ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.577.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 577/2016-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2017 o dovolání obviněného Ing. R. M. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 2 To 93/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 20/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 61 T 20/2013, byl obviněný R. M. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016), dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
II. společně s obviněnou Z. M., v daňových přiznáních společnosti MOVITA, s. r. o., IČ: 262 84 464, se sídlem Dr. Absolona č. p. 132, Fryšták (dále „společnost MOVITA“) k dani z přidané hodnoty (dále „DPH“) za zdaňovací období měsíců srpen 2008, říjen 2008, prosinec 2008, leden 2009 až prosinec 2009, podaných u Finančního úřadu ve Zlíně v době od 25. 9. 2008 do 26. 1. 2010, a v daňových přiznáních k dani příjmů právnických osob (dále „DPPO“) za zdaňovací období let 2008 a 2009, podaných u Finančního úřadu ve Zlíně ve dnech 30. 4. 2009 a 31. 5. 2010,
v úmyslu neoprávněně zvýšit v daňových přiznáních deklarované výdaje (náklady) společnosti MOVITA, zatajit část jejích příjmů, zvýšit odpočty DPH a snížit tak daňové povinnosti společnosti MOVITA, vylákat výhodu na dani či zvýšit daňový odpočet, v rozporu s §18 odst. 1, 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 586/1992 Sb.“), a §21 odst. 1, §72 odst. 1, 2, §73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 235/2004 Sb.“),
1) uplatnili jako náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů a k prokázání nároku na odpočet DPH faktury za dodávky zboží a materiálu vystavené dodavatelům, a to společnostem a) Flaming paliva, s. r. o., Karviná-Fryštát, b) MOV AIR, s. r. o., Praha 3, c) PB lahve, s. r. o., Karviná-Fryštát, d) ROKAR TRADE, s. r. o., Přerov I, označené číslem faktury, datem vystavení a částkou, vystavené dodavateli označenými ve výroku o vině obchodní firmou, sídlem, identifikačním číslem. Uvedené faktury (všechny faktury uvedené u jednotlivých dodavatelů pod bodem II. v rámci přiznání k DPPO a v rámci přiznání k DPH faktury s daty zdanitelného plnění od 22. 9. 2008) přitom oba obvinění společně do podaných daňových přiznání zahrnuli, přestože zboží a služby uvedené na fakturách nebyly dodány či provedeny, o čemž jak obviněná Z. M., tak i obviněný R. M. věděli,
2) a dále obvinění Z. M. a R. M. nepřiznali DPH z uskutečněných zdanitelných plnění:
a) ad I. z plnění poskytnutého odběratelské společnosti CARLAK, spol. s r. o., Dolní Lutyně, faktura, datum zdanitelného plnění 31. 8. 2008, základ daně 48.000 Kč, DPH 9.120 Kč,
b) ad II. z plnění poskytnutého odběratelské společnosti PB Lahve s. r. o., Karviná-Fryštát, faktura, datum zdanitelného plnění 6. 3. 2009, základ daně 453.000 Kč, DPH 86.070 Kč,
c) ad II. z celé výše plnění poskytnutého odběratelské společnosti MOV AIR, s. r. o., Praha 3, jak bylo poskytnuto dle faktury, datum zdanitelného plnění 30. 9. 2009, neboť v daňovém přiznání za zdaňovací období měsíce září 2009 byl přiznán základ daně 83.422,07 Kč a odpovídají DPH ve výši 15.850,50 Kč, ačkoli fakticky bylo plnění uskutečněno ve výši základu daně 134.960,50 Kč, ze kterého měla být přiznána DPH ve výši 25.642,50 Kč, tj. o 9.792 Kč vyšší než deklarovaná,
přičemž k prodeji zboží v uvedené hodnotě a období v bodě 2. a 3. skutečně došlo, což oba obvinění v případech označených pod bodem II. věděli,
a takto tedy za daňový subjekt společnost MOVITA:
ad II. obviněná Z. M. společně s obviněným R. M.:
C) v rozporu s §24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. snížili základ DPPO společnosti MOVITA za zdaňovací období roku 2008 nejméně o 3.048.332,44 Kč, čímž snížili uvedenou daňovou povinnost společnosti MOVITA nejméně o 640.149,81 Kč,
D) v rozporu s §24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. snížili základ DPPO společnosti MOVITA za zdaňovací období roku 2009 nejméně o 17.897.869,30 Kč, čímž snížili uvedenou daňovou povinnost společnosti MOVITA nejméně o 3.579.573,86 Kč,
E) v rozporu s §72 odst. 1, §73 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb. zvýšili odpočet DPH společnosti MOVITA na vstupu za zdaňovací období měsíců srpna 2008 o 25.706 Kč, října 2008 o 132.986 Kč, prosince 2008 o 294.215 Kč, ledna 2009 o 338.959 Kč, února 2009 o 190.000 Kč, března 2009 o 338.751 Kč, dubna 2009 o 244.472 Kč, května 2009 o 215.000 Kč, června 2009 o 706.380 Kč, července 2009 o 140.000 Kč, srpna 2009 o 498.267 Kč, září 2009 o 62.991 Kč, října 2009 o 117.895 Kč, listopadu 2009 o 282.393 Kč, prosince 2009 o 358.266 Kč, čímž jednak snížili uvedenou daňovou povinnost společnosti MOVITA nejméně o 3.750.221 Kč, a jednak vylákali nadměrný odpočet uplatněný v daňovém přiznání k DPH za měsíc srpen 2009 ve výši 196.060 Kč,
F) v rozporu s §21 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb. nepřiznali v daňových přiznáních společnosti MOVITA DPH na výstupu za zdaňovací období měsíců srpna 2008 ve výši 9.120 Kč, března 2009 ve výši 86.070 Kč, září 2009 ve výši 9.792 Kč, čímž snížili daňovou povinnost společnosti MOVITA za uvedená období o celkovou částku 104.982 Kč. Svým jednáním obvinění způsobili České republice, zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro Zlínský kraj, Územním pracovištěm ve Zlíně, celkovou škodu ve výši 9.284.376 Kč, na jejímž vzniku se obviněný R. M. podílel v částce 8.270.987 Kč.
2. Obviněnému R. M. byl za tento zločin uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti roků a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněné Z. M.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 2 To 93/2015, odvolání podaná proti shora uvedenému rozsudku obviněným a v jeho neprospěch též státním zástupcem podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Z obsahu dovolání
4. Obviněný R. M. podal proti označenému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti všem jeho výrokům, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), d), e), g), l) tr. ř. Po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení i obsahu napadených rozhodnutí zpochybnil správnost postupů na věci zúčastněných orgánů a vytkl některé nedostatky, mimo jiné poukázal na rozdílné zásady ovládající daňové řízení na jedné straně a řízení trestní na druhé straně, z nichž zdůraznil zejména to, že daňové řízení je založeno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, ale též povinnost toto své tvrzení doložit, zatímco v řízení trestním platí zásada vyplývající z §2 odst. 5 tr. ř. Z rozdílnosti těchto řízení vyvodil, že výsledky, ke kterým správce daně při určení rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění dospěje v daňovém řízení, nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě vyvozovat trestní odpovědnost. Tuto zásadu však orgány činné v trestním řízení v posuzované věci podle něj nerespektovaly a v rozporu s ní bez dalšího převzaly výsledky a závěry daňového řízení ohledně daňové povinnosti a jejího nesplnění pro řízení trestní. Ve shodě s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 61 T 20/2013, o vrácení věci státnímu zástupci k došetření zdůraznil nesrozumitelnost obžaloby, což však Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 2 To 9/2014, neakceptoval. Zmínil i první rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 61 T 20/2013, jemuž vytkl, že se nevypořádal s nedostatečnou důkazní situací i s procesními vadami, z nichž některé i odvolací soud v usnesení ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 2 To 100/2014, uložil soudu prvnímu stupni napravit, zejména stanovil, pokud se to ukáže nutným pro objasnění výše škody, vypracovat znalecký posudek.
5. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný v podrobnostech namítal, že Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud prvního stupně ve věci rozhodl jako nepříslušný orgán. Tuto vadu odvozoval od nesprávně zjištěné výše způsobené škody s ohledem na zásady stanovené v §17 odst. 1 tr. ř. Za podstatu této námitky vzal nesouhlas s tvrzenou výší škody, pokud vůbec k nějaké došlo, a vycházel ze svého závěru, že škoda, jak je v rámci pokračujícího trestného činu v této věci stanovena, je nesprávná, neboť podle něj ve skutečnosti nedosahuje hranice 5 milionů korun. Vycházel z toho, že ani jedna z částek, které mají vyjadřovat výši způsobené škody v rámci každého jednotlivého období či jednání (skutku), této výše nedosahuje. V té souvislosti poukázal na nesprávný závěr soudů o pokračování v trestné činnosti a zmínil i vady odborného vyjádření R. K. Předmětné odborné vyjádření neřešilo podloženost jednotlivých, pouze sčítaných částek ze zúčtovacích období, jež vznikly v daňovém řízení, které je zcela volné a široké ve srovnání s dokazováním v trestním řízení, přičemž v daňovém řízení vůbec nebyla prověřována obhajoba obviněného, a vše stálo toliko na presumpci správnosti zjištění finančního úřadu v rámci daňového řízení.
6. Podle dovolatele se věcná nepříslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně odvíjí právě od vadně zjištěné výše škody jako okolnosti rozhodné pro založení věcné příslušnosti soudu, a protože má za to, že výše způsobené škody je v daném případě zcela nepřezkoumatelná, jde o vadu, která má význam i pro věcnou příslušnost. Proto zdůraznil, že vycházel ze znaleckého posudku, který nechal na své náklady vypracovat, avšak jeho zpracovatelka nebyla schopna podle podkladů v obsahu spisu škodu určit. Soudy však tento jím předkládaný důkaz odmítly provést, stejně jako i svědectví svědků, kteří se dostavili a čekali na chodbě soudu, ale soud je nevyslechl. Obviněný v této souvislosti v podrobnostech poukázal na nedostatečný rozsah provedených důkazů a nedodržení zásady in dubio pro reo.
7. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítal podjatost jak soudce soudu prvního stupně JUDr. Radomíra Koudely, tak i předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Jaroslava Zbožínka.
8. Výhrady proti soudci JUDr. Radomíru Koudelovi vyjádřil odkazem na své námitky uplatněné již v rámci řízení před soudem prvního stupně, jež vystavěl na průběhu řízení a jeho nekvalitním výsledku. V něm se podjatost tohoto soudce podle názoru dovolatele projevila např. u výslechu svědka L. G., k němuž se choval nestandardně, napovídal mu při jeho jazykových nedostatcích, apod., a rovněž účelovým odmítnutím jeho námitek proti protokolaci, přestože na CD nosiči se zvukovým záznamem z jednání bylo obsaženo něco jiného, než v protokolu o hlavním líčení, přičemž jeho námitkám odvolací soud ve zrušujícím usnesení, jímž věc vrátil soudu prvního stupně, vyhověl.
9. Za vyloučeného z úkonů trestního řízení až v tomto dovolání označil též předsedu senátu odvolacího soudu JUDr. Jaroslava Zbožínka, o jehož možné podjatosti se dověděl z písemného odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, které vnímá jako jeho obhajobu toho, proč se věcí dostatečně nezabýval, a také z přiložené nahrávky z řízení před soudem druhého stupně. Podjatost tohoto soudce podle obviněného vyplynula z toho, že mu neumožnil řádně objasnit věc důležitými svědeckými výpověďmi osob, které byly připraveny vypovídat. Tento soudce nerozhodoval nestranně, nýbrž si vytvořil subjektivní náhled na věc na základě svých ryze negativních představ o osobách těchto svědků. Výpověď obviněného již v rámci řízení vedeném proti spoluobviněné Z. M. hodnotil jako výpověď zločince, na základě čehož ji zcela protiprávně posoudil jako nevěrohodnou. To mělo negativní dopad na obě tato řízení (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Podjatost podle něj vyplynula i z toho, že JUDr. Jaroslav Zbožínek rezignoval na vypořádání se s meritem věci, a namísto toho zvolil cestu zamítnutí jeho odvolání, jakož i jakýchkoliv námitek obhajoby, které by mohly vnést do řízení světlo, a věc byla během dopoledne vyřešena a skončena.
10. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný podřadil výhrady proti porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání s tím, že mu nebyla nikdy dána možnost účastnit se vyhlašování závěrečného rozhodnutí. Uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně byl dne 28. 7. 2015 vyhlášen v jeho nepřítomnosti, přičemž o skutečnosti, že byl odsouzen, jej informoval pouze jeho tehdejší obhájce. Zejména však poukázal na zjevné porušení práva na přítomnost ve veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem dne 1. 12. 2015, v rámci něhož bylo vyneseno usnesení o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Ke svým postojům v průběhu řízení vysvětlil, že soudu druhého stupně písemně sdělil, že trvá na projednání věci za své osobní účasti a nepřeje si konání veřejného zasedání v nepřítomnosti. Předmětné veřejné zasedání přesto bylo bez něj konáno. Tím byl zkrácen na svém právu na projednání věci, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a tudíž i ústavní právo vyplývající z článku 38 odst. 2 Listiny. V posuzované věci bylo přitom prokázáno, že se z veřejného zasedání konaného jak dne 24. 11. 2015, tak dne 1. 12. 2015, náležitě omluvil s uvedením důvodů, že vzhledem k probíhajícímu trestnímu řízení se delší dobu necítí zdravotně v pořádku, má oslabenou imunitu a je často nemocen. Tak tomu bylo i dne 1. 12. 2015, kdy podlehl viróze a trpěl velkými bolestmi, křečemi břicha a dalšími problémy, uvedenými v lékařské zprávě ze dne 1. 12. 2015, kterou odvolacímu soudu zaslal. Z ní vyplývá, že v den nařízeného veřejného zasedání nemohl vystupovat důstojně a zejména se soustředit na svou obhajobu. Nešlo o obstrukční jednání, jak odvolací soud uzavřel, neboť jeho problémy mají příčinu ve stresu způsobeném již dlouhou dobu probíhajícím trestním řízením. Odmítnutí omluvy podložené lékařskou zprávou obviněný považoval za skandální porušení svého práva na přítomnost u veřejného zasedání, když i podle intervenujícího státního zástupce byly splněny podmínky pro odročení.
11. Ke změně obhájce v době konání veřejného zasedání obviněný uvedl, že ani k tomuto kroku jej nevedly obstrukční snahy, jak tvrdí odvolací soud, nýbrž výsledek dříve konaného veřejného zasedání ve věci Z. M., v jehož důsledku k obhájci Mgr. Jakubu Hajdučíkovi pozbyl důvěry. Poté, co dne 30. 11. 2015 zrušil jeho mandát, oslovil Mgr. Radka Salajku, jakožto jediného advokáta, kterému důvěřuje. Nový obhájce požadoval lhůtu na přípravu, neboť věc je rozsáhlá a složitá, a na základě toho si dovolil požádat o odročení jednání alespoň o 30 dnů s odkazem na článek 40 odst. 3 Listiny, článek 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy i nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1537/07, čemuž odvolací soud nevyhověl. Obviněný vylíčil i okolnosti, za nichž byla advokátu Mgr. Jakubu Salajkovi předána nahrávka z jednání, čímž vysvětloval, že byl sice schopen jednat s obhájcem, nikoliv však před soudem, kde musí být plně soustředěn na obhajobu svých práv, a na rozdíl od advokátní kanceláře musí u soudu dodržovat určité povinnosti, zejména důstojně vystupovat, což jeho zdravotní stav neumožňoval.
12. Na základě důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se obviněný domáhal jednak aplikace ustanovení o účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku, a jednak zastavení trestního stíhání pro jeho nepřípustnost z důvodu porušení zásady ne bis in idem , s ohledem na okolnosti vymezené v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. proto, že Finančním úřadem pro Zlínský kraj bylo společnosti MOVITA uloženo daňové penále v duchu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 27. 11. 2014 ve věci Lucky Dev proti Švédsku (stížnost č. 7356/10). Dovolatel se neztotožnil s tím, že se v dané věci jednalo o dva různé subjekty, když daňové penále postihlo právnickou osobu – společnost MOVITA, jakožto jeden subjekt, zatímco v tomto trestním řízení se jedná o trest ukládaný obviněnému, jakožto druhému subjektu, osobě fyzické. Argumentoval tím, že neslo-li se daňové řízení od počátku v duchu jednoty subjektů odpovědných za zkrácení daně, přičemž vše záleželo na osudu společnosti MOVITA a obviněný nebyl ani přizván jako vedlejší účastník tohoto řízení, který by mohl využít svých základních práv, je protiprávní v navazujícím řízení trestním tento postoj otáčet tak, že se naopak jedná o dva subjekty, v důsledku čehož obviněný může být potrestán vedle společnosti MOVITA, aniž by se zohledňovalo, že mu nebylo umožněno se v předcházejícím daňovém řízení jakkoliv účastnit úkonů, proti nimž by z pozice účastníka byl oprávněn vyjadřovat svou obhajobu.
13. Podle názoru obviněného je od počátku řízení evidentní jednota skutku, v rámci něhož je spatřováno naplnění skutkové podstaty trestného činu jak ze strany společnosti MOVITA, tak ze strany jejích bývalých jednatelů. Uložením daňového penále byla věc dostatečně napravena, čímž zanikla společenská škodlivost, a tudíž nelze za tutéž trestnou činnost později odsoudit ještě i bývalé jednatele. V opačném případě by měli být stíháni také jednatelé současní, jakož i veškeré další osoby, které se podílely na obchodním vedení společnosti MOVITA.
14. Argumentace soudu prvního ani druhého stupně týkající se odkazu na dva různé subjekty (osobu fyzickou oproti osobě právnické) nemůže podle obviněného obstát především s ohledem na judikaturu ESLP a již zmíněné rozhodnutí ve věci Lucky Dev proti Švédsku, kde ESLP konstatoval, že uložení daňového penále v sobě nese trestní obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, a řízení týkající se daňového penále tak má trestní povahu. Uložení daňového penále v posuzované věci přitom bylo založeno na tomtéž jednání spočívajícím v nepřiznání příjmů z podnikání a DPH, přičemž daňové i trestní řízení se vztahovalo ke stejnému časovému období a stejnému obnosu daní. Poukázal také na navazující rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 2010/2014-57.
15. Obviněný se rovněž domáhal užití účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku, protože že účinnou lítost projevil již v roce 2013, bezprostředně poté, co se dozvěděl o nedoplatku na dani z usnesení o zahájení trestního řízení ze dne 7. 12. 2012, neboť od 2. 9. 2009 již nebyl jednatelem společnosti MOVITA, a tudíž neměl žádný přístup do účetnictví této společnosti. Dříve ji projevit nemohl, neboť o žádném nedoplatku na dani z důvodu výše uvedeného nevěděl. Bezprostředně poté, co se dne 7. 12. 2012 dozvěděl o zahájení trestního řízení, šel na Finanční úřad pro Zlínský kraj, aby věc napravil, avšak bylo mu sděleno, že se společností MOVITA nemá nic společného, a proto mu nemohou být sděleny žádné informace, ani přijato žádné plnění. Nemohl objektivně účinnou lítost projevit ještě před zahájením trestního stíhání (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08). Po prvním rozsudku krajského soudu ze dne 4. 9. 2014 na Finanční úřad pro Zlínský kraj podal písemnou žádost ze dne 19. 11. 2014, v níž žádal ředitele Finančního úřadu pro Zlínský kraj, aby mu umožnil napravit stav splácením daňového nedoplatku třeba ve splátkách. Dne 27. 11. 2014 obdržel výzvu k odstranění vad podání, kde finanční úřad opět uvedl, že není zřejmé, co navrhuje, protože byl vymazán jako jednatel daňového subjektu MOVITA dne 12. 8. 2010. Podáním ze dne 8. 12. 2014 adresovaným Finančnímu úřadu pro Zlínský kraj se obviněný snažil odstranit vady podání a vylíčit celý děj. Následovalo doručení Vyrozumění o neúčinnosti podání ze dne 29. 12. 2014, podle něhož u daňového subjektu MOVITA byl zjištěn úpadek a prohlášen konkurz, a proto výkon práv a plnění povinností za uvedenou společnost přešla na soudem ustanoveného insolvenčního správce Mgr. Petra Fišera.
16. K dobrovolnosti jednání, která byla soudem druhého stupně rovněž popřena, dovolatel odkázal na předmětná podání a zejména jejich odůvodnění, z něhož je zjevné, proč nemohl jednat dříve, s tím, že byla potvrzena i dobrovolnost jeho jednání a že učinil vše, co bylo v jeho silách, aby vzniklou škodu uhradil. U finančního úřadu mu nebyla dána možnost se vyjádřit, dokazovat a zejména již v tomto stadiu uplatnit účinnou lítost. Namísto toho byl jeho osud sloučen s osudem společnosti MOVITA, aniž by se mohl bránit, když nebyl účastníkem daňového řízení. Teprve na základě výsledku řízení ohledně společnosti MOVITA, které skončilo sankcí trestněprávní povahy (penále), začal být pojímán jako jakýsi účastník tohoto řízení, avšak již v rámci řízení trestního. V případě odhalení nedostatků zakládajících podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby pak může fyzická osoba srozuměna se všemi podstatnými okolnostmi, teprve v rámci oznámení o zahájení trestního stíhání, a tudíž se může účinné lítosti domáhat nejdříve v rámci trestního řízení. Nelze proto o této osobě automaticky tvrdit, že tak učinila pod tlakem trestního stíhání a že takto uplatněná účinná lítost nebyla dobrovolná. I přes tyto skutečnosti obviněný našetřil částku 50.000 Kč a bez jakéhokoliv právního titulu ji poukázal na účet příslušného finančního úřadu. Je přesvědčen, že za daného skutkového stavu, kdy mu nebyla zaslána ani zpráva o daňové kontrole, natož pak aby se proti ní mohl bránit, učinil vše potřebné pro nápravu (byť pouze tvrzeného, nijak doloženého) stavu.
17. Další své obsáhlé výhrady, jež obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , rozdělil na pasáže týkající se nepřezkoumatelnosti výše způsobené škody, pokračování v trestné činnosti, spolupachatelství, úmyslu, opakování hlavního líčení, jakož i nedůkladnosti soudu prvního stupně při vypořádávání se s výtkami soudu druhého stupně rozvedenými v jeho usnesení ze dne 25. 2. 2015.
18. Výši způsobené škody obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování a především zpochybňoval objasnění fiktivnosti plnění uváděného na fakturách, neboť podle něj soudy dostatečně neobjasnily, zda plnění skutečně neexistovalo. Soudy neměly vycházet ze zjištění plynoucího z daňového řízení a jeho výsledky zahrnout do řízení trestního, protože obě řízení jsou založena na odlišných principech. Pokud se soudy opíraly o výsledky daňového řízení, porušily princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, kterou nedodržely ani tím, že nezjistily, zda na fakturách deklarované plnění bylo skutečné (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, či ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/07). Tím soudy nerespektovaly, že v trestním řízení na rozdíl od řízení daňového platí zásada, že obviněný není povinen prokazovat svoji nevinu, protože platí presumpce neviny podle §2 odst. 5 tr. ř.
19. Obviněný zpochybnil některé faktury, neboť byly do účetnictví zaneseny úmyslným postupem nového společníka. Ani za situace, kdy by skutečně došlo k opatření fiktivních podkladů, byť pro jejich pozdější použití v rámci daňového řízení, by bez dalšího nešlo o spáchání trestného činu, neboť jejich pouhým opatřením ještě nedošlo k naplnění jeho objektivní stránky. Soud prvního stupně pochybil, pokud nezjistil, zda u jednotlivých nároků na odpočet DPH na vstupu či u každého daňově relevantního nákladu uplatněného společností MOVITA nebyly daně řádně odvedeny dodavatelem takového plnění. Nedostatečnost dokazování obviněný spatřoval i v tom, že soud řádně neposuzoval veškeré jeho jednání, zejména obchody, na něž měl hledět jako na skutečně zrealizované do té doby, než by se mu podařilo prokázat opak. Zmínil nepřesvědčivost celkové výše způsobené škody bez toho, že by tyto dílčí i částka výsledná byly blíže vysvětleny a byly doloženy systém či metodika jejich výpočtu.
20. Procesní nedostatek obviněný spatřoval i v tom, že soud prvního stupně neprovedl důkaz znaleckým posudkem zpracovaným Mgr. Ing. Dagmar Christophovou na náklady obhajoby. Ani tento posudek však jako důkaz nebyl proveden a odvolací soud odvolání obviněných zamítl. Uvedený postup dovolatel považoval s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, za vadný, neboť znalkyně v posuzované věci vycházela z trestního spisu, a tedy z rozsahu podkladů, které měly k dispozici orgány činné v trestním řízení. Pokud nemohla na základě těchto podkladů dospět k jednoznačnému závěru, nemohly tak učinit ani orgány činné v trestním řízení. V daném případě přitom nebyla dána možnost soudu neakceptovat důkazní návrh, protože předkládané důkazy disponují dostatečnou vypovídající hodnotou, aby vyvrátily tvrzení, že se dopustil žalovaného trestného činu. Obdobné nedostatky obviněný spatřoval i ve vztahu ke znaleckému posudku na tzv. vírníky zpracovaný Ing. Jiřím Stanislavem Kalivodou, jenž obsahuje soupis faktur, které potvrzují reálnost obchodování společnosti MOVITA se společností ROKAR TRADE, v součtu objemu obchodů převyšující 2.000.000 Kč, který dokládá, že nešlo o fiktivní obchody.
21. Námitkou vztahující se k nesprávnému závěru o pokračování v trestné činnosti brojil proti tomu, že soudy jednotlivé daňové úniky sečetly a od celkové sumy odvodily právní kvalifikaci trestné činnosti. Zpochybnil obsah odborného vyjádření R. K. s tím, že prosté sčítání částek v daném případě nebylo namístě, jelikož nebylo prokázáno, kdy údajně obvinění začlenili do účetnictví jednotlivé faktury zobrazující neexistující plnění za účelem ovlivnění výše daně, ale pouze a jen to, kterých daní se zkrácení týkalo. S ohledem na absenci tohoto časového určení nelze nijak zjistit, zda se jednalo o blízkou souvislost časovou. Rovněž ve vztahu k ní nebylo prokázáno, že by byla vedena jednotným záměrem, ani to, že jednotlivé případy zkrácení daně byly provedeny stejným nebo podobným způsobem, když soudy obou stupňů přímo ve výroku odsuzujícího rozsudku, případně dále v odůvodnění svých rozhodnutí dospěly k závěru, že došlo k neoprávněnému zvýšení deklarovaných výdajů (nákladů) ve vztahu k dani z příjmů, zatajení části příjmů ve vztahu k dani z příjmů, neoprávněnému zvýšení odpočtu daně z přidané hodnoty, nepřiznání daně z přidané hodnoty z uskutečněných zdanitelných plnění, z čehož vyplývá, že tato činnost má odlišný modus operandi . Z těchto úvah dovodil, že nebylo možné různé daňové úniky sčítat.
22. Obviněný dále poukázal na povahu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby s tím, že jde o předčasně dokonaný čin, jehož znaky jsou naplněny již podáním daňového přiznání, které obsahuje úmyslně nesprávné údaje pro stanovení daně. Soudy navíc pokračování v trestné činnosti toliko konstatovaly, aniž by se zabývaly jejím zdůvodněním a vysvětlením, a to i přesto, že žádný z uvedených případů zkrácení daně, jakožto jednotlivých útoků, nedosahuje hranice 5 mil. Kč.
23. Ke spolupachatelství obviněný také namítal, že nebyly prokázány jeho jednotlivé pojmové prvky, zejména vzájemná dohoda mezi ním a jeho bývalou manželkou Z. M. Za současné neexistence důkazu o jednotném záměru spojujícím jednotlivé útoky by společná dohoda musela navíc být prokázána za každý jednotlivý útok samostatně, přičemž však nebylo zdůvodněno, které konkrétní dílčí útoky měla spáchat obviněná Z. M. samostatně a které ve spolupachatelství či jiné formě trestní součinnosti s ním. To zcela jednoznačně znemožňuje jakkoliv identifikovat participaci každého z obviněných na trestné činnosti a určit míru jejich trestní odpovědnosti za jednotlivé útoky.
24. K nedostatku zavinění v podobě úmyslu obviněný poukázal na nesprávný závěr soudu prvního stupně, že o zařazování dokladů „reálně rozhodl“, neboť soud opomněl, že mu je kladeno za vinu zkrácení DPPO a DPH ze zatajených tržeb. V té souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, v souladu s nímž vytýkal, že soudy skutečnost vztahující se k subjektivní stránce dostatečně neobjasnily na základě objektivních skutečností, např. podle povahy činu a způsobu jeho provedení, a že v tomto směru nevedly detailní dokazování a neprovedly všestrannou analýzu jednání obviněných. Podotkl, že obdobně jako v citovaném nálezu, i v jeho případě došlo k extrémnímu porušení zásad trestního práva a k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v článku 6 Úmluvy, i dalších ústavních principů. Obě napadená rozhodnutí označil ve vztahu k úmyslu za nepřezkoumatelná a nezákonná.
25. Dovolatel brojil i proti průběhu hlavního líčení konaného dne 30. 4. 2015, v němž byl realizován postup podle §219 odst. 3 tr. ř., a to i přesto, že v písemné odpovědi obhájce dne 11. 5. 2015 uvedl, že nesouhlasí se čtením podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení. Předseda senátu tuto žádost zamítl a uvedený postup realizoval (viz stranu 28 rozsudku). Podle obviněného nebylo možné důkazy přečíst, protože podmínku, že od dřívějšího hlavního líčení musí uběhnout velmi dlouhá doba, soud vyložil univerzálně dobou dvou let, a to bez přihlédnutí ke zvláštnostem této věci. Pojem „delší doba“ je třeba vykládat v souladu se zásadou přímosti a bezprostřednosti, jakož i s přihlédnutím k tomu, že první rozsudek krajského soudu ze dne 4. 9. 2014 byl odvolacím soudem zrušen pro rozsáhlé vady způsobené soudem prvního stupně, nikoli obviněnými.
26. Soudu prvního stupně obviněný vytýkal, že se nevypořádal s pokyny odvolacího soudu, který poté, co zrušil rozsudek ze dne 25. 2. 2015, mu nařídil vyslechnout svědka J. Š. Soud prvního stupně se tento požadavek údajně pokusil realizovat, ale nepovedlo se mu to, přestože je prokázáno, že J. Š. se soudem komunikoval a nabízel mu svou součinnost při realizaci svého výslechu. Je tak zřejmé, že svědek byl k dispozici, a tudíž soud prvního stupně uvedený pokyn nesplnil. Přitom soud nevyužil skutečnosti, že po dobu trvání hlavního líčení před vynesením jeho prvního rozsudku byl svědek J. Š. ve vazbě, a tedy k dispozici. Nalézací soud se nevypořádal s výtkami odvolacího soudu a zcela rezignoval na snahu o nápravu protiprávního stavu, a tedy zjištění všech skutkových okolností. Toto pochybení přitom nenapravil ani soud druhého stupně, jenž také zcela rezignoval na napravení nedůkladnosti nalézacího soudu při opakovaném výslechu svědka L. G. Jmenovaný svědek byl vyslýchán podruhé potom, co mu bylo v prvním případě ze strany soudce JUDr. Radomíra Koudely „napovídáno“ a „překládáno“. V tomto druhém opravném výslechu svědka však obviněný shledal další pochybení spočívající v tom, že ač svědek L. G. hovoří gruzínsky, měl tlumočníka z jazyka ruského, čemuž odpovídal také průběh trestního řízení, v němž došlo k porušení interpretace tohoto důkazu a tím k jeho deformaci [viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125]. V existenci těchto vytýkaných pochybení obviněný současně spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř .
27. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 2 To 93/2015, a rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 61 T 20/2013, jakož i vadné řízení těmto rozhodnutím předcházející, a poté aby podle §2651 odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. po zrušení napadených rozhodnutí sám hned ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem.
28. Kromě tohoto návrhu obviněný opakovaně žádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle §265o tr. ř. s odůvodněním, že od počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, ve věci se stal justiční omyl, že trpí onemocněním (kýlou), vyžadujícím chirurgický zákrok, a především, že má velmi staré rodiče, jejichž zdravotní stav jim nedovoluje návštěvy obviněného ve věznici, v důsledku čehož strádají i psychicky.
III. Vyjádření k dovolání
29. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřilo prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně Nejvyšší státní zastupitelství. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. s odkazem na zásady plynoucí z §17 odst. 1 tr. ř. uvedla, že s ohledem na podanou obžalobu a povahu činu, pro kterou se řízení vede, není pochyb o tom, že rozhodl věcně příslušný soud. Avšak i pro případ, že rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán. Předmětný dovolací důvod totiž není naplněn v tom případě, pokud ve věci rozhodne soud vyššího stupně než je ten, který je věcně příslušný k projednání věci. Rovněž výhrady o podjatosti soudů nepovažovala za učiněné v souladu s §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. O tom, že JUDr. Jaromír Koudela není vyloučen, soudy správně rozhodly usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 61 T 20/2013, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 2 To 75/2015, a to zcela v souladu s pravidly stanovenými zákonem i judikaturou dopadající na danou problematiku. K tvrzení o podjatosti předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Jaroslava Zbožínka shrnula, že rovněž není namístě. Stížnostní soud odstranil nedostatky v protokolaci usnesením ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 2 To 99/2014, jímž podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí námitek zrušil a tomuto soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. S poukazem na judikaturu ESLP a Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 475/99 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 16 č. 182/1999, nález sp. zn. II. ÚS 105/01 publikovaný tamtéž sv. 23 č. 98), označila námitky obviněné v tomto směru vznesené z hlediska uplatněného důvodu dovolání za zjevně neopodstatněné. Protokol byl uveden do souladu s jeho písemným vyhotovením a na pochybení při výslechu svědka L. G. reagovalo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 2 To 100/2014, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 61 T 20/2013, a uložil jej nově vyslechnout za přítomnosti tlumočníka [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001 (uveřejněné pod č. 13/2002-T 339 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 728/2006].
30. K výhradám podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupkyně po shrnutí podstaty ustanovení upravujících přítomnost osob při veřejném zasedání konstatovala, že k z obsahu námitek obviněného je možné dovodit, že byl řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání, neboť proti tomu nijak nebrojil. Pokud vyjádřil požadavek osobní účasti u veřejného zasedání a odvolací soud se s ním nespokojil a zkoumal, zda obviněnému je skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání znemožněna, zcela respektoval, že se v rámci omluvy musí jednat o natolik konkrétní a objektivní důkaz, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004). Postupy odvolacího soudu státní zástupkyně považovala za souladné s §37 odst. 2 tr. ř., neboť původní obhájce je povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. Jestliže se obviněný pro nemoc z veřejného zasedání omluvil, důvod své nepřítomnosti doložil a požádal o jeho odročení, pak to zásadně vede k povinnosti odvolacího soudu takové žádosti vyhovět (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II ÚS 648/05, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08). Takový obecně platný postup však není nutný, pokud se jedná o obstrukce v trestním řízení ze strany obhájců nebo obviněných (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96). Ze základního práva na účast při jednání podle článku 38 odst. 2 Listiny a ze základního práva na právní pomoc podle článku 37 odst. 2 Listiny, nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08). V dané situaci pojal předseda senátu podezření, že by se mohlo jednat ze strany obviněného o snahu vyhnout se konání veřejného zasedání účelovým tvrzením o tom, že není schopen účasti na veřejném zasedání, a proto požadoval lékařskou zprávu, soudu však byla doručena kopie zdravotnické dokumentace obviněného, z níž soud sám nemohl vyvodit jakékoliv závěry. Den před konáním veřejného zasedání obviněný inicioval změnu obhájce, kdy nový obhájce požadoval, aby bylo veřejné zasedání odročeno. Z ničeho nevyplynulo, že by byl zdravotní stav obviněného natolik vážný, že by nebyl schopen se veřejného zasedání zúčastnit. Soud dal obviněnému rovněž jasně na srozuměnou, že jeho obhajoba je ve smyslu §37 odst. 2 tr. ř. plně zajištěna a že by ji mohl vykonávat bez zkrácení jakéhokoliv práva na obhajobu jeho původní obhájce. Státní zástupkyně uzavřela, že soud druhého stupně nepochybil, pokud ve věci konal veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného.
31. Za neopodstatněné státní zástupkyně pokládala i námitky podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., k nimž odkázala na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, rozsudek ESLP ze dne 27. 11. 2014 ve věci Lucky Dev proti Švédsku, jakož i na dřívější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v nichž dospěl k odlišným závěrům (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 1 Afs 1/2011, sp. zn. 5 Afs 28/2013). Uvedla, že v posuzované trestní věci soudy nemusely podrobně řešit podmínky tzv. engelovských kritérií, neboť daňové penále bylo vyměřeno obchodní společnosti MOVITA, kdy v trestním řízení je projednáváno trestné jednání obou obviněných jakožto fyzických osob, a každá ze sankcí tudíž míří proti různým objektům. Fakticky proto nemohla překážka dvojího přičítání jedné okolnosti nastat. Pokud obviněný namítal i nepoužití §33 tr. zákoníku o účinné lítosti, uvedla, že jde o námitky, jež bylo možné zahrnout pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dalším se však zcela ztotožnila s argumentací odvolacího soudu o tom, že účinná lítost nebyla obviněným projevena dobrovolně, ale teprve pod tlakem trestního stíhání na základě podané obžaloby dne 15. 10. 2013.
32. Ani výhrady podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně nepovažovala za důvodné. Ke stanovení výše škody soudy provedly potřebné dokazování a zabývaly se otázkou rozsahu zkrácení daně a vylákání daňové výhody. Řešily ji správně jako otázku viny, kdy bez dalšího nevycházely z rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti obviněných, o čemž svědčí okolnost, že obvinění nebyli uznáni vinnými ve všech bodech obžaloby, neboť ve všech žalovaných případech se nepodařilo prokázat obžalobou popisované jednání. Soud v těchto případech důsledně postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo a dané skutky z výroku o vině vypustil. Výši škody u části jednání, pro něž byli obvinění uznáni vinnými, nebylo složité zjistit, neboť postačovalo pořídit odborné vyjádření, když znalecký posudek ve věci nebylo třeba provádět. Jestliže znalkyně Mgr. Ing. Dagmar Christophová přizvaná obhajobou konstatovala, že pro absenci účetnictví se nemůže vyjádřit k výši způsobené škody, státní zástupkyně poukázala na to, že orgány činné v trestním řízení byly v jiné pozici, neboť výsledky provedeného dokazování jim umožnily i bez účetnictví společnosti MOVITA dospět k závěru o rozsahu zkrácení daně a vylákání daňové výhody.
33. Nedostatky státní zástupkyně neshledala ani v závěru o naplnění podmínek pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, protože je zcela zřejmé, že obvinění opětovně uskutečňovali jednání, které bylo podřaditelné pod jednu a tutéž skutkovou podstatu. Z faktu, že se trestná činnost týkala více druhů daní, není možné dovozovat více skutků, neboť při pokračování v trestném činu není rozhodující pouze vlastní zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody, ale je třeba vzít v úvahu i počátek a průběh celého přípravného jednání k tomu směřujícího, tedy časový odstup mezi vyhotovením jednotlivých faktur sloužících ke snížení základu daně, jejich zanesení do účetní evidence, apod. Z uvedených důvodů soudy nepochybily, pokud sečetly výši zkrácené a vylákané daně či daňové výhody za uvedená zdaňovací období. Státní zástupkyně přisvědčila soudům i v závěru, že obvinění jednali ve spolupachatelství, neboť dohoda mezi spolupachateli nemusí být výslovná, ale postačí konkludentní. V posuzované věci oba obvinění zastávali vedoucí pozici ve společnosti MOVITA a záleželo na jejich rozhodnutí, jaké doklady budou předloženy finančnímu úřadu v rámci stanovení daňové povinnosti předmětné společnosti. Z těchto důvodů dovodila i správnost závěrů o úmyslném zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který v posuzovaném případě vyplývá především z charakteru a způsobu jednání obou obviněných popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností.
34. Průběh hlavního líčení namítaný obviněným státní zástupkyně nepovažovala za vadu dopadající na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože z rozhodnutí soudů obou stupňů neplyne pochybení v postupu předsedy senátu ani v opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci. Pokud soudy k návrhu obviněných důkazy neprovedly, vysvětlily řádně svůj postup, neboť vyložily, že skutečnosti, které měly být navrhovanými důkazy prokázány nebo vyvráceny, již byly s potřebou mírou jistoty v řízení objasněny a vyřešeny. Z principu nezávislosti soudní moci plyne i oprávnění soudu samostatně rozhodnout o okruhu důkazů, které jsou nezbytné pro vydání meritorního rozhodnutí. Uvedenou optikou je třeba nazírat i na požadavek výslechu svědka J. Š.
35. Pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. přicházela v úvahu pouze jeho druhá alternativa, avšak proto, že bylo dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z hlediska jím uplatněných dovolacích důvodů, bylo nedůvodné i podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vzhledem ke shora uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
36. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného dne 18. 5. 2016 k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání neobdržel, vyjma doplnění dovolání o usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 4 To 46/2015, které se týkalo jiných obviněných, avšak obviněný z něj dovozoval překvapivost rozhodování tohoto soudu v jeho trestní věci, a doplnění námitky (podáním ze dne 20. 6. 2016, tj. po uplynutí dovolací lhůty ve smyslu §265e tr. ř.), vztahující se k porušení a nerespektování rozvrhu práce Krajským soudem v Brně - pobočkou ve Zlíně v jiných trestních věcech.
IV. Přípustnost dovolání
37. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda v dovolání označené důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), d), e), g), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů taxativně vypočtených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení podrobit věcnému přezkoumání v dovolacím řízení.
V. K výhradám podřazeným pod §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
38. Dovolání podle §265b odst. l) tr. ř. je možné podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
39. Z obsahu podaného dovolání, v němž obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), d), e), g) tr. ř., ale především proto, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a odvolání obviněného i státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tzn., že odvolací soud jeho odvolání považoval za nedůvodné i přesto, že podle obviněného existovaly vady, jež podřadil pod uvedené dovolací důvody.
40. Nejvyšší soud však jen pro úplnost k námitce obviněného, jíž odvolacímu soudu vytýkal, že neodstranil vady v řízení před soudem prvního stupně, pokud akceptoval, že svědku L. G., ač je Gruzínec, byl ustanoven tlumočník z jazyka ruského, uvádí, že tato má sice vztah k řízení před soudem druhého stupně, avšak stojí mimo označený důvod dovolání, protože se týká procesního postupu podle §28 odst. 1 tr. ř., podle něhož musí být tlumočník přibrán tomu, kdo neovládá jazyk, v němž se jednání vede. Nebylo proto na posouzení obviněného, zda byl tento tlumočník vhodným pro jmenovaného svědka či nikoliv, protože jde o právo osoby, o jejíž výpověď se jedná, a je zcela na této osobě, zda využije možnosti tlumočit do svého mateřského jazyka, anebo do jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá. Skutečnost, že soud tomuto svědkovi nepřibral tlumočníka z gruzínštiny, avšak tento svědek akceptoval tlumočníka z ruštiny, s nímž si rozuměl, byla zcela v souladu s uvedeným zásadami.
VI. K věcné nepříslušnosti krajského soudu [§265b odst. 1 písm. a) tr. ř.]
41. Výtky uplatněné prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., spočívající v tom, že v posuzované trestní věci neměl rozhodovat jako soud prvního stupně krajský soud, obviněný založil na svém vlastním tvrzení, jež má zásadně hmotněprávní povahu, neboť vychází z názoru, že jeho trestná činnost nesplňuje podmínky o pokračujícím trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, jejíž důvodnost Nejvyšší soud pojedná v pasáži vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod nějž svou povahou spadá.
42. Pro řešení výhrady soustředěné proti věcné příslušnosti soudu s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je třeba uvést, že podle něj je možné dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Ve smyslu tohoto důvodu je věcně nepříslušným soud, který rozhodl v rozporu s pravidly zakotvenými v §16 a 17 tr. ř. Podle §16 tr. ř. řízení v prvním stupni koná, pokud tento zákon nestanoví něco jiného, okresní soud. Výjimku z pravidla, že je to soud prvního stupně, který koná řízení v prvním stupni, představuje mimo jiné §17 odst. 1 věty první tr. ř., jenž na projednávaný případ dopadá, podle něhož je to krajský soud, který koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest.
43. Věcná příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně podle trestní sazby se ve smyslu §17 odst. 1 tr. ř. odvíjí od trestní sazby příslušného trestného činu, jak je uvedena ve zvláštní části trestného zákoníku, a je pro ni rozhodná dolní hranice trestní sazby odnětí svobody ve výši nejméně pěti let [kromě trestných činů vyjmenovaných v §17 odst. 1 písm. a až d) tr. ř.]. Jestliže důkazy shromážděné a provedené v přípravném řízení poskytují dostatečný podklad pro možnost posouzení skutku uvedeného v žalobním návrhu jako trestného činu, o němž přísluší konat řízení v prvním stupni krajskému soudu (§17 tr. ř.), je tento soud příslušný k projednání věci v prvním stupni i tehdy, když v obžalobě je tento skutek právně posouzen jako trestný čin, o němž přísluší konat řízení v prvním stupni okresnímu soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 7. 1976, sp. zn. 3 Tz 29/76 (uveřejněný pod č. 32/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
44. Je-li věcná příslušnost krajského soudu určena na základě dolní hranice sazby hrozícího trestu odnětí svobody a možnost, že trest bude ukládán podle této trestní sazby, závisí na vyčíslení způsobené škody, pak krajský soud, k němuž byla podána obžaloba, může předložit věc podle §188 odst. 1 písm. a) tr. ř. k rozhodnutí o příslušnosti nejblíže společně nadřízenému soudu, jenž je oprávněn podle §24 odst. 1 tr. ř. rozhodnout o věcné příslušnosti okresního soudu, jen pokud lze reálně vyloučit možnost, že výše škody, k níž soud dospěje v hlavním líčení, přesáhne hranici, která podle §138 a §17 odst. 1 tr. ř. zakládá věcnou příslušnost krajského soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 4 Tz 42/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 – T 505 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ve smyslu uvedených zásad je zřejmé, že je to soud, který určuje, zda je či není věcně příslušným k rozhodnutí věci, a pokud jde o podmínky stanovené §17 odst. 1 tr. ř. s ohledem na trestní sazbu, je to především výsledek dokazování, podle něhož se určuje, o jakou právní kvalifikaci v konkrétní věci půjde.
45. V přezkoumávané věci byla obžaloba na obviněné podána pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (č. l. 4741 až 4749), který má trestní sazbu trestu odnětí svobody v rozpětí od pěti do deseti let. Byla tedy splněna podmínka uvedená v §17 odst. 1 věta první tr. ř. určující věcnou příslušnost krajského soudu spočívající v tom, že dolní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody činí pět let. Podle výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že soudy na závěru se nic nezměnilo. Je vhodné zmínit, že ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. věcně příslušným k rozhodování v posuzované věci byl ve smyslu citovaného zákonného ustanovení krajský soud, což soudy dosud činné ve věci zcela respektovaly, a tudíž námitky obviněného nejsou opodstatněné. Nebyly by důvodné ani tehdy, kdyby celková výše daňového úniku klesla pod hranici 5.000.000 Kč, tzn., nepřekročila by spodní hranici určující škodu velkého rozsahu podle odstavce 3 §240 tr. zákoníku, a byla by tudíž použita mírnější právní kvalifikace s dolní hranicí trestní sazby trestu odnětí svobody nedosahující pěti let, a to s ohledem na dovětek ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož o věcnou nepříslušnost soudu nejde tam, kde rozhodl soud vyššího stupně, což v praxi dopadá i na případy, kdy místo okresního soudu rozhodl soud krajský.
VII. K námitkám o podjatosti soudů [§265b odst. 1 písm. b) tr. ř.]
46. Obviněný v dovolání vznesl výhrady k podjatosti jednak předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. Radomíra Koudely a jednak předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Jaroslava Zbožínka, kterou u obou spatřoval v jejich způsobu vedení trestního řízení a odvíjel ji od jeho „nekvalitního výsledku“.
47. Podjatost soudce JUDr. Radomíra Koudely se podle obviněného projevila např. při výslechu svědka L. G. či zcela účelovým odmítnutím námitek proti protokolaci. Uvedené námitky vznesl již v řízení před soudem prvního stupně, jenž o nich rozhodl s negativním výsledkem, který potvrdil i odvolací soud. Vůči předsedovi senátu soudu druhého stupně JUDr. Jaroslavu Zbožínkovi podjatost údajně zjistil až po skončení odvolacího řízení, po obdržení jeho rozhodnutí a dovodil ji z nahrávky z řízení u soudu druhého stupně pořízené při projednávání věci sp. zn. 2 To 93/2015 dne 1. 12. 2015 a rovněž z toho, že tento soudce neumožnil objasnění věci formou důležitých svědeckých výpovědí, kdy s ohledem na jeho hodnocení osob navrhovaných svědků je zřejmé, že nerozhodoval nestranně, nýbrž na základě svých subjektivních a ryze negativních představ o osobách těchto svědků, mimo jiné také o jeho osobě, když jeho výpověď zcela protiprávně posoudil jako nevěrohodnou, což mělo negativní dopad na obě řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14).
48. K těmto námitkám je třeba uvést, že důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze v dovolání uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
49. S ohledem na obviněným namítané okolnosti, jakož i obsahovou stránku věci je zřejmé, že splnil zákonný předpoklad pro to, aby mohl dovolací soud zkoumat, zda rozhodoval vyloučený orgán, a to, že namítaná okolnost nebyla obviněnému již v původním řízení známa ohledně soudce JUDr. Jaroslava Zbožínka, protože obviněný tvrdí, že ji dovodil až po skončení odvolacího řízení. U soudce JUDr. Radomíra Koudely jeho podjatost obviněný namítal již před rozhodnutím soudu druhého stupně, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda jmenovaní soudci byli vyloučeným orgánem, jak obviněný uváděl.
50. Z obsahu spisu Nejvyšší soud v projednávané věci k námitce podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. Radomíra Koudely zjistil, že obviněný ji poprvé namítl ve společném přípisu s obviněnou Z. M. ze dne 15. 4. 2015 v řízení před soudem prvního stupně (č. l. 5276 až 5277), kde uvedl v zásadě obdobné výhrady jako i nyní v dovolání. Soud prvního stupně na ně reagoval usnesením ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 61 T 20/2013 (č. l. 5338 až 5339), jímž vyslovil, že podle §31 odst. 1 tr. ř. a §30 odst. 1 tr. ř. není předseda senátu JUDr. Radomír Koudela vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeném Krajským soudem v Brně – pobočkou ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 20/2013. Současně v jeho odůvodnění k nesouladu obsahu protokolu o hlavním líčení s jeho zvukovým záznamem rozvedl, že předseda senátu nedával protokolující úřednici žádné účelově vedené pokyny k obsahu protokolace, a ani z jiných důvodů není vyloučen z úkonů v tomto trestním řízení.
51. Stížnost podanou obviněnými Z. M. a R. M. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 2 To 75/2015 (č. l. 5514 až 5515), podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že sice připustil nedostatky a nesoulad protokolace s obsahem zvukového záznamu, jejž uložil soudu prvního stupně odstranit, avšak s tím, že toto pochybení nebylo záměrné a účelové. Uvedenou nedůslednost soudce proto nepovažoval za porušení nestrannosti soudce, ale za běžné procesní pochybení. Nešlo proto o projev podjatosti soudců ve smyslu §30 tr. ř.
52. Nejvyšší soud s ohledem na uvedená zjištění posuzoval z hledisek stanovených v §30 tr. ř. skutečnosti, na které obviněný v dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazoval, a to, že soudci nepřistupovali důsledně k výslechu svědka L. G. v rámci jeho práva na tlumočníka, nebo že se v zásadě oba jmenovaní soudci chovali svévolně, obstrukčně při přípravě a vedení soudních řízení, nechovali se k obviněným nestranně, nebo že neprovedli výslechy svědků, které obvinění navrhovali.
53. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle §30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
54. Z uvedených argumentů obviněného, jakož i z obsahu spisu je zřejmé, že v projednávané věci nejde o skutečnosti podle §30 odst. 2 tr. ř., ale pouze podle §30 odst. 1 tr. ř., a to pro poměr k projednávané věci nebo k osobám. O takový případ by však šlo jen tehdy, pokud by byl prokázán osobní vztah konkrétního soudce k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné, anebo by byl výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení.
55. Důvody k vyloučení soudce z rozhodování ve věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. nelze vyvozovat z takových skutečností, jež nesouvisí se vztahem soudce k věci nebo k vyjmenovaným osobám či k jiným orgánům činným v trestním řízení. [přiměřeně srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 9 To 32/2006 (uveřejněné pod č. 30/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001 (uveřejněné pod č. 13/2002 – T 339 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), či usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012]. K vyloučení orgánů činných v trestním řízení může dojít jen z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř., mezi něž nepatří otázka odborné úrovně a profesionality soudce [srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 3 To 788/96 (uveřejněné pod č. 23/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
56. Dosavadní judikatura Ústavního soudu i ESLP spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však děje výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou [srov. například nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255). Jinak řečeno, pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce musí být vždy určitým způsobem objektivizovány tak, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna.
57. Za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. tedy nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen z ničím nepodložených předpokladů a domněnek dovolatele, ale o takovou skutečnost může jít jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah. Důležitá je i časová otázka vzniku těchto pochybností [srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/99 (N 182/16 SbNU 321), či ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01 (N 98/23 SbNU 11)].
58. Nejvyšší soud s ohledem na obsah přezkoumávaných námitek i faktický stav věci a postupy obou soudců žádnou z těchto skutečností, jež by mohly podjatost zakládat, v projednávané věci neshledal. Obviněný nezmínil žádnou relevantní skutečnost, pro kterou by předsedové senátů soudů nižších stupňů rozhodujících jeho trestní věc měli k věci nebo k osobám na ní zúčastněným jakýkoliv osobní vztah. Jestliže jim obviněný vytýkal dílčí procesní pochybení, i když se v některých případech jednalo o procesní vady, zákon s nimi počítá a upravuje zákonné prostředky pro jejich odstranění (obvinění využili možnosti si podat proti takovým nesprávným postupům stížnost, na jejímž základě došlo k nápravě), nelze procesní pochybení považovat za důvody, které by mohly vést k vyloučení těchto soudců z účasti na rozhodování. Tyto nedostatky byly (též na základě pokynů vrchního soudu jako soudu stížnostního a odvolacího) v průběhu předchozího řízení odstraněny či jinak napraveny. Z úkonů dotčenými soudci prováděných a z jejich postupů v průběhu dokazování, jakož i celého řízení vedeného jak před soudem prvního, tak druhého stupně, žádné negativní subjektivní tendence nebyly zaznamenány. Nesprávnosti ve způsobu hodnocení věci, mimo jiné důkazů z hlediska jejich věrohodnosti, případně účelovosti některých postojů obviněných v průběhu trestního řízení (zejména jejich neúčasti při soudních jednáních), jsou skutečnosti, pro něž zákon zná nápravy např. v rámci odvolacího řízení. Obecně jde o součást rozhodovací pravomoci svěřené soudcům, kterým je zákonem svěřeno provádět a hodnotit důkazy a vyvozovat z nich jak skutkové, tak právní závěry.
59. Pro závěr, že obviněný podjatost soudců dovozoval primárně z jejich odlišného právního názoru na věc a z toho, že bezezbytku nevyhověli návrhům obviněných na doplnění dokazování, svědčí i to, že pochybnosti o možné podjatosti předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Jaroslava Zbožínka začal mít až poté, co obdržel písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu, který navíc nevyhověl jeho žádosti o odročení veřejného zasedání, když tento svůj postoj a postup náležitě odůvodnil, a z komunikace s obviněným i oběma jeho obhájci je zřejmé, že pro ně nebyl ani nepředvídatelný či jinak překvapivý.
60. Nejvyšší soud ze všech důvodů neshledal v přezkoumávané věci žádné konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že by předseda senátu soudu prvního JUDr. Radomír Koudela a soudce JUDr. Jaroslav Zbožínek jako předseda senátu odvolacího soudu činili takové úkony či rozhodnutí, které by svědčily o jejich podjatosti. Ve věci nebyly zjištěny ani žádné okolnosti, pro něž by byli vyloučeni z úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci. Uvedenou námitku obviněného proto Nejvyšší soud považoval za nedůvodnou.
VIII. K porušení ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání
61. Obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §§265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vytýkal nedostatky ke své neúčasti ve veřejném zasedání, které proběhlo dne 1. 12. 2015 před soudem druhého stupně.
62. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. přichází do úvahy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem by bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž by byl obviněný zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
63. Jelikož obviněný svými námitkami mířil proti veřejnému zasedání konanému dne 1. 12. 2015, je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že přítomnost osob u veřejného zasedání se v tomto případě řídí ustanovením §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že tato ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravují a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu §233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal.
64. Ve vztahu k tomu, kdy je možné přítomnost obviněného u veřejného zasedání považovat za nutnou, je potřeba vycházet z obecných principů, mezi něž v trestním právu rozhodně patří zajištění práv obviněného. Tato jsou upravena mimo jiné v ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. Obecně jde o právo, které je i v judikatuře ESLP považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Také Nejvyšší soud v minulosti např. v usnesení ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 536/2014, poukázal na závěry Ústavního soudu, že účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob účinně participovat návrhy a námitkami na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů a soud nemůže dospět k relevantnímu zjištění bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba řadit zejména bezprostřednost a ústnost. Tato kritéria vyplývající z postulátu fair procesu je třeba vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06 (uveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. N 26/44 SbNU 309)], o něž právě v trestním řízení jde především.
65. Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná, což je zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné je vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
66. Lze tedy konstatovat [viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04 (U 45/34 SbNU 431)], že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn, nevyžaduje se jeho předvolání. Za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného.
67. Z obsahu spisu v posuzované věci bylo zjištěno, že poté, co byla věc předložena soudem prvního stupně k rozhodnutí o odvolání obviněných Vrchnímu soudu v Praze, bylo tímto soudem jako soudem odvolacím dne 5. 11. 2015 nařízeno první veřejné zasedání ve věci na den 24. 11. 2015 (č. l. 5464). O jeho konání byli vzorem č. 7a tr. ř. vyrozuměni oba obvinění (prostřednictvím datové schránky) – obviněnému R. M. bylo doručeno dne 5. 11. 2015. Vzorem č. 16 tr. ř. byl vyrozuměn i obhájce obviněných Mgr. Jakub Hajdučík, které obdržel do datové schránky dne 15. 11. 2015 (č l. 5464 verte). Dne 16. 11. 2015 byla odvolacímu soudu doručena žádost obviněného o stanovení jiného termínu veřejného zasedání z důvodu kolize s jiným trestním řízením, v němž má vystupovat jako svědek, v jehož rámci bylo na 24. 11. 2015 až 27. 11. 2015 nařízeno hlavní líčení u Krajského soudu v Brně (č. l. 5465). Obviněný rovněž v této žádosti vznesl požadavek, aby mu termín příštího odročeného veřejného zasedání byl oznámen alespoň jeden měsíc před jeho konáním (č. l. 5472). Na to reagoval předseda senátu vrchního soudu JUDr. Jaroslav Zbožínek sdělením, že termín veřejného zasedání byl stanoven v souladu s §233 odst. 2 tr. ř., žádosti o jeho odročení nevyhovuje a bude o ní rozhodnuto senátem v rámci nařízeného veřejného zasedání dne 24. 11. 2015 (č. l. 5474, 5475).
68. Dne 24. 11. 2015 bylo veřejné zasedání konáno za účasti obviněné Z. M. a obhájce obviněných JUDr. Jakuba Hajdučíka s tím, že v jeho rámci bylo vyhlášeno usnesení, že z důvodu řádné omluvy obviněného R. M. z účasti na tomto veřejném zasedání se podle §23 odst. 1 tr. ř. ze společného řízení proti němu vylučuje k samostatnému projednání pod sp. zn. 2 To 93/2015, a současně bylo nařízeno veřejné zasedání v této věci obviněného na 1. 12. 2015 (č. l. 5569, 5588 verte). Obviněný byl o veřejném zasedání nařízeném na 1. 12. 2015 vyrozuměn vzorem č. 7a tr. ř. Vyrozumění mu mělo být předáno krátkou cestou při hlavním líčení u Krajského soudu v Brně konaném ve dnech 24. – 27. 11 2015 ve věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 1 T 13/2015, které bylo důvodem omluvy v přezkoumávané věci, avšak pro nepřítomnost obviněného na něm ve dnech 25. – 27. 11. 2015 nebylo doručení realizovatelné. Proto mu bylo i toto vyrozumění posléze vrchním soudem zasláno prostřednictvím datové schránky a doručeno dne 25. 11. 2015 (č. l. 5609 až 5612).
69. Dne 30. 11. 2015 opět zaslal obviněný vrchnímu soudu žádost o stanovení jiného termínu veřejného zasedání, kterou odůvodnil svou pracovní neschopností, počínající od 27. 11. 2015, s tím, že si nepřeje, aby jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti, neboť svou účast na něm považuje za důležitou (č. l. 5615 až 5617). Dne 30. 11. 2015 požádal o odročení jednání nařízeného na 1. 12. 2015 též prostřednictvím Mgr. Radka Salajky, který tímto současně oznámil převzetí právního zastoupení obviněného v uvedené trestní věci a z důvodu krátké doby k přípravě na veřejné zasedání, jež bylo nařízeno na následující den, tj. 1. 12. 2015, požádal o jeho odročení tak, aby měl na přípravu alespoň 30 dnů. Doložil též plnou moc k zastupování (č. l. 5619, 5620). Na tuto žádost reagoval přípisem z téhož dne, tj. 30. 11. 2015, původní obhájce Mgr. Jakub Hajdučík tak, že se omluvil z veřejného zasedání nařízeného na 1. 12. 2015, neboť jeho mandát zvolením nového obhájce zanikl (č. l. 5623 až 5625).
70. Předseda senátu odvolacího soudu k této žádosti dne 30. 11. 2015 obviněnému sdělil, že důvodem pro odročení veřejného zasedání dne 1. 12. 2015 by mohla být pouze před jeho začátkem řádně doručená omluva doložená lékařskou zprávou, z níž by vyplynulo, z jakých zdravotních důvodů a proč není obviněný schopen osobní účasti na něm. V opačném případě žádosti nebude vyhověno (č. l. 5628). Obhájci Mgr. Radku Salajkovi předseda senátu přípisem téhož dne sdělil, že jeho žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhovuje, a to z důvodů rozvedených v usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96 (č. l. 5629). Obhájci Mgr. Jakubu Hajdučíkovi zaslal přípis, podle něhož jeho omluvu z účasti na veřejném zasedání v souladu s §37 odst. 2 tr. ř. nepřijímá, neboť je povinen obhajobu obviněného vykonávat až do doby, než ji osobně převezme nově zvolený obhájce, a proto na jeho účasti trvá (č. l. 5630). Na to reagoval Mgr. Jakub Hajdučík přípisem z 30. 11. 2015, v němž uvedl, že obviněný podle §20 odst. 6 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, netrvá na splnění jeho povinnosti činit veškeré neodkladné úkony po dobu 15 dnů ode dne zániku smlouvy o poskytování právních služeb, a proto se opětovně omlouvá z účasti na veřejném zasedání (č. l. 5631), k čemuž přiložil záznam z jednání dne 30. 11. 2015 mezi obviněným a oběma dotčenými obhájci (č. l. 5632). Rovněž obhájce Mgr. Radek Salajka zaslal písemnou žádost o odročení jednání a poskytnutí přiměřené doby k přípravě na ně s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1537/07 (č. l. 5634). Na č. l. 5636 je založená lékařská zpráva ze dne 27. 11. 2015 a 1. 12. 2015, jež byla dne 1. 12. 2015 v 8.21 hod. doručena do datové schránky Vrchního soudu v Olomouci, z níž se podává, že obviněný trpí bolestmi břicha a průjmem.
71. Dne 1. 12. 2015 předseda Vrchního soudu v Olomouci po zahájení veřejného zasedání převzal od Mgr. Radka Salajky originál plné moci a konstatoval, že se nedostavil obviněný a obhájce Mgr. Jakub Hajdučík, ačkoli oba byli řádně a včas vyrozuměni o jeho konání (č. l. 5670). Poté přečetl omluvu obviněného i obsah lékařské zprávy zaslané ráno před konáním jednání soudu, z níž však podle soudu nevyplývají konkrétní důvody znemožňující obviněnému účast na veřejném zasedání. Nato přečetl korespondenci vedenou předchozího dne mezi soudem a obhájci obviněného (č. l. 5641). Posléze bylo vyhlášeno usnesení, že podle §263 odst. 4 tr. ř. bude veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného (č. l. 5641 verte). Předseda senátu současně v reakci na vyjádření nesouhlasu s tímto postupem ze strany obhájce Mgr. Radka Salajky zvolený postup stručně vysvětlil důvody, které jej k němu vedly. Zároveň uvedl, že vzhledem k tomu, že do okamžiku konání veřejného zasedání neobdržel písemné vypovězení plné moci původnímu obhájci Mgr. Jakubu Hajdučíkovi, má za to, že obviněný je zastoupen současně dvěma obhájci (č. l. 5642). V rámci tohoto veřejného zasedání bylo vyhlášeno dovoláním napadené usnesení (č. l. 5650 až 5662).
72. Odvolací soud na stranách 9 až 15 svého usnesení velmi podrobně rozebral nastalou situaci, včetně všech výše uvedených skutečností, a vysvětlil své postoje a postupy, jejichž výsledkem bylo nevyhovění žádostem obviněného i jeho obhájce Mgr. Radka Salajky o odročení veřejného zasedání ze dne 1. 12. 2015.
73. Nejvyšší soud z podnětu námitek obviněného uplatněných v dovolání posuzoval, zda tímto postupem soudu druhého stupně nedošlo k porušení základních práv obviněného ve smyslu výše citovaných ustanovení trestního řádu upravujících přítomnost osob při veřejném zasedání, případně též práva na obhajobu, byť výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jenž k nápravě této vady řízení slouží, neuplatnil. S ohledem na popsaný průběh řízení a výhrady, jež obviněný uplatnil, dovolání v této části neshledal opodstatněným. Odvolací soud pečlivě zjišťoval podstatné okolnosti proto, aby mohl učinit objektivní rozhodnutí. Nebylo porušeno ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť obviněný nebyl ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, ale byl na svobodě, což je situace, kdy zákon na soud neklade povinnost vyžadovat souhlas obviněného s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Takovou povinnost nelze dovodit ani z ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a – nestanoví-li zákon něco jiného – není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. (viz shora bod 65.).
74. V projednávané věci, jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud obviněného vyrozuměl o konání veřejného zasedání vzorem 7a tr. ř., podle jehož textu byl obviněný mimo jiné poučen, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti, avšak že je pro něj důležité, aby se k němu dostavil, a chce-li, aby při veřejném zasedání byly provedeny důkazy, má tuto skutečnost oznámit soudu ještě před veřejným zasedáním a v případě svědků uvést jejich přesnou adresu i to, k čemu mají být slyšeni. Jak Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, obviněný se v přezkoumávané věci tímto poučením neřídil, neboť pokud pro něj bylo důležité, aby mohl při veřejném zasedání uplatnit své požadavky, měl svou účast u něj zajistit. K jeho zdravotnímu stavu lze uvést, že mu dovoloval dostavit se ve stejné době i přes pracovní neschopnost, na jednání se svými obhájci za účelem převzetí obhajoby „na poslední chvíli“. V žádosti o odročení veřejného zasedání neuvedl žádné požadavky na další důkazní požadavky. I přes tyto skutečnosti odvolací soud až do doby zahájení veřejného zasedání jeho faktický zdravotní stav zjišťoval [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 33/2007- T 972)].
75. Odvolací soud nepochybil, jestliže shledal, že obviněný konkrétní důvody, proč mu jeho zdravotní stav nedovoloval dostavit se k veřejnému zasedání, neuvedl, když nedoložil lékařskou zprávu, z níž by vyplývalo, že není objektivně schopen účasti na soudním jednání. Pracovní neschopnost, která byla o 4 dny dříve vystavena, není sama o sobě skutečností, která by bez dalšího odročení veřejného zasedání opodstatňovala. Odvolací soud tak při absenci konkrétního poznatku na základě vlastního šetření v průběhu veřejného zasedání právo obviněného na obhajobu respektoval, neměl však podklady proto, aby učinil závěr, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004, ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 32/2007, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1211/2011, ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 527/2016, a další). To se mu ani přes úsilí jdoucí nad rámec jeho povinností nepodařilo.
76. Nejvyšší soud, který v postupu odvolacího soudu neshledal pochybení, jen pro úplnost nad rámec uvedeného doplňuje, že odvolací soud správně shledal, že obviněný povinnost řádně a dostatečně důvod své nepřítomnosti doložit nesplnil, a naopak v přístupu obviněného shledal obstrukční chování, jež dovozoval ze všech souvislostí, které rozvedl na stranách 9 až 15 svého usnesení [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123), uveřejněný pod č. 293/1996 Sb.]. Přitom je třeba zdůraznit, že ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v článku 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc, které je upraveno v článku 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08 (N 106/53 SbNU 331)].
77. Rovněž Nejvyšší soud dodává, že v posuzované věci předseda senátu odvolacího soudu zcela důvodně shledal, že obviněný, který se mohl dostavit 30. 11. 2015 do Prahy na jednání se svými dvěma obhájci, zřejmě netrpěl takovými útrapami, které popisoval. Důvodně proto obviněnému neuvěřil a jeho výše popsaný postup korespondoval se všemi rozhodnými kritérii. Významné je i to, že odvolací soud při veřejném zasedání neprováděl žádné nové důkazy, což se způsobem, jímž obviněného vyrozumíval, rovněž korespondovalo (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 33 pod č. T 972, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 23 pod č. T 517).
78. Při takto zjištěných skutečnostech neobstojí ani výhrada obviněného, že chtěl ve veřejném zasedání uplatňovat svou obhajobu, avšak nemohl tak pro svou neúčast a soudem způsobenou nepřipravenost nově zvoleného obhájce Mgr. Radka Salajky učinit, protože obviněný prostřednictvím svého obhájce neuvedl žádné jiné okolnosti než ty, které byly zmíněny v písemném odvolání. Postup odvolacího soudu z uvedených důvodů postrádá jakékoliv prvky překvapivého postoje či postupu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427), a přiměřeně srov. např. nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213)].
79. Nejedná se v této věci ani o porušení zásady kontradiktornosti řízení, neboť obviněný měl možnost opakovaně se úkonů trestního řízení osobně zúčastnit a při mnoha hlavních líčeních před soudem prvního stupně i v rámci opravných prostředků adresovaných soudu druhého stupně své připomínky a návrhy realizovat, což mu bylo v široké míře umožněno a čehož také využil, neboť byl přítomen drtivé většině hlavních líčení v posuzované věci. Námitce vznesené obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proti postupu odvolacího soudu proto ze všech uvedených důvodů nelze přiznat opodstatnění.
IX. K porušení zásady ne bis in idem
80. Porušení zásady ne bis in idem obviněný namítal prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť vytýkal, že soudy proti němu vedené trestní řízení nezastavily, přestože v daňovém řízení bylo uloženo penále, což považoval za okolnost podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. vycházející z článku 4 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a z rozhodnutí ESLP ve věci Dev proti Švédsku a na něj navazující rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 2010/2014. Obviněný neakceptoval závěr soudů obou stupňů o tom, že daňové penále bylo uloženo společnosti MOVITA, zatímco trestní řízení je vedeno proti němu jako fyzické osobě, protože za podstatné považoval, že jde o totožné jednání spáchané ve stejném časovém období.
81. K těmto výhradám Nejvyšší soud uvádí, že podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se lze dovoláním domáhat nápravy, pokud bylo vedeno trestní stíhání, které podle zákona nebylo přípustné, jen tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Za takový důvod obviněný v přezkoumávané věci označil §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., který v době, kdy podával dovolání, spočíval v tom, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána [zákonem č. 55/2017 Sb. účinným od 18. 3. 2017 došlo ke změně trestního řádu, podle níž je tento důvod nadále vymezen v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ]. Uvedený dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti, která je založena na vyjmenovaných důvodech, a soudy i přes jejich existenci namísto zastavení trestního stíhání vydaly jiné rozhodnutí.
82. Ve vztahu k okolnostem vyplývajícím z ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je třeba uvést, že podle judikatury Nejvyššího soudu je takovou skutečností, kterou stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, zásada ne bis in idem – zákaz dvojí souzení a potrestání za týž čin, neboť ta vyplývá z článku 4 Protokolu č. 7 Úmluvy a 10 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky, která brání trestnímu stíhání a odsouzení fyzické nebo právnické osoby, proti níž dřívější řízení o správním deliktu o tomtéž skutku trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu.
83. Obviněný v dovolání nepřípustnost trestního stíhání vedeného proti němu spatřoval v tom, že o tomtéž skutku již v rámci daňového řízení rozhodl správní orgán, který společnosti MOVITA, jejíž byl obviněný jednatelem, uložil penále. Své výhrady pro to, že nemůže být trestně stíhán, odvozoval z rozsudku ESLP ze dne 27. 11. 2014 ve věci Lucky Dev proti Švédsku (stížnost č. 7356/10) a na něj navazujícího usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, v němž Nejvyšší správní soud se zřetelem na závěry, jež vyslovil ESLP v uvedeném rozhodnutí, vyslovil názor, že „penále podle §37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010, a §251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, má povahu trestu; je na ně třeba aplikovat článek 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a články 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“.
84. Nejvyšší soud tyto výhrady obviněného nepovažuje za důvodné zejména proto, že obviněný jako fyzická osoba nebyl subjektem, jemuž bylo penále v daňovém řízení uloženo. Z obsahu připojeného spisu bylo zjištěno, že finanční úřad daňovou kontrolu a sankce z ní plynoucí konal a uložil daňovému subjektu, společnosti MOVITA (č. l. 187 až 247). Výsledkem této kontroly bylo vydání dodatečných platebních (daňových) výměrů ze dne 1. 9. 2011, jimiž byla společnosti MOVITA doměřena daň (ať již DPPO nebo DPH) a za zdaňovací období let 2007 až 2009 (u DPPO) a říjen až prosinec 2007, leden až prosinec 2008 a leden až prosinec 2009 (u DPH) a také za období let 2007 až 2009 (u silniční daně) rovněž uložena povinnost podle §37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb. uhradit penále ve výši 20% z částky dodatečně doměřené daně.
85. Není tedy pochyb o tom, že uvedená sankce byla uložena společnosti MOVITA a nikoli obviněnému, a proto nemohlo jít o dvojí postih obviněného, jak soudy správně ve svých rozhodnutích uvedly. Povinnost podle §37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb. uhradit penále ve výši 20% z částky dodatečně doměřené daně byla uložena společnosti MOVITA, které byla doměřena daň, neboť v rámci daňové kontroly bylo úřadem zjištěno, že skutečná daň neodpovídá dani, kterou tento daňový subjekt, společnost MOVITA uvedl v daňových přiznáních za příslušná zdaňovací období (č. l. 118 až 138 - DPPO, 140 až 186 - DPH). Z obsahu předmětných platebních výměrů se tedy podává, že poplatníkem DPH i DPPO byla společnost MOVITA, tzn. právnická osoba, které byla také danými platebními výměry uložena povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě a stanoveným způsobem rozdíl daně zjištěný finančním úřadem při daňové kontrole.
86. Pro úplnost je vhodné uvést, že daňové řízení, jak se z uvedených dokladů ve spise nacházejících podává, bylo vedeno proti jmenované právnické osobě – obchodní společnosti MOVITA, což také koresponduje s ustanovením §6 odst. 1, 2, 3 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož je daňovým subjektem poplatník, plátce daně a právní nástupce fyzické či právnické osoby, která je jako daňový subjekt vymezena zákonem. Poplatníkem se rozumí osoba, jejíž příjmy, majetek nebo úkony jsou přímo podrobeny dani. Plátcem daně se rozumí osoba, která pod vlastní majetkovou odpovědností odvádí správci daně daň vybranou od poplatníků nebo sraženou poplatníkům. Obviněný v této věci daňovým poplatníkem vůbec nebyl, neboť tím byla společnost, za kterou navenek jednal jako její jednatel, případně vystupoval jako osoba jednající za společnost na základě plné moci.
87. Těmito úvahami se řídily i oba soudy nižších stupňů (srov. zejména strany 22 až 23 usnesení odvolacího soudu). Nemohlo jít proto u obviněného o dvojí postih za totožný skutek a tedy porušení zásady ne bis in idem , neboť penále bylo ukládáno jako sankce spojená s doměřením daně související s kontrolními mechanismy správce daně tomuto jinému subjektu. Oproti tomu trestním stíháním a trestní sankcí byl postižen obviněný jako jednatel obchodní společnosti, který jednal se záměrem neoprávněného snížení daňové povinnosti u daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období v letech 2007 až 2009. Není proto u těchto dvou odlišných subjektů dána ani totožnost obviněného jako fyzické osoby a společnosti MOVITA jako právnické osoby. Tato rozdílnost subjektů (na jedné straně fyzická osoba a na druhé straně právnická osoba) vylučuje možnost uplatnění okolností stanovených v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., protože zásadu ne bis in idem lze aplikovat jen v případě, že se u obou řízení (trestního i správního) jedná o tutéž osobu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014, rovněž usnesení ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016).
88. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů shledal, že obviněný uvedenými výhradami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nenaplnil, neboť v trestní věci proti němu vedené nenastaly okolnosti zákonem stanovené v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
89. Pokud obviněný prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu namítal též nesprávný postup v návaznosti na ustanovení o účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku, je třeba konstatovat, že tyto výhrady mají povahu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, a jsou proto podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v souvislosti s nímž se níže vypořádal.
X. K námitkám podřazeným pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
90. Dovolatel spatřoval naplněným rovněž důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to proto, že je v rozsudku nepřezkoumatelná výše způsobené škody, nebyly splněny podmínky pro pokračování v trestném činu, nešlo o spolupachatelství, nejednal ve vztahu k žalovanému trestnému činu úmyslně a splnil podmínky účinné lítosti. Namítal rovněž procesní nedostatky, pokud nebylo opakováno po zrušení věci odvolacím soudem celé hlavní líčení, a rozsudky soudů prvního i druhého stupně považoval za neúplné a nedůkladné, neboť se soudy nevypořádaly se všemi jeho námitkami.
91. Nejprve je třeba uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
92. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
a) K námitkám mimo důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
93. Obviněný mnoho ze svých výhrad soustředil proti okolnostem, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, protože brojil proti procesnímu postupu soudů obou stupňů a v zásadě vytýkal nedostatky v provedeném dokazování, když namítal neúplnost dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, zásadu presumpce neviny, nepravdivost provedených důkazů, vadné závěry odborného vyjádření, nesprávný způsob prokázání výše škody, chyby ve fakturách, nerespektování zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a tím nedodržení principu in dubio pro reo , nebo pokud tvrdil, že nešlo o fiktivní obchody, ač soudy prokázaly zcela jiné skutečnosti, anebo jestliže uváděl, že soudy nesprávně vycházely ze závěrů daňového řízení, a v té souvislosti poukazoval na rozdíly mezi ním a trestním řízením. Rovněž pod uvedený dovolací důvod nespadají výhrady proti nesprávnému vedení trestního řízení, za nějž obviněný považoval skutečnost, že nebylo opakováno trestní řízení, anebo že se soudy nedůkladně vypořádaly s jeho námitkami v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích. Vzhledem k tomu, že tyto výhrady, jak již bylo výše naznačeno, nedopadají pro jejich procesní povahu na žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., a tudíž ani na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, pod který je obviněný v zásadě podřadil, lze jen připomenout, že Nejvyšší soud, který není obecně oprávněn je přezkoumávat, byl povinen zjistit, zda soudy v těchto směrech dostály svým povinnostem z hlediska spravedlivého procesu, a proto k nim jen z tohoto ohledu podle obsahu spisového materiálu, v něm zachycených protokolů o probíhajících hlavních líčeních nebo veřejných zasedáních, jakož i z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí zjistil, že k takovým porušením, k nimž dochází jen výjimečně v případě zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, v posuzované věci nedošlo. O zmíněný extrémní nesoulad by se totiž jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Žádnou takovou vadu však Nejvyšší soud nezjistil, a to z těchto důvodů:
94. Obviněný v dovolání poukazoval na vady v řízení výhradami, že soudy neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, že nevyhověly jím učiněným návrhům na doplnění dokazování (což vytýkal zejména s odkazem na nedostatky při stanovení výše způsobené škody), nebo se domáhal existence tzv. opomenutých důkazů, což je jeden z důvodů porušení pravidel spravedlivého procesu, a proto Nejvyšší soud jen ve stručnosti k nedůvodnosti takových tvrzení, pro něž v obsahu spisového materiálu nenalezl žádný podklad, zmiňuje, že v projednávané věci se nejednalo o důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, nebo o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, ani nešlo o důkazy, jimiž by se soud nezabýval postupem podle §5 odst. 6. tr. ř. Nebylo též zjištěno, že by se soudy nezabývaly obhajobou navrženými konkrétními důkazy nebo by jejich provedení bylo soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuto či zcela opomenuto [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Naopak Nejvyšší soud zjistil, že v přezkoumávané věci se o opomenuté důkazy nejedná, protože byly dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodnily a vysvětlily v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. zejména strany 33 rozsudku soudu prvního stupně a 20 až 24 usnesení odvolacího soudu). Soud se např. vypořádal s požadavky obhajoby na doplnění dokazování, když vysvětlil, proč nemohl vyslechnout a nevyslechl svědka J. Š. či neopakoval výslechy svědků L. H., M. Š. a O. H. (viz strany 28 a 29, 32 a 33 rozsudku soudu prvního stupně a strany 21 až 22 usnesení soudu odvolacího), a proto ani v tomto případě nemůže jít o tzv. opomenutý důkaz. Je třeba zdůraznit, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)], jak je tomu i v nyní posuzované věci.
95. Nejvyšší soud shledal, že se soudy obou stupňů vypořádaly se všemi podstatnými výhradami obviněného, resp. obviněných, a reagovaly na ně jak v průběhu hlavního líčení, tak i během odvolacího řízení, o čemž svědčí např. to, že odvolací soud jednak uložil soudu prvního stupně odstranit nedostatky protokolace, vůči níž byly obviněnými vznášeny výhrady, anebo uložil doplnit soudu prvního stupně dokazování po prvním zrušujícím rozhodnutí o odborné vyjádření k výši skutečně způsobené škody tak, aby tato nevzbuzovala pochybnosti (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 2 To 100/2014). Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že dostály všem svým procesním povinnostem a věnovaly potřebnou pozornost důkazům, které byly v dané věci provedeny (viz strany 9 až 33 rozsudku soudu prvního stupně, strany 33 až 41 rozsudku soudu prvního stupně).
96. Nebyly zjištěny nedostatky ve způsobu vedení výslechu svědka L. G. (jak již bylo naznačeno shora v bodě 35.), jemuž byl ustanoven tlumočník z ruského jazyka, ač jde o Gruzince, neboť v tomto směru byla dodržena pravidla plynoucí z ustanovení §28 tr. ř. Z uvedeného je zřejmé, že trestní řád připouští možnost, že může být tlumočník i z jiného jazyka, než je jazyk státu, z něhož osoba, která český jazyk neovládá, pochází. Rozhodné je, aby tlumočník a tato osoba předmětný jazyk, do něhož je tlumočeno, ovládali, což mohou zásadně posoudit jen tyto osoby. Jak plyne z obsahu spisu a v něm obsažené protokolace (č. l. 4881 verte až 4883, 5317 verte až 5320), svědek L. G. vůči překladateli u hlavního líčení žádné výhrady nevznášel, přestože šlo o tlumočníka z ruského jazyka. Současně je třeba mít na zřeteli, že podle obsahu předmětného protokolu svědek hovořil v ruském jazyce mimo jiné též na žádost obhajoby.
97. Pokud obviněný v dovolání uváděl výhrady proti skutkovému závěru soudů, že faktury, které byly soudem označeny za „fiktivní“, protože obchody, které na nich byly fakturovány, nikdy neproběhly, jde o námitku, která je založena na tvrzení nemajícím podklad v provedeném dokazování. Naopak je třeba poukázat na výsledky provedeného dokazování, podle nichž soud prvního stupně prokázal, že uvedené faktury, které jako doklady v daňovém řízení doložili, nebyly podloženy uskutečněnými plněními, neboť zboží a služby v nich uvedené nebyly dodány či provedeny. Zboží a služby tvrzení dodavatelé neprovozovali či neobchodovali, případně toto zboží nedodávali společnosti MOVITA buď vůbec, anebo v jiných než tvrzených objemech. Závěry o fiktivnosti faktur soudy opíraly vedle řady listinných důkazů (daňových přiznání, zpráv o daňové kontrole, dodatečných platebních výměrech, odborné vyjádření finančního úřadu, smluv s obchodními partnery, atd.) i o výpovědi svědků zejména z řad statutárních a obchodních zástupců společností uvedených na fiktivních fakturách a osob vedoucích těmto společnostem účetnictví (např. D. L., O. S., P. S., V. M., T. Č., M. H., L. G., Z. P., M. T., a dalších), jakož i zaměstnanců společnosti MOVITA (Z. G., L. G., J. G., a dalších), jejích účetních (např. J. R., J. B., B. F., Ing. J. F., aj.) a pracovníků Finančního úřadu ve Zlíně (Ing. M. B. a Ing. E. H. či R. K.) k otázkám průběhu daňové kontroly a při ní učiněným zjištěním i ke způsobu výpočtu škody, kterou obvinění svým jednáním českému státu na daních způsobili. Je třeba zdůraznit, že řada těchto svědků byla soudem volána k výslechu na základě návrhu obhajoby, což soud prvního stupně u každého z nich také v odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl.
98. Ze všech těchto důkazů plyne, že nelze přisvědčit tvrzením dovolatele jednak o selektivním a jednostranném přístupu soudů k provádění důkazů ani o tom, že by soudy odmítal provést důkazy navržené obhajobou. Naopak mnoho z těchto svědků bylo vyslechnuto právě na návrh obhajoby. Pokud se nepodařilo slyšet jednoho ze svědků navrhovaných obhajobou, ačkoli mnoho dalších slyšeno bylo, nelze v postupech soudů spatřovat jakoukoli účelovou snahu o znevýhodnění obviněných.
99. V této souvislosti je vhodné reagovat též na výhrady obviněného proti tomu, že soudy použily pro své závěry i výsledky daňové kontroly. Stejně tak měly soudy na paměti a respektovaly, že výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění (zkrácení) dospěl v daňovém řízení správce daně (příslušný finanční úřad), nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., resp. §240 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001, uveřejněné pod č. 20/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právě proto soud prvního stupně tuto otázku posuzoval jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., neboť žádný soud není vázán ani pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného finančního orgánu o výši zkrácené daně, ale je povinen se jím zabývat a vypořádat se i s celým spisovým materiálem finančního orgánu postupem uvedeným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud rozhodnutí, sdělení či vyjádření finančních orgánů nebo jiných státních orgánů řeší otázky odborného rázu, přihlédnou k nim orgány činné v trestním řízení jako k odborným vyjádřením. V jakém rozsahu byla činem pachatele zkrácena daň, je u trestného činu podle §240 tr. zákoníku otázkou viny, a proto soud rozhodující v trestním řízení tuto otázku posuzuje samostatně podle §9 odst. 1 tr. ř. i v případě, že o ní bylo již příslušným orgánem v daňovém řízení pravomocně rozhodnuto. Rozhodnutí tohoto finančního orgánu bere soud do úvahy a hodnotí je stejně jako každý jiný důkaz v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. [přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1959, sp. zn. 1 Tz 341/58 (uveřejněné pod č. 27/1959 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 9. 1978, sp. zn. 4 Tz 62/78 (uveřejněné pod č. 27/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
100. Těmito pravidly se soudy obou stupňů řídily, neboť rozhodnutí finančního orgánu braly do úvahy a hodnotily je stejně jako každý jiný důkaz v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř.
101. Soudy se nezpronevěřily zásadě, že výsledky daňového řízení v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění nelze bez dalšího zcela přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obviněného za úmyslný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Orgány činné v trestním řízení nejsou vázány vyjádřením správce daně o výši zkrácení (nedoplatku) určité daně či případným pravomocným rozhodnutím správce daně o doměření daňového nedoplatku, ale mají povinnost podle §2 odst. 5 tr. ř. samy na podkladě důkazů opatřených v daňovém řízení a doplněných v trestním řízení zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí, a důkazy hodnotit způsobem uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř. a v rámci tohoto postupu se vypořádat se závěry, k nimž případně dospěl v otázce zkrácení či nedoplatku daně příslušný správce daně, a s podklady, které k jeho rozhodnutí vedly. Ačkoli existují zřejmé rozdíly mezi daňovým a trestním řízením, nelze v trestním řízení ignorovat výsledky daňového řízení nebo je nahrazovat důkazně nepodloženými úvahami orgánů činných v trestním řízení (srov., obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 5 Tz 165/98).
102. I těmto pravidlům soudy dostály, protože posuzovaly výsledky, které vyplynuly z provedené daňové kontroly jako každý jiný důkaz a zkoumaly její objektivnost ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Své závěry opřely i o další ve věci provedené dokazování, s jehož výsledky závěry daňové kontroly konfrontovaly. Proto např. kromě jiných důkazů vycházely i z odborného vyjádření zpracovaného R. K. (č. l. 5307 až 5313), jenž pro konkretizaci svých závěrů byl i v hlavním líčení osobně slyšen. V tomto směru nelze přisvědčit obviněnému, že zpracovatel předmětného odborného vyjádření na základě žádosti či pokynu soudu pouze sečetl jednotlivé částky uvedené v obžalobě, čímž dospěl k nesprávné výši způsobené škody, ale naopak je zcela zřejmé, že vycházel z výsledků daňové kontroly v návaznosti na skutečnosti již na jisto postavené a bezpečně prokázané výsledky dokazování provedeného v trestním řízení a reagoval na ně ve svých závěrech. Právě se zřetelem na tyto skutečnosti a závěry plynoucí z odborného vyjádření R. K. soud prvního stupně výrok o vině v tomto směru oproti svému prvnímu rozsudku upravil a s využitím zásady in dubio pro reo z popisu skutku vypustil některé dílčí útoky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, což našlo svůj odraz i ve výši celkové škody, která byla uvedeným trestným činem obviněnou, resp. obviněnými způsobena. Pokud pak soud prvního stupně na straně 32 svého rozsudku uvedl, že R. K. „toliko vyčíslil případnou daň“, neměl tím na mysli, že jednotlivé částky pouze sečetl, ale, jak sám také vysvětlil, že se nevyjadřoval k dalším otázkám týkajícím se zákonnosti či protiprávnosti postupu společnosti MOVITA, případně obviněných v rámci daňového řízení.
103. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu svědčí o tom, že soudy okolnosti významné nejen pro zjišťování výše způsobeného daňového úniku, ale i vztahující se k dalším ve věci důležitým závěrům zkoumaly, prověřovaly a posuzovaly postupy stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Současně je třeba zdůraznit, že dovolací námitka obviněného zpochybňující způsob vyčíslení výše škody, nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1100/2014, aj.).
104. Soud prvního stupně přitom neopomenul reagovat ani na výhrady proti postupu podle §219 odst. 3 tr. ř., k nimž rovněž logicky i s odkazem na judikaturu a komentáře k trestnímu řádu vysvětlil, proč v dané věci nepovažoval opakování celého hlavního líčení za nutné, a to zejména při zdůraznění nikoli dostatečně dlouhé doby která uplynula od posledního hlavního líčení, jak citované zákonné ustanovení předpokládá. Podle §219 odst. 3 tr. ř. je kromě jiného delší doba, která uplynula od odročení hlavního líčení, důvodem pro to, že předseda senátu přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. O takovou situaci však v přezkoumávané věci nešlo, protože z obsahu spisu bylo zjištěno, že soud prvního stupně svůj první rozsudek ve věci vyhlásil dne 4. 9. 2014 pod sp. zn. 61 T 20/2013 (č. l. 5162). Tento rozsudek byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 2 To 99/2014 (č. l. 5258), tedy za 5 měsíců. První hlavní líčení konané po zrušení a vrácení věci odvolacím soudem se konalo dne 30. 4. 2015, tj. a 2 měsíce, věcně rozhodnuto pak bylo rozsudkem ze dne 28. 7. 2015 (č. l. 5401), což je za 3 měsíce.
105. V daném případě tedy neuplynula delší doba, jak má na mysli §219 odst. 3 tr. ř., za niž se obecně považuje doba mnoha měsíců, při níž vymizely u účastníků z paměti výsledky prováděného dokazování. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo, neboť jednotlivé úkony soudu prvního i druhého stupně na sebe přiměřeně a plynule navazovaly, když doba mezi vyhlášením prvního a druhého odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně činila necelých jedenáct měsíců, tudíž méně než jeden rok. Nelze ani pominout, že v mezidobí obvinění podávali odvolání proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně, v nichž na průběh a výsledky předchozího hlavního líčení a jednotlivé úkony v jeho rámci soudem prováděné reagovali, která posléze vedla k tomu, že odvolací soud tento rozsudek zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Od rozhodnutí odvolacího soudu o odvoláních obviněných do konání prvního hlavního líčení po zrušení a vrácení věci pak uplynula doba pouhých pěti měsíců. Dobu kratší jednoho roku, během níž navíc neustále probíhaly úkony ve věci podněcované zejména podáními obviněných, rozhodně nelze považovat za natolik dlouhou, aby odůvodňovala postup podle §219 odst. 3 tr. ř. Soud prvního stupně tudíž v postupu podle §219 odst. 3 tr. ř. nepochybil.
106. Vady nelze spatřovat ani ve způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s výhradami obviněného, když sám k jeho návrhu doplnil dokazování o znalecký posudek Mgr. Ing. Dagmar Christophové. Není vadou, že po seznámení s jeho obsahem nepovažoval osobní slyšení jeho zpracovatelky za nutné a potřebné a pro objasnění věci přínosné. Soudy vycházely i ze znaleckého posudku Ing. Jiřího Stanislava Kalivody k ceně tzv. vírníků a své závěry mimo jiné o výši zkrácené daně nebo vylákané výhody v potřebné míře rovněž vysvětlily (viz stranu 17 usnesení odvolacího soudu).
107. Nejvyšší soud shledal, že postup obou soudů nevykazuje obviněným namítané vady zakládající porušení práva na spravedlivý proces, přičemž Nejvyšší soud též zmiňuje, že zejména soud prvního stupně hodnotil všechny obviněnými namítané vady v průběhu trestního řízení, vypořádal se s nimi na podkladě výsledků provedeného dokazování a objasňoval je důkazními prostředky, které vzal za podklad svého rozhodnutí. Nejen že je řádně provedl, ale také důsledně vyhodnotil, a toto hodnocení rozvedl v příslušných pasážích napadeného rozhodnutí, jak již bylo zmíněno výše. Nejvyšší soud shledal, že přezkoumávaná rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014). Způsob hodnocení jednotlivých důkazů soudy v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125, resp. §134 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi obviněných nebo dalších svědků, či vyplynula z dalších provedených, zejména listinných důkazů. Soudy se řádně vypořádaly jak s námitkami, tak důkazními návrhy obviněné, a přihlížely i ke konkrétním zvláštnostem tohoto případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Dokazování bylo vedeno v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř., přestože soudy vycházely z důkazů nepřímých s tím, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti, a proto, pokud soudy v odůvodnění rozhodnutí opřely své závěry o skutkovém stavu na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, nelze a priori tento postup považovat za méně přesvědčivý, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
108. Ze všech uvedených důvodů, jež Nejvyšší soud rozvedl, lze jen podotknout, že v posuzovaném případě nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo v rozsahu, v jakém se jí obviněný dovolával, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby či mírnější právní kvalifikaci zjištěného a popsaného jednání. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/29 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci dodržely (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Tam, kde soudy důvody pro aplikaci zásady in dubio pro reo shledaly, ji v maximální možné míře použily (srov. zejména stranu 41 třetí odstavec rozsudku soudu prvního stupně).
109. Soudy obou stupňů hodnotily nejen obhajobu obviněného, ale i všechny ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu mohl Nejvyšší soud dále posuzovat správnost právních závěrů, proti nimž obviněný rovněž v dovolání brojil.
b) K požadavku na použití ustanovení o účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku
110. Obviněný vznesl hmotněprávní požadavek rovněž na aplikaci účinné lítosti. Obdobnou námitkou obviněného se zabýval již soud druhého stupně, který na stranách 21 až 22 svého usnesení uvedl, že z obviněným předložených listinných důkazů vyplývá, že jím namítaná účinná lítost byla z jeho strany vůči správci daně uplatněna v závěru roku 2014 (v listopadu), ačkoli k podání obžaloby v této trestní věci došlo již 15. 10. 2013, k zahájení trestního stíhání dokonce již dne 7. 12. 2012 (č. l. 1). Na základě této skutečnosti odvolací soud dospěl k závěru, že obviněným projevená účinná lítost byla pouze účelová, učiněná v návaznosti na již zahájené trestní stíhání a pod jeho tlakem, a proto nemohly být jeho argumenty v tomto směru vznesené akceptovány.
111. Nejvyšší soud k uvedenému správnému závěru soudů nižších stupňů uvádí, že ustanovení §33 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost za trestné činy zde taxativně vypočtené, mezi něž se řadí i zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§240 tr. zákoníku), zaniká, jestliže pachatel dobrovolně a) škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil, nebo b) učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému. Z povahy trestné činnosti by na posuzovanou věc mohly dopadat toliko okolnosti vymezené pod písm. a) citovaného ustanovení.
112. K tomu lze obecně uvést, že škodlivým následkem se rozumí skutečná změna na zákonem chráněném zájmu (vztahu, hodnotě) způsobená dokonaným trestným činem, tedy jen jeho porušení, a nikoli pouhé ohrožení. U trestných činů, jejichž zákonným znakem je hmotný předmět útoku, se škodlivý následek projevuje především jako změna tohoto předmětu, tj. jako účinek (např. ublížení na zdraví, zničení nebo poškození věci). Škodlivý následek zahrnuje i těžší následek a všechny další, i nezaviněné škody (újmy), které vyplynuly z jednání pachatele. Může spočívat i ve škodách (újmách) nehmotných, např. morálních, politických. Za zamezení škodlivého následku ve smyslu §33 písm. a) tr. zákoníku je nutno považovat zabránění jeho vzniku. Zamezení škodlivého následku je proto možné jen u ohrožovacích trestných činů a u trestných činů předčasně dokonaných, dokud nevznikla porucha. Odstraněním nebezpečí se tu odvrací možnost vzniku poruchy, jež hrozí chráněnému zájmu. Jestliže již vznikla porucha, přichází v úvahu jen napravení škodlivého následku.
113. Škodlivý následek lze zamezit zpravidla jen aktivní činností pachatele [srov. přiměřeně rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 1951, sp. zn. 3 Tk 75/51 (uveřejněné pod č. 24/1952 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či ze dne 21. 8. 1951, sp. zn. 2 Tk 137/51 (uveřejněné pod č. 40/1952 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Účastní-li se na trestném činu více osob, je třeba, aby pachatel, jemuž má prospívat účinná lítost, zamezil i ostatním zúčastněným osobám ve způsobení škodlivého následku. Napravení škodlivého následku předpokládá, že sice již vznikla porucha chráněného zájmu, ale pachatel odstranil způsobené změny na chráněném zájmu, a tím v podstatě obnovil stav, který byl před jeho činem (např. dodatečně přiznal a zaplatil daň zkrácenou trestným činem podle §240 odst. 1 tr. zákoníku). Napravení škodlivého následku vyžaduje vždy aktivní činnost pachatele [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 20. 7. 1979, sp. zn. 6 Tz 29/79 (uveřejněné pod č. 11/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Otázku, zda byl zamezen nebo napraven škodlivý následek, je třeba vždy posuzovat podle konkrétních okolností případu. Přitom je nutno zamezit nebo napravit všechny významnější újmy (škody), které mají povahu škodlivého následku. Nestačí zamezit nebo napravit jen některé z nich, byť byly nejzávažnější; následky na tzv. vedlejších objektech sem však nepatří. Úsilí vynaložené na odstranění škodlivých následků trestného činu však může být hodnoceno jako polehčující okolnost podle §41 písm. j) tr. zákoníku (v podrobnostech srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 444 až 446).
114. Podmínkou účinné lítosti ve všech případech (zamezení nebo napravení škodlivého následku, oznámení o trestném činu) je dobrovolné jednání pachatele. Pachatel jedná dobrovolně, jestliže splní podmínky účinné lítosti z vlastní vůle, u úmyslných trestných činů založené na vědomí možnosti uskutečnit trestnou činnost. Nezáleží zde na pohnutce pachatele, kterou může být i obava z odhalení trestného činu a z trestních následků. Dobrovolnost jednání pachatele ve smyslu §33 tr. zákoníku totiž není vyloučena jen proto, že pachatel jednal pod vlivem obecné obavy z možného trestního stíhání. Tato obava nijak nevylučuje dobrovolnost napravení škodlivého následku trestného činu. Vždy záleží na konkrétních okolnostech případu v tom směru, nakolik je trestní stíhání v době napravení škodlivého následku trestného činu reálné, s jakou mírou bezprostřednosti hrozí, v jakém rozsahu a komu jsou známé skutečnosti ukazující na to, že byl spáchán trestný čin, apod. Rozhodnutí pachatele však není dobrovolné, jestliže ho k němu vede vědomí (třeba i mylné), že jeho trestný čin je již prozrazen, nebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího či dokonce zahájeného trestního stíhání [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1964, sp. zn. 7 Tz 69/64 (publikovaný pod č. 2/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. O dobrovolnost rovněž nejde, vyčkává-li pachatel s odstraněním škodlivého následku na to, zda příslušný orgán odhalí jeho trestný čin (např. jestli finanční úřad zjistí nelegální daňový únik), resp. zda ho takový orgán oznámí orgánům činným v trestním řízení, jak se také stalo v posuzovaném případě.
115. Pachatel jedná dobrovolně pouze tehdy, jestliže podmínky účinné lítosti plní z vlastní vůle. Dobrovolnost zde vyjadřuje svobodné rozhodnutí pachatele a vyžaduje dobrovolné aktivní jednání, které svědčí o změně jeho vnitřního postoje k vzniklému následku [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1607/2005 (uveřejněné pod č. 7/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
116. Z dikce zákona je zjevné, že v případě trestného činu zkrácení daně nastává reálná hrozba trestního stíhání vždy v okamžiku jeho spáchání. Jakékoliv jednání pachatele je tedy možné považovat za jednání pod reálnou hrozbou trestní sankce. Podle judikatury Nejvyššího soudu by přesto mohla účinná lítost být akceptována, pokud by k ní došlo ještě před ukončením kontroly správce daně, a nikoliv až poté (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 289/2000, publikované pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr.)
117. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 272/2012 (publikovaného pod č. 29/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) splní-li pachatel dodatečně svou daňovou povinnost až na podkladě výsledků daňové kontroly, byť ještě před zahájením trestního stíhání, nejedná dobrovolně o své vlastní vůli, ale už pod hrozbou zcela bezprostředně hrozícího trestního stíhání. Již v době zahájení daňové kontroly jsou totiž činěny konkrétní úkony, které mají prokázat skutečnosti svědčící o případném zkrácení daně, a tedy v konečném důsledku o tom, že byl spáchán trestný čin [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 289/2000 (uveřejněné pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 15 Tdo 756/2006 (uveřejněné pod č. 45/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Účinná lítost je vázána mimo jiné na podmínku, že pachatel úplně napraví škodlivý následek, a její splnění co do rozsahu a obsahu škodlivého následku je nutno posuzovat „ex tunc“, tedy podle doby, kdy byl spáchán trestný čin, nikoliv „ex nunc“, tedy podle doby, kdy přichází v úvahu napravení škodlivého následku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016).
118. V přezkoumávané věci Nejvyšší soud spolu se soudy nižších stupňů podmínky účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku neshledal.
119. Obviněný dne 20. 11. 2014 na Finanční úřad pro Zlínský kraj podal návrh na splácení způsobené škody, a to splátkami ve výši minimálně 15 až 20 tisíc Kč měsíčně. V přípisu ze dne 8. 12. 2014 adresovaném témuž správci daně výslovně uvedl, že o výsledcích daňové kontroly ve společnosti MOVITA se dověděl v srpnu 2012, kdy mu bylo Policií České republiky zároveň sděleno, že finanční úřad podal trestní oznámení pro krácení daní. Obvinění bylo obviněnému sděleno až v prosinci 2012, a tudíž je zřejmé, že od okamžiku, kdy se – podle svých slov – poprvé dozvěděl o výsledcích daňové kontroly, tj. v srpnu 2012, do sdělení obvinění uplynuly další téměř 4 měsíce, během nichž mohl aktivně přistoupit k náhradě škodlivého následku způsobeného předchozím trestným činem, což však neučinil. Vyčkával na výsledky trestního vyšetřování a teprve poté, co na něj byla podána obžaloba, začal nastalou situaci řešit a kontaktoval správce daně se žádostí o povolení splátek na úhradu nedoplatků zkrácených daní, zjevně s cílem vyhnout se trestní odpovědnosti a následkům s ní spojeným. Současně je třeba mít na zřeteli, že obviněný, který byl spolu s obviněnou Z. M. jednatelem společnosti MOVITA do 2. 9. 2009, byl od tohoto data, kdy se jediným jednatelem společnosti stal L. G., vybaven plnou mocí k jednání za společnost MOVITA. Na základě ní se mohl seznámit již v průběhu daňové kontroly s jejím průběhem a s jejími závěry, když, jak sám opět výslovně uvedl, v jejím průběhu jedenkrát vypovídal jako svědek před finančním úřadem. Jediným přípisem, v němž obviněný žádá o možnost uhradit vzniklý dluh u správce daně, na který také jako na jediný odkazuje v přípisu ze dne 8. 12. 2014, je přípis ze dne 19. 11. 2014.
120. Z podání zaslaného Finančnímu úřadu pro Zlínský kraj je zjevné, že si obvinění byli vědomi rovněž možnosti, kterou jim poskytuje §164 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb. (daňový řád), a to platby od třetích osob, a tudíž lze mít za to, že této možnosti, pokud by svoji lítost mysleli vážně, a tudíž jako účinnou ve smyslu §33 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, mohli využít kdykoli dříve, neboť minimálně o tom, že ve společnosti MOVITA probíhá daňová kontrola, vztahující se k období, kdy byli jejími jednateli, věděli již koncem roku 2010 a nejpozději od tohoto okamžiku již mohli činit kroky k odstranění či napravení škodlivého následku (viz obálka s přílohami na č. l. 5639). I kdyby za této situace finanční úřad žádosti obviněného vyhověl a umožnil mu uhrazení plateb za společnost MOVITA, nemohlo by to nic změnit na skutečnosti a závěru, že obviněný všechny své kroky směřující k úhradě dluhu, a tím odstranění škodlivého následku nemínil vážně a upřímně, ale jednalo se pouze o jeho účelovou snahu vyhnout se následkům trestního stíhání a odsouzení pro trestný čin, když však současně ani do pravomocného skončení trestního stíhání škodlivý následek neodčinil.
121. Pokud by obviněný mínil svou účinnou lítost zcela vážně, nebránilo mu nic v tom, aby za situace, kdy nebyl účastníkem daňového řízení, příslušnou částku složil např. do advokátní úschovy, na účet policie či soudu. K žádnému takovému konkrétnímu kroku však obviněný po celou dobu, po niž bylo řízení vedeno, nepřistoupil. Jeho kroky byly vždy jen ryze formálními úkony.
122. U obviněného R. M. proto nebyly naplněny podmínky ustanovení o účinné lítosti podle §33 písm. a) tr. zákoníku, neboť nejen před zahájením trestního stíhání, ale ani později v jeho průběhu způsobenou škodu nenahradil, když jednorázově zaslal na účet příslušného finančního úřadu pouze 50.000 Kč, a tudíž v posuzované věci nelze ustanovení o účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku použít.
c) K výhradám proti pokračování v trestném činu
123. Obviněný rovněž v souladu s citovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl námitku proti posouzení popsaného jednání jako jednoho pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože se domáhal toho, že v tomto případě nejsou splněny podmínky pokračování. Jak však soudy obou stupňů usoudily a jak bylo žalováno i v obžalobě (č. l. 4749), soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že v posuzované věci jde o pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku, „protože jednotlivé dílčí útoky byly vedeny jednotným záměrem a naplňují skutkovou podstatu stejného trestného činu. Dílčí útoky jsou spojeny stejným, případně podobným způsobem provedení a je zde i blízká souvislost časová a shodný předmět útoku“ (viz strana 41 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně jako správné s poukazem na průběh činu a skutkové závěry rozvedené na straně 40 rozsudku soudu prvního stupně (viz stranu 24 usnesení odvolacího soudu).
124. Nejvyšší soud, který se se závěry soudů obou stupňů ztotožnil, jen nad rámec jejich jinak správných úvah považuje za vhodné zmínit, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) se dopustí pachatel, který zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, a spáchá tento čin ve velkém rozsahu.
125. Pokračováním v trestném činu se z hmotněprávního hlediska podle §116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. U pokračování v trestném činu není mnohost útoků znakem skutkové podstaty, ale je formou provedení konkrétního trestného činu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1154/2006 (uveřejněné pod č. 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Každý dílčí útok musí mít všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 7 Tz 215/99 (uveřejněné pod č. 3/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
126. Pro pokračování platí, že každý z dílčích útoků musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu, a to popř. i různé alternativy téhož ustanovení (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1960, sp. zn. 4 To 214/60 (uveřejněné pod č. 35/1961 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95 (uveřejněné pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 24. 4. 1978, sp. zn. 3 To 11/78 (uveřejněné pod č. 51/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. Ndt 72/88 (uveřejněné pod č. 22/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Může se jednat dílem o skutkovou podstatu základní a dílem kvalifikovanou. Podle okolností může jít zčásti o trestný čin dokonaný a zčásti o nedokonaný, např. ve stadiu pokusu. Škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají, což má zásadní význam u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku. Všechny dílčí akty pokračování totiž tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek. Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu (od stejnorodého vícečinného souběhu), je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1971, sp. zn. 2 Tzf 3/71 (uveřejněné pod č. 3/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jednotný záměr je třeba v trestním řízení dokazovat a je ho možno vyvodit např. ze stejnorodého způsobu jednání, když pachatel odcizuje stále stejné předměty, z objektivních souvislostí, jako je doba a místo spáchání jednotlivých dílčích útoků apod. Vždy je však třeba hodnotit všechny zjištěné okolnosti komplexně [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 1967, sp. zn. 11 Tz 12/67 (uveřejněné pod č. 46/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Stejnorodost způsobu provedení trestného činu je třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 1976, sp. zn. 3 To 5/76 (uveřejněné pod č. 29/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
127. U pokračujícího trestného činu podle §240 tr. zákoníku je významná časová souvislost, pro niž v obecné rovině u pokračování platí, že ji nelze sice přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů. Při posuzování podmínek pokračování v trestném činu z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95 (uveřejněné pod č. 15/1996-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Konkrétně k tomuto trestnému činu je však ve vztahu k časové souvislosti třeba zdůraznit, že za dílčí útok pokračujícího deliktu je třeba považovat jednotlivé zdaňovací období, za podmínky, že mezi nimi není delší časové období, které by přerušilo časovou souvislost pokračování. Proto platí, že i když u daně z příjmů fyzických osob zákon stanoví roční zdaňovací období, tato skutečnost sama o sobě neznamená, že je vyloučeno naplnění zákonného znaku pokračování v trestném činu spočívajícího v „blízké souvislosti časové“ ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. (nyní §116 tr. zákoníku), pokud pachatel tuto daň zkrátí ve dvou či více po sobě následujících zdaňovacích obdobích [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 640/2004 (uveřejněném pod č. 29/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Při posuzování této podmínky pokračování v trestném činu není rozhodující jen samotný okamžik dokonání činu (tj. vlastní zkrácení daně za příslušné zdaňovací období), ale je třeba vzít v úvahu i počátek a průběh celého přípravného jednání pachatele k tomu směřujícího (např. časový odstup mezi vyhotovením jednotlivých fingovaných faktur sloužících ke snížení základu daně, jejich zanesení do účetní evidence apod.). Podle uvedeného právního názoru se u zkrácení daně z příjmů fyzických osob, u níž je stanoveno roční zdaňovací období, i u daně z přidané hodnoty, u které je stanoveno obecně jako zdaňovací období kalendářní čtvrtletí nebo kalendářní měsíc, může jednat o pokračující delikt tehdy, jestliže je tato daň zkrácena v několika zdaňovacích obdobích, neboť za dílčí útok je možné považovat každé jednotlivé zdaňovací období, jestliže byly splněny všechny podmínky stanovené §116 tr. zákoníku [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1154/2006 (uveřejněné pod č. 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 561/2010 (uveřejněné pod č. 43/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
128. S ohledem na uvedené je vhodné zdůraznit, že pro řešení zkoumané otázky je rozhodující jednání v trestněprávním smyslu. Pojem jednání je zřejmě nejdůležitější pojem trestního práva, neboť je s ním spojována trestnost, jako právní účinek především s jednáním pachatele. Z hlediska trestního práva hmotného není významné jednání v celém jeho rozsahu, ale pouze jednání, které je trestněprávně relevantní z hlediska trestního práva hmotného, tedy jednání, které směřuje ke spáchání trestného činu. Proto je jednání ve smyslu trestního práva základní složkou objektivní stránky trestného činu. Ve smyslu trestního práva jde o projev vůle pachatele ve vnějším světě jako vědomé činnosti člověka zaměřené na dosažení určitého cíle, záměru představované jednak vůlí, jež je vnitřní (psychickou) složkou jednání, a jejím projevem (srov. NOVOTNÝ, O. a kol. Trestní právo hmotné – I . Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 160 až 161) . Z takto chápaného významu jednání směřujícího ke konkrétnímu následku v posuzované věci plyne, že u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku je takovým právně relevantním jednáním, které směřuje ke zkrácení daně, souvislé chování poplatníka v průběhu celého zdaňovacího období. Následek představovaný vůlí poplatníka daň zkrátit se promítne v daňovém přiznání, jež se podává za celé zdaňovací období. Z tohoto důvodu celé zdaňovací období tvoří jediný dílčí akt pokračování v trestném činu a jednotlivý případ nesplněné daňové povinnosti [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 (uveřejněné pod č. 6/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], v jehož rámci jednotlivý případ nesplněné daňové povinnosti je jen součástí takové souvislé činnosti [obdobně bylo judikováno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 640/2004 (uveřejněném pod č. 29/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
129. Ze všech těchto důvodů vzhledem k tomu, jak byl skutek v této věci zjištěn a popsán, není pochyb o tom, že byly, jak správně soudy obou stupňů rozhodly, naplněny všechny podmínky stanovené §116 tr. zákoníku, neboť obviněný uvedený čin páchal několik po sobě a na sebe bezprostředně navazujících zdaňovacích období (v případě DPPO kalendářní roky 2008 až 2009 a u DPH jednotlivé kalendářní měsíce počínaje srpnem 2008 až do prosince 2009). Byla tak naplněna blízká časová souvislost, a to i v souladu s výše citovanou judikaturou. Je přitom zřejmá i souvislost v předmětu útoku, jímž byla v posuzované věci daň, resp. daňová povinnost, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že v některých případech šlo o DPPO a v jiných o DPH, neboť obviněný svým jednáním směřoval proti zákonné povinnosti přiznat a odvést daň, k čemuž využil i obdobného způsobu provedení spočívajícího ve zkreslování a záměrném uvádění nepravdivých daňových tvrzení za pomoci účelového vytváření fiktivních faktur jako daňových podkladů. Tímto jednáním přitom naplňoval po celou dobu a soustavně jedinou skutkovou podstatu jednoho trestného činu podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kdy vyčíslený daňový únik podle závěru soudů činil v celkovém, obviněnému přičitatelném součtu 8.270.987 Kč, což představuje škodu velkého rozsahu, neboť přesáhl částku 5.000.000 Kč (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku), a jde proto o naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty i v její kvalifikované podobě.
d) Ke spolupachatelství
130. Obviněný v dovolání zpochybnil rovněž správnost závěrů soudů o tom, že se popsaného jednání dopustil ve spolupachatelství s obviněnou Z. M., což je právní závěr, který vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a plyne z popisu skutku, v němž je jednání obviněné Z. M. v období od 1. 1. 2007 do 2. 9. 2009 uvedené jako spáchané jí samotnou (bod I.), kdežto v době od 2. 9. 2009 formou spolupachatelství s obviněným Ing. R. M. (bod II.). K tomu tento soud vysvětlil, že obvinění v tuto dobu vedli společnost a na základě jejich společných rozhodnutí byla vypracována daňová přiznání, oba rovněž ekonomicky řídili společnost, a proto vzal soud za prokázané, že trestné činnosti od září 2008 se oba obvinění dopustili po vzájemné dohodě, a tudíž za podmínek §23 tr. zákoníku (viz stranu 40 a 41 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud tento závěr pouze lakonicky potvrdil jako správný (viz stranu 24 jeho usnesení).
131. Soudy obou stupňů v činu obviněných shledaly pro část období, v němž byla trestná činnost páchána společně, podmínky spolupachatelství proto, že jednali za společnost MOVITA nejprve jako jednatelé, a poté od 2. 9. 2009 na základě jim udělených plných mocí. Tento závěr je v souladu s hledisky §23 tr. zákoníku, o něž jde tehdy, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982 č. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K naplnění pojmu spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím, není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
132. Soudy dodržely a respektovaly nejen uvedená pravidla, ale i hlediska pro odpovědnost spolupachatele (§23 tr. zákoníku) za okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť všechny důležité okolnosti posuzovaly u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění ve smyslu §17 tr. zákoníku. Braly do úvahy, že sama okolnost, že úmyslný útok na zájem chráněný trestním zákonem byl spáchán ve spolupachatelství, neodůvodňuje ještě závěr, že oba spolupachatelé odpovídají i za těžší následek, popř. za jinou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1969, sp. zn. 5 Tz 90/69 (uveřejněné pod č. 20/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Vycházely z toho, že spolupachateli se těžší následek způsobený úmyslně druhým spolupachatelem (§23 tr. zákoníku) přičítá i tehdy, jestliže jej sám zavinil jen z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku], ledaže by zákon vyžadoval zavinění úmyslné [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1971, sp. zn. 1 To 7/71 (uveřejněné pod č. 49/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 16. 7. 1971, sp. zn. 1 To 78/71 (uveřejněné pod č.71/1971-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 20. 8. 1981, sp. zn. 1 To 78/81 (uveřejněném pod č. 5/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
133. Lze jen ve stručnosti shrnout, že oba obvinění ve vymezeném období jednali sice každý zdánlivě samostatně na základě plné moci, avšak poté, co oba působili ve společnosti MOVITA jako jednatelé (obviněná Z. M. od 24. 4. 2002, z toho z posuzovaného období od 1. 1. 2007 do 2. 9. 2009, a obviněný R. M. od 22. 9. 2008 do 2. 9. 2009), a to dokonce po dobu téměř jednoho roku současně. Počátek zastupování společnosti MOVITA na základě plné moci je u obou rovněž datován stejným dnem 2. 9. 2009, z čehož je zřejmé, že oba jednali ve vzájemné shodě a vedeni společným záměrem, bez ohledu na to, jak konkrétně byli na společných postupech předem domluveni. Je třeba zdůraznit, že trestným jednáním v této věci bylo podvodné předstírání neexistujících obchodních transakcí doložených fakturami, které nebyly založeny na skutečných obchodech, ale šlo o záměrné dodání lživých podkladů vedoucí k nesplnění daňové povinnosti uložené daňovými zákony. Taková činnost byla konána obviněnými za podmínek společného jednání, protože výchozím impulsem koordinace vzájemných činností bylo, aby v daňovém přiznání byly uváděny doklady, které neměly v realitě žádný skutečný podklad, což směřovalo k vyměření nižších daní, než by odpovídalo jeho skutečně existující daňové povinnosti [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004 (uveřejněný pod č. 22/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
134. Výhrady obviněného, že nejednal ve spolupachatelství s obviněnou Z. M., byly v rozporu jak s výsledky provedeného dokazování, tak i s právními závěry, které k této otázce soudy učinily.
e) K subjektivní stránce
135. Pokud obviněný v dovolání rovněž tvrdil, že se soudy dostatečně nezabývaly zaviněním k trestnému činu, který je mu kladen za vinu, a že nebylo prokázáno, že by jednal úmyslně, ani v této námitce se s ním Nejvyšší soud neztotožnil, protože soudy nižších stupňů se i subjektivní stránce v potřebné míře věnovaly.
136. Nejvyšší soud tuto námitku obviněného shledal dílem uplatněnou mimo jakýkoli dovolací důvod, pokud ji vystavěl na zpochybňování správnosti a úplnosti skutkových zjištění, dílem za neopodstatněnou s tím, že pro přímý úmysl svědčí především samotná povaha faktur, na jejichž základě byly jednotlivé daně zkráceny, v rozporu se skutečností uplatněny nadměrné odpočty apod., neboť bylo prokázáno, že tyto faktury byly fiktivní, a tudíž smyšlené, bez reálného podkladu. Pro jeho trestní odpovědnost nebylo rozhodující, zda osobně vyhotovil či podepsal fiktivní daňové doklady nebo daňová přiznání, nebo zda je nechal vyhotovit účetní, daňovým poradcem, druhým z jednatelů či jinou osobou. V daných skutkových okolnostech je totiž zcela zřejmé, že obviněný byl tou osobou, která sjednávala obchodní smlouvy a věděla o všech skutečnostech rozhodných pro správné vyměření DPPO i DPH. Za této situace nelze dospět k jinému závěru nežli o úmyslném jednání obviněného ve vztahu ke všem mu za vinu kladeným dílčím útokům pokračujícího trestného činu podle §240 odst. 1 i odst. 3 tr. zákoníku
137. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je vhodné zmínit, že soudy logicky konstatovaly, že provedené důkazy ve vzájemných souvislostech, včetně listinných důkazů, umožňují učinit závěr o fiktivnosti účetních dokladů, což bylo vědomým a chtěným záměrem obviněného, který jednal v úmyslu zkrátit daňovou povinnost ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože v souvislosti s podnikáním společnosti MOVITA věděl, že do účetnictví společnosti jsou zařazovány účetní doklady, které neodpovídají skutečnosti, jsou v nich uváděny obchodní transakce, které nebyly uskutečněny, o čemž oba obvinění sami rozhodli, a to právě za tím účelem, aby snížili daňovou povinnost společnosti MOVITA a vylákali neoprávněnou výhodu (viz strany 40, 41 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 24 usnesení odvolacího soudu).
138. Nejvyšší soud přezkoumávající k námitce obviněného napadená rozhodnutí neshledal vady v tom, jaký závěr soudy o zavinění učinily, ani v argumentech, o něž jej opřely. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. (srov. ŠÁMAL, P. Trestní zákoník II. Zvláštní část (§140 – 421), 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2432).
139. Stojí za to připomenout, že soudy obou stupňů, jak plyne z argumentace rozvedené v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, vyjádřily úvahy směřující k závěru o zavinění obviněného, z nichž plyne jeho vnitřní vztah k následku jejího jednání. Na subjektivní stránku neusuzovaly přímo, neboť ji není možné pozorovat, ale ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z chování obviněných a dalších výsledků dokazování, z nichž logicky vyplynul [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Přitom je třeba zdůraznit i to, že závěr o úmyslu obviněného soudy učinily zejména z objektivních skutečností po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jeho jednání [srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08 (N 144/50 SbNU 269)].
140. Je třeba zdůraznit, že zkrácení daně je jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti [srov. přiměřeně r ozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004 (uveřejněné pod č. 22/2005/I Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], a tudíž není pochyb o tom, že i když obviněný nebyl tím, kdo jednal s finančními úřady, neúčastnil se jednání s nimi, ani osobně nepodával přiznání k dani, byl v souladu se zásadami §23 tr. zákoníku osobou, která o všem věděla, což je rovněž skutečnost, která se podává nejen z výpovědi obviněných, ale i z dalších ve věci zajištěných podkladů a opatřených důkazů. Ze všech uvedených důvodů dovolatel věděl o všech postupech a nepravdivých tvrzeních, které byly ohledně DPH a DPPO správci daně předkládány. Pro jeho určení jako spolupachatele tohoto trestného činu není tedy důležité, v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně vystupoval, ale že jeho jednání jednoznačně směřovalo ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012).
141. Uváží-li se z rozvedených hledisek postupy a závěry soudů obou stupňů vztahující se k subjektivní stránce u obviněného, je namístě shrnout, že popis skutkových zjištění vzešlých z provedeného dokazování se i u subjektivní stránky u dovolatele opírá o jednotlivé důkazy, které soudy provedly a zhodnotily, a na jejichž základě je závěr o přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dostatečně nejen objasněn, ale byl soudy i v potřebné míře (dané rozsahem této trestní věci) vyargumentován.
142. Nejvyšší soud považuje za nutné jen na doplnění jinak správných závěrů soudů nižších stupňů zdůraznit k subjektivní stránce vážící se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, že ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zásadně postačí zavinění z nedbalosti [§16 tr. zákoníku ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku]. Není přitom třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak konkrétního trestného činu, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Skutkové závěry v projednávané věci uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně přitom dávají s ohledem na charakter trestné činnosti a způsob jejího páchání dostatečný podklad pro závěr o naplnění subjektivní stránky i ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby obsaženým v odstavci 3 §240 tr. zákoníku.
XI. Závěr Nejvyššího soudu
143. Nejvyšší soud poté, co shora rozvedl své závěry ve vztahu k jednotlivým výhradám vzneseným obviněným, k dovolání jako celku shrnuje, že z přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy všechny zákonem stanovené a judikaturou konstatované zásady a pravidla i obecné podmínky braly do úvahy a respektovaly. Přitom posuzovaly i všechny rozhodné okolnosti mající význam pro závěr o vině obviněného. Nepochybily proto v závěru, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky zločinu podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Měly na zřeteli všechny rozhodné okolnosti a na podkladě dostatečně a řádně učiněných skutkových okolností, jež důkladně uvážily, došly k právním závěrům, které nevzbuzují pochybnosti.
144. Pouze pro úplnost je vhodné k obviněným zpochybňované trestní sazbě připomenout, že trestní sazba se odvíjí od použité právní kvalifikace podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, v níž je stanoven trest odnětí svobody v rozpětí od pěti do deseti let. Vzhledem k tomu, že obviněný byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a čtyř měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, byly též všechny zákonné podmínky a obecná hlediska pro ukládání trestů vymezené v §38 až 42 tr. zákoníku splněny, neboť obviněnému byl s přihlédnutím ke všem dalším okolnostem i k osobě pachatele (viz strana 41 až 43 rozsudku soudu prvního stupně) uložen trest ve spodní polovině, resp. spodní třetině zákonné trestní sazby, a tudíž nejde o trest nezákonný ani zjevně nepřiměřený.
145. Zcela mimo zásady stanovené v §12 odst. 2 tr. zákoníku stojí požadavky obviněného na jeho beztrestnost s poukazem na využití zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio , pro niž platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
146. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci došlo v důsledku jednání obviněného k následku předpokládanému v ustanovení §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jednal po delší dobu a jeho jednání vykazovalo vyšší stupeň promyšlenosti a rafinovanosti, a též proto, že výše způsobeného daňového úniku významně přesahuje zákonnou hranici velkého rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba v jeho trestném jednání, které má zásadně kriminální povahu, shledávat uvedený zločin. Společenská škodlivost jeho jednání je značná, a proto je trestní represe zcela namístě.
147. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Jelikož tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
148. Požadavek na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, jejž obviněný v dovolání i svými následnými podáními k Nejvyššímu soudu uplatnil, je vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení neakceptovatelný.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 4. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu