ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2257.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2257/2020-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 00408026, zastoupeného JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, proti žalovaným 1) Coal Services a. s. , se sídlem v Mostě, V. Řezáče 315, identifikační číslo osoby: 28727932, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 33 C 79/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. července 2019, č. j. 84 Co 123/2019-203, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. ICLic. Ronalda Němce, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 28. 10. 2018, č. j. 33 C 79/2015-150, bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. č. 234/1 v katastrálním území Most I., vymezeného geometrickým plánem č. 1039-368/2017, úředně ověřeným dne 1. 2. 2018 (dále „předmětný pozemek“), který je součástí rozsudku, je Česká republika (výrok I.). Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 47.432,- Kč (výrok II.), dále žalované 1) byla uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Mostě soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč (výrok III.) a oběma žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice – Okresnímu soudu v Mostě náklady řízení ve výši 17.468,- Kč (výrok IV.).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání obou žalovaných rozsudkem ze dne 31. 7. 2019, č. j. 84 Co 123/2019-203, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil s tím, že fyzickou součástí rozsudku je geometrický plán č. 1039-368/2017, úředně ověřený dne 1. 2. 2018 [výrok I., bod a)] a ve výroku II. změnil tak, že výše nákladů, které jsou žalované povinny společně a nerozdílně nahradit žalobci, činí částku 35.090,- Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil [výrok I., bod b)]. Dále žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8.954,- Kč (výrok II.).
Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě na určení vlastnického práva státu podané žalobcem podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce je oprávněnou osobou dle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., neboť jeho právní předchůdce utrpěl v rozhodné době majetkovou újmu dle ustanovení §5 písm. a) tohoto zákona, a že pasivně legitimovaným subjektem [vedle žalované 1)] je stát, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jakožto organizační složka státu [§10 písm. b) a §11 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů], neboť s předmětným pozemkem žádná z organizačních složek státu ani žádný státní podnik nehospodaří [hospodaří s ním žalovaná 1)]. Shledaly, že předmětný pozemek měl ke dni jeho odnětí oprávněné osobě povahu pozemku zemědělského, jeho převod z majetku státu v době od 24. 6. 1991 do 1. 1. 2013 do vlastnictví třetí osoby [právní předchůdkyně žalované 1) a následně pak i další převody až na žalovanou 1)] byl tudíž v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon o půdě“), a byl tedy absolutně neplatný pro rozpor se zákonem dle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. V důsledku absolutní neplatnosti převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku do majetku právní předchůdkyně žalované 1) – na základě privatizačního projektu – proto zůstal jeho vlastníkem stát. Dále soudy nižších stupňů uvedly, že žalovaná 1), stejně jako její právní předchůdkyně, mohla a měla mít povědomí o tom, že na předmětný pozemek dopadá ustanovení §29 zákona o půdě. Žalovaná 1) a ani žádná její právní předchůdkyně proto nemohla nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením, neboť nebyla po dobu deseti let držitelkou takového práva v dobré víře. V řízení přitom nebyly zjištěny okolnosti, jež by byly způsobilé vést k prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona o půdě. Soudy nižších stupňů rovněž konstatovaly, že v řízení iniciovaném žalobou dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je relevantní pouze to, zda pozemek byl před účinností zákona č. 428/2012 Sb. převeden (přešel) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoli, a zásadně v něm nelze řešit další otázky, jež by byly rozhodující až v eventuálně navazujícím restitučním řízení, a proto se nezabývaly otázkou, zda jsou splněny podmínky pro vydání předmětného pozemku podle ustanovení §7 a §8 zákona č. 428/2012 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky dobré víry držitele, potažmo nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku žalovanou 1) vydržením; k tomu žalovaná 1) odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2573/2018 (označené usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http:/www.nsoud.cz). Domnívá se, že žalovaná 1) ani její právní předchůdkyně neměly zákonnou povinnost kontrolovat, zda lustrace pozemků v rámci procesu privatizace proběhla řádně, přičemž vlastnické právo právních předchůdkyň žalované 1) nebylo před uplynutím desetileté vydržecí doby jakkoli zpochybněno. Současně upozorňuje, že závěr o absenci dobré víry na straně žalované 1) odvolací soud ani řádně nezdůvodnil. Dále dovolání považuje za přípustné pro řešení otázky procesního práva, která již byla dovolacím soudem řešena, avšak podle názoru žalované 1) má být posouzena jinak (zda má soud již v řízení vedeném o určovací žalobě ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zkoumat podmínky pro budoucí naturální restituci, tj. zda vydání nárokovaného pozemku nebrání některá ze zákonných překážek). Žalovaná 1) je přitom přesvědčena, že v řízení předložila důkazy prokazující, že v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky dle ustanovení §7 a §8 zákona č. 428/2012 Sb. Podotýká, že odvolací soud zvolil „mechanický“ výklad ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jenž ve svém důsledku může způsobit vznik křivd nových. Bude-li totiž až v řízení o vydání předmětného pozemku zjištěno, že podmínky pro jeho vydání nejsou splněny, zůstane pozemek ve vlastnictví státu, čímž bude v podstatě nedůvodně zasaženo do ústavně zaručených práv žalované 1), aniž by došlo ke zlepšení právního postavení žalobce. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním rovněž žalovaná 2). Domnívá se, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2588/98, sp. zn. 25 Cdo 93/99 a 25 Cdo 1767/2001) při řešení otázky, „zda žalovanou musí být vždy pouze Česká republika v případě žalob podaných oprávněnou osobou podle §18 odst. 1 ZMV“ [popřípadě se dle názoru žalované 2) jedná o otázku, jež nebyla dovolacím soudem v úplnosti řešena]. Uvádí, že žalobce se může domoci určení vlastnického práva státu i tím, že pasivně legitimovaným (žalovaným) bude státní podnik nebo státní organizace, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2679/2010, sp. zn. 28 Cdo 1895/2004 a sp. zn. 22 Cdo 2913/2005. Dále se táže, zda musí být k rozhodnutí soudu nedílně jako jeho součást přiložen geometrický plán splňující požadavky ustanovení §7 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 256/2013 Sb.“), aby byl výrok rozhodnutí určitý a srozumitelný, přičemž má za to, že nastolená otázka nebyla dovolacím soudem v úplnosti řešena, popřípadě se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí rovněž s posouzením otázky charakteru předmětného pozemku, potažmo porušení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě, neboť dle mínění žalované 2) v řízení nebylo prokázáno faktické užívání předmětného pozemku k zemědělské výrobě ke dni odnětí vlastnického práva oprávněné osobě ani k rozhodnému datu 24. 6. 1991, nýbrž pouze jeho evidenční stav v tehdejších pozemkových evidencích, pročež se odvolací soud v napadeném rozsudku zpronevěřil ustálené judikatuře dovolacího soudu představované rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 1081/2009 a sp. zn. 28 Cdo 223/2014. Žalovaná 2) s poukazem na v dovolání specifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu zpochybnila též závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná 1) nemohla nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením, jelikož dle názoru žalované 2) nelze dovodit, že žalovaná 1) a její právní předchůdkyně (respektive osoby v postavení statutárního orgánu) měly pochybnosti o tom, že jsou vlastníky předmětného pozemku, a to na základě privatizace provedené podle zákona č. 92/1991 Sb. Za nesouladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (reprezentovanou rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 4000/2018) pak považuje názor odvolacího soudu, že v řízení o určení vlastnického práva státu podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně nezkoumají tzv. „nevydací“ důvody podle ustanovení §7 a §8 zákona č. 428/2012 Sb., vznesla-li žalovaná 1) v projednávané věci v daném směru námitky. Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba zamítá, popřípadě aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované 2) připomněl, že zákonodárce určil, že na určení vlastnického práva státu dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se žaluje právě žalovaná 2). K charakteru předmětného pozemku uvedl, že se v době odejmutí předmětného pozemku žalobci jednalo o prostor zemědělský; i pokud by se však na něj nevztahovalo ustanovení §29 zákona o půdě, pak na něj dopadá ustanovení §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon č. 92/1991 Sb.“). Dále podotkl, že žalovaná 1) musela vědět o možnostech blokace původního církevního majetku, přičemž ani případná chyba při lustraci pozemků v rámci procesu privatizace nemůže sanovat dobrou víru. Zdůraznil také, že nelze slučovat dvě nezávislá řízení, tedy řízení dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a řízení dle ustanovení §7 a §8 zákona č. 428/2012 Sb. Připustil, že ze strany soudů nižších stupňů došlo k procesnímu pochybení administrativního charakteru ve vztahu ke geometrickému plánu, nicméně odvolací soud toto pochybení, jež nemá vliv na srozumitelnost výroku rozhodnutí, napravil. Žalobce navrhl, aby dovolání žalované 2), stejně jako dovolání žalované 1), bylo zamítnuto.
Žalovaná 1) se ve vyjádření plně ztotožnila s dovoláním žalované 2).
Žalovaná 2) vyjádřila souhlas s dovoláním žalované 1).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. 7. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) oprávněnými osobami (účastníky řízení), za něž – v případě žalované 2) – jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a žalovaná 1) je zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou dovolání přípustná (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované 1), pokud jím byla k řešení předložena otázka posouzení dobré víry držitele a podmínek vydržení vlastnického práva k pozemku, ani dovolání žalované 2), jestliže jím byly předestřeny otázky pasivní věcné legitimace žalované 2), náležitostí soudního rozhodnutí a k němu připojeného geometrického plánu, posouzení, zda pozemek podléhá režimu zákona o půdě, jakož i posouzení dobré víry držitele a podmínek vydržení pozemku, není přípustné, neboť žalovanými nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
K žalovanou 2) kladené otázce, zda „žalovanou musí být vždy pouze Česká republika v případě žalob podaných oprávněnou osobou podle §18 odst. 1 ZMV“, dovolací soud připomíná svůj již dříve vyslovený právní názor, jenž zopakoval v rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1211/2018, a podle nějž naplnění účelu žaloby podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (jímž je odstranění překážky uplatnění restitučního nároku) vyžaduje, aby byl požadovaným výrokem vázán též stát, jehož vlastnické právo je určováno, a který tedy musí být v řízení o takové žalobě v řízení přítomen jako účastník (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014), přičemž dále vyslovil, že stát (tj. Česká republika) může v takové věci, jež má charakter občanskoprávního sporu, vystupovat jak na straně žalující, tak – nesouhlasí-li s podáním žaloby – na straně žalované; obě tyto procesní pozice postačují k založení vázanosti státu rozsudkem o dotčené žalobě.
Z uvedeného plyne závěr, že v řízení o žalobě oprávněné osoby podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nemusí být stát (tj. Česká republika) vždy stranou žalovanou. Pasivně věcně legitimován v tomto řízení je ovšem v každém případě stávající katastrální vlastník předmětné nemovité věci (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4124/2018), tj. v posuzované věci žalovaná 1).
Jinou otázkou ovšem je, která organizační složka státu za stát v řízení podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. před soudem vystupuje. V tomto ohledu je možno odkázat na ustanovení §21a odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že za stát před soudem vystupuje a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu (v poznámce 55a pod čarou je odkaz na zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech. Za stát pak vystupuje v řízení ta organizační složka, která je k tomu podle zákona příslušná, což je povinen soud zjistit a jednat s ní, a to dokonce bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce v žalobě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, uveřejněný pod č. 10/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Účastníkem řízení o žalobě oprávněné osoby podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. musí tedy být (jak je uvedeno shora) – kromě stávajícího katastrálního vlastníka předmětné nemovité věci – Česká republika, která je v soukromoprávních vztazích právnickou osobou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004), přičemž otázka, která organizační složka státu má za stát vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006 – ústavní stížnost proti němu podaná byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 1200/09, uveřejněným pod číslem 64/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a přístupným, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2742/2018 – ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 3611/18). Námitky žalované 2), že pasivně legitimovaným subjektem ve sporu o určení vlastnického práva státu podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. může být namísto České republiky státní podnik nebo státní organizace, jsou tak zcela liché.
Přisvědčit nelze též argumentaci žalované 2) o neurčitosti a nesrozumitelnosti výroku napadeného rozsudku. Určuje-li soud vlastnické právo k části pozemku, která není samostatně evidována v katastru nemovitostí, musí podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tuto část pozemku vždy zřetelně vymezit oddělovacím geometrickým plánem, na který ve výroku rozhodnutí odkáže a učiní jej přílohou soudního rozhodnutí (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, v této souvislosti odkazující již na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku, jenž je nezbytný i z toho důvodu, že soudní rozhodnutí má vést ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, odvolací soud dostál, pročež lze jeho rozhodnutí pokládat i v tomto aspektu za určité a srozumitelné.
Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani dovolatelkou zmiňované technické pochybení při přikládání geometrického plánu k napadenému rozsudku jakožto jeho součásti, v jehož důsledku nebylo možno v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí takovému návrhu vyhovět, neboť zákonem č. 256/2013 Sb. kladené požadavky na označení nemovitého majetku v listinách, které jsou katastrálnímu úřadu předloženy jako podklad pro navrhovaný zápis (vklad, záznam, poznámka) do katastru nemovitostí, nerozšiřují výčet esenciálních náležitostí právního jednání či rozhodnutí soudu, na jehož podkladě má dojít ke změně v zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, nýbrž stanoví speciální požadavky, které je nezbytné dodržet, aby katastrální úřad mohl navrhovanému vkladu podle takové (podkladové) listiny vyhovět, tj. rozhodnout o jeho povolení a učinit příslušný zápis do katastrálních operátů. Nezbytné je proto důsledné rozlišování občanskoprávního a katastrálního aspektu věci (k tomu přiměřeně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009).
Co se týče otázky, zda předmětný pozemek podléhá režimu zákona o půdě, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že působnost zákona č. 229/1991 Sb. se podle ustanovení §1 a §30 citovaného zákona vztahuje nejen na pozemky, jež jsou anebo v době přechodu na stát byly a nadále mají být zemědělsky obhospodařovány a v katastru nemovitostí jsou označeny druhem kultury uvedeným v ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník 1998, nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem C 2886, sešit 30, ročník 2004), ale i na takové pozemky, které vzdor aktuálnímu stavu byly užívány k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství alespoň v době přechodu na stát (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014 – obě rozhodnutí zmiňuje sama žalovaná 2) ve svém dovolání, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015) s tím, že za obhospodařování lze považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (udržení) do kategorie zemědělských pozemků (k tomu přiměřeně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24).
Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) předmětného pozemku v době jeho odnětí původnímu vlastníkovi je přitom věcí skutkových zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2842/2012). Skutková zjištění však předmětem přezkumu v dovolacím řízení být nemohou a jejich kritikou tudíž nelze založit ani přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto nelze přitakat výtkám žalované 2), že odvolací soud při hodnocení charakteru předmětného pozemku ke dni jeho odnětí státem vycházel pouze z formálního zařazení tohoto pozemku zaznamenaného v katastru nemovitostí (srovnej bod 7. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 42. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K námitce žalované 2) pak dovolací soud na okraj dodává, že nesprávnost právního posouzení předložené otázky nemůže způsobovat ani odkaz odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, na ustanovení §24 vládního nařízení č. 64/1930 Sb., jímž se částečně provádějí hlavy II., III. a IV. zákona o pozemkovém katastru a jeho vedení (katastrálního zákona), byl-li tento odkaz soudy nižších instancí učiněn za účelem zdůraznění, že předmětný pozemek byl i podle právních předpisů účinných v době jeho odnětí státem řazen mezi pozemky, jež lze hospodářsky obdělávat.
K otázce dobré víry (a tedy i oprávněnosti držby a možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti vydržením) je vhodné připomenout, že dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1401/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1449/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2227/2017). Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04).
Řešení otázky, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím řízení je lze přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k rozsahu přezkumu dovolacího soudu v tomto směru srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 408/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1766/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3201/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013). Takovým deficitem hodnotící úvaha odvolacího soudu zatížena není, je-li opřena o zjištění, že žalovaná 1), respektive její právní předchůdci, měla a mohla mít již v roce 1993 povědomost o tom, že předmětný pozemek představuje historický majetek církve vyloučený z převodu a privatizace. Soudy obou stupňů otázku dobré víry žalované 1) coby držitelky, že jí předmětný pozemek patří, posoudily ze všech relevantních hledisek, uzavíraje, že v projednávané věci jsou dány okolnosti, jež byly objektivně způsobilé vyvolat pochybnosti o tom, že jí předmětný pozemek po právu patří, a to především s ohledem na údaje v dostupných evidencích a listinách (zejména v Hospodářské smlouvě ze dne 1. 10. 1988), charakter a polohu nárokovaného pozemku, povahu stran, od nichž žalovaná 1) předmětný pozemek nabývala, jakož i na zjišťování stavu jednotlivých nemovitostí při přípravě privatizačního projektu specializovanými společnostmi.
Odvolací soud se nikterak nezpronevěřil závěrům vysloveným v dovolatelkami citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2573/2018, v němž dovolací soud sice připustil možnost vydržení vlastnického práva v případě nabytí držby na základě právního jednání neplatného pro porušení blokačního ustanovení, avšak zdůraznil, že posouzení dobré víry a oprávněnosti držby se odvíjí od skutkových okolností konkrétní věci.
Žalované 2) lze pak přisvědčit v tom, že dle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž srovnej např. i dovolatelkou odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3624/2017) se dobrá víra právnické osoby zásadně odvíjí od vědomosti jejího statutárního orgánu (a kdy v případě kolektivního statutárního orgánu je zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů). Z tohoto pravidla však rozhodovací praxe současně připouští četné výjimky, tam, kde by důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo by ke zjevným nespravedlnostem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017).
V této souvislosti je možno připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, dle nichž je na restituční nároky nutno pohlížet jako na nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, a kdy jiný výklad by jednotlivá blokační ustanovení, chránící restituenty, činil zcela bezcennými (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009, či ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016).
Zpochybňuje-li žalovaná 1) řádnost odůvodnění napadeného rozsudku stran absence dobré víry na její straně, lze podotknout alespoň tolik, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není řádně odůvodněné, respektive přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení, aby mohli náležitě použít v odvolání proti uvedenému rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky – podle obsahu odvolání – nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobná kritéria se uplatní při hodnocení přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, dále srovnej mimo jiné usnesení téhož soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2028/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3547/2017, a ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2671/2018). Nazíráno z této perspektivy nelze přehlédnout, že údajné pochybení odvolacího soudu při odůvodňování napadeného rozsudku nezabránilo oběma dovolatelkám v identifikaci nosných úvah, na nichž spočívá napadený rozsudek, a jejich rozporování.
Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani otázka předkládaná oběma žalovanými, a to zda má soud již v řízení vedeném o určovací žalobě ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zkoumat podmínky pro budoucí naturální restituci, tj. zda vydání nárokovaných pozemků nebrání některá ze zákonných překážek, přičemž v této otázce jsou dovolání žalovaných rovněž opodstatněná. Na rozdíl od mínění žalované 1) považuje dovolací soud vymezenou otázku již za vyřešenou, odvolací soud se v poměrech projednávané věci při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a není přitom žádného důvodu nastolenou otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Dovolací soud setrvává na názoru, že v řízení o určení vlastnického práva státu podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se primárně zkoumá, zda byla věc náležející do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností přede dnem nabytí účinnosti tohoto předpisu převedena na jinou osobu než stát v rozporu se zákonem, a že tedy v daném sporu zásadně nelze řešit další otázky, jež by byly významné až v eventuálně navazujícím řízení o vydání věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 280/2018). Současně se však v rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu zdůrazňuje, že blokační účinky ustanovení chránících někdejší církevní majetek je výjimečně možné prolomit, svědčí-li pro to mimořádné důvody, které převažují nad zájmem církví a náboženských společností na restituci jejich historického vlastnictví (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2284/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, bod 31, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, bod 16).
I když právě zmíněný judikatorní závěr se pojí s poměřováním zájmu oprávněných osob na restituci jejich historického majetku a zájmu dobrověrného nabyvatele takového majetku, pro nějž navíc svědčí mimořádné okolnosti případu, tím spíše musí být prolomení blokace zakotvené v ustanovení §29 zákona o půdě alespoň potenciálně obhajitelné tam, kde vydání majetku oprávněné osobě vůbec možné není. I v poměrech řízení o určovací žalobě ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tak může být zkoumáno, zda proti potencionální budoucí naturální restituci církevního majetku, k němuž má být vlastnické právo státu určeno, nestojí některá ze zákonných překážek upravená v ustanovení §8 zákona č. 428/2012 Sb., popřípadě zda bude možné církevní majetek povinnou osobou označenou v ustanovení §4 písm. c) nebo d) zákona č. 428/2012 Sb. vydat proto, že je splněna jeho charakteristika popsaná v ustanovení §7 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona č. 428/2012 Sb.
V řízení podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tedy není úlohou soudu primárně z úřední povinnosti prověřovat, zda je sporný majetek způsobilý vydání oprávněné osobě. Jestliže jsou však do řízení vnesena jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě, nelze těmto skutkovým přednesům bez dalšího upřít relevanci. Taková tvrzení a důkazy k nim předložené, popřípadě navržené, se tak mohou týkat i okolností vylučující vydání majetku oprávněné osobě bez ohledu na splnění podmínek věcné aktivní legitimace potřebných k podání určovací žaloby (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1657/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1295/2019). K oprávnění soudů zkoumat v tomto sporu naplnění podmínek pro naturální restituci, lze poukázat např. i na nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (bod 25.), v němž bylo vyloženo, že účelem blokačních ustanovení (uvedený nález se týkal ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., nicméně jeho závěry jsou uplatnitelné i ve vztahu k ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a rovněž i v případech, kdy oprávněná osoba namítá nesplnění zákonných podmínek přechodu majetku ze státu na obec) není toliko samotná „blokace“ určité části státního majetku, tedy snaha o zachování majetkového statu quo, nýbrž zajištění materiálního podkladu pro budoucí zákon o vypořádání historického majetku církví, příp. širší legislativní řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi.
V poměrech projednávané věci se z obsahu spisu podává, že žalovaná 1) sice již v řízení před soudem prvního stupně tvrdila a označenými důkazy prokazovala – s odkazem na podmínku obsaženou v ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. - existenci překážky pro naturální restituci církevního majetku, k němuž má být vlastnické právo státu určeno (viz bod 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nicméně v situaci, kdy v řízení o určovací žalobě podané ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nebylo (nemohlo být) postaveno najisto, zda povinnou osobou k vydání církevního majetku bude některý ze subjektů vymezených v ustanovení §4 písm. c) nebo písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., nelze námitku o nedostatku podmínky funkční souvislosti předmětného pozemku s jinými pozemky (jež žalobce již vlastní, popřípadě jež mu budou vydány) hodnotit jinak než jako předčasnou, a v řízení o určovací žalobě tudíž jako právně nevýznamnou (k tomu srovnej z rozhodovací praxe dovolacího soudu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5762/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 280/2018, a z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 1953/18, bod 10. odůvodnění usnesení, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2707/18, bod 67. odůvodnění nálezu).
Protože dovolatelé uvedli, že rozsudek odvolacího soudu napadají dovoláním v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích o nákladech řízení státu a o soudním poplatku a změněn ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, jakož i ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalovaných nejsou přípustná, Nejvyšší soud obě dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 8. 9. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu