ECLI:CZ:US:2022:3.US.2607.21.1
sp. zn. III. ÚS 2607/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: FARAVELLI s.r.o., se sídlem Zelený Pruh 95/97, Praha 4, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, č. j. 74 Co 150/2018-403, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 29 Cdo 1118/2020-445, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a 1) Ing. Petra Peštuky, 2) Ing. Jaromíra Uhera, 3) Mgr. Svatopluka Polacha, 4) Ing. Antonína Knapka a 5) Ing. Renáty Burešové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví upřesněná rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva na ochranu vlastnického práva a na legitimní očekávání vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 11 Úmluvy na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a jakož i zákaz svévole a libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dle čl. 2 odst. 2 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatelka, která vystupovala v řízení před obecnými soudy v procesním postavení žalobkyně, se po vedlejších účastnících jakožto žalovaných domáhala, aby jí společně a nerozdílně zaplatili částku 288 147,40 Kč s příslušenstvím (dále jen "předmětná částka"), a to z důvodu jejich odpovědnosti jako členů představenstva společnosti MG - KM a.s., se sídlem Hulínská 1799/1, Kroměříž, dříve pod obchodní firmou MAGNETON a.s. (dále jen "dlužnice"), za škodu vzniklou stěžovatelce jako věřitelce dlužnice včasným nepodáním insolvenčního návrhu na dlužnici dle §99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), k čemuž byli dle §98 insolvenčního zákona povinni.
3. Podstatou tohoto sporu, stručně řečeno, bylo, že stěžovatelka dlužnici dodala v období říjen 2008 až březen 2009 objednané zboží - chemické produkty - jehož kupní cenu řádně dlužnici vyúčtovala, avšak dne 20. 5. 2009 byl jiným věřitelem dlužnice podán insolvenční návrh, o němž rozhodl krajský soud usnesením ze dne 22. 6. 2009, č. j. KSBR 31 INS 2875/2009-A-20, tak, že zjistil úpadek dlužnice, ustanovil insolvenčního správce a vyzval věřitele, aby se přihlásili se svými pohledávkami do insolvenčního řízení. Stěžovatelka tak učinila a její pohledávky v celkové výši 288 147,40 Kč byly insolvenčním správcem v celém přihlášeném rozsahu zjištěny. Krajský soud dále prohlásil na majetek dlužnice v říjnu 2012 konkurs, avšak již v listopadu 2012 jej zrušil pro nedostatečnost majetku dlužnice, takže z přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení stěžovatelka ničeho nevymohla.
4. Stěžovatelka se proto domáhala zaplacení předmětné částky na vedlejších účastnících, neboť měla za to, že dlužnice se dostala do úpadku nejpozději v srpnu 2008, kdy zastavila platby podstatné části svých peněžitých závazků a nebyla schopna plnit závazky ani v řádu stokorun. Podle stěžovatelky tak vedlejší účastníci včasným nepodáním insolvenčního návrhu dle §98 insolvenčního zákona odpovídají dle §99 insolvenčního zákona za škodu, která vznikla stěžovatelce tím, že dodala dlužnici zboží, za které nedostala ničeho zaplaceno, ačkoliv k dodávkám došlo již v období, kdy byla dlužnice v úpadku. Vedlejší účastníci naopak tvrdili, že povinnosti vyplývající z jejich funkcí členů představenstva dlužnice plnili řádně, že probíhala jednání, jak dlužnici vyvést z krize pomocí dodatečného úvěrování, že úpadek z výsledků hospodaření nebylo možné zjistit atd. Vznesli také námitku promlčení.
5. Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 4. 2018, č. j. 6 C 370/2013-286, uložil vedlejším účastníkům zaplatit stěžovatelce předmětnou částku do tří dnů od právní moci rozsudku a rovněž jim uložil zaplatit stěžovatelce ve stejné lhůtě na náhradě nákladů řízení částku 248 505,80 Kč k rukám jejího právního zástupce. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že již v době, kdy došlo k dodávce zboží stěžovatelkou dlužnici byla posledně uvedená v úpadku ve formě platební neschopnosti dle §3 odst. 1, odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona a že vedlejší účastníci o této skutečnosti věděli a škodu způsobenou stěžovatelce zavinili ve formě nedbalosti vědomé dle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Námitku promlčení okresní soud považoval za nedůvodnou, a to s odkazem na právní názor vyjádřený v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 a sp. zn. 29 Odo 657/2006. Dle jeho právního názoru začala objektivní tříletá promlčecí doba dle §100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném v rozhodné době (dále jen "obč. zák."), běžet až dnem schválení konečné zprávy insolvenčního správce (27. 1. 2012). Za nepřípadný považoval právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, neboť pak by se stěžovatelka objektivně dostala do situace, ve které by v době podání žaloby nevěděla, zda a v jaké výši škoda vznikla. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1220/2005 a sp. zn. 29 Cdo 4698/2009 tedy okresní soud uzavřel, že až ukončením insolvenčního řízení bylo postaveno najisto, v jaké výši byla způsobená škoda.
6. K odvolání vedlejších účastníků krajský soud tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejším účastníkům různé částky na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně i odvolacího řízení. Krajský soud odůvodnil změnu rozsudku především tím, že námitka promlčení, kterou vedlejší účastníci v řízení před okresním soudem řádně vznesli, byla důvodná, neboť dle právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 počíná škoda dle §99 insolvenčního zákona nejpozději okamžikem, kdy byl podán insolvenční návrh, a tedy od tohoto dne tak začíná běžet i promlčecí doba práva na náhradu této škody (dále jen "předmětný právní názor"). Jelikož v nynější věci byla podána žaloba dne 31. 7. 2013, ale insolvenční řízení bylo zahájeno již 21. 5. 2009, tříletá objektivní promlčecí doba v mezidobí uplynula. Uplatnění námitky promlčení pak krajský soud nepovažoval za rozporné s dobrými mravy a nepřisvědčil ani stěžovatelce, která ve vyjádření k odvoláním tvrdila, že škoda jí byla způsobena úmyslně, a tedy objektivní promlčecí doba dle §106 odst. 2 obč. zák. byla desetiletá. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že údajný úmysl vedlejších účastníků stěžovatelka spatřovala v okolnostech přeměny dlužnice ve formě rozdělení odštěpením dne 1. 11. 2008, z nějž však úmysl dovodit nelze, neboť jednak o přeměně rozhoduje valná hromada, nikoliv představenstvo, jednak je s tímto institutem spojena ochrana pohledávek věřitelů mimo jiné právem požadovat poskytnutí dostatečné jistoty.
7. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku krajského soudu dovolání, v němž položila tři otázky, které dle jejího názoru měl Nejvyšší soud řešit jinak, jejichž řešení Nejvyšším soudem a Ústavním soudem je v rozporu a při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Tyto otázky formulovala stěžovatelka následovně: 1) Kdy vzniká škoda podle ustanovení §99 odst. 1 insolvenčního zákona coby "újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřitelná penězi" způsobená nedobytností pohledávky věřitele z majetku dlužníka? 2) Kdy počne podle ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu této škody? 3) Jaký dopad na uplatnění nároku na náhradu škody podle ustanovení §99 odst. 1 insolvenčního zákona má skutečnost, že žalovaný způsobil škodu úmyslně? Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl svým napadeným usnesením dle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť napadený rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K otázkám 1) a 2) Nejvyšší soud uvedl cca 12 svých konkrétních rozhodnutí, v nichž je předmětný právní názor vyjádřen. K otázce 3) Nejvyšší soud uvedl, že sice i v případě odpovědnosti dle §99 insolvenčního zákona může být promlčecí doba dle §106 odst. 2 obč. zák. desetiletá, byla-li způsobena úmyslně, avšak odkázal na svá předchozí rozhodnutí, podle nichž tuto skutečnost musí tvrdit a prokazovat poškozený, přičemž v nynější věci krajský soud neměl na podkladě zjištěného skutkového stavu důvodu usuzovat na úmyslné zavinění.
III. Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka nejprve poměrně detailně přibližuje předchozí průběh řízení před obecnými soudy, následně proti nim vznáší námitky 1) nesprávného posouzení počátku běhu promlčecí doby; 2) nesprávného posouzení formy zavinění vedlejších účastníků, které velmi podrobně rozpracovává. Ve stručnosti lze jádra těchto námitek vystihnout takto:
9. Ad 1) má stěžovatelka za to, že předmětný právní názor je nesprávný. Právo na náhradu škody podle obč. zák. vzniká až tehdy, když se škoda skutečně projevila v majetkové sféře poškozeného a pro uplatnění tohoto práva je nezbytně nutné, aby poškozený mohl určit výši této škody. Není přitom důvodu, aby odlišně bylo postupováno v insolvenčním řízení, když ostatně sám Nejvyšší soud vychází z toho, že odpovědnost za škodu dle §99 insolvenčního zákona se řídí obecným právním režimem odpovědnosti za škodu dle obč. zák. Předmětný názor se tomu však vymyká, neboť po poškozeném dle §99 insolvenčního zákona vyžaduje, aby podal žalobu na náhradu škody hned po zahájení insolvenčního řízení, ačkoliv v té době poškozenému ještě žádná škoda nevznikla, resp. tento nemůže vůbec vědět, v jaké výši mu škoda vznikne, neboť to zjistí až z výsledku insolvenčního řízení. Reálně tak vůbec nemusí být možné, aby řádně a včas svůj nárok na náhradu škody uplatnil, a o tom, zda to možné bude, nebo ne, rozhodují faktory zcela mimo jeho dispozici, jako je délka insolvenčního řízení, ochota dlužníka plnit atd. Stěžovatelka dále cituje judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se závěrem, že předmětný právní názor není uplatňován jednotně a je v rozporu s právními názory vyjádřenými v jiných rozhodnutích. Stěžovatelka pak velmi detailně předkládá důvody, proč s předmětným právním názorem nesouhlasí.
10. Ad 2) stěžovatelka namítá, že se krajský soud ani Nejvyšší soud nezabývaly její argumentací o úmyslu na straně vedlejších účastníků. Stěžovatelka tento svůj závěr zakládá na skutečnosti, že vedlejší účastníci smlouvou o přeměně dlužnice z této vyvedli prakticky všechen bonitní majetek, a to v době, kdy již byla dlužnice fakticky v úpadku. Krajský soud se v tomto ohledu vyjádřil toliko k aspektu, který mu však stěžovatelka nepředložila. Stěžovatelka spatřuje úmysl na straně vedlejších účastníků především v tom, že z dostupných podkladů museli vědět o tom, že je dlužnice v úpadku, a přesto všichni podepsali návrh smlouvy o rozdělení odštěpením sloučením, jíž mělo dojít k vyvedení majetku z dlužnice. Dle stěžovatelky tak museli být srozuměni s tím, že po uzavření smlouvy již nebude v dlužnici žádný majetek. Stěžovatelka dále podrobně argumentuje pro existenci úmyslu na straně vedlejších účastníků a uvádí, že tento úmysl spatřovala již v původním řízení toliko v tom, že vedlejší účastníci nepodali včas insolvenční návrh, ale namísto toho zatížili dlužnici dalšími závazky, na jejichž uhrazení neměla majetek.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že obdobnou argumentací se opakovaně zabýval ve svých dřívějších rozhodnutích, což stěžovatelce muselo být známo, neboť ji zastupuje stejný právní zástupce, který v podstatě identickou argumentaci vznášel ve skutkově velmi podobných případech, které Ústavní soud posuzoval v dřívějších řízeních o ústavních stížnostech. Ústavní soud však setrvale zastává názor, že z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod nemá proti předmětnému názoru důvod zakročit (srov. k tomu usnesení sp. zn. IV. ÚS 2492/21 ze dne 5. 10. 2021, usnesení sp. zn. II. ÚS 573/20 ze dne 6. 4. 2021, usnesení sp. zn. III. ÚS 3209/20 ze dne 2. 2. 2021, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2570/20 ze dne 6. 10. 2020). Ústavní soud nemá sebemenší důvod se od svých závěrů vyjádřených v těchto rozhodnutích v nynější věci odchýlit, neboť nevykazují žádná skutková specifika, která by odlišný přístup odůvodňovala. Naopak se nyní jedná o typově shodnou věc, v níž stěžovatelka uplatňuje generickou argumentaci, jíž se snaží zvrátit dlouhodobě ustálený právní názor Nejvyššího soudu k otázce počátku běhu promlčecí doby v případě náhrady škody dle §99 insolvenčního zákona.
13. K námitce 1) Ústavní soud opakuje ustálené závěry své rozhodovací praxe, podle nichž interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); či nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
14. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
15. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
16. Žádnou takovou vadou však předmětný právní názor zatížen není, naopak mu z nastíněných hledisek nelze upřít ratio. Ústavní soud vnímá, že otázka náhrady škody dle §99 insolvenčního zákona a zejména otázka počátku běhu promlčecí doby práva na tuto náhradu je mimořádně složitá a neexistuje k ní řešení, které by vyhovovalo všem zainteresovaným subjektům. Nejvyšší soud tak při kreaci předmětného právního názoru musel vyvažovat nejrůznější protichůdné zájmy, a tedy stál v situaci, v níž nemohl vybírat to nejlepší z několika dobrých řešení, ale řešení nejméně špatné ze špatných.
17. Kdyby totiž byl připuštěn stěžovatelkou prosazovaný právní názor, že promlčecí doba má začít běžet až právní mocí rozhodnutí schvalujícího závěrečnou zprávu insolvenčního správce či alespoň rozvrhového usnesení, byly by značné nejistotě vystaveny zase osoby nesoucí potenciální odpovědnost dle §99 insolvenčního zákona. Zcela stejné nahodilosti, jaké stěžovatelka naříká ve vztahu ke svému postavení, by totiž pak byly vystaveny ony, neboť délka promlčecí doby práva uplatnitelného proti nim by se uměle natahovala po dobu insolvenčního řízení, tedy fakticky by vůči nim došlo k účinku stavění promlčecí doby v důsledku uplatnění práva před příslušným orgánem veřejné moci, a to bez splnění zákonných podmínek, neboť by se tak stalo uplatněním jiného práva (na uspokojení pohledávky v insolvenčním řízení) svědčící vůči jinému subjektu (dlužník v insolvenčním řízení) a vůči tomuto jinému subjektu také uplatněné.
18. Oproti předmětnému právnímu názoru by pak v této situaci tyto osoby neměly vůbec žádnou možnost, jak své právní postavení ovlivnit. Není totiž pravdou, jak už ostatně opakovaně uvedl Ústavní soud i Nejvyšší soud, že poškozený dle §99 insolvenčního zákona nemá reálnou možnost uplatnění svého nároku bez ohledu na probíhající insolvenční řízení, tedy že je nucen podávat jakousi "spekulativní" žalobu, v níž ještě přesně nezná výši skutečné škody, která mu vznikla, neboť ta je závislá na chování dlužníka v insolvenčním řízení, ale i dalších subjektů v něm.
19. Nejvyšší soud totiž opakovaně poukázal na skutečnost, že pro uplatnění nároku na náhradu škody není nutná znalost zcela přesné výše škody, ale postačí i přibližná výše, která je v případě náhrady škody dle §99 insolvenčního zákona vždy vymezena výší uplatněné a zjištěné pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 339/2018, bod 29., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3321/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1765/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3473/2019, bod 17.). Poškozený tak může již po podání insolvenčního návrhu podat žalobu na náhradu škody dle §99 insolvenčního zákona, čímž dojde k jejímu stavění, soud řízení o této žalobě přeruší dle §109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a po skončení insolvenčního řízení nic nebrání poškozenému vzít žalobu zpět v rozsahu, v němž byla jeho pohledávka uspokojena v insolvenčním řízení.
20. Ústavní soud neshledává v tomto řešení nic neústavního, naopak proti řešení stěžovatelkou prosazovanému toto vhodně vyvažuje zájmy poškozeného a škůdce dle §99 insolvenčního zákona. Stěžovatelka přitom s tímto řešením nijak nepolemizuje, neboť její argumentace je mylně založena na předpokladu, že poškozený v okamžiku zahájení insolvenčního řízení nemá dostatek informací k tomu, aby mohl vůbec řádně svůj nárok na náhradu škody uplatnit. Tak tomu, quod erat demonstrandum, však není.
21. Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud jí výslovně nevysvětlil, proč by neměl své předchozí judikaturní závěry měnit, pak zcela otáčí orientaci argumentace proti stávajícímu právnímu názoru. Proces ustalování se určitého právního názoru se neobejde bez postupného vývoje, v němž se formuje a cizeluje a jehož výsledek v sobě odráží i předchozí postupné kroky tohoto procesu, během nichž dochází k překonání jednotlivých argumentačních alternativ a k řešení jednotlivých dílčích problémů.
22. Je tedy logickým požadavkem vyplývajícím z racionalizace soudního rozhodování, že odůvodnit je třeba změnu stávajícího právního názoru či odchýlení se od něj, nikoliv přidržení se jej. Opak by nutil obecné soudy pokaždé, když kterýkoliv účastník řízení správnost ustáleného právního názoru napadne, postoupit celý proces ustalování právního názoru od počátku, znovu se detailně zabývat každým jeho dílčím aspektem a plauzibilně jej zdůvodnit, ačkoliv stejnými otázkami se již aplikační praxe předtím zabývala. To neznamená, že by jednou ustálený právní názor byl již imunní vůči všem změnám, ovšem nelze na Nejvyšší soud při plnění jeho role sjednocovatele judikatury klást takové nároky, aby se pokaždé při zpochybnění jeho stávajícího právního názoru musel zabývat všemi námitkami, které již v minulosti vypořádal.
23. V nynější věci jde právě o takovou situaci. Stěžovatelka se snaží předmětný právní názor Nejvyššího soudu zvrátit s odkazem na dřívější judikaturu obecných soudů, s níž má být údajně v rozporu, přičemž stěžovatelka dokonce signalizuje, že tento rozpor je tak zjevný, že je patrný i bez bližší právní argumentace. Toto hodnocení ovšem Ústavní soud nesdílí. Na první pohled je zřejmé, že stěžovatelka se odkazuje na starší judikaturu, z níž nevyplývá její relevance k nyní řešené věci (týká se např. obecně počátku běhu promlčecí doby, okamžiku vzniku škody způsobené státem atd.), případně které předmětný právní názor nijak nevylučují (např. že výši škody lze v konkursním řízení určit ještě před vydáním rozvrhového usnesení, že škoda způsobená nepodáním insolvenčního návrhu nevznikla, pokud nelze vůbec určit její výši, či že žaloba na náhradu škody způsobené nepodáním návrhu na prohlášení konkursu dle dřívější právní úpravy nemůže být úspěšná, pokud nebyl osvědčen úpadek dlužníka), zatímco Nejvyšší soud předmětný právní názor opírá o poměrně dlouhý seznam svých rozhodnutí, která se specificky týkají počátku běhu promlčecí doby v případě nároku na náhradu škody způsobenou nepodáním (či opožděným podáním) insolvenčního návrhu. Ústavní soud tak není přesvědčen, že by a priori musel existovat rozpor mezi právním názorem týkajícím se určitého právního institutu obecně a právním názorem týkajícím se jeho specifické otázky, jak míní stěžovatelka.
24. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že Nejvyšší soud by začal zastávat předmětný právní názor až ve svém rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1212/2016. V jeho odůvodnění totiž výslovně odkazuje na svůj rozsudek sp. zn. 29 Cdo 2735/2012 ze dne 30. 6. 2014 (publ. jako Rc 103/2014 SbSRS), z něhož vyšel rovněž i krajský soud. Žádný flagrantní rozpor mezi předmětným právním názorem a právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013 (publ. jako Rc 30/2016 SbSRS), jak tvrdí stěžovatelka, není. Druhý uvedený rozsudek se týká otázky odpovědnosti státu za škodu způsobenou zanedbáním dohledu nad správcem konkursní podstaty dle dřívější právní úpravy. Jde tedy o zcela jiný druh odpovědnosti, přičemž, jak i v tomto rozsudku Nejvyšší soud připomněl, tyto dva druhy odpovědnosti nelze směšovat.
25. Jediná paralela, kterou mezi nimi shledal a jíž se dovolává nyní i stěžovatelka, se týká okamžiku určení (ne)dobytnosti pohledávky v insolvenčním řízení, nikoliv tedy okamžiku, v němž má poškozený dostatek informací k určení výše škody v rozsahu nutném pro úspěšné uplatnění žaloby. Připouští-li Nejvyšší soud, že ke splnění požadavku na určení výše škody při uplatnění odpovědnosti dle §99 insolvenčního zákona postačuje znalost výše uplatněné a zjištěné pohledávky, tedy umožňuje-li již na samém počátku insolvenčního řízení řádně uplatnit nárok na náhradu škody dle §99 insolvenčního zákona samostatnou žalobou, kterou soud nemůže zamítnout pro předčasnost, z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv věřitele takové řešení obstojí. Umožňuje mu totiž domoci se uspokojení svého nároku, nepodmiňuje je reálně nesplnitelnou podmínkou a ustálenou judikaturou mu dává dostatečně přesnou a předvídatelnou směrnici, jak při uplatnění tohoto nároku postupovat. Tento závěr Ústavnímu soudu brání v dalším rozboru této otázky, neboť, jak již zopakoval výše, není primárně jeho úlohou vykládat podústavní právo.
26. Ani námitka 2) není nijak přesvědčivá. Formuluje-li stěžovatelka svou námitku tak, že úmysl vedlejších účastníků bylo možno dovodit toliko ze skutečnosti, že včas nepodali insolvenční návrh, ačkoliv z dostupné dokumentace museli vědět, že je již v úpadku, pak se před Ústavním soudem domáhá přezkumu skutkového stavu. Již okresní soud, který ve věci prováděl dokazování a který stěžovatelčině žalobě vyhověl, přitom dospěl k závěru, že u vedlejších účastníků byla dána toliko nedbalost vědomá. Ústavní soud přitom zásadně není oprávněn skutkové závěry obecných soudů přezkoumávat. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte v minulosti, do procesu dokazování před obecnými soudy a vyvozování skutkových závěrů na základě tohoto procesu zásadně není oprávněn jakkoliv vstupovat.
27. Výjimky představují pouze situace vybočení z mezí ústavní konformity. Typové vady dosahující prahu ústavní nekonformity v oblasti dokazování, tvorby skutkových závěrů a jejich subsumpce pod právní normy lze rozdělit do několika okruhů, které Ústavní soud při své rozhodovací činnosti identifikoval. Jsou jimi zejména situace, kdy je mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2283/17 ze dne 28. 8. 2018 (N 142/90 SbNU 307)], nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579), usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05 ze dne 25. 8. 2005 (U 18/38 SbNU 541), nález sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 115), nález sp. zn. II. ÚS 2077/14 ze dne 21. 7. 2015 (N 132/78 SbNU 89), nález sp. zn. III. ÚS 3023/14 ze dne 5. 2. 2015 (N 25/76 SbNU 349), nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549), nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599), nález sp. zn. I. ÚS 244/08 ze dne 19. 6. 2008 (N 114/49 SbNU 627), nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459), nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85) či nález sp. zn. I. ÚS 60/01 ze dne 28. 8. 2001 (N 127/23 SbNU 227)], případně kdy proces jejich zjišťování a subsumpce vykazuje svévoli [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1404/11 ze dne 29. 4. 2014 (N 69/73 SbNU 279), nález sp. zn. IV. ÚS 1768/10 ze dne 30. 11. 2010 (N 239/59 SbNU 437), nález sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 694/ ze dne 17. 12. 2003 (N 148/31 SbNU 319), nález sp. zn. III. ÚS 737/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 106/30 SbNU 477), nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19), nález sp. zn. I. ÚS 101/97 ze dne 11. 3. 1999 (N 40/13 SbNU 287), nález sp. zn. I. ÚS 280/97 ze dne 4. 8. 1998 (N 81/11 SbNU 241), nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97), nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
28. Další okruh reprezentují situace, v nichž obecné soudy vyvodí skutková zjištění z něčeho jiného, než z řádně provedených důkazů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015 (N 35/76 SbNU 485) či nález sp. zn. III. ÚS 1481/08 ze dne 11. 12. 2008 (N 220/51 SbNU 725)], či skutečností, které se nedokazují, případně nebyly-li důkazy provedeny soudem, který skutková zjištění činí [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 57/04 ze dne 12. 10. 2004 (N 144/35 SbNU 37)] před vydáním rozhodnutí, které je na nich založeno [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 334/2000 ze dne 11. 4. 2001 (N 58/22 SbNU 25) či nález sp. zn. III. ÚS 334/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 168/20 SbNU 193)]; či nedodržel-li soud při dokazování zásadu audiatur et altera pars (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3285/19 ze dne 9. 3. 2021), resp. obecně možnost stran řízení se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim za rovných podmínek [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1247/20 ze dne 1. 9. 2020 či nález sp. zn. IV. ÚS 2690/15 ze dne 5. 9. 2017 (N 164/86 SbNU 677)].
29. Samostatný okruh představují taktéž případy, kdy obecné soudy nezaloží skutkové závěry na konkrétních skutkových zjištěních či neuvedou, ze kterých konkrétních skutkových zjištění vycházely a jak k nim dospěly [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. IV. ÚS 3902/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 62/64 SbNU 727), nález sp. zn. I. ÚS 336/2000 ze dne 22. 5. 2002 (N 61/26 SbNU 143), nález sp. zn. II. ÚS 94/98 ze dne 27. 4. 1999 (N 62/14 SbNU 57) či nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287)], případně když soudy při vyvozování skutkových závěrů a zejména při jejich odůvodňování nezohlední námitky účastníků řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1804/13 ze dne 19. 6. 2014 (N 127/73 SbNU 915), nález sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 192/71 SbNU 289), nález sp. zn. I. ÚS 2232/07 ze dne 2. 6. 2010 (N 119/57 SbNU 467) či nález sp. zn. III. ÚS 2110/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 123/53 SbNU 553)].
30. Další okruh situací, souhrnně zpravidla nazývaných tzv. opomenutými důkazy, spočívá v tom, že soudy bez náležitého odůvodnění neprovedou všechny navrhované důkazy, nepřihlédnou ke všem provedeným důkazům či nevyjdou ze shodných tvrzení účastníků [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 386/12 ze dne 30. 1. 2013 (N 21/68 SbNU 265), nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643), nález sp. zn. I. ÚS 118/09 ze dne 8. 12. 2009 (N 254/55 SbNU 455), nález sp. zn. I. ÚS 1954/09 ze dne 2. 12. 2009 (N 251/55 SbNU 435), nález sp. zn. I. ÚS 1561/08 ze dne 5. 8. 2009 (N 178/54 SbNU 231), nález sp. zn. II. ÚS 2029/08 ze dne 28. 5. 2009 (N 125/53 SbNU 565), nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález sp. zn. I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 108/41 SbNU 349), nález sp. zn. III. ÚS 139/05 ze dne 20. 10. 2005 (N 200/39 SbNU 117) či nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)], s čímž souvisí i vady tkvící v tom, že obecné soudy neumožní účastníkům řízení tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61), nález sp. zn. III. ÚS 345/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 169/20 SbNU 197) či nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51)] nebo reagovat na procesní vývoj, vyžadující si korekci zaměření dokazování či skutkových zjištění [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 765/02 ze dne 15. 5. 2003 (N 65/30 SbNU 141), nález sp. zn. II. ÚS 523/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 12/29 SbNU 95), nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401), nález sp. zn. I. ÚS 336/99 ze dne 15. 1. 2002 (N 5/25 SbNU 35), nález sp. zn. III. ÚS 4/97 ze dne 9. 11. 2000 (N 164/20 SbNU 165, nález sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65) či usnesení sp. zn. II. ÚS 3959/13 ze dne 18. 10. 2016 (U 15/83 SbNU 917)].
31. Další okruh se týká situací, v nichž obecné soudy převezmou za účastníka řízení důkazní břemeno, či kde se naopak spokojí s důkazními návrhy účastníků, ač jsou povinny samy důkazy vyhledávat [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 397/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 57/44 SbNU 733), nález sp. zn. I. ÚS 704/06 ze dne 29. 8. 2007 (N 134/46 SbNU 259), nález sp. zn. II. ÚS 671/09 ze dne 30. 6. 2010 (N 131/57 SbNU 603), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621), nález sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) či nález sp. zn. I. ÚS 603/2000 ze dne 31. 7. 2002 (N 99/27 SbNU 129)], případně kde přenesou povinnost právního posouzení na soudního znalce [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3470/15 ze dne 19. 7. 2016 (U 11/82 SbNU 799)].
32. Napadená rozhodnutí žádnou takovou vadou zatížena nejsou. Skutkové závěry obecných soudů, které se všechny shodly na zavinění ve formě nedbalosti, jsou založeny na dokazování provedeném především před okresním soudem. S výsledky tohoto dokazování v ústavní stížnosti stěžovatelka ani nepolemizuje, toliko předkládá jejich odlišné právní hodnocení. Ústavní soud přitom považuje za nadmíru důležitý závěr obecných soudů, že důkazní břemeno ohledně úmyslu nesla stěžovatelka, tedy z jakékoliv pochybnosti vedlejší účastníci těžili. Stěžovatelka tak především netvrdí ani neprokazuje, že by své důkazní břemeno unesla, kterýžto nedostatek se zjevně snaží zhojit právní argumentací, která by umožňovala dovodit úmysl vedlejších účastníků i na základě stávajících (zjevně pro obecné soudy nedostatečných) skutkových zjištění i přes chybějící skutková tvrzení a důkazy. Obecným soudům z ústavněprávního hlediska však nelze vytýkat, že takový postup stěžovatelce neumožnily.
33. Stěžovatelka i v samotné ústavní stížnosti předložila jediné bližší tvrzení, z něhož vyvozovala úmysl vedlejších účastníků, týkající se přeměny v období, kdy dle jejího názoru byla dlužnice již v úpadku. Konkrétně k tomuto tvrzení se však obecné soudy vyjádřily. Úvaha krajského soudu i Nejvyššího soudu, že jednání vedlejších účastníků směřující k přeměně dlužnice nemohlo u nich bez dalšího zakládat úmysl, neboť o přeměně rozhodovala valná hromada, nikoliv oni, a že při přeměně jsou práva věřitelů před vyváděním majetku chráněna, není a priori nelogická či nesmyslná. Stěžovatelka dovozuje úmysl toliko z vědomostní složky (tj. napíná své argumentační síly k otázce, co museli vedlejší účastníci vědět), ale zcela opomíjí složku volní, tj. jaký byl jejich volní vztah k následku, resp. co v jejich představách bránilo jeho realizaci.
34. I kdyby tak vedlejší účastníci věděli, že přeměnou může dojít k vyvedení majetku z dlužnice, ale spoléhali by na konkrétní překážku, která tomu zabrání, pak i kdyby tato překážka nepředstavovala přiměřený důvod, přesto by úmyslné zavinění vylučovala. Tomu odpovídá i závěr okresního soudu, který na straně vedlejších účastníků dovodil právě nedbalost vědomou, charakteristickou spoléháním se na nepřiměřený důvod, pro nějž následek nenastoupí. Stěžovatelka rovněž selhala při vysvětlení, proč by takovým alespoň nepřiměřeným důvodem nemohly být právní možnosti věřitelů své pohledávky při přeměně obchodní společnosti ochránit či rozhodnutí valné hromady, které by takový závěr nepřipustilo.
35. Namítá-li pak stěžovatelka, že se krajský soud vyjádřil k aspektu, který mu ona k vyjádření nepředkládala, pak stěžovatelka zjevně nesprávně interpretuje roli soudů při právním posouzení věci, při němž - na rozdíl od zamlčeného předpokladu této stěžovatelčiny námitky - nejsou zásadně vázány rozsahem předložených námitek. V souladu se zásadou iura novit curia je soud povinen aplikovat správně pozitivní právo na daný skutkový stav v potřebném rozsahu, nestanoví-li zákon jinak (např. prostřednictvím institutu tzv. hmotněprávních námitek). Stěžovatelka se tak mýlí, domnívá-li se, že krajský soud nebyl oprávněn učinit si vlastní právní názor na to, zda samotnými kroky vedoucími k přeměně dlužnice mohl být založen úmysl vedlejších účastníků, či nikoliv, a že při tom nebyl oprávněn učinit právní úvahy, které mu ona výslovně nepředložila.
V. Závěr
36. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v postupu předcházejícím jejich vydání nic, co by v mezích stěžovatelčiných námitek svědčilo o porušení některého z jejích ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu