ECLI:CZ:US:2019:4.US.3529.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3529/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., t. č. ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 30. 11. 2017, č. j. 1 T 235/2014-832, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 5 To 102/2018-860, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, č. j. 7 Tdo 666/2019-958, za účasti Okresního soudu v Mostě, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2019, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 5 Listiny, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů pohlavního zneužití dle §187 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ohrožování výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, 2 písm. a) a c) trestního zákoníku, za něž mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, spočíval, zjednodušeně řečeno v tom, že stěžovatel se měl v období od počátku roku 2011 do konce března 2014 na různých místech dopouštět různých sexuálních praktik vůči nezletilé (na začátku devítileté) dceři své družky, zač jí poskytoval různé finanční částky, většinou 20 Kč (dále jen "předmětný skutek").
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil a svým napadeným rozsudkem rozhodl znovu tak, že stěžovatele uznal vinným stejnými trestnými činy, zmírnil však trvání trestu odnětí svobody na 4,5 roku. Odvolací soud se tak ztotožnil se stěžejními závěry nalézacího soudu, toliko přikročil k úpravě popisu skutku. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku nalézacího soudu dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel proti napadeným rozhodnutím namítá 1) nesprávné určení místa činu; 2) nedostatečné respektování zásady in dubio pro reo; 3) nesprávné hodnocení důkazů; 4) uložení exemplárního trestu; 5) nedostatečné prokázání skutkového stavu; 6) procesní pochybení. V jednotlivostech Ústavní soud přibližuje podstatu těchto námitek následovně:
6. Ad 1) stěžovatel namítá, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu je předmětný skutek vymezen tak, že k němu mělo docházet mimo jiné i na ulici X, což bylo i součástí obžaloby, ačkoliv tato informace se nevyskytuje nikde v předmětném trestním spise. Stěžovatel se domnívá, že by to mohlo znamenat, že tímto způsobem mohlo dojít k účelovému upravení výsledků vyšetřovacího spisu, aby tyto korespondovaly s obžalobou. Ač se proti tomu navíc stěžovatel u hlavního líčení vymezil a předsedkyně senátu nařídila provést opravu, přesto s touto nepravdivou informací bylo dále pracováno.
7. Ad 2) se stěžovatel dovolává porušení zásady in dubio pro reo ze strany všech obecných soudů činných v jeho věci. Stěžovatel od počátku poukazoval na skutečnost, že poškozená měla v době, o níž uvedla, že v ní docházelo k předmětnému skutku, dobrovolně docházet k jiné osobě, kde se za odměnu podvolovala pohlavnímu zneužívání. To potvrdila i matka nezletilé a daná osoba za to byla následně i odsouzena, čímž se potvrdila pravdivost stěžovatelovy výpovědi. Přesto byl odsouzen i stěžovatel. Obecné soudy rovněž odkázaly na trestní minulost stěžovatele, ačkoliv tento byl dříve odsouzen jen za majetkovou trestnou činnost.
8. Ad 3) se stěžovatel vymezuje proti způsobu hodnocení důkazů, zejména výpovědi poškozené. Ta se postupně posouvala v čase, její tvrzení se stupňovala a vzájemně si odporovala. Psycholožka ji zpovídala asi pětkrát, přičemž poškozená děj líčila pokaždé jinak. Sama lékařka uvedla, že nedokáže poznat, kdy poškozená mluví pravdu a měla ji označit za zdatnou lhářku. Pracovnice diagnostického ústavu mohly ovlivňovat výpověď poškozené, což bylo potvrzeno jejich výpovědí před soudem, a to ještě předtím, než byl stěžovatel předvolán k podání vysvětlení, aby nemohl na účelové a zavádějící skutečnosti reagovat. Stěžovatel se rovněž vymezuje proti hodnocení znaleckého posudku, v němž znalec poškozenou považoval za věrohodnou a bez důvodu k fabulaci. Vyvrací to skutečnosti prokázané ohledně třetí osoby, která poškozenou zneužívala. Rovněž stěžovatel namítá, že se soud nevypořádal se stěžejní námitkou, proč poškozená uváděla dokonaný styk a další nepravdivé či neprokázané skutečnosti a proč její výpověď měla být v průběhu řízení měněna. Jakýkoliv jiný důkaz než účelová a zavádějící výpověď poškozené chybí. Soudní znalec rovněž neměl být odborně a též techniky vybaven tak, aby byl schopen rozeznat pravdivost výpovědi od nepravdivé. Soud neakceptoval posudek v oboru tak, aby byla vyvrácena nebo potvrzena výpověď poškozené.
9. Ad 4) stěžovatel napadá výši uloženého trestu. Ten považuje za exemplární a podivuje se, že třetí osoba, která byla rovněž odsouzena za pohlavní zneužívání poškozené, byla odsouzena k pouhému podmíněnému trestu. Přitom má jít o identicky popsaný a shodný skutek.
10. Ad 5) stěžovatel poukazuje na podle něj nedostatečné výsledky dokazování ve vztahu ke stěžejním skutečnostem. Prokázán nebyl počátek ani konec jeho údajné trestné činnosti, neboť její konec je vyvracen matkou poškozené. Nebylo prokázáno ani to, kdy, jak a na jakém místě mělo k údajnému zneužívání docházet, přičemž orgány činné v trestním řízení údajně neměly reflektovat ani zneužívání ze strany třetí osoby. Nebyla tak vyvrácena námitka stěžovatele, že poškozená mohla ve vztahu k němu uvádět skutečnosti, které zažila jinde s někým jiným. Obecné soudy se rovněž nezabývaly tím, kdy a jak došlo k poranění hymenu poškozené. Stěžovatel to namítá zvláště proto, že třetí osoba byla odsouzena za trestný čin a sama se doznala ke konání, které k tomuto poranění mohlo vést. Stěžovatel rovněž vznáší otázku, jak vyšetřující lékař dospěl k závěru, že poškozená byla zneužívána: "...kdy oba lékaři shodně konstatovali, že mimo poranění hymenu, jež si mohla nezletilá přivodit sama, byla zneužívána." Obecné soudy se rovněž nezabývaly možnou nevěrohodností svědků, například oznamovatelky.
11. Ad 6) stěžovatel "osobně" vznáší námitku na možné rozpory ve zvukovém záznamu, kdy má údajně chybět část zvukového záznamu ze zahájení hlavního líčení a "jednání ohledně vazby z 23.4.2015". Stěžovatel neměl rovněž možnost být přítomen výslechu poškozené, přičemž nebyl pořízen ani doslovný zápis její výpovědi a jakýkoliv zvukový nebo obdobný záznam. Rovněž byl měněn zápis, že poškozená označila za pachatele stěžovatele.
IV. Posouzení Ústavním soudem
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ke stěžovatelově ústavní stížnosti je nutno v prvé řadě uvést, že tato je toliko opakováním obhajoby stěžovatele v trestním řízení před obecnými soudy, aniž by v ní jakkoliv stěžovatel reflektoval odůvodnění napadených rozhodnutí tak, že by s těmito polemizoval, vyvracel je, zpochybňoval atd. Stěžovatel se tak ústavní stížností snaží v zásadě docílit toho, aby se Ústavní soud bez přihlédnutí k tomu, jak se s obhajobou stěžovatele vypořádaly obecné soudy, znovu jeho obhajobou zabýval, jako kdyby byl ve stěžovatelově věci první instancí. To se však vymyká pravomoci i postavení Ústavního soudu jakožto specializovaného orgánu ochrany ústavnosti. S obhajobou stěžovatele se přesvědčivě obecné soudy vypořádaly, přičemž ačkoliv stěžovatel Ústavnímu soudu nezaslal napadený rozsudek nalézacího soudu (který byl nadto zrušen a nahrazen napadeným rozsudkem odvolacího soudu), postačuje odkázat v tomto směru toliko na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, který se každou námitkou stěžovatele zabýval způsobem, který je plně konformní se všemi ústavněprávními požadavky na vypořádání se s námitkami obhajoby [námitkou 1) v bodech 22. a 29., námitkou 2) v bodu 21., námitkou 3) v bodech 16. až 20., námitkou 4) v bodu 31., námitkou 5) v bodech 22. až 25. a 29. jeho napadeného rozhodnutí; k námitce 6) se odvolací soud nevyjádřil, nicméně podle rekapitulace stěžovatelova odvolání v bodech 4. až 11. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel tyto námitky vůbec nevznesl]. Stručně k jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:
15. Námitka 1) je lichá. Stěžovatel odkazuje na bod 1. třetí větu napadeného rozsudku odvolacího soudu, suponuje, že i tento soud měl převzít údaj o místě, kde mělo k předmětnému skutku mimo jiné docházet (ulice X), ale kterému neodpovídají skutková zjištění. Vedle dalšího však i právě kvůli tomuto nedostatku odvolací soud provedl úpravu popisu skutku tak, že z něj tento údaj vypustil. Tento se tak nenachází ve výrokové části napadeného rozsudku odvolacího soudu, ale toliko v rekapitulaci výrokové části napadeného rozsudku nalézacího soudu. Tato změna popisu skutku ve výrokové části i důvody, které k ní vedly, jsou jednoznačně popsány v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (srov. jeho body 22. a 29.).
16. Skutečnosti uváděné k námitce 2) se míjí s podstatou zásady in dubio pro reo. Tato zásada, vyplývající z presumpce neviny, sice obecně vyžaduje, aby případné pochybnosti byly vyloženy ve prospěch obviněného (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, č. stížnosti 35450/04, bod 49.; rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 12. 1988 ve věci Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, č. stížnosti 10590/83, bod 77.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 11. 2002 ve věci Lavents proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002, č. stížnosti 58442/00, bod 125, aj.), nicméně tato zásada dochází svého uplatnění v situaci, kdy jsou již vyčerpány všechny důkazní možnosti [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)], a přesto dokazování jako celek nedává dostatečný podklad k jednoznačné rekonstrukci skutkového stavu, resp. nalézací soud se v odůvodnění odsuzujícího rozsudku přesvědčivě nevypořádá s existencí jiné, pro pachatele příznivější skutkové verze či se skutečnostmi zpochybňujícími skutkovou verzi pro obviněného nepříznivou (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 12. 2011 ve věci Ajdarić proti Chorvatsku, č. stížnosti 20883/09, bod 51.).
17. V nyní posuzované věci však stěžovatel sice prezentoval určité skutečnosti, které hypoteticky mohly zpochybnit skutkový stav tak, jak jej zjistily obecné soudy, nicméně obecné soudy o tomto skutkovém stavu neměly pochybnosti, žádná ucelená alternativní skutková verze, která by vylučovala vinu stěžovatele, zjištěna nebyla, a s dílčími skutečnostmi, jež stěžovatel uváděl a jimiž se snažil zpochybnit skutkový stav, se obecné soudy vypořádaly. Reflektována byla i trestná činnost obdobného charakteru jiné osoby, ta však nijak vinu stěžovatele nebyla způsobilá vyloučit (srov. zejména bod 21. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu).
18. Trestní minulost stěžovatele přitom odvolací soud vzal v potaz toliko v rámci úvah o druhu a výměře ukládaného trestu (viz k tomu bod 31. napadeného rozsudku odvolacího soudu), což je praxe zcela v souladu se zákonem, který mimo jiné mezi kritérii pro volbu a ukládání trestu v §39 odst. 1 trestního zákoníku uvádí i dosavadní život pachatele. Naopak odvolací soud nikterak na předchozí trestní minulosti stěžovatele nezaložil svůj závěr o vině stěžovatele, jak to on tvrdí. Takovýto postup žádné pochybení z pohledu ochrany ústavně zaručených základních lidských práv či svobod stěžovatele nepředstavuje.
19. Námitky 3) a 5) směřují proti procesu dokazování a jeho výsledkům. Proti tomuto procesu, který je zásadně doménou obecných soudů, může Ústavní soud zasahovat jen velmi výjimečně, neboť tento je v českém trestním řízení ovládán zásadou volného hodnocení důkazů. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
20. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
21. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
22. Žádné takovéto výjimce však stěžovatelovy námitky 3) a 5) po věcné stránce neodpovídají. Stěžovatel pouze nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily důkazy, především výpověď poškozené, přičemž po Ústavním soudu de facto žádá, aby nahradil hodnocení důkazů obecnými soudy svým vlastním. K tomu však Ústavní soud, jak rozvedeno výše, povolán není. Odůvodnění hodnocení důkazů včetně vypořádání stěžovatelových námitek ohledně věrohodnosti poškozeného obecné soudy věnovaly dostatečnou pozornost.
23. Odvolací soud zcela konkrétně reagoval na stěžovatelovy námitky stran nevěrohodnosti poškozené, údajnému tlaku jejího okolí, paralelní trestné činnosti třetí osoby, dokonání pohlavního styku i možné záměně zkušeností poškozené s třetí osobou se zkušenostmi se stěžovatelem (viz body 16., 19., 21. a 23. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud v tomto způsobu reakce na stěžovatelovy námitky neshledává z hlediska ochrany stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod žádný deficit. Ostatně ani stěžovatel sám se s odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu nijak nevypořádává, toliko opakuje svou obhajobu již z hlavního líčení. Za těchto okolností nezavdává Ústavnímu soudu žádnou příčinu ke kasačnímu zásahu proti napadeným rozhodnutím.
24. Další skutečnosti uváděné stěžovatelem v rámci námitek 3) a 5) stěžovatel nijak blíže nekonkretizuje. Neuvádí nic bližšího k tomu, proč soudní znalec dle jeho názoru nebyl odborně ani technicky vybaven ke zkoumání pravdivosti výpovědi, přičemž přinejmenším odvolací soud v bodě 20. svého napadeného rozsudku jednak vypořádává námitku ohledně odbornosti znalce, jednak zcela správně vysvětluje, že hodnocení věrohodnosti (resp. pravdivosti) výpovědi je otázkou právní, nikoliv skutkovou. Není pravdou ani to, že by výpověď poškozené byla jediným důkazem. Jednalo se nepochybně o důkaz sice zásadní (viz bod 16. napadeného rozsudku odvolacího soudu), nicméně podporovaný celou řadou dalších důkazů, a to zejména svědeckých výpovědí osob, jimž se poškozená o svém zneužívání svěřila, a znaleckých posudků na její věrohodnost i zdravotní stav.
25. Ústavní soud nemohl žádný důvod ke kasačnímu zásahu nalézt ani ve stěžovatelově tvrzení, nota bene značně problematicky formulovanému, že lékaři konstatovali, že kromě poranění hymenu poškozená byla zneužívána, neboť takový závěr by byl zjevně ve stěžovatelův neprospěch. Jedná-li se pouze o překlep a stěžovatel chtěl vyjádřit, že kromě poranění hymenu lékaři konstatovali, že poškozená zneužívána nebyla, pak toto tvrzení neodpovídá skutkovým zjištěním obecných soudů. V bodě 24. napadeného rozsudku odvolacího soudu je zdůvodněno, že znaleckým zkoumáním nebyla zjištěna poranění poškozené v oblasti konečníku, nicméně že bylo možné takovou sexuální praktiku provést i bez toho, aby zanechala jakékoliv stopy na jejím těle. Z tohoto vysvětlení nelze učinit logický závěr, že by znalecké zkoumání prokázalo, že poškozená kromě poranění hymenu jinak zneužívána nebyla. Odvolací soud pak nevzal za prokázané, že by poškozená stěžovateli provedla orální sex a tuto praktiku vypustil i z popisu skutku (srov. k tomu bod 25. napadeného rozsudku odvolacího soudu).
26. Námitka 4) postrádá ústavněprávní rovinu. Přiměřenost trestu totiž není Ústavní soud zásadně oprávněn přezkoumávat - nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119), usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1928/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2708/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2996/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1429/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/06.
27. Uložení trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř a půl roku, tedy pod polovinou trestní sazby, za situace, kdy byl stěžovatel odsouzen za souběh tří trestných činů, nelze považovat za svévoli či exemplární trest. Stěžovatelův trest přitom nelze srovnávat s trestem uloženým jiné osobě v jiném řízení za jiný skutek (či skutky), byť za stejné trestné činy. Ve smyslu kriterií pro ukládání trestních sankcí obecně (§37 a §38 trestního zákoníku) a trestů zvláště (§39 trestního zákoníku) je každý trest ukládán individualizovaně s ohledem na konkrétní okolnosti vztahující se jak k dané trestné činnosti, tak k danému pachateli a jeho osobním a dalším poměrům. Pouhý odkaz na to, že trestná činnost stěžovatele a třetí osoby měla podobný charakter, proto z ústavněprávního hlediska nezakládá právo na shodný trest.
28. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl původně uložený trest o půl roku zkrácen, se přitom nepodává (a ani se v něm nenaznačuje), že by stěžovatel měl být potrestán exemplárně, tedy že by v něm negativní generální prevence měla být dosažena excesivní a nepřiměřenou represí stěžovatele, ani to, že by snad měl stěžovateli být záměrně a svévolně uložen trest přísnější, než třetí osobě, která byla za pohlavní zneužívání poškozené rovněž odsouzena.
29. Co se týče námitky 6), z rekapitulace odvolání v bodech 4. až 11. napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatel námitku nedostatečné kontradiktornosti výslechu poškozené a nedostatků v pořizování zvukového záznamu odvolacímu soudu nepředložil. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu pak vyplývá, že před tímto soudem stěžovatel uplatnil toliko námitku pochybení při protokolaci. Ani ve své ústavní stížnosti pak stěžovatel obecným soudům nevytkl, že by tyto jeho námitky opomenuly. Jelikož úkolem Ústavního soudu není dotvářet za stěžovatele jeho argumentaci či vyhledávat nové skutečnosti, které by mohly svědčit o porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv či svobod, Ústavní soud za těchto okolností nepovažuje u námitky 6) za splněnou podmínku subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k údajnému nedostatku kontradiktornosti výslechu poškozené [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3), nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79) či nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)].
30. K tomu jen jako obiter dictum Ústavní soud doplňuje, že možnost osobního výslechu svědka nutně není podmínkou zachování práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces, vyvažuje-li jiný zájem potřebu zamezit přímému kontaktu mezi obviněným a svědkem. Takovým zájmem je nepochybně i ochrana oprávněných zájmů nezletilých poškozených v případech sexuálně motivovaných trestných činů (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 7. 2002 ve věci S. N. proti Švédsku, č. stížnosti 34209/96, bod 52.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 6. 2007 ve věci W. S. proti Polsku, č. stížnosti 21508/02, bod 57.; či usnesení Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 1. 2003 ve věci Lemasson a Achat proti Francii, č. stížnosti 49849/99). Stěžovatel přitom nic dalšího a konkrétního k tomu, jak údajným procesním pochybením při výslechu poškozeného mělo být porušeno jeho práva na obhajobu, neuvedl. Nezabývání se touto námitkou pro nesplnění podmínky subsidiarity ústavní stížnosti tak není vůči stěžovateli přepjatě formalistické či ignorující zcela očividné porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv či svobod.
31. Ani údajné nedostatky v protokolaci, resp. ve zvukových záznamech, stěžovatel nespecifikoval v relaci ke svému právu na obhajobu. Nijak tedy neuvedl, jak přesně jej tyto údajné nedostatky měly poškodit a jaké důsledky pro jeho procesní postavení a vyhlídky měly mít. Za těchto okolností se Ústavní soud neměl důvodu blíže touto stěžovatelovou výtkou zabývat.
32. Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti rovněž rekapituluje obsah svého dovolání, které odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením, jímž brojí proti právní kvalifikaci předmětného skutku a nesouhlasí s tím, že trestný čin ohrožování výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a trestný čin svádění k pohlavnímu styku dle §202 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku lze spáchat v souběhu, neboť dle jeho názoru je prvá uvedená skutková podstata plně podřazena té druhé. Dále však na své dovolání v textu ústavní stížnosti nijak neodkazuje a nerozvíjí ve vztahu k němu žádnou argumentaci.
33. Výklad norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
34. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
35. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
36. Žádného takového pochybení se Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení nedopustil. Výklad vztahu jednotlivých skutkových podstat trestných činů, zejména jejich možného souběhu, je svěřen primárně právě Nejvyššímu soudu, který je dle čl. 92 odst. 1 Ústavy vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud, a mezi jehož povinnosti patří dle §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, mimo jiné i zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování v trestním řízení. Na s. 2 a 3 svého napadeného usnesení přitom Nejvyšší soud vyložil v souladu s obecnými výkladovými postupy při posuzování možnosti či vyloučení souběhu (zejména analýza individuálních objektů předmětných skutkových podstat a jejich šíře), proč má za to, že souběh uvedených skutkových podstat možný je, přičemž odkázal i na uznávanou komentářovou literaturu, která tento závěr podporuje. Rozhodně tedy nešlo o výklad zjevně excesivní či nepředvídatelný.
37. Ústavní soud proto nemá, nač by nad rámec odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu reagoval, a jelikož prima vista po seznámení se s obsahem tohoto napadeného usnesení v něm neshledal žádnou zjevnou vadu, která by byla způsobilá založit jeho protiústavnost, při absenci bližší argumentace stěžovatele proti jeho obsahu se jím dále zabývat nemohl.
V. Závěr
38. Ústavní soud se po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh nemohl s argumentací stěžovatele ztotožnit. Neshledal proto potřebu věc projednat meritorně ani si v ní obstarat další podklady, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu