ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.109.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 109/2015-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2015 o dovoláních, která podali obvinění M. H ., , F. K. , , M. M. , a M. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 2 To 18/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 6/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. H., F. K., M. M. a M. T. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 54 T 6/2011, byl obviněný M. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Citovaným rozsudkem byli současně uznáni vinnými také obvinění F. K., M. M. a M. T., a to zvlášť závažným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
Uvedených trestných činů se jmenovaní obvinění podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě dopustili tím, že „poté, kdy v odpoledních hodinách dne 11. 8. 2011 a dopoledních hodinách dne 12. 8. 2011 obžalovanými M. T. a M. M., v úmyslu následného vniknutí do objektu a odcizení větší finanční částky, byly provedeny opakované obhlídky blízkého okolí vytipovaného rodinného domu majitele L. K., v obci Š., č.p. ..., okr. O., v lokalitě novostaveb poblíž ulice K., a to za účelem zjištění bližších poznatků o jeho přesném umístění, jeho dostupnosti jakož i ustálení běžného denního režimu a pohybu domácích osob, přičemž k jízdě na místo použili zapůjčené osobní motorové vozidlo Škoda Superb, ....., evidované na osobu R. K., které v té době užíval obžalovaný F. K.,
společně, po předchozí domluvě na vniknutí do domu s cílem a v úmyslu odcizení větší finanční hotovosti v řádu miliónů Kč, případně trezoru s těmito penězi, za vzájemné součinnosti, spočívající v realizaci rozdělených úkolů, v přesně nezjištěné době od 12. 8. 2011 do pozdních večerních hodin dne 13. 8. 2011, přijeli obžalovaní M. H., F. K., M. M. a M. T. totožným osobním motorovým vozidlem Škoda Superb, užívaným obžalovaným F. K. do blízkosti domu majitele L. K., v obci Š. č.p. ..., okr. O., a následně,
zatímco obžalovaní M. T. a F. K. setrvali v uvedeném vozidle, zaparkovaném poblíž vytipovaného domu, za účelem hlídání a monitorování případného pohybu osob nebo jiných pro ně podezřelých aktivit, na což by prostřednictvím komunikace krátkovlnnými vysílačkami upozornili, a současně byli připraveni k poskytnutí nezbytné součinnosti při vynesení trezoru z domu a jeho uložení do vozidla,
obžalovaní M. M. s M. H., po překonání souvislého oplocení rodinného domu výšky 165 cm, otevřenými terasovými dveřmi vnikli do rodinného domu majitele L. K., odkud z ložnice, umístěné v druhém nadzemním podlaží domu, odcizili neupevněný kovový trezor o rozměrech 50x35x37 cm, jištěný zámkem s číselným kódem, s obsahem finanční hotovosti ve výši nejméně 8.100.000,- Kč v bankovkách převážně nominální hodnoty 5.000,- Kč, 2.000,- Kč a 1.000,- Kč, ke škodě L. K.,
následně všichni obžalovaní z místa odjeli a později, po násilném neautorizovaném otevření trezoru, odcizené finanční prostředky ve výši nejméně 8.100.000,- Kč, mezi sebe rozdělili a použili pro vlastní potřebu,
kdy v důsledku popsaného jednání způsobili L. K. škodu ve výši nejméně 8.100.000,- Kč ,
přičemž obžalovaný M. H. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 9. 2009, č. j. 21 T 14/2007-484, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2010, č. j. 4 To 42/2010-579, za současného zrušení výroku o vině, celého výroku o trestu, jakož i dalších výroků, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 3. 2007, č. j. 2 T 22/2007-119, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2008, č. j. 4 To 27/2008-224, odsouzen pro trestný čin krádeže dle ustanovení §247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ke společnému souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a devíti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, jenž vykonal dne 29. 6. 2011“ .
Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2013, č. j. 7 T 208/2012-93, byl obviněný M. H. odsouzen podle §205 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl jmenovanému obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na tři roky. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2013, č. j. 7 T 208/2012-93, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný F. K. byl za výše uvedené trestné činy odsouzen podle §205 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, věta první před středníkem, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž obviněný M. T. byl odsouzen podle §205 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, věta první před středníkem, a to k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obviněný M. M. byl za shora uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1, písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 11. 2012, č. j. 5 T 10/2012-45, odsouzen podle §205 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dvacet měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 11. 2012, č. j. 5 T 10/2012-45, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo všem obviněným uloženo společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému L. K. peněžní částku ve výši 8.100.000 Kč. Podle §101 odst. 2, písm. b) tr. zákoníku bylo zabráno osobní motorové vozidlo Volkswagen Passat 1.9, RZ: ....., VIN: ......, majitelky Z. K..
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění a rodiče obviněného M. T., A. T. a M. T., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 2 To 18/2014, z podnětu podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. v tomto směru nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal všechny obviněné, aby společně a nerozdílně zaplatili poškozenému L. K. na náhradě škody peněžní částku ve výši 7.806.000 Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného L. K. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali dovolání všichni obvinění , a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obvinění M. H. a M. M. podali dovolání společně, a to prostřednictvím obhájce Mgr. Michala Zbožínka. V úvodu odůvodnění dovolání namítli, že nalézací soud pochybil při hodnocení provedených důkazů, když některé z důkazů jsou nepoužitelné, a odvolací soud tyto vady nezhojil. Soudům rovněž vytkli, že se důsledně nevypořádaly s jejich důkazními návrhy, které učinili v řízení, zejména pak před soudem odvolacím. Jimi uváděné vady pak měly vliv nejen na správnost skutkových zjištění soudů, ale i na právní kvalifikaci jejich údajného protiprávního jednání.
Obviněný M. H. následně vyjádřil především přesvědčení, že v provedeném řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Poukázal přitom na problematičnost výpovědí svědků, zejména výpovědi svědka J. Š., kterou označil za nepravdivou a nevěrohodnou. Soudům vytkl, že důsledně nezkoumaly věrohodnost výpovědi tohoto svědka a nedoplnily dokazování výpovědí policistů, kteří svědka vyslýchali v přípravném řízení, neboť uvedený svědek posléze v hlavním líčení zcela změnil svoji výpověď s poukazem na to, že při výpovědi v přípravném řízení na něj byl činěn ze strany policejního orgánu nátlak. Soudy přitom odmítnutí tohoto důkazního návrhu nijak neodůvodnily. Dále obviněný M. H. soudům oponoval stran vypořádání se s otázkou vzniklé škody (zde odkázal na svoji argumentaci uplatněnou již v rámci řádného opravného prostředku), neboť podle jeho mínění existují důvodné pochybnosti o tom, že by poškozený disponoval tak zásadní částkou finančních prostředků, která měla být uložena v trezoru. V této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že bez řádného odůvodnění nevyhověl návrhu na výslech svědků M. a D. V., a to k otázce okolností nahlášení odcizení trezoru poškozeným, ale zejména k otázce neexistence poškozeným tvrzených půjček především ze strany svědka F. K.. Neobjasněna totiž zůstala podle názoru obviněného M. H. otázka původu předmětné finanční částky, okolnosti předání poškozenému, a zda vůbec svědek F. K. mohl disponovat částkou, kterou měl poškozenému poskytnout. Pochybnosti vyjádřil i k samotné osobě svědka F. K., který se opakovaně nedostavoval k soudu a následně byl předveden v podnapilém stavu.
Obviněný M. M. uplatnil v zásadě totožné dovolací námitky a poznamenal, že oba soudy ve věci činné správně konstatovaly, že důkazní situace v jeho případě byla nejslabší. Odmítl, že by jej měla usvědčovat výpověď svědka J. Š., jak dovozují soudy nižších stupňů. V souvislosti s tím poukázal na procesní nepoužitelnost rekognice provedené právě se svědkem J. Š., při které jej tento svědek, byť se značnými obtížemi, poznal, avšak v rámci své výpovědi poté uvedl, že mu před provedením rekognice byla ze strany policie předložena jeho fotografie. Nejednalo se tak o standardní postup, kdy je provedena nejprve rekognice podle fotografií a až následně rekognice in natura. Obviněný proto trval na tom, že takový důkaz byl v dalším řízení nepoužitelný a jelikož jej jiné důkazy neusvědčují, je i nadále přesvědčen o své nevině.
S ohledem na výše uvedené oba obvinění s přesvědčením, že postupem soudů bylo porušeno jejich právo na obhajobu, resp. právo na spravedlivý proces, navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř.
Obviněný F. K. v úvodu svého dovolání předeslal, že naplnění uplatněného dovolacího důvodů spatřuje v tom, že v dané trestní věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, kdy skutková zjištění nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy a nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů hodnocení. Nesouhlasil s výrokem o vině, neboť ten údajně soudy vykonstruovaly na základě nepodložených domněnek ve stavu důkazní nouze, když ani jediný přímý či nepřímý důkaz nenasvědčoval tomu, že by se na trestné činnosti ostatních spoluobviněných podílel, mimo to, že před vykradením domu poškozeného půjčil osobní motorové vozidlo jednomu z obviněných, ale ke zcela jinému účelu, aniž by věděl, za jakým skutečným účelem si dané vozidlo půjčuje. Tato skutečnost však žádným způsobem neprokazovala jakoukoli jeho účast, když z dokazování vyplynulo, že obviněný M. T. od něj měl vozidlo půjčené již delší dobu před krádeží trezoru. Soudům vytkl, že k závěru o jeho vině dospěly pouze na základě (nepravdivých, smyšlených a zkreslených) tvrzení svědků, kteří něco někde slyšeli nebo si mysleli, že slyšeli, v jejichž výpovědích byly navíc vzájemné rozpory a zásadní rozdíly, přičemž tito svědci jsou s ním v dlouhodobém sporu a měli také zájem dostat vyhlášenou vysokou odměnu poškozeného ve výši jednoho milionu korun. Konkrétně obviněný F. K. konstatoval, že hlavní svědek J. Š., od jehož výpovědi soudy vyvozovaly výrok o vině u ostatních spoluobviněných, se v žádném ohledu nezmínil o jakékoliv jeho účasti na přisouzeném jednání. Soudům obou instancí dále vytkl, jakým způsobem přistupovaly k obsahu výpovědi svědků J. K. a B. B. o tom, že měl údajně náhle přijít k většímu obnosu peněz. V této souvislosti akcentoval velmi napjaté vztahy mezi jeho rodinou a svědkem B. B. („je osobou, která doslova nenávidí rodinu K.“) a popsal původ částky 800.000 Kč, se kterou disponovala jeho manželka, s tím, že šlo o peníze jeho syna R. K.. Pozastavil se i nad tím, že úvahy o jeho vině soudy odvíjely z toho, že syn R. K. prodal vozidlo Škoda Superb zelené barvy, RZ ...., v době následující po krádeži, s tím, že se chtěl zbavit vozidla použitého k trestné činnosti. Takový, podle jeho přesvědčení, nepodložený závěr odmítl a uvedl, že kdyby to tak bylo, prodal by vozidlo již po podání vysvětlení v srpnu 2011. Uvedenému závěru oponoval také s odůvodněním, že R. K. prodal vozidlo proto, že potřeboval finanční prostředky pro jeho obhájce. Podle názoru obviněného F. K. tak v dané trestní věci neexistují žádné přímé či nepřímé důkazy, které by ve svém souhrnu tvořily ucelený řetězec odůvodňující závěr o jakékoli jeho účasti na daném trestném jednání.
Pokračoval, že ve věci jsou svědci, kteří svou výpovědí vylučují jakoukoliv jeho účast na předmětné krádeži. Konkrétně uvedl, že takovými svědky jsou P. H. a I. H., kteří nahlásili pohyb podezřelého vozidla, zapsali jeho registrační značku a kteří viděli ve vozidle (pouze tři) osoby, jež následně popsali. Žádný popis však nekoresponduje s jeho osobou. V závěru soudům rovněž vytkl, že do důsledků neřešily, zda poškozený mohl či nemohl mít v trezoru finanční prostředky a v jaké výši, a bez provedení jakéhokoli dokazování se pouze spokojily s tvrzením poškozeného a jeho svědků. Oba soudy navíc podle něj zcela pominuly i neprůkaznost poškozeným tvrzených půjček. Otázka výše peněžní částky byla přitom zásadní s ohledem na kvalifikaci uvedeného trestného jednání všech obviněných. Obviněný zdůraznil, že je s podivem, že ve vztahu k němu a jeho synovi soud provedl dokazování daňovým přiznáním ohledně toho, zda částka ve výši 800.000 Kč mohla být syna, avšak ve vztahu k výši škody a osobě poškozeného a jeho svědků, kteří byli buď rodinní příslušníci nebo blízcí přátelé a kteří, až na svědka M. M., neprokázali, že by tak velké částky mohli mít, takové dokazování nalézací soud neprovedl a provést odmítl. Skutková zjištění proto obviněný označil za libovolná, neboť nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývají ze žádného důkazu při jakémkoliv logickém způsobu jejich hodnocení, ale naopak jsou opakem obsahu některých provedených důkazů. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu tak dovodil, že je zřejmé, že oba soudy pouze a bezdůvodně dovozují jeho vinu, aniž by k tomu byl jakýkoli podklad a takové dokazování viny je zcela v rozporu s ustanovením §2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř. a došlo tak v jeho případě k porušení zásady presumpce neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2013, č. j. 54 T 6/2013-2546 a rovněž napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2014, č. j. 2 To 18/2014-2763, a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. T. ve svém dovolání rovněž uvedl, že na základě provedeného dokazování nebylo možné rozhodnout o jeho vině přisouzeným jednáním, neboť důkazní situace takovému posouzení neodpovídala. Poznamenal, že nebyl zajištěn žádný přímý důkaz svědčící o jeho vině, důkazní situace tedy vůbec nebyla jednoznačná a on sám očekával výrazně podrobnější rozbor provedeného dokazování ze strany soudu prvého stupně. Podle jeho názoru tak ale neučinil ani odvolací soud a jeho rozhodnutí se tudíž v části týkající se jeho viny pohybuje na hraně přezkoumatelnosti. Jmenovaný obviněný dále hodnotil stěžejní výpověď svědka J. Š. a konstatoval, že pokud tento svědek hovořil o tom, že se obviněný M. H. dopustil krádeže trezoru se svým „chábrem“ M., nemuselo se automaticky jednat právě o jeho osobu. Dodal, že mu není známo, o jaké důkazy soud prvého stupně svůj závěr opřel. Nebyla ani prokázána jeho vzájemná spojitost s obviněným M. H. stran společného výkonu trestu, když k těmto otázkám odvolací soud neprovedl další dokazování, ani se k nim nevyjádřil. Výhrady obviněného ohledně výpovědi svědka J. Š. se týkaly i toho, že svědek vypovídal odlišně v přípravném řízení (ještě v procesním postavení podezřelého z trestného činu nadržování a ve značné nervozitě) a v řízení před soudem (což svědek odůvodnil používáním léků a nátlakem ze strany policie). Obviněný předestřel i svoji verzi motivu změny výpovědi tohoto svědka s tím, že mohl být v přípravném řízení motivován snahou odvést od sebe případné podezření, neboť byl vyslýchán jako podezřelý. Pokud soud prvního stupně vycházel z výpovědi svědkyně Z., která uvedla, že jedním z pachatelů měla být osoba, jež krátce po skutku měla nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody, aby na ní nepadlo podezření, s tím, že jmenovaný obviněný sám v předmětné době do výkonu trestu odnětí svobody řádně nastoupil, když v ostatních případech tomu tak nebylo, pak k tomu obviněný poznamenal, že i v daném směru v odvolání navrhoval doplnění dokazování, avšak odvolací soud těmto návrhům nevyhověl. Za nekriticky hodnocený pak označil důkaz ztotožnění na základě rekognice provedené se svědkyní I. H.. Především upozornil na to, že rekognici in natura předcházela rekognice z tipovacího fotoalba, a dodal, že jej svědkyně neidentifikovala jednoznačně. Podotkl také, že nebyla řádně vyřešena ani otázka způsobené škody, neboť soudům se nepodařilo prokázat, jaká částka byla uložena v odcizeném trezoru. Obviněný měl za to, že uvedené otázce nebyla věnována náležitá pozornost, což je zarážející zejména s ohledem na výši odcizené finanční částky, od které se pak odvíjela i samotná právní kvalifikace jeho jednání. Připomněl, že i k vyjasnění výše škody navrhoval další důkazy, zejména výslechy svědků M. a D. V., které však odvolacím soudem nebyly akceptovány.
S ohledem na výše uvedené obviněný M. T. uzavřel, že jednotlivé důkazy netvoří vzájemně ucelený řetězec, který by vylučoval jiné závěry o průběhu skutkového děje či osobách pachatelů, a podle jeho přesvědčení tedy nebylo možné rozhodnout o jeho vině. Byl přesvědčen, že pochybení při skutkovém posouzení věci a při hodnocení důkazů je v této věci natolik zásadní, že má vliv na nesprávné právní posouzení skutku. Proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Ke shora popsanému dovolání podanému prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Bukala se obviněný M. T. připojil ještě jím vypracovaným samostatným podáním ze dne 17. 7. 2014.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co shrnula obsah jednotlivých dovolání a vymezila podstatu uplatněného dovolacího důvodu, zdůraznila, že ani jednu z obviněnými uplatněných námitek nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Obvinění totiž ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, neboť napadají výlučně jednostrannost a neúplnost provedeného dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a soudy učiněná skutková zjištění. Pokračovala, že námitku tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními vznesl pouze obviněný F. K., avšak neuvedl žádný argument, který by takový závěr mohl odůvodnit. Konstatovala, že tento obviněný především odkázal na údajnou naprostou důkazní nouzi, na základě které bylo rozhodnuto, a to údajně v rozporu s obsahem provedených důkazů o jeho vině, opomněl však, že soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, které byly v posuzované trestní věci takového charakteru, že jsou dostatečným podkladem pro uznání viny všech obviněných, neboť prokazují, že pachatelem nemohla být jiná osoba.
K dovolacím námitkám obviněných M. M. a M. T. týkajících se důkazu ztotožnění prostřednictvím rekognicí se svědkem J. Š. a svědkyní I. H. zopakovala závěry odvolacího soudu, který reagoval tak, že není vyloučeno provést v jednom a témže řízení nejdříve rekognici podle fotografie a následně rekognici ukázáním osoby, kdy jedinou podmínkou umožňující uvedený postup je okolnost, že fotografie nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby, k čemuž v posuzované trestní věci nedošlo. Proto soudy mohly přihlédnout i k výsledku předmětných rekognicí in natura, kterým předcházely fotorekognice. Podotkla také, že předmětné rekognice nebyly ojedinělým důkazem svědčícím o vině obviněných. K obviněnými namítané neúplnosti dokazování dodala, že je třeba poukázat na to, že z rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, že by došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci. Pokud soudy k návrhu obviněných důkazy neprovedly, vysvětlily řádně svůj postup, neboť vyložily, že navrhované důkazy buď vůbec nesouvisí s projednávanou věcí, případně skutečnosti, které jimi měly být prokázány nebo vyvráceny, již byly s potřebnou mírou jistoty v řízení vyřešeny.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 2 To 18/2014, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
K tomu je třeba doplnit, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání obviněného M. T. ze dne 17. 7. 2014, označené jako „Připojení k obhájci Mgr. David Bukal AK Olomouc, Sokolská 7“ , nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, tedy nebylo vypracováno obhájcem, není s ním možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jeho obsahu tedy nelze přihlížet (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných směřují výlučně právě do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž namítají, že dosavadní řízení bylo poznamenáno procesními pochybeními (některé z důkazů označují za vadné a nepoužitelné, to vztahují konkrétně k rekognici provedené se svědkem J. Š.), dále shledávají provedené dokazování neúplným (zejména co do objasnění skutečnosti, zda poškozený se soudy zjištěnou finanční částkou vůbec mohl disponovat), a soudům vytýkají, že se náležitě nevypořádaly s jednotlivými obhajobou předloženými návrhy na doplnění dokazování a nesprávně hodnotily provedené důkazy (zejména výpovědi stěžejních svědků, z nich především výpověď svědka J. Š.). V konečném důsledku soudům vytýkají vadná skutková zjištění. Současně prosazují vlastní hodnocení důkazů a vlastní, odlišnou verzi skutkového stavu věci (především tvrdí, že se shora popsaného skutku nedopustili, resp. nebylo prokázáno, že by byli jeho pachateli). Výhradně z těchto procesních a skutkových námitek vyvozují závěr o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tím ovšem nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v nerespektování pravidel pro provádění rekognice upravených v ustanovení §104b tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
I když se obvinění svými, výše podrobně rozvedenými dovolacími námitkami ocitli mimo zákonné vymezení uplatněného dovolacího důvodu, považoval Nejvyšší soud, za vhodné rozvést následující skutečnosti.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (v oblasti trestního soudnictví) již setrvale uvádí, že ochrana právům vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů. Obecným soudům je pak uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem, tedy ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a za předpokladu, že se jejich rozhodování uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Obdobně se pak i rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též řízení o dovolání. V tomto kontextu pak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rozlišuje v podstatě tři okruhy případů představujících takové porušení základních práv a svobod ve smyslu zásadních požadavků spravedlivého procesu, které odůvodňují zásah dovolacího soudu do skutkových závěrů napadeného rozhodnutí soudů.
Prvním je ze strany Ústavního soudu vyčleněn okruh tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Třetí vymezenou základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). O extrémní nesoulad se jedná tedy tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení a když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Dodat přitom lze, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud , neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009).
K námitce opomenutých důkazů je možné (stručně) poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly všechny obhajobou navržené důkazy (zejména zaměřené na prokázání výše škody, jež měla poškozenému vzniknout). Z jejich rozhodnutí však je zcela zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně explicitně konstatoval, že zajištěný důkazní materiál je zcela postačující k rozhodnutí věci a provádění dalších důkazů navržených obhajobou je možno považovat za nadbytečné z hlediska důkazní irelevance či přinejmenším okrajovosti . Odvolací soud pak po provedeném přezkumu shledal, že rozsudek (soudu prvního stupně) sám je založen na dokazování, které bylo založeno na respektování ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Již z toho je tedy zřejmé, že oba soudy provádění dalších - obhajobou navržených - důkazů považovaly za nadbytečné. Následně přitom v odůvodnění svých rozhodnutí doplnily úvahy, jimiž tento závěr konkretizovaly. Pokud se odvolací soud nevyjádřil jmenovitě ke všem návrhům na doplnění dokazování, pak nejde takový nedostatek, který by znamenal porušení základních práv obviněných. Podstatné je, že i odvolací soud, jak již uvedeno, jednoznačně vyložil, že dosavadní důkazní řízení bylo úplné a poskytovalo základ pro zjištění skutkového stavu věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13). Za popsaného stavu nelze dovozovat, že by řízení před soudy nižších stupňů trpělo z hlediska úplnosti dokazování takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
Dále je na místě námitce stran procesní nepoužitelnosti rekognice provedené se svědkem J. Š. v přípravném řízení uvést následující skutečnosti. Tato námitka vychází z tvrzení tohoto svědka, podaného v rámci jeho výpovědi při hlavním líčení, že při rekognici mu nejdříve byla předložena fotografie, aby věděl, koho má následně ukázat. Je však třeba zdůraznit, že již soud prvého stupně při hodnocení provedených důkazů, konkrétně výpovědi jmenovaného svědka důvodně shledal (v podrobnostech viz odůvodnění rozsudku uvedeného soudu, str. 38), že jeho výpověď z hlavního líčení, jež doznala oproti jeho výpovědi z řízení přípravného podstatných změn, je nevěrohodná ( „vykazuje snahu pomoci obžalovaným“ ). Závěr o nevěrohodnosti výpovědi svědka J. Š. z hlavního líčení tak platí i pro zmíněné tvrzení stran průběhu rekognice. I toto tvrzení tedy nelze označit za věrohodné, a proto z něho není možno činit závěr o porušení ustanovení §104b tr. ř. a tím nepoužitelnosti provedené rekognice, při níž jmenovaný svědek identifikoval obviněného M. M., „jako M., kterého mi ukázal M. H. u svého otce a který se měl dopustit společně s ním vloupání do domu ve Š., kde odcizili trezor s hotovostí“ (viz č. l . 429 – 433 spisu). Pro úplnost lze dodat, že použitelným důkazem byla i rekognice provedená se svědkyní I. H., přičemž v tomto směru se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry odvolacího soudu (viz odůvodnění rozsudku uvedeného soudu, str. 10).
Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit - a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces - jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je (shora popsaný) extrémní rozpor. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
V kontextu uvedeného je namístě zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Skutková zjištění mají své obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů, z nichž je ve vztahu k pachatelství všech obviněných na místě uvést výpověď svědka J. Š. z přípravného řízení, výpovědi svědků G. Z., J. P., manželů H., R. K., J. K., R. H., B. B., rekognice provedené se svědky J. Š. a I. H. a listinné důkazy, především protokol o provedení domovní prohlídky s fotodokumentací u Z. K., u J. M., přiznání k dani z příjmu fyzických osob – R. K. a fotokopie poznámek ze sešitu zajištěného u Z. K.. Ve vztahu k výši škody pak je možno zmínit zvláště výpověď poškozeného L. K. v kontextu výpovědí svědků S. Q., P. K., M. M., F. K., P. V. a D. F. a listinných důkazů – fotokopií směnek a smluv o půjčce ve vztahu k L. K.. Pouze na okraj pak lze poznamenat, že zjištění soudů o výši způsobené škody svědčí i skutečnost, zmíněná ostatně i v dovolání obviněného F. K., že poškozený L. K. vypsal odměnu ve výši jednoho milionu korun tomu, kdo přispěje k dopadení pachatele a nalezení odcizené finanční částky. Je totiž krajně nepravděpodobné, že by poškozený vyhlašoval tak vysokou odměnu, pokud by výše škody (odcizené finanční hotovosti) nebyla tak vysoká, jak sám uvedl.
Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Lze konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně logicky a srozumitelně vyložily svůj hodnotící postup. Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která aproboval Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé tak není extrémní rozpor (nesoulad) ve shora vymezeném pojetí dán.
Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozují vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý