ECLI:CZ:US:2022:1.US.2808.22.2
sp. zn. I. ÚS 2808/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem Chmelova 357/2, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 10. 2019, č. j. 62 T 1/2019-10802, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, č. j. 3 To 4/2020-11340, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, č. j. 8 Tdo 728/2021-12027, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2022, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel shora uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "nalézací soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za něž byl odsouzen podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody podle §43 odst. 1 trestního zákoníku v délce šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výši 500 denních sazeb po 2 000 Kč (celkem tedy ve výši 1 000 000 Kč) za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v délce jednoho roku podle §69 odst. 1 trestního zákoníku, v tehdy platném a účinném znění, a podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu pěti let.
3. Skutky, kladené stěžovateli za vinu, měly, stručně vyjádřeno, spočívat v tom, že stěžovatel se měl na počátku roku 2015 po předchozí domluvě s jedním ze spoluobviněných zařadit společnost X, jako její jednatel do účelově vytvořeného řetězce právnických osob, které mezi sebou navazovaly obchodní vztahy při obchodování s řepkovým semenem, které byly pouze účelové, neboť reálně veškeré obchody s cílovými zákazníky realizovala právě společnost X, s cílem snížit daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty uvedené společnosti a potažmo se obohatit o finanční prostředky odpovídající zkrácené dani z přidané hodnoty, resp. vylákané výhodě na této dani, neboť obchody reálně provozované společností X, měly být správně zdaněny z hodnoty skutečně realizovaných plnění, tedy z celé výše prodejních cen, aniž by si mohla nárokovat odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, avšak daň odvedla toliko z tzv. marže vzhledem k účelovým obchodům mezi právnickými osobami představujícími uměle vytvořený řetězec, v němž měla zboží účelově od rovněž účelově zařazeného dodavatele ze Slovenské republiky zakoupit společnost Ventus Energo, s.r.o., která toliko formálně nabyté plnění obratem prodala dalším společnostem s uměle vytvořenou ztrátou, fakticky rovnající se výši daně z přidané hodnoty plynoucí toliko z přijatého plnění, kde daňový základ zboží přijatého ze zahraničí po odečtení daně z přidané hodnoty vytvořil nový daňový základ pro navazující, toliko účetně vedené tuzemské obchody, ale fakticky zboží přímo prodala společnosti X, která následně odprodala zboží konečnému zákazníkovi, přičemž společnosti Ventus Energo, s.r.o., tak formálně vznikla povinnost odvést daň z přidané hodnoty z takto účetně vykázaných obchodů, již tato společnosti nikdy neodvedla, čímž byla daň zkrácena v celkovém rozsahu 1 016 663,50 Kč a v období prosinec 2015 až červenec 2016 měl stěžovatel společnost X, za stejným účelem zařadit do obdobného řetězce jiných právnických osob operujících obdobným způsobem při obchodu s řepkovým olejem, čímž společnost X, zakrývala skutečnost, že je prvodovozcem této komodity, v důsledku čehož přiznala daň z přidané hodnoty na výstupu z uskutečněných prodejů konečným zákazníkům, ale současně si neoprávněně nárokovala odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, tedy tuto daň přiznala pouze z prodejní marže, zatímco údajní první dovozci do České republiky buď vůbec nepodávali daňová přiznání, případně v nich nepřiznávali tyto obchody, přičemž daň byla takto zkrácena souhrnně o 10 007 414,05 Kč a bezprostředně hrozilo zkrácení v souhrnné částce 22 086 302,79 Kč (dále jen "předmětné skutky").
4. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolání, na jehož podkladě odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil ohledně stěžovatele a jednoho jeho spoluobviněného výrok o náhradním trestu odnětí svobody z důvodu změny právní úpravy, ke které v mezidobí došlo, přičemž ve zbytku zůstal napadený rozsudek beze změn. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve rekapituluje procesní průběh, vymezuje svá ústavně zaručená základní práva, která dle jeho názoru byla napadenými rozhodnutími porušena, a přibližuje svůj náhled na závěry obecných soudů, následně vznáší vlastní námitky: 1) absence řádného zdůvodnění a hodnocení důkazů; 2) extrémní rozpor skutkových zjištění s obsahem spisu; 3) porušení obžalovací zásady; 4) opomenuté důkazy a argumenty obhajoby; 5) nezákonnost důkazů - telefonních odposlechů; 6) porušení práva na zákonného soudce. Smysl těchto jednotlivých námitek lze shrnout následovně:
6. Ad 1) stěžovatel tvrdí, že obecné soudy řádným způsobem své závěry neodůvodnily. Z odůvodnění napadených rozhodnutí není patrné, jak naložily s kterým konkrétním důkazem a své skutkové závěry vyjádřily toliko paušálním a souhrnným způsobem. Obecné soudy se také blíže nezabývaly konkrétními okolnostmi jednotlivých obchodních případů a nevypořádaly se dostatečně s argumenty obhajoby. V odůvodnění napadených rozhodnutí spatřuje dále stěžovatel vnitřní nekonzistenci, neboť na jedné straně nalézací soud dospěl k závěru, že předmětný řetězec společností byl provozován bez ekonomického opodstatnění, na straně druhé dovodil, že obchody reálně probíhaly. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že obecné soudy předpojatým způsobem zařazovaly předmětné obchodní případy do šablony jiných případů úniků na dani z přidané hodnoty, a tomu přizpůsobily argumentaci i dokazování.
7. Ad 2) se stěžovatel vymezuje vůči závěru obecných soudů o své vině předmětnými skutky. Má za to, že objektivní ani subjektivní stránka trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby mu nebyly prokázány. Stěžovatel nevytvářel žádný účelově vytvořený řetězec právnických osob páchajících daňovou trestnou činnost ani se do něj nezapojoval, a jestli takový řetězec fungoval, dělo se tak bez jeho vědomí. Sám nalézací soud dospěl dle stěžovatele ke stejnému skutkovému závěru a až při vyhlašování napadeného rozsudku mělo podle něj dojít "ke změně skutku" a stěžovatel byl uznán vinným za samotné zařazení do řetězce obchodních společností dopouštějících se daňové trestné činnosti, ačkoliv bylo prokázáno, že společnost X, obchodovala jen s bezprostředními obchodními partnery, řádně hradila částky odpovídající dani z přidané hodnoty z realizovaných kupních cen a stěžovatel o existenci předmětného řetězce neměl povědomí, tento byl provozován jinými osobami a stěžovatel ani společnost X, nikdy z jejich činnosti neprofitovali. Pouhý vstup do obchodních vztahů s bezprostředními tuzemskými obchodními partnery nemohl u stěžovatele založit srozumění s trestnou činností páchanou jinými subjekty. Obecné soudy tak dovodily závěr o jeho vině v rozporu s provedeným dokazováním a skutková zjištění, která učinily, nezakládají žádný trestný čin. Stěžovatel dále předkládá vlastní hodnocení vybraných skutkových okolností a argumentuje ve prospěch závěru, že z jeho strany, resp. ze strany společnosti X, šlo o běžnou podnikatelskou obchodní činnost, která byla realizována zcela legálně.
8. Ad 3) stěžovatel poukazuje na to, že nalézací soud stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu spočívajícího ve skutku, který se podstatným způsobem odlišoval od skutku, pro nějž bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání. Zatímco v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě byl skutek popsán tak, že stěžovatel měl vytvářet a organizovat karuselové řetězce, v napadeném rozsudku byl uznán vinným za zařazení společnosti X, do skupiny propojených právnických osob po předchozí domluvě a v součinnosti s dalšími spoluobviněnými. Stěžovatel považuje tuto změnu za zcela zásadní a implikuje z ní porušení zásady obžalovací podle §180 trestního řádu ve spojení s §176 odst. 2 trestního řádu a §177 písm. b) trestního řádu (sic!), neboť totožnost skutku nebyla zachována. Stěžovatel v této souvislosti nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, že zachování totožnosti skutku určují obecná a teoretická pravidla bez přihlédnutí k tomu, zda či jaký dopad měla změna popisu skutku konkrétně na zachování práva na obhajobu. V jeho případě byl tento dopad enormní, neboť stěžovatel před změnou popisu skutku svou obhajobu zaměřoval na vyvrácení podezření, že organizoval řetězce karuselových podvodů, a tato jeho obhajoba byla úspěšná, neboť částečně rozkryl skutečné praktiky realizované při dovozu řepkového oleje jinými osobami. Změna popisu skutku tedy stěžovateli odňala možnost se dále účinně hájit.
9. Ad 4) stěžovatel vytýká obecným soudům, že se nezabývaly skutečnostmi, na které obhajoba poukazovala, a místo toho systematickým a předpojatým způsobem pomíjely důkazní návrhy a argumenty obhajoby. Některé důkazní návrhy obhajoby byly sice provedeny, ale obecné soudy z nich nic nevyvodily, některé byly bezdůvodně zamítnuty. Stěžovatel v rámci této námitky v ústavní stížnosti dále specifikuje výčet důkazů, které byly provedeny či které k provedení obhajoba navrhovala, a které dle jeho názoru obecné soudy dostatečně či vůbec nevzaly v potaz. Obecné soudy tedy dle názoru stěžovatele nezaložily svůj závěr o jeho vině na objektivně provedeném dokazování, ale na vlastních domněnkách, nevyvrátily jeho obhajobu a vystupovaly vůči němu předpojatě.
10. Ad 5) stěžovatel napadá zákonnost provedených odposlechů telekomunikačního provozu, které dle jeho názoru v mnoha směrech potvrzovaly obhajobu. Nezákonnost těchto odposlechů stěžovatel spatřuje v tom, že souhlas (sic!) s pořízením odposlechů byl udělen místně nepříslušným soudem, neboť byl podle volby Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové příslušný návrh podán Okresnímu soudu v Hradci Králové, a to v rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.). Na nezákonnosti tohoto postupu podle stěžovatelova přesvědčení nemůže ničeho změnit ani to, že následně dne 17. 5. 2016 došlo z podnětu státního zástupce k odnětí věci Okresnímu soudu ve Svitavách a jejím přikázání Okresnímu soudu v Hradci Králové, neboť podle stěžovatele pro takový postup nebyl dán důvod. Kromě toho policejní orgán nevyhotovil obligatorní protokoly o pořízených odposleších podle §88 odst. 6 trestního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že tuto vadu nelze později zhojit jejich dodatečným vyhotovením, neboť podle trestního řádu musí být tyto protokoly vyhotoveny již v přípravném řízení, aby ještě před podáním obžaloby bylo zřejmé, které z nich budou použity jako důkaz před soudem, a které nikoliv. Policejní orgán rovněž neprovedl vyhodnocení odposlechů a neoznačil z nich ty, které podle něj byly důležité pro trestní řízení. Součástí spisového materiálu tedy byly všechny pořízené odposlechy, což jen u stěžovatele představovalo přes 2 000 hovorů a další tisíce hovorů byly zaznamenány ve vztahu ke spoluobviněným. Tímto způsobem byla rovněž porušena práva obhajoby, neboť ta se nemohla zaměřit na ty odposlechy, které policejní orgán považoval za významné. Pochybení stran odposlechů prohloubil podle stěžovatelova přesvědčení rovněž nalézací soud, který se s nimi seznámil mimo hlavní líčení a sám mezi nimi vybral ty, které považoval za významné, a nebyl ochoten obhajobě sdělit, jakým způsobem seznámení se s nimi uskutečnil. Tím porušil nestrannost soudu, neboť svým postupem konvalidoval pochybení veřejné žaloby. Stěžovatel má navíc za vysoce pravděpodobné, že soud se s obsahem odposlechů seznamoval prostřednictvím jejich písemných přepisů, které nebyly obhajobě poskytnuty.
11. Ad 6) stěžovatel upozorňuje, že dva členové senátu odvolacího soudu rozhodovali ve věci již dříve o stížnosti stěžovatele ve věci vrácení peněžité záruky. V tehdejším rozhodnutí se přitom podle stěžovatele vyjádřili ke skutkovému stavu a právnímu hodnocení věci. Podle stěžovatelova úsudku tedy byli podjatí pro poměr k věci, neboť jde o obdobné rozhodování jako v případě rozhodování o vazbě, na němž účast soudce zakládá důvod jeho podjatosti sama o sobě. Stěžovatel dále namítá, že tehdejší rozhodnutí svědčí o nekritickém převzetí obhajoby soudem a že bylo zatíženo extrémními rozpory s obsahem spisu. Složení senátu odvolacího soudu tak bylo v rozporu s požadavky plynoucími z judikatury Soudního dvora Evropské unie. Složení senátu odvolacího soudu přitom bylo důsledkem nevhodné koncentrace rozhodování v rukou jediného senátu odvolacího soudu, který vyplývá z jeho rozvrhu práce.
IV. Posouzení Ústavním soudem
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel svou argumentací, která v naprosto převažujícím rozsahu postrádá ústavněprávní rovinu, pouze usiluje o zvrácení závěru o své vině, s nímž subjektivně nesouhlasí, aniž by však tento nesouhlas byl důsledkem pochybení obecných soudů dosahujícího svou intenzitou porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Stěžovatel tedy staví Ústavní soud do běžného instančního pořadí a domáhá se prosazení svého náhledu na průběh řízení, a především své verze skutkového děje, v němž byla předmětná trestná činnost spáchána jinými osobami zcela mimo stěžovatelovo vědomí a kontrolu. Obecné soudy však závěru o stěžovatelově vině dosáhly na základě trestního řízení proběhnuvšího v mezích ústavní konformity, proto Ústavní soud nemá důvodu proti jeho výsledku zasahovat. K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:
14. Námitkou 1) stěžovatel napadá kvalitu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a snaží se Ústavní soud přesvědčit, že tato kvalita neodpovídá ústavněprávním požadavkům. Ústavní soud povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí považuje ustáleně za významný požadavek vyplývající z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001 (N 156/24 SbNU 149), nález sp. zn. I. ÚS 371/02 ze dne 16. 10. 2002 (N 130/28 SbNU 117), nález sp. zn. IV. ÚS 649/2000 ze dne 20. 3. 2001 (N 48/21 SbNU 423) či nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121)], která mimo jiné představuje garanci proti libovůli [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1804/21 ze dne 26. 10. 2021, nález sp. zn. I. ÚS 1252/08 ze dne 7. 7. 2008 (N 125/50 SbNU 85), nález sp. zn. I. ÚS 305/06 ze dne 31. 8. 2006 (N 155/42 SbNU 267) či nález sp. zn. II. ÚS 469/05 ze dne 8. 3. 2006 (N 54/40 SbNU 527)] a umožňuje jednotlivcům se seznámit se skutkovými i právními úvahami soudu za účelem možného podání opravného prostředku, či alespoň ověření, zda výsledek řízení odpovídá jeho průběhu a zda tento průběh splňoval parametry dané požadavkem na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 767/05 ze dne 10. 4. 2006 (N 81/41 SbNU 67) či nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)].
15. Odůvodnění soudního rozhodnutí musí být srozumitelné, logické a přesvědčivé [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3616/17 ze dne 27. 11. 2018 (N 191/91 SbNU 379)] a musí se věnovat všem podstatným aspektům řízení v konkrétním kontextu každé jednotlivé věci [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235)], resp. všem podstatným otázkám pro rozhodnutí dané věci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887), nález sp. zn. IV. ÚS 684/10 ze dne 27. 4. 2010 (N 94/57 SbNU 239)]. Z odůvodnění rozhodnutí v trestním řízení předně musí vyplývat logický vztah mezi hodnocením důkazů, skutkovými zjištěními a právními úvahami soudu, ev. jiného orgánu činného v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 781/04 ze dne 13. 12. 2005 (N 227/39 SbNU 423), nález sp. zn. IV. ÚS 564/02 ze dne 8. 7. 2003 (N 108/30 SbNU 489) či nález sp. zn. II. ÚS 124/97 ze dne 30. 1. 2001 (N 20/21 SbNU 175)], a to konkrétně, nikoliv paušálním odkazem na obsah spisu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153)]. Odůvodnění soudního rozhodnutí se taktéž musí vypořádávat se všemi stěžejními námitkami, které obviněný vznesl [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3486/15 ze dne 30. 8. 2016 (N 158/82 SbNU 497)].
16. Nároky na rozsah, obsah i kvalitu odůvodnění v obecné rovině vyplývají z §125 trestního řádu a z §134 odst. 2 trestního řádu, nicméně značně se liší podle povahy předmětu rozhodnutí a jeho významu z hlediska ochrany ústavně zaručených základních lidských práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2713/18 ze dne 9. 11. 2020, nález sp. zn. IV. ÚS 1377/22 ze dne 20. 9. 2022, nález sp. zn. I. ÚS 3533/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 13/84 SbNU 159), nález sp. zn. III. ÚS 3457/14 ze dne 26. 4. 2016 (N 77/81 SbNU 311), nález sp. zn. IV. ÚS 3501/13 ze dne 5. 8. 2014 (N 149/74 SbNU 275), nález sp. zn. III. ÚS 2954/11 ze dne 30. 3. 2012 (N 69/64 SbNU 781) či nález sp. zn. I. ÚS 371/02 ze dne 16. 10. 2002 (N 130/28 SbNU 117)]. Nároky na rozsah a obsah odůvodnění se také liší podle toho, v jakém stádiu či fázi trestního řízení bylo vydáno a zda jde o prvostupňové rozhodnutí či o rozhodnutí v opravných řízeních, tedy např. nároky na odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání jsou nižší než nároky na odůvodnění rozsudku [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)], nároky na rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku jsou nižší než nároky na prvostupňové rozhodnutí ve věci samé [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)].
17. Mírou splnění ústavněprávních požadavků na odůvodnění v trestním řízení však není subjektivní hledisko obviněného či jiné osoby, o jejíchž právech či povinnostech orgány činné v trestním řízení rozhodují, ale objektivizované hledisko významu určité okolnosti pro rozhodnutí, jež posuzují orgány rozhodující o opravných prostředcích. Ústavní soud zpravidla není povolán k tomu, aby sám přehodnocoval význam určité okolnosti pro dané rozhodnutí a způsob, jakým jej zohlednily orgány činné v trestním řízení, nicméně pokud tyto selžou v rozpoznání významu určité okolnosti, která je prima facie pro dané rozhodnutí zcela zásadní, a v odůvodnění svých rozhodnutí se jí věnují jen okrajově či naprosto nedostatečným způsobem, je prostor pro zásah Ústavního soudu dán. Tak tomu bude zejména tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení místo konkrétního odůvodnění uvedou toliko citaci či parafrázi textu zákona [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014 (N 225/75 SbNU 521), nález sp. zn. I. ÚS 536/06 ze dne 28. 4. 2009 (N 100/53 SbNU 263) či nález sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 200/43 SbNU 239)], v případě obecného odkazu na obsah jediného důkazu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 303/05 ze dne 13. 9. 2007 (N 141/46 SbNU 361)], atd.
18. V nynější věci byly všechny shora uvedené požadavky na řádné odůvodnění rozsudku v trestním řízení splněny. Nalézací soud vyložil zcela v souladu s nimi zejména v bodech 68. až 70. svého napadeného rozsudku, na základě čeho k závěru o vině stěžovatele dospěl. Skutečnost, že toto odůvodnění je ve vztahu k celkové délce rozsudku relativně krátké (představuje cca 4 strany z celkem 121 stran rozsudku), sama o sobě nenasvědčuje zprotivení se těmto požadavkům nalézacího soudu, neboť tento poukázal na závěr, který nezpochybňuje ani sám stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti, že v nynější věci nešlo o tzv. karuselový podvod, neboť propojené právnické osoby neobchodovaly pouze fiktivně a v kruhu, ale tvořily řetězec a k obchodováním se zemědělskými komoditami mezi nimi skutečně docházelo, ovšem zapojení většiny článků tohoto řetězce bylo pouze účelové s cílem formálně odůvodnit nižší daňovou povinnost, ev. vylákat výhodu na dani.
19. Převážná část skutkových zjištění tak nebyla vůbec sporná, nalézací soud konstatoval, neboť v nynější věci - na rozdíl od případů tzv. karuselových podvodů - nešlo o to, zda určité obchody proběhly, či nikoliv, ale o to, co bylo jejich účelem. Není tedy pochybením nalézacího soudu, ale racionalizací rozhodovací činnosti, pokud nevěnoval v odůvodnění pozornost skutečnostem, které nikdo nezpochybňoval (zejména účetní a obchodní podklady k jednotlivým obchodům). V tomto směru nelze odůvodnění napadeného rozsudku ani považovat za vnitřně rozporné z toho důvodu, že by snad nalézací soud tvrdil, že obchody byly pouze fiktivní a současně že reálně proběhly, neboť nalézací soud nezpochybňoval reálný pohyb zboží a plateb, nýbrž dovodil účelovost zapojení většiny článků, které nemělo žádné legitimní ekonomické opodstatnění.
20. Sedes materiae nynější věci tedy byla otázka, zda se provozování účelově vytvořeného obchodního řetězce s cílem páchat závažnou daňovou trestnou činnost dělo se stěžovatelovým vědomím a po jeho vůli, a těmto skutečnostem věnoval nalézací soud i oba další obecné soudy adekvátní pozornost (viz níže).
21. Nelze přisvědčit ani tomu, že by obecné soudy přistupovaly ke stěžovatelově věci šablonovitě či paušalizujícím způsobem, naopak se velmi pečlivě zabývaly v této věci relevantními konkrétními okolnostmi. O tom svědčí mimo jiné i důsledné rozvedení úvah o rozdílu mezi tzv. karuselovým obchodem (resp. podvodem) a řetězcovým podvodem, do nějž byl stěžovatel zapojen, jakož i zkoumání konkrétního způsobu jeho fungování ze strany obecných soudů. Velmi pregnantně se pak k mechanismu fungování celého řetězce vyjádřil zejména odvolací soud v bodě 11. svého napadeného usnesení a jeho úvahy dále rozvinul Nejvyšší soud v bodech 48. až 50. svého napadeného usnesení.
22. Schematický přístup ke stěžovatelově trestní věci ostatně vylučuje i sám fakt, že obecné soudy upravily popis skutku způsobem pro stěžovatele výhodnějším oproti podané obžalobě, když dovodily, že stěžovatel ani jeho spoluobvinění neorganizovali karuselový podvod, ale že byli zapojeni do řetězcového podvodu a že daňovou povinnost sice plnili, avšak ve výši podstatně nižší (pouze z tzv. marže, nikoliv z plné ceny komodity), než jaká by náležela obchodům prováděným bez účelového zapojení dalších právnických osob toliko právě z důvodu nezákonného snižování daňové povinnosti. Na tom nemůže ničeho změnit ani to, že tuto změnu popisu skutku stěžovatel obecným soudům vytýká, neboť tak činí zjevně bezdůvodně [viz níže k námitce 3)].
23. Namítá-li pak stěžovatel, že obecné soudy neprovedly zhodnocení každého jednotlivého důkazu, resp. že se nezabývaly každým důkazem v odůvodnění zvlášť, Ústavní soud uzavírá, že tato skutečnost nemá za následek porušení požadavků na ústavní konformitu odůvodnění soudních rozhodnutí ve smyslu shora odkazované judikatury. Nalézací soud reprodukoval obsah provedených důkazů v bodech 2. až 66. napadeného rozsudku a v bodech 68. až 70., v nichž nalézací soud projevil svá skutková zjištění, je na ně u jednotlivých dílčích zjištění odkazováno, a tedy je zřejmé, na kterých důkazech nalézací soud svůj skutkový závěr o tom, že se stěžovatel předmětných skutků dopustil, vystavěl. I v návaznosti na stěžovatelovy námitky se pak blíže k tomuto odůvodnění vyjádřil i Nejvyšší soud v bodě 51. svého napadeného usnesení, v němž úvahy nalézacího soudu vhodně doplnil. Ve zbytku obsah námitky 1) brojí fakticky proti skutkovým zjištěním obecných soudů ohledně stěžovatelovy subjektivní stránky, k níž se Ústavní soud vyjádří v rámci vypořádání námitky 2).
24. Námitka 2) se zakládá na polemice se závěrem obecných soudů o naplnění subjektivní stránky stěžovatele ve formě úmyslu nepřímého. Tato námitka tedy zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů. Ústavní soud dlouhodobě judikuje, že do této oblasti je oprávněn zasahovat pouze zcela výjimečně, neboť proces dokazování a ustalování skutkového stavu na jeho základě je v trestním řízení ovládán co do svého rozsahu zásadou materiální pravdy, co do svého obsahu zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
25. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
26. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
27. Ústavní soud v nynější věci však žádné takové pochybení, které by jej výjimečně opravňovalo zakročit proti procesu dokazování a vyvozování skutkového stavu, nenalezl. Jak už bylo uvedeno výše, stěžovatel nerozporoval skutková zjištění obecných soudů, že v předmětných řetězcích právnických osob v obou předmětných skutcích reálně probíhal obchod se zemědělskými komoditami a že účetní a obchodní dokumenty společnosti X, byly po formální stránce vedeny bezvadně, naopak se těchto faktů stěžovatel vehementně v průběhu celého trestního řízení i ve své ústavní stížnosti dovolává. Stěžovatel nepopírá ani to, že ve skutečnosti předmětné řetězce právnických osob páchaly daňovou trestnou činnost, pouze tvrdí, že o tom nevěděl a že se tak dělo v režii jiných osob, s nimiž on nemá co do činění. Spornou tedy zůstávala pouze subjektivní stránka stěžovatele, již tento popíral a nadále popírá, ovšem s jeho obhajobou se nalézací soud v odkazovaných pasážích rovněž vypořádal v bodech 69. až 70. napadeného rozsudku ústavně konformním způsobem.
28. Poukázal nejen na to, že stěžovatel jako zkušený obchodník se zemědělskými komoditami nemohl nebýt srozuměn s tím, že způsob realizace jednotlivých obchodů přes složitý řetězec právnických osob byl krajně podezřelý a neměl reálný ekonomický smysl, ale rovněž z výpovědí svědků i z odposlechů telekomunikačního provozu dovodil, že stěžovatel fakticky ostatní obchodníky řídil, a to včetně těch, s nimiž neměla společnost X, přímý obchodní kontakt, přičemž jim udílel i tak podrobné pokyny zasahující do vnitřních záležitostí těchto obchodníků, jako byly např. detaily realizace jednotlivých plateb. Důraz položil nalézací soud na to, že se tak dělo i v obchodních případech, které se společností X, nijak nesouvisely, tedy do nichž by stěžovatel při běžném a legálním obchodním styku neměl co zasahovat a do nichž by si v takovém styku tito další obchodníci zasahovat ani nenechali.
29. Tato ingerence šla dokonce tak daleko, že stěžovatel v některých případech obchody prováděné mezi sebou právnickými osobami, k nimž neměl přímý vztah, financoval (viz např. bod 51. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Rovněž nalézací soud vyzdvihl skutečnost, že jednotlivé články řetězce propojených právnických osob byly podle potřeby nahrazovány jinými právnickými osobami, zaštiťovanými ovšem stále stejným personálním obsazením, jakož i fakt, že stěžovatel částečně ve vztahu ke druhému předmětnému skutku uznal své pochybení.
30. Již tak dostatečné odůvodnění rozšířil dále i odvolací soud, který v bodě 12. svého napadeného usnesení specificky pojednal o subjektivní stránce stěžovatele. V této otázce se zcela shodl s nalézacím soudem a mimo jeho shora uvedených úvah také podotkl, že to byla právě společnost X, kdo v konečném důsledku z trestné činnosti profitoval, což při neexistenci pochybností o tom, že předmětný účelový řetěz právnických osob skutečně fungoval za účelem páchání trestné činnosti, vylučuje možnost, že by k ní docházelo zcela mimo stěžovatelovo vědomí a vůli. Taktéž odvolací soud výstižně poukázal na fakt, že modus operandi předmětných skutků prokazuje, že ani u prvého předmětného skutku, u nějž byla důkazní situace o něco slabší než u toho druhého, nemohl u stěžovatele absentovat přinejmenším úmysl nepřímý. Ústavní soud tedy s přihlédnutím ke shora uvedenému nespatřuje na úvaze obecných soudů, že tyto skutečnosti dokazují, že stěžovatel byl ohledně existence účelově vytvořeného řetězce právnických osob mající za cíl spáchání trestného činu zkrácení daně v úmyslu nepřímém, nic ústavně závadného.
31. Námitka 3) postrádá ústavní relevanci. Obecné soudy toliko změnily popis skutku při zachování jeho totožnosti, čímž zásadu obžalovací narušit nemohly. Důvody, které ke změně popisu vedly, pak vyložil nalézací soud přesvědčivě v bodě 70. napadeného rozsudku a podrobně jim věnoval pozornost i odvolací soud v bodě 13. napadeného usnesení a Nejvyšší soud v bodech 41. až 43. napadeného usnesení, přičemž s jejich právním názorem se Ústavní soud ztotožňuje, neboť tento je v souladu jak s dlouhodobou rozhodovací praxí obecných soudů, tak s ústavně konformním výkladem pojmu skutku v judikatuře Ústavního soudu. Podle ní se skutkem rozumí "...určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Podstatu skutku tedy tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva," přičemž jeho totožnost je zachována nejen v případě dokonalé shody mezi jeho vyjádřením v obvinění, obžalobě a v rozsudku, ale i tehdy, je-li dána shoda mezi podstatnými okolnostmi s přihlédnutím k tomu, co vyšlo najevo při dokazování v hlavním líčení [srov. zejména usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002 (U 21/27 SbNU 261)].
32. Obecné soudy stěžovateli srozumitelně vysvětlily, že shoda těchto podstatných okolností je podle ustálené rozhodovací praxe obecných soudů dána tehdy, je-li totožné alespoň jednání, či alespoň následek, což v nynější věci bylo dodrženo. Nemůže obstát ani námitka stěžovatele, že změnou popisu skutku mu bylo odňato právo na obhajobu, resp. že mu byla značně ztížena její realizace, neboť se v průběhu celého přípravného řízení i hlavního líčení bránil proti tomu, že by organizoval karuselový podvod, ačkoliv následně byl odsouzen za zapojení se do "řetězcového podvodu". Předně je třeba vzít v potaz, že sama změna popisu skutku totiž byla projevem respektu ke stěžovatelovu právu na obhajobu, neboť i na jejím základě nalézací soud nemohl vzít za prokázané, že by stěžovatel nějaký karuselový podvod organizoval. To však neznamená, že by uznání částečné důvodnosti obhajoby muselo automaticky mít za následek zproštění obžaloby, jestliže se tato důvodnost týká jen určité skutečnosti, která sama o sobě skutkový závěr o spáchání skutku ani jeho právní kvalifikaci jakožto trestného činu nevylučuje. Skutečnost, že stěžovatel neorganizoval karuselový podvod, totiž ještě sama o sobě neznamená, že se nezapojil do "řetězcového podvodu".
33. Kardinálního významu v nynější věci je také to, že změna popisu skutku, která nemá za následek narušení totožnosti skutku, se nedotýkala podstaty obvinění, jemuž stěžovatel čelil, a skutkových okolností relevantních pro posouzení jeho viny. Popis skutku se především nijak nedotýkal potřeby objasnit (ne)existenci účelově vytvořeného řetězce právnických osob, daňových konotací jím prováděné činnosti a stěžovatelovy subjektivní stránky, tedy vědomostní a hodnotící složky ohledně těchto okolností. Stěžovatelova pozice co do možnosti se hájit tedy nebyla změnou popisu skutku nijak významně dotčena. Ústavní soud k tomu také podotýká, že stěžovatel měl příležitost své námitky proti novému popisu skutku uplatnit před odvolacím soudem, což také učinil. I kdyby tak byl hypoteticky omezen na svém právu na obhajobu v hlavním líčení (a výše Ústavní soud vyložil, že tomu tak nebylo), k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu či na obhajobu v trestním řízení by bylo mohlo dojít jen tehdy, neměl-li by stěžovatel účinnou možnost se hájit v plném rozsahu v řízení o odvolání. Tato možnost mu však odňata nebyla, naopak jí stěžovatel široce využil. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že jeho obhajobu atakující totožnost skutku odvolací soud i Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem vyhodnotily jako nedůvodnou.
34. K námitce 4) Ústavní soud připomíná, že byť musí být v odůvodnění soudních rozhodnutí zásadně každá námitka vypořádána, musí se tak stát toliko úměrně k její relevanci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1895/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 52/76 SbNU 717), nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45), nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) či nález sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014 (N 212/75 SbNU 379)]. Přitom je třeba přihlédnout i k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy, který za určitých okolností může připouštět i implicitní vypořádání se s námitkou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723)], a tedy účastník řízení, který určitou námitku vznáší v souvislosti s jedním řízením opakovaně v různých svých procesních úkonech, nemůže důvodně očekávat, že bude pokaždé vypořádána se stejnou pečlivostí a ve stejném rozsahu, nedošlo-li v mezidobí ke změně relevantních okolností tak, že již jednou podrobně vypořádaná námitka tím nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci ze strany obecných soudů vyplývající z této změny okolností.
35. Povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí totiž ani podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva pro obecné soudy neznamená nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele, navíc se její rozsah liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2007 ve věci Marini proti Albánii, stížnost č. 3738/02, bod 105.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2008 ve věci Grădinar proti Moldávii, stížnost č. 7170/02, bod 107.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2001 ve věci Hirvisaari proti Finsku, stížnost č. 49684/99, bod 30.; a mnohá další).
36. Porušením práva na spravedlivý proces tak může být zejména stereotypní či automatizované odůvodnění určitých typů rozhodnutí (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 1. 2017 ve věci Paradiso a Campanelli proti Itálii, stížnost č. 25358/12, bod 210.) či nereagování soudu na tvrzení, které si vyžaduje specifickou odpověď, neboť je pro výsledek řízení rozhodující (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 5. 2007 ve věci Bochan proti Ukrajině, č. stížnosti 7577/02, bod 84.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 2. 2007 ve věci Boldea proti Rumunsku, stížnost č. 19997/02, bod 30.). V zásadě jen taková tvrzení vyžadují vždy explicitní a jasnou odpověď soudu (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 7. 2017 ve věci Moreira Ferreira proti Portugalsku č. 2, stížnost č. 19867/12, bod 84.). V trestním řízení mají takovou povahu např. skutečnosti zpochybňující závěr o vině stěžovatele, na něž obviněný poukázal (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 1. 2013 ve věci Mitrofan proti Moldávii, stížnost č. 50054/07, bod 54.), např. že měl v době činu alibi (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 5. 2010 ve věci Vetrenko proti Moldávii, stížnost č. 36552/02, bod 58.).
37. Na druhou stranu porušením práva na spravedlivý proces dle Evropského soudu pro lidská práva není ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.; či usnesení Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 8. 2000 ve věci Jahnke a Lenoble proti Francii, stížnost č. 40490/98), jakož i nereagování na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii, stížnost č. 36755/06, bod 31.). Vypořádání námitky může přitom vyplývat jen implicitně z okolností případu (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 4. 2019 ve věci Harisch proti Německu, stížnost č. 50053/16, bod 35.)
38. Stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně nepředstavuje přitom z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými námitkami, kterému mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 40.). Tomu nebrání skutečnost, že byly v opravném řízení vzneseny nové důkazy, pokud nadřízený soud odůvodní, proč na jeho ztotožněním se s rozhodnutím soudu nižšího stupně nemohly ničeho změnit (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 5. 2017 ve věci Ruminski proti Švédsku, stížnost č. 17906/15, bod 33.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 2006 ve věci Klemeco Nord AB, stížnost č. 73841/01, bod 42.). Naopak je-li odůvodnění soudu nižšího stupně odůvodněno nedostatečně, je na nadřízeném soudu, aby své rozhodnutí o opravném prostředku odůvodnil detailněji (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 7. 2015 ve věci Deryan proti Turecku, stížnost č. 41721/04, bod 37.).
39. V nynější věci má Ústavní soud za to, že požadavku na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí v trestním řízení v rovině vypořádání se s námitkami obhajoby napadená rozhodnutí obecných soudů ve svém komplexu při konfrontaci se shora uvedenými východisky judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva obstojí.
40. Dlužno podotknout, že nalézací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku detailněji důkazy provedenými k návrhu stěžovatele ani jeho zamítnutými důkazními návrhy výslovně nezabývá. Toto pochybení však napravil odvolací soud, který v bodě 11. svého napadeného usnesení podrobně zdůvodňuje, proč z těchto důkazů nevyplývá to, co z nich dovozuje stěžovatel, a proč nebylo vyhověno těm důkazním návrhům, které na první pohled nepostrádají relevanci, tedy především znaleckého zkoumání či vyjádření daňového poradce Ing. Goláně, neboť mechanismus obchodu v řetězci předmětných právnických osob, včetně jeho daňových konsekvencí, byl prokázán nade vší pochybnost, tedy tyto důkazy byly nadbytečné. V tomto směru se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeným v bodě 47. jeho napadeného usnesení, že nalézací soud se fakticky zabýval důkazními návrhy v plné šíři.
41. Stěžovateli se ze strany Nejvyššího soudu v bodě 54. napadeného usnesení dostalo poučení o tom, že povinnost obecných soudů řádně reagovat na obhajobu obviněného nevyžaduje detailní reakci na veškeré námitky bez ohledu na jejich relevanci, která je dána zejména tím, zda tyto námitky reagují na ucelený argumentační systém, na němž obecné soudy své skutkové a právní závěry založily. Ústavnímu soudu nezbývá než souhlasit s Nejvyšším soudem v tom, že stěžovatel na argumentační linii obecných soudů, která tvoří komplexní a vnitřně koherentní systém, prakticky nereaguje, ignoruje její stěžejní pilíře a klade proti ní pouze vybrané a z kontextu vytržené dílčí námitky k jednotlivým detailům svého případu, které jsou buď ve světle bezpečně prokázaných zjištění obecných soudů nevýznamné, nebo vyvrácené.
42. Za těchto okolností výslovné bližší nerozvedení důvodů pro zamítnutí dalších důkazních návrhů nalézacím soudem považuje Ústavní soud toliko za formální vadu, která nemůže svou intenzitou dosahovat ústavněprávní roviny, neboť tyto další důkazní návrhy se zjevně měly týkat skutečností, na nichž daná trestní věc nespočívala, resp. které pro závěr o stěžovatelově vině nebyly relevantní, nadto byla tato vada zhojena v opravných řízeních. To se týká především těch důkazních návrhů, kterými stěžovatel usiloval prokázat, že řadu osob obstarávajících účelově zapojené právnické osoby, které považoval za pravé pachatele předmětné trestné činnosti, vůbec neznal. Jeho subjektivní stránka totiž byla dostatečně prokázána a v žádném případě nevyžadovala vzájemnou osobní znalost všech osob zainteresovaných na předmětném řetězci.
43. K námitce 5) se Ústavní soud omezí na připomenutí svého dlouhodobě zastávaného stanoviska o formálně-materiální povaze důkazu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197), nález sp. zn. II. ÚS 1959/22 ze dne 20. 9. 2022, nález sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022, bod 69., a zejména nález sp. zn. III. ÚS 808/22 ze dne 2. 11. 2022, bod 28.], podle nějž je z hlediska zákonnosti důkazu nutno především hodnotit míru, v jaké taková vada ovlivňuje jednak spolehlivost důkazního prostředku, a jednak právo na obhajobu.
44. Touto námitkou se zabývaly podrobně všechny tři obecné soudy (nalézací soud v bodech 60. až 66. napadeného rozsudku, odvolací soud v bodě 11. napadeného usnesení a Nejvyšší soud v bodech 55. až 60. napadeného usnesení), a to způsobem vyčerpávajícím všechny stěžovatelovy námitky, které tento v prakticky nezměněné podobě předkládá nyní i Ústavnímu soudu, aniž by reagoval na způsob, jak se nimi vypořádaly obecné soudy. Ty korektně odkázaly na judikaturu Ústavního soudu k této otázce. Stěžovatel se nevypořádal ani s tak elementárním závěrem obecných soudů, že zaměňuje protokoly o pořízených odposleších, které pořízeny byly, s jejich přepisy, které v přípravném řízení vytvořeny nebyly, případně s tím, že v hlavním líčení byly předmětné záznamy přehrány poté, co k výzvě soudu státní zástupce vymezil, které považuje za zájmové, přičemž obhajoba měla možnost rozsah dokazování odposlechy ovlivnit stejně jako státní zástupce a úvaha o tom, že státní zástupce a soud měly k dispozici jejich přepisy, je pouze spekulací stěžovatele, kterou ničím nepodložil.
45. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelovy námitky nerozporovaly autenticitu obsahu odposlechů přehraných v hlavním líčení a obecné soudy zcela uspokojivě vysvětlily, proč právo na obhajobu nebylo stěžovatelem namítanými formálními nedostatky narušeno ani omezeno, a stěžovatel k tomuto jejich vysvětlení mlčí. Za těchto okolností Ústavní soud nemá potřebu dále na námitku stěžovatele reagovat, neboť obecné soudy se jí zabývaly dostatečně a stěžovatel nepředložil k jejich závěrům k této záležitosti žádnou názorovou oponenturu.
46. Mutatis mutandis to platí i pro stěžovatelovu námitku nedostatku místní příslušnosti soudu vydavšího některé příkazy k odposlechům. Tato námitka se zakládala výlučně na rozporu se závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.), přičemž stěžovatel naprosto ignoroval poznámku obecných soudů, že právní názor vyjádřený v tomto nálezu se podle jeho bodu 120. neuplatňuje zpětně, přičemž pouze dva příkazy byly vydány po datu vykonatelnosti tohoto nálezu. Na další stěžejní konkluzi, že ještě před vydáním těchto dvou příkazů bylo rozhodnuto podle §25 trestního řádu za použití §24 odst. 2 trestního řádu k odnětí věci a jejímu přikázání okresnímu soudu, který tyto dva příkazy vydal, stěžovatel odpovídá v ústavní stížnosti pouze tak, že tento postup nemůže zhojit předchozí nezákonný postup založení místní příslušnosti okresního soudu v rozporu s výše uvedeným plenárním nálezem. Jelikož však, jak správně obecné soudy uvedly, se právní názor vyjádřený v tomto plenárním nálezu neuplatňuje retrospektivně, žádná předchozí nezákonnost, natož protiústavnost, v předchozí době v jeho věci nevznikla. Své tvrzení, že k odnětí a přikázání věci nebyl důvod, pak stěžovatel nekonkretizoval, a tedy znemožnil Ústavnímu soudu, aby se jím zabýval blíže.
47. Zcela bezdůvodná je i dílčí námitka stěžovatele, že mu v přípravném řízení byl znemožněn přístup k odposlechům. Stěžovatel totiž netvrdí ani neprokazuje, že by mu bylo odepřeno právo seznámit se s kompletním spisovým materiálem podle §166 odst. 1 trestního řádu, přičemž před časovým okamžikem, s nímž je spojen vznik tohoto práva, může podle §65 odst. 2 trestního řádu orgán činný v trestním řízení právo nahlédnout do spisu či jeho části z důležitých důvodů odmítnout. Byly-li tak stěžovateli předmětné nahrávky zpřístupněny postupem podle §166 odst. 1 trestního řádu a měl-li možnost se plnohodnotně účastnit hlavního líčení, kde byly zájmové nahrávky přehrány v souladu se zásadou bezprostřednosti a přímosti a při zachování kontradiktornosti včetně možnosti obhajoby žádat přehrání dalších nahrávek, právo stěžovatele na soudní ochranu, na obhajobu ani na rovnost v řízení takovým postupem porušeno být nemohlo. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti netvrdí, že by některý z těchto požadavků nebyl v jeho věci splněn, ale porušení svých práv dovozuje již jen z dočasné nemožnosti seznámit se s obsahem nahrávek v přípravném řízení či z označení zájmových odposlechů státním zástupcem až v hlavním líčení, na které obhajoba mohla reagovat. I tato dílčí námitka je tedy lichá.
48. Konečně ani námitka 6) nemohla Ústavní soud přesvědčit. Tuto námitku uplatnil stěžovatel již ve stížnosti proti usnesení, jímž nebyli předmětní členové senátu odvolacího soudu vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení a podrobně se jí zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 1. 2021, č. j. 11 Tvo 29/2020-11340, na něž odkázal odvolací soud v bodě 14. svého napadeného usnesení a Nejvyšší soud v bodě 40. svého napadeného usnesení. Závěry tam uvedené z ústavněprávního rámce rozhodování o podjatosti nevybočují.
49. Stěžovatel podjatost členů senátu odvolacího soudu spatřuje jednak v údajném porušení presumpce neviny v dřívějším rozhodnutí o žádosti o zrušení peněžité záruky, a jednak v prostém faktu, že rozhodovaly právě o této otázce. Ústavní soud podotýká, že stěžovatelem odkazovaná pasáž předmětného dřívějšího rozhodnutí, na němž se podíleli dva členové senátu odvolacího soudu, který následně vydal napadené usnesení, o jejich faktické předpojatosti, tak jak se o ní stěžovatel snaží přesvědčit Ústavní soud, nevypovídá. Odvolací soud si (tehdy v pozici stížnostního soudu) byl zjevně velmi dobře vědom procesní situace, v níž se nacházel, vystříhal se jakýchkoliv konečných skutkových závěrů a opakovaně zdůraznil, že učinit je náleží až nalézacímu soudu. Z tohoto důvodu se také odmítl zabývat obsáhlou stěžovatelovou argumentací, která podle odvolacího soudu měla mít místo až v hlavním líčení, což rovněž potvrzuje závěr, že se odvolací soud nesnažil si učinit finální názor o skutkovém stavu ve věci a držel se striktně mezí dílčího předmětu řízení o stížnosti, o níž rozhodoval.
50. Převážná část stěžovatelovy argumentace pak směřuje proti samotnému faktu, že předmětní členové senátu odvolacího soudu v jeho věci rozhodovali o zrušení peněžité záruky. Stěžovatel závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatel usiluje o rozšíření dosahu ustanovení §30 odst. 2 trestního řádu, který vylučuje z rozhodování o vině soudce, který v přípravném řízení rozhodoval o vazbě, neboť jiná související rozhodnutí, např. o prodloužení vazby po podání obžaloby, toto ustanovení neobsahuje, kontruje tím, že fakticky se při rozhodování o zrušení peněžité záruky zabývá soud velmi podobnými otázkami jako v případě rozhodování o vzetí do vazby.
51. S tím však Ústavní soud, stejně jako Nejvyšší soud, nesouhlasí a ve své rozhodovací praxi se kloní k interpretaci §30 odst. 2 trestního řádu jakožto taxativního výčtu, který nelze rozšiřovat analogií [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 530/18 ze dne 27. 3. 2018, bod 24.; usnesení sp. zn. I. ÚS 2573/16 ze dne 18. 10. 2016, bod 14.; usnesení sp. zn. III. ÚS 831/11 ze dne 14. 4. 2011; usnesení sp. zn. IV. ÚS 3/02 ze dne 6. 8. 2002; usnesení sp. zn. I. ÚS 2412/08 ze dne 11. 11. 2008, usnesení sp. zn. II. ÚS 2711/07 ze dne 10. 9. 2008 či usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409)].
52. Je tomu tak proto, že distribuce důvodů pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení mezi §30 odst. 1 trestního řádu vyžadující konkrétní přezkum a §30 odst. 2 trestního řádu automaticky vylučující tento orgán pro předchozí odlišnou procesní roli či předchozí typové rozhodnutí v dané věci je z ústavněprávního hlediska nepodstatná. Ustanovení §30 odst. 2 trestního řádu pouze pragmaticky ulehčuje řešení možné podjatosti ex lege tam, kde nejvíce hrozí její systémové riziko, a to bez ohledu na to, zda se v daném případě také reálně toto riziko materializovalo, či nikoliv. Pro požadavek nezávislosti, a především nestrannosti soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, je ovšem relevantní pouze to, zda se stěžovatel může domoci vyloučení orgánu činného v trestním řízení na základě zvážení všech konkrétních okolností v dané individuální věci, čemuž odpovídá §30 odst. 1 trestního řádu. Tento přezkum v nynější věci byl proveden obecnými soudy bez závěru, že by předmětní členové senátu odvolacího soudu dali v konkrétním kontextu stěžovatelovy věci jakkoliv najevo svou podjatost, zejména v podobě utvoření si konečného úsudku o jeho vině, a stěžovatel netvrdí ani neprokazuje v tomto směru v ústavní stížnosti nic, co by svědčilo o opaku.
V. Závěr
53. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími ani postupem předcházejícím jejich vydání nebyla v napadeném rozsahu ani potenciálně porušena žádná ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
54. Jelikož usnesením ze dne 8. 11. 2022 sp. zn. I. ÚS 2808/22 byl z projednání a rozhodování věci vyloučen soudce Pavel Šámal, byl do senátu v souladu s platným a účinným rozvrhem práce povolán soudce Jaromír Jirsa, a proto Ústavní soud rozhodl ve složení senátu uvedeném v záhlaví.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu