ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.634.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 634/2020-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 6. 2020 o dovolání obviněného D. Š., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, č. j. 9 To 35/2020-82, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 126/2019, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, č. j. 9 To 35/2020-82, a to pouze ve výroku, jímž bylo podle §259 odst. 1, 3 tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obžalovaný povinen zaplatit poškozené INSTAL-POUSKA s.r.o., IČ: 06792022, se sídlem Černohorského č. p. 850/4, Nymburk, škodu ve výši 15.000 Kč. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. per analogiam se poškozená INSTAL-POUSKA s.r.o., IČ: 06792022, se sídlem Černohorského č. p. 850/4, Nymburk, odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, č. j. 9 To 35/2020-82, byl k odvolání D. Š. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) , zrušen podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř., a to pouze ve výroku o náhradě škody rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 12. 2019, č. j. 2 T 126/2019-55, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 20 000 (dvacet tisíc) Kč, který podle §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku představuje 100 denních sazeb po 200 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému M. P., bytem XY škodu v částce 15 000 (patnáct tisíc) Kč a nově odvolací soud podle §259 odst. 1, odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a při nezměněném výroku o trestu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit poškozené INSTAL-POUSKA s.r.o., IČ: 06792022, se sídlem Černohorského č. p. 850/4, Nymburk, škodu ve výši 15 000 Kč.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, č. j. 9 To 35/2020-82, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. odkazuje obviněný na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 212/2004, a odvolacímu soudu vytýká, že ve své podstatě nerozhodl o jeho vině ani o trestu, který mu byl uložen, a proti kterým rovněž směřovalo jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Ve vztahu k dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumentuje tím, že v rozhodnutí soudu prvního ani druhého stupně není vyjádřen znak tohoto trestného činu, neboť ve skutkové větě je vyjádřena nikoli skutečná škoda, která poškozenému vznikla, ale je uvedeno, že „škoda činila nejméně 15 000 Kč“, přičemž tento závěr soudy učinily na základě pouhého odborného vyjádření a není zřejmé, zda odpovídá skutečné výši škody. Následně, tak jako v odůvodnění své argumentace na str. 5-12, se opětovně vrací k pojmu škody, skutečné škody a tomu, že jednání, pro které byl odsouzen nelze kvalifikovat jako poškození cizí věci, neboť v popisu skutku není jednoznačně vyjádřeno, že jednáním byla způsobena škoda nikoli nepatrná. Dále soudům vytýká, že skutečnou výši škody mohly zjistit dotazem na pojišťovnu, která vyplatila pojistné plnění. Rovněž je přesvědčen, že výrok o náhradě škody je nesprávný, a to nejen s ohledem na shora uvedené nedostatky při zjišťování skutečné škody, ale také z pohledu osoby, která se připojila s nárokem na náhradu škody, neboť soudy nižších stupňů si neujasnily, kdo byl v předmětné trestní věci poškozeným. Rovněž podle dovolatele došlo k porušení zásady reformace in peius, neboť na základě jeho odvolání bylo odvolacím soudem rozhodnuto v jeho neprospěch. Ze všech těchto skutečností, ve spojení s nedostatky odůvodnění vyplývá, že je podle obviněného lze podřadit pod ustanovení §36 odst. 1 Listiny, neboť soudy obou stupňů se nevypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí ani s otázkou věrohodnosti výpovědi poškozeného, kdy poškozený sám obviněného neviděl, že by poškodil auto poškozeného, ale vychází pouze z neurčitého kamerového záznamu, který byl podle obviněného pořízen nezákonným způsobem, neboť poškozený nezákonným způsobem zaznamenával počínání jiných osob. V souvislostí s touto argumentací odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14. S ohledem na shora uvedené námitky navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a soudu odvolacímu přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v obsáhlém vyjádření k dovolání obviněného nejprve reprodukoval námitky obviněného, aby následně k dovolacímu důvodu a námitkám vzneseným dovolatelem k §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo plně v souladu s dosavadní rozhodovací praxí, a pokud dovolatel odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 212/2004, pak zmíněné rozhodnutí řešilo odlišnou otázku. Poukázal rovněž na nejednotnou praxi Ústavního soudu, oproti praxi Nejvyššího soudu, a proto navrhl v této části dovolání odmítnout. Pokud jde o námitky k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak vyjádřil své přesvědčení, že výše škody byla zjištěna zcela v souladu se zákonem, a pokud v rozsudku výrok obsahuje zjištění, že škoda byla zjištěna ve výši „nejméně“ 15 000 Kč, pak byla zjištěna v souladu se zněním §137 tr. zákoníku a ve své výši vyjadřuje znak škody nikoli nepatrné. Tudíž argumentace dovolatele je neopodstatněná. Za neopodstatněné považuje rovněž tvrzení dovolatele, že nebyl náležitě zjištěn poškozený a skutečnost, že nebylo zjištěno, zda se řádně připojil s nárokem na náhradu škody. Podle státního zástupce nedošlo ani k porušení zásady reformationis in peius. Další námitky obviněným uplatněné nepovažuje za důvodné, neboť rozhodnutí nižších soudů a jejich odůvodnění nejsou extrémně rozporná, výpověď poškozeného zapadá do logického hodnocení důkazů, tedy i výpovědi obviněného, který pod průhlednou záminkou údajné ztráty 200 Kč v podstatě verifikoval výpověď poškozeného ohledně svého pohybu kolem vozidla poškozené společnosti. Vzhledem k tomu, že ani odkaz obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14 není podle státního zástupce přiléhavý, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
III.
Důvodnost dovolání
9. Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný . Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175).
10. V kontextu takto formulované námitky je vhodné podotknout, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním - např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne, což je přesně ta procesní situace, k níž v posuzované trestní věci došlo.
11. Uvedený závěr vychází ze zákonné úpravy, komentářové literatury i konstantní judikatury obecných soudů, podle níž „ Odvolací soud je vázán ustanovením §258 odst. 2 tr. ř. a nemůže zrušit celý výrok napadeného rozsudku, jestliže vadná část rozsudku je oddělitelná od ostatních výroků “ (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 2. 1965, sp. zn. 8 Tz 1/65, publikovaný pod č. 37/1965 Sb. rozh. tr., a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/99, publikovaný pod č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). V podstatě stejný názor formuloval i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 7 Tz 151/2001 (uveřejněném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 9/2001, č. T 239.), když konstatoval, že „ Pokud je vadná jen část napadeného rozsudku soudu prvního stupně, kterou lze oddělit od ostatních jeho částí, zruší odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jenom v této části. Tím je možné v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení, předpokládaném ustanovením §2 odst. 4 tr. ř., aby v případě zjištění některé z vad uvedených v §258 odst. 1 písm. a) až f) tr. ř. nemuselo docházet ke zrušení celého napadeného rozsudku a k opětovnému vyslovení oddělitelných výroků, které nejsou zatíženy žádnými vadami. Obligatorním předpokladem vydání nového rozhodnutí podle §259 odst. 3 tr. ř. nebo jakéhokoliv jiného navazujícího procesního postupu je ovšem právě to, že odvoláním napadené rozhodnutí je v odpovídající části podle §258 odst. 2 tr. ř. zrušeno. “. Odkazuje-li obviněný v dovolání na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 212/2004, pak ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství musí Nejvyšší soud konstatovat, že v dovolatelem zmíněném rozhodnutí byla řešena jiná otázka rozhodování.
12. Identický – a nutno zdůraznit, že naprosto jednotný – přístup k řešené problematice zaujal i Nejvyšší soud po zavedení institutu dovolání do trestního řádu při výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tak například v usnesení ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, vyslovil, že „ Odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítnout. “ (srov. 3. právní větu tohoto usnesení, které je publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 17/2002, č. T 417.).
13. V návaznosti na shora uvedené obecné závěry je možno konstatovat, že postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované trestní věci je v souladu s dikcí §258 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení totiž platí, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad . K tomu lze dodat, že Ústavní soud, jenž v minulosti rozhodoval v obdobných věcech o ústavních stížnostech obviněných, shora popsaný přístup Nejvyššího soudu k problematice výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. akceptoval. V posledních letech se tak stalo například v jeho usneseních ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4042/2018, ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2710/19, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2165/19, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2293/19, ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 364/20 aj.
14. S ohledem na výše uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že v případě námitky uplatněné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pokud by byla podána samostatně, přicházelo v úvahu takové dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
15. K námitkám, kterými obviněný brojil proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, porušení zásady reformationis in peius, porušení práva na spravedlivý proces, nepoužitelnost důkazů atd. považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví důvodnými např. návrhy stran na doplnění dokazování a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nejvyšší soud musí rovněž upozornit, že jako dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.
16. Na tomto místě je vhodné v návaznosti na shora uvedené [bod 15] poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“ K obviněným poukazovanému porušení čl. 36 Listiny (viz shora) je nutno uvést, že veškerá polemika obviněného, byť je obsáhle rozváděna a poukazováno na hmotně právní ustanovení, ve své podstatě nespočívá v ničem jiném než v tom, že obviněný nepřímo tvrdí, že se trestné činnosti nedopustil, a pokud byl uznán vinným, tak na základě nesprávně hodnocených důkazů. Ve své podstatě tedy napadá nesprávnost skutkových zjištění a zpochybňuje hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru o jeho vině.
17. V reakci na shora uvedené je pak nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je na místě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé, není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp zn. 8 Tdo 1268/2013).
18. Pokud obviněný zpochybňoval zákonnost „videozáznamu“ jako jednoho z důkazů, které vedly soudy k závěru o jeho vině a argumentuje jeho nepoužitelností s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že odkaz obviněného (obhajoby) na toto rozhodnutí je zcela nepřiléhavý a přiléhavé by bylo v rámci objektivity zmínit, což se nestalo, a proto tak činí Nejvyšší soud, odkázat na rozhodnutí publikované pod č. 22/2010 Sb. rozh. tr. [IV. ÚS 2425/09], které je identické předmětné trestní věci, a to jak z pohledu svědků, rodinných vztahů i pořízeného videozáznamu. Jestliže obviněný zpochybňuje legitimitu povolení záznamového zařízení, pak z výše uvedeného rozhodnutí, které je aplikovatelné na předmětnou trestní věc vyplývá, že „nesplnění oznamovací povinnosti podle ustanovení §16 zákona o ochraně osobních údajů je přestupkem [§44 odst. 2 písm. i citovaného zákona] nelze jej hodnotit jako porušení právního předpisu takové závažnosti, která by měla za následek absolutní neúčinnost důkazu získaného průmyslovou kamerou“. V citovaném rozhodnutí Ústavní soud dále uvedl, že „ Při posuzování námitky porušení práva na soukromí pořízením uvedeného záznamu lze dát za pravdu stěžovateli, že monitorování veřejného místa kamerou a následné pořízení trvalého záznamu spadá pod ochranu poskytovanou článkem 10 Listiny a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecně je pro účely hodnocení, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí ze strany orgánů veřejné moci, nutno zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá záležitost či veřejná událost a zda byl získaný materiál určen pro omezené použití či měl být dostupný široké veřejnosti (srov. odst. 58 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva P. G. a J. H. proti Spojenému království ze dne 25. 9. 2001, č. 44787/98, dostupný na http://echr.coe.int ). Běžné použití bezpečnostních kamer samo o sobě, ať na ulici nebo v prostorách jako nákupní centrum nebo policejní stanice, kde slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu, není problematické z pohledu článku 8 odst. 1 Úmluvy (srov. odst. 40 rozsudku Perry proti Spojenému království ze dne 17. 7. 2003, č. 63737/00). Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné na stěžovatelovu věc, neboť poškozený instalováním průmyslové kamery na veřejném místě sledoval legitimní cíl, tj. ochranu svého majetku a odhalení pachatele trestného činu, který by se jej osobně dotýkal. Pořízený záznam byl pak využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny stěžovatele v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit, např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním stěžovatele ve sdělovacích prostředcích apod. Lze tedy uzavřít, že instalace průmyslové kamery a záznam jejím prostřednictvím získaný nenaplňuje znaky porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí. Výše uvedené rozhodnutí považoval Nejvyšší soud za důvodné zmínit, aby bylo bez jakýchkoli pochybností, že obviněným zpochybňovaný důkaz mohl být proveden, a pokud byl proveden, pak se tak stalo v souladu se zákonem.
19. Dalšími námitkami obviněný poukázal např. na porušení zásady reformationis in peius ve vztahu k tomu, že pouze k jeho odvolání zrušil odvolací soud výrok o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně, kde mu byla uložena povinnost zaplatit škodu fyzické osobě a sám odvolací soud při stejné výši náhrady škody místo fyzické osoby jako oprávněnou osobu uvedl poškozenou společnost. Zde Nejvyšší soud pouze poznamenává, že jednak jde o námitku procesní – nikoli hmotně právní, ale zejména po stránce materiální nedošlo k žádné změně k horšímu, jak nedůvodně obviněný uvádí. Rovněž zcela neobjektivní a nedůvodné je tvrzení obviněného, že skutkové zjištění neobsahuje základní znak přečinu podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, tj. „způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku“. Při seznámení se obviněného s výrokem rozsudku, který byl zastoupen obhájcem – osobou práva znalou, se lze pouze pozastavit nad tím, že při uvedení škody v celkové částce „nejméně 15 000 Kč“, nebylo jimi bráno v úvahu i jimi zmiňované skutkové zjištění ve vazbě na §138 tr. zákoníku, kde se výslovně uvádí, že „škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč“. Pro rozhodnutí o příslušné právní kvalifikaci bylo skutkové zjištění učiněné soudem prvního stupně, vyjádřené k přisouzené právní kvalifikaci, dostatečné.
20. Obviněný své shora uvedené námitky uplatněné pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumoval mj. pod tvrzení, že mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy existuje rozpor a poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, která mají potvrdit správnost jeho argumentace. K této jeho argumentaci však Nejvyšší soud musí poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V předmětné trestní věci musí Nejvyšší soud konstatovat, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
21. Vedle shora zmíněných námitek, které byly shledány zjevně neopodstatněnými, případně nenaplňující uplatněný dovolací důvod, nemohl Nejvyšší soud ponechat bez povšimnutí námitku, která se vztahovala k osobě poškozeného, tudíž komu měla být přiznána náhrada škody. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je patrno, že náhradu škody přiznal M. P., aniž by se blíže zabýval otázkou poškozeného ve smyslu §43 tr. ř. (a dalšími ustanoveními), a ve strohém odůvodnění (viz bod 10 rozsudku) tomuto poškozenému požadovanou částku přiznal. Jak již bylo uvedeno shora, z podnětu odvolání obviněného soud druhého stupně pouze ve výroku o náhradě škody zrušil rozsudek soudu prvního stupně a náhradu škody přiznal poškozené INSTAL-POUSKA s.r.o., IČ: 06792022, se sídlem Černohorského č. p. 850/4. Odvolací soud již podrobněji, oproti soudu nalézacímu, rozvedl své úvahy k osobě poškozeného (viz body 30 a 31 jeho rozsudku). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu mj. vyplývá, že „škoda v této výši nebyla dosud uhrazena, což podle výsledku dokazování dosud učiněno nebylo. Zjistil-li tedy okresní soud z odborného vyjádření výši obžalovaným způsobené škody, pak obžalovaného sice správně zavázal k povinnosti náhrady škody ve výši, která byla ostatně stanovena k jeho prospěchu jako minimální, nicméně právo na náhradu škody přisoudil nesprávnému subjektu“ . Z dokladů, které však měl odvolací soud k dispozici (součástí spisu se staly až po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně) vyplynulo, že oprava vozidla měla stát celkem 20 930 Kč [tento doklad založený ve spise je opatřen jednak podpisem a razítkem společnosti INSTAL-POUSKA s.r.o. Tak tomu však není (chybí razítko společnosti) v případě připojení se poškozeného – č. l. 25], z dalších dokladů pak vyplývalo, jaké částky a komu byly již dne 15. 1. 2020, tedy před konáním veřejného zasedání odvolacího soudu dne 19. 2. 2020, Generali Českou pojišťovnou vyplaceny. Tyto doklady, které byly součástí spisu v řízení před odvolacím soudem, měly být odvolacím soudem posouzeny z hlediska subjektů oprávněných vystupovat v předmětné trestní věci v postavení poškozeného (zda se řádně a včas i po formální stránce připojil) a oprávněnosti uplatňovat nárok na náhradu škody a v jaké výši. Uvedenými zprávami by rovněž byla specifikována celkově vzniklá škoda, která by však na právní kvalifikaci neměla vliv.
22. Jak již bylo shora uvedeno, námitky obviněného uplatněné k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., stejně jako převážná část námitek uplatněných k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla shledána zjevně neopodstatněnými a v takovém případě by přicházelo odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., pouze ve vztahu k námitce (viz bod 21) o osobě poškozeného, která byla shledána důvodnou, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pouze výrok o náhradě škody nemůže obstát (proto byl zrušen stejně jako všechna další na něj obsahově navazující rozhodnutí – viz výrok usnesení), a proto postupoval v souladu s ustanovením §265m tr. ř. (resp. 265 tr. ř.) a poškozeného odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jak je zřejmé z výkladu shora, v ostatních výrocích zůstalo dovoláním napadené rozhodnutí beze změn.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 6. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu