ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1946.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1946/2020-178
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce R. J. , nar. XY, bytem XY, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemků , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 175/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2020, č. j. 55 Co 366/2019-158, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2020, č. j. 55 Co 366/2019-158, a ve výrocích II. a III. též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. června 2019, č. j. 60 C 175/2018-118, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 19. 2. 2019, č. j. 55 Co 366/2019-158, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 6. 2019, č. j. 60 C 175/2018-118, potvrzen ve výrocích II. a III., jimiž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY na žalobce a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem I. přitom soud prvního stupně zastavil řízení ohledně pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY.
Podle shodných závěrů soudů nižších stupňů je žalobce oprávněnou osobu, nadanou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), nárokem na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté v rozhodném období státem, jež nemohly být jeho právním předchůdcům vydány pro zákonem stanovené překážky. Dovozujíce, že postup žalované při uspokojování žalobcova restitučního nároku vykazuje známky liknavosti a svévolnosti, shledaly soudy nižšího stupně současně naplněnými předpoklady, za nichž lze obecně vzato žalobě o vydání náhradních pozemků vyhovět. Nenalezly přitom žádných překážek bránících vydání žalobcem požadovaných pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, když zjistily, že jejich vlastníkem je Česká republika, jsou svěřeny do správy Státního pozemkového úřadu a jejich celková cena nepřesahuje výši neuspokojeného restitučního nároku žalobce, přičemž pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je ornou půdou a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je evidován jako trvalý travní porost a užíván částečně (na základě smlouvy o výpůjčce sjednané s Národním muzeem) jako parkovací plocha.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku (tvrdíc, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury), zda lze odňaté pozemky ocenit jako stavební, jestliže v době přechodu na stát na základě zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, nebyly ke dni vydání výměru (21. 2. 1951) dle regulačního a zastavovacího plánu (pro část území XY XY s přilehlými částmi XY, XY a XY) určeny pro stavbu. Kladla rovněž otázku, zda lze v projednávané věci dovozovat liknavost či svévoli při uspokojování žalobcova restitučního nároku. Měla za to, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů, a ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1835/08, publikovaný pod č. 215/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2770/10, rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný pod č. 62/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2160/2009, ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 585/2018, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3452/2017. Konečně vznášela otázku vhodnosti požadovaných náhradních pozemků k převodu na oprávněnou osobu. Měla za to, že vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vylučuje žádost obce o převod dle §5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY není jako náhradní pozemek vhodný z důvodu svého využití jako parkovací plocha. Uváděla, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005, a dalších rozhodnutí, která cituje. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou kladená otázka ocenění odňatých pozemků přípustnost podaného dovolání zjevně nezakládá. Dovolatelka zde totiž při kritice právního posouzení věci vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšly soudy nižšího stupně, když má za to, že k přechodu pozemků na stát došlo na základě zákona č. 46/1948 Sb. ke dni vydání výměru zemědělského referátu Ústředního národního výboru hl. m. Prahy, ze dne 21. 2. 1951, zn.
611-14.XII.50-IX, zatímco soudy nižšího stupně uzavřely, že tento výměr nenabyl právní moci a pozemky byly vyvlastněny až rozhodnutím Rady Obvodního národního výboru v Praze 13 ze dne 2. 7. 1958, a to za účelem výstavby Družstevního podniku strojírenského, lidového spotřebního družstva. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Rozhodnutí odvolacího soudu přitom plně koresponduje rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (se zřetelem k územně plánovací dokumentaci, vykoupení pozemků za účelem výstavby, bezprostřední realizaci výstavby, existenci územního rozhodnutí o umístění stavby apod.), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z dovolatelkou předestírané otázky, zda při uspokojování restitučního nároku žalobce postupovala liknavě či svévolně.
Jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění (viz námitky, že žalobce ani jeho právní předchůdci neprokázali své aktivní úsilí o uspokojení restitučních nároků či tvrzení o absenci liknavého či svévolného postupu dovolatelky) přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků žalobce přitom v posuzovaném případě není nikterak nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobce (jehož právní předchůdci uplatnili restituční nárok již v roce 1994 a pravomocně o něm bylo rozhodnuto až v roce 2003, přičemž žalovaná dlouhodobě zpochybňovala jeho ocenění, pročež se žalobce v roce 2018 marně účastnil veřejné nabídky) do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části jeho restitučního nároku, následkem čehož se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení (k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku srov. též výše citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 155/2016), odvolací soud zcela v souladu s citovanou i dovolatelkou odkazovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky (jenž zjevně není dovozován toliko z délky doby, po kterou restituční nárok zůstal neuspokojen) nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou pověřenou zaměstnankyní s právnickým vzděláním (§241 odst. 2, písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), shledal však Nejvyšší soud dovolání přípustným (§237 o. s. ř.) pro řešení otázky vhodnosti žalobcem požadovaných náhradních pozemků, jež byla odvolacím soudem posouzena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež bylo provedeno bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích vymezených podaným dovoláním, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je rovněž opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v mezích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že při liknavém či diskriminujícím postupu Pozemkového fondu ČR (respektive jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015). Tím ovšem nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě nevydaný požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015. Ani oprávněná osoba, vůči níž žalovaná postupovala liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020. sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, a ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byla rovněž dovozena další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to například, zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Nelze přitom přijímat paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak k extenzivnímu výkladu překážek bránících vydání nárokových nemovitostí. Při posouzení otázky funkční provázanosti pozemků pak nutno vždy brát v potaz konkrétní skutkové okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018); dovolacímu přezkumu přitom podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jež zahrnuje i zhodnocení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti případu a nahlížejí-li na věc prostřednictvím relevantních kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
Z ustanovení §11a odst. 13 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 11. 2019 (ve vztahu k dřívější právní úpravě viz též odkaz uvedený v poznámce 13c/ pod čarou k ustanovení §11a odst. 12 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 10. 2019), jest v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019) dovodit, že s účinností od 1. 1. 2013 smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, nelze bez dalšího uzavřít, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle §7 zákona č. 503/2012 Sb. (obsahově jde o totožné ustanovení, formulačně upravené, jež bylo dříve obsaženo i v §5 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012). Z uvedeného důvodu je vždy nutno zkoumat, zda a z jakého důvodu obec požádala o bezúplatný převod pozemku ze státního vlastnictví, zda na žádosti trvá a zda její žádosti ze strany státu bude vyhověno, respektive bude moci být vyhověno (k tomu srov. např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, a ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020).
Jestliže se tedy soudy nižšího stupně, případně za užití výzvy ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., nezabývaly důsledně tím, zda vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby nebrání uplatnění práva obce na jeho převod do komunálního vlastnictví dle §7 zákona č. 503/2012 Sb. či §5 zákona č. 95/1999 Sb. a nezkoumaly existenci a obsah obcí podané žádosti, eventuálně neřešily otázku, zda obec na žádosti trvá a zda jí ze strany státu bude moci být vyhověno, jsou jejich konkluze o vhodnosti vydání tohoto pozemku oprávněné osobě, coby náhradního, přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné.
Překážkou vydání pozemku, coby restituční náhrady, je pak nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí), tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tímto rozumíme i situace kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014). Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014) a mít přitom na zřeteli i veřejný zájem (na zachování funkčních celků), jež zde představuje jedno z výkladových kritérií. Při posouzení, zda převáží veřejný zájem či zájem restituční, je podstatné i hledisko proporcionality (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009).
Při rozhodování o existenci funkční souvislosti pak není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž stav vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými pozemky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3266/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si mimořádně pečlivé zvážení konkrétních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo případně jeho část oddělit bez toho, aniž by byla dotčena funkční propojenost nemovitostí, a dále bez toho, aniž by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (může jít o funkci dopravně-komunikační či odpočinkovou apod., srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Pro posouzení, zda stavba a pozemek tvoří jeden funkční celek, nemusí být rozhodující ani skutečnost, že každá z nemovitostí podléhá jinému vlastnickému režimu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3528/2011). Za součást uceleného areálu označuje judikatura kupř. i pozemek sloužící jako odpočinková plocha sportovního hřiště, byť vydání tohoto pozemku oprávněné osobě nečinilo užívání ostatních nemovitostí v daném areálu nemožným, nýbrž toliko méně komfortním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
Soudy nižšího stupně v projednávané věci při posuzování vhodnosti převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY výše citovaná, judikaturou přijatá, relevantní kritéria důsledně nezohlednily, když se ve světle zjištění, že pozemek je v nikoliv zanedbatelném rozsahu užíván jako parkoviště sloužící (na základě smluvního vztahu) potřebám Národního muzea, nezabývaly tím, zda není funkčně provázán s ostatními pozemky či budovami (zda tak netvoří součást uceleného souboru nemovitostí – areálu), případně zda a s jakými důsledky pro funkčnost existujícího souboru nemovitostí (při zvažování hlediska proporcionality mezi zájmem restitučním a veřejným zájmem na zachování funkčnosti posuzovaného celku nemovitostí) by jej bylo lze z areálu oddělit. Nebylo-li by totiž možno (vzhledem k funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami sloužícími potřebám Národního muzea) nárokovaný pozemek dle závěrů citované judikatury vydat oprávněné osobě pro překážku zastavěnosti ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, tím méně jej lze považovat za vhodný náhradní pozemek. Závěry odvolacího soudu o vhodnosti předmětného pozemku k bezúplatnému převodu na oprávněnou osobu, coby pozemku náhradního dle zákona o půdě, jeví se tedy být rovněž předčasnými, a tudíž nesprávnými.
Z důvodu nesprávného, respektive neúplného, právního posouzení věci, bylo tedy dovolání podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v příslušném rozsahu i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Soudy nižšího stupně budou ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 9. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu