ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2362.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2362/2022-1022
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., v právní věci žalobců: a) P. R. , nar. XY, bytem XY, b) Z. B. , narozena XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, zastoupena Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 201/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2022, č. j. 91 Co 397/2021-976, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení rovným dílem částku 5 203 Kč k rukám JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 91 Co 397/2021-976, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 6. 2021, č. j. 12 C 201/2018-881, potvrdil ve výroku I., jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, XY a XY, vše v k. ú. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil ve výroku II. v částce náhrady nákladů řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Předestřela otázku vhodnosti předmětných pozemků k vydání oprávněným osobám coby pozemků náhradních za pozemky nevydané podle č. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), přičemž zpochybňovala jejich zemědělský charakter. Měla za to, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017. Kladla dále otázku, zda nevhodnost převodu daných pozemků představuje okolnost, že tvoří součást uceleného areálu bývalého zahradnictví jakožto funkčního celku staveb a pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Mínila, že odvolací soud ji vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, odkazujíc přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 a další. Za dovolacím soudem doposud neřešenou měla dále otázku, zda technický stav staveb nacházejících se na požadovaných náhradních pozemcích má vliv na konkluze o jejich zastavěnosti. Konečně namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, tvrdíc, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou ekvivalentnosti požadovaných náhradních pozemků pozemkům odňatým. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, jakož i nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, publikovaný pod č. 81/2021 Sb.
3. Žalobci navrhli, aby dovolací soud podané dovolání odmítl nebo zamítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či svévolném) postupu žalované mohou oprávněné osoby domáhat převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebyly popřeny ty závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě náhradní zemědělský pozemek za pozemek jí nevydaný požadují, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“, tedy zemědělský pozemek ve vlastnictví České republiky, správě Státního pozemkového úřadu, jenž by byl – nebýt liknavého postupu žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014).
6. Ve světle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se přitom za zemědělský považuje i ten pozemek, který fakticky slouží zemědělské výrobě, i když je v evidenci nemovitostí veden jako pozemek nezemědělský (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017), přičemž k zemědělskému půdnímu fondu náleží i pozemky nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, bezprostředně jí však nesloužící, u nichž nelze vždy garantovat, že jsou v evidenci nemovitostí vedeny jako některá z kategorií zemědělské půdy, jež však přesto podléhají režimu zemědělského půdního fondu a zákonu o půdě (srov. z judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, usnesení ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4070/2018, usnesení ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4077/2018, usnesení ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4621/2018, nebo usnesení ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1515/2019).
7. Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je pak nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v §11 odst. 1 zákona o půdě a v §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž žalovaná postupovala liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.).
8. Zákon o půdě pak výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěna není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Překážkou vydání pozemku podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být i funkční souvislost pozemků se stavbou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014); i u pozemku požadovaného jako náhradní je tedy nutno zvažovat i jeho případnou funkční provázanost s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
9. Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (přiměřeně srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srovnej Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009.
10. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
11. Jestliže tedy soudy nižšího stupně na podkladě provedeného dokazování (včetně výsledků místního šetření ze dne 26. 2. 2021) dovodily, že předmětné náhradní pozemky se zřetelem ke svému charakteru a možnému způsobu využití (součást bývalého zahradnictví) náleží do zemědělského půdního fondu, nejsou zastavěny stavbami bránícími jejich zemědělskému obhospodařování (skleník vybudovaný na pozemkové parcele č. 1814/2 v k. ú. Uhříněves jest nepochybně drobnou stavbou, jež ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě nevylučuje zemědělské užití pozemku) a netvoří ani součást funkčně provázaného souboru staveb a pozemků – areálu (jsou zde situována toliko torza původních neobytných stavebních objektů a pozemky nejsou funkčně navázány na okolní zástavbu), pročež jsou vhodnými náhradními zemědělskými pozemky, nikterak se tím od ustálené judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily. Výše citované judikatuře přitom korespondují i konkluze o tom, že zemědělský charakter nárokovaných náhradních pozemků (sama o sobě) nevylučuje ani jejich evidence v katastru nemovitostí coby zastavěné plochy a nádvoří (rozhodující je jejich způsobilost k zemědělskému využití), či konkluze, dle nichž výskyt drobných staveb (zpevněné betonové plochy či skleník) ani určení (dle platné územně plánovací dokumentace) k zastavění objekty bydlení bez dalšího nečiní zvolené pozemky nevhodnými k náhradní restituci (aktuální stav územně plánovací dokumentace jest však zohlednit při jejich ocenění – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 755/2019). Na vyřešení dovolatelkou kladené otázky, zda při posuzování zastavěnosti požadovaných náhradních pozemků je třeba brát ohled na technický stav na nich vybudovaných staveb, pak rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí, když tento na základě provedených důkazů dovodil, že předmětné pozemky (s výjimkou drobných, zemědělské obhospodařování nevylučujících staveb) zastavěny nejsou – nachází se zde již jen torza původních neobytných objektů.
12. Brojí-li přitom dovolatelka prostřednictvím svých námitek vůči závěrům soudů nižšího stupně o zemědělském charakteru požadovaných náhradních pozemků či o tom, že výsledky stavební činnosti vyskytující se na pozemcích (skleník, zpevněné betonové plochy, torza původních neobytných staveb) svým charakterem nevylučují jejich zemědělské obhospodařování a že pozemky netvoří součást žádného funkčně provázaného souboru staveb a pozemků (areálu), napadá tím rozhodnutí odvolacího soudu najmě po stránce skutkové a nikoliv právní; skutkovými závěry soudů nižšího stupně je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoliv přitom dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
13. Přípustnost dovolání nemohou založit ani výtky dovolatelky směřující vůči odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (nevypořádání veškerých vznášených námitek), jež vystihují namítané vady řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Uvedené výtky ostatně postrádají relevanci. Odůvodnění napadeného rozsudku totiž nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatelky, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že dovolatelka byla na jeho podkladě schopna zformulovat dovolací důvody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 327/2020, ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Ústavní soud nadto konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06); závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže však být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Kritizuje-li pak dovolatelka způsob oceňování (za využití ustanovení §28a zákona o půdě) pozemků v soudních řízeních o uspokojení restitučního nároku formou náhradní restituce, dlužno dodat, že dovolací soud zastává i nadále názor, dle něhož fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě (viz §11a odst. 14, §28a zákona o půdě) zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14); za použití uvedeného univerzálního kritéria lze tak úspěšně a z hlediska vypořádání práv účastníků řízení spravedlivě porovnávat prakticky veškeré pozemky bez ohledu na rozlohu, kulturu, kvalitu apod. (srov. Kindl, M. Restituce v soudní praxi. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 21, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, publikovaný pod č. 89/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i judikaturu v něm citovanou).
14. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
15. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu též v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
16. Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), podané dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobců patří odměna advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 2 000 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 5 203 Kč.
18. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu