ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.304.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 304/2022-2267
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o dovoláních, která podali obviněný I. N., nar. XY, trvale bytem XY a J. D., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 8 To 247/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 58/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. N. a J. D. odmítají .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 6. 2021, č. j. 6 T 58/2018-2101, byl obviněný I. N. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a obviněný J. D. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaného formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že obžalovaný N. využil svého postavení soudce u Okresního soudu v XY, kdy po předchozí dohodě s obžalovaným D., advokátem odsouzeného T. M., narozeného XY, na blíže nezjištěném místě v blíže nezjištěný čas, nejpozději dne 16. 11. 2015, v souvislosti s rozhodováním o žádostech o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, vedených u Okresního soudu v XY pod sp. zn. 2 PP 250/2015 a 2 PP 265/2015, instruoval obžalovaného D. k podání těchto žádostí ke konkrétně dohodnutému dni a času, aby tak tyto žádosti byly s největší mírou pravděpodobností přiděleny k vyřízení do jeho senátu „2 PP“, načež obžalovaný D. podal tyto žádosti podle pokynů obžalovaného N. dne 16. 11. 2015 sám a dne 14. 12. 2015 prostřednictvím J. M. na podatelně Okresního soudu v XY v dohodnutém čase,
přičemž po zamítnutí žádosti odsouzeného M. o podmíněné propuštění podané dne 16. 11. 2015 usnesením ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 2 PP 250/2015, a když obžalovaný N. zjistil formální nedostatky žádosti podané k soudu dne 14. 12. 2015 (vedené pod sp. zn. 2 PP 265/2015), dne 18. 12. 2015 ve 13:42 hod. telefonicky informoval obžalovaného D. o nedostatcích této žádosti a nutnosti doplnění písemné nabídky zájmového sdružení občanů T. P., oddíl nohejbalu, v důsledku čehož D. na základě jeho pokynů informoval L. A., narozeného XY, zástupce uvedeného zájmového sdružení občanů, o nutnosti doplnění zápisu z mimořádné schůze tohoto občanského sdružení, což svědek za součinnosti obžalovaného D. učinil,
následně obžalovaný N. dne 29. 12. 2015 v 9:06 hod., z místa bydliště XY, XY, ze své soukromé emailové adresy XY zaslal zprávu obžalovanému D. emailovou adresu XY, v níž upozorňuje, že odsouzený nemůže před uplynutím lhůty podle §331 odst. 1 trestního řádu znovu žádat o podmíněné propuštění, žádost musí být podána občanským sdružením se současným návrhem na přijetí záruky, tudíž o návrhu odsouzeného nemůže být rozhodováno, je nutno jej doplnit tak, aby bylo jasné, že žádá sdružení, současně k návrhu občanského sdružení musí být přiloženo hodnocení osoby odsouzeného, a také podklady, ze kterých bude vyplývat jejich vzájemní kontakt, podíl odsouzeného na společných akcích a formální stanovisko sdružení, tedy zápis představenstva, jakým způsobem bylo hlasováno, a dále v emailové zprávě obžalovaný N. popsal konkrétní body, které musí obsahovat návrh zájmového sdružení na podmíněné propuštění,
načež obžalovaný D. podle těchto pokynů požádal L. A. o vytvoření dokumentů požadovaných obžalovaným N., a tyto pak zaslal do datové schránky Okresního soudu v XY dne 4. 1. a 5. 1. 2016 ke sp. zn. 2 PP 265/2015,
přičemž obžalovaný N. na jejich podkladě vyhodnotil ve veřejném zasedání dne 7. 1. 2016 žádost odsouzeného o podmíněné propuštění jako návrh občanského sdružení na podmíněné propuštění odsouzeného T. M., čímž si tak za součinnosti obžalovaného D., který plnil veškeré jeho pokyny, nepřípustně vytvořil podmínky pro takovýto procesní postup, kterým umožnil projednání a následné rozhodnutí v předmětné věci, kdy bez protiprávní inciativy obžalovaného N. by nemohla být žádost odsouzeného T. M. podaná k soudu dne 14. 12. 2015, vedená pod sp. zn. 2 PP 265/2015, posouzena jako návrh občanského sdružení na podmíněné propuštění odsouzeného T. M., a tudíž by na podkladě této žádosti nemohl být odsouzený T. M. podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, čehož si byli obžalovaní vědomi,
čímž obžalovaný N., jemuž poskytoval požadovanou součinnost obžalovaný D., vykonával svou pravomoc tak, že porušil povinnosti soudce ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 a §80 odst. 3 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
2. Za to byl obviněný I. N. podle §329 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon mu byl v souladu s §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
3. Obviněnému J. D. byl za výše uvedené jednání uložen trest zákazu činnosti podle §329 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §73 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 3 (tří) let.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 6. 2021, č. j. 6 T 58/2018-2101, podal obviněný I. N. odvolání směřující do výroku o vině a J. D. podal odvolání směřující do výroků o vině i trestu. Odvolání v neprospěch obou obviněných podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, a to do výroků o vině i trestu.
5. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 8 To 247/2021 , a to tak, že na podkladě odvolání obou obviněných a státní zástupkyně zrušil podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), e) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 6. 2021, č. j. 6 T 58/2018-2101, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že pod bodem A) uznal obviněného I. N. vinným pokusem přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a obviněného J. D. pokusem přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaného formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že I. N. coby soudce Okresního soudu v XY na nezjištěném místě nejpozději 14. prosince 2015 instruoval advokáta J. D. na podkladě jejich předchozí dohody, kdy je třeba k uvedenému soudu podat žádost o podmíněné propuštění T. M., jehož J. D. obhajoval, aby byla s největší mírou pravděpodobností přidělena k vyřízení do senátu I. N., načež J. D. tuto žádost podal podle uvedené dohody v konkrétním čase 14. prosince 2015 na podatelně Okresního soudu v XY prostřednictvím J. M.,
načež I. N. zjistil, že jsou v ní formální nedostatky, a tak o nich 18. prosince 2015 ve 13.42 hodin telefonicky informoval J. D. s tím, že je třeba v žádosti doplnit předloženou písemnou nabídku oddílu nohejbalu T. P., který také navrhl, aby byl T. M. podmíněně propuštěn, v důsledku čehož J. D. na základě pokynů I. N. informoval 18. prosince 2015 L. A., zástupce uvedeného oddílu, že je nutno žádost doplnit o zápis z mimořádné schůze, poté uvedený zápis zformuloval a 22. prosince 2015 L. A. sdělil, že je třeba doplnit i zápis z výboru oddílu,
a když mu pak na jeho e-mailovou adresu I. N. poslal 29. prosince 2015 v 9.06 hodin ze svého bydliště ve XY, XY, ze své soukromé e-mailové adresy upozornění, že odsouzený nemůže znovu žádat o podmíněné propuštění před uplynutím šestiměsíční lhůty uvedené v §331 odst. 1 trestního řádu, což souviselo s tím, že Okresní soud v XY v prosinci 2015 pravomocně zamítl předchozí žádost T. M. o podmíněné propuštění, a že občanské sdružení musí žádost podat se současným návrhem na přijetí záruky a že se tudíž o návrhu odsouzeného nedá rozhodnout a je nutno jej doplnit tak, aby bylo jasné, že žádá občanské sdružení, a že k návrhu tohoto sdružení musí být přiloženo hodnocení odsouzeného a podklady, ze kterých bude vyplývat jejich vzájemný kontakt a podíl odsouzeného na společných akcích a formální stanovisko sdružení, tedy zápis jeho představenstva o tom, jak hlasovalo, a dále popsal konkrétní body, které musí návrh zájmového sdružení na podmíněné propuštění obsahovat, tak J. D. L. A. 29. prosince 2015 telefonoval, že má starší materiál zahodit a nahradit to tím, co mu J. D. pošle nyní, a 2. ledna 2016 se L. A. ptal, zda se mu už podařilo sehnat razítko a podpisy, a pak J. D. tyto dokumenty 4. a 5. ledna 2016 zaslal do datové schránky Okresního soudu v XY ke sp. zn. 2 PP 265/2015, pod kterou se uvedená žádost projednávala,
a I. N. na jejich podkladě 7. ledna 2016 ve veřejném zasedání vyhodnotil shora uvedenou žádost nohejbalového oddílu T. P. jako řádný návrh občanského sdružení na podmíněné propuštění T. M., což mu umožnila jeho shora popsaná inciativa spojená s doplněním tohoto návrhu, na jehož podkladě Okresní soud v XY za jeho účasti T. M. podmíněně propustil svým usnesením ze 7. ledna 2016 sp. zn. 2 PP 265/2015,
a obžalovaní si tudíž byli vědomi, že by T. M. nemohl být podmíněně propuštěn na podkladě své žádosti ze 14. prosince 2015,
čímž I. N. porušil povinnosti soudce uvedené v §79 odst. 1 a §80 odst. 3 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přestože T. M. splňoval zákonné předpoklady pro to, aby byl podmíněně propuštěn, už v době, kdy Okresní soud v XY za účasti I. N. zamítl v prosinci 2015 jeho předchozí žádost o podmíněné propuštění, a že ho uvedený soud mohl podle §331 odst. 1 trestního řádu podmíněně propustit i bez jakékoli žádosti.
6. Za uvedená jednání byli obvinění I. N. a J. D. odsouzeni podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon jim byl v souladu s §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
7. Současně odvolací soud pod bodem B 1) obviněné I. N. a J. D. podle §226 b) tr. ř. zprostil obžaloby sp. zn. ZT 117/2016, podle níž měl obviněný I. N. spáchat přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a obviněný J. D. měl spáchat přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to tím, že obviněný N. využil svého postavení soudce u Okresního soudu v XY, kdy po předchozí dohodě s obžalovaným D., advokátem odsouzeného T. M., narozeného XY, v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch odsouzenému T. M. v souvislosti s rozhodováním o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vykonávaného ve Věznici Všehrdy, vedené u Okresního soudu v XY pod sp. zn. 2 PP 250/2015, úmyslně obešel systém přidělování spisů soudcům Okresního soudu v XY a zajistil, aby žádost odsouzeného M. podaná prostřednictvím obhájce D. 16. listopadu 2015 byla přidělena k vyřízení senátu N. „2 PP“, čehož dosáhl tak, že žádost byla záměrně podána na podatelnu Okresního soudu v XY v konkrétním dohodnutém čase, přičemž tato žádost byla zamítnuta, takže N. za aktivní součinnosti D. vykonával svou pravomoc způsobem odporujícímu jinému právnímu předpisu tím, že úmyslně porušil povinnosti soudce ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 a §80 odst. 3 písm. a) zákona č. 6/2002 o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), neboť podle citovaných ustanovení jsou soudci při výkonu své funkce vázáni pouze zákonem, jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem, současně je soudce povinen vykonávat svou funkci v souladu se zájmem na řádném výkonu soudnictví, při své rozhodovací činnosti nesmí od účastníků řízení nebo stran soudního řízení anebo jejich zástupců, s výjimkou případů stanovených zákony o řízení před soudy, jednostranně přijímat nebo jim podávat informace nebo s nimi jednat o skutkové podstatě projednávané věci nebo o procesních otázkách, které na ni mohou mít vliv, dále pak oba obžalovaní jednali v rozporu s vnitřní organizací soudu a rozvrhem práce podle ustanovení §40 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, a též porušili samotný účel trestního řízení ve smyslu ustanovení §1 s odkazem na ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, kdy nepostupovali podle obecných zásad trestního řízení, protože tento skutek není trestným činem.
8. Pod bodem B 2) pak byli obvinění I. N. aj. D. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni části téže obžaloby, podle níž měl obviněný I. N. spáchat zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a obviněný J. D. měl spáchat zločin podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, čehož se měli dopustit jednáním spočívajícím v tom, že N. po jednání popsaném v odsuzující části tohoto rozsudku a v předchozí zprošťující části tohoto rozsudku převzal na základě předchozích ujednání s D. za uvedené jednání finanční odměnu nejméně 80.000 Kč v hotovosti, kterou mu D. předal 9. ledna 2016 od 11.10 do 11.54 hodin v XY , protože se neprokázalo, že se tento skutek stal.
II.
9. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 8 To 247/2021, podali obvinění prostřednictvím svých obhájců samostatná dovolání.
10. Obviněný I. N. v podaném dovolání (č. l. 2244 - 2256) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
11. Obviněný namítl, že v projednávané věci došlo k upravování skutku do té míry, že je diskutabilní, zda je zachována totožnost skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, a pro který byla podána obžaloba. Poukázal na ustanovení §177 tr. ř. upravující náležitosti obžaloby s tím, že v ní musí být jasně označen skutek, pro který je obviněný stíhán, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Soud je v hlavním líčení limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodovat jen o skutku uvedeném v obžalobě. Soud tyto meze nesmí překročit. Jestliže by soud rozhodl o skutku, pro který nebyl obžalovaný stíhán obžalobou, porušil by tím ustanovení §2 odst. 8 a §220 odst. 1 tr. ř., což je vadou rozsudku ve smyslu ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a důvodem pro jeho zrušení. Obviněný srovnává popis skutků a jim přiřazené právní kvalifikace obsažené v obžalobě podané v roce 2018 Okresním státním zastupitelstvím v Lounech a v prvním rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 9. 2019, kdy poukázal na závěr tohoto soudu, že na rozdíl od podané obžaloby skutek týkající se trestného činu podplácení a jeho právní kvalifikaci oproti podané obžalobě vypustil. Dále poukázal na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 3. 10. 2019, kterým byl zrušen prvý rozsudek nalézacího soudu a v rámci něhož bylo nalézacímu soudu uloženo, aby si ujasnil, zda jde o jeden dva nebo více skutků. Nalézací soud rozhodl dne 8. 6. 2021 shodně jako ve svém prvním rozsudku. Tento rozsudek pak odvolací soud zrušil a věc pravomocně ukončil tak, že o ní sám rozhodl, kdy částečně obviněné uznal vinnými a částečně je podané obžaloby zprostil.
12. Dále obviněný namítl s odvoláním na tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a provedeným dokazováním, že tvrzení odvolacího soudu obsažené ve skutkové větě, že coby soudce Okresního soudu v XY nejpozději dne 14. 12. 2015 instruoval spoluobviněného advokáta J. D. na podkladě jejich předcházející dohody, aby k uvedenému soudu podal žádost o podmíněné propuštění T. M. tak, aby byla s největší mírou pravděpodobností přidělena k vyřízení do jeho senátu, nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Nic takového se podle dovolatele nestalo a jedná se pouze o domněnku a spekulaci policejního orgánu, že to tak mohlo být, přičemž není zřejmé kdy, kde a jak měla být taková dohoda uzavřena a jestli vůbec. Takový důkaz nebyl zachycen ani odposlechy a jinými vyšetřovacími úkony (ostatně takový by nemohl být ani proveden při hlavním líčení s ohledem na ustanovení §2 odst. 12 tr. ř.). Tato rozhodná skutková zjištění jsou proto ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Výrok rozsudku postrádá způsob spáchání trestného činu, kdy se nelze spokojit s konstatováním, že dohoda uzavřena byla.
13. Soud rovněž nedostál ustanovení §125 tr. ř., neboť odůvodnění rozsudku postrádá hodnocení důkazů, vše stojí toliko na závěru, že to tak mohlo být. Soudy obou stupňů ignorovaly, že žádost ze dne 14. 12. 2015 byla podána na základě pokynů T. M. J. D. dopisem ze dne 6. 12. 2015, přičemž tento důkaz byl proveden u hlavního líčení a T. i J. M. byli k jeho existenci následně vyslechnuti. Podání žádosti dne 14. 12. 2015 bylo tedy výhradně na základě pokynu T. M. bez účasti obviněného. Na zmíněné důkazy však nebylo reagováno.
14. Obviněný dále namítl, že rozhodnutí je založeno na procesně nepoužitelných důkazech a že ve vztahu k prokázání jejich procesní nepoužitelnosti nebyly nedůvodně provedeny jím navrhované důkazy. Ve věci bylo proto soudy obou stupňů porušeno jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces. Soudy obou stupňů se totiž nevypořádaly s otázkou legitimity pořízených odposlechů, což odmítly s tím, že jim toto posouzení nenáleží, čímž zasáhly do práv dovolatele zaručených čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhoval, aby soud vyžádal a stranám předložil spis sp. zn. OKFK – 2422/TČ – 2018, ve kterém došlo k zahájení úkonů trestního řízení a následně k nařízení odposlechu telefonů, emailových zpráv a sledování nejen osoby obviněného, ale i D., a to proto, že měl s K. dlouhodobě páchat trestnou činnost. Nelze se spokojit s vyjádřením státní zástupkyně, že předložení tohoto spisu není možné, když nebyla doložena ani zjištěna jediná okolnost, proč by nebylo možné spis předložit. Soud se tento spis ani nepokusil vyžádat podle §8 odst. 5 tr. ř. Podle obviněného se přitom jednalo o klíčový důkaz k posouzení samotné legitimity zahájení úkonů v trestním řízení a následně k nařízení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jakož i dalších operativně pátracích úkonů policejního orgánu. Nepředložením zmíněného spisu, možná ve snaze zakrýt nezákonné praktiky tohoto útvaru, vedlo k porušení základního práva podle čl. 8 Úmluvy ve spojení s článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že byly odmítnuty důkazní návrhy směřující k objasnění zákonnosti pořízení odposlechů. Ve vztahu k této problematice dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II ÚS 2806/08. Tím byl obviněný zbaven možnosti se nařízeným odposlechům bránit ve věci vedené OKFK sp. zn. 2422/TČ-2015. Dále namítl, že po právní moci rozsudku mu nebyla dána možnost podat k Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání příkazu k odposlechu a postupu podle §88 odst. 8 tr. ř. a v tomto ohledu poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2016 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Pzo 14/2018), kdy zdůraznil požadavek na respektování podmínek pro vydání příkazu k odposlechu a jeho odůvodnění. Není totiž přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. Takový poznatek musí příkazu k odposlechu předcházet. V žádném případě se nemůže jednat o spekulaci vyšetřujících policistů, ale musí jít o spolehlivou a podloženou informaci. Dovolatel je přesvědčen, že v jeho případě bylo zahájení úkonů v trestním řízení vůči jeho osobě zcela spekulativní a vedeno záměrem zajistit odposlech funkcionářů soudů a státního zastupitelství. V současné chvíli se pak jistě osoby, jež odposlechy vyžádaly, musí obávat, že takové praktiky mohou být odkryty a za své účelové jednání budou potrestány a právě z tohoto důvodu nebyl spis předložen obviněným, neboť si ani jinak nelze představit, že by byl nejméně od roku 2015, tj. po dobu téměř osmi let ještě stále prováděn odposlech a záznam telekomunikačního provozu soudců a státních zástupců ve specifikovaném policejním spisu. Nadto neexistuje žádná trestní věc, na základě které by mohlo dojít k postupu podle §88 odst. 2 tr. ř. Spis sp. zn. OKFK-2422/TČ-2015 byl vytvořen na podkladě nepodložených tvrzení a nesmyslů ohledně údajného ovlivňování výsledků trestního řízení obviněným a K. Nikdo až dosud nevysvětlil, proč byl sledován i D., když s K. ani s obviněným nemá žádné spojení. Odůvodnění soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové rozhodně nelze považovat za adekvátní s ohledem na závažnost zásahu do práv obviněných. Tyto odposlechy žádnou trestnou činnosti nezachytily, a proto by k nim nemělo být ani přihlíženo. Závěrem k namítanému použití odposlechů dovolatel namítl, že rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové jakožto soudu místně nepříslušného je neodůvodněné a tudíž nepřezkoumatelné.
15. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že skutek, pro který byla podána obžaloba Okresním státním zastupitelstvím v Lounech, neodpovídá skutku, pro který byl odsouzen. V obžalobě byl skutek vymezen jako jednání od 16. 11. 2015 až do 9. 1. 2016 a spočíval v tom, že obvinění měli postupně naplnit svůj záměr zajistit pro odsouzeného T. M. výhodu spočívající v neoprávněném podmíněném propuštění z výkonu trestu na svobodu, přičemž pro naplnění tohoto záměru měl vytvářet podmínky na pracovišti Okresního soudu v XY on jakožto soudce tohoto soudu a obviněný D., který měl doplňovat žádosti o propuštění odsouzeného na svobodu podle jeho pokynů. Svým jednáním měl porušit povinnosti soudce uvedené v zákoně o soudech a soudcích a obdržet za celé toto jednání finanční odměnu od obviněného D. Poukázal na dikci §220 odst. 1 tr. ř. a zdůraznil, že soud je žalobním návrhem vázán. Odvolací soud však ve svém pravomocném rozhodnutí rozdělil skutek na 3 samostatné skutky. První skutek měl spočívat v rozhodování Okresního soudu v XY o žádosti odsouzeného M. ze dne 16. 11. 2015, kterážto žádost byla dne 4. 12. 2015 zamítnuta, což považoval soud za ukončenou část jednání, přičemž pro toto jednání oba obviněné podle §226 písm. b) tr. ř. viny zprostil. Druhý skutek vymezil jako rozhodování soudu a dohodu obviněných o nové žádosti odsouzeného M. ze dne 14. 12. 2015, na které se měli domlouvat na nezjištěném místě nejpozději dne 14. 12. 2015 a dále dne 18. 12. 2015 telefonicky. Obviněný o žádosti rozhodl dne 7. 1. 2016, kdy M. podmíněně propustil s přijetím záruky nohejbalového oddílu T. P. Tímto skutkem uznal obviněného a spoluobviněného D. vinným. Jednání obviněných stran žádostí o podmíněné propuštění bylo rozděleno na dva samostatné skutky s tím, že první byl ukončen právě dne 4. 12. 2015, žádost byla formulována jinak než druhá, dohody nebyly prokázány a následek podle soudu nenastal, neboť podle soudu obviněný splňoval podmínky k propuštění i bez návrhu podle §331 odst. 1 tr. ř. I kdyby to bylo teoreticky možné, tak v případě druhého skutku (tedy rozhodování o druhé žádosti) by se jednalo o pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, neboť obě jednání by byla vedena jednotným záměrem (propuštění odsouzeného), stejným způsobem provedení (vzájemná dohoda obviněných) a blízkou časovou souvislostí. Skutek, za který byli spolu s obviněným D. odsouzeni, je podle něj pokračováním skutku, pro který byli obžaloby zproštěni. Zproštěním v rozsudku odvolacího soudu zařazeným pod bodem B) 1. tedy odvolací soud podle obviněného jeho i spoluobviněného D. zprostil celého skutku vymezeného obžalobou. Obžaloby byl spolu se spoluobviněným D. zproštěn i pro třetí skutek, jenž měl spočívat v přijetí a poskytnutí úplatku (§331 odst. 1, 3 tr. zákoníku), kdy měl být úplatek poskytnut nejen za vyhovění žádosti o podmíněném propuštění, ale i za to, že se tak stane způsobem, kdy bude jako soudce postupovat v rozporu se svými pravomocemi a v rozporu se zákonem o soudech a soudcích. V takovém případě by však byl trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s trestným činem přijetí úplatku podle §331 odst. 1,3 písm. b) tr. zákoníku, kdy tento skutek přiřadil odvolací soud i ke skutku, pro který uznal obviněného a spoluobviněného D. vinnými. Jelikož se u trestné činnosti, jíž se měl společně s obviněným D. dopustit, jedná o pokračující skutek a jednání v jednočinném souběhu, tak je odvolací soud zprošťujícím výrokem pod body B) 1. a B) 2. rozsudku zprostil i celé obžaloby. Výrok o vině v rozsudku označený A) neměl být proto vydán. Zároveň zdůraznil, že ve věci nebyla realizována změna v právním posouzení skutku podle §160 odst. 6 tr. ř.
16. Obviněný rovněž kritizoval závěr soudů, že došlo k naplnění znaku tzv. druhého úmyslu, neboť odsouzený T. M. mohl být z výkonu trestu podle názoru odvolacího soudu propuštěn i bez návrhu dne 16. 11. 2015. Podle dovolatele pak ze situace logicky vyplývá, že se tak mohlo stát i kdykoliv poté. Jako soudce tedy mohl postupovat v rozporu s povinnostmi uloženými zákonem o soudech a soudcích, a pokud odsouzený M. splňoval podmínky pro propuštění z výkonu trestu a mohl být soudem kdykoliv legálně propuštěn i bez návrhu, nemohla být naplněna pohnutka k celému jednání jeho a obviněného D. (tzv. druhý úmysl). K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 2 NZT 18/2016-251.
17. V podaném dovolání obviněný I. N. rovněž brojil proti právní kvalifikaci užité odvolacím soudem s tím, že jeho jednání nevykazuje formální znaky trestného činu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ani potřebný materiální znak. Opětovně zdůraznil, že v hlavním líčení nebyl proveden jediný důkaz svědčící o uzavření jakékoliv dohody mezi ním a D. Nebylo objasněno, zda dohoda byla uzavřena, zda osobně, telefonicky nebo kdy a kde. Odvolací soud převzal spekulaci nalézacího soudu zakládající se pouze na telefonickém sdělení spoluobviněného D., že žádost byla podána. Obviněný doslova uvedl, že „ domnívat se může policista a vymyšlené skutečnosti zanést do usnesení o zahájení úkonů v trestním řízení, soud však musí své tvrzení v rozsudku opřít o důkazy a tyto provést při hlavním líčení, nikoli na základě domněnky převzaté od policie. “ S poukazem na ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. dovolatel zdůraznil, že odsuzující výrok rozsudku musí obsahovat místo, čas a způsob spáchání trestného činu popřípadě i uvedení jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. V projednávané věci však rozsudek podle něj takovéto náležitosti neobsahuje a je opřen o domněnky a spekulace, že tomu tak mohlo být nejpozději dne 14. 12. 2015. Požadavkem předmětného ustanovení §329 tr. zákoníku je nejen úmysl porušit zákon, ale i pohnutka, druhý úmysl způsobit škodu nebo opatřit neoprávněný prospěch. Prokázání tohoto neoprávněného prospěchu požadoval odvolací soud ve svém prvním kasačním rozhodnutí. Pokud ale mohl být odsouzený M. propuštěn i bez návrhu, jak ostatně konstatoval odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž je podáváno dovolání, tak popřel existenci neoprávněné výhody, která měla být získána jednáním dovolatele a spoluobviněných. Podle §331 odst. 1 tr. ř. totiž může být odsouzený, který splňuje podmínky pro podmíněné propuštění, propuštěn i bez návrhu, postačí stanovisko ředitele věznice. Z toho vyplývá, že odsouzený může být propuštěn bez návrhu a není nutno zachovat lhůtu šesti měsíců od předchozího zamítavého rozhodnutí. Dovolatel poukazuje na to, že pokud by skutečně chtěl poskytnout odsouzenému M. neoprávněnou výhodu, mohl požádat o stanovisko ředitele věznice a propustit odsouzeného bez dalšího již v prosinci 2015.
18. Žádný právní předpis nezakazuje soudci, aby vyzval obhájce k doplnění návrhu. Telefonický hovor, email a odkaz na veřejně užívaný komentář C. H. Beck k §6 tr. ř. nemůže být proto podkladem pro uznání viny pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Toto jednání nadto nevyžaduje takový stupeň společenské škodlivosti, aby mohlo být z hlediska materiální stránky vůbec považováno za trestný čin.
19. V podaném dovolání rovněž namítl porušení §80 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, kdy poukázal zejména na písm. a) tohoto ustanovení a v návaznosti na to namítl, že z žádného odposlechu nevyplývá, že by s D. projednával procesní otázky nebo podával informace, které nebyl oprávněn sdělit. Jeho motivací bylo mít kompletní spis do 7. 1. 2016, na kterýžto den připadalo poslední jednání jeho úseku, aby mohl rozhodnout ve věci, čímž mu pouze dal plnou možnost uplatnit jeho zákonná práva. V tomto rozhodně nemůže být spatřován trestný čin. Závěr soudu, že jednal v úmyslu opatřit někomu neoprávněný prospěch, je v přímém rozporu s jeho vlastním rozhodnutím v bodě B) 1. Pokud by výzva soudce obhájci, aby doplnil a upravil svůj návrh o údaje vyžadované judikaturou, když jinak podmínky pro podmíněné propuštění podle trestního řádu byly naplněny, byla porušením práva, tak by museli být stíháni všichni soudci, kteří v zájmu rychlosti řízení s obhájci běžně komunikují bez ohledu na to, že obhájce znají či nikoliv. Názor soudů v projednávané věci je podle obviněného popření zásady nezávislosti rozhodování soudce, který v daném případě tento postup upozornění obhájce na nedostatky považoval za správný. Jednání tedy nemělo být kvalifikováno podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pro neexistenci potřebné materiální stránky a jak sám odvolací soud uvádí ve výroku rozsudku, odsouzený M. mohl být propuštěn i bez návrhu podle §331 odst. 1 tr. ř. Nebyla tak naplněna formální ani materiální stránka trestného činu kladeného mu za vinu. V návaznosti na svou přecházející argumentaci obviněný poukazuje na povinnost soudců civilních úseků upozornit účastníky řízení na nedostatky návrhu a vyzvat je k doplnění. V trestním řízení je však podle rozhodnutí soudů v projednávané věci takový postup nezákonný, neboť žádný předpis neumožňuje vyzvat obhájce k doplnění návrhu. Soudy tak pomíjejí zásadu vyjádřenou v článku 2 odst. 4 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, který uvádí, že „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ , jakož i článek 2 odst. 3 zákona č. 2/1993 Sb., LZPS, který stanovuje, že „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“
20. Ve vztahu k posouzení společenské škodlivosti jeho jednání obviněný poukazuje na §12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že je nutné posoudit do jaké míry je společensky škodlivé, a zákonem zakázané, když soudce vyzve obhájce k doplnění návrhu, tedy jak je toto jednání způsobilé ohrozit nebo porušit společenské zájmy chráněné trestní zákoníkem, tedy objekt trestného činu. K citelnému postihu obviněného by podle něj eventuálně postačilo v souladu se zásadou ultima ratio kárné řízení, kdy zásadu subsidiarity trestní represe obsáhle rozvádí s ohledem na příslušnou judikaturu (zejména stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). V návaznosti na posouzení subsidiarity trestní represe ve vazbě na trestný čin kladený mu za vinu zdůraznil závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 546/2016 a ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015, které spočívaly v opatření informací neoprávněnou lustrací, a které zdůraznily, že samotným neoprávněným opatřením informace nejsou naplněny podmínky §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale vyžaduje se, aby pro objektivní naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu, aby z této informace, resp. z tohoto neoprávněného postupu, mohl mít někdo neoprávněný prospěch.
21. V další části mimořádného opravného prostředku obviněný směřoval svoji argumentaci k přezkumu zákonnosti odposlechů a příkazu ke sledování osob a věcí z policejního spisu OKFK – 2422/Tč – 2015 pořízených na základě rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 0 Nt 143/2015, a ze dne 20. 11. 2015 sp. zn. 0 Nt 165/2015 a 0 Nt 164/2015, a požádal o přezkum zákonnosti těchto příkazů, kdy rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §314m odst. 1 tr. ř. vyslovil, že vydáním těchto příkazů byl porušen zákon. Zákonnost těchto příkazů byla přezkoumávána Nejvyšším soudem v samostatném řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn 4 Pzo 8/2022.
22. S ohledem na výše uvedené proto obviněný I. N. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 8 To 247/2021, zrušil v odsuzujícím výroku A), jakož i pro své vady zrušil další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu a postupem podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o zproštění v napadaném odsuzujícím výroku obžaloby postupem podle §226 písm. a) tr. ř., eventuálně aby zrušil v odsuzujícím výroku A) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 8 To 247/2021, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 6. 2021, č.j. 6 T 58/2018-2101, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu a přikázal věc Okresnímu soudu v Karlových Varech k novému projednání a rozhodnutí.
23. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 16. 3. 2022, č.j. 1 NZO 136/2022-30.
24. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného I. N. , státní zástupce uvedl, že soubor námitek vymezující se proti skutkovým okolnostem podávání žádosti o podmíněné propuštění odsouzeného T. M. směřuje proti hodnocení dokazování soudy nižších stupňů a jeho rozsahu, rozporuje učiněné skutkové závěry a snaží se je ve prospěch obviněného modifikovat. Zdůraznil přitom, že dovolací soud je těmito závěry vázán, kdy ani nově zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétně provedenými důkazy a jejich hodnocením, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů.
25. K námitce obviněného směřující proti neakceptování jeho důkazního návrhu na doplnění dokazování spisovým materiálem policejního orgánu sp. zn. OKFK 2422/TČ 2015, státní zástupce uvedl, že této námitce není možno přisvědčit, kdy s ohledem na stabilizovanou judikaturu zdůraznil, že není povinností soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, ale toliko o navrhovaném důkazu rozhodnout a takové rozhodnutí odůvodnit. V posuzované věci této povinnosti nalézací soud dostál, jak vyplývá z bodu 68. odůvodnění jeho rozhodnutí.
26. K námitkám obviněného zpochybňujících zachování totožnosti skutku a na něj navazující námitky překážky věci rozsouzené státní zástupce uvedl, že výhrady takového způsobu porušení obžalovací zásady mohou jen výjimečně naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud toto porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného, což však není nyní posuzovaný případ. Vznesené námitky podle státního zástupce pramení z chybného chápání pojmu totožnost skutku a změn popisu skutku po dokazování. Poukázal na to, že v projednávané věci nebyly shledány podmínky pro závěr o pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, a to zejména absence jednotícího úmyslu, kdy již při prvním útoku musí pachatel vědět, že budou spáchány útoky další, k čemuž odkázal na bod 9. rozsudku odvolacího soudu. Rovněž zdůraznil, že požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. rozhodně neznamená, že skutek popsaný v žalobním návrhu musí být identický se skutkem ve výroku rozsudku. V průběhu dokazování před soudem může dojít k odpadnutí některých skutečností nebo naopak jejich přibytí. Podstata skutku leží především v jednání a následku tímto jednáním způsobeném, pokud tedy bude zachována alespoň částečná shoda v jednání a následku, bude zachována i totožnost skutku. V projednávaném případě tak mohly být části skutku korigovány vzhledem ke změnám skutkového základu v hlavním líčení, kdy se některé skutkové okolnosti tvrzené obžalobou nepodařilo prokázat. Dále uvedl, že odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího nezaujal prezentaci skutku ani v podobě jednočinného souběhu s úplatkářstvím, kdy by jedním skutkem spáchal obviněný více trestných činů, což mu umožnilo o vyčleněném jednání rozhodnout samostatně, aniž by tímto postupem založil překážku věci rozhodnuté. Nedošlo tak ke dvojímu rozhodnutí o témže skutku v rozporu se zásadou ne bis in idem a k situaci, kdy by existoval zároveň odsuzující i zprošťující výrok.
27. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného, že každý může činit, co není zákonem zakázáno. Poukazovaný ústavní princip zaručený čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv totiž není přiléhavý projednávané věci, neboť se vztahuje na běžného občana a nikoliv na výkon pravomoci soudce v trestním soudnictví. Obviněný se podílel na realizaci soudní moci, kterou je možno uplatňovat pouze v případech, které stanoví zákon. V projednávané věci porušil své povinnosti jako soudce dané §79 odst. 1 a §80 odst. 3 zákona o soudech s soudcích. Pro jím zvolenou intervenci, která měla vyústit v úspěšnou realizaci propuštění obviněného M. z titulu návrhu nohejbalového oddílu, mu nesvědčila žádná tzv. legální licence.
28. K námitce obviněného stran užití zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že ji lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, ale není možno ji shledat opodstatněnou, kdy odkázal na argumentaci obsaženou ve vyjádření k dovolání obviněného J. D., která dopadá i na projednávaný případ.
29. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného I. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně s tím vyslovil souhlas v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
30. Obviněný J. D. v podaném dovolání (č. l. 2233-2337) uplatnil výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
31. Stejně jako spoluobviněný I. N. obviněný silně akcentuje, že odsouzený T. M. splňoval všechny podmínky pro podmíněné propuštění již při prvém veřejném zasedání dne 4. 12. 2015, kdy byla jeho žádost zamítnuta. Následný postup spoluobviněného I. N. dne 7. 1. 2016 byl toliko nápravou jeho pochybení, přičemž k žádnému zvýhodnění ve smyslu ustanovení §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nedošlo. Tato námitka konzistentně uplatňována již od počátku trestního řízení byla vyslyšena až v tomto odvolacím řízení. Odvolací soud aproboval závěr nalézacího soudu, že „ jednání obžalovaných neumožnilo, že byl T. M. podmíněně propuštěn, ale že se tak stalo na podkladě návrhu nohejbalového oddílu T. P.“. Neoprávněnou výhodou mělo být to, že nohejbalový oddíl neměl právní subjektivitu. Krajský soud však upozornil na to, že odsouzený M. mohl být Okresním soudem v XY propuštěn z vlastní iniciativy, pokud by v potřebném směru doplnil dokazování. Ve svých úvahách obsažených zejména v bodech 112. a 113. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se tento soud vyhýbá zásadní otázce, zdali předmětné rozhodnutí ze dne 7. 1. 2016 bylo nezákonné, resp. zda na podkladě nezákonného postupu lze dospět k zákonnému rozhodnutí. Přirovnává tuto otázku k teorii tzv. otráveného stromu, kde dochází k závěru, že pokud by bylo tímto způsobem dosaženo rozhodnutí v neprospěch pachatele, jde o postup nepřípustný.
32. Krajský soud dospěl k závěru, že propuštění odsouzeného T. M. dne 7. 1. 2016 nezákonné nebylo, neboť měl být fakticky propuštěn již 4. 12. 2015. Na podkladě této skutečnosti dospěl soud k závěru, že se jednalo toliko o pokus trestného činu. Zdůvodnění tohoto závěru obsaženo v bodě 72. tohoto rozhodnutí je však podle názoru dovolatele poněkud kusé. Poukazuje na to, že trestný čin podle §329 odst. 1 tr. zákoníku je tzv. předčasně dokonaným deliktem a záleží v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. V posuzovaném případě pak tím, že vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Druhotný úmysl však v projednávané věci není možné shledat, neboť prospěchu odsouzeného T. M. dosaženo nebylo. Samotný odvolací soud totiž konstatoval, že ten měl být propuštěn již týdny předtím. Byť tedy šlo o dokonaný trestný čin na úrovni pokusu, je zřejmé, že z hlediska individuálního objektu (tj. zájmu odsouzeného T. M.) šlo o pokus na nezpůsobilém předmětu útoku. Dovolatel zdůraznil, že onen specifický úmysl dosažení neoprávněné výhody musí být znám i účastníku na trestném činu úřední osoby. Nepostačí vědomí nesplnění nebo porušení povinnosti speciálním subjektem – úřední osobou, ale je zapotřebí znalosti, že jde o dosažení konkrétní výhody konkrétní osoby. Oba obvinění se přitom snažili docílit nezávadného účinku, k čemuž obviněný odkázal na bod 27. odůvodnění usnesení Nejvyššího soud ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1328/2017. Oba si byli vědomi toho, že odsouzený má být propuštěn a jejich snaha směřovala právě k nápravě tohoto stavu, avšak nepřípustnými prostředky. Trestnost takového jednání by měla být podle obviněného hodnocena velmi obezřetně, což však odvolací soud neučinil. S odkazem na odbornou literaturu (viz. Solnař, Fenyk, Císařová, Základy trestní odpovědnosti, Orac: Praha 2003, str. 340) týkající se posuzování společenské nebezpečnosti trestných činů a ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku dospěl k závěru, že jak u něj, tak u spoluobviněného I. N. jsou splněny podmínky pro aplikaci subsidiarity trestní represe z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti podkračující spodní hranici trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů. Oba usilovali o zákonný a spravedlivý cíl, nápravu nedostatků prvého rozhodnutí ze 4. 12. 2015, u něhož krajský soud shledal, že bylo vadné, a to až na hranici kárného provinění soudce. Rozhodnutím o podmíněném propuštění ze dne 7. 1. 2016 tedy odsouzený T. M. zvýhodněn nebyl. V návaznosti na uvedenou argumentaci dále uvádí, že trestní odpovědnost soudce za jeho rozhodnutí je řídkým jevem, ke kterému se vyjádřil Nejvyšší soud například ve věci sp. zn. 8 Tdo 1350/2013, které konstatovalo, že trestní postih soudce za jeho rozhodnutí je vzácným jevem a lze jej uplatnit zejména, když „ rozhodování soudce v konkrétní věci je úmyslně účelové a je vedeno záměrem poškodit konkrétního účastníka soudního řízení nebo ho zvýhodnit. Zvláště pečlivě je třeba v takových případech posoudit i zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku“. Zmiňovanou účelnost však v projednávané věci shledat nelze. Výsledek jednání obviněných, třebaže dosažen až procesně vadnými prostředky, je podle názoru dovolatele zákonný a z hlediska super legem i spravedlivý. Odvolací soud se podle něj zaměřil úzce výlučně na porušení procesních přepisů a opomněl zkoumat nezpůsobilost jednání obžalovaných způsobit nezákonný následek. Nedostatečně se zabýval povahou trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby jako předčasně dokonaného deliktu. Tím porušil předpisy hmotného práva, zejména pak ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
33. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 8 To 247/2021, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci tak, že se dovolatel podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprošťuje.
34. K dovolání obviněného J. D. se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 28. 2. 2022, č. j. 1 NZO 136/2022-13.
35. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, státní zástupce uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod je možné podřadit námitky obviněného z hlediska naplnění objektivní stránky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, a to zejména ve znaku neoprávněného prospěchu. Podle státního zástupce je znak tzv. neoprávněného prospěchu ve skutkové větě a odůvodnění rozhodnutí vyjádřen adekvátně, a to s ohledem na rozsáhlé námitky vznesené v prvním odvolacím řízení a totožné s těmi uplatňovanými v dovolání. Neoprávněný prospěch v projednávané věci byl spatřován ve výkonu pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Dopadá právě na situaci, kdy pachatel porušuje, resp. úmyslně obchází právní předpis či jedná v rozporu s ním, a zároveň je naplněn úmysl přesahující objektivní stránku (tzv. druhý úmysl) přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který se vztahuje k opatření neoprávněného prospěchu jinému. Neoprávněným prospěchem se přitom rozumí jakákoliv výhoda, tj. majetková i imateriální. V nyní posuzované věci lze onu výhodu podle státního zástupce najít v korigování napadnutí věci právě do senátu N. a ve sdílení informací mezi obviněnými, jak je potřeba záruku nohejbalového oddílu T. P. upravit tak, aby mohl být její návrh označen za řádný a obviněný I. N. mohl na jeho základě odsouzeného T. M. podmíněně propustit, a to v přesvědčení, že by bez tohoto nebylo možné odsouzeného podmínečně propustit. Následně mohl obviněný N. označit návrh nohejbalového oddílu T. P. za řádný a na jeho podkladě odsouzeného M. propustit. Bez aktivity obviněných by nebylo možné návrh podaný tímto sdružením projednat ve prospěch odsouzeného M. Oba obvinění si museli být vědomí poskytované výhody, kdy vycházeli z toho, že odsouzený M. nemůže podat další žádost o podmíněné propuštění šest měsíců od právní moci rozhodnutí o jeho předchozí žádosti, od čehož odvíjeli nabídku záruky nohejbalového oddílu T. P. Zároveň státní zástupce dodal, že zneužití pravomoci úřední osoby nadále nebylo spatřováno vyloženě v podmíněném propuštění odsouzeného T. M. z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění jmenovaného představovalo až určitou konsekvenci dokonaného trestného činu. Stabilizovaná skutková zjištění ve věci tak podle státního zástupce umožnila vyslovit závěr o dokonání přečinu, zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť jednání obviněného I. N. naplňovalo všechny znaky trestného činu a byla s ním spjata pomoc obviněného J. D. Zdůraznil, že k naplnění skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není zapotřebí, aby pachatel jinému škodu, újmu nebo prospěch opravdu opatřil, ale postačí, pokud k tomu bude pohnutka pachatele a jeho jednání směřovat. Způsobení škody či opatření prospěchu tvoří až znak kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu předmětného trestného činu. Podle státního zástupce tedy nelze mít za přiléhavý závěr odvolacího soudu, podle něhož skutek kvalifikoval coby pokus přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §21 odst. 1, §24 odst. 1 písm. c) k §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. A to i pokud by se přistoupilo na názor, že skutková podstata trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vykazuje charakter předčasně dokonaného trestného činu, který spadá do množiny trestných činů, které nemohou být spáchány ve formě pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle státního zástupce byl tak odvolacím soudem skutek nesprávně posouzen jako pouhý pokus, ačkoliv došlo k dokonání tohoto trestného činu. Zrušení ze strany dovolacího soudu však brání zákaz reformationis in peius a náprava spočívající v překvalifikování činu na dokonaný přečin tak není možná a je potřeba ji odmítnout.
36. K námitce obviněného týkající se nezpůsobilého předmětu útoku státní zástupce uvedl, že je nutné rozlišovat mezi objektem trestného činu a předmětem útoku, kterým se rozumí konkrétní věc, proti které pachatel útočí, a tím zasahuje objekt trestného činu. Pokus na nezpůsobilém předmětu útoku pak vyjadřuje omyl ve způsobilosti nebo existenci předmětu útoku a současně omyl v existenci nebo zasažitelnosti individuálního objektu trestného činu. Skutková podstata trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby však nevykazuje (hmotný) předmět útoku, a není proto možné uvažovat o pokusu trestného činu na nezpůsobilém předmětu útoku. O pokusu nezpůsobilými prostředky není v podaném dovolání zmínka a podle státního zástupce ani nepřichází v úvahu.
37. K namítanému porušení zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, ale v dané věci nebyl dán prostor pro její uplatnění. Nebyly totiž zjištěny žádné významné skutečnosti, který by vylučovaly použití trestní represe tak, aby posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice neodpovídal ani běžně se vyskytujícím se trestným činům dané skutkové podstaty zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, k čemuž odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012. Zdůraznil, že jednání obviněných zahrnovalo několik rozvíjejících se aktivních kroků, které měly směrovat k podmíněnému propuštění odsouzeného M. z titulu žádosti nohejbalového oddílu T. P. A to od přidělení věci konkrétnímu soudci (obviněnému N.), přes doplňování žádosti až po její vyhodnocení k očekávanému vyřízení věci. Nešlo tedy o drobné nebo o bezvýznamné zvýhodnění jiné osoby, ale o spojení dvou osob reprezentujících různé postavy trestního procesu, přestože mají vykonávat vlastní vliv na průběh trestního řízení a participovat na něm s respektem k základním pravidlům spravedlivého procesu. K poukazované možnosti propustit odsouzeného i bez žádosti státní zástupce uvedl, že v praxi takové rozhodnutí soud zpravidla nečiní, ale rozhoduje spíše na návrh oprávněného subjektu (státního zástupce, ředitele věznice, odsouzeného nebo zájmového sdružení občanů). Uvedl, že „ v důsledku zvoleného jednání obvinění docílili průchodnější formy tohoto určitého dobrodiní pro odsouzeného a navenek i akceptovatelnějšího náhledu na něj, než kdyby postupovali jinak za dodržení pravidel pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přísně vzato právem aprobovaným způsobem.“ Podotknul, že samotná možnost podmíněného propuštění po splnění všech podmínek podléhá úvaze soudu, která musí být náležitě odůvodněna. Jde o mimořádný institut, který otevírá možnost a nikoliv povinnost podmíněně odsouzeného propustit, k čemuž poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 248/15.
38. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně s tím vyslovil souhlas v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
III.
39. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
40. Dovolání obviněných I. N. a J. D. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 8 To 247/2021, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněné vinnými a uložil jim trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
41. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů, kdy obviněný I. N. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a obviněný J. D. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
42. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy .
43. Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 [(jenž byl následně bez obsahových změn zařazen pod písm. h)] i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení dochází podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu na podkladě uplatněného dovolacího důvodu průlom do skutkových zjištění soudu prvního, potažmo druhého stupně.
44. Obviněný I. N. vznesl námitku procesní nepoužitelnosti použitých odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu vydaných na základě příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. Nt 143/2015 a ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. Nt 164/2015. Námitkami obviněného stran použitelnosti a zákonitosti pořízených odposlechů se zabýval jak nalézací soud (v bodech 77. – 95. odůvodnění jeho rozsudku), tak soud odvolací (v bodech 32., 34. a 35. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž oba soudy shodně dospěly k jednoznačnému závěru, že se o provedené odposlechy lze v projednávané věci opřít. V bodě 84. nalézací soud poukázal na to, že zákonnost ani použitelnost příkazů k odposlechu a záznamů telekomunikačního provozu není limitována pouze na věc, ve které byly příkazy vydány, což podpořil mimo jiné i odkazem na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013. V bodě 86. odůvodnění poté po přezkumu vydaných příkazů z hlediska požadavků daných ustanovením §88 odst. 2 tr. ř. konstatoval, že „ veškeré požadavky byly zmíněnými příkazy splněny. “ Zdůraznil přitom splnění formálních předpokladů (odposlechy byly vydány pro konkrétní trestný čin, na nějž se vztahuje oprávnění vydat příkaz, specifikovaly uživatelskou adresu, osobu uživatele, jakož i dobu, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, přičemž tato nepřesáhla čtyři měsíce), tak i požadavků na jejich odůvodnění , neboť uvedené příkazy popisovaly konkrétní skutkové okolnosti, které jejich vydání odůvodňují, a to včetně důvodů stran jejich časovému vymezení. Své úvahy stran zákonitosti a použitelnosti odposlechů v trestním řízení v projednávané věci poté uzavřel konstatováním, že „ nelze dospět k závěru, že by se jednalo o příkazy nezákonné, tudíž o nezákonné odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu .“ K totožnému závěru o použitelnosti odposlechů dospěl i odvolací soud v bodě 32. svého usnesení. V souvislosti s opětovně vznesenou námitkou o místní nepříslušnosti soudu, jenž předmětné příkazy k odposlechu nařídil, odkázal na bod 86. svého předcházejícího rozhodnutí, ve kterém se s touto námitkou vypořádal konstatováním, že „odvolací námitka neodpovídá skutečnosti, jde-li o příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které jsou v projednávané věci důležité .“
45. Na základě žádosti obviněného I. N. o přezkum zákonnosti výše zmíněných příkazů rozhodl Nejvyšší soud podle §88 odst. 8 tr. ř. ve vztahu k pořízeným odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu usnesením ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 4 Pzo 8/2022, a to tak, že podle §314n odst. 1 tr. ř. „ příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. Nt 143/2015, a příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové dne 20. 11. 2015, sp. zn. Nt 164/2015, ohledně navrhovatele I. N., nebyl porušen zákon. “ Vzhledem k tomu, že o zákonnosti odposlechů bylo rozhodnuto výše zmíněným rozhodnutím, které se přesvědčivě a obsáhle vypořádalo s veškerými námitkami obviněného, nezbývá, než na něj odkázat, a připomenout jeho stěžejní závěry. V bodě 35. odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud shrnul obsáhlou podrobnou argumentaci a dospěl k tomu, že „ v případě prvního příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (sp. zn. Nt 143/2015), měla soudkyně nepochybně k dispozici dostatek relevantních podkladů, na základě nichž bylo možné vydat odůvodněné rozhodnutí sui genereis o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, když tyto předložené podklady vzbuzovaly důvodné podezření z možného páchání tvrzené trestné činnosti. Pozdější příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. Nt 164/2015, pak již reagoval na zjištěné skutečnosti a informace z odposlechu povoleného na základě příkazu soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. Nt 143/2015, když současně probíhala i další operativní činnost policejního orgánu, mimo jiné sledování osob a věcí stran osoby navrhovatele – soudce N. (§158d odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. ř.), což vyplývalo z návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu stran e-mail navrhovatele. “ Na závěry uvedené výše navázal Nejvyšší soud v bodě 36., kde se vypořádal s námitkou obviněného, že předmětné příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu nejsou dostatečně odůvodněny. Konstatoval, že „ údaje tvrzené v návrhu na vydání prvního příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu měly reálný podklad. …V dané věci není pochyb o tom, že v době povolování předmětných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu nepochybně existovalo důvodné podezření, že mohlo a může docházet k páchání trestné činnosti navrhovatelem související s jeho postavením ve funkci soudce .“ V uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjádřil i k otázce tvrzené místní nepříslušnosti Okresního soudu v Hradci Králové, jehož soudkyně odposlechy nařizovala, a této námitce stejně jako odvolací soud nepřisvědčil. Jak vyplývá z bodu 21. odůvodnění, tak na podkladě předloženého spisového materiálu považoval za zřejmé, že „ k zahájení úkonu trestního řízení v předmětné věci vedené Národní centrálou proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ústí nad Labem, 3. oddělení, č. j. NCOZ-1480/TČ-2016-417403 (původně vedeno Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, Službou kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ústí nad Labem pod č. j. OKFK-2422/TČ-2015-252201) došlo dne 25. 9. 2015 ve věci podezření ze spáchání shora uvedených trestných činů právě osobou obviněného I. N. a K., státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v XY. Tato skutečnost byla důvodem, že usnesením ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 1 KZN 70/2015 se vyloučil podle §31 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. JUDr. Jan Jakovec, krajský státní zástupce v Ústí nad Labem, z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci, neboť osobně znal oba podezřelé. Následně bylo Vrchním státním zastupitelstvím v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 1 VZN 1892/2015, podle §12a odst. 2, odst. 5 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, rozhodnuto, že předmětná trestní věc se odnímá Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem a přikazuje se Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové, když důvodem takového postupu bylo vyloučení vedoucího Krajského státního zástupce JUDr. Jana Jakovce z vykonávání úkonů trestního řízení. Podle §26 odst. 1 tr. ř. je pak k provádění úkonů přípravného řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Lze tak uzavřít, že v dané věci není pochyb o tom, že o vydání napadených příkazů rozhodl místně příslušný soud. “ Rovněž se vyjádřil k námitce obviněného, že byl postupem státní zástupkyně zbaven možnosti se proti nařízeným odposlechům bránit. Učinil tak v bodě 53. odůvodnění, kdy připomněl, že informace podle příslušného ustanovení §88 odst. 8 tr. ř. byla zaslána v právě projednávané věci po právní moci rozhodnutí, kterým byla pravomocně skončena. Jím poukazovaná spisová značka policejního spisu OKFK-2422/TČ-2015 představuje spisovou značku spisu vztahující se k podmíněnému propuštění A. N., kde došlo následně k vyloučení věci, která byla vedena Národní centrálou proti organizovanému zločinu, Službou kriminální policie a vyšetřování, expoziturou Ústí nad Labem, 3. oddělením, pod č. j. NCOZ-1480/TČ-2016-417403. Byla mu tedy dána možnost se bránit proti jím tvrzené nezákonnosti odposlechů vztahujícím se k jeho osobě, čehož dokladem je mimo jiné i samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 8/2022. Nelze proto než uzavřít, že předmětné odposlechy není možné považovat za nepřípustný důkaz. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v projednávané věci byly předmětné odposlechy použitelnými a zákonnými důkazy splňujícími veškeré podmínky kladené trestním řádem, a bylo tak možné na jejich základě vyvozovat příslušná skutková zjištění a z nich vyplývající stabilizovaný skutkový stav věci pak bylo možno právně hodnotit, jak učinily jak nalézací, tak odvolací soud.
46. Dále obviněný I. N. brojil proti zamítnutí jeho důkazního návrhu na doplnění dokazování spisovým materiálem policejního orgánu sp. zn. OKFK 2422/TČ 2015, kteroužto námitku je možné vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů. Jedná se však o námitku nedůvodnou.
47. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
48. Je třeba uvést, že nalézací soud se návrhem obviněného na provedení dokazováním spisem sp. zn. OKFK-2422/TČ-2015, který navrhl obhájce obviněného I. N. v přípisu ze dne 7. 12. 2019 (č. l. 1707 spisu), zabýval a o uvedeném návrhu rozhodl v hlavním líčení dne 17. 4. 2019 tak, že jej zamítl. Svůj postup odůvodnil jednak bezprostředně při tomto rozhodnutí (č. l. 1806 spisu), jednak v bodech 68. a 85. odsuzujícího rozsudku ze dne 8. 6. 2021. Poukázal na to, že „soud není oprávněn zkoumat důvodné podezření ze spáchání trestného činu směřující k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu z jiného trestního řízení“ , tedy ve věci, v níž byl obviněný I. N. prověřován v souvislosti s podmíněným propuštěním A. N., a v rámci něhož byly nařízeny odposlechy převzaté v projednávané věci. Odvolací soud v bodě 33. svého rozsudku pak postupu nalézacího soudu přisvědčil s konstatováním, že nalézací soud „ ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč nepřisvědčil všem důkazním návrhům “ a pro stručnost odkázal na body 68. a 69. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že se důkazním návrhem vzneseným obviněným soudy řádně zabývaly, rozhodly o něm procesně korektním způsobem a svůj postup náležitě odůvodnily, čímž dostály svým povinnostem daných jim judikaturou a trestním řádem. Námitce obviněného stran tzv. opomenutých důkazů, resp. bezdůvodně neprovedeného důkazu policejním spisem sp. zn. OKFK-2422/TČ-2015 tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
49. Ve vztahu k námitce tzv. extrémního nesouladu vznesené obviněným I. N. Nejvyšší soud uvádí, že nesoulad mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karlových Varech, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé v projednávané věci, neshledal. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své závěry založily na obsáhlém dokazování, jehož obsah nalézací soud shrnul v bodech 33. –71. a 75. odůvodnění odsuzujícího rozsudku. V bodech 96. - 125. rozsudku pak shrnul své hodnotící úvahy ve vztahu k provedenému dokazování, kdy stabilizovaná skutková zjištění ve vztahu k dovolatelům zastřešil v bodech 126. – 146. rozsudku příslušnou právní kvalifikací. Se zjištěným skutkovým stavem se až na jednu nepodstatnou výjimku ztotožnil i odvolací soud, když v bodě 64. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „ soud prvního stupně totiž ve svém rozsudku poukázal na řadu konkrétních důkazů, o které opřel své skutkové závěry. Z jeho rozhodnutí jsou zřejmé i úvahy, kterými se řídil, když provedené důkazy hodnotil. To platí s jedinou výjimkou, a sice že v uvedeném rozhodnutí nereagoval na nově opatřené stanovy T. P., které si opatřil na podkladě pokynu odvolacího soudu. Zdejší soud již řekl, že se tyto stanovy neodchylovaly od podoby z jiné doby, ale v té byly ve spise už předtím, než soud prvního stupně vydal v této věci první odsuzující rozsudek. Právě uvedený nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku tudíž nelze považovat za podstatný .“ O skutková zjištění učiněná nalézacím soudem se pak opřel při odlišném právním posouzení věci, jak vyplývá z bodu 141. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
50. K samotné otázce existence vzájemné dohody se opakovaně vyjádřil nalézací soud, a to na podkladě provedeného dokazování, a to zejména zachycených telefonických rozhovorů mezi obviněnými a obviněným J. D. a odsouzeným T. M. V části III. nalézacím soudem označené jako „Chronologický přehled založený na důkazní situaci“ a zejména v bodech 35., 40. až 41. rekapituloval obsah rozhovorů mezi obviněnými a v bodě 42. mezi obviněným J. D. a svědkem T. M., a to s uvedením konkrétních protokolů o sledování, z kterých obsah jejich hovorů dovozoval. Bylo postaveno na jisto, že obviněný I. N. se dohodl s obviněným J. D. na postupu při podání žádosti, a to včetně konkrétního data a konkrétního času podání žádosti. Jejich cílem přitom bylo, aby o podané žádosti o podmíněné propuštění rozhodoval právě obviněný I. N. Po podání žádosti se potom obviněný I. N. výslovně ujišťoval, zda byla žádost o podmíněné propuštění podána ve smluvený čas, a ujišťoval obviněného J. D., že vše proběhlo v pořádku. Příčinou takto koordinovaného postupu, kdy soudce ve spolupráci s advokátem určí, kdo bude danou věc projednávat a soudce následně po podání žádosti ujistí advokáta, že vše je v pořádku, nemohlo být nic jiného než předchozí dohoda obviněných. Jejich chování, kdy si obvinění opakovaně telefonovali, aby ustálili nejlepší čas pro podání žádosti, tak aby s co možná největší pravděpodobností věc napadla do senátu obviněného I. N., by totiž bez předchozí dohody postrádalo jakýkoliv smysl. Jak přiléhavě podotkl nalézací soud v bodě 96. svého rozsudku, „ nelze totiž shledat žádný jiný důvod k tomu, aby se soudce tak aktivně zajímal o podanou žádost, a zejména o to, zda je již podána v konkrétním čase a tudíž ke konkrétnímu datu, jak to činil právě obžalovaný. “ Ani jeden z obviněných navíc nedokázal vysvětlit, proč spolu aktivně konzultovali konkrétní datum a čas, kdy má být žádost podána (bod 100. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud podotýká, že již z výše zmíněného je zřejmé, že nalézací soud své závěry nezaložil na domněnkách, jak uvádí obviněný I. N., ale na provedených důkazech, kdy je možné poukázat zejména na výše zmíněné body odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud se se skutkovými závěry nalézacího soudu plně ztotožnil.
51. Namítl-li obviněný I. N., že nebyl zjištěn čas ani místo uzavření dohody zmiňované v odsuzujícím rozsudku jak nalézacího, tak odvolacího soudu, Nejvyšší soud připomíná závěr vyslovený ve svém usnesení ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 Tdo 858/2019, kdy konstatoval, že „ pokud v rámci skutkového děje zůstaly některé nikoli zcela vyjasněné momenty, které se následně projevily ve skutkové větě výroku o vině vyjádřeními zmiňovanými obviněným v dovolání, tzn. „v přesně nezjištěném místě“ apod., jedná se o momenty nemající zásadní vliv na právní posouzení věci (pokud je např. zřejmé, že určitá skutečnost nastala, nemusí být významné, na kterém místě se tak stalo). “ Odvolací soud se vyjádřil i k námitce obviněného I. N. o nedostatečném zohlednění výpovědi J. M. ve vztahu k zodpovězení otázky, kdo určil čas podání druhé žádosti o podmíněné propuštění, kdy zdůraznil, že svědek J. M., syn odsouzeného T. M., rozhodně neurčil dobu podání druhé žádosti o podmíněné propuštění, což jednoznačně dokládají telefonáty mezi odsouzeným T. M. a J. D. (na č. l. 1256 a 1270 spisu). Tyto telefonáty svědčí o koordinaci podání druhé žádosti o podmíněné propuštění, kdy rozhodující nebyla vůle odsouzeného T. M., ani jeho syna J. M. Nejvyšší soud shrnuje, že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), a které bylo potřebné pro meritorní rozhodnutí, přičemž rozhodnutí soudů obou stupňů splňuje všechny požadavky stanovené §125 tr. zákoníku.
52. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , uplatněného oběma obviněnými, je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
53. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
54. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
55. Nejvyšší soud dále s ohledem na argumentaci obou obviněných připomíná, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
56. Jak je uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel. Jestliže pak obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů §[265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), g) a m)].
57. Oba obvinění se vymezili proti právní kvalifikaci jejich jednání jako pokusu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [v případě obviněného J. D. ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku].
58. K výše zmíněným námitkám Nejvyšší soud uvádí, že zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba , která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
59. Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob.
60. Následek spočívá již v samotném narušení výkonu pravomoci úřední osoby, tedy v tom, že došlo k tomuto výkonu v rozporu s objektivním právem. Poruchový následek v podobě konkrétní škody, jiné újmy či prospěchu vyžadován není (srov. III ÚS 6/2000). Striktně vzato nejde o činnostní trestný čin, ale o trestný čin výsledečný, neboť poruchový následek spočívá již v samotné skutečnosti výkonu pravomoci úřední osoby stanoveným protiprávním způsobem ve specifickém nekalém úmyslu, tedy v tom, že byla veřejná moc zneužita a vykonávána v rozporu se svým účelem (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2580).
61. Obviněný I. N. namítl, že nebyly naplněny formální znaky trestného činu kladeného mu za vinu, konkrétně pak, že z ničeho nevyplývá, že by nemohl vyzvat obhájce k doplnění návrhu či mu emailem poukázat na komentář k §6 tr. zákoníku, kdy zároveň zdůraznil ústavně zaručený princip podle čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny, tedy že každý může činit to, co není zákonem zakázáno.
62. Specifikum trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu, je jeho omezení na vymezenou skupinu osob, resp. na výkon jejich povolání. Veřejní činitelé (v rámci stávajících právních předpisů se užívá výrazu „úřední osoba“) jsou osoby podílející se na plnění úkolů společnosti a státu a požívající přitom pravomoci, které jim v rámci jejich odpovědnosti za splnění těchto úkolů byly svěřeny. Jedná se o speciální subjekt, jehož vymezení je obsaženo v ustanovení §127 tr. zákoníku. Obviněný vykonával funkci soudce, a jako takový byl nadán právy a povinnostmi příslušejícími jeho funkci, a byl tedy speciálním subjektem – úřední osobou ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
63. U pojmu vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3148). Obviněnému je kladeno za vinu porušení §79 odst. 1 a §80 odst. 3 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen „zákon o soudech a soudcích“).
64. Podle §79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích jsou soudci a přísedící při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem.
65. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zákonem je soudce vázán vždy, a to bez ohledu na svůj názor na jeho správnost. Princip vázanosti soudce zákonem soudci proto neumožňuje, aby při svém rozhodování zákon sám o své vlastní vůli nerespektoval proto, že je přesvědčen o jeho vadnosti (Komentář: Zákon o soudech a soudcích, 1. vydání, 2015, s. 208 – 209).
66. Podle §80 odst. 3 písm. a) zákona o soudech a soudcích je soudce povinen vykonávat svou funkci v souladu se zájmem na řádném výkonu soudnictví. Při své rozhodovací činnosti soudce a zejména je povinen poskytnout každému účastníku řízení nebo straně soudního řízení anebo jejich zástupcům plnou možnost k uplatnění jejich práv; nesmí však od nich, s výjimkou případů stanovených zákony o řízení před soudy, jednostranně přijímat nebo jim podávat informace nebo s nimi jednat o skutkové podstatě projednávané věci nebo o procesních otázkách, které na ni mohou mít vliv.
67. Nalézací soud v bodě 137. odůvodnění rozsudku dospěl při posuzování trestné činnosti obviněného I. N. k závěru, že byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to po stránce objektivní i subjektivní a v bodě 138. odůvodnění rozsudku rozvedl, jakým jednáním konkrétně obvinění naplnili skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Poukázal na to, že obviněný I. N. v postavení soudce nejprve instruoval obviněného J. D., vystupujícího jako obhájce odsouzeného T. M., tak aby podaná žádost o podmíněné propuštění byla přidělena s největší pravděpodobností do jeho senátu. Poté, co mu k rozhodnutí předmětná žádost o podmíněné propuštění byla podle rozvrhu práce přidělena, mu uděloval podrobné pokyny ke změně žádosti a jejímu doplnění tak, aby mohl následně posoudit jako žádost občanského sdružení a na jejím podkladě odsouzeného T. M. propustit. Řízení o podmíněném propuštění vedeném u Okresního soudu v XY pod sp. zn. 2 PP 265/2015 ovlivňoval s cílem zvýhodnit odsouzeného T. M., a to tím, že jeho obhájci obviněnému J. D. poskytoval informace mající klíčový vliv na projednávanou věc. Tímto jednáním „porušil povinnosti soudce, které mu ukládá §79 odst. 1 a §80 odst. 3 písm. a) zákona o soudech a soudcích. Obviněný N. tak opatřil neoprávněný prospěch odsouzenému T. M., neboť pokud by nedošlo k neoprávněným zásahům do projednávané věci instruováním obhájce k doplnění žádosti tak, aby mohla být posouzena jako návrh občanského sdružení na podmíněné propuštění, nemohlo by být o žádosti odsouzeného T. M. rozhodováno, jelikož byla podána v sankční lhůtě podle §331 odst. 1 tr. ř., a tudíž by na podkladě dané žádosti nemohlo být rozhodnuto na podkladě této žádosti o jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.“
68. Jak zdůraznil odvolací soud v bodě 61. odůvodnění svého rozsudku, nešlo o obecné právní porady, nýbrž o konkrétní instrukce, jak postupovat ve věci, kterou měl obviněný I. N. rozhodnout. Instrukce, co je třeba udělat, jak konkrétně žádost doplnit a které dokumenty doložit, přičemž měl nepochybně za cíl docílit takového procesního stavu, aby na podkladě podaného návrhu a nabídky záruky nohejbalového oddílu T. P. bylo možné odsouzeného T. M. podmíněně propustit. Jednalo se přitom o porady v rozporu s ustanovením §80 odst. 3 písm. a) zákona o soudech a soudcích.
69. S ohledem na výše řečené nemůže obstát námitka obviněného, že mu žádné ustanovení trestního řádu nezapovídalo poučit obviněného J. D. o nedostatcích jeho podání, přičemž silně akcentoval ústavně právní zaručený princip podle čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny. Zmíněná ustanovení především garantují svobodu fyzické a právnické osoby chovat se nebo jednat (případně se zdržet jednání) v právních i jiných vztazích způsobem, který sama uzná za vhodný; vyjadřuje se tak respekt k autonomní sféře jednotlivce a k projevům jeho osobnosti. Limity této svobody však tvoří zákazy některých jednání. (Ústava České republiky, 2. vydání, 2016, s. 36-37: V. Sládeček, J. Syllová). Jak přiléhavě podotkl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, I. N. v projednávané věci nevystupoval jako soukromá osoba, ale jako soudce, tedy nositel veřejné moci. Orgány veřejné moci musí dodržovat své zákonem stanovené kompetence a nesmí je překračovat (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy). Oprávněny jsou jednat jen tehdy, pokud to zákon výslovně stanoví, musí dbát mezí svých kompetencí a konkrétní výkon musí co nejvíce šetřit autonomní sféru jednotlivců. Za protiústavní je tak třeba považovat zejména svévoli (libovůli) v činnosti těchto orgánů. V demokratickém právním státě se každý může spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nebude zklamán (Šimíček In: Bahýľová, Filip, Molek, Podhrázký, Suchánek, Šimíček, Vyhnánek 2010 s. 56). Obviněný I. N. tudíž mohl při výkonu funkce soudce využívat pouze oprávnění výslovně přiznaných zákonnou úpravou. V projednávaném případě tedy porušil oprávnění dané trestním řádem a zákonem o soudech a soudcích, když jednak podrobně instruoval obviněného J. D., aby podal žádost o podmíněné propuštění v určitý den a hodinu, tak aby byla přidělena s největší pravděpodobností do jeho senátu, a následně ho podrobně a konkrétně instruoval o procesních otázkách, tak aby mohl o dané žádosti kladně rozhodnout. Jeho námitce proto není možné přisvědčit. O porušení §79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích ostatně vypovídá i to, že v jiných řízeních obviněný I. N. s předčasnými žádostmi o podmíněné propuštění zacházel diametrálně odlišně, kdy odsouzené upozornil na předčasnost jejich žádosti a oni ji poté vzali zpět (č.l. 1359- 1461 spisu). Jak vhodně poznamenal odvolací soud v závěru bodu 44. odůvodnění svého rozsudku „I to dokládá, že v dané věci šlo o nepřípustný klientelismus.“ Jako nepatřičný je rovněž potřeba odmítnout poukaz obviněného I. N. na civilně procesní úpravu. V reakci na totožnou argumentaci odvolací soud správně zdůraznil, že řízení o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody je řízením trestním, na které se vztahují trestněprávní předpisy, které rozhodně neumožňují, aby soud „tomu, kdo nabízí záruku, vedl ruku tak, aby uvedená záruka byla způsobilá dosáhnout cíle, který sleduje“ (bod 60. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Informace poskytované obviněným I. N. a použité obviněným J. D. byly právě takovými informacemi, jejichž sdělování zapovídá již mnohokrát citované ustanovení §80 odst. 3 písm. a) zákona o soudech a soudcích.
70. Oba obvinění shodně namítají, že v jejich věci nelze dovodit naplnění znaku druhotného, resp. specifického úmyslu, který spočívá v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. A to s ohledem na závěr odvolacího soudu, že odsouzený T. M. mohl být propuštěn již při rozhodování o první žádosti o podmíněném propuštění, nebo i bez návrhu. Nelze proto dospět k závěru, že by svým jednáním zajistili odsouzenému T. M. neoprávněnou výhodu, neboť rozhodnutí jej propustit nebylo nezákonné.
71. Nejvyšší soud s ohledem na shora vznesenou námitku připomíná, že v případě trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku musí z hlediska zavinění úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
72. Znak „ v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch “ charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání trestného činu postačí, když pachatel, veden touto pohnutkou, nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci úřední osoby, a není třeba, aby škoda skutečně vznikla anebo aby pachatel skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch (R 25/1975).
73. Neoprávněným prospěchem se přitom rozumí jakákoliv neoprávněná výhoda, materiální i imateriální. V projednávané věci obviněný I. N. porušil své povinnosti jakožto soudce stanovené v §79 odst. 1 a §80 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, když za pomoci obviněného J. D. plnícího jeho instrukce nejprve zajistil, aby o podmíněném propuštění odsouzeného T. M., jehož zastupoval právě obviněný J. D., sám rozhodoval a v navazující části jednání ho podrobně instruoval, jak je třeba návrh, resp. záruku nohejbalového oddílu T. P. upravit tak, aby ji bylo možné považovat za žádost občanského sdružení, neboť byl přesvědčen, že by bez ní nebylo možné o podané žádosti kladně rozhodnout. Důsledkem tohoto jednání pak byla situace, kdy mohl obviněný I. N. označit návrh nohejbalového oddílu T. P. za řádný (což však nebylo objektivně možné s ohledem na pozdější zjištění odvolacího soudu, že nohejbalový oddíl T. P. sám o sobě neměl právní subjektivitu) a na jeho podkladě odsouzeného T. M. podmíněně propustil. Bez uvedené aktivity obou obviněných by se nedal návrh nohejbalového oddílu T. P., jako zájmového sdružení občanů, projednat soudcem ve prospěch odsouzeného T. M. Obvinění si museli být vědomi poskytované výhody, neboť vycházeli z toho, že odsouzený T. M. nemohl podat další žádost o podmíněné propuštění dříve než šest měsíců od právní moci rozhodnutí o jeho předchozí žádosti, od čehož odvíjeli nasměrování na nabídku záruky ze strany nohejbalového oddílu T. P. za dovršení nápravy odsouzeného. Dlužno dodat, že obvinění ve svých dovoláních nezohledňují změny popisu skutku po prvním kasačním zásahu odvolacího soudu, kdy před kasačním zásahem odvolacího soudu byl neoprávněný prospěch spatřován v samotném vydání rozhodnutí o podmíněném propuštění odsouzeného T. M. na podkladě žádosti nohejbalového oddílu T. P. Poté však došlo k úpravě popisu skutku tak, že znak neoprávněného prospěchu spočíval v ovlivňování řízení, porušování povinnosti soudce, a neoprávněných zásazích do projednávané věci tak, aby mohlo být podle jejích názoru posouzen jako návrh občanského sdružení na podmíněné propuštění. Zdůrazňování obviněných, že s ohledem na to, že odsouzený T. M. mohl být podmíněně propuštěn i bez návrhu, nemá význam, neboť oba obvinění měli vzhledem ke zvolenému postupu (jinak by logicky zvolili cestu odvolacím soudem poukazovaného ustanovení §331 tr. ř.) evidentně za to, že činí úkony, bez kterých by nešlo odsouzeného T. M. podmíněně propustit (srov. bod 44. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
74. K námitce obviněného J. D., že v dané věci šlo pouze o nápravu závadného stavu a jednáním obviněných mělo být dosaženo nezávadného účinku, kdy poukázal na to, že specifický úmysl hlavního pachatele musí být znám i pomocníkovi podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, Nejvyšší soud shodně jako shora připomíná, že obviněným není kladeno za vinu samotné podmíněné propuštění odsouzeného T. M., ale nezákonné prostředky, které k tomuto zvolili. Nalézací soud v bodě 138. odůvodnění rozsudku přiléhavě shrnul, že obviněný J. D. „ plnil veškeré pokyny obžalovaného N., nejprve podal žádosti ke dni a času, na němž se s obžalovaným N. domluvil, poté dodal obžalovaným N. požadované dokumenty vztahující se k projednání záruky v občanském sdružení a nakonec doplnil návrh občanského sdružení na podmíněné propuštění odsouzeného M. tak, jak to obžalovaný požadoval v emailu ze dne 29. 1. 2015, a to vše činil v úmyslu zaopatřit neoprávněný prospěch odsouzenému T. M. Obžalovaný D. tak svým postupem pomáhal obžalovanému N. v tom, že vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu o soudech a soudcích a zároveň umožnil a usnadnil obžalovanému N., aby jako soudce opatřil neoprávněný prospěch jeho klientovi T. M. “ S ohledem na jeho profesi mu muselo být zjevné, že se jedná o mimořádně nestandardní a nezákonný postup obviněného I. N. činěný za účelem vytvoření procesních podmínek pro kladné rozhodnutí o podmíněném propuštění odsouzeného T. M. (srov. bod 94 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S uvedenými závěry se Nejvyšší soud nemůže než ztotožnit a dodává nadto, že celý společenský systém, resp. jeho stabilita spočívá na respektu k právnímu řádu, k respektování zakotvených pravidel a způsobů, kterými se lze dobrat kýženého pozitivního výsledku. Ignorování nebo ohýbání stanovených zákonných pravidel proto nelze přehlédnout, natož aprobovat. Jeho námitce proto nelze přiznat relevanci.
75. Naplnění znaku skutkové podstaty „ opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch “ u přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku nutno posuzovat v souvislosti s intenzitou naplnění i všech ostatních znaků skutkové podstaty tohoto přečinu, aby při zohlednění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku se zřetelem k povaze a závažnosti činu bylo možno zřetelně rozlišit, zda jde o trestný čin nebo o jinou formu společensky sankcionovaného jednání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 830/2017).
76. Ve vztahu k námitce obviněných, že soudy neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe možno uvést, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
77. Zásada subsidiarity trestní represe, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
78. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, např. právě obviněným poukazované kázeňské řízení ve smyslu služebního zákona, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v projednávaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
79. K otázce užití subsidiarity trestní represe se obsáhle vyjadřovaly ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů (nalézací soud v bodech 140. - 146., odvolací soud pak v bodech 80. – 81. a 110. – 113.). Nalézací soud v bodě 142. odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že „ačkoli je jednání obžalovaných postižitelné v kárném řízení, skutek, jehož se dopustili obžalovaní, již přesahuje meze, ve kterých by byl dostatečný postih u obžalovaného N. podle zákona o soudech a soudcích a u obžalovaného D. podle zákona o advokacii. Společenská škodlivost je již zvyšována prostředím, v kterém byla činnost spáchána, jelikož se jí dopustil soudce a advokát v souvislosti s projednáním a rozhodnutím věci v trestním řízení. “ Ke stejnému závěru pak dospěl odvolací soud v bodě 81. svého odůvodnění, kdy zdůraznil, že obviněný I. N. dal obviněnému J. D. opakovaně podrobné rady, jak postupovat v záležitostech přímo souvisejících s podstatou projednávané věci a obviněný J. D. byl o poznání aktivnější, kdy jednak koordinoval podání žádosti o podmíněné propuštění, zajišťoval veškeré dokumenty od nohejbalového oddílu T. P., a to včetně jejich dalších úprav, tak aby vyhovovaly instrukcím I. N.
80. Ve vztahu k obviněnými poukazované skutečnosti, že odsouzený T. M. splňoval podmínky pro podmíněné propuštění již v době rozhodování o první žádosti, a mohl být tedy propuštěn i bez návrhu, Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na přiléhavý závěr nalézacího soudu v bodě 144. odůvodnění jeho rozsudku, kde uvedl, že „obžalovaný N. za spolupráce obžalovaného D. zcela prolomil právo na spravedlivý proces, které je základním pilířem demokratického státu, když nepřípustně zasahoval do projednání podmíněného propuštění, a byl-li by proces veden nestranně a spravedlivě, nemohla být žádost T. M. projednána a nemohl být na podkladě této žádosti propuštěn na svobodu. Je zcela nepřípustné, aby bylo konstatováno, že na základě vadného řízení, a případně nesprávného rozhodnutí, zakládalo snížení společenské škodlivosti trestní jednání, které domněle vedlo k správnému výsledku. “ S citovaným názorem nalézacího soudu se nelze než ztotožnit. Nadto možno uvést, že společenskou škodlivost jednání obviněných mimo již výše poukazovaných skutečností zvyšuje i narušení ve víru ve spravedlivost justice jako takovou ze strany jak odborné, ale hlavně laické veřejnosti. Rozhodně proto nelze dospět k závěru, že jednání, pro které byli obvinění uznáni vinnými, podkračuje svou závažností spodní hranici trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty a že by postačovalo uplatnění kárné odpovědnosti podle zákona o soudech a soudcích či zákona o advokacii. Dlužno dodat, že v obou případech by nemohli být kárně postiženi s ohledem na dobu od spáchání jednání kladeného jim za vinu.
81. Nejvyšší soud shrnuje, že obvinění uplatnili výše uvedené námitky téměř totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
82. Nelze však přisvědčit ani těm námitkám obviněných, které uplatnili až v podaných mimořádných opravných prostředcích. Ač se totiž jedná o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, námitce obviněného I. N. nelze přisvědčit a námitce uplatňované obviněným J. D. sice přisvědčit lze, ale s ohledem na zákaz reformationis in peius nelze na jejím podkladě přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí.
83. Obviněný I. N. soudu vytýkal, že nebyla zachována totožnost skutku, neboť skutek uvedený v obžalobě, projednaný v hlavním líčení, a skutek, pro který byli společně s obviněným J. D. uznáni vinnými, nelze považovat za totožný. Nejvyšší soud připomíná, že zmíněný institut je institutem nikoli trestního práva hmotného, nýbrž trestního práva procesního (je upraven v ustanovení §220 tr. ř.). Už proto jej pod dovolací důvod podle §265b dost. 1 písm. h) tr. ř. vůbec nelze podřadit. Nejvyšší soud opakovaně a pro úplnost dodává, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 553/2009).
84. V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v §160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 Tdo 81/2018).
85. Skutek musí být přesně označen s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby. Z hlediska zachování totožnosti skutku však může soud rozhodnout o žalovaném skutku jen za předpokladu, že je zároveň zachovaná totožnost mezi skutkem uvedeným v žalobním návrhu a skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1, odst. 5 tr. ř. Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. V rámci obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a §220 odst. 3 tr. ř. se podává, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obžalovaného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1962, sp. zn. 2 Tz 13/62, uveřejněné pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1963, sp. zn. 6 Tz 21/63, uveřejněné pod č. 19/1964 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1971, sp. zn. 6 Tz 33/71, v odůvodnění, uveřejněné pod č. 9/1972 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1973, sp. zn. 2 Tzf 2/73, uveřejněné pod č. 64/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 1980, sp. zn. 6 Tz 40/80, uveřejněné pod č. 24/1981 Sb. rozh. tr. či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněné pod č. 21 ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Mimo jiné bude totožnost skutku zachována též za předpokladu, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v předchozích případech alespoň částečně shodné, musí být shoda ovšem v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu ; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, uveřejněný pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Totožnost skutku zůstane zachována, jestliže odpadnou nebo se změní některé skutečnosti uvedené v obžalobě (usnesení o zahájení trestního stíhání), které se vztahují k jiným okolnostem než k relevantnímu jednání nebo následku. Nebude-li shoda mezi následkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím, který vyšel najevo v dalším řízení, může udržovat totožnost skutku totožnost jednání. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jeho jednání v obžalobě (blíže srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2719-2724). Je vhodné zdůraznit, že posouzení otázky zachování totožnosti skutku není odvislé na změnách jeho právního posouzení. Právním posouzením skutku v obžalobě, jak již bylo uvedeno, není soud vázán. Odchylné právní posouzení skutku samo o sobě není v rozporu s obžalovací zásadou, přičemž není rozhodné, zda je důvodem odchylného právního posouzení chybné právní posouzení v obžalobě nebo až změna vyplývající z výsledků hlavního líčení. Odlišná právní kvalifikace může být výsledkem jiného právního názoru soudu i při zcela shodných skutkových okolnostech v obžalobě a v rozsudku. Není vyloučeno, že může spočívat v jiném, změněném posouzení účasti obviněných na spáchání stíhaného trestného činu. Podle praxe soudů tak není porušením tzv. zásady totožnosti skutku, jestliže jedna a táž účast pachatele na něm posouzená v obžalobě jako pachatelství (či spolupachatelství) je soudem kvalifikována jako pomoc k tomuto trestnému činu (k tomu např. rozhodnutí publikované pod č. 101/1998 v časopise Soudní rozhledy). V závislosti na tomto posouzení se může měnit i popisu samotného skutku, je-li totožnost skutku zachována.
86. Předně považuje Nejvyšší soud za nutné vyřešit otázku, o kolik skutků se v projednávané věci jednalo, resp. jestli se jednalo o 3 samostatné skutky, jak nakonec uzavřel odvolací soud či o skutek jediný tvořený dílčími útoky ve smyslu ustanovení §116 tr. zákoníku, resp. jestli výrokem odvolacího soudu bylo rozhodnuto protichůdně o tomtéž skutku.
87. Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
88. Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být současně dány:
a) útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu,
b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost),
c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a
d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost).
89. Subjektivní souvislost spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru , který zde musí být již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku , neboť jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele.
90. Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu (od stejnorodého vícečinného souběhu), je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. R 3/1972).
91. Jednotný záměr je třeba v trestním řízení dokazovat a je ho možno vyvodit např. ze stejnorodého způsobu jednání, když pachatel odcizuje stále stejné předměty, z objektivních souvislostí, jako je doba a místo spáchání jednotlivých dílčích útoků apod. Vždy je však třeba hodnotit všechny zjištěné okolnosti komplexně (srov. R 46/1967). (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1287-1291).
92. Nalézací dospěl v bodech 127. a 128. odůvodnění svého rozsudku k závěru, že v jednání obviněných spatřuje jednočinný souběh trestných činů. Předtím než aplikoval na popis skutku předmětná skutková zjištění, tak vyhodnotil skutek prezentovaný v obžalobě jako jednočinný souběh, když dospěl k závěru, že „ obžaloba klade obžalovanému za vinu, že přijetí úplatku mělo přímou souvislost a zcela navazovalo na ovlivňování řízení o podmíněném propuštění, v důsledku kterého měl být úplatek předán. Jednání obžalovaných vůči první žádosti je jen dílčím bodem, kdy v dané fázi došlo k ovlivnění přidělení věci N., a bylo nezbytný předpokladem následného postupu obžalovaných. Odvolací soud konstatoval, že okresní soud neuvedl žádné důkazy, které by prokazovaly úmysl obžalovaného N. opatřit výhodu. To však okresní soud ani nemohl, protože nedospěl k závěru, že se jedná o dva skutky, příp. o pokračování v trestném činu. Jednání obžalovaných v řízení o první žádosti podané k soudu dne 16. 11. 2015 bylo pouze dílčí částí, kdy došlo k ovlivňování přidělení. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že v obžalobě stíhané jednání představuje jednočinný souběh nestejnorodý, byly části skutku, které nebyly v hlavním líčení prokázány, zejména převzetí úplatku, vypuštěny. V případě, že soud shledal v jednání obžalovaných jednočinný souběh, části, které nebyly v hlavním líčení prokázány, se pouze vypouští. Přistoupil-li by totiž ke zproštění části skutku, který nebyl prokázán, došlo by tím ke zproštění obžaloby v celém rozsahu.“
93. S uvedeným závěrem nalézacího soudu se neztotožnil soud odvolací, který v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že trvá na názoru vysloveném ve svém prvním kasačním usnesení, že žaloba popisuje 3 skutky. V bodě 8. odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na své předcházející rozhodnutí uvedl, že „ pokud se neprokáže, že údajné úplatkářské jednání neběželo současně s tím, jak se J. D. a I. N. domlouvali na postupu v obou shora uvedených věcech Okresního soudu v XY, bude nutno je zprostit obžaloby, protože v takovém případě by existovala reálná možnost, že na úplatkářské jednání došlo až poté. Šlo by tedy o samostatný skutek. I takovou situaci si lze představit, a to například tehdy, když úřední osoba nejprve zneužije svoji pravomoc a teprve pak jí někdo za to nabídne jako projev vděku úplatek.“ V bodě 87. pak svou úvahu rozvedl, že na údajný úplatek mohlo dojít i poté, kdy je taková situace pro obviněné výhodnější. „ Uvedenou pochybnost je tedy opět třeba ve smyslu shora citovaného §2 odst. 2, 5 tr. ř. vyložit ve prospěch obžalovaných. I to dokládá, že je třeba považovat za samostatný skutek část jednání, při které podle obžaloby došlo k úplatkářství“. V bodě 9. rozhodnutí pak dospěl k závěru, že dvěma skutky jsou i jednání spojené s první a druhou žádostí o podmíněné propuštění. Zdůraznil, že o jeden skutek by se mohlo jednat toliko v případě, že obviněné od počátku do konce vedl jednotící záměr poskytnout odsouzenému T. M. neoprávněný prospěch a že nalézací soud pracoval s verzí, která nebyla prokázána (že první žádost byla zamítnuta s úmyslem zvýraznit hodnotu podmíněného propuštění, kterého se jako obhájce ujal J. D. a tím prezentovat neúspěch předchozího obhájce T. M.). Klíčové kritérium pro závěr o počtu skutků popsaných v obžalobě odvolací soud spatřoval ve skutečnosti, že nebylo prokázáno, že v době rozhodování o prvním skutku obviněný I. N. věděl, že po první zamítnuté žádosti přijde vzápětí další spojená s nabídkou záruky nohejbalového oddílu T. P., s jejíž úpravou bude obviněnému J. D. radit. Podle názoru odvolacího soudu tak nebylo možné dospět k závěru, že byl dán tzv. jednotící úmysl ve smyslu ustanovení §116 tr. zákoníku.
94. Nalézací soud ve svém rozhodnutí svou úvahu o existenci jednočinného souběhu založil na ztotožnění dvou pojmů, a to sice „skutkového děje“ a „skutkového stavu věci“.
95. „Trestní právo hmotné i procesní operuje v prvé řadě se skutkovým dějem . Jedná se o pojem nejširšího dosahu. Zahrnuje skutkové okolnosti konkrétního případu, tak jak se stal, bez ohledu na jejich trestněprávní relevanci. Takovýto popis inkriminované události vyplývá např. z trestního oznámení sepsaného osobou práva neznalou. Skutkový děj je tedy souhrn trestněprávně irelevantních ale i relevantních skutečností, tedy skutek de facto , následně posuzovaný zpravidla orgánem činným v trestním řízení. O skutkovém stavu věci výslovně hovoří §2 odst. 5 tr. ř.Na rozdíl od „skutkového děje“ má „skutkový stav věci“ užší dosah. Vzhledem k tomu, že v trestním procesu je základem rozhodování orgánů činných v trestním řízení, musí zahrnovat jen skutečnosti trestněprávně relevantní, jimiž budou fakta týkající se viny, trestů, ochranných opatření, opatření, popř. náhrady škody (srov. §89 odst. 1 tr. ř.). Může jít i o jiné skutečnosti, jež se netýkají merita projednávané trestní věci, nicméně s ním úzce souvisejí; např. skutkové okolnosti podmiňující rozhodnutí o vazbě (§68 odst. 1 tr. ř.). Skutkový stav věci je tedy označením pro skutek de iure , který můžeme proto definovat jako souhrn výlučně trestněprávně relevantních skutečností potřebných k rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení v příslušném stadiu tohoto řízení (KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 212 a násl.). S pojmem „skutkového stavu věci“ pak souvisí kategorie „jednoty skutku“, resp. „jednoho skutku de iure“, které je třeba odlišovat od procesního pojmu „totožnosti skutku“, zároveň však úzce navazujícího právě na již uvedené pojmy (tj. „skutkový stav věci“, „jednota skutku“, resp. „jeden skutek de iure“). Jeden skutek de iure (jednotu skutku) vymezuje konstantní judikatura (R 8/1985, R 10/2001) tak, že: „Za jeden skutek (de iure) se v nauce i praxi považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním.“ „Jeden skutek de iure“ v uvedeném chápání vychází z pojmu „skutkový stav věci“. Společnou jim oběma bude trestněprávní relevance faktů, o něž se tyto pojmy opírají, resp., které jako takové zahrnují, to na rozdíl od „skutkového děje“ (KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 390-329).
96. Podle teorie dále platí, že „skutkový děj“ coby kritérium třídění souběhů, zejména na jednočinný a vícečinný, fungovat nemůže, protože toto kritérium, dané vždy právě jako jediné, tj. jeden skutkový děj, by vedlo k mechanickým závěrům o jednočinném souběhu, když ne všude, tak alespoň ve většině případů. Určujícím kritériem toho, zda se jedná o jeden skutek nebo skutků více, může být pouze skutkový stav věci (tj. skutek de iure) a nikoliv skutkový děj (tj. skutek de facto), jak z něj vycházel nalézací soud.
97. S ohledem na výše poukazované teoretické závěry Nejvyšší soud posoudil argumentaci soudů nižších stupňů a dospěl k závěru, že nalézací soud mylně vycházel při posuzování souběhu ze skutkového děje a nikoliv ze skutkového stavu věci. Naopak soud odvolací vycházel ze skutkového stavu věci, tedy souhrnu výlučně trestněprávně relevantních skutečností. Dovodil, že ve věci byly předmětem obžaloby 3 skutky. Z chronologicky prvního byli obvinění pod bodem B) 1. odvolacím soudem podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby. Jeho obsahem bylo ovlivňování přidělení první podané žádosti o podmíněné propuštění a spočíval v tom, že I. N. zneužil svého postavení soudce a po předchozí domluvě obešel systém přidělování věcí spisů soudcům Okresního soudu v XY a zajistil, aby žádost odsouzeného M. o podmíněné propuštění podaná prostřednictvím obviněného D. 16. 11. 2015 byla přidělena k vyřízení do jeho senátu 2 PP, přičemž tato žádost byla zamítnuta. Chronologicky druhý skutek, pro který byli pod bodem A) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu uznáni vinnými, spočíval v tom, že obviněný I. N. instruoval obviněného J. D., kdy má podat předmětnou žádost, tak aby byla přidělena k vyřízení do jeho senátu 2 PP, a po zjištění formálních nedostatků mu v rozporu se svými povinnostmi soudce stanovenými v §79 odst. 1 a §80 odst. 3 písm. a) zákona o soudech a soudcích poskytoval podrobné a konkrétní instrukce tak, aby bylo možné na základě podané žádosti kladně rozhodnout o podmíněném propuštění odsouzeného T. M. Nelze přitom nalézt jakýkoliv důvod nebo verzi, která by na podkladě provedeného dokazování odůvodňovala závěr, že by v době rozhodování o první žádosti o podmíněné propuštění obviněný I. N. věděl, že bude podána druhá žádost o podmíněné propuštění se zárukou nohejbalového oddílu T. P., kterou bude korigovat s úmyslem, aby byla projednatelná a bylo možné na jejím základě odsouzeného T. M. podmíněně propustit. Třetí skutek, pro který odvolací soud výrokem pod bodem B 2.) obviněné podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby, spočíval v tom, že obviněný I. N. za jednání popsané v bodech A) a B) 1. obdržet finanční odměnu ve výši 80.000 Kč, kterou mu měl předat obviněný J. D. v blíže nezjištěné době. Nejvyšší soud shrnuje, že otázku souběhu správně posoudil odvolací soud, když dospěl k závěru, že obžaloba byla podána pro 3 jednotlivé skutky de iure a zároveň konstatuje, že odvolací soud svým rozhodnutím neporušil zásadu ne bis in idem tím, že uznal obviněné vinnými pro jednání popsané v bodě A) rozsudku a zároveň je zprostil obžaloby pro jednání popsané pod body B) 1. B) 2. rozsudku.
98. Namítal-li obviněný I. N., že došlo k takovým změnám skutku, že nelze hovořit o zachování totožnosti skutku, tak s ohledem na teoretická východiska, jenž připomněl Nejvyšší soud především v bodech 83. až 85. nelze této námitce přisvědčit, neboť podstata jednání obviněných i totožnost následku byly zachovány. Podstatou jednání obviněných byla vždy skutečnost, že obviněný I. N. jako soudce Okresního soudu v XY instruoval J. D. v souladu s jejich předchozí dohodou, kdy a v kolik hodin má být podán návrh na podmíněné propuštění odsouzeného T. M. tak, aby byl přiřazen k rozhodování do jeho senátu 2 PP. V souvislosti s druhou žádostí o podmíněné propuštění, jež byla podána odsouzeným T. M. a nohejbalovým oddílem T. P., pak obviněný I. N. poté, co zjistil, že jsou v žádosti formální nedostatky, opakovaně informoval obviněného J. D. jak je třeba žádost doplnit, aby ji mohl vyhodnotit jako řádný návrh občanského sdružení na podmíněné propuštění odsouzeného T. M. Na jejím základě rozhodl svým usnesením ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 2 PP 265/2015 o podmíněném propuštění odsouzeného T. M. Tímto obviněný I. N. porušil své povinnosti soudce stanovené v §79 odst. 1 a §80 odst. 3 písm. a) zákona o soudech a soudcích. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že následek trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spočívá již v samotném narušení výkonu pravomoci úřední osoby, tedy v tom, že došlo k tomuto výkonu v rozporu s objektivním právem. Poruchový následek v podobě konkrétní škody, jiné újmy či prospěchu vyžadován není (srov. III ÚS 6/2000). Následkem tedy nebylo ani v případě skutku popsaného v obžalobě, ani v případě skutku popsaného v rozsudku odvolacího soudu, samotné podmíněné propuštění odsouzeného T. M., jak akcentují oba dovolatelé ve svých podaných mimořádných opravných prostředcích, ale jednání obviněného I. N. v rozporu s výše citovanými ustanoveními zákona o soudech a soudcích, jak bylo podrobněji rozvedeno výše při vypořádání námitek stran právní kvalifikace jednání obviněných. Nejvyšší soud shrnuje, že v projednávané věci soudy postupovaly v souladu s ustanovením §220 odst. 1 tr. ř., kdy totožnost skutků popsaných v obžalobě a v rozhodnutí soudů obou stupňů byla zachována. Námitce obviněného I. N. proto nelze přisvědčit.
99. K námitce obviněného I. D. kritizující závěr odvolacího soudu, že trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl spáchán ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že této námitce je možno přisvědčit, nicméně není možné s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius na tomto podkladě přistoupit ke zrušení nebo změně rozhodnutí, neboť by tím bylo zhoršeno postavení obviněných.
100. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
101. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. I ÚS 3592/20 s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že skutková podstata trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, je pojata jako předčasně dokonaný trestný čin. K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu tedy není zapotřebí, aby pachatel sobě nebo jinému neoprávněný prospěch opravdu (reálně) opatřil, postačí, že jednal v takovém úmyslu. Tento závěr odpovídá i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž není nutné, aby byl opravdu opatřen reálný majetkový prospěch, postačí toliko, když k tomu bude pohnutka pachatele a jeho jednání směřovat (viz např. usnesení sp. zn. 3 Tdo 1102/2020 ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 3 Tdo 992/2012 ze dne 5. 9. 2012 aj.). Nejvyšší soud nadto poukazuje na již shora zmiňované teoretické závěry, kdy objektem trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, kdy následkem je samotná činnost v rozporu s právními předpisy. Jinými slovy, trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby je dokonán právě oním jednáním v rozporu s jiným právním předpisem.
102. Nalézací soud v bodě 139. odůvodnění svého rozsudku zvažoval, zda není možné posoudit jednání obviněných jako pokus trestného činu s ohledem na závěr vyslovený v předcházejícím kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, že odsouzený T. M. splňoval zákonné předpoklady pro podmíněné propuštění, a to již v řízení o první žádosti, kterou Okresní soud v XY zamítl usnesením ze dne 4. 12. 2015. Konstatoval však, že „ nespatřuje zneužití pravomoci úřední osoby propuštěním T. M. z výkonu trestu odnětí svobody, nýbrž v tom, že obžalovaný N. za pomoci obžalovaného D. zcela nepřípustně vytvářel podmínky k projednání žádosti odsouzeného T. M. , přičemž vědom si skutečnosti, že již nemůže odsouzený podat žádost ve lhůtě 6 měsíců od právní moci usnesení o zamítnutí jeho žádosti usnesením ze dne 4. 12. 2015, inicioval doplnění žádosti odsouzeného o návrh zájmového sdružení občanů na podmíněné propuštění T. M.“ Nalézací soud dospěl k závěru, že okamžikem dokonání trestné činnosti byla chvíle, kdy obviněný I. N. přistoupil k projednání předmětné žádosti poté, co do věci nepřípustným způsobem v rozporu se zákonnou úpravou zasahoval a za pomoci obviněného J. D. vytvořil podmínky pro kladné posouzení žádosti o podmíněné propuštění. Podmíněné propuštění odsouzeného T. D. bylo toliko důsledkem dokonaného trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Hypotéza zdůrazňovaná obviněnými, že k podmíněnému propuštění mohlo dojít i bez návrhu, není vzhledem k výše uvedenému relevantní, neboť se tak nestalo.
103. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem nalézacího soudu a v bodě 82. odůvodnění rozsudku konstatoval, že obvinění se dopustili trestného činu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku toliko ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na to, že obviněný splňoval všechny předpoklady pro podmíněné propuštění, a tedy mohl být propuštěn i bez návrhu, a dále, že nohejbalový oddíl T. P. nemohl podmíněné propuštění obviněného ani navrhnout ani za něj dát záruku.
104. Nejvyšší soud s ohledem na shora citovanou judikaturu připomíná, že přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spadá do skupiny předčasně dokonaných trestných činů, u kterých je spáchání ve stádiu pokusu pojmově vyloučeno. Ke spáchání trestného činu i jeho dokonání totiž dojde již samotným postupem v rozporu s jiným právním předpisem. V projednávaném případě šlo o postup v rozporu s §79 odst. 1 a §80 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Jak přiléhavě uvedl nalézací soud, samotné podmíněné propuštění odsouzeného T. M. není obviněným ani kladeno za vinu. To bylo až důsledkem jednání obviněných nepodstatným pro právní kvalifikaci jejich jednání. Je proto na místě uzavřít, že odvolací soud pochybil, vyhodnotil-li jednání obviněného I. N. jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a jednání obviněného J. D. jako pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když se jedná o dokonaný trestný čin. Jak správně podotkl státní zástupce, zrušení napadeného rozhodnutí na tomto podkladě by bylo porušením zákazu reformationis in peius , konkretizovaném v ustanoveních §265p odst. 1 tr. ř.a §265s odst. 2 tr. ř., a proto k němu Nejvyšší soud v projednávané věci nemohl přistoupit.
105. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláními napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
106. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných I. N. a J. D. odmítl .
107. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu