ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1493.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1493/2020-658
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České dominikánské provincie , identifikační číslo osoby: 004 08 379, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Husova 234/8, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4 – Podolí, Na Podkovce, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) M. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova 1754/3, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 520/2015, o dovoláních obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 14 Co 121/2019-574, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá .
II. Dovolání žalované 2) se odmítá .
III. Žalované jsou povinny zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení rovným dílem částku celkem 4 114 Kč k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu; v Litoměřicích ze dne 14. 5. 2019, č. j. 9 C 520/2015-508) potvrzen ve výroku pod bodem I, jímž bylo určeno, že Česká republika (žalovaná 1/) je vlastnicí pozemku parc. č. 69/2 v katastrálním území Velký Újezd u Litoměřic (výrok I písm. a/), změněn toliko v části výroku o nákladech řízení (výrok I, písm. b/) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy rozhodly o žalobě církevní právnické osoby na určení vlastnického práva státu, podané s odkazem na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací shodně uzavřely, že žalobkyně je oprávněnou osobou (§3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.), jejíž právnímu předchůdci byl v rozhodném období předmětný pozemek odňat bez náhrady postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě). Dispozice s předmětným pozemkem ve vlastnictví státu, jehož původním vlastníkem byla církev a jenž je – dle zjištění soudu – pozemkem zemědělským, byly vyloučeny ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012. Kupní smlouvu ze dne 18. 1. 2008, na jejímž základě měla pozemky nabýt do vlastnictví druhá žalovaná (oproti zaplacení kupní ceny v částce 5 000 Kč), shledaly soudy (pro rozpor se zákonem) neplatnou. Nenalezly ani okolnosti mimořádné povahy, jež by odůvodňovaly prolomení blokačního ustanovení a upřednostnění ochrany nabyvatele majetku (žalované 2/) před oprávněným zájmem církve (žalobkyně) na jeho restituci. Předmětný pozemek nemohla žalovaná 2) nabýt do vlastnictví ani vydržením (neuplynula-li před podáním žaloby zákonem stanovená desetiletá vydržecí doba).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadly dovoláním obě žalované.
První žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce pasivní legitimace ve sporu o určení vlastnického práva dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (zdali žalovanou musí být vždy pouze Česká republika), případně že jde – dle mínění této dovolatelky – o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou. Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu shledává první žalovaná i pro řešení otázky charakteru předmětné parcely, při níž odvolací soud vyšel z faktického stavu pozemku – způsobu jeho užívání, kdy takto učiněná zjištění dovolatelka považuje za rozporná s výsledky provedeného dokazování, dále namítajíc, že takto nesprávně určený znak materiální upřednostnil před znakem formálním. Za nesprávné a odporující judikatuře dovolatelka označuje i posouzení otázek, zdali lze prolomit blokaci majetku dle §29 zákona č. 229/1991 Sb., jestliže není vydání majetku oprávněné osobě možné (se zřetelem na ustanovení §7 a §8 zákona č. 428/2012 Sb.), a lze-li poskytnout ochranu vlastnického práva nabyvateli (jednajícímu v dobré víře), jsou-li dány mimořádné okolnosti případu.
Také druhá žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v odklonu napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, kdy odvolací soud – dle jejího mínění – nedostatečně zohlednil její dobrou víru při nabývání pozemku a další okolnosti mimořádné povahy, včetně způsobu nabytí předmětného pozemku, zahrnujícího i ujištění převádějícího, že je oprávněn s pozemkem disponovat; nesprávnost tohoto ujištění, jež později vyšla najevo, nelze klást k tíži dobrověrného nabyvatele (druhé žalované). Druhá žalovaná přitom poukazuje i na rozhodovací praxi řešící problematiku nabytí vlastnického práva od nevlastníka, zastávajíc názor, že žalobkyně se mohla ochrany svých práv domáhat již před účinností zákona č. 428/2012 Sb. podnětem ke státním zastupitelství, jež mohlo iniciovat nápravu tohoto stavu. Po podání dovolání druhá žalovaná učinila i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací; §10a o. s. ř.) – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) – dovolání první žalované i dovolání druhé žalované odmítl, neboť nejsou přípustná (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
K otázce pasivní legitimace ve sporu o určení vlastnického práva státu, iniciovaného žalobou oprávněné osoby dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a to i v situaci, kdy blokací stižený převod byl realizován likvidovaným státním podnikem, případně jinou státní organizací, lze odkázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2257/2020, ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2476/2020, a ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1568/2020 (kde první žalovaná uplatnila stejnou argumentaci za obdobných okolností), v nichž dovolací soud – i s odkazem na svou předchozí judikaturu ohledně sporu o určení vlastnického práva státu dle aplikovaného restitučního předpisu – vyložil a odůvodnil, že ačkoliv v řízení o žalobě oprávněné osoby podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. stát (tj. Česká republika) nemusí být vždy stranou žalovanou (nýbrž může vystupovat i na straně žalující), musí být – spolu se stávajícím katastrálním vlastníkem – účastníkem řízení. Ze znění §18 citovaného předpisu se nikterak nepodává, že by jím zákonodárce mínil bez dalšího rozšířit subjektivní meze závaznosti soudního rozhodnutí na Českou republiku i v případě, že v řízení není přítomna coby účastník (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1211/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4124/2018).
Odkazy první dovolatelky na rozhodovací praxi, dle níž státním podnikům svědčí pasivní věcná legitimace ohledně majetku ve vlastnictví státu, s nímž hospodaří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2679/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1895/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2913/2005), jsou nepřípadné, nejenom se zřetelem na to, že žalovanou označený státní podnik s předmětným pozemkem nehospodaří, a to již od roku 2008 (k fakticitě práva hospodaření srov. již výše odkazované usnesení ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1568/2020), nýbrž i pro specifičnost daného řízení (o žalobě oprávněné osobě na určení vlastnického práva státu dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) a její aspekty restituční (smysl a účel daného řízení).
Nepřípadný je pak i odkaz první dovolatelky na ta rozhodnutí, dle nichž pasivní věcnou legitimaci postrádá žalovaný, jenž není účastníkem hmotněprávního vztahu, o který v posuzované věci jde (v dané věci je věcná legitimace první žalované dána již zněním ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a skutečností, že se určuje její vlastnické právo – srov. výše citovanou rozhodovací praxi), na rozhodnutí týkající se dispozičních oprávnění správce konkursní podstaty (neobstojí-li argumentace první dovolatelky stran pasivní legitimace úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, s. p. v likvidaci) a také na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3217/2014, a ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016 (v nichž nebyly vysloveny závěry protivící se závěrům formulovaným v posuzované věci).
Přípustnost dovolání nezakládá ani ta argumentace první žalované, jež směřuje ke zpochybnění závěru odvolacího soudu o zemědělském charakteru předmětného pozemku, potažmo k tomu, že jeho převod byl dotčen blokací dle ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. Kritika těchto závěrů odvolacího soudu nese se především v rovině skutkové (namítá-li dovolatelka, že závěry odvolacího soudu o zemědělském obhospodařování pozemku nemají oporu v provedeném dokazování); oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy však dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). K výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není ani takové zpochybnění právního posouzení věci, jež vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vycházeje ze soudy učiněných skutkových zjištění se pak rozhodnutí odvolacího soudu neprotiví ani té rozhodovací praxi dovolacího soudu (a Ústavního soudu), dle níž ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. vskutku omezovalo nakládání s původním církevním majetkem toliko zemědělské povahy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod č. 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16), tedy že se vztahovalo na majetek spadající do věcné působnosti zákona č. 229/1991 Sb. Podle §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. se tento zákona vztahuje (i) na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, přičemž rozhodný je charakter pozemku ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 24 Cdo 2518/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 213/2006). Pro posouzení, zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu a vztahuje se na něj tudíž působnost zákona č. 229/1991 Sb. [§1 odst. 1 písm. a) cit. zák.] by pak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3357/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4077/2018) mohl být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu. Vycházel-li tedy odvolací soud ze skutkových zjištění, dle nichž měl předmětný pozemek k rozhodnému datu 24. 6. 1991 zemědělský charakter (původní pozemek byl evidován jako zahrada, byl vykoupen postupem, jenž se vztahoval na zemědělskou půdu a byl užíván k zemědělskému hospodaření – viz bod 50. odůvodnění), nelze jeho závěr označit za nepřiměřený.
Přípustnost dovolání nezakládá ani první žalovanou kladená otázka, „zdali lze prolomit blokaci majetku danou v §29 zákona č. 229/1991 Sb., jestliže vydání majetku oprávněné osobě možné není“ (k čemuž tato dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018). Závěr, že předmětný pozemek není způsobilý vydání, odvolací soud nečinní a na řešení takto položené otázky tedy napadené rozhodnutí nezávisí.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je přitom ustálena i v závěru, že ve sporu o určení vlastnického práva státu na podkladě žaloby oprávněné osoby dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zásadně nelze řešit další otázky, jež by byly významné až v eventuálně navazujícím řízení o vydání věci, ačkoliv výjimečně je možné prolomit blokační účinky ustanovení chránících někdejší církevní majetek, svědčí-li pro to mimořádné důvody, které převažují nad zájmem církví a náboženských společností na restituci jejich historického vlastnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1295/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1657/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1052/2020).
Podmínky pro výjimečné prolomení blokačního ustanovení z důvodu, že věc, která byla v rozporu s blokačním ustanovením převedena z vlastnictví státu, není způsobilá vydání oprávněné osobě a proti ochraně dobré víry nabyvatele tak nestojí hodnota v podobě zmírnění historických majetkových křivd vrácením odňatého majetku jeho původním vlastníkům, v posuzované věci naplněny nebyly; takový závěr totiž předpokládá, že jsou do řízení vnesena jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě (kromě první žalovanou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1657/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1295/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1052/2020). První žalovaná ovšem v dovolání toliko rekapituluje rozhodovací praxi týkající se funkční souvislosti ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., aniž by konkrétně formulovala důvody, pro které předmětný pozemek nebude moct být žalobkyni vydán a které odvolací soud při právním posouzení věci nezohlednil. Nadto, jak již dovolací soud uvedl v usneseních ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2257/2020, a ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1568/2020, je v řízení dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. předčasné zabývat se naplněním podmínek uvedených v ustanovení §7 zákona č. 428/2012 Sb., které jsou relevantní toliko v případě, kdy osobou povinnou je některý ze subjektů dle §4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb., není-li zřejmé, který subjekt bude s předmětným pozemkem hospodařit v okamžiku učinění výzvy oprávněnou osobou.
Obě dovolatelky dále namítají, že odůvodnění napadeného rozsudku postrádá řádné posouzení existence jiných mimořádných okolností případu (jež mohou se vztahovat kupř. k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, velikosti pozemku a jeho tvaru, dopadu pozbytí majetku do jeho poměrů či do poměrů členů jeho rodiny, nebo k možnosti dalšího podnikání v zemědělství, případně i k původnímu pozbytí majetku církví), na jejichž základě lze učinit závěr o prolomení blokačního ustanovení, a též posouzení poměru ekonomického přínosu založeného vydáním předmětného pozemku žalobkyni s újmou, jež by způsobilo druhé žalované (proporcionality).
Lze sice dovolatelkám přisvědčit, že výše uvedená hlediska mohou zakládat existenci mimořádných okolností odůvodňujících prolomení blokačního ustanovení (kromě dovolatelkami odkazovaných rozhodnutí – nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, a ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, a ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018, srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2650/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2247/2019), nicméně i zde je nezbytným předpokladem, že jsou relevantní skutečnosti účastníky v řízení tvrzeny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4560/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2284/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3991/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 673/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 763/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 22/2019).
Žalované během řízení existenci žádných zvláštních (resp. mimořádných) okolností, jež by v kontextu řešeného případu opodstatňovaly přehlédnutí porušení §29 zákona č. 229/1991 Sb. při převodu předmětného pozemku a upřednostnění práv druhé žalované před právy žalobkyně (oprávněné osoby) netvrdily, když akcentovaly především dobrou víru druhé žalované při nabytí předmětného pozemku (a to především poukazem na nabytí pozemku); dovolacím soudem byl však opakovaně vysloven závěr, že dobrá víra nabyvatele je sice nezbytnou podmínkou pro prolomení blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., leč sama k tomuto důsledku nepostačuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1961/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2284/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018).
Druhou žalovanou v průběhu řízení uplatňované skutečnosti (zaplacení kupní ceny, dobrá víra a zásada pacta sunt servanda) jsou okolnostmi pro řízení dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. typickými, nikoli mimořádnými a nelze tak odvolacímu soudu vytýkat jeho závěr, že ani druhá žalovaná netvrdila (a v průběhu řízení ani nevyšly najevo) žádné okolnosti mimořádné povahy, které by odůvodňovaly prolomení blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. Ani namítaná okolnost, že žalobkyně mohla svá práva hájit před účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. podáním podnětu státnímu zastupitelství (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, uveřejněný pod číslem 45/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 3165/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4349/2007) v zásadě nepředstavuje důvod k tomu, aby jí byla odepřena ochrana v tomto řízení. [Právě proto, že před 1. 1. 2013 církevní subjekty neměly k dispozici efektivní nástroj k ochraně historického církevního majetku před nelegálními dispozicemi s ním (viz shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, dle nějž nebyly nadány věcnou legitimací ve sporu o určení vlastnického práva k tomuto majetku státu), poskytl jim zákonodárce od 1. 1. 2013 možnost bránit se protiprávním dispozicím s původním majetkem církve pro porušení blokačních ustanovení – viz §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.].
Označuje-li zejména druhá žalovaná za mimořádnou okolnost případu (jež by dle jejího názoru také mohla odůvodnit prolomení blokačního ustanovení) způsob nabytí předmětného pozemku, namítajíc, že při koupi předmětného pozemku jednala v důvěře ve správnost postupu převodce (dle jejího názoru reprezentujícího stát) a nelze jí tak klást k tíži, postupoval-li v rozporu se zákonem, sluší se znovu odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (tak i Ústavního soudu; viz nálezy sp. zn. III. ÚS 1862/16, I. ÚS 349/17), dle níž sama dobrá víra (jak uvedeno výše), tak případně i účast „subjektů veřejnoprávní povahy“ na právním úkonu učiněném v rozporu se zákonem zásadně nemůže odvrátit následky plynoucí z jeho porušení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2235/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017). Rovněž princip důvěry jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem bez dalšího není mimořádnou skutečností odůvodňující prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015).
Okolnosti nyní posuzované věci také nejsou souměřitelné s těmi, za nichž byl vydán dovolatelkami odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, v němž (obdobně jako v nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17) šlo o kombinaci okolností vskutku mimořádné povahy (ve sporu tvrzených a zjištěných) ve spojení s dobrou vírou obou kontrahentů.
Nepřípadný je i odkaz druhé žalované na rozhodovací praxi, dle níž bylo i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné, aby v případě, kdy dobrověrný nabyvatel, jehož dobrá víra byla podložena zápisem do katastru nemovitostí, odvozoval své vlastnické právo od osoby, jež měla vlastnické právo nabýt na základě právního úkonu, který se později ukázal absolutně neplatným (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 28, nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15, nebo druhou dovolatelkou odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16; rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016). Jde totiž o případy, kdy smlouva mezi nabyvatelem a „nevlastníkem“ je neplatná toliko pro počáteční nemožnost plnění (v souladu se zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet ), přičemž tato neplatnost je způsobena neplatností předcházející smlouvy mezi původním vlastníkem a „nevlastníkem“. Uvedený případ se proto odlišuje od situace, v níž neplatnost převodní smlouvy nepramenila z předchozího právního úkonu, nýbrž jejím důvodem byl rozpor se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák. spočívající v porušení blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, v nichž sám Ústavní soud uzavírá, že závěry o nabytí vlastnického práva od „nevlastníka“ se neprosadí v případech, v nichž byl nabyvatel přímým účastníkem absolutně neplatného právního jednání učiněného v rozporu s blokačním ustanovením).
V uvedených souvislostech sluší se dodat, že právě rozhodovací praxe Ústavního soudu restituční nároky dlouhodobě pokládá za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, když opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činil bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009, či ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016).
Z uvedeného vyplývá, že co do řešení otázek vymezených dovoláními (k rozsahu přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.; z judikatury Ústavního soudu pak např. i nálezy ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. sp. zn. II. ÚS 1096/17, a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 4002/19) je rozhodnutí odvolacího soudu konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kdy nejsou dány ani důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
Vadami řízení – ať již skutečnými nebo domnělými – je pak Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení §237 o. s. ř. neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3451/2019, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3160/2018, či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
Je-li rozsudek odvolacího soudu eventuálně napadán i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, nezbývá než připomenout, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Odůvodněn je tím závěr o nepřípustnosti obou dovolání v jejich celém rozsahu, jež proto – jak výše uvedeno – Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 první o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání obou žalovaných byla odmítnuta a žalovanou v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady představuje odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 3 100 Kč (§7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů), spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátní tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 714 Kč.
O druhou žalovanou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§243 písm. b/ o. s. ř.) dovolací soud již dříve rozhodl samostatným usnesením (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 12. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu