ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.280.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 280/2018-469
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Lutová , se sídlem v Třeboni I, Husova 142, IČ 608 18 646, zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalovaným 1) Rybářství Třeboň Hld. a. s. , se sídlem v Třeboni II, Rybářská 801, IČ 466 78 191, zastoupenému JUDr. Ing. Janem Zrzaveckým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, za účasti ODEON a. s. , se sídlem v Brně-městě, Josefská 425/25, IČ 634 86 725, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1), o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 318/2015, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. srpna 2017, č. j. 8 Co 723/2017-385, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 1) a vedlejší účastník na jeho straně ODEON a. s. jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Houšky, advokáta se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 29. 8. 2017, č. j. 8 Co 723/2017-385, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 12. 2016, č. j. 2 C 318/2015-271, ve výrocích I. a III. [jimiž bylo podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), určeno, že „vlastníkem pozemků - vodní plocha, rybník, o výměře 43552 m 2 , parc. - ostatní plocha, ostatní komunikace, o výměře 1841 m 2 , parc. - ostatní plocha, ostatní komunikace, o výměře 5694 m 2 , parc. - vodní plocha, rybník, o výměře 6344 m 2 , parc. - ostatní plocha, neplodná půda, o výměře 252 m 2 , parc. - vodní plocha, vodní nádrž umělá, o výměře 5593 m 2 , parc. - vodní plocha, rybník, o výměře 43428 m 2 , a parc. - ostatní plocha, neplodná půda, o výměře 205 m 2 , všech zapsaných na listu vlastnictví vedeném Katastrálním úřadem pro J. k., Katastrální pracoviště J. H., pro obec Ch. u T., katastrální území L. (dále jen „předmětné pozemky“), je stát - Česká republika“, a bylo rozhodnuto o přechodu poplatkové povinnosti], ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 36.007,18 Kč každý jednou polovinou „k rukám právního zástupce“ žalobkyně, a dále rozhodl, že žalovaný 1) a vedlejší účastník na jeho straně jsou povinni zaplatit žalobkyni rukou společnou a nerozdílnou na nákladech odvolacího řízení částku 9.040,50 Kč a že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 9.040,50 Kč, všichni „k rukám právního zástupce“ žalobkyně.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že předmětné pozemky byly původním majetkem církevních právnických osob - Farní beneficium v Lutové a Katholishe Pfarrpfründe in Luttau, jejichž právním nástupcem je žalobkyně, že výměrem ONV v Třeboni ze dne 22. 2. 1949, zn. 611/0-21/2-49, bylo rozhodnuto o výkupu předmětných pozemků podle §1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, s tím, že o náhradě za vykoupenou půdu bude rozhodnuto samostatně (v řízení však nebylo prokázáno, že by takové rozhodnutí bylo vydáno), že do roku 1992 byly pozemky ve správě Státního rybářství Třeboň, s. p., a že majetek tohoto podniku včetně předmětných pozemků přešel na základě privatizačního projektu (zpracovaného vedením uvedeného státního podniku a podepsaného tehdejším ředitelem Ing. J. H.), schváleného podle §10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR rozhodnutím ze dne 8. 4. 1992, č. j. 30/32/1379/92, na společnost Rybářství Třeboň, a. s., IČ 466 78 191, jež byla založena notářským zápisem ze dne 23. 4. 1992 (po poslední změně obchodní firmy Rybářství Třeboň Hld. a. s., IČ 466 78 191). Dále bylo zjištěno, že součástí privatizačního projektu byl seznam pozemků (obsahující i předmětné pozemky), které přecházejí na žalovaného 1), a to s uvedením způsobu jejich nabytí ve vztahu k privatizaci, přičemž u všech pozemků je uvedeno, že se jedná původně o církevní majetek, s výjimkou pozemku, který je chybně (v rozporu se zápisem v pozemkových knihách) uváděn jako původní majetek Habsburků, jenž na stát přešel při první pozemkové reformě, a že dle kontrolního závěru Kontroly privatizace Státního rybářství Třeboň, s. p., č. 46/1994, zpracovaného Nejvyšším kontrolním úřadem (dále jen „NKÚ“), uveřejněného v jeho Věstníku, výsledky kontroly prokázaly, že v průběhu privatizace tohoto státního podniku nepostupovaly ústřední orgány státní správy (Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, Ministerstvo kultury a Ministerstvo životního prostředí) a Fond národního majetku v souladu s příslušnými předpisy, následkem čehož došlo k protiprávnímu převodu majetku státu v minimální hodnotě 349.715.895,- Kč, dále vodních toků, základního lesního půdního fondu, chráněných přírodních výtvorů a kulturních památek do vlastnictví akciové společnosti Rybářství Třeboň. Při převodu majetku státu na akciovou společnost byly stát (Ministerstvo zemědělství a Fond Národního majetku) a akciová společnost zastoupeny při podpisu předávacího protokolu jednou fyzickou osobou, což neumožnilo objektivní výkon kontroly převodu.
Odvolací soud přisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., jejíž právní předchůdce utrpěl majetkovou křivdu v důsledku skutečnosti uvedené v §5 písm. a) tohoto zákona, jakož i s jeho závěrem o důvodnosti žaloby, byť k němu dospěl z jiných důvodů, jak v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedl. Především nepovažoval za důvodnou námitku žalovaného 1), že neprovedením důkazu spisem Nejvyššího kontrolního úřadu č. 46/94 bylo řízení zatíženo vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť tento důkaz měl sloužit k prokázání dalšího (z pohledu odvolacího soudu nerozhodného) tvrzení, že předmětem, resp. cílem kontrolní činnosti nebylo přezkoumání postupu privatizace Státního rybářství Třeboň, s. p., ve vztahu k církevnímu majetku či dodržení blokačních ustanovení; cíl kontroly byl totiž zjištěn ze záhlaví kontrolního závěru č. 46/94, přičemž za zásadní odvolací soud považoval samotný výsledek kontroly, nikoli její vlastní postup a zaměření. Dále shodně se soudem prvního stupně dovodil, že „i v řízení vedeném dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nelze popřít institut vydržení jako obecný zákonem předvídaný způsob nabytí vlastnického práva“, avšak opodstatněnou v této souvislosti shledal argumentaci žalovaného 1), že závěr o absenci jeho dobré víry v nabytí vlastnictví v rámci provedené privatizace či jejím narušení vydáním Kontrolního závěru č. 46/94 byl soudem prvního stupně učiněn na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, zejména s přihlédnutím k postavení žalovaného 1) jako právnické osoby a jeho kolektivních orgánů, neboť soud se blíže nezabýval vědomostí o konkrétních skutkových okolnostech všech jeho členů (při respektování závěrů vyslovených Nejvyšším soudem např. ve věcech 22 Cdo 427/2013 a 22 Cdo 1117/2006). Přesto odvolací soud zjištění soudu prvního stupně o průběhu privatizace a o míře a způsobu účasti ředitele Státního rybářství Třeboň, s. p., H., v navazující pozici člena či předsedy představenstva založené akciové společnosti a žalovaného 1) na provedené privatizaci a o dalším personálním propojení mezi vedením státního podniku a představenstvem akciové společnosti (B. a následně H.) a žalovaného 1) - H., H. - hodnotil za rozhodná pro své další úvahy a rozhodnutí. Dovodil, že řešení sporu se musí odvíjet od vážení práv zúčastněných subjektů a že v dané věci převáží právem chráněný majetkový zájem žalobkyně jako historického vlastníka předmětných pozemků, neboť v řízení bylo zjištěno, že k převzetí majetku žalovaným 1) došlo v rámci privatizace, v jejímž průběhu byly NKÚ zjištěny nedostatky, mj. to, že při přechodu majetku státu na akciovou společnost byly stát (Ministerstvo zemědělství a Fond národního majetku) a akciová společnost zastoupeny při podpisu předávacího protokolu jednou fyzickou osobou, tj. H. (bývalým ředitelem státního podniku, následně v postavení člena představenstva a poté místopředsedy a předsedy představenstva vzniklé akciové společnosti. Zjištěný (minimálně nestandardní) způsob privatizace (kterým byla znemožněna věcná kontrola správnosti převzetí a předání majetku) a nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům nemůže dle názoru odvolacího soudu požívat soudní ochrany na úkor jejich historického vlastníka; stejně tak [s přihlédnutím k dalšímu personálnímu propojení mezi členy vedení privatizovaného státního podniku a statutárním orgánem akciové společnosti žalovaného 1) - B. a následně H.] nemůže převážit ani namítaná důvěra v souladnost jednání státu se zákonem jako chráněná hodnota (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/06 a sp. zn. I. ÚS 2576/10). Z toho dle odvolacího soudu vyplývá, že nelze shledat důvody pro mimořádné prolomení blokace církevního majetku, neboť akceptace zjištěného postupu privatizace by byla popřením obecné myšlenky spravedlnosti. Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku žalovaného 1), že by se soud v řízení vedeném podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. měl zabývat i tím, zda jsou splněny podmínky pro vydání pozemků dle §7 odst. 1 tohoto zákona; v tomto ohledu dovodil, že smyslem uvedeného ustanovení je pouze překlenutí nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podání žaloby na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně nakládáno. K další námitce žalovaného 1), že výkup pozemků nebyl zaknihován a že soud prvního stupně nezmínil datum, k němuž majetek na stát přešel, pak uvedl, že podle §10 odst. 3 věty první zákona č. 46/1948 Sb. nastaly provedením poznámky výkupu (v daném případě dne 29. 6. 1949) účinky přechodu vlastnického práva k vykoupenému majetku na Československý stát. Dále odvolací soud poukázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž, lze-li určitou věc považovat za majetek, který je dle §1 odst. 3, §3 a §47 zákona č. 92/1991 Sb. vyloučen z privatizace, nemohla být taková věc privatizována, přičemž je nerozhodné, zda byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 185/98, sp. zn. 28 Cdo 343/2005, sp. zn. 28 Cdo 1535/2005). K námitce o dopadu výsledku tohoto řízení na postavení akcionářů (a tím i vedlejšího účastníka) poukázal taktéž na judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, která restituční nároky dlouhodobě pokládá za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkových přesunů a zároveň zdůrazňuje prioritu naturální restituce; opačný výklad by totiž blokační ustanovení chránící restituenty činil bezcennými (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 195/97, sp. zn. II. ÚS 6/01, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 374/2007 či sp. zn. 28 Cdo 720/09). Odvolací soud uzavřel, že předmětné pozemky neměly být převedeny na Fond národního majetku, vlastnictví k nim nemělo být vloženo do základního jmění žalovaného 1), a že pokud se tak stalo, je tento úkon, tj. vklad předmětných pozemků do základního jmění žalovaného 1) stižen absolutní neplatností. To znamená, že vlastnictví k předmětným pozemkům na žalovaného 1) v rámci privatizace nepřešlo a pozemky tak zůstaly ve vlastnictví státu, přičemž nebyl-li shledán důvod k prolomení porušeného blokačního ustanovení, nelze dát průchod ani žalovaným 1) namítanému „dobrověrnému nabytí vlastnického práva k nim“.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) z důvodu nesprávného právního posouzení dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že 1) „dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka, zda v rámci určovacího řízení ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., kdy církev žaluje na určení vlastnického práva státu k nemovitým věcem, ve vztahu k nimž by povinnou osobou měla být některá z osob uvedených v §4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb., je soud povinen současně zkoumat, zda sporné nemovité věci splňují znak funkční souvislosti nebo zvláštní účelové určenosti ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a mohou být církvi následně vůbec vydány“, 2) že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe NS ČR, pokud jde o hodnocení otázky dobré víry na straně právnické osoby s kolektivním statutárním orgánem (odklon od rozhodnutí 22 Cdo 427/2013, 22 Cdo 4057/2013)“, a 3) že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ÚS a NS ČR, pokud jde o hodnocení testu proporcionality práv zúčastněných subjektů (resp. o možnost prolomení blokačního paragrafu), když provedení testu předcházela nesprávná primární úvaha o absenci dobré víry na straně první žalované (odklon od rozhodnutí I. ÚS 2166/10, I. ÚS 529/09, 22 Cdo 3249/2011)“. Dovolatel je přesvědčen o tom, že soud byl v tomto řízení povinen zkoumat, zda pozemky mohou být církvi vydány, tedy, že jsou u nich splněny i podmínky uvedené v §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., neboť povinnou osobou je osoba uvedená v §4 písm. c) tohoto zákona, a cílem §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. rozhodně není, aby se církve domohly určení vlastnictví státu k určitému majetku, který jim následně nebude vydán, neboť pro vydání nejsou splněny zákonné předpoklady; pro takovéto určení by tak nebyl dán naléhavý právní zájem. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud na danou věc nesprávně aplikoval závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, když nepovažoval za nutné se zabývat úvahou, natož pak provádět dokazování, ohledně dobré víry dalších členů jeho statutárního orgánu (tj. nejen H., B. a H., kteří nikdy netvořili většinu v představenstvu), a vytýká mu, že neexistenci dobré víry dovodil proto, že H. se podílel na přípravě privatizačního projektu, čímž se mohl o charakteru pozemků objektivně vzato dozvědět (neměl tedy ani za prokázanou jeho vědomost!), přičemž obdobný závěr paušálně učinil i ve vztahu k dalším funkcionářům bývalého státního podniku, kteří se následně stali členy statutárního orgánu žalovaného 1); ve vztahu k žádnému z členů představenstva žalovaného 1) přitom nebylo prováděno důkazní řízení, zejména výslechy svědků. Závěr o existenci zlé víry je tak opřen pouze o možnou (nikoli prokázanou) vědomost jediného z členů kolektivního statutárního orgánu o možném církevním původu některých, tj. nikoli všech pozemků; tím odvolací soud popřel principy rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 427/2013 a sp. zn. 22 Cdo 4057/2013) a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 77/97, aniž by se jednalo o přípustnou výjimku ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2426/2015. Odvolací soud se nezabýval ani tím, kteří z budoucích členů představenstva žalovaného 1), tvořících většinu, a v jakém rozsahu, se na přípravě privatizačního projektu podíleli a jaké okolnosti o charakteru pozemků věděli, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by H. (či kdokoli jiný) věděl o tom, kdy a od koho stát pozemky nabyl, resp. že se jedná o církevní pozemky nabyté po 25. 2. 1948 a dotčené blokačním paragrafem. Odvolací soud tak dle názoru dovolatele směšuje vědomí či nevědomí o právní úpravě (existenci blokačního paragrafu) s vědomím o konkrétních skutkových okolnostech (církevním původu pozemků), přičemž však v daném případě se jednalo o omyl skutkový (nikoliv právní), tedy by musela být prokázána vědomost konkrétní skutkové okolnosti prolamující dobrou víru. Poukazuje i na to, že v privatizačním projektu není uveden konkrétní okamžik, kdy stát vlastnictví nabyl, resp. to, že by se tak stalo až po 25. 2. 1948, a že u jednoho z pozemků byla uvedena poznámka „2“, tj. způsob nabytí „dříve majetek rodiny Habsburků“, jež ještě posilovala jeho dobrou víru o tom, že tento pozemek nebyl církevním majetkem. S tím se však odvolací soud nijak nevypořádal a dovodil neexistenci dobré víry paušálně ke všem pozemkům. Dobrá víra dovolatele pak nemohla být prolomena výsledky kontroly NKÚ č. 46/94, neboť závěry v ní uvedené jsou koncipovány obecně, nelze z nich dovodit konkrétní skutkové okolnosti prolamující dobrou víru ohledně každého jednoho pozemku a neplyne z nich, v čem měla spočívat nesprávnost privatizace; proto je paušální závěr odvolacího soudu o ztrátě dobré víry ve vztahu ke všem pozemkům absurdní. Dovolatel dále zdůrazňuje, že nebyl kontrolovanou osobou ani nebyl informován o kontrolních zjištěních či seznámen se závěry kontroly NKÚ, že kontrolovanými osobami byly Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, Fond národního majetku ČR, Ministerstvo kultury a Ministerstvo životního prostředí, přičemž ze spisu NKÚ, který navrhoval jako důkaz, by bylo možno ověřit, že mu závěry kontroly nebyly sděleny, a nemohly tak přivodit ztrátu dobré víry, ať již byl jejich obsah jakýkoliv. V řízení tedy nebylo prokázáno, že se seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu každý jeden z pozemků po právu nepatří (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1117/2006). Nesprávné právní hodnocení otázky jeho dobré víry je pak důvodem nesprávného právního závěru odvolacího soudu o nemožnosti prolomení blokačního paragrafu a kromě toho odvolací soud neposoudil dostatečně ani to, jaká újma mu bude způsobena vydáním „jeho pozemků žalobkyni“ oproti újmě způsobené žalobkyni nevydáním pozemků, to vše při zohlednění kontextu církevních restitucí (viz finanční náhrady), a v tomto směru se tak odchýlil od nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10 a sp. zn. I. ÚS 529/09 a od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3249/2011. Dle dovolatele tedy neexistuje legitimní důvod pro závěr, že prolomení blokačního paragrafu v daném případě není na místě. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá, případně aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. část první, článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné, neboť v něm formulované otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí, tj. otázky pod body 1) a 3), odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit ani v posuzované věci (§237 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelem vymezená otázka pod bodem 1) přípustnost dovolání nezakládá, neboť Nejvyšším soudem již byla vyřešena. Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl formulován (a odůvodněn) závěr, že smyslem §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo především překlenutí do té doby konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, a že odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny (či platně přejít) do vlastnictví jiné osoby, lze zpravidla hledat toliko v tehdy platných a účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Aktivní legitimace k podání žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se připíná k oprávněné osobě (tedy osobě splňující kritéria dle §3 tohoto zákona), přičemž v takto iniciovaném řízení je pak rozhodující, zda předmětná nemovitost - v době před účinností zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi - byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv; zásadně tak v něm nelze řešit další otázky, jež byly by významné až v následujícím restitučním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, či ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018) a pro něž je rozhodující stav v době rozhodování o vydání nemovitosti.
Neobstojí ani argumentace dovolatele, že při absenci podmínek dle §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva státu a že i z tohoto důvodu nelze podané žalobě vyhovět, a to již proto, že žaloba podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není preventivní určovací žalobou ve smyslu §80 o. s. ř., nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a jejíž podání nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014, ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3217/2014, ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, či ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, a usnesení téhož soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017).
Závěr odvolacího soudu, že posuzovanou otázkou v řízení o žalobě oprávněné osoby dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bude v zásadě jen to, zda věc - před účinností zákona o majetkovém vyrovnání - byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem, či nikoli (s dovětkem, že tato otázka nemá restituční charakter a na existenci eventuálního restitučního nároku nezávisí a že třetí osoby se nedostávají do postavení osob povinných, nýbrž teprve po eventuálním určení vlastnictví na straně státu je možno výzvu na vydání věci směřovat vůči němu), je přitom zastáván i v odborné komentářové literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 184).
K dovolatelem formulované otázce pod bodem 3) dovolací soud odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, uveřejněný pod č. 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 534/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5301/2015, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016), jež zaujala právní závěr, že lze-li určitou věc považovat za majetek, který je ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, vyloučen z privatizace podle citovaného zákona, nemohla být taková věc podle části druhé a třetí tohoto zákona privatizována; přitom je nerozhodné, zda byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu. Tento závěr je konformní i s judikaturou Ústavního soudu akcentující prioritu restitučních nároků i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů (srov. např. nález ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99, či téhož dne vydaný nález sp. zn. II. ÚS 571/99, nebo nález ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000). Konkrétně §3 odst. 1 věta druhá tohoto zákona vyloučil z procesu privatizace „majetek, který na stát přešel po 25. únoru 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských společností“ (jenž dle dikce tohoto ustanovení „předmětem tohoto zákona není“); o takový majetek se jedná i v souzené věci.
Smysl tzv. blokačního ustanovení §3 odst. 1 věty druhé zákona č. 92/1991 Sb. (stejně jako ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - k tomu srovnej např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 24, 25, 36) tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava (zmírnění křivd v rovině majetkové) provedena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. nálezy ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, či ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, a zejména pak nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25).
Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, jimiž byl dotčený majetek převáděn na jiné osoby v rozporu s §3 odst. 1 věta druhá zákona č. 92/1991 Sb., resp. §29 zákona č. 229/1991 Sb., stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, a ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález pléna ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 36 a 38, a nález ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález pléna ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 165, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Přijetí názoru, že zapojení státu do procesu majetkových převodů jiným osobám, včetně v daném případě posuzované privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb., bez dalšího ospravedlňuje prolomení blokace dispozic s takovým historickým majetkem církví, by přitom - vzhledem k tomu, že nakládání s věcmi podléhajícími blokačním ustanovením (§29 zákona č. 229/1991 Sb., §3 zákona č. 92/1991 Sb.) bylo povětšinou nutně provázeno i jednáním státu (případně jiného subjektu veřejnoprávní povahy) - rovněž vedlo k naprostému vyprázdnění blokačních účinků daných ustanovení a popření jejich smyslu (k tomu přiměřeně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, jež obstála i při meritorním přezkumu v rovině ústavněprávní - viz nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Toliko ve výjimečných případech, v nichž by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody, rozhodovací praxe připouští prolomení blokačního ustanovení (§29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby), přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny, např. v případě dobrověrného nabytí majetku, u něhož jednoznačně nejsou naplněny předpoklady naturální restituce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10).
Jestliže v projednávané věci za řízení před soudy obou stupňů nevyšly najevo skutkové okolnosti mimořádného významu a intenzity, pro něž by bylo namístě poskytnout právní ochranu subjektům, na něž byly předmětné pozemky náležející původně právním předchůdcům žalobkyně v rozporu s §3 zákona č. 92/1991 Sb. v rámci privatizace převedeny, a naopak zjištěný způsob privatizace Státního rybářství Třeboň, s. p., a účast H. – a to i v souvislosti s Kontrolním závěrem č. 46/94 Nejvyššího kontrolního úřadu - kterými byla znemožněna věcná kontrola správnosti převzetí a předání majetku, byly odvolacím soudem posouzeny jako nestandardní s tím, že takovýto způsob nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům nemůže požívat soudní ochrany na úkor jejich historického vlastníka (přičemž za řízení nevyšly najevo žádné konkrétní okolnosti, jež by vylučovaly naturální restituci dotčeného majetku, navíc, dovolatel není jeho dobrověrným nabyvatelem), pak se odvolací soud od výše citované judikatury neodchýlil, a to ani tím, že se více nezabýval otázkami, jež by mohly být významné až v případném navazujícím restitučním řízení. Dovolatel za řízení před soudy obou stupňů, ani v dovolacím řízení, ostatně ani neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit potřebu aplikovat v případném navazujícím restitučním řízení §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., tím méně s negativními důsledky pro žalobkyni.
Je možno připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, dle nichž je na restituční nároky nutno pohlížet jako na nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, a kdy jiný výklad by jednotlivá blokační ustanovení, chránící restituenty, činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009, či ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016).
Ohledně řešení dovolatelem předestřené otázky pod bodem 2) poukazuje dovolací soud na závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5762/2017, v souvislosti s otázkou řešenou v dané věci pod bodem 3).
Dovolatelem zmíněný institut paušální finanční náhrady poskytované církvím podle §15 a násl. zákona č. 428/2012 Sb. - bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku - nikterak nevylučuje a ani nemodifikuje uplatnění práva žalobou podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
Protože dovolání žalovaného 1) není z uvedených důvodů přípustné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní, žalovaným 1) a vedlejším účastníkem na jeho straně bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný 1) s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalobkyni v tomto řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalovaného 1), sepsaného advokátem [jež jsou jí žalovaný 1) a vedlejší účastník na jeho straně povinni nahradit společně a nerozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1859/2004, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, č. 228, usnesení téhož soudu ze dne 30. 5. 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněné pod číslem 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3851/2013, a rozsudky téhož soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, a ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, a taktéž srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 607).]. Podle §9 odst. 4 písm. b) a §7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.100,- Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.400,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k vynaloženým nákladům rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč. Žalovaný 1) a vedlejší účastník na jeho straně jsou proto povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce.
Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť jim v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu