru společnosti Č., a. s., byli osobami znalými technického provozu skladu v Bělčicích, bezpečnostními parametry, zabezpečením a personálním obsazením skladu. Pohybovali se v místě výkonu svého zaměstnání, a disponovali tak současně i potřebnými nástroji (klíče, přístup ke kamerovým záznamům, zařízení k odčerpání nafty apod.). S ohledem na rozsah trestné činnosti si lze jen těžko představit, že by odcizení 72.230,73 litrů motorové nafty bylo výsledkem jakéhosi nedbalostního jednání, nebo že by přečerpávání motorové nafty do různých plastových nádob a jejich nakládání do vozů v majetku obviněných a jejich známých, mělo být kýmkoli vnímáno jako činnost v souladu s pracovněprávními úkoly. Závěru o spáchání předmětné trestné činnosti v úmyslu přímém tedy nelze ničeho vytknout. Nelze tak přisvědčit námitkách obviněných M. B. a T. P., že nebyli srozuměni s tím, že svým jednáním ohrozí zájem chráněný zákonem (vlastnictví), neboť se domnívali, že pouze plní pracovní povinnosti.
120. Ve vztahu k námitce M. B. stran stanovení počátku páchání trestné činnosti, je možno uvést, že uvedená námitka je vznášena opakovaně a odvolací soud se k této dostatečně vyjádřil v bodech 86. až 88. odůvodnění rozsudku.
121. Pod obviněnými uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nelze podřadit námitky, v rámci nichž obvinění M. B. a P. Š. na podkladě rozmanité argumentace brojí proti výrokům o jim uložených trestech. Předně je třeba uvést, že pod jiné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví. Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, jak v důsledku činí oba obvinění. Obvinění předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. podpořený nejen obecnou, ale konkrétní argumentací neuplatnili.
122. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obvinění naopak uplatnili, je nicméně možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
123. Obvinění M. B. a P. Š. shledávají odůvodnění uložených trestů nedostatečným, což činí výroky o trestech nepřezkoumatelnými. Takové námitce nelze přisvědčit. Jak již uvedeno výše, rozsáhlá trestná činnost byla výslednicí participace skupiny osob zaměstnaných na různých pozicích u společnosti Č., a. s., ve skladu v Bělčicích, jejich známých a rodinných příslušníků, kdy tato jejich trestná činnost je podrobně v odůvodnění napadených rozsudků popsána. Obviněným, kteří byli uznáni vinnými trestným činem krádeže, byl udělen podmíněný trest odnětí svobody, peněžitý trest a trest propadnutí věci. >32< Peněžitý trest je možno uložit při splnění podmínek ustanovení §67 tr. zákoníku, jeho výměra je pak upravena v ustanovení §68 tr. zákoníku. Na skutečnosti, že soudy přistoupily ve vztahu k trestu odnětí svobody a trestu peněžitému k tomu, že tyto vyměřily pro všechny obviněné ve stejné výši, Nejvyšší soud neshledává nic, co by jakkoli mělo zpochybnit jejich zákonnost. Obvinění byli usvědčeni ze spáchání stejného trestného činu, kterého se dopustili rovněž jako členové organizované skupiny, a současně jako spolupachatelé ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku. Nalézací soud při ukládání trestů zkoumal jak polehčující, tak přitěžující okolnosti, přičemž dospěl k závěru, že ve prospěch obviněných je možno vyhodnotit jako polehčující okolnost pouze to, že se jednalo o bezúhonné osoby. Soud nalézací nicméně zohlednil dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti (kdy se v mezidobí obvinění žádné další trestné činnosti nedopustili) a rozhodl, že na obviněné postačí výchovně působit alternativními tresty (body 422. a 424. rozsudku sp. zn. 3 T 137/2018). >33< Obviněným přitom hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvou až osm let. Soud jim shodně uložil podmíněný trest ve výměře 3 let se zkušební dobou na 4 roky a peněžitý trest ve výměře 30.000 Kč. Peněžitý trest jim byl v souladu s ustanovením §67 odst. 1 tr. zákoníku uložen proto, že trestným činem krádeže získali majetkový prospěch. Tresty uložené obviněným byly co do druhu a výměry zcela v mantinelech zákonem stanovené trestní sazby, a to, nutno podotknout, na její dolní hranici. K otázce uložených trestů se vyjádřil i odvolací soud, kdy lze odkázat na stručné, ale zcela výstižné závěry uvedené zejména v bodech 105. až 110. odůvodnění jeho rozsudku.
124. K námitce obviněného M. B. , že soudy měly do svých úvah promítnout ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, a to s ohledem na jeho osobní poměry, skutečnost, že byl vedle podmíněné trestu odnětí svobody ukládán i peněžitý trest, že od spáchání trestné činnosti uběhla delší doba a doba trvání trestního řízení překročila 6 let, Nejvyšší soud uvádí, že takováto námitka fakticky směřuje do výměry a přiměřenosti trestu odnětí svobody, kterážto námitka však není způsobilá naplnit obviněným uplatněné dovolací důvody a ani žádný jiný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). Je vhodné zdůraznit, že v rámci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku se jedná o fakultativní postup soudu, použitelný v případě, pokud soud dospěje při úvahách o výši trestu k tomu názoru, že jsou zde natolik mimořádné okolnosti, které takovéto snížení ospravedlňují. Nejedná se tedy o postup nárokový. Uvedená námitka by byla důvodná a podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. toliko v případě, že by bylo ustanovení §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku aplikováno v rozporu se zákonem. Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku , má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Uplatnění ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba posuzovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Uplatní se především v těch případech, kdy určitá okolnost, která dokonce může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného případu teprve ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí mírnější postih pachatele. Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně rozhodnutí č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.).
125. Obviněnými uvedeným námitkám tedy nelze přiznat důvodnost, a to ani ve světle zásady proporcionality trestní represe (trestních sankcí). V obecné rovině je možno k zásadě proporcionality trestní represe uvést, že Nejvyšší soud se k této otázce opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutí, kdy sice připustil možnost zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v rámci dovolacího řízení, avšak pouze výjimečně a mimo dovolací důvody, v situaci, je-li napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným a zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Podle opakovaných závěrů Nejvyššího soudu se jedná o zcela výjimečné situace, kdy je shledáno, že uložený trest je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a dalšími kritérii či hledisky významnými pro stanovení druhu a výměry ukládaného trestu, že by takto přezkoumávaný trest byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „ zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky “ . Soudy v projednávané věci všechna kritéria pro uložení podmíněného trestu ve výměře 3 let se zkušební dobou na 4 roky a peněžitého trestu ve výměře 30.000 Kč řádně zkoumaly. Tresty uložené při spodní hranici trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byli obvinění uznáni vinnými, při současném zohlednění jak přitěžujících i polehčujících okolností, jsou tresty zcela přiměřenými.
126. Nutno uvést, že obvinění uplatnili námitky, které se v drtivé většině shodují s námitkami vznesenými již v předcházejících fázích trestního řízení, zejména pak v rámci řádného opravného prostředku. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
127. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných M. B., L. N., T. P. a P. Š. odmítl .
128. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Pavel Šabata
předseda senátu _______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) U Krajského soudu v Českých Budějovicích vedeno pod sp. zn. 4 To 449/2022.
2) U Krajského soudu v Českých Budějovicích vedeno pod sp. zn. 4 To 447/2022.
3) U Krajského soudu v Českých Budějovicích vedeno pod sp. zn. 4 To 448/2022.
4) U Krajského soudu v Českých Budějovicích vedeno pod sp. zn. 4 To 450/2022.
5) Vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 674/2023; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023.
6) Vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 673/2023; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023.
7) Trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku.
8) Viz §301 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění - „zaměstnanec je povinen plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci“
9) Nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3049/08, ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15, ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I ÚS 368/15, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16
10) Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162).
Dovolatel však v podaném mimořádném opravném prostředku neuvádí, v čem případně spatřuje nepřípustnost trestního stíhání vedeného proti jeho osobě.
11) Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních.
Generální ředitelství cel je orgánem činným v trestním řízení a jako tzv. pověřený celní orgán vede trestní řízení například v řízení o trestných činech spáchaných porušením celních a daňových předpisů či na úseku drogové kriminality [ https://www.celnisprava.cz/ ; §12 odst. 2 písm. d) tr. ř].
12) V rámci odůvodnění rozsudku sp. zn. 3 T 6/2020 se jedná o body 277. až 281. stran příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, body 268. až 273. stran příkazů k domovním prohlídkám či prohlídkám jiných prostor a pozemků, a body 274. až 276. stran sledování osob a věcí.
13) Následně bylo jednání hlavních podezřelých kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, tedy trestný čin s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let.
14) Odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl předčasně ukončen dne 6. 5. 2016 (čl. 6413-6414 spisu sp. zn. 3 T 137/2018).
15) V případě M. B. se jednalo o jeden nemovitý objekt, v případě obviněného L. N. se jednalo o tři nemovité objekty, kdy jeden byl ve vlastnictví obviněného, jeden ve vlastnictví jeho rodičů a jeden ve vlastnictví jeho matky, ale podle dosavadního šetření všechny byly užívány obviněným.
16) V obou případech se jednalo o dobu od 28. 4. 2016 do 15. 5. 2016.
17) V této souvislosti je možno poukázat i na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že trpí-li protokol o provedení domovní prohlídky některými formálními nedostatky (např. není-li zde dostatečně konkretizován důvod, proč nedošlo k předchozímu výslechu), neznamená to samo o sobě nezákonnost domovní prohlídky a nepoužitelnost důkazů při ní opatřených, jestliže je z jiných důkazů patrné, že domovní prohlídka proběhla v souladu se zákonem.
18) Bod 228. odůvodnění rozsudku sp. zn. 3 T 6/2020.
19) Bod 229. odůvodnění rozsudku sp. zn. 3 T 6/2020.
20) Množství odcizené nafty bylo prof. Ditlem stanoveno na 197,669 m3, což odpovídá 197.669 litrům.
21) Bod 230. odůvodnění rozsudku sp. zn. 3 T 6/2020.
22) Body 400. až 402. rozsudku sp. zn. 3 T 6/2020.
23) Nejvyšší soud neopomíná, stejně jako soudy nižších neopomenuly, že tyto, až na výjimky zmíněné v rámci tohoto usnesení, nebylo možno použít vůči obviněnému T. P., neboť nebyl z jeho strany udělen souhlas s jejich čtením (§211 odst. 1, 6 tr. ř.).
24) Body 283. až 370. odůvodnění rozsudku sp. zn. 3 T 6/2020.
25) Stran obviněného T. P. viz. bod 55 usnesení.
26) Bod 389. rozsudku sp. zn. 3 T 6/2020.
27) Obviněný M. B. poukazuje na to, že podle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, měl asistovat u čerpání nafty toliko ve třech případech.
28) Body 283. až 370., 371. až 372. rozsudku sp. zn. 3 T 6/2020.
29) Okolnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny, totiž tento znak bez dalšího nevylučuje. Konkrétní jméno nebo totožnost osoby nemusí být dána, důležitá je vědomost pachatele o tom, že taková osoba existuje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1193/2014).
30) Bod 389. rozsudku sp. zn. 3 T 6/2020.
31) Bod 389. rozsudku sp. zn. 3 T 6/2020.
32) V případě obviněného F. B. se jednalo o trest úhrnný.
33) Bod 390. rozsudku sp. zn. 3 T 6/2020.