ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3574.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3574/2022-593
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce R. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem se sídlem v Praze 1, Půtova 1219/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 67/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č. j. 20 Co 249/2021-508, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 2. 2021, č. j. 11 C 67/2018-414, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 8. 2021, č. j. 11 C 67/2018-486, uložil žalované zaplatit žalobci částku 295 855,72 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 1 417 209,61 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II změnil tak, že se žaloba zamítá ohledně částky 1 600 652,61 Kč s příslušenstvím z částky 1 417 209,61 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku I jej změnil tak, že se žaloba zamítá ohledně částky 150 000 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu ohledně částky 136 000 Kč s příslušenstvím jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy rozhodly o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady škody spočívající v nákladech obhajoby ve výši 126 797,79 Kč, v úrocích z prodlení s úhradou nákladů obhajoby ve výši 17 062,50 Kč, v úrocích ze zápůjček na úhradu nákladů obhajoby ve výši 15 000 Kč, v ušlé odměně žalobce za činnost jednatele ve společnosti V. ve výši 560 000 Kč, v ušlém zisku žalobce za prodej obchodního podílu společnosti V. ve výši 1 535 000 Kč a ve smluvní pokutě zaplacené žalobcem za nerealizovaný prodej tohoto obchodního podílu ve výši 250 000 Kč. Dále se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání ve výši 750 000 Kč a v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení ve výši 139 329 Kč. Žalobce v průběhu odvolacího řízení žalobu dále rozšířil o nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku probíhajícího kompenzačního řízení (trvající od 4. 4. 2018 do 2. 12 2021) ve výši 183 443 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu výroků I a III a v té části výroku II, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně částky 150 000 Kč, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl.
Ve vztahu k otázce platnosti sjednání smluvní pokuty, která se váže na okolnost (akt orgánu veřejné moci), jež nezávisí na vůli smluvní strany, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Judikatura dovolacího soudu se ustálila na závěru, že jednou z podmínek platnosti ujednání o smluvní pokutě je to, aby byla ve smlouvě určitým a srozumitelným způsobem vymezena povinnost, k níž se dlužník na základě smlouvy zavázal a v důsledku jejíhož porušení má věřitel právo vůči němu na zaplacení smluvní pokuty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2730/2008). Má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě jednoznačně vyplývat, plnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, to znamená, při porušení které konkrétní povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011). Byla-li v projednávané věci smluvní pokutou zajištěna v čl. 3.2 písm. x) smlouvy o smlouvě budoucí okolnost, že „proti statutárnímu orgánu Společnosti, resp. jeho členům není zahájeno trestní stíhání, resp. nebylo mu (jim) sděleno obvinění z (pokusu) úmyslného trestného činu“, je takové ujednání z důvodu neurčitého vymezení zajišťované povinnosti neplatné. Jestliže jsou obsahem smlouvy jednostranná prohlášení učiněná ke dni uzavření smlouvy, ujednání o vzniku práva na smluvní pokutu v případě jejich nedodržení dostatečně nevymezuje žádnou povinnost (závazek) žalobce, kterou by svým jednáním či opomenutím mohl porušit. Smluvní pokuta byla totiž výslovně sjednána toliko pro případ [čl. 4.7 písm. c) smlouvy o smlouvě budoucí], že „prohlášení a záruky Budoucího převodce obsažená v čl. 3.1 a čl. 3.2 této Smlouvy se ukážou nebo se stanou kdykoliv po uzavření této Smlouvy nepravdivými … a zároveň Budoucí převodce ani v náhradní lhůtě třiceti (30) dnů ode dne doručení písemné výzvy Budoucího nabyvatele Budoucímu převodci ke zjednání nápravy porušenou povinnost nesplní“. Lze souhlasit s žalobcem, že pravdivost uvedených záruk je podmíněna jeho jednáním v souladu s právem. Usnesení o zahájení trestního stíhání však je aktem orgánu veřejné moci a jeho vydání (resp. zrušení) není v dispozici žalobce. Je-li v článku pojednávajícím o smluvní pokutě obsaženém ve smlouvě o smlouvě budoucí výslovně vyjádřeno (slovy popsáno), že smluvní pokuta je sjednána pro případ, že nebude ve sjednané lhůtě žalobcem zjednána náprava, přičemž žalobci závazek k zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání nevznikl (a ani z povahy věci vzniknout nemohl), nelze absenci závazku žalobce, jehož splnění měla zajišťovat smluvní pokuta, nahrazovat. Protože z akcesorické povahy zajištění závazků vyplývá, že vedlejší (zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního (zajišťovaného) závazku, je ujednání o smluvní pokutě v posuzovaném případě neplatné (srov. např. odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 128/2006).
Je pak nerozhodné posouzení související otázky možnosti ujednání o vlastnostech jednatele jako o vlastnostech předmětu koupě, neboť založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich eventuálně neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, pokud obstojí důvod druhý (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 17).
Uvedené pak platí i pro otázku posouzení nevyplacené odměny z titulu výkonu funkce jednatele jako ušlého zisku. Přípustnost dovolání v rozsahu uvedené otázky žalobce dovozuje z toho, že odvolací soud se měl při jejím řešení odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované stanoviskem ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70. Žalobce však přehlíží, že v této části předmětu řízení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu nejen na závěru (který žalobce dovoláním napadá), že si žalobce jakožto jediný společník společnosti V. odepřením vyplácení odměny jednatele nesnížil hodnotu svého obchodního podílu, nýbrž i na závěru, že na základě provedeného dokazování nelze jednoznačně dovodit, že by společnost nacházející se ve špatné hospodářské situaci mohla vzhledem k §66 odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, odměnu žalobci skutečně vyplácet a upřednostnit ji před ostatními závazky (např. k zaměstnancům). Nelze tak uzavřít, že by s ohledem na pravidelný běh věcí (kdyby nebylo trestního stíhání) došlo ke zvětšení (rozmnožení) majetku žalobce, jak vyplývá i z žalobcem citovaného stanoviska. Proti správnosti tohoto právního posouzení odvolacího soudu však žalobce ve svém dovolání nebrojí, proto Nejvyššímu soudu nezbývá než dovolání i v této části jako nepřípustné odmítnout.
Brojil-li dovolatel proti závěru odvolacího soudu o přiměřenosti délky kompenzačního řízení, dovolací soud v tomto směru připomíná, že ani u kompenzačních řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu a vycházet z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1639/2021, či ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). Nelze tak a priori bez dalšího konstatovat, jaká délka toho kterého kompenzačního řízení je ještě přiměřená a která nikoliv, což neodporuje závěrům, k nimž dospěl ESLP v rozsudku ze dne 8. 2. 2018, Žirovnický proti České republice , č. stížnosti 10092/13 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019). Pokud odvolací soud vyšel ze závěru, že délka kompenzačního řízení (v době rozhodování odvolacího soudu činící tři roky a dva měsíce) plně odpovídá skutkové složitosti předmětného kompenzačního řízení, neboť v něm bylo uplatněno šest různých nároků na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neodchýlil se od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu.
Ani otázka reflexe růstu cenové hladiny při stanovení výše zadostiučinění nemůže ve smyslu §237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak.
Ani žalobcova námitka týkající se výše přiznaného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání nezakládá přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. V rozhodovací činnosti dovolacího soudu je opakovaně judikováno, že stanovení výše odškodění nemajetkové újmy v penězích podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je úkolem soudu prvního stupně a přezkum jeho úvah úkolem soudu odvolacího. Dovolací námitka spočívající v nesouhlasu s výší přiznaného zadostiučinění proto nemůže zásadně přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, leda by šlo o výši zadostiučinění zjevně nepřiměřenou, což však není žalobcův případ. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Námitky žalobce proti hodnocení kritérií, na základě kterých odvolací soud stanovil výši odškodnění, rovněž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají, neboť se odvolací soud nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k délce trestního stíhání, povaze trestní věci, délce trestního řízení, následkům způsobeným trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, okolnostem vzniku újmy a výši odškodnění přiznávané v obdobných věcech. Významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě odůvodněna (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).
Posuzované dovolání v jeho zbývající části neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání i přes jeho obsáhlost nebylo vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Žalobce v odst. 66 a následně v odst. 103 dovolání pouze částečně parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., když zde vymezil celkem sedm otázek hmotného práva, které dle žalobce v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3491/2021, nebo ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Dovolání je tak vadné, pokud jde o žalobcem předložené otázky, neboť žalobce ve vztahu k nim jednoznačně nevymezil přípustnost dovolání. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že otázka vymezená v odst. 103 pod písm. c) dovolání znějící „naplnění jedné z metod pro stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterým je srovnání s obdobnými případy, spravedlivým a ústavně konformním způsobem, pakliže je/jsou jako srovnávací základna použit/použity případy, které nebyly podrobeny ani odvolacímu přezkumu, tím spíše ne přezkumu dovolacímu nebo ústavnímu“ je natolik nesrozumitelná, že ani v případě řádného vymezení přípustnosti by nebylo zřejmé, čím se má dle žalobce Nejvyšší soud v dovolacím přezkumu zabývat.
Dovolání je také vadné ve vztahu k žalobcem vymezené otázce výše kompenzace za nepřiměřenou délku trestního řízení, neboť žalobce řádně neuvedl, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ohledně této otázky, tedy od kterého svého dříve přijatého řešení se má dovolací soud odchýlit.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proti výroku III rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není objektivně přípustné.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné [§237 o. s. ř. a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 1. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu