ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3841.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3841/2023-149
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Hydroglobus, k. s. v likvidaci, IČO 00214191, se sídlem v Brně, Filkukova 1368/28, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 250/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2023, č. j. 16 Co 165, 166, 167/2023-113, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2023, č. j. 16 Co 165, 166, 167/2023-113, se ve výroku I mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 3. 2023, č. j. 14 C 250/2021-79, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 4. 2023, č. j. 14 C 250/2021-97, a doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 20. 4. 2023, č. j. 14 C 250/2021-98, se v zamítavé části výroku I mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 95 109 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 11. 11. 2021 do zaplacení, zatímco ohledně zbývající částky 145 203 Kč s příslušenstvím se tento rozsudek v uvedené části výroku I potvrzuje.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem a dovolacím soudem v celkové výši 56 986,20 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Pokorného.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 14 C 250/2021-79, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 4. 2023, č. j. 14 C 250/2021-97, a doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 20. 4. 2023, č. j. 14 C 250/2021-98, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,5 % z částky 109 688 Kč za dobu od 11. 11. 2021 do 25. 3. 2022, přičemž co do částky 240 312 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 11. 11. 2021 do zaplacení žalobu zamítl (výrok I). Dále soud prvního stupně žalobu zamítl i co do požadavku na zaplacení částky 109 688 Kč (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 191/2011 (dále jen „posuzované řízení“).
3. V rámci skutkových zjištění týkajících se průběhu posuzovaného řízení soud prvního stupně zejména uvedl, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala proti totožné žalované zaplacení částky 282 017 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody utrpěné v důsledku nesprávného úředního postupu, byla Městskému soudu v Brně doručena dne 27. 10. 2011. Usnesením ze dne 4. 11. 2011 byla žalovaná vyzvána k vyjádření, načež její replika ze dne 5. 12. 2011 byla dne 4. 1. 2012 zaslána žalobkyni. Jednání, jež bylo dne 20. 3. 2013 původně nařízeno na den 14. 5. 2013, bylo z nezjištěného důvodu ještě před termínem jeho konání odročeno na 4. 6. 2013, kdy se též konalo, načež bylo odročeno na neurčito za účelem předložení listin žalobkyní. Tyto listiny poté byly spolu s vyjádřením žalobkyně Městskému soudu v Brně doručeny dne 24. 10. 2013. Další jednání, které bylo dne 4. 6. 2014 nařízeno na den 26. 6. 2014, bylo posléze k žádosti právního zástupce žalobkyně odůvodněné jeho zahraniční dovolenou zrušeno, načež k nařízení dalšího jednání, a to na den 6. 11. 2014, Městský soud v Brně přistoupil dne 27. 8. 2014. Toto jednání se konalo, opět však bylo následně odročeno na neurčito s tím, že žalobkyni byla poskytnuta dvouměsíční lhůta pro sdělení, zda na podané žalobě trvá, resp. k doplnění skutkových tvrzení týkajících se výše požadované částky. Zaslání tohoto vyjádření poté soud u žalobkyně opakovaně urgoval, nejdříve v lednu 2015 a následně v dubnu téhož roku. Dne 10. 6. 2016 (správně 10. 6. 2015 – pozn. dovolacího soudu) nařídil Městský soud v Brně další jednání ve věci na den 24. 9. 2015, avšak dne 18. 9. 2015 toto jednání zrušil (opět k žádosti právního zástupce žalobkyně odůvodněné tentokrát kolizí s jiným soudním jednáním) a současně stanovil jeho nový termín na 12. 11. 2015, přičemž v závěru tohoto jednání jej za účelem pokračování v dokazování listinnými důkazy odročil na den 17. 3. 2016, kdy bylo jednání odročeno na neurčito za účelem vyčkání doplnění žaloby a připojení spisu finančního úřadu. Žalobkyně žalobu doplnila dne 9. 6. 2016 a dne 21. 9. 2016 soud nařídil jednání na 24. 11. 2016, které se konalo, přičemž v jeho závěru soud jednání odročil na neurčito za účelem předložení závěrečných návrhů procesních stran, k němuž mělo dojít ve stanovené měsíční lhůtě. Poté, co soud tyto návrhy obdržel (ve dnech 6. 12. 2016 a 6. 1. 2017), nařídil dne 6. 2. 2017 další jednání ve věci na den 27. 4. 2017, kdy za účelem vyhlášení rozhodnutí jednání odročil na den 4. 5. 2017. V tento den pak Městský soud v Brně vyhlásil ve věci rozsudek, kterým žalobu zamítl. Tento rozsudek byl (po prodloužení lhůty k jeho písemnému vyhotovení) rozeslán účastníkům řízení dne 13. 7. 2017, načež jej žalobkyně dne 26. 7. 2017 napadla odvoláním, které k výzvě soudu ze dne 15. 8. 2017 doplnila podáním ze dne 17. 8. 2017. K předložení spisu Krajskému soudu v Brně došlo dne 6. 12. 2017, přičemž odvolací jednání bylo dne 18. 3. 2019 nařízeno na 3. 4. 2019 s tím, že v závěru tohoto jednání došlo k jeho odročení za účelem vyhlášení rozhodnutí, a to na den 10. 4. 2019, kdy krajský soud vyhlásil rozsudek, kterým napadené rozhodnutí zčásti změnil a zčásti potvrdil. K rozeslání tohoto rozhodnutí Krajského soudu v Brně účastníkům řízení došlo dne 23. 5. 2019. O dovolání žalované, kterým tento rozsudek napadla dne 3. 7. 2019 a k němuž se žalobkyně vyjádřila dne 31. 8. 2019, rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2021 tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně částečně zrušil a věc vrátil tomuto soudu v příslušeném rozsahu k dalšímu řízení. Poté, co byl spisový materiál dne 16. 4. 2021 vrácen Městskému soudu v Brně a co byl po rozeslání rozhodnutí Nejvyššího soudu účastníkům řízení znovu předložen Krajskému soudu v Brně, tento soud dne 13. 12. 2021 nařídil odvolací jednání na den 26. 1. 2022, které pak za účelem vyžádání požadovaných sdělení odročil na 16. 2. 2022, načež jej za účelem vyhlášení rozhodnutí odročil na den 22. 2. 2022, kdy též vyhlásil rozsudek, kterým rozsudek Městského soudu v Brně opět částečně změnil a částečně potvrdil. Tento v pořadí druhý rozsudek Krajského soudu v Brně byl rozeslán účastníkům řízení dne 18. 3. 2022. Dovolání, kterým dne 10. 5. 2022 tento rozsudek napadla žalobkyně, bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne 29. 6. 2022, načež Nejvyšší soud jej usnesením ze dne 14. 12. 2022 odmítl. K následnému vrácení spisu Městskému soudu v Brně došlo dne 23. 12. 2022 a dne 2. 1. 2022 (správně 2. 1. 2023 – pozn. dovolacího soudu) bylo zmíněné usnesení Nejvyššího soudu rozesláno účastníkům řízení.
4. Žalobkyně svůj požadavek na zaplacení zažalované částky předběžně uplatnila u žalované dne 10. 5. 2021. Žalovaná poté sdělením ze dne 25. 3. 2022, jež adresovala právnímu zástupci žalobkyně, přiznala žalobkyni zadostiučinění ve výši 109 688 Kč, namísto vyplacení této částky však vůči ní započetla svou protipohledávku z titulu vydání bezdůvodného obohacení žalobkyně ve výši 290 481,60 Kč. Jednalo se přitom o plnění, které žalovaná žalobkyni vyplatila dne 30. 5. 2019 ve výši 527 780,28 Kč na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2019, č. j. 44 Co 759/2017-99, jenž byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, č. j. 30 Cdo 2787/2019-122, snížené o částku 237 298,68 Kč, která byla žalobkyni přiznána posléze vydaným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2022, č. j. 44 Co 759/2017-156.
5. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., dospěl soud prvního stupně k závěru, že posuzované řízení, které probíhalo od října 2011 do ledna 2022, tj. deset let a dva měsíce, bylo (vzhledem ke konkrétním okolnostem případu zahrnujícím zejména složitost věci, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci a význam předmětu řízení pro poškozeného) nepřiměřeně dlouhé. Za nemajetkovou újmu, která tím žalobkyni vznikla, jí přitom náleží zadostiučinění v penězích. Při stanovení jeho výše soud prvního stupně vyšel ze základní částky, kterou vzhledem k délce posuzovaného řízení určil na 18 000 Kč za první dva roky řízení a poté za každý další rok jeho trvání, čímž dospěl k částce 162 000 Kč. Tu poté podrobil dalším úpravám vycházejícím z výsledků hodnocení jednotlivých kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk. Konkrétně tak tuto částku předně snížil o 20 % z důvodu složitosti řízení, neboť posuzované řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Dále soud prvního stupně základní částku snížil o 30 % z důvodu jednání poškozeného, k čemuž uvedl, že žalobkyně k průtahům v řízení přispěla, neboť u ní docházelo k opakovaným prodlevám s reakcemi na žádosti soudu, žalobkyně též několikrát žádala o odročení nařízených jednání a podala neodůvodněné odvolání, jež si vyžádalo následnou výzvu soudu k jeho doplnění. Naopak ke zvýšení základní částky o 20 % soud prvního stupně přistoupil s poukazem na nekoncentrovaný postup orgánů veřejné moci, jenž byl zatížen průtahy, a to konkrétně v období mezi říjnem 2013 až červnem 2014. Co se týče kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, soud prvního stupně k další modifikaci základní částky neshledal důvod, když význam předmětu řízení pro žalobkyni zhodnotil jako standardní. Tímto postupem soud prvního stupně dospěl ke konečné částce 108 880 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni sama přiznala zadostiučinění vyšší, tj. ve výši 109 688 Kč, přičemž tato pohledávka žalobkyně zanikla započtením, soud prvního stupně žalobu co do požadované jistiny ve výši 350 000 Kč zamítl, přičemž jí vyhověl pouze ve vztahu k úroku z prodlení z částky 109 688 Kč, který žalobkyni náleží za dobu od 11. 11. 2021, kdy uplynula šestiměsíční lhůta od předběžného uplatnění jejího nároku u žalované, do 25. 3. 2022, kdy její pohledávka za žalovanou zanikla.
6. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 75 909 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 11. 11. 2021 do zaplacení, přičemž ve zbytku zamítavé části tohoto výroku týkající se částky 164 403 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále potvrdil také výrok I doplňujícího rozsudku prvostupňového soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně doplněn o výrok III, jímž byla žaloba zamítnuta i co do částky 109 688 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a postačující. Přisvědčil i právnímu závěru soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo z pohledu kritérií upravených v §31a odst. 3 OdpŠk nepřiměřeně dlouhé, což zakládá nesprávný úřední postup ve smyslu §13 OdpŠk, za který žalovaná odpovídá. Od soudu prvního stupně se však odchýlil při určení rozhodné délky posuzovaného řízení, neboť v situaci, kdy byl předmětem posuzovaného řízení nárok, který bylo třeba podle §14 a 15 OdpŠk předběžně uplatnit u žalované, je třeba do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však v rozsahu šesti měsíců. Došlo-li k předběžnému uplatnění nároku, který byl předmětem posuzovaného řízení, dne 7. 3. 2011, přičemž žaloba byla podána až 27. 10. 2011, je tudíž do celkové délky tohoto řízení třeba započítat celou dobu šesti měsíců, jež podání žaloby předcházela. Řízení tak dle odvolacího soudu trvalo již od 27. 4. 2011 do prvostupňovým soudem uvažovaného dne 2. 1. 2022, tedy po dobu 10 let a 8 měsíců. Ke korekci závěru soudu prvního stupně pak odvolací soud přistoupil i v souvislosti se stanovením výše základní částky zadostiučinění, kterou určil na částku 16 000 Kč za první dva roky tohoto řízení a dále za každý další rok jeho trvání, což současně odůvodnil poukazem na skutečnost, že délka posuzovaného řízení nepřesáhla 12 let. Takto dospěl k celkové základní částce ve výši 154 664 Kč, kterou dále modifikoval v závislosti na zhodnocení kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk. Ve shodě se soudem prvního stupně tak uvedenou částku snížil o 20 % pro složitost posuzovaného řízení (danou počtem soudních instancí, které ve věci rozhodovaly a které zahrnovaly jedno rozhodování na úrovni soudu prvního stupně, a po dvou rozhodováních na úrovni soudu odvolacího a dovolacího, přičemž odvolací soud současně přihlédl i k tomu, že ke zrušení v pořadí prvního rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím došlo z důvodu absence řádného odůvodnění rozhodnutí, pročež při uvedené úpravě základní částky tuto dovolací instanci nezohlednil). Taktéž při hodnocení významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozené dospěl odvolací soud stejně, jako soud prvního stupně, k závěru, že důvod pro úpravu základní částky dán není, neboť lze tento význam hodnotit jako standardní. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud neshledal důvod pro úpravu základní částky zadostiučinění ani z pohledu kritéria jednání poškozené, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně se na celkové délce řízení ve smyslu nečinnosti či obstrukcí nepodílela, přičemž jí současně nelze upírat možnost využít procesní prostředky k uplatnění jejích práv. Co se týče postupu orgánů veřejné moci, odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že soudy postupovaly nekoncentrovaně a že docházelo i k neodůvodněným průtahům (které odvolací soud též blíže specifikoval), závažnost a četnost těchto procesních nedostatků jej však oproti prvostupňovému soudu vedla k tomu, že základní částku zadostiučinění pro tyto důvody navýšil ve větším rozsahu, a to o 40 %. Tímto postupem odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni náleží náhrada nemajetkové újmy ve výši 185 597 Kč, tj. částka o 75 909 Kč vyšší, než jaké se již žalobkyni od žalované dostalo. Ve vztahu k uvedenému rozdílu spolu s požadovaným příslušenstvím proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku I změnil a žalobě vyhověl, zatímco ve zbytku zamítavé části tohoto výroku tento rozsudek jako věcně správný potvrdil. K vlastnímu započtení vzájemných pohledávek účastnic odvolací soud odkázal na znění §1982 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jakož i na §41 odst. 3 občanského soudního řádu a uvedl, že pokud vyjádření k žalobě, jehož součástí bylo i stanovisko žalované ze dne 25. 3. 2016 (správně 25. 3. 2022 – pozn. dovolacího soudu) obsahující úkon započtení, bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno dne 6. 4. 2022, pak se toto hmotněprávní jednání stalo uvedeného dne vůči žalobkyni účinné. V rozsahu částky, kterou žalovaná žalobkyni sama přiznala, tudíž pohledávka žalobkyně zanikla, pročež odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i v zamítavém výroku III, který byl do něj doplněn výrokem I doplňujícího rozsudku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, jakož i ve výroku II, napadla žalobkyně dovoláním.
9. Žalobkyně odvolacímu soudu předně vytkla, že v návaznosti na skutková zjištění soudu prvního stupně nesprávně určil délku posuzovaného řízení tím, že okamžik konce tohoto řízení stanovil na leden 2022, ačkoliv poslední rozhodnutí bylo v této věci vydáno v prosinci téhož roku a žalobkyni bylo doručeno dne 4. 1. 2023. Tím se odvolací soud dle přesvědčení žalobkyně současně odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
10. Pochybení se měl odvolací soud dopustit také při stanovení okamžiku počátku posuzovaného řízení, pokud se v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, a ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 588/2021, jakož i v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, a ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nevypořádal s tvrzením žalobkyně, v souladu s nímž svůj nárok vznesený v posuzovaném řízení předběžně uplatnila u žalované již dne 19. 5. 2008.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle názoru žalobkyně dále nepřezkoumatelné (a to v rozporu s již výše zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu) také v části věnované stanovení základní částky zadostiučinění na částku 16 000 Kč za rok řízení. Kromě toho je napadené rozhodnutí v této části též překvapivé, neboť odvolací soud z uvedené částky vyšel (na rozdíl od soudu prvního stupně, který vyšel z částky 18 000 Kč) bez toho, aby žalobkyni poskytl možnost s tímto závěrem polemizovat. Tím měl odvolací soud postupovat v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, a porušit právo žalobkyně na spravedlivý proces. Dále žalobkyně uvedla, že odvolacím soudem určená výše základní částky je navíc extrémně nízká, bylo-li posuzované řízení extrémně dlouhé.
12. Samotná výše základní částky určená ve Stanovisku intervalem od 15 000 Kč do 20 000 Kč za rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nadto již podle žalobkyně neaktuální, a to s ohledem na „celkovou ekonomickou situaci ve státě“ a snížení „reálné hodnoty peněz“. Kromě toho neaktuálnost uvedených částek plyne i z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 26. 5. 2011 ve věci Golha proti České republice , č. 7051/06, neboť vychází z finanční úrovně, jež byla judikovaná pro běžná řízení, nikoliv pro řízení kompenzační, jakým je i nyní posuzované řízení.
13. Snížení základní částky o 20 % v souvislosti se zhodnocením kritéria složitosti řízení dané projednáním věci na více stupních soudní soustavy žalobkyně považuje za nepřiměřené a rovněž za odporující ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu reprezentované Stanoviskem a rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013. Odvolací soud totiž nezohlednil, že počet stupňů soudní soustavy, na níž byla věc projednána, o složitosti věci nesvědčil, tím spíše, bylo-li v této souvislosti zohledněno pouze řízení na dvou stupních. Žalobkyně rovněž nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutí Městského soudu v Brně nebyla v posuzovaném řízení rušena pro závažná procesní pochybení, přičemž poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 226/2022, od něhož se odvolací soud nezohledněním uvedeného pochybení odchýlil. Závěr týkající se předmětného kritéria nadto odvolací soud přijal bez toho, aby se vypořádal se všemi námitkami, které žalobkyně v odvolání uplatnila.
14. Odchýlení se od závěrů vyslovených ve Stanovisku se měl odvolací soud dle přesvědčení žalobkyně dopustit i při hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení, pokud za „razantní“ zvýšení odškodnění připadající na toto kritérium označil pouze jeho navýšení o 40 %, byť modifikaci do výše 50 % je namístě považovat za běžnou.
15. Stran posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného žalobkyně uvedla, že v případě, je-li posuzované řízení řízením kompenzačním, by jeho význam pro poškozeného měl být automaticky chápán jako zvýšený. Uvedená otázka by proto měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak byla posouzena v rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, z něhož odvolací soud vycházel, přičemž by nově přijaté řešení mělo odpovídat judikatuře ESLP, kterou však žalobkyně v dovolání blíže nespecifikovala.
16. Odvolací soud dle názoru žalobkyně rovněž procesně pochybil, pokud v situaci, kdy rozsudek soudu prvního stupně také trpěl nepřezkoumatelností, nepřistoupil k jeho zrušení. Tím se měl současně odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009.
17. Žalobkyně se dále domnívá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil i otázku započtení vzájemných pohledávek účastnic řízení. Stanovisko žalované ze dne 25. 3. 2016, ze kterého provedené započtení vychází, se totiž do dispozice žalobkyně nedostalo, neboť bylo doručeno jejímu advokátovi „mimo rámec tohoto soudního řízení a jen v rámci mandátu k zastupování v řízení o odškodnění za nesprávný úřední postup (nikoliv v rámci záležitosti a mandátu advokáta ve věci předmětného event. bezdůvodného obohacení, který ani nikdy nevznikl)“, a tedy bylo doručeno „nepříslušné osobě“. Dospěl-li odvolací soud přesto k závěru, že předmětné započtení bylo vůči žalobkyni účinné, odchýlit se tím od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 563/2005.
18. Závěrem pak žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popř. i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu nebo prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.
19. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně vyslovila pro jeho odmítnutí, popř. zamítnutí. Konkrétně se přitom vyjádřila pouze k otázce započtení vzájemných pohledávek účastnic, když uvedla, že toto jednostranné započtení obsažené ve stanovisku žalované ze dne 25. 3. 2022 se dostalo do dispoziční sféry žalobkyně, přičemž žalovaná rozhodné skutečnosti týkající se její pohledávky za žalobkyní též tvrdila a prokázala. Pokud žalobkyně v řízení započtení popírala, učinila tak až po zákonné koncentraci řízení a bez uvedení konkrétních důvodů. Žalovaná je tudíž přesvědčena, že předmětné započtení bylo provedeno v souladu se zákonem.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
21. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje i všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
22. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
23. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Namítá-li žalobkyně překvapivost napadeného rozhodnutí ve vztahu k určení základní částky, jež je nižší, než jak ji určil soud prvního stupně, pak ve vztahu k této otázce procesního práva nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovodit, neboť se při jejím řešení odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (potažmo Ústavního soudu) neodchýlil. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat, neboť z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jeho přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12). Taková situace však v nyní řešeném případě nenastala, neboť odvolací soud základní částku připadající na zadostiučinění stanovil na základě zhodnocení celkové rozhodné délky trvání posuzovaného řízení, jež vycházela ze skutečností, které byly již v průběhu řízení vedeného před soudem prvního stupně známy. Samotná skutečnost, že odvolací soud dospěl na základě tohoto zhodnocení k nižší základní částce, než jak ji vyčíslil soud prvního stupně, pak překvapivost jeho rozsudku nezpůsobuje, přičemž skutečnost, že žalobkyně s tímto jeho dílčím závěrem nesouhlasí, porušení jejího práva na spravedlivý proces nezakládá.
25. Pokud žalobkyně považuje základní částku odškodnění, z níž odvolací soud vyšel, za příliš nízkou, přičemž nesouhlasí ani s tím, jakou měrou odvolací soud tuto základní částku snížil v návaznosti na zhodnocení kritéria složitosti řízení, a naopak za nedostatečné považuje její zvýšení z důvodu postupu orgánů veřejné moci během řízení, pak Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání přitom nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, k čemuž však v případě žalobkyně nedošlo. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, 30 % nebo o 40 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Výše uvedené přitom platí rovněž pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně dlouhé či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020).
26. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze dovodit ani ve vztahu k otázce, jež se týká důvodů, pro které odvolací soud po zhodnocení kritéria složitosti posuzovaného řízení přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění. Odůvodnil-li totiž odvolací soud (jenž si byl zjevně vědom toho, že otázka složitosti řízení zahrnuje vedle počtu instancí, v nichž byla věc řešena, i složitost věci po stránce skutkové, právní a procesní – viz bod 15 odůvodnění jeho rozsudku) toto snížení základní částky poukazem na skutečnost, že v posuzovaném řízení opakovaně rozhodovaly soudy na třech stupních soudní soustavy, zatímco pro jiná hlediska spadající do tohoto kritéria již důvod pro úpravu základní částky neshledal, od ustálené judikatury dovolacího soudu se tím neodchýlil. Z ní totiž plyne, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí [srov. část IV bod a) Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5451/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 736/22]. Nezahrnutím jednoho ze dvou dovolacích řízení do uvedeného snížení, a to z důvodu zrušení rozsudku odvolacího soudu pro vady jeho odůvodnění, pak odvolací soud současně respektoval též závěry ustálené judikatury dovolacího soudu, v souladu s nimiž je zároveň třeba přihlédnout i k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána – zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Polemizuje-li pak žalobkyně v této souvislosti i se závěrem odvolacího soudu, podle něhož v posuzovaném řízení žádné rozhodnutí prvostupňového Městského soudu v Brně naopak nebylo pro závažné procesní pochybení zrušeno, jedná se v tomto rozsahu o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), neboť dovolací soud je skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a nemůže je v dovolacím řízení revidovat.
27. Ani otázka, zda je pro hodnocení významu nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení pro poškozeného nutno aplikovat odlišná (přísnější) kritéria než v případě jiných posuzovaných řízení, tedy otázka, kterou by měl dovolací soud dle požadavku žalobkyně vyřešit jinak, než jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, přípustnost dovolání žalobkyně ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Svým závěrem, že pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení, jakož i jeho významu pro poškozeného platí zásadně stejná pravidla, jako je tomu u jiných řízení, neboť není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného, se totiž odvolací soud neodchýlil nejen od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ale ani od judikatury ESLP, z níž zmíněná ustálená judikatura dovolacího soudu dlouhodobě vychází (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, a ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Nejvyšší soud současně neshledává, a to ani ve světle v dovolání uplatněné argumentace, žádný důvod, který by bylo namístě se od uvedené judikatury odchýlit.
28. Závěr o nepřípustnosti podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dopadá i na otázku zvýšení základní částky zadostiučinění určené ve Stanovisku, a to v závislosti na změnách ekonomické situace v České republice. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to právě s ohledem na ekonomickou situaci, se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co ESLP přiznal za porušení předmětného práva ve věcech proti České republice. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022). Tento postoj dovolacího soudu je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, nebo ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23. Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí, nikoliv však to, aby bez dalšího sledovalo matematický výpočet vycházející pouze z vývoje vybraných ekonomických parametrů, jak žalobkyně v dovolání prosazuje. Změnu tohoto přístupu přitom nemůže odůvodnit ani argumentace žalobkyně vycházející ze zdůraznění charakteru posuzovaného řízení jako řízení kompenzačního a z poukazu na rozsudek ESLP ze dne 26. 5. 2011 ve věci Golha proti České republice , stížnost č. 7051/06, neboť jak již bylo uvedeno výše, při určení odškodnění za nepřiměřenou délku těchto řízení se užijí stejná pravidla, jako je tomu u jiných řízení.
29. Otázka týkající se zániku části pohledávky připadající na požadované zadostiučinění z důvodu jejího započtení proti pohledávce žalované taktéž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Žalobkyně zde totiž svou dovolací argumentaci staví na námitce, že jí stanovisko žalované, v němž bylo zahrnuto též jednání spočívající v jednostranném započtení příslušných pohledávek, nebylo řádně doručeno proto, že je obdržel její právní zástupce, který však k tomu nebyl žalobkyní zmocněn. Činí tak navzdory tomu, že tuto argumentaci uplatňuje poprvé až v řízení dovolacím, a tudíž v rozporu se zněním §241a odst. 6 o. s. ř., podle kterého v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, když v řízení před prvostupňovým soudem pouze uvedla (aniž by jí v uvedení zmíněné argumentace něco bránilo), že se k započtení nevyjadřuje (viz č. l. 60 spisu), respektive že jej popírá, a to bez dalších skutkových tvrzení (viz č. l. 68 spisu), k čemuž v řízení před odvolacím soudem toliko dodala, že jí není známo, že by její advokát dotčené sdělení obdržel (viz č. l. 93 spisu). Napadené rozhodnutí tak z pohledu předmětné otázky nemůže spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li žalobkyně s námitkou, která z této otázky vychází, až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014, ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3709/2023, a ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2950/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 1092/23, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2458/22).
30. Dovolání žalobkyně není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. ani ve vztahu k procesněprávní otázce přezkoumatelnosti napadeného rozsudku, kterou žalobkyně v dovolání opakovaně zmínila, když poukázala na údajná opomenutí odvolacího soudu se některými skutečnostmi ve svém rozhodnutí zaobírat. Odvolací soud totiž zcela dostál požadavkům, v souladu s nimiž soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Skutečnost, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím přezkoumatelným, současně dokládá i obsah podaného dovolání, v němž žalobkyně byla též zjevně schopna na závěry odvolacího soudu, jež jsou v něm zformulovány, relevantně reagovat, neboť měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky nadřízeného soudu na náležitosti odůvodnění daného rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na řádném uplatnění jejich práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013). Odvolací soud se současně nemohl odchýlit od žalobkyní uváděné judikatury Nejvyššího soudu tím, že pro nepřezkoumatelnost nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud z napadeného rozsudku (ani z rozsudku soudu prvního stupně) neplyne žádný konkrétní poznatek, pro který by i prvostupňový rozsudek byl v nějaké své části ve výše uvedeném smyslu nepřezkoumatelný. Skutečnost, že žalobkyně se závěry, jež byly v obou dotčených rozhodnutích vysloveny, nesouhlasí, sama o sobě jejich nepřezkoumatelnost nezakládá.
31. Přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. konečně nelze dovodit ani ve vztahu k otázce stanovení počátku posuzovaného řízení, neboť své odlišné právní posouzení, než k jakému dospěl odvolací soud, žalobkyně staví na kritice skutkového závěru odvolacího soudu o zjištěném datu předběžného uplatnění nároku, jenž byl předmětem posuzovaného řízení. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobkyně tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení.
32. Dovolání je však přípustné v části týkající se otázky určení okamžiku konce posuzovaného řízení, neboť tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, byť se tak stalo pouze z důvodu přehlédnutí zjevné chyby v psaní, jež se vyskytla v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí.
IV. Důvodnost dovolání
33. Dovolání je důvodné.
34. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
35. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
36. Podle §153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci.
37. Již ze Stanoviska (srov. část III, bod 2) vyplývá, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, a to i v případě, kdy účastník (poškozený) nebyl s tímto mimořádným opravným prostředkem úspěšný a jeho dovolání bylo tedy například odmítnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).
38. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně týkajících se průběhu posuzovaného řízení, na která odvolací soud odkázal a z nichž též sám vycházel, vyplynulo, že se závěr posuzovaného řízení váže k rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobkyně a které bylo vydáno dne 14. 12. 2022. Z logiky věci tudíž vyplývá, že okamžik doručení tohoto rozhodnutí účastníkům řízení nemohl připadnout na leden 2022 (jak se v důsledku zjevné chyby v psaní nesprávně uvádí v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a jak poté tento údaj bez dalšího převzal i soud odvolací), nýbrž se jedná o leden 2023.
39. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu se tak podává, že celková délka posuzovaného řízení určená ve shodě s výše zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu nečiní odvolacím soudem uváděných 10 let a 8 měsíců, nýbrž se jedná o dobu 11 let a 8 měsíců. Za situace, kdy se žalobkyni podaným dovoláním nepodařilo relevantně zpochybnit žádný z ostatních právních závěrů, ze kterých odvolací soud při stanovení výše výsledného finančního zadostiučinění vycházel, lze tedy s pomocí jejich aplikace a při zohlednění odvolacím soudem skutečně zjištěné délky posuzovaného řízení dospět ke správnému vyčíslení základní částky na 170 664 Kč, jež sestává z částky 16 000 Kč připadající na první dva roky trvání rozhodné doby řízení, dále z částky 144 000 Kč za dalších devět let trvání tohoto řízení, a z částky 10 664 Kč, jež připadá na zbývajících osm měsíců, po kterou toto řízení probíhalo. Po úpravě takto určené základní částky odrážející hodnocení kritérií upravených v §31a odst. 3 OdpŠk, jak ji provedl odvolací soud, tj. po jejím snížení o 20 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení, a naopak zvýšení o 40 % pro postup orgánů veřejné moci v jeho průběhu, tedy konečná výše finančního zadostiučinění, jež žalobkyni náleží, odpovídá částce 204 797 Kč. Pakliže již žalobkyně od žalované z tohoto titulu obdržela (formou zápočtu) částku 109 688 Kč, zbývá jí tedy k doplacení částka 95 109 Kč, a to spolu s požadovaným příslušenstvím.
40. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl nesprávně, avšak dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, proto Nejvyšší soud přistoupil k aplikaci §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I ve výše uvedeném smyslu změnil, zatímco ve zbytku dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1, 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
41. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud dále rozhodl o nákladech řízení, a to nejen o nákladech dovolacího řízení, ale též o nákladech řízení, jež proběhlo před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Postupoval přitom podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a 2, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., v souladu s nimiž žalobkyni přísluší plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm vyslovený závěr, že výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše).
42. Nejvyšší soud proto žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 56 986,20 Kč, která sestává z následujících položek:
1) soudní poplatek za řízení v prvním stupni ve výši 2 000 Kč ;
2) soudní poplatek za dovolací řízení ve výši 14 000 Kč ;
3) odměna advokáta ve výši 24 800 Kč za celkem 8 úkonů právní služby po 3 100 Kč za každý úkon [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů – k určení tarifní hodnoty srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013], a to za převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby, účast na jednáních před soudem prvního stupně ve dnech 16. 11. 2022 a 22. 2. 2023, odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolání proti doplňujícímu rozsudku soudu prvního stupně, účast na jednání před odvolacím soudem dne 11. 7. 2023, a za dovolání ve věci samé;
4) paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 2 400 Kč odpovídající částce 300 Kč za každý ze shora uvedených 8 úkonů právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu),
5) náklady vynaložené na cestovné advokáta z jeho sídla v Brně ke shora uvedeným jednáním soudů v Praze, tedy vždy za cestu na trase Brno – Praha a zpět (celkem 450 km), automobilem zn. Jaguar X-Type 2.2D při průměrné spotřebě 6 litrů nafty na 100 km (§13 odst. 5 advokátního tarifu) s tím, že za jednání před soudem prvního stupně dne 16. 11. 2022 činí výše těchto nákladů 3 386,70 Kč [§157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, za použití §1 písm. b) vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění účinném od 20. 8. 2022, jímž byla sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel stanovena ve výši 4,70 Kč na jeden km jízdy, a §158 odst. 3 zákoníku práce, za použití §4 písm. c) vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění účinném od 20. 8. 2022, jímž byla výše průměrné ceny za jeden litr motorové nafty stanovena na částku 47,10 Kč], za jednání před soudem prvního stupně dne 22. 2. 2023 činí výše těchto nákladů 3 530,70 Kč [§157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce za použití §1 písm. b) vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2023, jímž byla sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel stanovena ve výši 5,20 Kč na jeden km jízdy, a §158 odst. 3 zákoníku práce, za použití §4 písm. c) vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2023, jímž byla výše průměrné ceny za jeden litr motorové nafty stanovena na částku 44,10 Kč] a za jednání před odvolacím soudem dne 11. 7. 2023 činí výše těchto nákladů 3 268,80 Kč [§157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce, za použití §1 písm. b) vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2023, jímž byla sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel stanovena ve výši 5,20 Kč na jeden km jízdy, a §158 odst. 3 zákoníku práce, za použití §4 písm. c) vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2023, jímž byla výše průměrné ceny za jeden litr motorové nafty stanovena na částku 34,40 Kč]; a
6) náhrada za promeškaný čas advokáta cestou na shora uvedená tři jednání soudů a zpět ve výši 3 600 Kč , jež odpovídá 12 půlhodinám připadajícím na jednu zpáteční cestu a sazbě 100 Kč za každou započatou půlhodinu [§14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu