ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1155.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1155/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného S. B. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 50 To 63/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 107/2016, takto:
Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněného S. B. postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 9 T 107/2016, byla trestní věc obviněného S. B. (dále jen obviněný) stíhaného pro přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tak, že
dne 23. 12. 2015 kolem 13:20 hodin na dálnici D5 za výjezdem 128 ve směru jízdy na P., v prostoru km 127,3 až 126,8 v místě provádění opravy zařízení dálnice pracovníky správce komunikace, v řádně označeném operativním pracovním místě, kde byla dopravním zařízením omezena nejvyšší dovolená rychlost na 100 km/h, následně na 80 km/h, a měnil se počet jízdních pruhů, obviněný při řízení motorového vozidla VW Touran, mpz CZ, nerespektoval dopravní značení s omezením nejvyšší dovolené rychlosti, kdy v úseku předjel několik vozidel, a po chvíli se slovy: „kurva, podrž to, rovně, čuráku jeden, ty vole, ty buzerante zamrdanej“, musel intenzivním brzděním zpomalit svůj vůz, jelikož dojel nákladní soupravu složenou z tahače tovární zn. SCANIA, a nákladního návěsu tovární zn. KÖGEL SN24, mpz CZ, řízenou řidičem R. L., který v souladu s aktuální dopravní situací za užití směrového světla, plynule přejížděl z pravého jízdního pruhu, který končil, do levého jízdního pruhu, který se stal pruhem středním, kdy obviněný řidiče L. se záměrem domoci se uvolnění jízdního pruhu opakovaně problikával dálkovými světly, kdy vzápětí začínajícím levým pruhem nákladní soupravu předjel se slovy: „opravdu seš dobrej, vole“, bez dodržení bezpečné vzdálenosti v rychlosti 114 km/h se zařadil do středního pruhu před uvedenou nákladní soupravu ve vzdálenosti 2 metrů, a aniž by to vyžadovala bezpečnost provozu, srozuměn s tím, že může způsobit přinejmenším škodu na majetku a zdraví, snížil náhle rychlost jízdy přibrzděním na rychlost 76 km/h, přičemž řidič R. L. na vzniklou nebezpečnou situaci již nestihl zareagovat a v prostoru km 126,8 ve směru jízdy na P. narazil nákladní soupravou do zadní části vozidla VW Touran, při tomto nárazu došlo k odražení a vychýlení vozidla VW Touran ze směru jízdy, kdy došlo k poškození zadní části vozidla tovární zn. VW Touran a přední části tahače tovární zn. SCANIA, kdy na přední části tahače vznikla škoda ve výši 13.578 Kč společnosti DAK Hořovice, se sídlem Masarykova 1503, 268 01 Hořovice, a takovým jednáním obviněný ohrozil zdraví a majetek, když musel být srozuměn s tím, že takovým bezohledným jednáním, vzhledem k rychlosti jízdy automobilů, intenzitě brzdění, malé vzdálenosti mezi automobily a vzhledem k charakteru obou automobilů svým jednáním zapříčinil střet těchto automobilů a mohl způsobit zranění řidiče nákladní soupravy,
podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupena k projednání Městskému úřadu v Tachově, neboť se nejedná o trestný čin, ale mohlo by se jednat o přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle zákona č. 361/2000 Sb.
V předmětné věci podal státní zástupce stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 50 To 63/2018, tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost zamítl.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Nejvyšší státní zástupce (dále jen státní zástupce) v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. V úvodu shrnul průběh trestního řízení a následně odůvodnění nalézacího soudu ohledně neprokázání úmyslného jednání obviněného spočívající v jeho tvrzení, že brzdový pedál mohl sešlápnout omylem společně s plynovým pedálem a jednání by tak mohlo být posouzeno (v důsledku tohoto tvrzení a tedy absence úmyslu) jako přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a to v souladu se zásadou in dubio pro reo. Podle názoru státního zástupce, provedené dokazování dále neumožnilo učinit spolehlivý závěr o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť při tak malém rychlostním rozdílu, hmotnosti soupravy SCANIA a dopravní situaci na místě, nelze reálně předpokládat jakýkoli negativní následek na zdraví poškozeného ani jiných účastníků silničního provozu. Do tohoto přečinu však dovolací výhrady nesměřují.
Nelze se ovšem ztotožnit s rozhodnutím soudů nižší instance, stran závěru soudů o neúmyslném vybrždění poškozeného a zejména o konstatovaní absence úmyslného zavinění ohledně žalovaného přečinu poškození cizí věci, když v tomto směru jsou soudy přijatá rozhodnutí zatížena vadou založenou na extrémním nesouladu skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování. Oba soudy totiž shledaly jednání obviněného jako neúmyslné, čímž vybočily z mezí volného hodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Hodnotící úvahy plynoucí z usnesení obou soudů totiž vypovídají o tom, že soudy se dostatečně nevypořádaly s veškerými provedenými důkazy z hlediska jejich skutečné vypovídací hodnoty a takto zcela odporují zásadám formální logiky, když jednotlivé důkazy nebyly hodnoceny ve vzájemném kontextu. K samotnému okamžiku brždění přednesl obviněný v průběhu trestního řízení dvě zcela odlišné verze, kdy nejdříve uvedl, že se chtěl přizpůsobit maximální povolené rychlosti, a podruhé to, že omylem sešlápl současně pedály brzdy a plynu. K takto diametrálně odlišným výpovědím se postavil nalézací soud tak, že pro verzi obžaloby o úmyslném vybrždění řidiče nákladní soupravy SCANIA svědčí změny výpovědí obviněného, kdy první výpověď učiněnou v přípravném řízení označil tento soud za nepravdivou. Ve vztahu ke druhé výpovědi nicméně konstatoval, že takto prezentovaná varianta průběhu událostí možná je, nevyloučil ji ani znalec, a je proto namístě postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Jedinými důkazy, o které nalézací soud tento svůj závěr fakticky opřel, byla tedy výpověď obviněného, a vyjádření znalce, který sice shledal verzi podanou v obžalobě jako pravděpodobnější, nicméně vyloučit nemohl ani verzi obviněného. Závěr učiněný soudem pouze na podkladě těchto dvou důkazů, je však zjevně nesprávný a nelogický, a v podstatě žádným způsobem nezohledňuje ostatní důkazy, zejména pak záznamy ze tří kamer. Navíc jako profesionální řidič obviněný nerespektoval nejvyšší povolenou rychlost, vlivem emočního vypětí poškozeného tzv. problikával a nadával mu, a současně nedodržel bezpečnou vzdálenost při následném předjížděcím manévru. Z rozsvícených brzdových světel je zřetelné, že v okamžiku, kdy pravými koly teprve přejížděl přerušovanou čáru mezi oběma pruhy, začal brzdit (zpomalil o téměř 40 km/hod.), přičemž z výpovědi znalce přitom vyplynulo, že oba řidiči o sobě museli vědět a sledovali se.
Soud však zcela opomněl, že znalecký posudek je jen jedním z mnoha důkazů a jakkoli se znalec s ohledem na svou odbornost mohl vyjádřit k technice jízdy či příčinám nehody, k úmyslnému jednání obviněného se vyjádřit nemohl. I v případě, že obviněný přeřazoval na jiný rychlostní stupeň a přitom současně omylem sešlápl oba pedály, náhlé snížení rychlosti by bylo důvodem pro změnu jeho reakce, okamžité puštění pedálu brzdy a zvýšení rychlosti. Tím spíše v situaci, kdy o vozidle SCANIA nepochybně věděl a k počátku brzdění jeho vozidla došlo ještě v okamžiku, kdy jel obviněný ve svém pruhu a pouze pravými koly přejížděl do pravého jízdního pruhu před poškozeného.
Státní zástupce tak úmyslné jednání dovozuje z kamerových záznamů, ze slovních projevů obviněného, ze stylu jeho jízdy, a zejména z racionálně nezdůvodnitelného okamžiku vjetí před nákladní soupravu SCANIA, kdy brzdil zjevně úmyslně, veden snahou „potrestat“ ho za předchozí manévr. Vybržďování jako akt pomyslné pomsty řidiče za předchozí, často domnělé příkoří, kterého se mu na silnici dostalo, je aktem iracionálním, nelogickým, který nemá žádnou pevnou šablonu z hlediska jeho průběhu. Státní zástupce vzhledem k shora uvedenému konstatoval, že zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku bylo prokázáno, a je tedy nutné uznat obviněného vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze se ani ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišné skupiny důkazů, jedna ve prospěch obviněného a jiná v jeho neprospěch, je třeba vždy rozhodnout v jeho prospěch v souladu se zásadou in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).
Státní zástupce si je vědom, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možný pouze za situace, kdy je řízení zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě vyplynuly z provedených důkazů. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. nebo §125 tr. ř. – extrémní nesoulad, k němuž odkazuje státní zástupce judikaturou Nejvyššího soudu.
Nadto poukázal na skutečnost, že se názory na vznesení námitky tzv. extrémního nesouladu státním zástupcem v neprospěch obviněného různí. Uvádí rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu, která jsou v uvedeném směru rozdílná. Podrobněji se zaměřil na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 35/2018, a jeho argumentaci, podle níž právo na spravedlivé trestní řízení nesvědčí nejvyššímu státnímu zástupci, nýbrž pouze obviněnému. Právo na spravedlivý proces je zaručeno jednotlivci a státu nepřináleží toto subjektivní právo. Neodůvodňuje to však vyloučení nejvyššího státního zástupce z oprávnění vznést námitku existence tzv. extrémního nesouladu, neboť tzv. extrémní nesoulad neoddělitelně souvisí s obecnější problematikou spravedlivého soudního rozhodování. Spravedlivé soudní rozhodnutí je ústavně chráněná hodnota a je projevem demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, přičemž musí být zaručena ústavní konformita rozhodnutí, kdy jako důvod pro derogaci rozhodnutí jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95, nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 52/10). Vzhledem k čl. 4 a 90 Ústavy nelze toto chápat absolutně tak, že by upřednostněním subjektivního práva obviněného byla negována objektivní ústavní hodnota demokratického právního státu. Právo na spravedlivý proces v sobě v žádném případě nezahrnuje „právo na nespravedlivé soudní rozhodnutí ve prospěch obviněného“. Čl. 90 Ústavy soudy povolává obecně k ochraně práv, přičemž ústavodárce zde explicitně neomezuje dopad tohoto ustanovení pouze na subjektivní práva, tj. i základní lidská a jiná ústavně zaručená práva, ale poskytuje ochranu veškerým právům, včetně práva objektivního (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95), což představuje i právo státu na spravedlivé potrestání pachatele (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/01). Veřejný zájem na dosažení účelu trestního řízení je třeba považovat za právní statek spadající pod obecnou ochranu práv ve smyslu čl. 90 Ústavy a požívá tak v zásadě rovnocenné ústavněprávní ochrany. Doktrína podřaditelnosti námitek tzv. extrémního nesouladu se vyvinula na podkladě ústavních stížností obviněných – právní prostředek ochrany objektivních práv ve smyslu ustanovení čl. 90 Ústavy.
Nejvyšší státní zástupce, jakožto představitel státní moci, není oprávněn v trestním řízení podat ústavní stížnost, je zcela logické, že se v tomto směru nemohla ohledně aplikace obecné ochrany práv podle čl. 90 Ústavy „vyvinout“ jakákoli judikatura. Posledním, čtvrtým, rozebíraným argumentem rozboru rozebíraného rozhodnutí Nejvyššího soudu je ochrana obviněného v rámci spravedlivého procesu jako slabší procesní strany. Rovnost stran však není systematicky podřazena pod kategorii ústavně zaručených individuálních práv svědčících pouze jednotlivci, ale jde o obecný postulát opět se vztahující obecně k hodnotě demokratického právního státu. Jde tedy o princip, jehož se může dovolávat i stát, jakožto jedna ze stran trestního řízení. Pravdou je, že taková rovnost fakticky nemůže být nikdy absolutní a nelze ji zaměňovat za naprostou totožnost jednotlivých práv účastníků řízení, nicméně odchylky od tohoto pravidla musí být vždy věcně odůvodněny a výslovně zakotveny. V případě trestního řízení doktrína hovoří o tzv. favores defensionis, ovšem podle státního zástupce a judikatury Ústavního soudu nelze dovozovat, že by právě námitku tzv. extrémního nesouladu bylo možno považovat za takový favor defensionis. Ze zásady rovnosti účastníků soudního řízení pak lze poukázat i na princip rovnosti zbraní, který rovněž není možné chápat úzce jako pouze jednostrannou výhodu na straně obviněného. Svá tvrzení státní zástupce podpořil i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (F. proti Francii, N.-H. proti Švýcarsku). Smyslem tohoto závěru pak není konstituovat nad rámec úpravy zákonných dovolacích důvodů nějaké další, zvláštní oprávnění nejvyššího státního zástupce, ale pouze umožnit nápravu takových rozhodnutí, která jsou zatížena těmi nejtěžšími, extrémními vadami skutkových zjištění, v jejichž důsledku jde o rozhodnutí objektivně nespravedlivá a příčící se ústavnímu vymezení České republiky jakožto demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Z výše uvedeného tedy plyne, že i státní zástupce je oprávněn v dovolacím řízení vznést v neprospěch obviněného námitku tzv. extrémního nesouladu. V případě opačného názoru Nejvyššího soudu státní zástupce navrhnul postup podle §20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a věc postoupit k rozhodnutí velkému senátu. Nadto ještě dodal, že nalézací soud navíc ve výroku usnesení popsal skutek zcela shodně s podanou obžalobou a nezohlednil do něj žádné skutkové okolnosti, jimiž svůj závěr odůvodnil. Pokud soud rozhoduje usnesením podle §222 odst. 2 tr. ř. ve výroku musí popsat skutek tak, jak ho zjistil, a nikoli tak, jak byl popsán v obžalobě a zároveň zachovat totožnost skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1417/2016). Nepřímo pak ještě poukázal na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Na závěr státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném jednání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, aby podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 50 To 63/2018, a rovněž zrušil usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 9 T 107/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Tachově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání byl dán i pro rozhodnutí jiným způsobem než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
K takto podanému dovolání se obviněný do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze relevantně uplatnit tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o postoupení věci jinému orgánu, lze tento důvod dovolání spatřovat mimo jiné v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci orgánu příslušnému k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jednalo o trestný čin.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud (senát č. 3) k posouzení dovolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
V první řadě je třeba uvést, že námitky, které uplatnil nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, jsou prakticky výhradně procesního charakteru a jako takové s ohledem na hmotněprávní povahu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mu vůbec neodpovídají. Státní zástupce totiž brojil především proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy, případně proti způsobu jejich provedení. To platí rovněž o tvrzení nejvyššího státního zástupce, v němž poukazoval na existenci údajného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, resp. na základě nichž dospěly k závěru, že skutek, pro který byla podána obžaloba, nebyl v hlavním líčení prokázán bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o vině.
Dovolání nejvyššího státního zástupce napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti usnesení soudu prvního stupně, přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí jsou spatřovány výlučně v nesprávném zjištění skutkového stavu, k němuž soudy dospěly nesprávným způsobem hodnocení opatřených a provedených důkazů. Shora bylo rozvedeno, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která není v rámci řízení o dovolání povolán přezkoumávat. Nejvyšší státní zástupce se ale svými námitkami právě takového nepřípustného postupu dovolacího soudu domáhá, a to s užitím argumentace o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. ). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Věcí by se mohl dále zabývat jen tehdy, pokud by zjistil, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a což zakládá stav nepřípustné svévole vedoucí k závěru o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud tak z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal napadená rozhodnutí Okresního soudu v Tachově a Krajského soudu v Plzni, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám a dospěl k následujícímu závěru.
Ačkoliv Nejvyšší soud již výše uvedl, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání rozhodnutí nižších soudů a musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, může se věcí zabývat tehdy, pokud by zjistil, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Takový extrémní nesoulad je dán tehdy, pokud skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Nejvyšší soud tedy ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, nelze tuto zásadu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93 , III. ÚS 61/94 , III. ÚS 51/96 , IV. ÚS 185/96 , II. ÚS 213/2000 , I. ÚS 549/2000 , IV. ÚS 582/01 , II. ÚS 182/02 , I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99 , I. ÚS 129/2000 , III. ÚS 190/01 , II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se jedná o případy shora uvedeného extrémního nesouladu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94 , III. ÚS 166/95 , II. ÚS 182/02 , IV. ÚS 570/03 a další).
Určitý průlom do výše rozvedených obsahových východisek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v minulosti přinesla judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení zařadil Ústavní soud i státním zástupcem reklamovaný extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 ). Takový flagrantní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v každé konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
S ohledem na shora rozvedená výkladová východiska je zřejmé, že nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání o argumentaci, která je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů právně relevantní. Nejvyšší soud zároveň zjistil, že jde o námitky důvodné.
Nejvyšší soud při promítnutí shora prezentovaných obecných postulátů do roviny projednávaného případu je nucen konstatovat, že vyhodnocení postupu soudů nižší instance bylo chybné, neboť zvolily pro ně jednodušší a snazší formu posouzení skutkového stavu, které je v rozporu provedenými důkazy, a to především s objektivními důvody a zejména znaleckým posudkem Ing. Jaroslava Pavlíka, znalce z oboru dopravy, odvětví zjišťování příčin silničních dopravních nehod, když věc postoupily Městskému úřadu v Tachově jako možný přestupek proti bezpečnosti a plynulosti na pozemních komunikacích. Pochybení obecných soudů spočívá v tom, že ačkoliv bylo dokazování provedeno v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. ř., vyhodnocení provedených důkazů ke stěžejní otázce ohledně úmyslného ohrožení poškozeného obviněným už vybočilo z mezí volného hodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Hodnotící úvahy plynoucí z usnesení obou soudů vypovídají o nedostatečném vypořádání se s veškerými provedenými důkazy z hlediska jejich skutečně vypovídající hodnoty a zejména nehodnocení provedených důkazů ve vzájemném kontextu.
Trestného činu poškození cizí věci se podle §228 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Jedná se o způsoby poškození stanovené alternativně, proto postačí kterýkoli z nich. Zničení věci znamená zlikvidování její vlastní hmotné podstaty tak, že přestane mít hodnotu a není nadále schopna plnit svůj účel (spálení, rozbití, zbourání, opomenutí učinit takové jednání zabraňujícího samovolné destrukci věci, dále úplné roztrhání bankovky, směnky, šeku či jiného listinného cenného papíru nebo jejich jiné zničení, likvidace záznamu o zaknihovaném cenném papíru v příslušné evidenci). Ve vztahu k totožné věci či jiné majetkové hodnotě jde zpravidla o nevratný proces. Poškozením se rozumí snížení hodnoty věci buď trvalé, nebo dočasné, a to v takové míře, že poškozená věc nadále není schopna plnit některé své funkce, resp. může je plnit jen po úpravě nebo opravě (snížení užitné hodnoty, včetně estetické a funkční hodnoty), nebo klesne její prodejnost na trhu (snížení směnné hodnoty). K poškození věci rovněž může dojít v důsledku aktivního jednání pachatele nebo v důsledku jeho opomenutí, a to obdobnými způsoby jako zničení, ale s méně závažnými následky pro další existenci dotčené věci. Neupotřebitelnou se stane věc v důsledku takového pachatelova jednání, které sice nesměřovalo ke zničení věci a nevedlo ani k likvidaci její hmotné podstaty, ale znamená podstatné snížení kvality věci tak, že tato nemůže plnit své původní určení. Tím se neupotřebitelnost svými následky blíží zničení nebo poškození věci. Neupotřebitelnost se však posuzuje ve vztahu k účelu, k němuž určitá věc slouží nebo sloužila před spácháním trestného činu. Zničením nebo poškozením se rozumí porušení samotné hmotné podstaty věci, nikoli způsobení poklesu hodnoty věci z jiných důvodů. K tomu, že pachatel zničí, poškodí, nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, tedy může dojít i opomenutím takového jednání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník – komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 2285–2288).
Hodnota věci, kterou pachatel zničil, poškodil nebo učinil neupotřebitelnou, sama o sobě není rozhodná, musí však být alespoň taková, aby na cizím majetku, zejména na věci, která je předmětem útoku, mohla vůbec vzniknout škoda nikoli nepatrná. O trestný čin podle §228 odst. 1 tr. zákoníku totiž půjde, jen je-li způsobena škoda nikoli nepatrná , jíž se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000 Kč. Rozhodující je skutečná škoda na věci, za kterou lze považovat zmenšení hodnoty věci vyjádřitelné v penězích. Při určování výše škody na věci se postupuje podle obecných směrnic uvedených v §137 (srov. též R 39/2002). Rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v citovaném ustanovení bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození cizí věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm (srov. R 45/2006 a TR NS 79/2011-T 1427). Jestliže je poškozena věc, která není samostatná, ale tvoří součást určitého zařízení ve smyslu nějakého funkčního celku, jenž ztratí svou funkčnost právě v důsledku poškození takové věci, je třeba při stanovení výše škody ve smyslu §137 tr. zákoníku vycházet z účelně vynaložených nákladů na uvedení celého zařízení v předešlý stav. Je totiž zřejmé, že hledisko ceny, za kterou se věc prodává, ani hledisko nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nepokrývá v plném rozsahu škodu, jejímž vnějším projevem je nefunkčnost celého zařízení, jehož dílčí částí je poškozená věc. Podobně stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením přichází v úvahu i tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. drobné poškození karoserie motorového vozidla, rozbití jeho oken či světlometů, poškození vstupních dveří domu, rozbití jeho oken apod.). Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením (srov. R 45/2006). Škoda nikoli nepatrná musí být způsobena na cizím majetku , tj. zejména na věci, která je předmětem útoku . Cizím je majetek, který nepatří pachateli jako oprávněné osobě, a to vůbec nebo nikoli zcela. Majetkem se rozumí souhrn všech majetkových hodnot, tedy věcí, pohledávek, jiných práv a penězi ocenitelných hodnot (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník – komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 2285–2288).
Provedeným dokazováním nalézacího soudu bylo zjištěno, že došlo k poškození zadní části vozidla obviněného zn. VW Touran a přední části vozidla poškozeného tovární zn. SCANIA. Nalézací soud z provedeného dokazování dovodil, že na přední části tahače poškozeného tovární zn. SCANIA vznikla škoda ve výši 13.578 Kč společnosti DAK Hořovice (č. l. 77 trestního spisu Okresního soudu v Tachově sp. zn. 9 T 107/2016). Tato skutečnost nebyla v rámci trestního řízení rozporována (srov. str. 2 usnesení Okresního soudu v Tachově). Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud může konstatovat, že došlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
Pachatelem trestného činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku může být kterákoli fyzická osoba, pro niž je věc, která byla předmětem útoku, věcí cizí. Z hlediska zavinění jde o trestný čin úmyslný, kdy postačí úmysl nepřímý. Úmysl pachatele musí zahrnovat i skutečnost, že jde o cizí věc. Pro trestní odpovědnost by nepostačovalo poškození cizí věci nedbalým nebo lehkomyslným zacházením s ní.
Nalézací soud, s jehož závěrem se odvolací soud ztotožnil (srov. str. 3 usnesení odvolacího soudu), pod bodem 11 usnesení ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 9 T 107/2016, uvedl, že „obžalovaný nemohl naplnit skutkovou podstatu žalovaných trestních činů, neboť nebylo prokázáno, že se tohoto jednání dopustil úmyslně, jeho jednání popsané ve skutkové větě obžaloby by však mohlo být posouzeno jako přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle zákona č. 361/2000 Sb.“. S ohledem na výše uvedené je nezbytné vycházet z následujících teoretických předpokladů. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Naproti tomu o zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání.
Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Jinými slovy, vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je pak třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I – komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 236). V případě vědomé nedbalosti pachatel ví o možnosti vzniku škodlivého následku, avšak takový následek nechce a ani s ním není srozuměn.
Nepřímý úmysl je zásadně právně rovnocennou variantou k přímému úmyslu
a je založen na konstrukci srozumění. Postačí, aby byl pachatel srozuměn s tím, že způsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 222).
Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 234–243 ) . Vědomostní složka zavinění zahrnuje především vnímání objektivního světa, ve kterém se pohybuje, pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné. Volní složka zavinění zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické.
Aby bylo možno dospět k naplnění uvedené úmyslné skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba, aby pachatel ve své mysli nejen věděl, ale z hlediska volní složky i vážně uvažoval o reálné možnosti zničení, poškození nebo učinění cizí věci neupotřebitelnou a měl k tomuto následku aktivní kladný vztah ve smyslu, že může způsobem uvedeným v §228 odst. 1 tr. zákoníku ohrozit nebo porušit zájem na ochraně majetku cizí osoby.
Existenci zavinění ve formě eventuálního úmyslu lze dovodit nejen z jednání pachatele vyjádřeného ve zjištěném skutkovém stavu v bodě 1 usnesení nalézacího soudu, ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností v popisu skutku. Obviněný na základě provedeného dokazování nerespektoval dopravní značení s omezením nejvyšší povolené rychlosti, přejížděl z pravého jízdního pruhu, který končil do levého jízdního pruhu, který se stal pruhem středním a problikával dálkovými světly nákladní vůz poškozeného jedoucí právě v tomto středním pruhu. Následně uvedenou nákladní soupravu předjel v rychlosti 114 km/h a zařadil se před nákladní vůz poškozeného ve vzdálenosti 2 m a náhle snížil rychlost, přičemž poškozený na vzniklou nebezpečnou situaci již nestihl zareagovat a v prostoru km 126,8 ve směru jízdy na P. narazil nákladní soupravou do zadní části vozidla obviněného, při tomto nárazu došlo k odražení a vychýlení vozidla obviněného ze směru jízdy a jeho poškození v zadní části a přední části tahače poškozeného, na němž vznikla škoda ve výši 13.578 Kč společnosti DAK Hořovice. Nelze přisvědčit soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno úmyslné zavinění. Ze znaleckého posudku Ing. Jaroslava Pavlíka, videozáznamu z kamery v autě poškozeného, výpovědi poškozeného i výpovědi obviněného a kamer umístěných na dálnici D5, je přitom patrné, že po předjetí nákladní soupravy obviněný náhle zabrzdil, resp. začal bezdůvodně snižovat rychlost (č. l. 98 trestního spisu – bod 2.2.5.2. znaleckého posudku Ing. Pavlíka). Podle znaleckého posudku není z technického hlediska možná výpověď obviněného, že se snažil upravit rychlost na 80 km/h v místě, kde skončilo omezení. Nejvyšší soud podotýká, že prvotní výpověď obviněného jde proti základnímu principu logiky, neboť pokud končí rychlostní omezení, neměl obviněný důvod brzdit, ale naopak mohl přinejmenším pokračovat v užívané rychlosti 114 km/h. K druhé výpovědi obviněného se Nejvyšší soud vyjádří posléze. Podle znalce Ing. Pavlíka byla intenzita brždění obviněného vysoká přibližně 5,5 m/s2. Obviněný během hlavního líčení uvedl, že poškozeného probliknul, avšak pouze z důvodu, aby o něm poškozený věděl, nikoliv, aby si něco vynutil. Vteřinu ztratil bržděním proto, že měl nevhodné boty a jejich gumou zavadil o oba pedály – plynu a brzdy – zároveň. Nebrzdil tak úmyslně, vědomě. Nejvyšší soud se v tomto ohledu neztotožňuje s názorem soudů nižší instance, neboť pokud by měl přisvědčit tvrzení obviněného, že omylem sešlápl plynový pedál společně s pedálem brzdovým, reakcí řidiče by mělo být puštění pedálu brzdy a sešlápnutí pedálu plynu a nemělo by tak dojít k razantnímu brždění. Nejvyšší soud podotýká, že z kamerového záznamu nákladního vozidla bylo možné vidět, že obviněný tempore criminis měl na nohou běžnou vycházkovou obuv, nikoliv pracovní a širokou, jak uváděl ve výpovědi obviněný, a tudíž je velmi nepravděpodobné, že by v důsledku šířky boty sešlápl pedály brzdy a plynu zároveň. Výpověď obviněného vyvrací i další provedený důkaz, a to výpověď poškozeného v hlavním líčení dne 5. 1. 2017 (č. l. 149 trestního spisu), který vypověděl, že obviněný na něho začal blikat dálkovými světly, což podle jeho názoru konají nervózní řidiči a následně se před něho zařadil a sešlápl brzdy. Z videozáznamu z kamery osobního vozidla je podle státního zástupce evidentní, že v daném úseku dálnice jsou pouze dva jízdní pruhy a obviněný si nemohl myslet, že se zařadí do levého jízdního pruhu. Z videozáznamu taktéž bylo možné shlédnout, že za vozidlem řízeným obviněným a nákladním vozidlem poškozeného ve větší vzdálenosti žádné vozidlo nejelo, což je opět v rozporu s tvrzením obviněného a dokládá ještě vyšší míru nevěrohodnosti výpovědi obviněného. V hlavním líčení u nalézacího soudu dne 2. 11. 2017 na č. l. 177 znalec Ing. Jaroslav Pavlík uvedl, že jednání obviněného nasvědčuje více situaci, kdy obviněný chtěl řidiče nákladního vozidla (poškozeného) zpomalit.
Nejvyšší soud musí souhlasit s námitkou státního zástupce, že se nalézací soud ve svém odůvodnění nevypořádal s nově uplatněnou verzí obhajoby obviněného, když nikterak podobně ani přesvědčivě nevysvětlil, proč přistoupil na nově tuto verzi obviněného ohledně současného sešlápnutí plynového a brzdového pedálu, zejména se dostatečně nevypořádal s tímto důkazem v kontextu s dalšími provedenými důkazy, které výpověď obviněného přivádí do roviny nevěrohodnosti.
Nadto Nejvyšší soud dodává, že podstatou vybržďování, které je kladeno obviněnému za vinu není prováděno s úmyslem způsobit dopravní nehodu, ale donutit vybržďované vozidlo k náhlému manévru. Vybržďování spočívá ve změně směru jízdy na krátkou vzdálenost, brždění velmi intenzivně a zastavení v jízdním pruhu, navíc v reakci na předchozí počínání vybržďovaného řidiče, jímž se cítil obviněný v průběhu předchozí jízdy omezen, přičemž v důsledku jednání obviněného může dojít ke zničení vozidla obviněného i poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 257/2018).
Na základě provedeného dokazování je patrné, že obviněný po předjetí nákladního vozidla poškozeného a zabrždění, si musel být vědom, že může způsobit škodu na nákladním vozidle, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn.
Nejvyšší soud s přihlédnutím k výše uvedenému a po provedeném přezkumu věci shledal námitky nejvyššího státního zástupce zcela opodstatněnými, přičemž nemohl přisvědčit závěru soudu prvního stupně, který věc postoupil Městskému úřadu v Tachově. Je tedy nezbytné, aby Okresní soud v Tachově trestní věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně bude zabývat formou zavinění obviněného.
Byť dovolání státního zástupce bylo Nejvyšším soudem shledáno důvodným, na tomto místě se Nejvyšší soud, resp. senát č. 3, musí ještě vypořádat s odlišným názorem senátů č. 5 a 7 Nejvyššího soudu ve vztahu k možnosti státního zástupce se dovolávat tzv. extrémního nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v neprospěch obviněného. V uvedené souvislosti vyvstala otázka, jak přistoupit k rozdílnému hodnocení možnosti státního zástupce se dovolávat tzv. extrémního nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním v neprospěch obviněného jednotlivými senáty Nejvyššího soudu.
Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že senáty č. 5 a 7 ve svých rozhodnutích dospěly k závěru, že „námitka extrémního nesouladu, příp. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je námitkou, která se dotýká porušení základních práv obviněného ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod . V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010 ). Nejvyšší státní zástupce svoji argumentaci o přípustnosti takových námitek a jejich podřaditelnosti pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opírá o judikaturu Ústavního soudu vyvinutou na základě ústavních stížností obviněných namítajících porušení již shora zmiňovaných základních lidských práv. Tato práva však chrání obviněného, jakožto slabší procesní stranu a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor této slabší procesní strany dovolávat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněných na obhajobu byla stanovena na jejich ochranu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017 ). … Výjimečně sice může Nejvyšší soud přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ale podle judikatury Ústavního soudu tak může učinit tolik v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní řízení nicméně nesvědčí nejvyššímu státnímu zástupci, nýbrž pouze obviněnému. Na základě uvedeného tedy Nejvyšší soud nemůže v projednávaném případě zasáhnout do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a doplněného soudem druhého stupně.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 35/2018). Tento názor ohledně „nesvědčení“ spravedlivého procesu státnímu zástupci je zastáván i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu – například usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 604/2018, nebo usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017, v němž je konstatováno, že „ jakkoliv je možno rozumět argumentaci dovolatele o rovnosti stran, přece jen nemůže veřejný žalobce v trestní věci ku svému prospěchu uplatňovat pravidla stanovená na ochranu slabší procesní strany vyplývající z uvedených právních předpisů chránících základní lidská práva, nemůže se na úkor obviněného jako slabší procesní strany dovolávat pravidel stanovených na jeho ochranu plynoucích z jeho práva na obhajobu“.
Nicméně senát č. 3 dospěl k odlišnému stanovisku, které je podpořeno judikaturou senátů č. 4, 8 či 11. Senát č. 3 se ztotožňuje se závěry těchto senátů, které ve svých rozhodnutích vyhodnotily dovolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítající extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním jako možné a nikoliv, že právo na spravedlivý proces svědčí jen obviněnému jako slabší procesní straně.
Usnesením ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo 58/2018, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že Ústavní soud „v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení zařadil Ústavní soud i dovolatelem reklamovaný extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 ). Takový flagrantní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v každé konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum. S ohledem na shora rozvedená výkladová východiska je zřejmé, že nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání o argumentaci, která je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů právně relevantní. Nejvyšší soud zároveň zjistil, že jde o námitky důvodné“.
V uvedeném případě námitka tzv. extrémní nesouladu a zachování spravedlivého procesu vznesená státním zástupcem v neprospěch obviněného byla zhodnocena jako důvodná. Ke stejnému závěru a následnému dovolacímu přezkumu takto podaných dovolání státního zástupce dospěl Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích, zejména v usnesení ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 357/2009, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1131/2016, nebo v usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 109/2014. V posledním z těchto uvedených usnesení expressis verbis byl vysloven závěr, že Nejvyšší soud v rámci dovolání je oprávněn napravit vady, k nimž došlo v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci ve věci dovolání podaném státním zástupcem v neprospěch obviněného z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy – „Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce shledal důvodným. … Zjištěný procesní nedostatek představuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což umožňuje, aby Nejvyšší soud v rámci dovolání napravil vady, k nimž v takovém případě došlo“.
Jak již senát č. 3 výše ve svém usnesení uvedl, extrémní nesoulad je dán tehdy, pokud skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Nejvyšší soud tedy ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, nelze tuto zásadu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů, nezákonných a v neposlední řadě se jedná o případy shora uvedeného extrémního nesouladu. Tento názor byl vyjádřen i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1131/2016, v rámci něhož došlo k nápravě vad soudů nižší instance vzhledem k extrémnímu nesouladu.
Senát č. 3 v rámci argumentace odkazuje na dovolání státního zástupce. Pojem extrémní nesoulad je obsahově součástí širšího úhlu pohledu na spravedlivý proces, jež je zaručen ústavním i mezinárodním právem. Právo na spravedlivý proces by mělo být zaručeno i státu, pokud nevystupuje v právních vztazích ve vrchnostenském postavení, neboť subjektem práva na spravedlivý proces jsou nepochybně i právnické osoby. Tato skutečnost vyplývá mj. z judikatury Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 15/93, nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/15) i Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Fortum Oil and Gas Oy proti Finsku nebo zpráva Evropské komise pro lidská práva ze dne 30. 5. 1991 ve věci Société Sténuit proti Francii). Tzv. extrémní nesoulad souvisí s obecnější problematikou spravedlivého rozhodování, neboť rozhodnutí, jehož skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, nelze objektivně považovat za spravedlivé soudní rozhodnutí, jež je ústavně chráněnou hodnotou – projevem demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Obsahové propojení spravedlivosti rozhodnutí nejen s vlastním právem na spravedlivý proces, ale i širším pojmem demokratického právního státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95). O ústavní konformitě rozhodnutí hovoří i nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 52/10, v němž extrémní nesoulad právních závěrů a vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývající byly důvodem k derogaci. Nadto je třeba dodat, že právo na spravedlivý proces nezaručuje úspěch ve věci, jak několikrát konstatovala judikatura Ústavního soudu. Státní zástupce uplatnil námitku existence tzv. extrémního nesouladu v neprospěch obviněného k ochraně objektivního práva jako komponentu demokratického právního státu.
S ohledem na aplikaci čl. 4 a 90 Ústavy se Nejvyšší soud, resp. senát č. 3, ztotožňuje s dovoláním státního zástupce, když nelze upřednostňovat subjektivní právo obviněného nad objektivní ústavní hodnotou demokratického právního státu, neboť právo na spravedlivý proces v sobě nezahrnuje právo na nespravedlivé soudní rozhodnutí ve prospěch obviněného. Tomuto závěru lze přisvědčit i na základě vlastního textu čl. 90 Ústavy – „Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy“. Jak uvedl státní zástupce „toto ustanovení soudy povolává obecně k ochraně práv, přičemž ústavodárce zde explicitně neomezuje dopad tohoto ustanovení pouze na subjektivní práva, tj. i základní lidská a jiná ústavně zaručená práva, ale poskytuje ochranu veškerým právům, včetně práva objektivního“. Což potvrzuje i nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, v němž Ústavní soud vyslovil názor, že tzv. extrémní nesoulad je spojen s obecným principem ochrany práv ve smyslu čl. 90 Ústavy, a odkázal v nálezu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, na právo státu na spravedlivé potrestání pachatele, když dovolání ze strany nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného představuje „právní mechanismus, jenž umožňuje státu efektivně uplatnit veřejný zájem na dosažení účelu trestního řízení, zároveň ale dostát požadavkům plynoucím pro řádný proces z čl. 37 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. zejména požadavku rovnosti účastníků řízení (požadavku ,rovnosti zbraní‘)“. Ústavně zakotvená ochrana práv na základě čl. 90 Ústavy by měla svědčit i státnímu zástupci v dovolacím řízení, v němž podal mimořádný opravný prostředek v neprospěch obviněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ústavní ochrana by měla být rovnocenná.
Senát č. 5 a 7 Nejvyššího soudu odkazoval také na vyvinutou judikaturu Ústavního soudu k tzv. extrémnímu nesouladu z ústavních stížností obviněných. Senát č. 3 připomíná, že státní zástupce není v trestním řízení oprávněn podat ústavní stížnost, nemůže tak existovat relevantní judikatura Ústavního soudu k tzv. extrémnímu rozporu učiněných skutkových závěrů a provedeného dokazování, jež by expressis verbis připouštěla možnost podat dovolání státního zástupce podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v neprospěch obviněného s námitkou extrémního nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. V tomto směru se tak nemohla vyvinout jakákoliv judikatura. Důsledkem toho by však neměla být porušena povinnost soudů poskytovat ochranu objektivním ústavním právům.
Stran námitek senátu č. 5 a 7 Nejvyššího soudu, senát č. 3 se neztotožnil s tvrzením ohledně „slabší procesní strany“, stejně jako státní zástupce v podaném dovolání. Nejenže si jsou všichni účastníci řízení před soudem rovni, resp. mají před soudem rovná práva podle čl. 96 odst. 1 Ústavy, což obecný postulát vztahující se k demokratickému právnímu státu, tak jde o princip, jehož se může dovolávat i stát jako jedna ze stran trestního řízení. Rovnost samozřejmě nelze pojímat absolutně, neboť některá práva trestní řád přiznává jen obviněnému. Byť existují odchylky od obecného pojetí rovnosti stran (např. právo na obhajobu), každá anomálie musí být vždy věcně odůvodněna a expressis verbis zakotvena v právním předpisu. Jestliže je státní zástupce oprávněn podávat obecně mimořádně opravný prostředek v neprospěch obviněného, tak nelze vyloučit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v rámci námitky tzv. extrémního nesouladu podané státním zástupcem v neprospěch obviněného. K podložení správnosti stanoviska senátu č. 3 hovoří i státním zástupcem zmiňovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve věci F. proti Francii, když takové rozhodnutí odkazuje na rovnost zbraní, které by nemělo být jednostrannou výhodou na straně obviněného, což je „požadavek, aby každá ze stran řízení mohla obhajovat svou věc za podmínek, které ji, z pohledu řízení jako celku, podstatným způsobem neznevýhodňují vzhledem k protistraně“. Ohledně rovnosti stran a spravedlivého procesu lze poukázat i na jiná řízení, a to zejména na civilní řízení. I v tomto řízení jsou si strany rovny obdobně, jak by měly být strany rovnocenné v trestním řízení.
Z výše uvedeného plyne, že z relevantních právních norem nelze dovodit, že by námitka existence tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění soudů a obsahu provedených důkazů byla pouze výlučným právem obviněného. Naopak směřuje k zachování objektivního práva na spravedlivé soudní rozhodování, přičemž ochrana této ústavní hodnoty je podle čl. 90 Ústavy svěřena soudům, v tomto případě Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení.
Akceptování právního závěru senátů č. 5 a 7 především z rozhodnutí ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 604/2018, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, či ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 35/2018, není vzhledem k výše předestřenému a rozdílným závěrům senátů č. 3, 4, 8, 11 ohledně tzv. extrémnímu nesouladu zjištěných skutkových závěrů a provedenými důkazy, jež mají podklad zejména v usnesení ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 357/2009, ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 109/2014, ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1131/2016, anebo ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo 58/2018. V nastalé situaci musel senát č. 3 přistoupit k aplikaci §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. a předložit věc k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, aby ten při rozdílnosti právních názorů senátů Nejvyššího soudu v otázce možnosti podání dovolání státního zástupce v neprospěch obviněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. týkající se námitky tzv. extrémního rozporu v uvedeném směru rozhodl, když takový procesní postup shledává nezbytným z důvodu nutného sjednocení rozhodovací praxe i z hlediska shodného výkladu Nejvyššího soudu k uvedené problematice.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu