ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3268.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3268/2019-413
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Kongregace školských sester de Notre Dame, se sídlem v Hradci Králové, U Soudu 813/7, identifikační číslo osoby: 00406660, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 58/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. března 2019, č. j. 13 Co 222/2018-373, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Stanislava Hykyše, advokáta se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2018, č. j. 5 C 58/2017-306, nahradil projev vůle žalované s uzavřením dohody se žalobkyní ve smyslu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), o vydání pozemku parc. č. 227/10, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/11, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/12, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/13, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/13, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/14, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/16, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/17, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/18, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/19, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/22, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/23, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/24, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/27, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/28, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. a dále nezastavěných pozemků parc. č. 2790/10, parc. č. 3111, parc. č. 3112/1, parc. č. 3146 a parc. č. 3147, všech zapsaných pro obec Horažďovice, část obce Horažďovice, na listu vlastnictví č. 60000 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 31.816,22 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č. j. 13 Co 222/2018-373, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil tak, že nahradil projev vůle žalované s uzavřením dohody se žalobkyní ve smyslu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. o vydání pozemků parc. č. 2790/10, parc. č. 3111, parc. č. 3112/1, parc. č. 3146, parc. č. 3147 a parc. č. 227/17, jeho součástí je stavba bez č. p./č. e., (výrok I.) a dále žalobu, aby byla žalovaná povinna vydat žalobkyni ostatní předmětné pozemky zamítl (výrok II.). O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).
Odvolací soud poté, kdy doplnil dokazování listinami týkajícími se zastavěných pozemků, dospěl k závěru, že ve vztahu k nim se, vyjma pozemku parc. č. 227/17, uplatní výluka z naturální restituce upravená v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Stavby na těchto pozemcích, jež byly zřízeny v souladu se stavebním zákonem až po spáchání majetkové křivdy, a jsou způsobilé samostatného užívání, k rozhodnému okamžiku, jímž je den účinnosti ustanovení §13 zákona č. 428/2012 Sb., tj. 5. 12. 2012, řádně užívaly třetí osoby. Uvedená výluka se ovšem netýkala pozemku parc. č. 227/17, na němž zřízená stavba k rozhodnému okamžiku užívána nebyla, a proto vydání tohoto pozemku žalobkyni nic nebránilo. Pokud pak šlo o nezastavěné pozemky, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je u nich dána ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., minulá funkční souvislost, neboť byly součástí areálu kláštera, přičemž s nynějším pozemkem parc. č. 227/20, jehož součást je budova kláštera č. p. 309 (tento pozemek se stavbou byl žalobkyni již vydán na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2016, č. j. 12 Co 103/2016-120), tvořily pod společným oplocením (ohrazením) jeden ucelený celek (areál). Funkční souvislost přitom byla dána povahou obydlí řeholních sester, v něm kromě duchovní a pastorační činnosti, probíhala i činnost vzdělávací a charitativní. Součástí areálu kláštera tak byly i budovy a pozemky pod nimi, které sloužily k provozu kláštera a zabezpečovaly po všech stránkách život v něm (škola, skleník, květinová a zeleninová zahrada, ovocný sad, stodoly a chlévy). Odvolací soud se rovněž vypořádal s poukazem žalované na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), které však do poměrů projednávané věci nebylo možné pro odlišné skutkové okolnosti aplikovat. Na konto námitky žalované, že obsahu písemné výzvy k vydání pozemků, pokud jde o uvedení právního důvodu vydání předmětných pozemků, neodpovídá podaná žaloba, v níž žalobkyně – na rozdíl od výzvy – uplatnila, kromě důvodu vydání majetku uvedeného v ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., i okolnost funkční souvislosti upravenou v ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. odvolací soud uvedl, že žalobkyně ve výzvě z obsahového hlediska uplatnila i důvod naturální restituce vtělené do posléze zmíněného ustanovení, a to použitou formulací „areál kláštera“, kterou nelze redukovat pouze na požadavek k vydání stavby kláštera a pozemku, na němž se stavba nachází, ale je třeba přihlédnout i k tomu, že podle zápisu v pozemkové knize areál kláštera tvořilo více nemovitých věcí.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně pouze proti výroku I.) podala dovolání žalovaná. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) pro řešení otázek, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [v individuálních poměrech projednávané věci nenaplnění podmínky funkční souvislosti dle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a podmínky účelového určení vydávaných věcí dle ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.], a dále pro řešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena (rozšíření právního důvodu vydání nárokovaných věcí v žalobě oproti obsahu písemné výzvy k vydání podané ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.). V dovolání žalovaná navrhla, aby dovolací soud ve výroku I. rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že žalovaná namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem na základě skutkových zjištění, která soudy nižších stupňů, pokud jde o naplnění funkční souvislosti vydávaných pozemků se stavbou kláštera, neučinily. Dále má za to, že dovoláním označená judikatura dovolacího soudu, s níž by - dle mínění žalované - měl být rozsudek odvolacího soudu v rozporu, do poměrů projednávané věci nedopadá. Ve vztahu k posouzení obsahových náležitostí výzvy podané ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. žalobkyně připomněla, že výzvu lze doplňovat o další důvody, skutečnosti a listiny; toliko nelze již uplatněný nárok rozšiřovat. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 3. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a že byl v dovolání vymezen dovolací důvod upravený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není přípustné, neboť při řešení dovoláním vymezených právních otázek, u nichž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není rozsudek odvolacího soudu s judikatorními závěry Nejvyššího soudu v jakémkoliv konfliktu. Právní otázku v praxi dovolacího soudu – dle mínění žalované – dosud neřešenou již dovolací soud ve své praxi ustáleně reflektuje a odvolací soud se od přijatých závěrů týkajících se výkladu právního úkonu (jednání) hmotněprávní povahy nijak neodchýlil.
Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000). Ani následné jednání smluvních stran nemůže nahradit projev vůle, který není v jejich písemném právním úkonu vyjádřen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 26 Cdo 1405/2007).
Právě zmíněná judikatorní východiska reflektující interpretační pravidlo obsažené v ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 („Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.“), lze zohlednit i při výkladu vůle žalobkyně projevené v obsahu písemné výzvy k vydání jejího historického majetku ze dne 13. 9. 2013 [doručené žalované jako povinné osobě uvedené v ustanovení §4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. dne 30. 9. 2013]. Již odvolací soud se velmi pečlivě zabýval námitkou žalované (uplatněnou i v dovolání), že až v žalobě byla rozšířena výzva k vydání majetku o další právní důvod upravený v ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., přičemž na základě obsahové kontroly právního úkonu hmotněprávní povahy (textové i tabulkové části výzvy k vydání věci s důrazem na použité slovní spojení „areál kláštera“ a na specifikaci celého souboru zastavěných i nezastavěných pozemků jak hlavní stavbou kláštera, tak i stavbami vedlejšími) dospěl k přesvědčivému závěru, jenž není v kolizi s výše připomenutými tezemi ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz body 8. a 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Položila-li tudíž žalovaná dovolacímu soudu otázku (podle jejího nesprávného mínění) dosud neřešenou, zda „žaloba podaná dle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. musí přesně odpovídat obsahu podané výzvy k vydání majetku dle §10 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. žalobkyni,“ pak pro řešení takové otázky není dovolání přípustné.
Sluší se ovšem k dovolací námitce vážící se k posouzení výkladu právního úkonu ještě uvést, že zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z něj konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4747/2009, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1024/2006, ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3255/2010, a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5198/2008). Námitka žalované, jejíž podstatou byl požadavek na obsahovou komparaci výzvy k vydání majetku ze dne 13. 9. 2013 a podané žaloby, tudíž cílila na vadu skutkového zjištění, kteroužto s účinností od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení zohlednit. Podle procesní úpravy účinné od uvedeného data je totiž dovolací soud skutkovým stavem zjištěným soudy nižšího stupně vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6. a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17. ).
Interpretaci a aplikaci ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v rozhodovací praxi dovolacího soudu lze považovat za ustálenou (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3783/2017).
Podle shora odkazované a nerozporné judikatury dovolacího soudu funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu interpretovaného ustanovení může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území; z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena.
Funkční souvislost nárokovaných pozemků proto nemůže být obecně odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí.
V posuzované věci – přestože je dovolatelka jiného mínění – spočívají závěry odvolacího soudu o naplnění podmínky funkční souvislosti vydávaných pozemků (pozemky parc. č. 2790/10, parc. č. 3111, parc. č. 3112/1, parc. č. 3146, parc. č. 3147 a parc. č. 227/17, jeho součástí je stavba bez č. p./č. e.) s jinou nemovitou věcí, která byla žalobci vydána (pozemek st. p. č. , 227/20, jehož součást je budova kláštera č. p. 309), netoliko na tom, že posuzované nemovité věci měly historicky souvislost vlastnickou (právní), spotřební, popřípadě prostorovou, nýbrž zejména na tom, že šlo o funkčně vzájemně provázaný soubor pozemků (a staveb), tj. ucelený areál, což implikuje i ten závěr, že mezi posuzovanými nemovitými věcmi byl vztah reálné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití a že šlo nemovité věci funkčně spjaté i v tom směru, že jejich samostatné využití bylo přinejmenším ztížené, ne-li nemožné. Nelze přitom v této souvislosti přehlédnout pečlivě zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně nejen pokud jde o identifikaci a srovnání vydávaných pozemků podle stavu v pozemkové knize a v katastru nemovitostí [z nich bylo postaveno najisto, že vydávané pozemky jsou částmi pozemků, jež uvnitř areálu kláštera sloužily jako zastavěná plocha okolo budovy kláštera (pozemky parc. č. 3146 a parc. č. 3147), jako zahrada (pozemky parc. č. 2790/1, parc. č. 3111 a parc. č. 227/17) a jako zahrada a plocha pod skleníkem (pozemek parc. č. 3112/1)] , ale i pokud jde o zjištění týkající se života v areálu kláštera, jenž byl podrobně popsán v prohlášeních pamětnic (řeholních sester), které v klášteře do ukončení jeho činnosti počátkem 50. let působily. Ostatně skutkový závěr soudu prvního stupně, který odvolací soud plně aproboval, že areál kláštera „byl naprosto samostatnou a soběstačnou funkční jednotkou sloužící potřebám žalobkyně“, plně vystihuje zjištění, která soud prvního stupně z provedeného dokazování učinil (viz body 5. a 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V uvedených směrech ostatně žalovaná v nalézacím řízení, respektive ani v řízení před odvolacím soudem, zjištěný skutkový stav nezpochybnila. Přitom se ovšem sluší uvést, že pokud by tak učinila v řízení před dovolacím soudem (v úmyslu uplatnit dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci), pak závěr o příslušnosti konkrétního pozemku či pozemků k areálu je primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu však podléhá výhradně správnost právního posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017, a ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4096/2018), přičemž ovšem jeho kritika, nemůže být založena na námitce, že skutkový stav měl být v nalézacím řízení zjištěn jinak.
Opírala-li dovolatelka důvod přípustnosti dovolání spočívající v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu o závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017 (tento rozsudek byl publikován pod č. 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pak je zřejmé, že závěry odkazované věci se v poměrech nyní posuzovaného sporu, jak již ostatně přiléhavě vysvětlil odvolací soud, neuplatní, neboť podmínku funkční souvislosti dovolací soud v označeném rozsudku posuzoval na základě odlišných skutkových okolností věci (jednalo se o pozemky v jedné farnosti, jež tvořily zemědělskou usedlost, nicméně bez možnosti jejich exploatace by využití objektu fary nebylo ztíženo a ani znemožněno). Ze shodného důvodu pak nejsou do poměrů projednávané věci přenositelné ani závěry předestřené v dovolatelkou připomínaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, do nichž se nemohl promítnout ani „areálový aspekt“, neboť dovolací soud posuzoval podmínku funkční souvislosti pouze ve vztahu mezi pozemky (nikoliv k církevní stavbě), jakož ani závěry prezentované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017. Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 112/2018, jímž bylo odmítnuto dovolání žalované (ve věci žalobce Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze – Břevnově), pak není případný, neboť závěr v něm reglementovaný zjevně nasvědčuje správnosti argumentace odvolacího soudu v nyní posuzované věci. Konečně i odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3282/2010, postrádá pro poměry projednávané věci potřebnou relevanci, neboť v odkazované věci byla předmětem zkoumání dovolacího soudu správnost interpretace a aplikace ustanovení §2 odst. 1 písm. a) a §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, a v nich normovaná podmínka „zastavěnosti“ pozemku.
Namítala-li žalovaná s odkazem na nálezy Ústavního soudu ČR ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14 (tyto nálezy, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), že naturální restituce vydávaných pozemků je vyloučena vzhledem k tomu, že žalobkyně by nemohla realizovat vlastnické právo k nim v plném rozsahu a užívat způsobem odpovídajícím účelu restitucí, neboť vydávané pozemky jsou veřejně přístupné, pak přehlíží, že závěry vyjádřené v odkazovaných nálezech Ústavního soudu se týkají pozemků tvořících tzv. veřejné prostranství nebo veřejnou zeleň, kterážto charakteristika na pozemky vydané žalobkyni nedopadá. Sluší se doplnit, že stav tzv. holého vlastnictví je spojen se situacemi, kdy předmětem naturální restituce by měla být věc podléhající obecnému (veřejnému) užívání (veřejná zeleň, veřejné prostranství, pozemní komunikace). Lze v kontradikci k nyní posuzované věci ilustrativně odkázat na judikaturu Nejvyššího, popřípadě i Ústavního, soudu, vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo v jeho usneseních ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3076/2016, opírající se i o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejména v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k níž se Ústavní soud znovu přihlásil i v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, v němž zopakoval, že pro překážku, jež spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit a že naturální restituce je vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí.
V poměrech projednávané věci se – na rozdíl od mínění dovolatelky – rovněž neuplatní závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016 (tento rozsudek byl publikován pod č. 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť v odkazované věci byla posuzována funkční souvislost movité věci (originálu obrazu „Madony z Veveří“) s objektem, v něm byla umístěna, ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. Ostatně prosazení závěru (mechanicky převzatého v dovolání žalovanou), že „mezi okamžikem přerušení funkční souvislosti nárokovaných věcí a počátkem rozhodného období je natolik velký časový odstup, že se s ohledem na účel zákona č. 428/2012 Sb. restituce vlastnického práva k požadovanému majetku bude jevit nepřípadná“, je v poměrech projednávané věci vyloučeno již jen z toho důvodu, že funkční souvislost pozemků se stavbou kláštera byla přetržena až v rozhodném období, když ještě do června roku 1949 fungovala v areálu kláštera dívčí škola a řádové sestry klášter opustily až po roce 1950.
Uplatnila-li dále v dovolání žalovaná důvod jeho přípustnosti spočívající v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při aplikaci ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. s tím, že odvolací soud nesprávně posoudil (v rozporu s citovaným ustanovením) účelové určení vydávaných pozemků, pak je nutno zdůraznit, že na závěru o tom, že vydávané pozemky naplňují účelové určení normované v citovaném ustanovení, není rozsudek odvolacího soudu založen a na řešení takto vymezené právní otázky tudíž dovoláním dotčené rozhodnutí nezávisí; ve vztahu k této části dovolání tak není splněn obecný předpoklad jeho přípustnosti vtělený do ustanovení §237 o. s. ř. (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 1. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu