ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.164.2021:43
sp. zn. 7 As 164/2021 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Mgr. J. H., zastoupen
Mgr. Petrem Balabánem, advokátem se sídlem Táborská 411/34, Praha 4, proti žalovanému:
Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, za účasti:
I) Bytové družstvo Vodárenská 334, v likvidaci, se sídlem Vodárenská 334/7, Praha 4,
II) Společenství vlastníků Vodárenská 334/7, se sídlem Vodárenská 334/7, Praha 4, III) Ing. K.
Č., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5.
2021, č. j. 3 A 75/2019 - 133,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 2. 2019, č. j. MHMP 305449/2019, bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno usnesení Úřadu městské části Praha 4, odboru stavebního (dále
též „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 10. 2017, č. j. P4/080318/17/OST/ZKUC,
kterým bylo podle §66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), zastaveno řízení o dodatečném povolení změny
stavby bytového domu č. p. 334, ul. Vodárenská 7, Praha 4 – Podolí (dále též „bytový dům“)
spočívající ve stavebních úpravách „obvodové konstrukce, související s částečným dozděním pavlače
a se zhotovením dvou okenních otvorů vč. odvětrání z bytu č. 3 ve 2.NP“, a to z důvodu neodstranění vad
žádosti.
II.
[2] Žalobce napadl uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou. Shora označeným rozsudkem
Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) žalobu zamítl. Uplatněné námitky důvodnými
neshledal. Předně nesouhlasil s tím, že by rozhodnutí správních orgánů byla nepřezkoumatelná.
Podle názoru městského soudu rozhodnutí správních orgánů dostála požadavkům judikatury
a nelze je považovat za nepřezkoumatelná. Městský soud dále přitakal správním orgánům,
že byly splněny podmínky pro zastavení řízení dle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Správní
orgány se nedopustily ani žádných zásadních vad majících vliv na zákonnost jejich rozhodnutí.
I podle názoru městského soudu žalobce nedoložil doklady prokazující právo provést stavbu.
Žalobce nedoložil doklad o právu provést stavbu založený smlouvou s vlastníkem bytového
domu - Bytové družstvo Vodárenská 334 (dále též „bytové družstvo“). Podle městského soudu
doložení uvedeného práva nelze dovodit ani z listin předložených žalobcem (nájemní smlouvy
atp.). Za nepřípadnou označil městský soud i argumentaci, že souhlas s realizací předmětné
stavby udělil původní vlastník a tento přešel na nového vlastníka. Podle městského soudu
nedošlo v řízení před správními orgány ani k jiným pochybením, pro které by bylo třeba
přistoupit ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího rozhodnutí
správního orgánu I. stupně. Takovou vadou není ani uchopení předmětu řízení ze strany
správních orgánů. Soud dodal, že pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí, jímž bylo
potvrzeno usnesení správního orgánu I. stupně jakožto stavebního úřadu o zastavení řízení
pro vady žádosti z důvodu nedoložení dokladu o právu provést stavební úpravy, není významný
rozsah provedení stavebních úprav, jejich kvalita, odborná způsobilost osoby, která úpravy
provedla atp. Posouzení těchto otázek má místo až v rámci věcného projednání žádosti,
ke kterému však s ohledem na neodstraněné vady žádosti nedošlo. Rozsah stavebních úprav
a případné vady v jejich provedení mohou být důvodem k zamítnutí žádosti o její dodatečné
povolení, bezvadné provedení stavební úpravy však samo nepostačuje k tomu, aby bylo možné
žádost věcně projednat a kladně o ní rozhodnout. Tvrzení žalobce, že obdobná stavba
ve stejném domě proběhla bez nutnosti žádat o dodatečné stavební povolení, pak není
pro rozhodnutí soudu relevantní. Soud se zabýval pouze zákonností napadeného rozhodnutí,
které se týkalo žádosti žalobce o dodatečné stavební povolení stavebních úprav. Ani žádné další
námitky neshledal soud důvodnými. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek
městského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je
v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost
odkazuje.
III.
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů obsahově podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Z hlediska věcného
uspořádání identifikoval Nejvyšší správní soud následující námitky, které pro přehlednost
uspořádal takto. V prvním okruhu námitek stěžovatel souhrnně poukazoval na nedostatečnost
odůvodnění rozsudku městského soudu. Městský soud se důkladně nevypořádal s veškerou
vznesenou argumentací. Za nepřezkoumatelné považuje i vypořádání námitek vztahujících
se k existenci souhlasu se stavebními úpravami udělený stěžovateli dřívějším vlastníkem
bytového domu. V dalším okruhu námitek pak stěžovatel nesouhlasil s právními názory
městského soudu vedoucími k závěru o nutnosti zastavení daného řízení. Podle stěžovatele
nemělo být řízení zastaveno. Stěžovatel je názoru, že doložil oprávnění k provádění předmětných
stavebních úprav. Dodal, že souhlas udělený původním vlastníkem bytového domu přešel
na nového vlastníka - bytové družstvo. Nový vlastník přejal stavbu s provedenými stavebními
úpravami, resp. se všemi právy a povinnostmi původního vlastníka. Argumentaci v bodech 29
a 48 rozsudku městského soudu pak považuje stěžovatel za vnitřně rozpornou,
nepřezkoumatelnou a nesprávnou. Městský soud nepřípustně doplňuje i odůvodnění správních
rozhodnutí, což vede k překvapivosti jeho argumentace. Městský soud pochybil i tím,
že nevyhověl všem důkazním návrhům stěžovatele. Městský soud pochybil také tím, že neshledal
důvod ke zrušení správních rozhodnutí na základě námitky poukazující na překročení předmětu
řízení ze strany správních orgánů a důsledky pro stěžovatele. Městský soud nadto i v tomto
ohledu nevypořádal veškerou uplatněnou argumentaci. Stěžovatel obsáhle polemizoval
s odůvodněním rozsudku městského soudu k jednotlivým žalobním námitkám a dovozoval
nepřípadnost jeho argumentace. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení,
popřípadě též, aby zrušil i správní žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu.
IV.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožnil s rozsudkem
městského soudu a dále shrnul a rozvedl argumentaci obsaženou v žalobou napadeném
rozhodnutí. Trvá na věcné správnosti napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí je souladné
s právními předpisy. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
[5] Osoba zúčastněná na řízení I) podala rovněž vyjádření ke kasační stížnosti. Uplatněné
kasační námitky neshledala důvodnými. Městský soud správně zamítl žalobu, přičemž
vyčerpávajícím způsobem, podrobně a správně odůvodnil, proč žádosti stěžovatele nebylo lze
vyhovět, resp. z jakých důvodů neměla jeho žádost o dodatečné stavební povolení oporu
v platném právu. Zopakovala a rozvedla argumentaci správních orgánů a městského soudu,
jakož i svou argumentaci uvedenou ve vyjádření k žalobě. Souhrnně dovodila, že stěžovatel
nezískal souhlas s prováděním předmětných stavebních úprav, a tudíž nesplnil jednu
za zákonných podmínek pro legalizaci předmětné nepovolené stavby, pro kterou požadoval
vydání dodatečného stavebního povolení. Je názoru, že stěžovatel postupoval od počátku
protiprávně. Nad rámec toho se ve svém vyjádření vyjádřila i k některým dalším otázkám
nemajícím relevanci k jádru nyní projednávané věci (změna vnitřní dispozice bytu stěžovatelem,
jeho přístup k bytovému družstvu atp.). Obdobné důvody pak obsahuje i vyjádření osoby
zúčastněné na řízení II ke kasační stížnosti stěžovatele.
[6] Stěžovatel v písemných doplněních ze dne 25. 6. 2021 a ze dne 16. 9. 2021 rozvedl shora
uvedenou argumentaci a dále reagoval na vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení.
Jejich argumentaci nepovažuje za případnou. Opakovaně zdůraznil, že předmět řízení
dostatečně určitě vymezen nebyl a poukázal na důsledky pro další řízení. Vymezil
se i proti závěru o protiprávnosti jeho postupu. Protiprávnost jeho postupu nevyplývá ze spisu;
nebylo k tomu prováděno ani žádné dokazování. Tento závěr je nadto způsobilý stěžovatele
poškodit v řízeních, ve kterých se domáhá převodu bytu do vlastnictví, který mu bytové
družstvo upírá. Nesouhlasil ani s další argumentací žalovaného a osob zúčastněných a řízení
v jejich vyjádřeních. Podle názoru stěžovatele se osoby zúčastněné na řízení snaží odvést
pozornost od vlastního předmětu kasační stížnosti, řízení o ní znepřehlednit a prezentovat
stěžovatele jako osobu, která postupuje svévolně a obstrukčně. Dodal, že se ve vztahu
k bytovému družstvu žádného závažného porušení povinností člena družstva nedopustil.
Všechny stavební úpravy v jím obývaném bytě prováděl v součinnosti s bytovým odborem
tehdejšího vlastníka (Městská část Praha 4). Pouze u jedné úpravy, a to částečného dozdění
pavlače a zhotovení dvou okenních otvorů, která je předmětem tohoto řízení, nevěděl,
že ke změně stavby zvenčí je potřeba stavební povolení. V rámci řízení o dodatečném povolení
stavby nechal stěžovatel vypracovat projektovou dokumentaci, ze které vyplývá, že provedení
stavby není technicky nijak závadné, je v souladu s požadavky na základní bezpečnost staveb,
stavba nikoho neohrožuje a stavební úpravy zateplením byt zhodnotily a zlepšily dispoziční
a hygienické poměry původního bytu. Osobami zúčastněnými na řízení akcentované dispoziční
změny se míjí s předmětem řízení a nadto se nezakládají na skutečnosti. I v dalších ohledech
považuje jejich vyjádření za nepřípadné.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je opravný prostředek
proti pravomocnému rozhodnutí krajského (zde městského) soudu. Nejvyššímu správnímu
soudu nepřísluší v kasačním řízení přezkoumávat opětovně rozhodnutí žalovaného v rozsahu
přezkumu provedeného městským soudem. Předmětem přezkumu může být proto toliko to,
zda rozhodnutí městského soudu k námitkám uvedeným v kasační stížnosti obstojí. Nejvyšší
správní soud je přitom povolán pouze k přezkumu v rozsahu vymezeném stěžovatelem. Řízení
o kasační stížnosti je totiž ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti
předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační
stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah
rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele.
Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli
advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 - 78 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010,
č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008,
č. j. 7 As 17/2008 - 60).
[9] Optikou uvedeného nahlížel Nejvyšší správní soud na kasační stížnost a neshledal ji
důvodnou.
[10] Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto
odvolání a potvrzeno usnesení správního orgánu I. stupně, kterým bylo podle §66 odst. 1
písm. c) správního řádu zastaveno řízení o dodatečném povolení stavby z důvodu nedoložení
smlouvy o právu provést stavbu s vlastníkem bytového domu (bytové družstvo).
[11] Ze spisu k tomu vyplývá, že stěžovatel prováděl v bytovém domě (nacházejícím
se v ochranném pásmu památkové rezervace v hl. městě Praze) stavební úpravy bez stavebního
povolení nebo jiného opatření stavebního úřadu, na základě smlouvy o stavebních úpravách
prováděných nájemcem na nemovitosti ve vlastnictví hl. města Prahy svěřené městské části
Praha 4 ze dne 21. 10. 2008 (dále též „dohoda o stavebních úpravách“) a dohody o provedení
stavebních prací na nemovitostech ve vlastnictví hl. města Prahy svěřené městské části Praha 4
ze dne 4. 8. 2008 (dále též „dohoda o provedení stavebních prací“, obě společně též „dohody
z roku 2008“). Stavební úpravy spočívaly v úpravách obvodové konstrukce objektu (prostor
lodžie byl dozděn pórobetonovou stěnou, ve které byly osazeny dva okenní otvory). Stěžovatel
(nájemce bytu) požádal dne 19. 2. 2016 o dodatečné povolení těchto stavebních úprav. V rámci
tohoto řízení správní orgány požadoval doložit řadu podkladů, mj. smlouvu o právu provést
stavbu s vlastníkem uvedeného bytového domu. Z důvodu, že stěžovatel takovou smlouvu
nedoložil, správní orgán I. stupně řízení zastavil a žalovaný (k odvolání stěžovatele) jeho
rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl.
[12] Podstatou projednávané věci je otázka zákonnosti zastavení předmětného řízení (řízení
ve věci dodatečného povolení stavby).
[13] Podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu řízení o žádosti správní orgán usnesením
zastaví, jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání
pokračování v řízení.
[14] Podle §129 odst. 2 stavebního zákona stavební úřad zahájí řízení o odstranění stavby,
přičemž v oznámení zahájení řízení vlastníka nebo stavebníka poučí o možnosti podat ve lhůtě
30 dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. Jde-li o stavbu vyžadující
stavební povolení, žadatel předloží podklady předepsané k žádosti o stavební povolení. Jde-li
o stavbu vyžadující ohlášení, žadatel předloží podklady předepsané k ohlášení. V řízení
o dodatečném povolení stavby stavební úřad postupuje přiměřeně podle §90 a §110 až 115
stavebního zákona; ohledání na místě je povinné.
[15] Podle §110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona k žádosti stavebník připojí doklady
prokazující jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření
anebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě, pokud nelze tato práva
ověřit v katastru nemovitostí dálkovým přístupem, a je-li stavebníkem společenství vlastníků
jednotek, také smlouvu o výstavbě nebo rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek přijaté
podle zvláštního právního předpisu (doklad o právu).
[16] Stěžovatel přitom v kasační stížnosti relevantně netvrdí a nedokládá, že by uvedeným
požadavkům dostál. Ani ke kasační stížnosti nepředložil smlouvu s vlastníkem bytového domu
o právu provést stavbu. Stěžovatel svou argumentaci zaměřil zejména na vady řízení. Nejvyšší
správní soud neshledal existenci žádné takové vady, pro kterou by bylo třeba rozsudek
městského soudu, resp. správní rozhodnutí zrušit.
[17] Stěžovatel předně vytýkal městskému soudu, že se nevypořádal se všemi námitkami, čímž
naplnil stížní důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[18] Nejvyšší správní soud mu nepřisvědčil.
[19] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[20] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
(zde městský soud) vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu,
např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud
vyslovil, že „ odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze
zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům
kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného
rozsudku městského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je
vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[21] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud
vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Z rozsudku městského soudu
jednoznačně vyplývají důvody, které městský soud vedly k zamítnutí žaloby. Nesouhlas
stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho
nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163 atd.). Nejvyšší správní soud
připomíná, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele
o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou,
která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, ze dne 27. 9. 2017,
č. j. 4 As 146/2017 - 35). Ačkoliv si jistě lze představit ještě podrobnější vypořádání uplatněných
námitek a vznesených návrhů nezpůsobuje způsob zvolený městským soudem nutnost zrušení
jeho rozsudku. Postup městského soudu odpovídá konstantní judikatuře, podle níž není
povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle
vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (podpůrně
srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05,
IV. ÚS 787/06, ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14). Např. v nálezu ze dne 12. 2. 2009
vydaném pod sp. zn. III. ÚS 989/08 Ústavní soud uvedl, že: „Není porušením práva na spravedlivý
proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43). Uvedeným požadavkům městský
soud dostál. Náležitě odůvodnil, proč uplatněná argumentace nevyvolávala nutnost zrušení
rozhodnutí správních orgánů. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že nepřezkoumatelnost
rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako
nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo
důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS,
www.nssoud.cz). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout
jej i na případy, kdy se soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí,
proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí
nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku
odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším
vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí
meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013,
č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Takovými vadami
rozsudek městského soudu netrpí.
[22] Nelze souhlasit ani s tím, že by byl naplněn stížní důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Podle tohoto ustanovení platí, že kasační stížnost lze podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[23] Namítaný kasační důvod tedy zahrnuje tři možné situace. Za prvé může jít o situaci,
kdy došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Tak je
tomu tehdy, pokud skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak
dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký
učinil rozhodující správní orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li
ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento
materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Za druhé dopadá tento důvod
na situaci, kdy při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto
vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit. K této situaci Nejvyšší správní soud
uvádí, že intenzita porušení řízení před správním orgánem musí být v přímé souvislosti
s následnou nezákonností jeho rozhodnutí. Třetí možnost pokrytá citovaným ustanovením
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se týká nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost, kterou je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního
rozhodnutí.
[24] Žádné takové vady Nejvyšší správní soud neshledal. Podle názoru Nejvyššího správního
soudu byl skutkový stav zjištěn dostatečně a má plnou oporu ve správním spisu. Argumentace
správních orgánů je přezkoumatelná a srozumitelná. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí
i napadeného rozhodnutí žalovaného je naprosto seznatelné, proč bylo třeba řízení ve věci
dodatečného povolení předmětné stavby zastavit, přičemž obsah spisu poskytuje dostatečnou
oporu pro takový závěr. Správní orgány se nedopustily ani žádné vady, pro kterou by bylo nutno
jejich rozhodnutí zrušit (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne 28. 3. 2013,
č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013 - 25, ze dne 25. 5. 2017,
č. j. 5 As 49/2016 - 198, ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1 As 15/2016 - 85, ze dne 16. 3. 2020,
č. j. 1 As 245/2019 - 38).
[25] Podle názoru Nejvyššího správního soudu městský soud neprovedl ani nesprávné
posouzení právní otázky ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jeho argumentace plně
odpovídá právní úpravě a navazující judikatuře Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní
soud se s ní ztotožnil a plně na ni odkazuje. Nad rámec (k uplatněným kasačním námitkám)
dodává soud následující.
[26] I podle názoru Nejvyššího správního soudu bylo povinností stěžovatele předložit
smlouvu o právu provést stavbu s vlastníkem bytového domu (bytové družstvo)
a nepostačovalo předložit smlouvu o stavebních úpravách, dohodu o provedení stavebních
prací, či jiné stěžovatelem akcentované listiny (nájemní smlouvy atp.). Městský soud v tomto
ohledu správně vyšel ze shora označených ustanovení stavebního zákona a z usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2007, č. j. 6 As 51/2005 - 122
(jehož závěry lze s ohledem na podobnost právní úpravy vztáhnout i na právní úpravu, podle
které postupovaly správní orgány v dané věci). Z uvedeného usnesení rozšířeného senátu
předně vyplývá, že pro dodatečné povolení stavby je třeba vyžadovat přinejmenším tytéž
doklady jako pro jejich povolení řádné. V případě, že o povolení stavebních úprav žádá nájemce,
musí doložit i písemnou dohodu s vlastníkem nemovitosti. Vlastníkem stavby je přitom nutno
rozumět osobu, jež je vlastníkem stavby v době rozhodování stavebního úřadu o dodatečném
povolení stavby. Je přitom nerozhodné, že „stavební úpravy byly provedeny v době, kdy platily jiné právní
předpisy než nyní a kdy stát (…) vystupoval v „dvojjediné“ roli vlastníka či správce bytových domů a stavebního
úřadu. Nelze souhlasit ani s argumentem, že nájemce (uživatel) bytu, který získal k provedení stavebních úprav
výslovný souhlas státu jako vlastníka domu, se mohl legitimně domnívat, že takový souhlas k provedení
stavebních úprav postačuje. I podle tehdy platné úpravy (§55 odst. 1 stavebního zákona) bylo možné provádět
stavební úpravy pouze na základě stavebního povolení, popř. v některých případech na základě ohlášení.
Nájemce (uživatel) bytu provádějící úpravy, byť se souhlasem aktuálního vlastníka, tedy nemohl mít žádnou
"dobrou víru" ohledně legálnosti nepovolených stavebních úprav. Naopak musel být srozuměn s tím, že kdykoli
v budoucnu může být nařízeno jejich odstranění.“
[27] Rozšířený senát v uvedeném usnesení výslovně dodal, že nepostačuje ani předložení
písemné dohody uzavřené mezi nájemcem a minulým vlastníkem nemovitosti. K tomu rozšířený
senát mj. uvedl, že podle §680 odst. 2 občanského zákoníku, pokud dojde ke změně vlastníka
pronajaté nemovitosti, vstupuje nový vlastník do právního postavení původního pronajímatele.
Jak ale dovodila judikatura civilních soudů, se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu nemůže
být spojen důsledek, že by na něho přešel takový závazek jeho právního předchůdce,
který rámec nájemního vztahu přesahuje, např. závazek strpět změnu podstaty věci (její části),
která je předmětem nájemního vztahu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 7. 2002,
č. j. 26 Cdo 866/2002 (publikováno v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19,
č. C 1332), uvedl: „Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými
atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající
ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim
daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání
původního nájemního vztahu). Smyslem ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. je zajistit kontinuitu nájemního
vztahu na straně pronajímatele pro případ, nastane-li zde uvedená právní skutečnost - změna vlastnictví
k pronajaté věci. Poskytuje tak nájemci právní ochranu v situaci, kterou nemohl (svým projevem vůle) ovlivnit,
jak tomu nasvědčuje i úprava možnosti výpovědi z nájemního vztahu při změně vlastnictví k pronajaté věci
(srov. §680 odst. 2, odst. 3 obč. zák.). Toto právní nástupnictví se týká práv a povinností typických
pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky (srov. §663 obč. zák.). Se vstupem nabyvatele
do nájemního vztahu proto nemůže být spojen ten důsledek, že by na něho přešel takový závazek jeho právního
předchůdce, který uvedený rámec přesahuje, např. závazek strpět změnu podstaty věci (její části), která je
předmětem nájemního vztahu.“
[28] Podle rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu uvedenou argumentací Nejvyšší
soud „popřel vázanost nového vlastníka bytového domu písemnou dohodou původního vlastníka s nájemcem,
která nájemce opravňovala k provedení stavebních úprav v pronajaté nemovitosti. Pokud ani v oblasti
soukromého práva neplatí vázanost nabyvatele nemovitosti dohodou předchozího vlastníka s nájemcem,
která nájemce opravňovala k provedení stavebních úprav pronajaté nemovitosti, tím méně lze takovou dohodu
nájemce a minulého vlastníka akceptovat v řízení o povolení stavby, a tedy ani ne v řízení o odstranění stavby.
Takové omezení vlastnického práva vlastníka nemovitosti ve prospěch nájemce nevyplývá ze zákona, ani není
ve veřejném zájmu. Proto by znamenalo porušení práva stěžovatelů na ochranu jejich vlastnického práva, jak je
zakotveno v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Z toho vyplývá, že nájemce nemůže podat žádost
o dodatečné povolení stavebních úprav pronajatého bytu, pokud nepředloží písemnou dohodu s aktuálním [v době
rozhodování stavebního úřadu v řízení dle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona] vlastníkem bytu nebo
domu.“
[29] Z uvedeného usnesení rozšířeného senátu tedy vyplývá jednoznačná opora pro závěry
městského soudu. Ostatně proti aplikaci uvedeného rozhodnutí na danou věc stěžovatel
explicitně nebrojil. Stěžovatel namítal, že souhlas k předmětným úpravám byl udělen původním
vlastníkem a následně přešel na nového vlastníka (bytové družstvo). Nejvyšší správní soud však
souhlasí s městským soudem, že původní vlastník neudělil souhlas s provedením všech
předmětných úprav (které byly předmětem řízení o dodatečném povolení stavby), resp. že tento
nepřešel na nového vlastníka. Jak správně uvedl městský soud, ani z kupní smlouvy ze dne
4. 1. 2010 uzavřené mezi bývalým vlastníkem domu a bytovým družstvem nevyplývá, že by
souhlas se stavebními úpravami udělený stěžovateli na základě smluv z roku 2008 přešel
na bytové družstvo. Ve smlouvě jsou specifikována práva a povinnosti, která přecházejí
na kupujícího (mj. se jedná o práva a povinnosti z nájemních smluv, práva a povinnosti z dalších
smluv, u nichž je to výslovně uvedeno v příloze č. 2 smlouvy, přičemž v soupisu smluv dohody
z roku 2008 uvedeny nejsou). Lze přitakat městskému soudu i v tom, že není zcela zřejmé,
zda obě dohody z roku 2008 opravňovaly stěžovatele k provedení stavebních prací, o jejichž
dodatečné stavební povolení v nyní projednávané věci žádal. Stěžovatel žádal o dodatečné
stavební povolení na stavební úpravy obvodové konstrukce související s částečným dozděním
pavlače a se zhotovením dvou okenních otvorů, přičemž dohoda o provedení stavebních prací
ze dne 4. 8. 2008 umožnovala provést „výměnu okna na verandě včetně zateplení.“ Z této dohody
jednoznačně nevyplývá, že by byl stěžovatel oprávněn provést „dozdění pavlače“ a zabudování
„dvou oken“. Nejvyšší správní soud dodává, že ani z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatel
v rozsahu, v jakém požádal o dodatečné stavební povolení, získal souhlas od původního
vlastníka nemovitosti, který by přešel na bytové družstvo. Lze nadto akcentovat, že dle bodu 7
dohody o provedení stavebních prací je tato dohoda považována za dohodu
mezi pronajímatelem jakožto vlastníkem stavby a nájemcem jakožto stavebníkem podle §105
odst. 1, resp. §110 odst. 2 stavebního zákona pro účely jednání nájemce jakožto stavebníka
před příslušným stavebním úřadem, pokud podléhají stavebnímu povolení nebo ohlášení.
Stěžovatel přitom nijak nezpochybnil závěr správního orgánu I. stupně, že předmětné stavební
úpravy vyžadovaly dle §115 stavebního zákona stavební povolení z důvodu změny vzhledu
stavby a následně dokončená stavba vyžadovala kolaudační souhlas pro její užívání. Stěžovatel
však žádné takové povolení nepředložil. Jak tedy správně dovodil městský soud, na základě
uvedeného článku dohody (jakož i znění stavebního zákona) měl stěžovatel činit kroky vůči
stavebnímu úřadu a nikoliv bez dalšího realizovat předmětné stavební úpravy. Takto však
nepostupoval. Problémy s tím spojené jdou proto k jeho tíži, na čemž nic nemění
ani skutečnost, že bytové družstvo dům převzalo již v době po realizaci stavebních úprav
a na tyto ihned neupozornilo, neboť z toho lze právo stěžovatele dovozovat jen stěží. V tomto
smyslu lze zdůraznit již městským soudem akcentovanou zásadu, že nikdo nemůže těžit
z nepoctivého či protiprávního jednání.
[30] Nejvyšší správní soud není ani názoru, že by se městský soud dopustil nepřípustného
doplnění odůvodnění rozhodnutí správních orgánů, jakož ani názoru, že by odůvodnění
rozsudku bylo nepřípustně „překvapivé“, jak výslovně namítal stěžovatel. Zde soud připomíná,
že městský soud nad rámec odůvodnění správních rozhodnutí poukázal na rozhodnutí
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, které jejich závěry podporuje. Touto
judikaturou jsou přitom správní soudy vázány. Ostatně této judikatuře odpovídaly i další
rozsudky Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 11. 2004, č. j. 3 As 50/2003 - 57, ze dne 28. 2. 2008, č. j. 6 As 51/2005 - 129 atp.). Postup
v souladu s konstantní judikaturou nelze považovat za překvapivý či dokonce nežádoucí. Pokud
by soudy předchozí judikaturu zcela ignorovaly, pak by se dostávaly do rozporu s hodnotami
právní jistoty, předvídatelnosti práva a ochrany důvěry v konzistentní soudcovské rozhodování
[srov. např. Kühn, Z., Bobek, M., Polčák, R. (eds.) Judikatura a právní argumentace. Teoretické
a praktické aspekty práce s judikaturou, Praha, 2006, Auditorium, str. 113 a násl. a rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 7 Afs 173/2016 - 26). V konečném
důsledku přitom výklad městského soudu jen aprobuje nosný závěr správních orgánů o nutnosti
zastavení řízení z důvodu nepředložení oprávněně požadovaného dokladu. V tomto směru je
přitom závěr městského soudu a správních orgánů shodný. Podrobněji odkazuje soud
na odůvodnění správních rozhodnutí a rozsudku městského soudu, resp. na trefné shrnutí
městského soudu v bodě 49 a násl. rozsudku.
[31] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem ani v tom, že by bylo třeba přistoupit
ke kasaci rozsudku z důvodu vad v postupu soudu (stěžovatel poukazoval zejména na vady
v dokazování, resp. na absenci řádného odůvodnění, proč nebylo vyhověno důkazním
návrhům). Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že o vadu řízení, která by mohla mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí, se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí
byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59, ze dne 21. 2. 2008, č. j. 1 Afs 11/2008 - 72,
ze dne 8. 3. 2007, č. j. 8 Afs 102/2005 - 65 atp.). V řízení přitom bylo jednoznačně prokázáno,
že stěžovatel nepředložil předmětnou dohodu (souhlas) s vlastníkem bytového domu, ač ji
předložit měl (viz výše). Na závěru o nepředložení takové dohody by nemohly nic změnit
stěžovatelem akcentované doklady - oznámení o dokončení stavebních prací, nájemní smlouvy,
jakož ani další listiny založené ve správním spisu. Jak již bylo výše uvedeno, bylo třeba předložit
smlouvu o právu provést stavbu s vlastníkem bytového domu. Takovou smlouvu stěžovatel
nepředložil. Ostatně ani v kasační stížnosti netvrdí a nedokládal, že by takovou listinou
disponoval. Její existence nevyplývá ani ze spisu. V něm přitom není založena ani žádná jiná
listina, které by měla potenciál takovou dohodu nahradit. Lze dodat, že obsahem správního
spisu se nedokazuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006,
č. j. 7 Afs 39/2005 - 53, ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 - 56, nebo ze dne 29. 1. 2009,
č. j. 9 Afs 8/2008 - 117, či rozsudek rozšířeného senátu ze dne 18. 12. 2018,
č. j. 4 As 113/2018 - 39). Postup městského soudu při dokazování neodporuje ani §51
a násl. s. ř. s., či judikatuře. Ta za vadu řízení považuje stav, kdy nebyly bez náležitého
odvodnění provedeny důkazy, které by mohly mít vliv na podstatu dané věci (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2012, č. j. 2 As 102/2011 - 112, ze dne 28. 8. 2015,
č. j. 2 As 43/2015 - 51, či rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 418/03, ze dne
23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 714/13, ze dne
14. 11. 2002, sp. zn. III. ÚS 285/02, ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 1215/11 atp.). K tomu
však v dané věci nedošlo. Nejvyšší správní soud dodává, že těžiště dokazování má probíhat před
správními orgány, přičemž není úlohou správních soudů provádět složitá dokazování
a nahrazovat tak to, co měl již před nimi učinit správní orgán. Správnímu soudu přísluší v rámci
soudního přezkoumání správního rozhodnutí posoudit, zda správní orgán provedl dokazování
v potřebném rozsahu, tedy zda si opatřil dostatečné podklady pro rozhodnutí tak, aby mohl
řádně usuzovat na skutkové i právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2015 č. j. 5 Afs 89/2013 - 29,
ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 114/2015 - 36). Uvedená východiska byla v dané věci respektována.
[32] Zcela případná je i navazující argumentace městského soudu. Stěžovatel z ní vytrhává
dílčí věty a ty staví do umělého rozporu. Podle názoru Nejvyšší správní soud nepanuje zásadní
rozpor mezi body 29 a 48 rozsudku. V bodě 29 městský soud shrnul argumentaci stěžovatele
k vyjádření bytového družstva a v bodě 48 se zabýval otázkou, zda bylo možno vyjít z dřívějšího
souhlasu (uděleného dřívějším vlastníkem) či zda bylo nutnost předložit smlouvu zakládající
právo provést stavbu s aktuálním vlastníkem domu (v době rozhodování žalovaného), tedy
bytového družstva. Jak již bylo výše uvedeno, tato otázka byla správně posouzena. Pro danou
věc je přitom nepodstatné, od jakého okamžiku stěžovatel jednal v rozporu s právními předpisy.
Soud opakovaně zdůrazňuje, že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí o zastavení řízení
z důvodu neodstranění vad žádosti. Tuto otázku posoudily správní orgány i soud správně. Ani
městský soud zamítnutí žaloby nepostavil výlučně na tom, že by stěžovatel od počátku
nerespektoval právní předpisy, resp. postupoval protiprávně. Tento argument uvedl pouze
podpůrně. I kdyby se toto prokázalo či vyvrátilo, nic by to nezměnilo na tom, že stěžovatel měl
předložit předmětnou smlouvu. Tu však nepředložil. Z tohoto důvodu nebylo třeba dokazovat,
jaké pohnutky vedly městský soud k učinění uvedeného závěru o porušování právních předpisů
stěžovatelem od počátku, resp. kdy započal stěžovatel s porušováním právního řádu. To stejné
platí i pro vyjádření osob zúčastněných na řízeních ke kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
přitom nemůže posuzovat důsledky takového vyjádření pro další řízení, která nespadají
do oblasti správního soudnictví (např. řízení, ve kterých se stěžovatele domáhá převodu bytu
do vlastnictví). Takovou kompetenci Nejvyšší správní soud nemá. Nejvyšší správní soud
dodává, že stěžovatel ve svých vyjádřeních nepopřel, že stavební úpravy realizoval
bez stavebního povolení (tedy v rozporu se staveními předpisy). Sám uvedl, že stran
předmětných úprav (změny stavby zvenčí - dozdění pavlače a zhotovení dvou okenních otvorů),
nevěděl, že k takové změně stavby zvenčí je potřeba stavební povolení. Stěžovatel tedy
nezpochybnil, že provedl předmětné úpravy („pouze“ nevěděl, že je k nim třeba povolení).
Neznalost zákona však neomlouvá (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2002,
sp. zn. I. ÚS 699/2000, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017,
č. j. 1 As 205/2016 - 60, ze dne 23. 4. 2015, č. j. 3 Azs 28/2015 - 24, ze dne 12. 11. 2014,
č. j. 3 Azs 168/2014 - 26, ze dne 18. 5. 2016, č. j. 6 Azs 72/2016 - 31 atp.). Ani další vyjádření
městského soudu uvedené v bodě 29 rozsudku nevyvolává nutnost zrušení rozsudku. I zde soud
připomíná, že v bodě 29 městský soud pouze shrnul reakci stěžovatele na vyjádření bytového
družstva v daném řízení, přičemž na takovém vyjádření nepostavil zamítnutí žaloby. To stojí
na jiných důvodech (viz rozsudek městského soudu).
[33] Městský soud náležitě vypořádal i námitky směřující do nesprávného uchopení předmětu
řízení správními orgány. Nejvyšší správní soud se i zde ztotožnil s jeho posouzením. Dodává,
že ani podle jeho názoru se správní orgány při vymezování předmětu řízení, a to s ohledem
na kontext věci a povahu jejich rozhodnutí, nedopustily tak zásadního pochybení, že by bylo
nutno přistoupit ke zrušení jejich rozhodnutí pouze za účelem konkretizace výroku
prvostupňového rozhodnutí. Je pravdou, že z výroku prvostupňového rozhodnutí vyplývá,
že předmětem řízení byly stavební úpravy obvodové konstrukce související s částečným
dozděním pavlače a se zhotovením dvou okenních otvorů vč. „odvětrání z bytu“. K tomu je
však třeba uvést, že stěžovatel v žádosti o dodatečné povolení stavby, kterou stěžovatel podal
dne 19. 2. 2016, (nepovolenou) stavbu popsal tak, že se jedná o stavební úpravy spočívají
v dodatečném dozdění obvodové konstrukce bytové pavlače a zhotovení dvou okenních
otvorů. V další části žádosti však uvedl, že okenní otvory zajišťují i „větrání“ předmětného bytu.
V návaznosti na to správní orgán určil předmět řízení tak, že zahrnuje i „odvětrávání z bytu“
(k tomu viz např. přípis ze dne 26. 7. 2016, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění své žádosti).
Z ničeho přitom nevyplývá, že by mezi stranami bylo sporné, o legalizaci jakých úprav
stěžovatel žádá. Jejich povaha a rozsah dostatečně vyplývá z obsahu spisu. Jak nadto správně
poznamenal městský soud, správní orgány nerozhodovaly ve věci meritorně. Žádost stěžovatele
o dodatečné stavební povolení nebyla zamítnuta, ale řízení o žádosti bylo zastaveno. Nejedná
se proto o překážku věci rozhodnuté. Pochybení správních orgánů zde proto nezasáhlo
do právem chráněných zájmů stěžovatele, neboť řízení bylo v konečném důsledku zastaveno,
tj. o dodatečném stavebním povolení jako takovém nebylo meritorně rozhodnuto. Optikou
toho je třeba nahlížet i na stěžovatelem tvrzené důsledky. Stěžovatel konkrétně upozornil na to,
že před stavebním úřadem Městské části Praha 4 probíhá samostatné řízení týkající
se odvětrávání koupelny stěžovatele. Dodal, že stavební úřad ve vyjádření ze dne 3. 9. 2018
stěžovateli sdělil, že „zjednání nápravy, resp. ověřit, že odvětrání Vámi užívané koupelny bude opět bez
závad, lze pouze v řízení o dodatečném povolení, které však bylo zastaveno usnesením ze dne 11. 10. 2017
vydaném pod čj. P4/080318/OST/ZKUC, proti kterému jste se odvolal, o odvolání nebylo doposud
rozhodnuto.“ I tímto vyjádřením se městský soud zabýval. Správně akcentoval, že tímto sdělením
reagoval správní orgán na dotaz stěžovatele ohledně stavu věci. Nebylo jím rozhodováno
ve věci povolení předmětné stavební úpravy. To stejné lze uvést i stran dalších dotazů
resp. dalších řízení. Nelze přehlédnout ani to, že stěžovatel se bezprostředně proti vymezení
předmětu řízení nebránil. Předmět řízení byl uveden již v přípisu ze dne 26. 7. 2016, stěžovatel
však správnímu orgánu nedělil, že by byl vymezen nepřesně. To neuváděl ani v pozdějších
podáních. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel ve svém vyjádření ke kasační stížnosti
upozornil na stížnost poukazující na nesprávně vymezení předmětu řízení, tak však podle
podacího razítka byla správnímu orgánu doručena až dne 8. 4. 2019, tedy po vydání žalobou
napadeného rozhodnutí. Žalovaný se jí tedy nemohl zabývat v žalobou napadeném rozhodnutí.
Jak však vyplývá ze spisu, vypořádal ji samostatně (viz přípis ze dne 19. 7. 2019). Tento postup
přitom není předmětem daného řízení. Soud připomíná, že stěžovatel žalobou brojil
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2019, kterým bylo potvrzeno usnesení správního
orgánu I. stupně ze dne 11. 10. 2017, kterým bylo zastaveno řízení podle §66 odst. 1 písm. c)
správního řádu. Nutnost zrušení rozhodnutí nevyplývá, ani ze stěžovatelem akcentované
judikatury (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. I. ÚS 113/02 atp.).
Uvedené nálezy vyžadují, aby rozhodnutí orgánů veřejné moci byla dostatečně odůvodněna,
což v daném případě bylo splněno (viz výše).
[34] Ani na základě žádného dalšího tvrzení uvedeného v kasační stížnosti či v následných
vyjádřeních (ze dne 25. 6. 2021 a ze dne 16. 9. 2021, která rozvádí a doplňují argumentaci
uvedenou v kasační stížnosti a reagují na vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení)
Nejvyšší správní soud neshledal důvod ke zrušení rozsudku městského soudu. Tam uvedená
argumentace nemůže nic změnit na jádru dané věci, kterým se soud zabýval výše. Pro danou věc
(zákonnost zastavení řízení z důvodu nepředložení uvedené smlouvy) je nepodstatné, zda
společnost provádějící předmětné stavební úpravy měla pro danou činnost příslušné
podnikatelské oprávnění, k jakému datu v roce 2013 převzalo bytové družstvo bytovou správu,
zda je stavba podle projektové dokumentace nezávadná, zda došlo předmětnou úpravou
ke zhodnocení nemovitosti, k jakým změnám dispozice bytové jednotky došlo, zda se stěžovatel
dopouští porušení dalších povinností vůči bytovému družstvu atp. Výše se soud zabýval
i otázkou nepřesnosti vymezení předmětu řízení a jeho důsledky, otázkou protiprávnosti
postupu stěžovatele a dalšími stěžejními otázkami. I přes tvrzení uplatněná stěžovatelem v jeho
vyjádřeních setrvá kasační soud na názoru, že ani městský soud ani správní orgány
se nedopustily žádných vad, které by měly za následek nutnost zrušení jejich rozhodnutí. Žádné
z tam uvedených tvrzení nemělo potenciál vyvolat zrušení rozsudku městského soudu a návazně
i zrušení správních rozhodnutí. V podrobnostech odkazuje kasační soud na rozsudek městského
soudu, se kterým se ztotožnil.
[35] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Ve věci Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[36] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[37] Výrok ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení vychází z §60 odst. 5 s. ř. s., podle
něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které ji vznikly
v souvislosti s plněním povinnosti, kterou ji soud uložil a z důvodů hodných zvláštního zřetele ji
může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném řízení osoby
zúčastněné na řízení neplnily žádné povinnosti, které by jim soud uložil, přičemž nebyly
shledány ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu