ECLI:CZ:US:2021:1.US.1905.21.1
sp. zn. I. ÚS 1905/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Kateřinou Sigmundovou, advokátkou se sídlem Jiráskova 614/11, Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. 12. 2019, č. j. 53 T 7/2019-1791, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2020, sp. zn. 15 To 14/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, č. j. 11 Tdo 933/2020-2074, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Vrchního soudu v Praze, a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti výše specifikovaným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "nalézací soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení, neboť jimi dle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným rozsudkem nalézací soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za nějž byl odsouzen dle §283 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce jedenácti let, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a současně dle §70 odst. 1 trestního zákoníku, §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a §70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku k trestu propadnutí věcí specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku. Stěžovateli bylo taktéž napadeným rozsudkem dle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku uloženo ochranné léčení proti závislosti na omamných a psychotropních látkách v ústavní formě.
3. Skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, měl spočívat, stručně řečeno v tom, že stěžovatel měl spolu se spoluobviněným D. H. v přesně nezjištěné době nejméně od listopadu 2017 do 5. 6. 2018, kdy byli zadrženi policií, na různých v rozsudku konkretizovaných místech v Praze neoprávněně vyrábět metamfetamin z léčivých přípravků dovezených z Polské republiky a dalších chemikálií, v přesně stanovených datech měli vyrobit pseudoefedrin v celkovém množství nejméně 5 000 g, z nějž bylo možno při 80% izolaci vyrobit metamfetamin v množství 4 000 g, takto získaný pseudoefedrin částečně poskytli jiným osobám za účelem výroby metamfetaminu a částečně z něj sami metamfetamin vyrobili a následně jej distribuovali dalším osobám na území Libereckého kraje a hlavního města Prahy, přičemž stěžovatel byl již za obdobnou trestnou činnost dříve pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce jedenácti let, z nějž byl podmíněně propuštěn dne 8. 12. 2016 na zkušební dobu v délce sedmi let, tedy do 8. 12. 2023.
4. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, které odvolací soud napadeným usnesením zamítl dle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu stěžovatel brojil dovoláním, které Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a avizuje, že trvá na tom, že se zločinu dle §283 trestního zákoníku spatřovaného obecnými soudy v předmětném skutku nedopustil. Poté předkládá vlastní stížnostní argumentaci. Proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá: 1) opomenutí rozhodnutí o námitce místní nepříslušnosti; 2) použití nezákonně získaných odposlechů; 3) neprovedení důkazů ke stěžovatelově návrhu; a 4) neprokázání přesného množství pseudoefedrinu. Podstatu těchto námitek lze přiblížit následovně:
6. Ad 1) stěžovatel upozorňuje, že v řízení před nalézacím soudem vznesl námitku místní nepříslušnosti, neboť dle jeho názoru měl k hlavnímu líčení být příslušný Městský soud v Praze, nikoliv nalézací soud. Dle stěžovatele se nalézací soud s touto námitkou nevypořádal způsobem předepsaným §24 trestního řádu, tedy samostatným rozhodnutím o příslušnosti včetně odůvodnění. Námitkou místní nepříslušnosti se toliko v odůvodnění napadeného usnesení zabýval odvolací soud, nicméně tento se nevěnoval právě skutečnosti, že nalézací soud o námitce místní nepříslušnosti nerozhodl předepsaným způsobem.
7. Ad 2) stěžovatel napadá zákonnost provedených odposlechů, které byly v jeho věci provedeny a na nichž mimo jiné obecné soudy založily závěr o jeho vině. V příkazech k nim nebyly dle stěžovatele odůvodněny povolená délka trvání odposlechů ani podmínky subsidiarity. Tohoto pochybení se dopustil jak Okresní soud v České Lípě, který vydal původní příkazy, tak odvolací soud, který rozhodoval o jejich prodlužování. Stěžovatel taktéž polemizuje s obsahem návrhů na povolení předmětných odposlechů
i odůvodnění příkazů k nim, neboť tyto obsahují nepodložená tvrzení státní zástupkyně, že se stěžovatel ihned po podmíněném propuštění jal páchat trestnou činnost a že vyráběl pervitin na nezjištěném místě v okrese Česká Lípa.
8. Ad 3) stěžovatel poukazuje na to, že ačkoliv podle jeho mínění nezákonné odposlechy byly provedeny, nestalo se tak v jejich úplnosti a přes jeho návrhy nezazněly před obecnými soudy konkrétní odposlechy, které stěžovatel označil. S tím se pojí
i skutečnost, že ačkoliv stěžovatel v hlavním líčení požádal o možnost prostudovat spis, aby mohl vybrat odposlechy, které z hlediska své obhajoby považoval za nutné provést, této žádosti vyhověno nebylo, což nemůže zhojit ani to, že mu byly předány kopie listin obsahující přepisy odposlechů za účelem zvolení těch, které žádá přehrát. Jelikož byl stěžovatel ve vazbě, jeho možnost zařídit si nahlížení do spisu, jakož i příprava obhajoby byla přitom značně ztížena.
9. Ad 4) se stěžovatel vymezuje proti způsobu, jakým obecné soudy dospěly k závěru o celkovém množství pseudoefedrinu a od něj odvozeného množství metamfetaminu, které měl stěžovatel údajně vyrobit. Obecné soudy dospěly k množství nejméně 5 000 g zejména na základě znaleckého posudku pplk. RNDr. Michaela Romana, CSc., který při svém výslechu před soudem potvrdil, že svá zjištění učinil toliko z přehraných videozáznamů, jež sám opakovaně hodnotil jako nekvalitní. Výslovně uvedl, že jeho závěr se pohyboval v rovině odhadu, že velikost nádob na záznamech určil hrubým odhadem z poměru k osobám, že nebyla patrna výše hladiny tekutin v nich ani spodní vrstva chemického procesu. K tomu stěžovatel doplňuje, že nebylo zjišťováno ani to, zda v průběhu celého období nedošlo k výměně nádob atd. Jedná se přitom o zcela stěžejní skutečnost, od níž je odvozována právní kvalifikace skutku.
IV. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel svou argumentaci v ústavní stížnosti staví na námitkách, které uplatňoval v rámci své obhajoby již v řízení před obecnými soudy, a ačkoliv obecné soudy všechny jeho námitky vzaly v úvahu a v odůvodnění svých napadených rozhodnutí racionálně a logicky vyložily, proč jim nepřiznaly účinky, které jimi stěžovatel zamýšlel, tento nepředložil v ústavní stížnosti k těmto částem odůvodnění žádnou relevantní oponenturu, ale toliko tyto námitky zopakoval, domáhaje se na Ústavním soudu jejich přehodnocení bez zřetele k závěrům, které o nich učinily obecné soudy. Tím však v rozporu se shora přiblíženou úlohou Ústavního soudu žádá de facto jen další instanční přezkum, k němuž Ústavní soud povolán není.
12. K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:
13. Námitka 1) je zjevně bezdůvodná. Sám stěžovatel připouští, že odvolací soud se námitkou místní nepříslušnosti zabýval, což explicitně učinil v bodě 15. svého napadeného usnesení. Odvolací soud místní příslušnost dovodil hned z několika skutečností - že spoluobviněný byl zadržen v Libereckém kraji a při domovní prohlídce u něj byl nalezen metamfetamin určený k distribuci, že dovoz léků z Polské republiky nutných k výrobě metamfetaminu se uskutečňoval i na území Libereckého kraje a že zde spoluobviněný předával metamfetamin nejméně jedné další osobě. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že průběh části skutku na území Libereckého kraje byl i součástí popisu skutku. Ústavní soud takové odůvodnění místní příslušnosti považuje za ústavně konformní.
14. §18 odst. 1 trestního řádu jako primární kritérium určení místní příslušnosti soudu v trestním řízení stanovuje místo, kde byl čin spáchán. Dle ustáleného výkladu se v případě trestných činů, které byly spáchány na území více soudních obvodů, považuje toto kritérium za splněné ve vztahu ke každému soudu, v jehož obvodu byl čin alespoň částečně spáchán, což platí i u trestných činů se skutkovými podstatami tvořenými alternativními znaky, jichž pachatel naplnil na různých místech více, jakož i u trestných činů nikoliv jednorázových, u nichž je toto kritérium naplněno ve vztahu ke každému soudnímu obvodu, v němž pachatel naplnil některý jejich dílčí akt (srov. DURDÍK, T. In: DRAŠTÍK, A.; FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 171; či ŠÁMAL, P.; ŠÁMALOVÁ, M. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 303nn). Tento výklad již v minulosti Ústavní soud shledal jako bezvadný i z ústavněprávního hlediska [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2209/15 ze dne 6. 2. 2018 (N 17/88 SbNU 235), bod 15.; nález sp. zn. II. ÚS 4051/16 ze dne 31. 1. 2017 (N 21/84 SbNU 257), bod 35.; usnesení sp. zn. III. ÚS 2815/18 ze dne 12. 11. 2019, bod 22., aj.]. Ústavní soud tak nemá odvolacímu soudu co vytknout, neboť tento postupoval při řešení otázky místní příslušnosti v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů, již Ústavní soud akceptuje.
15. Ostatně ani stěžovatel nerozporuje aplikaci §18 odst. 1 trestního řádu odvolacím soudem, ale porušení svého ústavně zaručeného práva na zákonného soudce spatřuje již v tom, že o jeho námitce nepříslušnosti neměl rozhodovat až odvolací soud, ale že již soud nalézací měl aplikovat k jeho procesní námitce postup dle §24 trestního řádu. K tomu Ústavní soud připomíná svůj právní názor, jejž dlouhodobě zastává ve své rozhodovací praxi, že ne každá nezákonnost zakládá rovněž vadu protiústavnosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123); nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165); nález sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163) či nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/18 ze dne 4. 9. 2018, bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185) bod 12.; či nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), bod 69.].
16. Je ve věcné i funkční příslušnosti soudu rozhodujícího v trestním řízení odvolání dle §245 a násl. trestního řádu zabývat se námitkou nepříslušnosti soudu v hlavním líčení a v případě, že ji shledá jako důvodnou, má takový soud i specifickou pravomoc napadené rozhodnutí zrušit a tuto vadu napravit postupem dle §257 odst. 1 písm. a) trestního řádu. I kdyby tak k pochybení nalézacího soudu ohledně námitky nepříslušnosti vznesené stěžovatelem došlo, z ústavněprávního hlediska by byla zhojena tím, že se odvolací soud s touto námitkou vypořádal ústavně konformním způsobem v řízení o odvolání.
17. Ohledně námitky 2) Ústavní soud předesílá, že se touto námitkou zabývaly všechny tři obecné soudy činné ve stěžovatelově věci (viz body 91. až 93. napadeného rozsudku nalézacího soudu, bod 18. napadeného usnesení odvolacího soudu a body 48. až 51. napadeného usnesení Nejvyššího soudu), které podrobně vyložily, proč příkazy, které stěžovatel považuje za nedostatečně odůvodněné, nelze považovat za nezákonné a proč je tento závěr v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Obecné soudy vycházely z toho, že byť zpochybněné příkazy nebyly perfektně odůvodněny, po seznámení se s návrhy státní zástupkyně a obsahem spisu dostupným v době jejich vydání všechny zákonné podmínky splněny byly, což bylo dostatečně zdůvodněno i v předmětných návrzích na vydání zpochybněných příkazů. Zejména Nejvyšší soud zcela konkrétně zdůvodnil, že doba povolení, resp. prodloužení odposlechů, jakož i podmínka subsidiarity příkazu k odposlechu byla zdůvodněna prověřovaným rozsahem trestné činnosti, konspirativním způsobem jejího páchání, tou dobou neznámou lokalitou výroby pseudoefedrinu a metamfetaminu, neznámým zdrojem látek nutných k této výrobě a neustavenému okruhu odběratelů a případnému napojení na další trestnou činnost.
18. Na tomto odůvodnění nespatřuje Ústavní soud ničeho, co by jej opravňovalo k zásahu proti napadeným rozhodnutím. Tento postup spočívající ve formálně-materiálním posouzení příkazu k odposlechu, při němž formální nedostatky odůvodnění nemusí zakládat vadu protiústavnosti, jestliže lze dospět k závěru o materiálním splnění podmínek pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve světle okolností existujících v době rozhodování o něm, zejména v souvztažnosti k odůvodněním návrhu na jeho povolení či žádosti policejního orgánu na podání takového návrhu, Ústavní soud již dříve připustil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 17/21 ze dne 23. 2. 2021, bod 15.; usnesení sp. zn. I. ÚS 1910/18 ze dne 24. 7. 2018; usnesení sp. zn. I. ÚS 1694/17 ze dne 19. 9. 2017, body 30. až 36.; usnesení sp. zn. I. ÚS 95/17 ze dne
29. 8. 2017; usnesení sp. zn. III. ÚS 365/15 ze dne 23. 2. 2016; usnesení sp. zn. I. ÚS 3513/14 ze dne 8. 1. 2016; či usnesení sp. zn. I. ÚS 262/05 ze dne 23. 3. 2006).
19. V nynější věci obecné soudy dostatečně v odůvodnění napadených rozhodnutí v souladu s tímto judikaturním východiskem vyložily, proč měly za materiálně splněny všechny podmínky pro vydání předmětného příkazu včetně těch, které v jeho odůvodnění uvedeny výslovně nebyly. Při absenci relevantní oponentury stěžovatele proti tomuto odůvodnění by tak Ústavní soud jakýmkoliv dalším přezkoumáváním této stěžovatelovy námitky dotvářel jeho argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti, což se vymyká roli, kterou v řízení o ústavní stížnosti zastává.
20. Námitka 3) rovněž nemohla Ústavní soud přesvědčit, neboť i ona představuje jen opakování stěžovatelem zastávané linie obhajoby v trestním řízení bez argumentačního překonání toho, jak se s ní vypořádaly obecné soudy. Stěžovatel vytýká nalézacímu soudu, že svůj rozsudek zatížil vadou tzv. opomenutých důkazů a odvolacímu soudu i Nejvyššímu soudu, že proti této vadě nezasáhly. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti stabilně situace zakládající vadu tzv. opomenutého důkazu vytyčuje tak, že v nich buď o procesně korektně učiněném důkazním návrhu nebylo rozhodnuto vůbec, nebylo řádně odůvodněno zamítnutí důkazního návrhu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643); nález sp. zn. IV. ÚS 546/05 ze dne 29. 10. 2007 (N 172/47 SbNU 245) či nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323)], či důkaznímu návrhu sice soud vyhověl a provedl jej, avšak při rozhodování k němu nepřihlédl nebo v odůvodnění svého rozhodnutí neobjasnil, jakou úvahu ohledně něj provedl a co z něj vyvodil [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315); nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377); nález sp. zn. IV. ÚS 802/02 ze dne 21. 4. 2004 (N 58/33 SbNU 89) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
21. Zamítnout důkazní návrh lze pak v zásadě jen z důvodu jeho irelevance, vypovídací impotence či redundance ve vztahu k prokazované skutečnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643); nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239); či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Vadu tzv. opomenutého důkazu také může založit zamítnutí důkazního návrhu na provedení znaleckého posudku k prokázání skutečnosti, k níž je třeba odborných znalostí, jež hodlá obecný soud místo toho nahradit vlastním posouzením [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1904/20 ze dne 10. 2. 2021; nález sp. zn.
III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673)].
22. O žádnou ze shora zmíněných situací tzv. opomenutého důkazu v nynější věci nejde. Všechny tři soudy důkazní návrh stěžovatele registrovaly a jeho zamítnutí zdůvodnily nadbytečností, resp. absencí vztahu k prokazované skutečnosti, a to proto, že o skutečnostech, které stěžovatelem navrhovanými důkazy měly být zjištěny, týkajících se zejména vyhrocených vztahů spoluobžalovaných k D. Z., nebylo pochyb, a tyto skutečnosti ani nebyly předmětem trestního řízení (srov. zejména bod 149. napadeného rozsudku nalézacího soudu a body 53. až 56. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Toto zdůvodnění tedy jak formálně, tak materiálně odpovídá shora nastíněným ústavně konformním důvodům zamítnutí důkazního návrhu.
23. Ani dílčí námitce stěžovatele, že mu bylo znemožněno nahlédnutí do spisu a že do spisu nebyly zařazeny všechny provedené odposlechy, nelze přikládat význam, který s ní spojuje stěžovatel. Obecné soudy se i touto námitkou zabývaly v rozsahu odpovídajícímu jejímu významu a argumentačně korektně ji vyvrátily. Učinily tak zejména odkazem na to, že stěžovatelovo právo nahlédnout do spisu dle §166 odst. 1 trestního řádu bylo dodrženo, že stěžovatel u předmětných hlavních líčení netrval na přehrání předmětných odposlechů, takže byl jako listinný důkaz proveden jen jejich přepis, a že požadoval-li stěžovatel přehrání konkrétních odposlechů, poskytl mu nalézací soud jejich kompletní přepis, stěžovatel označil ty pasáže, jejichž přehrání žádal, a soud mu vyhověl, přičemž vzhledem k objemu odposlechů bylo nutno provést jejich selekci (srov. zejména bod 19. napadeného usnesení odvolacího soudu a bod 54. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel toto odůvodnění obecných soudů nebere při konstrukci své argumentace v úvahu a nevypořádává se s ním. Jelikož je toto odůvodnění a priori logické a legitimní, Ústavní soud je považuje za vyhovující ústavněprávním požadavkům, a protože stěžovatel nepředložil žádná tvrzení, která by tento závěr vyvracela, má Ústavní soud tuto stěžovatelovu námitku za bezpředmětnou.
24. Skutečnost, že stěžovatel byl v době hlavního líčení ve vazbě, na tomto závěru nemůže ničeho změnit, neboť právě pro potřebu kompenzace faktické limitace v možnostech osobní obhajoby byl v jeho případě naplněn důvod nutné obhajoby dle
§36 odst. 1 písm. a) trestního řádu, a tedy stěžovatel měl na své straně obhájce jakožto kvalifikovaného profesionála, jehož prostřednictvím mohl potřebné procesní úkony provádět. Stěžovatel přitom netvrdí ani neprokazuje, že by mu tato možnost byla odňata či že by mu bylo jakkoliv bráněno v jejím využívání.
25. Konečně ani námitka 4) nedosahuje ústavněprávní roviny. Stěžovatel jí brojí proti způsobu, jakým obecné soudy vyhodnotily důkazy týkající se množství vyráběného metamfetaminu. Žádá tedy po Ústavním soudu, aby vstoupil do procesu dokazování v trestním řízení. To je však ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, která mírou důkazu činí vnitřní přesvědčení soudu. Závěry procesu hodnocení důkazů tak zpravidla stojí mimo přezkum Ústavního soudu, neboť váží-li soud důkazy v souladu se svým vnitřním přesvědčením, výsledku je dosaženo secundum et intra legem, jde o řádný výkon pravomoci svěřený soudu zákonem i Ústavou, a tedy nemůže se v zásadě jednat
o výsledek zatížený vadou protiústavnosti.
26. Zákon ani ústava totiž nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
27. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
28. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
29. Žádná z těchto výjimečných situací však v nynější věci nenastala. Stěžovatelovu námitku lze podřadit formálně pod vadu extrémního nesouladu provedených důkazů a skutkových závěrů na jejich základě učiněných, avšak materiálně touto vadou napadená rozhodnutí obecných soudů zatížena nejsou. Všechny tři obecné soudy vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, jakým způsobem dospěly k množství pseudoefedrinu a metamfetaminu, přičemž se věnovaly i úskalím vyplývajícím z omezeného rozsahu informací, kterými disponoval soudní znalec. Uvedly tak zejména, že předmětné celkové množství bylo prokázáno vícero důkazy než jen odborným vyjádřením a navazující výpovědí znalce, a to důkazy o množství zakoupených chemikálií, výpovědí spoluobžalované Z., odposlechnutou komunikací týkající se distribuce, množstvím pseudoefedrinu a metamfetaminu zajištěného při zadržení, který sám znak velkého množství naplňoval cca ze tří čtvrtin, přičemž sám znalec vědom si omezení plynoucích z obsahu kamerového záznamu určil rozsah bezpečně v rozptylu 5 kg až 10 kg pseudoefedrinu (srov. body 75., 139. a 155. napadeného rozsudku nalézacího soudu, bod 22. napadeného usnesení odvolacího soudu a body 58. a 59. napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
30. Množství vyráběného pseudoefedrinu a od něj se odvíjející množství metamfetaminu, které obecné soudy vzaly za prokázané, se tak pohybovalo na nejnižší hodnotě, kterou soudní znalec určil jako bezpečné minimum, přičemž nalézací soud k tomu výslovně podotkl, že ačkoliv ze zjištěné komunikace týkající se distribuce vyplývá, že rozsah byl patrně větší, tento důkaz sám o sobě větší kvantitativní rozsah předmětné distribuce bezpečně neprokazoval. Zjevně tak nalézací soud postupoval dle pravidla in dubio pro reo.
31. Ústavní soud k této námitce tedy uzavírá, že mezi provedenými důkazy a skutkovým závěrem obecných soudů o množství výroby metamfetaminu nelze spatřovat žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Možnost odlišné interpretace dílčího důkazu, který tvoří jen jeden prvek v uzavřeném řetězci nepřímých důkazů prokazujících tuto skutkovou okolnost, extrémní rozpor nezakládá. Skutkovému závěru o vyrobeném množství přitom žádný provedený důkaz neodporuje, naopak jej všechny relevantní důkazy podporují, přičemž i samotné odborné vyjádření a navazující výslech znalce obecné soudy hodnotily v souladu s pravidly formální logiky a dospěly k závěru, který obsah tohoto důkazu nijak nedeformuje.
V. Závěr
32. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu