ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.935.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 935/2019-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2019 o dovolání obviněného P. Č. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 8 To 501/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 53/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 8 To 501/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 2 T 53/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 2 T 53/2018, byl obviněný P. Č. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
přibližně mezi 04.06 a 04.17 hodin dne 12. 12. 2017 v XY v ulici XY, jako řidič vozidla taxi zn. Volkswagen Passat 3C, reg. zn. XY, úmyslně nedovezl poškozenou E. Z., nar. XY, na místo, které mu udala jako bydliště, přestože měl ve vozidle navigaci, zastavil na málo frekventovaném místě, vypnul motor, zhasl světla vozidla, vytáhl klíček ze zapalování a požadoval po poškozené zaplacení finanční částky za odvoz, poškozená v rychlosti a zmatku nemohla najít ve své tašce peněženku s hotovostí, požadovala zaplacení zakázky platební kartou, kterou měla při sobě, což obviněný bezdůvodně odmítl, přestože měl ve vozidle platební terminál, s tím, že chce pouze hotovost a hned, zatímco poškozená ve zmatku hledala peněženku, začal opakovaně požadovat okamžité zaplacení zakázky sexem, následně využil šoku a překvapení poškozené a dále své zjevné fyzické převahy, přelezl z místa řidiče přes ruční brzdu do zadní části vozidla, neprodleně se vrhl na poškozenou, kterou povalil na sedadlo do polohy na zádech, poškozená byla touto stresovou situací tak paralyzována, že nedokázala adekvátně reagovat ani se bránit, protože v důsledku reakce na stres došlo k jejímu útlumu a znehybnění, čehož obviněný využil, vyhrnul jí šaty a vykonal na ní nechráněnou vaginální soulož s vyvrcholením na břicho poškozené, které poté sdělil, že její peněženka leží na zemi, poškozená v rychlosti posbírala své věci a vyběhla z auta, které vyfotografovala mobilním telefonem, čehož si obviněný povšiml a rozeběhl se za ní, poškozená před ním utekla do neosvětlené uličky, kde se skrývala do příjezdu hlídky policie, přičemž lékařským vyšetřením bylo u poškozené zjištěno poranění zevního genitálu – drobná cca 0,5 cm krvácející ragáda.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené E. Z. částku ve výši 49.725 Kč a 736,76 EUR. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 8 To 501/2018, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a výroku o trestu uložil povinnost podle §228 odst. l tr. ř. nahradit poškozené E. Z. majetkovou škodu ve výši 47.225,50 Kč a 736,76 EUR a nemajetkovou újmu v penězích ve výši 200.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve výrocích o vině a trestu ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Dovolatel poukázal na shodu jeho výpovědi s výpovědí poškozené o průběhu činu, avšak shledal mezi nimi rozpor v tom, zda byl tento styk oboustranně chtěný. Podle něj popis skutku neobsahuje konkrétní násilí vůči poškozené, a pokud jde o vyjádření „…neprodleně se vrhl na poškozenou, kterou povalil na sedadlo do polohy na zádech…“, jde o volnou interpretaci, neboť i podle nalézacího soudu poškozená v hlavním líčení uvedla: „…a v tom okamžiku on přelezl dozadu … prolezl k ní… .“, přičemž jinde poškozená připouští, že obviněný si sundával boty, přelézal prostorem mezi sedadly a na zadním sedadle vedle ní se teprve svlékal. Nejde tedy o popis skutečného jednání, jak jej vnímala poškozená, která sama o žádném násilí nehovoří, a proto jde o extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů obou stupňů a skutkovými zjištěními. Na poškozené nebylo zjištěno takové zranění, které by v důsledku násilného jednání obviněného utrpěla. Rovněž podle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu žádné násilí nebylo prokázáno, protože i poškozená potvrzuje, že nedávala obviněnému najevo nesouhlas s jeho jednáním.
6. Soudu prvního stupně obviněný vytkl, že se fakticky sice zaměřil na teoretickou možnost bezbrannosti poškozené, kterou však řádně nevyložil z hlediska platné právní úpravy ani s ohledem na skutečnosti, které z obsahu spisu vyplynuly, neboť podle nich se o tento znak v projednávaném případě nemůže jednat, protože poškozená s obviněným po celou dobu jízdy komunikovala, on jí kladl různé otázky, ona mu odpovídala, přičemž rovněž záznamy zvuku z palubní videokamery dokazují, že poškozená byla prokazatelně orientována v místě a čase. Obviněný také upozornil na telefon, jejž měla po celou dobu u sebe a mohla si přivolat pomoc, když volala kamarádovi, aby jí přinesl peníze na zaplacení, s nímž spojení nenavázala. Po celou dobu byl automobil odemčen, a proto mohla kdykoli odejít, a vozidlo bylo zaparkováno v těsné blízkosti jejího bydliště, jehož okolí znala. Mohla z odemčeného vozu snadno utéci, když i podle poškozené si rozvazoval boty, přelézal z přední části vozidla k ní a svlékal se, což trvalo i podle jejích vlastních slov několik minut i vzhledem k jeho výrazné nadváze. Obviněný proto dovodil, že v této části skutkový stav neodpovídá popisu jednání podle obviněného i poškozené.
7. V dovolání obviněný rovněž zdůraznil, že poškozená neprojevovala nesouhlas, obviněnému během jízdy podala ruku a hovořili o celé řadě osobních věcí, přičemž v tomto směru ve výpovědích není žádný rozpor. Takové chování nebylo zcela normální, a tudíž z něj mohl dovodit projev náklonnosti z její strany, který mohl vystupňovat. Vzhledem k tomu mohl obviněný poškozenou po celou dobu subjektivně vnímat jako osobu, která na jeho milostné návrhy bude reagovat vstřícně, a to i z průběhu sexuálního aktu, kdy mu poškozená řekla, aby se „ neudělal “ do ní. To navíc svědčí proti její dezorientaci či bezmocnosti. Pro něj bylo důležité, že mu nesdělila svůj údajný odmítavý postoj či dokonce odpor, a namísto toho s ním řešila spíše otázku prevence nechtěného početí a způsob ejakulace.
8. Nalézací soud důsledně nezkoumal tyto skutečnosti, ale zabýval se především otázkou aktuálního vnímání pohlavního aktu ze strany poškozené v době po činu, aniž bral v potaz její reakce a to, jak je mohl vnímat obviněný, a to i se zřetelem na změnu chování poškozené po sexu. Podle obviněného nalézací soud nesprávně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1498/2017, v němž byla řešena situace, kdy poškozená pachateli opakovaně verbálně i vysmeknutím dávala zjevně najevo, že si nepřeje žádný pohlavní styk, a dokonce ani osobní kontakt s ním, což není přiléhavé k této trestní věci.
9. Podle uvedených skutečností obviněný v přezkoumávané věci jednal ve skutkovém omylu negativním, protože poškozená mu nedávala svůj údajný nesouhlas žádným způsobem najevo, což potvrzuje i samotné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Poukázal na závěry znalkyně, že byla poškozená při pohlavním styku v roli tzv. mrtvého brouka , což je jedna ze tří možných reakcí na stresovou situaci, spočívající v tom, že oběť znehybní, je pasivní až ochromená a není schopna pohybu. Nalézací soud na to sám v odůvodnění svého rozsudku na straně 7 reagoval konstatováním, že „ Navenek pak pro další osobu, tedy pro laika to nemusí být reakce zřetelná… “. I z tohoto závěru lze usoudit, že obviněný tedy nemohl v žádném případě nijak rozpoznat, že pohlavní styk má být ze strany poškozené nedobrovolný, a proto jednal ve skutkovém omylu podle §18 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy neúmyslně. Za těchto okolností nemohly být naplněny znaky zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, který vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Protože obviněný se vůči poškozené nedopustil násilí ani nezneužil její bezbrannosti, nemohl tento trestný čin spáchat.
10. Vady obviněný spatřoval i v rozsahu provedeného dokazování a s poukazem na tzv. opomenuté důkazy, vytýkal, že soudy s lakonickým konstatováním, že provedené důkazy považují za naprosto dostačující, bez detailnějšího odůvodnění nevyhověly jeho návrhu na revizi znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypracovaného znalkyněmi MUDr. Gabrielou Léblovou a PhDr. Terezou Soukupovou, jenž byl do značné míry zpochybněn jak obhajobou i zmocněncem poškozené, ani návrhu obhajoby na zkoumání pravdomluvnosti obviněného, ačkoli právě vůle a vnímání celé situace údajného znásilnění ze strany obviněného je rozhodující pro stanovení trestnosti činu.
11. Za nesprávný obviněný považoval i výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy poškozené, které mu odvolací soud nesprávně a nezákonně uložil nahradit, čímž zčásti vyhověl poškozené v návrhu sestávajícím z celkem sedmi položek, a to bolestného ve výši 41.383,50 Kč, ztížení společenského uplatnění a duševních útrap ve výši 500.000 Kč, výdajů spojených s léčbou ve výši 3.100 Kč, doplatku za kupon městské hromadné dopravy v Praze v částce 642 Kč, nákladů na vyhotovení znaleckého posudku ve výši 2.300 Kč, ztráty sociálního přídavku v rámci Slovenské republiky v částce 188,16 EUR a pojistného na veřejném zdravotním pojištění Slovenské republiky ve výši 548,60 EUR, tj. celkem 547.425,50 Kč a 736,76 EUR. Pokud jde o bolestné uložené ve výši 41.383,50 Kč, bylo soudem stanoveno na základě znaleckého posudku znalce v oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie a odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví MUDr. Vladimíra Kolaříka ze dne 8. 5. 2018, který byl vypracován na objednávku právního zástupce poškozené. Zmíněný znalec ohodnotil vytrpěné bolesti poškozené na 150 bodů [30 bodů za poranění zevního genitálu (S 314), 100 bodů za difúzní axonální poranění mozku (S 0620) a 20 bodů za cizí těleso v pochvě (T 192)]. Toto hodnocení znalce pokládá obviněný za zcela nesprávné, a to odkazem na Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví bolest a ztížení společenského uplatnění podle §2958 obč. zák. vydanou Nejvyšším soudem ve spolupráci se Společností medicínského práva, zástupci pojistitelů a dalších právnických a lékařských profesí jako doporučení občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k aplikaci §2958 obč. zák. ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. Cpjn 14/2014, uveřejněné pod č. 63/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „Metodika“) ve znění k 30. 6. 2014, podle níž se cizím tělesem v pochvě zcela jednoznačně nerozumí mužský pohlavní úd, nýbrž podle analogické klasifikace T1900 a T1910 Metodiky jde o těleso, které je nezbytné odstranit endoskopicky, chirurgicky či jiným lékařským zákrokem. Podle lékařské literatury pak jde zejména o tampony, vaginální čípky či jiné, umělé předměty, vyžadující odbornou, lékařskou extrakci. Stejně byl nesprávně posouzen akutní stres poškozené 100 body, jenž byl srovnán s akutním stresem s difúzním axonálním poraněním mozku, což jsou položky, které nelze analogicky srovnávat. Z těchto důvodů byla vytrpěná bolest znalcem stanovena nesprávně, a je non lege artis , neboť přiznatelných bylo nejvýše 30 bodů za poranění zevního genitálu, znamenající náhradu ve výši 8.276,70 Kč, a i v tom není zcela jisté, zda toto zranění vzniklo v důsledku jednání obviněného a nedobrovolného pohlavního styku, protože k němu mohlo dojít i nahodile z pohlavního styku oboustranně chtěného a dobrovolného, konaného ve stísněných podmínkách vozu.
12. Ke ztížení společenského uplatnění a duševním útrapám ohodnoceným 200.000 Kč obviněný namítl, že v posuzované věci odvolací soud v odůvodnění stanovení výše náhrady nemajetkové újmy pouze zrekapituloval skutková zjištění bez hodnocení a vzájemných souvislostí a jen parafrázoval odůvodnění poškozené z jejího vlastního návrhu. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 46/2013, nebyl v této věci vhodný, protože v něm došlo k brutálnímu znásilnění, kdy dva pachatelé opakovanými údery pěstmi do obličeje a hlavy poškozenou omráčili a bezvládnou odvezli na místo mimo město, kde jí ve dvou znásilňovali. Takový průběh věci v nyní projednávaném případě nebyl zjištěn. Za vhodnější označil srovnání s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1358/2016.
13. Ani částku za výdaje spojené s léčbou dovolatel nepovažoval za dostatečně doložené, neboť nebylo objasněno, že by tyto náklady musela poškozená účelně vynaložit v důsledku trestného činu, kterého se měl dopustit. Stejně tak se neztotožnil se závěrem soudu o povinnosti uhradit poškozené doplatek za kupón městské hromadné dopravy v Praze, protože ani zde nebylo žádným způsobem hodnověrně doloženo, že poškozená musela přerušit studium v důsledku jednání obviněného. Brojil též proti požadavku a povinnosti kompenzovat poškozené ztrátu sociálního přídavku v rámci Slovenské republiky a pojistné na veřejném zdravotním pojištění Slovenské republiky, neboť i tato údajná újma souvisí s přerušením studia, u něhož však není doložen kauzální nexus ve vztahu k posuzovanému trestnému činu.
14. Vzhledem k vytknutým pochybením obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek nalézacího soudu podle ustanovení §265k tr. ř. zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal Nejvyšší soud, aby v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. ř. odložil, respektive přerušil výkon napadených rozsudků, neboť jejich výkonem obviněnému vznikne značná a nevratná finanční i osobní újma.
15. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.), k dovolání nejprve připomenula, že obdobnými námitkami se soudy zabývaly a zcela správně na ně reagovaly. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu, že když obviněný nejprve na poškozenou vyvíjel opakovaný nátlak ohledně zaplacení ceny jízdného, odmítl úhradu platební kartou, následně s vozidlem zajel na odlehlé místo, kde poškozená neměla možnost dovolat se pomoci, což už v poškozené logicky vzbudilo obavu o život, nelze souhlasit s obhajobou obviněného, že se ze strany poškozené jednalo o dobrovolnou soulož. Poškozená v důsledku tohoto jednání byla paralyzována a na stres reagovala stavem tzv. mrtvého brouka, což odpovídá její osobnosti, jak vysvětlila znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie PhDr. Tereza Soukupová. Obviněný se v žádném případě nemohl domnívat, že jde z její strany o soulož dobrovolnou, ale věděl, že zneužil situace, když poškozená nemohla najít peněženku, a své fyzické převahy. Jednal tak i přes její nesouhlas, a byť poškozená nekladla aktivní odpor, na ní vykonal nechráněnou soulož, čímž naplnil zákonné znaky zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
16. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1498/2017, podle kterého pro naplnění znaku násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, jelikož postačí, že pachateli musela být zjevná nevole poškozené osoby z jejího jednání.
17. Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nemajetkové újmy pokládala státní zástupkyně za adekvátní především s ohledem na způsobené duševní útrapy poškozené.
18. Protože meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, a deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
19. Na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zaslané obhájkyni obviněného nebylo do konání neveřejného zasedání reagováno.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
21. Pokud obviněný dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze podle něj dovolání podat, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, a proto lze jeho prostřednictvím namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
22. Nejvyšší soud v rámci přezkumu správnosti použité právní kvalifikace musí zásadně vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž je určující pro právní závěry, který nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.].
23. Pro rozhodování dovolacího soudu je významné, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.), a není tudíž povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
IV. Posouzení dovolání
24. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný uvedené požadavky splnil, protože námitkami zásadně brojil proti vadné právní kvalifikaci, jíž konkrétními výhradami vytýkal závažné nedostatky v posouzení zejména subjektivní stránky, čímž současně zmínil i nepřesnosti v popisu skutkových zjištění, která neodrážejí obsah ve věci provedených důkazů. Zejména zdůrazňoval, že není ve skutku dostatečně uveden znak „násilí“ a soudy jej řádně neobjasnily, naopak své úvahy směřovaly ke znaku „bezbrannosti“, pro nějž však není podklad ve skutkových zjištěních. Rovněž poukazoval na zjištěné chování poškozené, z něhož nebylo možné dovodit její nesouhlas s vykonanou souloží, což u něj mohlo vést k negativnímu skutkovému omylu, a tím domněnce, že poškozená se souloží souhlasila. Rovněž vytýkal nedostatky ve výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě škody a nemajetkové újmy, neboť soudy řádně neobjasnily skutečnosti, na jejichž základě poškozené přiznaly jí požadované nároky.
25. Uvedené námitky obviněného směřují proti nedostatkům v právním posouzení věci, byť částečně s poukazem na nedostatečná a s obsahem provedených důkazů rozporná skutková zjištění, která nepostačují pro učiněné právní závěry. Rozhodné je, že podstata výhrad obviněného směřuje proti vadným právním závěrům, což s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje, a proto Nejvyšší soud, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by jej mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
V. K výhradám proti nesprávnosti použité právní kvalifikace
26. Obviněný v dovolání vytýkal nenaplnění všech znaků zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jenž mu je kladen za vinu, a proto je vhodné uvést, že se ho dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku a spáchá tento čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Soudy podle tzv. právní věty výroku o vině dospěly k závěru, že obviněný tento zločin spáchal v alternativě, že „jiného násilím donutil k pohlavnímu styku, čin spáchal souloží“.
a) k obsahu přezkoumávaných rozhodnutí
27. Námitky obviněného směřovaly proti nenaplnění znaku „násilí“, k němuž soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku neuvedl žádné právní závěry. Ve stručné rekapitulaci je možné uvést, že soud prvního stupně v bodech 2. až 19. uvedl výčet provedených důkazů a jejich obsah, dále v bodě 18. na straně 8 se vypořádal s dalšími důkazními návrhy, jimž nevyhověl, v bodě 19. na stranách 8 a 9 stručně shrnul a zhodnotil informace podávající se z provedených důkazů a bez jakékoli detailnější právní úvahy vyslovil závěr, že obviněnému „musela být zjevná nevole poškozené s jeho jednáním“. Podle názoru soudu s ohledem na změnu chování poškozené, jak je popsána shora, musela být obviněnému tato skutečnost zřejmá, a je tak nepochybné, že obviněný ve všech zákonných znacích v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kdy jeho výpovědi soud neuvěřil a vyhodnotil ji jako nepravdivou. Naopak zcela uvěřil výpovědi poškozené, u které nebyly shledány žádné sklony k patologické lhavosti, ani k záměrnému a účelovému zkreslování či blokování skutečností ani deficit kognitivních funkcí. K osobě obviněného soud prvního stupně toliko stručně uvedl, že „nebylo zjištěno žádných negativních poznatků, dosud nebyl soudně trestán, nebyl projednáván pro přestupek“. V bodech 20. až 23. na stranách 9 až 10 se soud prvního stupně již věnoval výrokům o trestu a o náhradě škody a nemajetkové újmy.
28. Z tohoto odůvodnění je zjevné, že soud prvního stupně ponechal úvahy o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty zločinu znásilnění, jímž obviněného uznal vinným, bez potřebného posouzení, a proto z jeho obsahu nelze dovodit myšlenkové postupy, které jej vedly k závěru, že po všech stránkách obviněný naplnil znaky zločinu podle §185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Strohé vysvětlení v bodě 19. není dostatečným zhodnocením významné, a nikoliv však jednoznačné otázky naplnění znaku násilí.
29. Uvedený nedostatek úvah vztahujících se k právnímu posouzení činu však nenapravil ani odvolací soud, jenž se v bodech 8. až 11. přezkoumávaného rozhodnutí věnoval pozornost věrohodnosti poškozené se závěrem, že o ní nemá žádné pochybnosti. V bodě 12. uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně neskýtají žádný prostor pro pochybnosti o jejich správnosti ani, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty žalovaného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pro tento závěr vycházel z vlastních úvah o tom, že obviněný nejprve na poškozenou vyvíjel opakovaný nátlak ohledně zaplacení ceny jízdného, odmítl úhradu platební kartou, následně s vozidlem zajel na odlehlé místo, kde poškozená neměla možnost dovolat se pomoci, což u ní logicky vzbudilo obavu o život, jak uvedla, a proto souhlasil s obhajobou obviněného, že se ze strany poškozené jednalo o nedobrovolnou soulož. Podle odvolacího soudu se obviněný v žádném případě nemohl domnívat, že z její strany šlo o soulož dobrovolnou i přesto, že poškozená na stres reagovala stavem tzv. „mrtvého brouka“, což odpovídá její osobnosti. Obviněný zneužil situace, kdy poškozená nemohla najít peněženku, neodvezl ji na adresu jejího bydliště, ale poblíž místa, kde bydlela, tam využil své fyzické převahy a přes nesouhlas, byť poškozená nekladla aktivní odpor, na ní vykonal nechráněnou soulož. Poté, co odvolací soud s odkazem na odbornou literaturu vysvětlil termín „mrtvý brouk“ (viz bod 13. napadeného rozsudku), v bodě 14. reagoval na návrhy obhajoby na doplnění dokazování o revizní znalecké posudky a rekonstrukci činu, jež neshledal potřebnými a pro další průběh a výsledek trestního řízení přínosnými (viz body 12. až 14. napadeného rozsudku), shledal závěry o vině správnými.
30. Odvolací soud sice dovozoval postoje poškozené a kusými úvahami vyjádřil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, avšak jednotlivým znakům zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným, se nevěnoval. V jeho odůvodnění chybí jakékoliv úvahy směřující k soudem prvního stupně konstatovanému znaku násilí. Zcela mimo podstatu tohoto znaku poukazoval na stav poškozené charakterizovaný jako dělání „mrtvého brouka“. Současně však vycházel z jejích výpovědí, nebral do úvahy obhajobu obviněného, nezkoumal podle objektivních skutečností jeho subjektivní vztah k tomu, jak se poškozená skutečně chovala, neboť i ona sama uváděla, že se nebránila ani mu nedávala najevo svou nevoli k souloži, k níž došlo ve vozidle. Je tedy pochybná i jeho úvaha o tom, že obviněný mohl vědět, že poškozená se souloží nesouhlasí, když i ona uvádí, že takový projev vůči jednání obviněného neučinila. Jediné, co sdělila obviněnému, bylo, aby ejakuloval mimo její pohlavní orgány, což obviněný respektoval. Odvolací soud nebral do úvahy, že obviněný potřeboval určitě jistý čas, aby se dostal z předního sedadla na zadní, a bylo nezbytné, aby oba sundali svá oblečení, on i boty, poškozená spodní kalhotky, když punčocháče na sobě neměla. Neřešil ani to, jak mohlo dojít na zadním sedadle k souloži, když by poškozená s jejím výkonem nesouhlasila, a to se zřetelem na velikost prostoru kabiny vozidla, v němž se nacházeli, navíc s přihlédnutím k postavě obviněného, kterou on sám popisuje jako robustní. Nejen odvolací soud, ale ani soud prvního stupně neposuzoval skutečnosti obviněným namítané, zejména to, že poškozená mohla z vozidla odejít, protože zavírání dveří nebylo zablokováno, mohla telefon, z něhož telefonovala použít k přivolání pomoci. Ani závěr o odlehlém místě nemá dostatečné ukotvení ve výsledcích provedeného dokazování, protože toto místo nebylo řádně zjištěno a z podání každého z aktérů vyznívá jinak.
31. Lze proto zmínit, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není dostatečně reagováno na obhajobu ani námitky obviněného uplatněné v odvolání ve vztahu k vadnosti použité právní kvalifikace, vůči níž v odvolání, byť takřka výlučně brojil. Částečně své úvahy vystavěl na okolnostech, které ani nemají dostatečný podklad ve výsledcích prováděného dokazování. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud nemohl spokojit se závěry odvolacího soudu, které nereagují na to, že se soud prvního stupně právní kvalifikací v nezbytně nutném rozsahu nezabýval a nevysvětlil všechny znaky, jež v jednání obviněného shledal naplněnými podle užité právní kvalifikace a tzv. právní věty výroku o vině, když nehodnotil z hlediska učiněných skutkových závěrů jednotlivé pojmy představující znaky přezkoumávaného zločinu, ani nezkoumal zavinění obviněného, které bez dalšího vysvětlení a dovození z objektivních skutečností shledal ve formě přímého úmyslu. Při absenci konkrétních úvah směřujících k právnímu posouzení věci je uvedený odkaz odvolacího soudu na správné právní závěry v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nepřezkoumatelný.
32. Nejvyšší soud, jenž je na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. povinen z podnětu dovolání obviněného zkoumat správnost právního posouzení skutku, tzn. zda byl čin, jenž je obviněnému kladen za vinu, správně právně kvalifikován jako trestný čin, případně posuzovat, zda nejde o jiný nebo žádný čin (srov. §265i odst. 3 tr. ř.), se nemůže takového přezkumu zhostit, jestliže v přezkoumávaných rozhodnutích absentují jakékoliv právní úvahy a dostatečně konkrétní závěry vycházející z výsledků provedeného dokazování při dodržení všech postupů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a 125 odst. 1 tr. ř.
33. Vzhledem k tomu, že napadené rozsudky neobsahují ke znaku užití „násilí“ vůbec žádné odůvodnění, jsou z tohoto důvodu pro nepřezkoumatelnost nedostatečná, protože bez právních úvah vysvětlujících v čem uvedený znak spočíval, nemůže Nejvyšší soud učinit potřebný přezkum, když v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí není dostatek podkladů. Nelze proto dospět k závěru, zda je použité právní posouzení správné, neboť tuto správnost není podle čeho ověřit (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 36/2004, s. 299 Sb. rozh. tr.). Uvedená povinnost soudů nižších stupňů plyne zejména z ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., podle něhož z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona o otázce viny a trestu. Takové odůvodnění výroku o vině musí být výrazem naprosto jednoznačného, žádné důvodné pochybnosti nevzbuzujícího závěru, že se právě obviněný dopustil skutku uvedeného ve výroku o vině a že tento skutek vykazuje znaky některého trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákona ve spojení s odpovídajícími ustanoveními části obecné (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1692, 1693). Uvedené zásady však soudy v této věci nedodržely.
b) ke znaku donucení násilím
34. Ze shora uvedeného však plyne, že nejenom, že pro znak užití „násilí“ není v přezkoumávaných rozhodnutích potřebná právní argumentace, ale je zřejmý i rozpor mezi popisem skutkových okolností, jak je uveden v rozsudku soudu prvního stupně, a skutečným obsahem provedených důkazů, jež spolu nekorespondují. Pokud je ve skutku uvedeno, „… vrhl se na poškozenou, kterou povalil na sedadlo do polohy na zádech,… “, není zřejmé, i přes závěr soudů o věrohodnosti výpovědi poškozené a nevěrohodnosti obviněného, z čeho tyto závěry čerpaly, neboť posoudí-li se skutečnosti, které uváděla poškozená, resp., z nichž soudy obou stupňů podle přezkoumávaných rozhodnutí vycházely, nelze v nich pro tento skutkový závěr najít oporu. V bodě 5. soud prvního stupně vycházel z výpovědi poškozené, která však uvedenou situaci popsala tak, že „ …najednou jí řekl, ať zaplatí sexem. Byla paralyzovaná, bylo to pro ni něco nepochopitelného, a v tom okamžiku on přelezl dozadu, přičemž si nevšimla, jestli sedadlo spolujezdce bylo vepředu již za jízdy nebo ho obviněný stáhl, když hledala peníze, prolezl k ní, kalhoty si sundával až vzadu, pamatuje si záblesk odrazu světla ze sponky opasku. Byla strachem celá natlačená na dveře, takže k ní měl snadný přístup, vnikl do ní, a jediné, co mu řekla, aby se neudělal do ní, přitom jí tlačil nohy nahoru, a pak, když se udělal, tak jí řekl, že má peněženku na zemi… “. V následující části své výpovědi tamtéž doplnila, že „ …Obviněný řekl, ať zaplatí sexem, řekl jí to opakovaně, zeptal se jí, jestli umí kouřit a ona byla tak vystrašená, že nedokázala říct, že sex odmítá. Obviněnému se nijak nebránila, byla vystrašená… “. Podle těchto výpovědí poškozené je zřejmé, že v nich neuváděla nic o tom, že by se na ni obviněný „ vrhl “ nebo že by ji „ povalil na sedadlo do polohy na zádech “, jak je ve skutkových zjištěních uvedeno. Takové skutkové zjištění tedy nemá podklad ve výpovědi poškozené. Posoudí-li se obsah výpovědi obviněného, ten tuto část popsal podle rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 2.) tak, že „ Ptal se jí tedy, jak to udělají. Ona tam seděla a byla zvláštně nastavená, řekla, že jí je to jedno, ale že klidně sex. Jeho to zarazilo, ale byl rád, orální sex z různých důvodů nepreferuje, takže se začal sám svlékat, neví, jestli se úplně svlékl, nebo si nechal trenýrky, poškozená byla nastavená, natáhl se k ní, porovnal ji, aby měli lepší polohu, přičemž pro něho bylo překvapení, když nasahal holé nohy, poškozená neměla punčocháče, měla jenom kalhotky. Neřešil to však, bral to tak, že jsou domluveni, trochu ji přitáhl, začal jí sundávat kalhotky, v čemž mu ona v podstatě pomáhala, nadzvedla se, dokonce vyvlíkla jednu nohu sama, a v tom okamžiku zjistil, že má zašněrované boty, takže punčocháče na sobě mít nemohla… “. Je patrné, že ani tvrzení obviněného neodpovídá tomu, co je uvedeno ve skutkových zjištěních.
35. Vzhledem k tomuto nesouladu existuje vážná pochybnost o tom, z čeho soudy pro uvedené skutkové zjištění vycházely, neboť v žádném z provedených důkazů není podklad pro to, že by se obviněný na poškozenou „ vrhl “ a „ povalil na sedadlo do polohy na zádech “. Z obecného pohledu lze poznamenat, že jen správné skutkové zjištění totiž může být dostatečným podkladem pro správnost právních závěrů, k čemuž Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že ve skutkové větě rozhodnutí musí být výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000, ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, nebo ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04). Proto pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek slovně popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně vyjádřený v odůvodnění jeho rozhodnutí a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Neobsahuje-li skutková věta výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je takové rozhodnutí vadné a pro tyto nedostatky nemůže obstát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04).
36. Při zjištění tohoto nesouladu pak závěr soudu prvního stupně učiněný v tzv. právní větě, že byl naplněn znak „násilí“, je ve vážném rozporu jak se skutkovými zjištěním uvedeným ve skutkové větě, tak i s odůvodněním přezkoumávaných rozhodnutí, kde pro tento právní závěr není vůbec žádný podklad a není zjistitelné, z čeho měl vyplynout, tak aby bylo možné posoudit jeho správnost. Za násilí se ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli, aniž by bylo nutné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, avšak pachateli musí být její nevole zjevná (srov. srovnávací materiál č. 17/1982, str. 128 a 129 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2014, ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 885/2018, či ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 603/2018, aj.).
37. Na podkladě tohoto vymezení „násilí“ je patrné, že soudy, ač je v právní větě uvedly jako alternativu objektivní stránky zločinu znásilnění, řádně tento znak skutkově neobjasnily a neuvedly k němu žádná potřebná vysvětlení.
38. V popsaných skutkových zjištěních není rovněž potřebný podklad pro závěr, že obviněný poškozenou k souloži násilím „donutil“, protože „donucením“ jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Nebyl-li však odpor oběti vážně míněný a byl-li pouze předstíraný, nejde o donucení. O donucení také nejde, když sice poškozená osoba zpočátku klade odpor, ale později s pohlavním stykem dobrovolně souhlasí.
39. Pokud se však uváží skutková zjištění, jak jsou výše popsána, není z nich patrné, že by poškozená byla násilím „donucena“ k vykonání soulože s obviněným, protože jestliže nebyl řádně objasněn znak násilí, pak nebylo ani objasněno, že obviněný u poškozené překonával její vážněný míněný odpor k souloži. Nic z toho, co poškozená ve své výpovědi uvedla, o takovém závěru přímo nesvědčí, protože ona sice popisuje, „ že byla strachem celá natlačená na dveře “, ale v návaznosti na to uvedla, že obviněný „ k ní měl snadný přístup, vnikl do ní a jediné, co mu řekla, aby se neudělal do ní …“. Podle chování obviněného, jak je ona sama popisuje, je zřejmé, že jej nevnímala jako násilí. Otázka, jak a čím byla donucena, řešena nebyla a soudy se jí zatím nevěnovaly, a potřebné úvahy nedovozovaly ani z toho, že poškozená uváděla opakovaně, že na dveře byla natlačená „ strachem “, bylo to pro ni „ neuvěřitelně ponižující “, svůj stav popsala tak, že „ byla ve stresu a strachu “, Z čeho konkrétně tento strach pramenil, nevysvětlila. Soudy tato její tvrzení ponechaly rovněž bez povšimnutí, a to přesto, že sama poškozená uvedla, že „obviněnému se nijak nebránila, byla vystrašená, že mu nedokázala říct, že sex odmítá, nevěděla, jak má reagovat, byla úplně paralyzovaná, pořád hovořila o tom, že chce zaplatit. Nenapadlo ji vystoupit z auta, byla na tom tak, že nebyla schopna ani hnout prstem “. Je proto velmi problematické z těchto jejích slov dovozovat, co by svědčilo o tom, že byla k souloži „donucena násilím“, které i podle judikatury přepokládá jinou podobu jak násilí, tak donucení. Podle jejího podání je chování obviněného popsáno způsobem, z něhož žádný nátlak ani násilné projevy nevyplývají, návrh sexu vyplynul z jejich rozhovoru, což ani poškozená nevylučuje, a obviněný jej začal realizovat způsobem přiměřeným k prostředí, v němž se nacházeli. Lze jenom připomenout, že bylo třeba, aby přelezl z předního sedadla na zadní, na němž seděla poškozená, v prostoru kabiny vozidla se musel vysvléci on a kalhotky musela sundat i poškozená, následně došlo k zasunutí pohlavního údu do její pochvy. Tyto úkony poškozená popisuje jen částečně, avšak u žádného z nich neuvádí nic, co by bylo možné za násilí označit.
40. Ze všech uvedených důvodů jsou rozhodnutí ohledně znaku „donucení“ a „násilí“ nesrozumitelná a nepřezkoumatelná, a proto je nutné je považovat za učiněná v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i článkem 1 Ústavy české republiky (dále jen „Ústava“) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96].
c) k subjektivní stránce
41. Při rozvedených pochybnostech o naplnění znaků „násilí“ a „donucení“ k pohlavnímu styku objektivní stránky zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je zjevné, že nelze s žádnou jistotou uvažovat ani o zavinění obviněného k těmto znakům, protože z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin, u kterého zásadně stačí zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Zavinění je předpokladem pro vyvození subjektivní odpovědnosti za spáchaný trestný čin a vztahuje se na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu, musí se vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Formy zavinění jsou určeny vztahem objektu a způsobu provedení trestného činu uvedeného v trestním zákoně (srov. například SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti . Praha: Academia, 1972, s. 213). Proto, existuje-li pochybnost o naplnění znaku objektivní stránky trestného činu, pak nelze ani usuzovat na subjektivní vztah pachatele k ní. Navíc je třeba dodat, že závěr o subjektivní stránce musí být vždy prokázán výsledky provedeného dokazování, z nichž musí logicky vyplynout v souladu s pravidlem, že okolnosti týkající se subjektivní stránky lze dovozovat v zásadě toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah obviněného k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například zprávy Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
42. Při zjištění výše rozvedené vady rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud ve vztahu k otázce zavinění shledal, že se jí soud prvního stupně řádně nezabýval, protože tvrzení, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebylo řádně doloženo, zejména proto, že u této formy úmyslu pachatel musí vědět, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem a takové porušení chce způsobit. Soud však nebral do úvahy, zda všechny skutečnosti, které jsou uvedenou skutkovou podstatou zločinu, jenž je obviněnému kladen za vinu, byly zjištěným projevem vůle obviněného zahrnuty, nebo zda k některým z nich měl např. vztah lhostejnosti, případně byl s nimi jen srozuměn. V takovém případě by však byl již tento zločin spáchán v eventuálním úmyslu [srov. §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Tyto skutečnosti však soudy mezi své úvahy nezahrnuly. Je třeba zdůraznit, že tyto nedostatky neodstranil ani odvolací soud, jenž byl povinen tuto nedůslednost napravit. Na námitky obviněného však při vadných a nedostatečných skutkových závěrech soudu prvního stupně reagoval jen částečně či jednostranně, což svědčí rovněž o nepřezkoumatelnosti těchto rozhodnutí i ve vztahu k nezbytným úvahám ohledně zavinění (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1464/13, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, a ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1337/2013, nebo ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 875/2016).
43. Z těchto důvodů lze jen zmínit, že i když soudy uvedly, že dospěly k závěru o tom, že se obviněný popsaného jednání dopustil v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tzn., že jednal vědomě a chtěně ke všem znakům přisuzované skutkové podstaty, podle zjištěných nedostatků shora popsaných jsou stávající závěry přinejmenším předčasné. I ty přitom trpí nedostatkem neúplnosti při absenci potřebných úvah, a to především s ohledem na závěry znaleckých posudků, že poškozenou popisovaný stav vystrašenosti, neschopnosti adekvátní reakce a jakéhosi ztuhnutí je psychologicky vysvětlitelnou obrannou, nesouhlasnou reakci poškozené projevující se děláním tzv. mrtvého brouka, která však nemusela být pro jinou osobu, laika, tzn. osobu bez psychologického či jiného obdobného vzdělání a zkušeností, kterou obviněný nepochybně byl, zřetelná. Proto i z tohoto důvodu vyvstává pochybnost o tom, jak obviněný subjektivně chování poškozené vnímal, a tedy zda lze bez pozornějšího a hlubšího posouzení všech souvislostí, za nichž k činu došlo, včetně chování poškozené, uvažovat o úmyslném zavinění a o přímém úmyslu k naplnění znaku donucení poškozené násilím k souloži, jak znaky zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku vymezil v tzv. právní větě výroku o vině soud prvního stupně, když těmto znakům v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí potřebnou nezbytnou pozornost žádný ze soudů nevěnoval.
d) k soudy neposuzované bezbrannosti
44. Nejvyšší soud však při zjištění shora uvedených nedostatků považuje za nutné soudům vytknout, že nebraly dostatečně do úvahy skutečnosti, které vyplývaly z výsledků provedeného dokazování a jimiž se samy i do určité míry zabývaly, leč podrobněji k posouzení znaků zločinu znásilnění je nehodnotily, a tedy nezvažovaly, zda obviněný nenaplnil znaky tohoto zločinu podle §185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku spočívající ve „ zneužití bezbrannosti “. Tou by mohl být stav, v němž se poškozená v době činu, nacházela. Její zvláštní rozpoložení, které sama popsala tím, že byla paralyzována, nebyla schopna dostatečně reagovat, nejednala za daných okolností zcela adekvátně, bylo zkoumáno znalci posuzujícími její psychický stav a v určitém směru jej bral do úvahy i soud, avšak bez toho, aby v potřebné míře zjistil a konkretizoval podmínky, za nichž může ke zneužití bezbrannosti dojít. Zabýval se stavem poškozené jen povrchně a nevyvodil z něj potřebné závěry se zřetelem na kritéria stanovená v alternativě podle §185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, tedy zda by zjišťované a poškozenou popisované rozpoložení mohlo naplnit znak „zneužití bezbrannosti“.
45. Protože soud uvedenou možnost naplnění zločinu znásilnění nezvažoval, je vhodné uvést, že jestliže lze podle §185 odst. 1 tr. zákoníku znásilnění spáchat dvěma alternativami, a to u první násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí, jimiž pachatel donutí jiného k jinému obdobnému pohlavnímu styku, u druhé alternativy jde o jednání, jímž pachatel zneužije bezbrannosti jiného k tomu, aby s ním vykonal pohlavní styk. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí není společným znakem obou alternativ, nýbrž znakem jen první z nich. Nedostatek znaku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v druhé alternativě je nahrazen znakem zneužití bezbrannosti jiného a nespočívá ve znacích uvedených v první alternativě rozšířených navíc o znak zneužití bezbrannosti jiného. Rozdíl mezi oběma možnostmi záleží v odlišnosti prostředku, kterým pachatel ve vztahu k poškozené osobě dosáhl pohlavního styku (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 995/2010).
46. Bezbranností je jen takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor vůči jeho jednání [srov. rozhodnutí č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr.]. U trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, je pojem bezbrannosti chápán v jejím nejširším smyslu. Jednak se může jednat o bezbrannost, která předpokládá celkovou odevzdanost se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky obviněného jakkoli reagovat, v čemž se jedná se o takový stav bezbrannosti, kdy se oběť nachází v situaci, již sama nevnímá, a tudíž není schopna jakéhokoli vlastního úsudku, a tedy ani jakkoli ovlivnit jednání pachatele. Tuto bezbrannost lze označit za celkovou či absolutní, o kterou se v přezkoumávané věci nejedná. U poškozené E. Z. šlo o stav, v němž vnímala okolní situaci i to, co se s ní dělo, avšak její duševní rozpoložení podle znalců se projevovalo ztuhlostí v důsledku útlumové reakce, při níž nebyla schopna na vzniklou situaci adekvátně reagovat (srov. bod 9. rozsudku soudu prvního stupně).
47. Se zřetelem na skutečnosti, které v přezkoumávané věci z doposud zjištěných důkazů vyplynuly, bylo třeba, aby soudy posoudily, zda se v případě poškozené jednalo o takový stav, který lze z uvedených hledisek považovat za stav bezbrannosti, jehož obviněný pro to, aby s ní mohl vykonat soulož, zneužil. Mohlo totiž jít o případ psychické bezbrannosti, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání atd. Za bezbrannost se však nepovažuje stav poškozené osoby, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo (srov. rozhodnutí 43/1994-II. Sb. rozh. tr.).
48. Rovněž je třeba připomenout a v této věci bude třeba důsledně posuzovat, že o zneužití bezbrannosti a tím naplnění uvedeného znaku jde i tehdy, jestliže pachatel o konkrétní skutečnosti ví, a právě tuto skutečnost využije k tomu, aby dosáhl svého cíle, což se děje u oběti, která je bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Pro zneužití bezbrannosti ve smyslu §185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku je rozhodné, že pachatel dosáhne pohlavního styku s osobou bezbrannou právě proto, že je tato osoba v důsledku své bezbrannosti neschopna čelit aktivitám obviněného, není však rozhodné, zda osoba je v takovém stavu bezbrannosti relativně trvale nebo se dostala do stavu bezbrannosti v důsledku svého tělesného nebo psychického stavu nebo zásahem jiné osoby než pachatele bez dorozumění s ním (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1839).
49. Vzhledem k tomu, že v této trestní věci je jak poškozenou, tak i znalci stav poškozené v době, kdy došlo k pohlavnímu styku, popisován se zřetelem na zcela konkrétní skutečnosti odvíjející se od souvislostí, za nichž k tomuto činu došlo, je posouzení, zda šlo o zneužití bezbrannosti ve smyslu §185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, závislé na důkladném zjištění a zhodnocení zejména toho, jak se poškozená v době činu projevovala ve vztahu ke všem úkonům, které obviněný vůči ní ve směru zamýšlené soulože činil. Její výpověď není ve všech směrech natolik úplná a podrobná, resp. vyčerpávající, aby z ní bylo možné posoudit její chování se zřetelem na hlediska, která zákon u bezbrannosti vyžaduje, a tudíž tímto znakem bude třeba se v dalším řízení zabývat, neboť tímto směrem se dosud úvahy ani dokazování soudů neubíraly.
50. Vzhledem ke všem vadám jak ve skutkových zjištěních, tak i v právním posouzení věci, jak jsou shora popsány, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí nemohou obstát, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 8 To 501/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 2 T 53/2018, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
VI. K postupu v dalším řízení
51. Na soudu prvního stupně, jemuž se věc vrací k dalšímu postupu, bude, aby napravil všechny v tomto rozhodnutí vytknuté vady a nedostatky. To znamená, aby se znovu pečlivě zabýval tím, které znaky skutkové podstaty zločinu podle §185 odst. 1 alinea první, ale i druhá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na skutečnosti, jež důkladně zjistí, dopadají tak, aby je objasnil po všech stránkách, a to na základě výsledků dokazování, které pro závěr o tom, zda šlo o naplnění první nebo druhé alinea, bude potřebné doplnit.
52. Za tím účelem bude nezbytné znovu vyslechnout poškozenou, aby okolnosti, za nichž k souloži mezi ní a obviněným došlo, popsala do co největších detailů, zejména se zaměřením na to, kdy a za jakým způsobem obviněný přelezl dozadu, jak se přesunoval a co mezitím dělala ona. Když se přesunul, jak se oba vměstnali na sedadlo, v jakých pozicích. Kdy a jakým způsobem si sundal své oblečení, když se tak mělo podle její výpovědi stát „až vzadu“. V jaké pozici se přitom nacházel, co v tu dobu dělala ona, v jaké části jednání došlo k tomu, že měla staženy kalhotky. Jakým způsobem a v jaké její pozici obviněný svým údem vnikl do její pochvy, zda přitom ležela, seděla, zda roztáhla nohy sama nebo jí k tomu obviněný pomohl, a jak. Rovněž bude třeba při tomto výslechu se soustředit na to, jak se vůči obviněnému projevovala, což má význam pro posouzení subjektivního vnímání celé situace a chování poškozené obviněným.
53. Účelné bude k těmto skutečnostem vyslechnout znovu i obviněného, a to zejména k tomu, jak vnímal chování poškozené a jak ona v detailech podle jeho verze při aktu soulože reagovala a jak si konkrétně počínala, zda spolu slovně komunikovali a o čem.
54. Vzhledem k tomu, že uvedené skutečnosti bude třeba hodnotit ve vztahu k naplnění znaku bezbrannosti, které úzce a bezprostředně souvisí s psychickým stavem poškozené a jejími projevy v rozhodných okamžicích, bude vhodné, aby oběma těmto výslechům byl přítomen znalec z oboru psychologie, který by mohl podat ucelené zhodnocení stavu poškozené v reakci a jí nově uváděné skutečnosti.
55. Prověřit bude třeba, např. plánkem nebo fotodokumentací, kde se nachází bydliště poškozené a kde ji obviněný zastavil, aby bylo možné posoudit, zda šlo o odlehlé místo, pro případné další úvahy potřebné k posouzení znaků zločinu znásilnění.
56. Po provedení takto naznačeného dokazování, když nelze vyloučit nutnost provedení dalších důkazů, které při řešení shora naznačených otázek vyplynou, bude třeba se zabývat i dalšími nabízejícími se důkazy. Rovněž se bude třeba zaměřit na obhajobu obviněného, kterou uplatnil jak v nyní podaném dovolání, tak i v průběhu předchozího řízení, a to se zřetelem na to, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění (srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002). Všechny úvahy jak ke skutkovým závěrům, tak i ohledně právního posouzení bude nutné rozvést v odůvodnění soudních rozhodnutí, a poté na jejich základě uvážit všechny souvislosti tak, aby právní závěry na nich založené byly jasné a vyložené natolik přesvědčivě, že o správnosti právního závěru nevzniknou pochybnosti. Výsledky tohoto dokazování bude nezbytné v případě závěru, že uvedený zločin byl naplněn, odpovídajícím způsobem vyjádřit ve výroku rozsudku, a to mimo jiné i pro správné závěry o subjektivní stránce. Zjistit bude třeba, zda obviněný jednal úmyslně a s vědomím všech rozhodných skutečností a s vysvětlením, zda šlo ve smyslu §15 tr. zákoníku o úmysl nebo zda zjištěné skutečnosti úmyslné zavinění neprokázaly. Formu úmyslu, bude-li zjištěn, bude třeba v potřebné míře vysvětlit a odůvodnit v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. (§134 odst. 2 tr. ř.), která stanoví, že v odůvodnění rozhodnutí soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují.
VII. K námitkám proti výroku o náhradě škody
57. S ohledem na tento způsob vypořádání se s výrokem o vině, kdy byla přezkoumávaná rozhodnutí zrušena právě pro vady v tomto výroku, v němž má výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy svůj podklad, není v současném stavu řízení možné dostatečně objektivně reagovat na výrok o náhradě škody, vůči němuž obviněný v dovolání rovněž vznesl námitky.
58. Nejvyšší soud za této situace jen zcela předběžně a pouze na základě obecných kritérií připomíná, že soud prvního stupně bude povinen v souladu s těmito novými zjištěními a právními závěry, které učiní, se vypořádat i s námitkami, jež obviněný v dovolání vznesl, pokud pro ně bude v novém výroku o vině podklad. Aniž by nyní dovolací soud předjímal budoucí závěry soudů nižších stupňů, pouze v reakci na námitku obviněného směřující proti nesprávnosti úvah vztahujících se k nesprávnému vymezení výše škody a nemajetkové újmy upozorňuje, že soud bude muset znovu přezkoumat důvodnost požadavku poškozené za vyhodnocení penisu jako cizího tělesa v pochvě, za které soud ve shodě se znaleckým posudkem MUDr. Vladimíra Kolaříka a s Metodikou stanovil v rozsudku uvedenou náhradu. Takový závěr bude potřeba korigovat. Za takové těleso je podle vymezení diagnózy T 192 Mezinárodní klasifikace nemocí ve znění jejího 10. vydání považováno těleso, jež do těla vniklo přirozeným tělním otvorem, avšak představuje mechanickou překážku, kterou je nutné následně odstranit chirurgicky, laparoskopicky či jiným více či méně invazivním zákrokem do organismu poškozené osoby, a tedy penis jím zjevně zamýšlen nebyl. Ve stejných intencích bude zapotřebí přistupovat rovněž k posouzení nároku poškozené na náhradu škody v podobě doplatku jízdného MHD v XY, jakož i náhrady platby sociálního a zdravotního pojištění na Slovensku, k nimž soudy neprovedly v zásadě žádné důkazy, ale spokojily se zcela s návrhem poškozené, aniž by zvažovaly jeho příčinnou souvislost s činem obviněného. V případě, že tento nárok bude spolehlivě prokázán výsledky provedeného dokazování (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), nic nebrání jeho opětovnému přiznání v trestním řízení (§228 odst. 1 tr. ř.), eventuálně odkázání poškozené s jejím nárokem nebo jeho částí na řízení ve věcech občanskoprávních (§229 odst. 1, 2 tr. ř.).
VIII. Závěr
59. Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, vyslovenými v tomto rozhodnutí, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, podaného v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius ; srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
60. S ohledem na tento způsob rozhodnutí v dovolacím řízení nebylo nutné reagovat na návrh obviněného na odklad, resp. přerušení výkonu napadených rozhodnutí, který učinil s odkazem na §265o odst. 1 tr. ř., neboť oba napadené rozsudky rozhodnutím Nejvyššího soudu pozbyly právní moc, a tudíž i svou závaznost a vykonatelnost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu