ECLI:CZ:US:2019:1.US.3146.18.1
sp. zn. I. ÚS 3146/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. D., t. č. ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2016, č. j. 20 T 26/2016-1209, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 10 To 20/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 704/2018, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2018, doplněnou podáním ze dne 24. 9. 2018 a splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí proto, že jimi dle jeho názoru došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 39 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání osmi skutků kvalifikovaných jako trestné činy pohlavního zneužívání dle §242 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), ohrožování výchovy mládeže dle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákona, pokračujícího zločinu pohlavního zneužití dle §187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), pokračujícího zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití dle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku, pokračujícího zvlášť závažného zločinu znásilnění dle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a pokračujícího přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií dle §192 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za část těchto trestných činů byl stěžovatel za současného zrušení výroku o trestu trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2015, č. j. 6 T 222/2015-65, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a za část k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu propadnutí věcí (datových nosičů) a rovněž mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Stěžovateli současně bylo uloženo uhradit poškozeným náhradu nemajetkových újem.
3. Skutky, z nichž byl stěžovatel nalézacím soudem uznán vinným, spočívaly, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel se měl v různě dlouhých nepravidelných obdobích mezi lety 1997 a 2016 dopouštět různých sexuálních praktik na celkem sedmi nezletilých, mladších patnácti let. Tyto skutky stěžovatel zpravidla páchal na dětech svých známých, které byly stěžovateli svěřeny k hlídání či využíval jejich náklonnosti a dobrovolných návštěv v jeho bydlišti, přičemž o části těchto aktivit si pořizoval fotodokumentaci a videodokumentaci (dále jen "předmětná trestná činnost").
4. Stěžovatel se proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolal. Jeho odvolání, stejně jako odvolání čtyř poškozených, Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel napadl toto usnesení dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl svým usnesením specifikovaným výše v návětí.
III. Argumentace stěžovatele a ostatních účastníků řízení
5. Stěžovatel namítá 1) porušení zásady in dubio pro reo; 2) nedodržení požadavku na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí; 3) nepřiměřenost trestu. V jednotlivostech lze stěžovatelovu argumentaci stručně shrnout následovně:
6. Ad 1) stěžovatel namítá, že v jeho případě měly obecné soudy aplikovat zásadu in dubio pro reo, neboť dle jeho názoru v jeho věci nebylo dosaženo praktické jistoty o jeho vině.
7. Ad 2) se dle stěžovatele obecné soudy dostatečně nevypořádaly s námitkami obhajoby, zejména týkajícími se hodnocení výpovědí dotyčných osob. Dle stěžovatele trpí výpovědi těchto osob zásadními vadami. Dále stěžovatel podrobně rozebírá jednotlivé výpovědi, hodnotí je a své hodnotící úvahy konfrontuje s odůvodněním napadených rozhodnutí, zejména s napadeným rozsudkem nalézacího soudu. Uvádí zejména důvody, proč by dotyční poškození či svědci mohli být motivováni nepravdivě vypovídat proti němu, proč je podle něj pochybné, zda se dopouštěl předmětné trestné činnosti po delší časové úseky a jaká byla správná datace pořízených fotografií a videí.
8. Ad 3) stěžovatel považuje úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání sedmi let za současného uložení ochranného léčení sexuologického za nepřiměřený. Stěžovatel i u této námitky předkládá podrobné úvahy o kritériích ukládání trestních sankcí ve svém případě. Opírá se zejména o to, že předmětná trestná činnost neměla na poškozených negativní následky, nebyla (oproti zjištění obecných soudů) dlouhodobá, plánovaná ani manipulativní a docházelo k ní v důsledku nadměrného požívání alkoholu, což stěžovatel nemohl předvídat, znalecký posudek v jeho předchozí trestní věci vyloučil pedofilii, k dosažení účelu trestu by vzhledem k uložení ochranného léčení postačoval i kratší trest odnětí svobody než na sedm let, stěžovatel projevil upřímnou lítost a mělo na něj být aplikováno ustanovení §40 odst. 2 trestního zákoníku.
9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů činných v této věci, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství a rovněž příslušný spisový materiál.
10. Nalézací soud práva vyjádřit se nevyužil.
11. Odvolací soud uvedl, že k odůvodnění svého napadeného rozhodnutí nemá co dodat.
12. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti v zásadě toliko opakuje svou obhajobu i dovolací argumentaci, s nimiž se obecné soudy již dostatečně vypořádaly v řízení před nimi. Zdůraznil, že stěžovatelovy námitky týkající se hodnocení důkazů neopravňují závěr, že by rozhodnutí nalézacího soudu spočívalo na extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Jiná možná intepretace důkazů stěžovatelem tento závěr nezakládá. Ohledně námitky směřující vůči nepřiměřenosti trestu Nejvyšší soud nejprve vyloučil, že byly v případě stěžovatele dány podmínky pro aplikaci §40 odst. 2 trestního zákoníku, zmenšená příčetnost pachatele byla dostatečně zohledněna dle §40 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž uložený trest nelze považovat za nepřiměřený vzhledem k okolnostem případu i osobnosti stěžovatele a jeho osobním poměrům.
13. Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích i Nejvyšší státní zastupitelství se nevyjádřila.
14. Vrchní státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem výslovně vzdalo.
15. Stěžovatel využil práva repliky k vyjádřením ostatních účastníků řízení. V ní uvedl, že tato vyjádření nijak nevyvrací správnost jeho argumentace, zopakoval, že trest, který mu byl uložen, byl nepřiměřený, a vysvětlil, že částečné opakování se jeho argumentace je pouze důsledkem její konzistentnosti. Žádný nový argument či konkrétní ripostu ke konkrétnímu bodu některého z vyjádření však nepřipojil.
IV. Posouzení Ústavním soudem
16. Kompetence Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
17. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Jádro stěžovatelovy argumentace spočívá v jeho nespokojenosti s hodnocením důkazů nalézacím soudem, resp. s tím, k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěl. Ústavní soud však v zásadě konstantně ve své rozhodovací praxi setrvává na tom, že proces dokazování, včetně jeho závěru spočívajícím v ustálení skutkového stavu, je doménou obecných soudů, do níž mu zásadně nepřísluší zasahovat. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, zejména soud nalézací, v nynější věci všem nárokům na ústavní konformitu procesu dokazování dostály, a to jak ve vztahu k vině, tak k právním následkům stěžovatelovy trestné činnosti. Při jejich volbě a ukládání se rovněž držely uvnitř mezí kvalifikované diskrece, která je v trestním řízení mimo jiné jedním z projevů postavení soudu coby nezávislého orgánu povolaného k nestrannému rozhodování.
19. K jednotlivým námitkám stěžovatele pak Ústavní soud uvádí:
20. Ohledně námitek 1) a 2) Ústavní soud uvádí, že stěžovatel toliko nesouhlasí s hodnocením důkazů tak, jak je provedl nalézací soud. Jak bylo uvedeno výše, důkazy Ústavní soud není zásadně oprávněn přehodnocovat. V českém trestním řízení je totiž mírou důkazu vnitřní přesvědčení soudce, na němž je postavena zásada volného hodnocení důkazů, jež je esenciálním pilířem moderního reformovaného kontinentálního modelu trestního řízení. Ústavní soud proto jen stručně rekapituluje význam zásady volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti.
21. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
22. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
23. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
24. Formální označení námitek 1) a 2) sice odpovídá výše uvedeným výjimkám spočívajícím v nedosažení tzv. praktické jistoty a v nedostatečném odůvodnění skutkových závěrů nalézacím soudem, nicméně materiálně jim tyto jeho námitky neodpovídají ani potenciálně.
25. Ačkoliv stěžovatel formálně svou námitku označil jako nedostatečné vypořádání se obecných soudů s námitkami obhajoby, ve skutečnosti předkládá pouze vlastní hodnocení provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí. Připuštění takové alternativy u každého jednotlivého důkazu by však bylo v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, neboť ta při více možných způsobech hodnocení jednotlivého důkazu svěřuje právě rozhodujícímu soudnímu tělesu, aby si utvořilo vnitřní přesvědčení ohledně správnosti jednoho z nich. Obsahem jeho argumentace v rozsahu námitky 2) je přitom subjektivní nesouhlas s obsahem odůvodnění u jednotlivých důkazů, jejichž hodnocení stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá, nikoliv objektivní nedostatečnost tohoto odůvodnění. Nalézací soud se velmi pečlivě zabýval zejména hodnocením věrohodnosti poškozených, přičemž vyložil, proč jejich výpovědím uvěřil.
26. Stěžovatel rozvedl čtyři konkrétnější námitky, které podle jeho názoru obecné soudy nedostatečně vypořádaly. Ani u jedné z nich mu však Ústavní soud nemůže dát za pravdu.
27. Zaprvé, pokud se nalézací soud nevyjádřil k čistě spekulativním argumentům stěžovatelovy obhajoby, např. že jeden z poškozených proti němu mohl vypovídat proto, že jeho matka s ním měla konflikty, a to za situace, kdy se rovněž dovolával skutečnosti, že tento poškozený si vůči němu zachovával velmi pozitivní vztah i po spáchané trestné činnosti na něm a že se k němu dokonce nastěhoval právě proto, že měl konflikty s matkou, pak toto nelze hodnotit jako vadu dosahující ústavněprávní intenzity, neboť nalézací soud se s věrohodností tohoto svědka vypořádal dostatečně a zároveň tato námitka se neopírala o žádnou konkrétní skutečnost, která by dokládala, že poškozený byl skutečně tlaku matky vystaven a že by mu podlehl.
28. Zadruhé, uvedl-li nalézací soud, že jedna z poškozených dosvědčila, že její bratr za stěžovatelem jezdil v roce 2010 v jarních či letních měsících, tedy v době, kdy mu již bylo patnáct let, což podle stěžovatele vylučuje závěr obecných soudů, že by s ním měl stěžovatel pohlavní styk v době před patnáctými narozeninami, opomíjí, že přímo tento poškozený vypověděl, že jej stěžovatel měl pohlavně zneužívat již od jeho dvanácti let. K odůvodnění nalézacího soudu, proč výpovědi tohoto svědka soud uvěřil, pak stěžovatel přitom neuvádí ničeho. Za těchto okolností ani tato námitka nemůže odůvodnit závěr o nedostatečném vypořádání se s námitkami stěžovatele, neboť jde toliko o polemiku s nalézacím soudem, jehož závěr je však logický a dostatečně odůvodněný.
29. Zatřetí, pokud podle stěžovatele nalézací soud nevyvrátil jeho námitku, že byť nebylo prokázáno, že by s daty pořízení obrazových materiálů a videozáznamů sexuálních praktik s jedním z poškozených bylo manipulováno, mohlo se stát, že mobilní telefon, jímž byly pořízeny, měl nesprávně nastavené datum ve svém operačním programu, k této námitce se nalézací soud vyjádřil na s. 34 svého napadeného rozsudku. Stěžovatel tak tuto námitku pouze zopakoval bez toho, aby se argumentačně vypořádal s tímto odůvodněním. To přitom nevyvolává pochybnosti o své logičnosti.
30. Za čtvrté, stěžovatel vytýká dataci jednotlivých skutků, že při počtu útoků vycházel v některých případech nalézací soud toliko z tvrzení rodičů poškozených o případech, kdy své dítě svěřili stěžovateli k hlídání. Automaticky tak dle stěžovatele presumoval, že k útoku na ně došlo v každém takovém případě. Tato námitka je zcela nepodložená. Ústavní soud k tomu odkazuje na popis skutků, v nichž se v případě všech tří poškozených objevuje pouze příslovce "opakovaně", přičemž nalézací soud vycházel mimo jiné i z doznání stěžovatele k těmto skutkům, fotografií a videí pořízených stěžovatelem, svědčících o tom, že nešlo v případě každého z těchto poškozených o ojedinělý incident. Ústavní soud tak k tomu může jen podotknout, že formulace s využitím příslovce "opakovaně" ve výroku o vině neznamená, jak předpokládá stěžovatel, že by k útoku na poškozené došlo při každé příležitosti, kdy mu byli poškození svěřeni k hlídání, ale že v rozhodných obdobích, kdy mu je rodiče k hlídání svěřovali, se dopustil těchto útoků vícekrát.
31. Je sice pravdou, že nalézací soud vyšel při ukládání trestu mimo jiné z toho, že stěžovatel se své trestné činnosti dopouštěl dlouhodobě, nevycházel však z toho, že by k nim muselo docházet při každém svěření poškozených stěžovateli k hlídání. Na s. 29 svého napadeného rozsudku pak nalézací soud vyložil, z čeho dospěl k závěru, že trestná činnost stěžovatele sestávala z opakovaných útoků, přičemž nevycházel jen z výpovědí poškozených, ale i z fotodokumentace a videodokumentace pořízené stěžovatelem v různých datech.
32. Ústavní soud tak může pouze shrnout, že není dalším stupněm pro uplatňování obhajoby stěžovatele, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, který nemůže zasahovat do činnosti obecných soudů, odpovídá-li tato všem ústavněprávním požadavkům garance základních práv stěžovatele, zejména práva na soudní ochranu a na obhajobu, a to ani tehdy, dospěl-li by k závěru, že by preferoval jiný styl hodnocení jednotlivých důkazů.
33. Námitka 1) by pak z logiky věci mohla být důvodná jedině tehdy, byla-li by důvodná i námitka 2). Ústavní soud připomíná, že zásada in dubio pro reo se aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů. Proto jen při připuštění stěžovatelova alternativního hodnocení důkazů, v jehož důsledku by soud neuvěřil výpovědím poškozených a svědků, by bylo možno dovodit, že závěr o vině stěžovatele nebyl dosažen s tzv. praktickou jistotou. Jelikož však, jak bylo vyloženo výše, námitka 1) důvodná není, stojí závěr o stěžovatelově vině na výpovědích očitých svědků (resp. poškozených), podporovaných dalšími nepřímými důkazy, svědčícími o věrohodnosti těchto svědků. V takové situaci Ústavní soud nemůže konstatovat, že by se tento závěr nacházel mimo meze ústavní konformity.
34. Ohledně námitky 3) Ústavní soud setrvale rozhoduje, že zásadně není oprávněn přehodnocovat úvahy obecných soudů ohledně ukládání trestních sankcí [srov. nález sp. zn. II. ÚS 492/17 ze dne 17. 4. 2018, bod 49.; nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119); usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09; usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1928/16; usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2708/16; usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2996/15; usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1429/14; usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09; usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/08; usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/06; či z poslední doby usnesení sp. zn. II. ÚS 3761/17 ze dne 13. 2. 2018, bod 14.; usnesení sp. zn. II. ÚS 2833/17 ze dne 25. 10. 2017, bod 15.; usnesení sp. zn. I. ÚS 9/17 ze dne 9. 2. 2017, bod 15.; usnesení sp. zn. II. ÚS 5/16 ze dne 27. 3. 2017, bod 15., aj.].
35. Ústavní soud proti uloženému trestu tak může zasáhnout jen zcela výjimečně, zejména neodůvodnily-li obecné soudy dostatečně jeho druh a výměru [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827)]. Stěžovatelova námitka 3) není způsobilá ani potenciálně podložit závěr, že by obecné soudy, zejména soud nalézací, při ukládání trestu stěžovateli vybočily z mezí ústavní konformity. Nalézací soud na s. 37. - 39. svého napadeného rozsudku přesvědčivě zdůvodnil uložení všech trestních sankcí, přičemž žádnou z nich neuložil zjevně excesivně způsobem, který by vycházel z kvalifikované diskrece, kterou při této rozhodovací činnosti měl. S argumentací stěžovatele uvedenou v ústavní stížnosti se pak vypořádal mimo nalézacího soudu i soud odvolací (srov. s. 11. - 14. jeho napadeného usnesení) a Nejvyšší soud (v bodech 20. až 31. svého napadeného usnesení).
36. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze částečně opakuje svou argumentaci z průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by argumentačně překonal odůvodnění napadených rozhodnutí, částečně se pokouší o nové hodnocení skutkových okolností relevantních pro volbu a ukládání právních následků své trestné činnosti, k němuž však Ústavní soud nemá pravomoc. Ke všem stěžovatelem uvedeným skutkovým okolnostem relevantním pro právní následky jeho trestné činnosti, které dle jeho názoru obecné soudy zhodnotily nedostatečně či nesprávně, se obecné soudy již vyjádřily. Stěžovatel s jejich argumentací nepolemizuje, toliko s ní vyjadřuje nesouhlas a prezentuje vlastní hodnotící úvahy. Takováto argumentace však Ústavní soud neopravňuje k jinému závěru, než že je zjevně neopodstatněná.
V. Závěr
37. Ústavní soud tedy shrnuje, že žádná ze stěžovatelových námitek zjevně není opodstatněná. Proto Ústavní soud rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu