ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1181.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1181/2020- 262
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání obviněného R. B. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 6 To 70/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 136/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 18 T 136/2019, byl obviněný R. B. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 12. 3. 2019 v 16:30 hodin v Uherském Brodě, okres Uherské Hradiště, Zlínský kraj, na ulici XY č. p. XY u dveří bytu své bývalé přítelkyně L. M., nar. XY, požadoval vydání jejich společného syna, a když to jmenovaná odmítla, strčil nohu do dveří, aby jí zabránil v jejich zavření, přes její aktivní odpor dveře otevřel a vstoupil na chodbu bytu, kde L. M. udeřil rukou do levé tváře.
2. Za uvedený přečin uložil Okresní soud v Uherském Hradišti obviněnému podle §178 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 18 T 136/2019, podal obviněný odvolání, které směřovalo do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 6 To 70/2020, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 6 To 70/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Obviněný zdůrazňuje, že po celou dobu trestního řízení uvádí, že do obydlí poškozené nevstoupil, přičemž toto nepravdivé tvrzení poškozené nebylo podle jeho názoru žádným způsobem prokázáno. Jednání poškozené považuje za účelové, vedené cílem získání výhody v civilním řízení o svěření a výchově společného nezletilého syna. Dovolatel poukazuje na snahu poškozené omezit dosavadní rozsáhlý styk mezi ním a jejich nezletilým synem. Proto poškozená vyvolala konflikt a ten vyložila tak, že on (obviněný) je agresivní a měl se snažit vstoupit do bytu přes její údajný odpor. Tomuto neodpovídá skutečnost, že měl klíče od bytu poškozené a pokud by chtěl vniknout do jejího bytu, mohl si odemknout (bod II. dovolání).
6. Podle dovolatele jeho jednání nevykazuje znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Následně vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů nižších stupňů, že měl strčit nohu do dveří, aby zabránil poškozené v zavření dveří a přes odpor poškozené měl dveře otevřít a vstoupit na chodbu bytu, kde měl poškozenou udeřit do tváře. Namítá, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, tyto uvěřily tvrzení poškozené, ačkoliv předložil vulgární SMS, videa a fotografie, které dokládají agresivitu poškozené a prokazují jeho mírnost. Dovolatel dále zmiňuje zavinění a subjektivní stránku s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 440/2014, přičemž jednání je projevem vůle a závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a logického vyplynutí. Jeho chování však nebylo takové, že by chtěl spáchat trestný čin (vstoupit do bytu poškozené), chtěl jen, aby poškozená plnila, k čemu se zavázala na základě dohody sepsané na OSPOD, když dohody se mají plnit. Tvrdí, že poškozená neuvedla důvod, proč mu nechce syna v souladu s dohodou předat. Přesto byl odsouzen, ačkoliv si šel převzít syna podle dohody, přičemž poškozená mu ho odmítla bezdůvodně vydat, naopak sama vyvolala konflikt, když ho kopla a začala fackovat. Dovolatel nepopírá, že se fyzickému ataku poškozené bránil. Uvádí, že je klidné povahy a je zvyklý se ovládat, když byl dlouhé roky aktivním sportovcem ve volném stylu a trénoval i mládež. Způsob, jakým soudy nižších stupňů zhodnotily provedené důkazy, na jejichž základě vyslovily skutkové a právní závěry, svědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, a zvláště o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, dále i opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Současně uvádí, že zásah dovolacího soudu je možný, pokud napadeným rozhodnutím byl uložen trest, který je trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1158/2019). (bod III. dovolání).
7. Obviněný uvádí, že je přesvědčen, že soudy měly podle výsledku dokazování shledat, že se nejedná o trestný čin, avšak že by mohl být žalovaný skutek jiným orgánem posouzen jako přestupek a soud měl celý případ postoupit příslušnému orgánu. Následně rozvádí, co by měl obsahovat výrok takového rozhodnutí, zejména, že by popis skutku měl být v souladu se skutkovými zjištěními soudů, které by byly odlišné od obžaloby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1474/2018). (bod IV. dovolání).
8. Dovolatel zdůrazňuje, že jeho jednání, kterým pouze žádal naplnění dohody ohledně styku uzavřené mezi ním a poškozenou, nebylo natolik škodlivé, aby bylo nutné proti němu použít trestněprávních prostředků. Chtěl jen, aby byla dodržena dohoda mezi ním a poškozenou, když se jen bránil jednomu z fyzických a slovních útoků, jimž byl ze strany poškozené soustavně vystaven. Tvrdí, že byl opakovaně poškozenou ponižován, a to je přitom absolvent vysoké školy, bohužel však má vadu řeči a není mu vždy dobře rozumět. Původně celou situaci snášel, protože měl strach, že mu poškozená nebude tzv. za trest dávat syna, ale protože se celá situace stala neúnosná, byl nucen podat trestní oznámení. Opětovně zdůrazňuje, že se pouze bránil, a přesto byl odsouzen jako násilník (bod V. dovolání).
9. Dále dovolatel uvádí, že v případě neaplikace zásady subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o splnění podmínek, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny základních práv a svobod. O takový případ se jedná, neboť soudy dostatečně nepřihlédly ke specifikům daného případu a namísto toho ve svých rozhodnutích celkem sofistikovaným způsobem porušily čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že i podle judikatury Nejvyššího soudu je nezbytné rozlišovat případy, v nichž zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající pravidlo pro použití trestního práva jako ultima ratio se užijí jako interpretační pravidlo a kdy jako tzv. materiální korektiv. V dané věci je nezbytné zvažovat zásadu subsidiarity trestní represe již v rámci interpretace a aplikace příslušné právní normy, potažmo při posuzování, zda došlo k naplnění všech formálních znaků trestného činu, konkrétně specifické pohnutky (žádal plnění uzavření dohody o styku po poškozené). (bod VI. dovolání).
10. Dovolatel uvádí, že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 764/2009). Dovolatel zastává názor, že poškozená zneužívá instituty trestního práva, aby dosáhla výhody v civilním řízení ohledně styku otce a dítěte. Ochrana závazkových vztahů by měla být uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 397/2006).
11. Následně dovolatel vymezuje §12 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu ke společenské škodlivosti, která není znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Zdůrazňuje, že je vždy potřebné ji zvažovat v konkrétním případě u každého méně závažného trestného činu, u něhož je nutné zohlednit rovněž naplnění kritérií v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel zastává názor, že trestným činem s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestný čin z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, jestliže posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012). V daném případě podle dovolatele šlo o extrémně nízké trestní bezpráví, a proto nebyly naplněny znaky trestného činu. Škodlivost jeho činu nepřesahuje spodní práh trestního bezpráví, a proto bylo možno aplikovat princip subsidiarity trestní represe. Současně z pohledu tohoto závěru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1152/12, jakož i další nálezy Ústavního soudu např. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 469/02, II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 69/06, III. ÚS 2042/08, III. ÚS 722/09, II. ÚS 1098/10.
12. Dovolatel dále konstatuje, že právní závěry stran materiální stránky projednávaného případu musí vycházet z jednotlivých kritérií pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost a že při posouzení materiální stránky nelze opomenout ústavní princip proporcionality – zda zájem společnosti převažuje nad účinným stíháním a použité prostředky trestní represe jsou oprávněné vzhledem ke sledovanému cíli (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1411/2008).
13. Obviněný tvrdí, že v projednávané věci nebyly v zásadě sporné otázky skutkové, nýbrž především právní posouzení případu zejména z pohledu subsidiarity trestní represe. Právní hodnocení případu věci soudy nižší instance podle jeho názoru nelze považovat za přiléhavé a dostačující. Odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, ve vztahu k trestněprávní politice a zmiňuje i myšlenku nullum crimen sine poena legali a zásadu fiat iustitia, pereat mundus. Ve vztahu k absolutnímu trestání hovoří o Kantovi, kdy podle uvedené teorie je nutnost trestat zločin pouhým faktem jeho spáchání, dnes je však překonána a neodpovídá dnešnímu chápání smyslu trestního práva a účelu trestání. S ohledem na možnost připuštění výjimek z obecně platných pravidel oficiality a legality uvádí nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10.
14. Dovolatel se následně v rámci použité argumentace vrací k principu ultima ratio (trestní právo může být použito je tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu, neboť byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné a nevhodné), výrazu demokratického státu, principu proporcionality, principu ultima ratio, nedostatečnosti společenské škodlivosti, spodní hranici trestnosti, jež neodpovídají běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Namítá, že ve věci nebyla zvažována společenská škodlivost, a to při nízkém trestu, který mu hrozil, mělo být k této skutečnosti přihlédnuto. (bod VIII. dovolání).
15. Podle názoru obviněného měly soudy zvažovat, zda skutek, který byl předmětem řízení, nemůže být posouzen jako přestupek. Brojí tak proti správnosti právní kvalifikace, kdy vytýká soudům nenaplnění všech formálních znaků a neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 344/2017).
16. Poté obhájce obviněného uvádí, že na výslovnou žádost obviněného předkládá text obviněného společně s listinami ze spisu, na které se obviněný odvolává či se k nim vyjadřuje, včetně předložení DVD se zvukovými záznamy konfliktů obviněného s poškozenou (bod IX. dovolání).
17. Poté je v dovolání výslovně uvedeno, že podle obviněného mu byl uložen extrémně přísný trest, zjevně nepřiměřený a nespravedlivý, přičemž zásada přiměřenosti je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Její existence je odvozena ze samé podstaty základních práv (lidská důstojnost, osobní svoboda, princip právního státu). Dovolatel je toho názoru, že je třeba zkoumat zásah do osobní svobody pachatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1158/2019). (bod XI. dovolání).
18. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 6 To 70/2020, spolu s rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 18 T 136/2019, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl a zprostil ho obžaloby.
19. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 1 NZO 881/2020, nejprve shrnul uplatněné dovolací důvody a argumentaci obviněného. Státní zástupce na úvod uvádí, že dovolatel chtěl zřejmě ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti napadnout usnesení soudu druhého stupně rovněž z důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce zdůrazňuje, že veřejná žaloba neměla zájem zasahovat do sporu bývalých partnerů o společné dítě, takže okresní státní zastupitelství dokonce podle §179g odst. 1 tr. ř. podmíněně odložilo podání návrhu na potrestání obviněného, nicméně po podané stížnosti dovolatele proti usnesení ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. ZK 114/2019, bylo v trestním řízení pokračováno. Podle názoru státního zástupce dovolatel především v rámci dovolání opakuje obhajobu uplatněnou již před soudem prvního stupně a v podaném odvolání.
20. Podotýká, že dovolatel brojí proti svému odsouzení v mnoha směrech, dílem se vylučujícím. Přitom ne zcela rozlišuje skutek od jeho právního posouzení a výrok o vině od výroku o trestu, přičemž se částečně opírá o starší judikaturu týkající se společenské nebezpečnosti z roku 1961. Součástí dovolání je i dovolatelovo prohlášení nevypracované obhájcem, o němž si je obhajoba vědoma, že nemůže být součástí dovolání. V závěru dovolání pak dovolatel překvapivě ustupuje od všech svých dříve vyslovených námitek proti skutkovým zjištěním. Následně státní zástupce především uvádí, že s námitkami dovolatele se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž na jejich rozhodnutí odkazuje, neboť se s jejich argumentací ztotožňuje. Co se týče skutkových zjištění, za právně relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by podle názoru státního zástupce bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018), avšak takovou námitku dovolatel neučinil. Poukazuje i na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž sice může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu, přičemž Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy ( nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/2016, usnesení ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 219/2020).
21. Podle státního zástupce celkový obsah dovolatelových námitek spíše směřuje k porušení zásady in dubio pro reo. V souladu s judikaturou (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3146/18) uvádí, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, z novější judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Státní zástupce dále připomíná zásadní vázanost dovolacího soudu skutkovými zjištěními učiněnými v řízení před soudy nižší instance (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 1337/17). Nicméně dodává, že porušení zásady in dubio pro reo navíc nic nenasvědčuje, neboť soudy opřely svůj závěr o vniknutí dovolatele do bytu poškozené i o jeho původní doznání, které vzal dovolatel posléze zpět a podpůrně i o výpověď syna poškozené. Nejednalo se tedy o situaci pouhého „tvrzení proti tvrzení“. Uvádí, že námitky stran skutkových zjištění nenaplňují zvolený dovolací důvod, navíc je dovolatel vzal v samostatném závěru dovolání patrně zpět, když uvedl, že si je vědom toho, že je v dovolacím řízení uplatnit nemůže.
22. Stran části III. dovolání ve vztahu k citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, státní zástupce konstatuje, že dovolatel cituje z odstavce 55. tohoto rozhodnutí, které cituje z odůvodnění jiného judikátu (odstavec 35. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016) vztahující se k porušení zásady přiměřenosti a proporcionality trestních sankcí, aniž by však z této judikatury cokoliv dovodil pro uložený trest. V navazujícím odstavci pak dovolatel „proto“ dovodil nesprávný výrok o vině a o uloženém trestu se nezmínil. Státní zástupce toliko stručně dodává, že dovolateli byl uložen nejmírnější možný trest. Z uvedeného dovozuje, že dovolatel zde patrně proti uloženému trestu nebrojí. Otázky viny se jím citovaná judikatura netýká, když státní zástupce zdůrazňuje, že mu nepřísluší spekulovat, proč dovolatel uvedenou judikaturu cituje.
23. Ve vztahu k postoupení věci k projednání přestupku (bod IV. dovolání), dovolatel brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, což žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá, čehož si je dovolatel nakonec vědom.
24. K obsáhlým částem vztahujícím se k subsidiaritě trestní represe státní zástupce uvádí, že výjimečnost své trestní věci obviněný dovozuje z okolností, které jsou pro posouzení násilného vniknutí do bytu nerozhodné – že se poškozená k němu v předchozím období chovala špatně a že chtěl jen dosáhnout kontaktu se společným synem. Zdůrazňuje, že chráněným právem bylo právo na domovní svobodu, což je jedna ze základních svobod podle čl. 12 Listiny, podle něhož je obydlí nedotknutelné. Nikoliv tedy právo vzešlé z nějakého majetkového či závazkového vztahu či z nějakého porušení běžné povinnosti, jichž se lze úspěšně domáhat v řízení občanskoprávním či správním. Toto právo bylo podle státního zástupce nadto porušeno hrubým způsobem, což se projevilo i v naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty. Státní zástupce rovněž poukazuje na judikaturu k §12 odst. 2 tr. zákoníku a kdy se uplatní princip „ultima ratio“ (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Pro ilustraci, jaké jednání si svou neobvyklostí vynucuje užití subsidiarity trestní represe, poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13. Uvádí, že odpovědností podle jiných právních předpisů se Nejvyšší soud zabýval například ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, v němž dospěl mimo jiné i k tomu, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 8 Tdo 784/2010, sp. zn. 6 Tdo 706/2010 a sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikovaná rozhodnutí č. 77/2013 Sb. rozh. tr., č. 7/2014 Sb. rozh. tr., č. 49/2014 Sb. rozh. tr., č. 14/2015 Sb. rozh. tr., č. 50/2017 Sb. rozh. tr.).
25. Zdůrazňuje, že ze všech citovaných názorů Ústavního i Nejvyššího soudu lze učinit závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Čin dovolatele však žádné takové výjimečné znaky nemá. Jedná se o neoprávněné vniknutí do bytu bývalé přítelkyně, v rámci jejich vzájemného „boje“ o společné dítě. Tyto případy jsou běžné, a to včetně vzájemné zlomyslnosti a motivu, jímž je společné dítě. Současně státní zástupce poznamenává, že pokud by takové případy nebyly posuzovány jako trestné, vedl by takový precedent k vážnému zpochybnění domovní svobody všech, kdo vychovávají děti, ačkoliv nebydlí s druhým rodičem svého dítěte. Stran svěření klíčů jiné osobě uvádí, že to samo o sobě neprolamuje domovní svobodu. Klíče si běžně svěřují sousedé, přátelé, nájemci a pronajímatelé, aniž by to držitele svěřených klíčů opravňovalo do bytu násilně vniknout přes odpor oprávněného uživatele bytu. Dovolání tak státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněné, neboť důvod k užití §12 odst. 2 tr. zákoníku dán nebyl a právní posouzení skutku je i z tohoto pohledu správné.
26. Pro úplnost ještě dodává, že ani přítomnost syna dovolatele v předmětném bytě neopravňovala dovolatele k tomu, aby tam vstoupil přes nesouhlas poškozené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 435/2013). Současně poznamenává, že soud dovolateli uložil nejnižší možný trest – na spodní hranici trestní sazby s nejkratší možnou zkušební lhůtou.
27. Pokud dovolatel namítá nepřiměřenost uloženého trestu, tak se lze domnívat, že obviněný měl skutečně na mysli nepřiměřenost uloženého trestu. K tomu připomíná rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 2866/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 6 Tdo 182/2018). Uzavírá tedy, že otázka přiměřenosti uloženého trestu neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud ji může však posoudit mimo dovolací důvody – v případech výjimečných svou nespravedlností. Tedy pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Takovou námitku ohledně samotného trestu však dovolatel neučinil. K proporcionalitě trestních sankcí se proto blíže nevyjadřuje a pouze konstatuje, že v této části neodpovídá dovolání žádnému z dovolacích důvodů.
28. Stran části IX. dovolání, od níž se výslovně obhájce dovolatele distancuje, státní zástupce uvádí, že ji nepovažuje za součást dovolání.
29. V závěru vyjádření státní zástupce navrhuje dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
31. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
32. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
33. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
34. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
35. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněnou námitku lze považovat argumentaci týkající se subsidiarity trestní represe a částečně i námitky týkající se otázky posouzení skutku jako přestupku.
36. Ve vztahu ke zbývající dovolací argumentaci lze konstatovat, že tuto pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit. Obviněný totiž primárně vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného se tedy fakticky týkají hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.
37. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné předně zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě obsahově stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, když obsahově je dovolání v podstatě shodné s podaným odvoláním, a to v některých částech doslova (viz II. dovolání). V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
38. Přesto považuje Nejvyšší soud stručně za vhodné uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně zdůvodnily. Zde je na místě odkázat zejména na rozhodnutí soudu prvního stupně, který své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně a náležitě zdůvodnil (viz bod 10. rozsudku soudu prvního stupně), když všechny provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Zde se sluší poznamenat, že obviněný ani nezpochybňuje rozsah provedeného dokazování, nýbrž toliko způsob hodnocení provedených důkazů. Uvedený soud následně přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (výpověď poškozené a jejího syna). Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný, jak již bylo naznačeno, uplatnil stejné námitky jako v dovolání, přičemž se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu uplatněných námitek obviněného, když nepominul i jisté napjaté vztahy mezi obviněným a poškozenou související se skutečností, že mají společného syna a z tohoto pohledu se zabýval i otázkou věrohodnosti poškozené z hlediska její údajné snahy získat lepší pozici v opatrovnickém řízení (viz bod 7. usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř.
39. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že v dané věci nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který ani obviněný v rámci podaného dovolání nenamítá, a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
40. Nejvyšší soud ještě považoval za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného, byť jak již bylo naznačeno, tyto směřují do skutkových zjištění a nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Stran tvrzení obviněného, že soudy uvěřily výpovědi poškozené, když tato je agresivní a on naopak klidný, je třeba uvést, že se jedná o jisté subjektivní hodnocení ze strany obviněného jeho a osoby poškozené. Přesto je třeba zdůraznit, že soudy řádně rozvedly, na základě jakých důkazů obhajobě obviněného neuvěřily, tedy svůj hodnotící postup řádně zdůvodnily. Z pohledu tvrzení obviněného je třeba konstatovat, že výpověď poškozené je podporována výpovědí jejího syna, který sice skutečně vlastní napadení neviděl, ale potvrdil, že slyšel hádku mezi obviněným a poškozenou, zaregistroval kopnutí do dveří a následně viděl poškozenou, která brečela a říkala, že ji obviněný napadl. Zde je nezbytné uvést, že přestože svědek vlastní konflikt neviděl, tak z jeho výpovědi vyplývá, že slyšel hádku, což nakonec odpovídá výpovědím jak obviněného, tak poškozené, že měli jistý slovní konflikt, když ovšem především slyšel kopnutí do dveří, což odpovídá tvrzení poškozené, že do bytu vnikl obviněný násilně. Nelze také pominout, že ze samotné výpovědi obviněného se nepodává, že by snad během vzájemného konfliktu došlo ke kopnutí do dveří. Přesto tento svědek toto zaregistroval. Pokud obviněný poukazuje na chování poškozené a odkazuje na pořízené zvukové záznamy a fotografie, tak je třeba zdůraznit, že z provedených důkazů je nepochybné, že vztahy mezi obviněným a poškozenou jsou jistým způsobem vzájemně napjaté, což nakonec ani jeden z nich nepopírá, když ovšem nelze pominout, jak vyplývá z provedených důkazů, že se nejedná o jednostrannou záležitost, jak tvrdí obviněný. Z pohledu námitek obviněného je třeba konstatovat, že i osoby, které jsou obecně klidné a vyrovnané, v určitých záležitostech mohou jednat zcela jinak než je pro ně typické, zejména v oblastech, které se jich citově dotýkají. Mezi takové oblasti nepochybně spadají vztahy mezi bývalými partnery, kteří mají společné dítě, ohledně kterého mají spory, což je daný případ. Obecně je nezbytné zdůraznit, že předmětem daného trestního řízení není občanskoprávní řízení o svěření dítěte do péče, nýbrž zásah do osobní svobody poškozené (viz odůvodnění níže). Navíc je třeba uvést, že proti poškozené jsou sice vedena tři přestupková řízení, která souvisejí se vzájemnými vztahy mezi obviněným a poškozenou, ovšem ohledně viny či neviny poškozené těmito přestupky dosud nebylo v době rozhodování soudů nižších stupňů rozhodnuto, takže se jedná o jistou skutečnost, kterou ovšem nelze interpretovat tak, že se těchto přestupků poškozená dopustila. K tvrzení obviněného, že poškozená chtěla získat lepší postavení v občanskoprávním řízení, je třeba pro stručnost odkázat na usnesení soudu druhého stupně stran tohoto tvrzení (bod 7. usnesení), když navíc není zcela jasné, jak by tímto získala poškozená lepší postavení v řízení o svěření dítěte do péče, když předmětem řízení bylo nezletilé dítě, nikoliv jejich vzájemné vztahy, přičemž poškozená přes vzájemné problémy mezi ní a obviněným u hlavního líčení výslovně uvedla, že vztah mezi obviněným a jejich společným synem je pěkný a v rámci civilního řízení ani nepožadovala, aby styk nezletilého s otcem byl zakázán či se uskutečňoval např. za přítomnosti jiné osoby.
41. Stran námitky obviněného ohledně dispozice klíči od bytu poškozené je potřebné uvést, že vznesená argumentace je zcela irelevantní. Z výpovědi poškozené je nepochybné, že klíče od jejího bytu měl obviněný pouze za účelem případného vyzvednutí věcí společného nezletilého syna, kdyby nebyla doma. Svěření klíčů tedy neopravňovalo obviněného obecně ke vstupu do bytu poškozené kdykoliv a zejména nikoliv k násilnému vstupu. Zde je třeba uvést, že skutek nespočíval v tom, že by snad obviněný vstoupil do bytu poškozené za pomocí klíčů, které mu svěřila, nýbrž za pomocí násilí. Jinak řečeno skutečnost, že obviněný měl v předmětné době klíče od bytu poškozené, nikterak neovlivňuje protiprávnost jeho jednání, které bylo předmětem daného trestního řízení.
42. Ohledně námitky obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek, popř. postoupeno jako přestupek, je třeba uvést, že obviněný tuto námitku uplatnil poněkud rozporuplně. Obviněný předně namítá, že soud měl podle výsledku dokazování shledat, že se nejedná o trestný čin a postoupit věc jako přestupek, když současně výslovně uvedl, že po provedeném dokazování měl soud zjistit jiné skutkové okolnosti, než pro jaké byla podána obžaloba (bod IV. dovolání). Z pohledu této dovolací argumentace je třeba zdůraznit, že obviněný v podstatě tvrdí, že soud měl dospět k jiným skutkovým závěrům a na jejich podkladě pak měl věc postoupit jako přestupek. Taková dovolací argumentace nemůže naplnit zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když obviněný závěr o tom, že by jeho jednání mohlo být posouzeno jako přestupek, zakládá na jiných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěly soudy nižších stupňů a které vyjádřily ve výroku svých rozhodnutí. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl formulován soudy nižších stupňů při posuzování naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost se ještě sluší poznamenat, že pokud by ovšem obviněný vycházel se skutkového stavu vyjádřeného ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. soudu druhého stupně a namítal, že tento skutek nenaplňuje znaky trestného činu, ale že by se mohlo jednat o přestupek, jednalo by se o námitku, která by byla podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť by se jednalo o námitku nesprávného právního posouzení skutku. Jak již bylo naznačeno, obviněný dále uplatnil námitku, že jeho jednání by mělo být posouzeno jako přestupek v souvislosti s námitkou týkající se subsidiarity trestní represe a společenské škodlivosti (bod VIII. dovolání). Přestože v tomto směru je dovolací argumentace jistým způsobem v rozporu s jinými částmi jeho dovolání, tak je zde výslovně uvedeno, že ve věci nejsou sporné otázky skutkové, nýbrž právní posouzení. Z tohoto vyjádření lze dovodit, že obviněný vyjadřuje souhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, když má ovšem za to, že skutek tak, jak byl vyjádřen ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, není trestným činem, nýbrž že by se mohlo jednat toliko o přestupek z pohledu zásady subsidiarity trestní represe. Tato argumentace je pak podřaditelná pod zvolený dovolací důvod a bude na ni reagováno v dalších částech tohoto rozhodnutí.
43. Jak již bylo uvedeno, právně relevantně byla uplatněna námitka ze strany obviněného ve vztahu k subsidiaritě trestní represe a principu ultima ratio. Je tomu tak proto, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky poukazuje na skutečnost, že se podle jeho názoru jedná o věc občanskoprávní a že stát má s odkazem na rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3080/16 uplatňovat prostředky trestního práva zdrženlivě.
44. Předně je třeba zdůraznit, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
45. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
46. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
47. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace je třeba uvést, že obviněný naznačuje, že skutečnost, že se jedná o spor rodičů o nezletilé dítě, snižuje společenskou škodlivost daného jednání do té míry, že není namístě uplatnit trestní odpovědnost a že stačí věc řešit prostředky občanského práva, když se jedná o spor občanskoprávní. Obecně v souvislosti s touto argumentací dovolatele Nejvyšší soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012 uvádí, že v případě spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla ve všech jejích znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů osob s odkazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Navíc je třeba zdůraznit, že při řešení míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe nelze opomenout zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl.
48. Nejvyšší soud na tomto místě předně uvádí, že obviněný při formulaci této námitky částečně opětovně vychází z jiného skutkového stavu než soudy nižších stupňů, když tvrdí (bod VI. dovolání), že to byla právě poškozená, která neplnila dohodu ohledně styku s nezletilým synem a která ho napadla jako první. Zde je na místě zdůraznit, jak již bylo naznačeno, že při posuzování otázky subsidiarity trestní represe je nutno vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů a formulován ve výroku jejich rozhodnutí. Jinak vyjádřeno, při posuzování důvodnosti této námitky musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, který formulovaly soudy nižších stupňů, nikoliv z alternativního skutkového stavu formulovaného obviněným, který předkládá v rámci podaného dovolání, popř. ho již uplatňoval v řízení před soudy nižších stupňů v rámci své obhajoby, přičemž tyto soudy tuto obhajobu považovaly za vyvrácenou právě provedenými důkazy. Z těchto důvodů musel Nejvyšší soud při zvažování relevantnosti námitky subsidiarity trestní represe vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Jak je patrno ze skutkových zjištění, dovolatel narušil domovní svobodu poškozené, když i přes aktivně kladený odpor poškozené do jejího bytu vstoupil za použití násilí a udeřil ji do obličeje, takže použil násilí jednak k vniknutí do bytu, jednak vůči poškozené, čímž naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstatu přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Z pohledu argumentace obviněného je třeba zdůraznit, že v projednávaném případě se nejedná o soukromoprávní spor mezi bývalými partnery o péči o nezletilého syna, nýbrž o narušení práva poškozené na svobodu – omezení domovní svobody, která je jedním z ústavním pořádkem zaručených práv zakotvená v čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, takže spor o svěření nezletilého do péče jednoho z rodičů v tomto případě z hlediska právní kvalifikace nehraje žádnou roli, když obviněný narušil domovní svobodu poškozené, tento spor ovšem může mít vliv na pohnutku či motiv trestné činnosti. Zde je nezbytné uvést, že ohledně ochrany domovní svobody poškozené žádný občanskoprávní spor neexistuje, přičemž ani dovolatel tuto domovní svobodu poškozené nezpochybňuje. Dovolatel sice jistým způsobem dovozuje možnost narušení domovní svobody poškozené ze své dispozice s klíči od předmětného bytu, avšak tato jeho argumentace je chybná. Ochrana domovní svobody je zaručena proti komukoliv (výjimku představuje možnost zásahu do domovní svobody např. rozhodnutím soudu), i proti bývalému partnerovi a bývalému uživateli bytu.
49. Nad rámec shora uvedeného je ještě nutno uvést, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 1 tr. zákoníku přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, v takových, kdy okolnosti případu jsou mimořádné a při formulaci dané skutkové podstaty zákonodárcem nepředpokládatelné. Takový charakter ovšem podle Nejvyššího soudu daný skutek nemá a nijak se výjimečně neodlišuje od obdobně spáchaných skutků ze stejných či obdobných pohnutek. Jednání obviněného, který za použití hrubé fyzické síly vytlačil dveře, které zevnitř držela poškozená, vnikl do chodby bytu poškozené přes její aktivně kladený odpor a tuto fyzicky napadl, ačkoliv si byl vědom, že v bytě se nachází přinejmenším jejich společný nezletilý syn, představuje běžný případ přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku spáchaný ze stejných či obdobných pohnutek, tedy z důvodu sporu mezi osobami, které se ho účastní, např. o dítě, majetek apod. Podle dovolacího soudu konkrétní okolnosti případu opodstatňují učinit závěr, že vyvození trestní odpovědnosti a trestněprávní důsledky s ní spojené jsou přiléhavou reakcí na protiprávní čin obviněného a nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 829/2017). Pokud obviněný namítá, že chtěl toliko dosáhnout dodržení dohody ohledně styku mezi ním a nezletilým, tak je jím tvrzená snaha o dodržení dohody mezi ním a poškozenou, neopravňovala k tomu, aby násilně vstoupil do bytu poškozené a omezovat ji tak na její domovní svobodě. Nad rámce tohoto závěru je také třeba uvést, že důvodem odmítnutí předání syna obviněnému poškozenou byla skutečnost, že nezletilý byl nemocen, což se běžně u dětí jeho věku stává, nejedná se tedy o nic mimořádného, když tuto skutečnost mu poškozená sdělila a je zcela logické, že v případě tak malého dítěte měla poškozená obavy o jeho zdraví. Zde je nezbytné zdůraznit, že o tom, že obviněný věděl, že nezletilý má zdravotní problémy nakonec svědčí předložené SMS zprávy, ale i skutečnost, že samotný obviněný připouští, že mu již v noci z 10. 3. na 11. 3. poškozená psala SMS, že nezletilý má teplotu a chtěla, aby s nezletilým zůstal obviněný doma, když nakonec nezletilého v pondělí hlídala matka obviněného a obviněný měl syna hlídat ve středu, tj. dne 13. 3. Navíc obviněný mohl situaci řešit jinak, např. mohl se obrátit na OSPOD či podat návrh na úpravu styku, což neučinil. Současně je třeba zdůraznit, že při posuzování celé věci skutečně nelze pominout, že přes jisté problémy, které mezi obviněným a poškozenou objektivně existovaly, k pravidelnému styku obviněného s nezletilým docházelo, a to v podstatě každodenně, a to včetně jiných rodinných příslušníků obviněného (matka obviněného), takže obviněný zcela nepřiměřeně reagoval na podstatně běžnou situaci, ke které mezi rodiči dítěte, kteří nežijí ve společné domácnosti, dochází. Nelze proto bagatelizovat jednání obviněného s odkazem na jeho snahu o styk s nezletilým, neboť akceptace jednání obviněného by znamenala, že by poškozená v případě neshod s obviněným pozbyla zcela ochrany své domovní svobody. Proto podle názoru Nejvyššího soudu jednání obviněného rozhodně nelze mít za natolik nezávažné a bagatelní, aby bylo namístě řešit jeho odpovědnost prostředky jiného právního odvětví namísto trestní represe.
50. Nejvyšší soud se ještě považuje za vhodné vyjádřit k namítanému principu ultima ratio, a to, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné nebo neúčinné. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že při úvaze, zda s přihlédnutím ke zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod. Princip ultima ratio však nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010.). Jinak vyjádřeno, samotná existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy nezakládá nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio, bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Zde je nezbytné zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. občanského práva). Je totiž třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Dovození toho, že jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, aj.).
51. Takovými výjimečnými okolnostmi se však úmyslné jednání dovolatele, patřičně vyjádřené i ve skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru Nejvyššího soudu nevyznačuje, ba naopak, svou povahou i způsobeným následkem se z běžného rámce standardních občanskoprávních vztahů (sporů) vymyká natolik výrazně, že užití trestního práva bylo v daném případě zcela namístě. Z pohledu námitek obviněného je také navíc nezbytné zdůraznit, že v dané věci jde primárně o porušení domovní svobody poškozené, nikoliv o spor o dítě, jak se snaží naznačit obviněný, byť samozřejmě lze připustit, že jistým způsobem péče o nezletilého má přesah do předmětného skutku.
52. Námitku obviněného, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek (tj. podle práva správního), lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod zvolený dovolací důvod. Je tomu tak proto, že se lze domnívat, že obviněný při její formulaci vychází ze skutku, kterým byl uznán vinným a dovolává se toho, že vzhledem ke společenské škodlivosti by postačilo posouzení jeho jednání jako přestupku (bod VIII. dovolání), byť je v tomto směru jeho argumentace velmi kusá. Za takové situace se může Nejvyšší soud s uplatněnou dovolací argumentací vypořádat pouze obecně, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), neboť právně fundovanou argumentaci v rámci dovolacího řízení zajišťuje povinné zastoupení dovolatele obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud takové argumentaci však nepřiznal opodstatnění.
53. Přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, a při činu užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Objektem posuzovaného trestného činu je domovní svoboda; označená skutková podstata chrání nedotknutelnost obydlí zaručenou čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto článku Listiny není do obydlí dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Právo na respektování obydlí je garantováno rovněž čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Účelem práva na nedotknutelnost obydlí je garance prostorově vymezené soukromé sféry, v důsledku čehož je také pojem „obydlí“ vykládán široce. Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Násilím se rozumí použití fyzické síly.
54. Z pohledu této námitky je třeba odkázat na body 48. – 49. tohoto rozhodnutí, když je třeba zdůraznit, že skutečnost, že obviněný a poškozená mají společné dítě a mají určitým způsobem napjaté vztahy, neopravňuje obviněného, aby za použití násilí vnikl do obydlí poškozené, když také nelze pominout, že v bytě se nacházely nezletilé děti a že poškozený použil násilí nejen vůči věci (dveřím), ale i vůči poškozené. Proto Nejvyšší soud shodně se soudy nižší instance dospěl k závěru, že posuzovaný čin obviněného vykazuje již takový stupeň společenské škodlivosti, který vylučuje věc z dosahu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a vzhledem ke kterému je namístě uplatnění trestní odpovědnosti obviněného. Nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že měl být skutek posouzen jako přestupek.
55. Obviněný dále namítá, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest neodpovídající všem okolnostem případu (bod XI. dovolání). Takto formulovaná námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když k nápravě vad týkajících se uloženého druhu a výměry trestu slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí III. ÚS 2866/07). Z uvedeného je tedy nepochybné, že uplatněnou argumentaci nelze pod uvedený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřadit, když je třeba zdůraznit, že obviněný pouze obecně uvádí, že trest mu uložený je nepřiměřený.
56. Přesto je nutno připomenout, že soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Ve vztahu k výši uloženého podmíněného trestu odnětí svobody soud uložil trest v nejnižší možné míře při dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby. Trestní zákoník totiž umožňuje obecně uložit za přečin porušení domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trest v rozmezí 6 měsíců až tři roky. Současně soud prvního stupně stanovil dobu trvání podmínky opět v nejnižší možné zákonné délce v trvání 1 roku, kdy trestní zákoník stanovuje délku podmíněného trestu v rozmezí 1 až 5 let. Za této situace tak nelze hovořit o extrémně nepřiměřeném trestu. Nadto je třeba konstatovat, že své úvahy ohledně trestu náležitě soud prvního stupně odůvodnil (bod 12. odůvodnění rozsudku) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Rovněž soud druhého stupně označil uložený trest pouze za výchovný, s čímž se ztotožňuje i Nejvyšší soud. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1158/2019 je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí odkazuje v bodě 55. na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, které řeší, kdy je možný zásah dovolací soudu do výroku o trestu, když se musí jednat o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. O takový případ se ovšem nejedná, když obviněnému byl uložen typicky výchovný trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby s nejkratší zkušební dobou. Naopak uložený trest bere v úvahu všechny okolnosti případu, osobu obviněného, zejména ovšem pohnutku trestné činnosti. Navíc obviněný ani žádnou argumentaci v tom směru, že by se jednalo o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, neuplatnil.
57. Stran části IX. podaného dovolání, jež představuje přímo text obviněného, Nejvyšší soud musí konstatovat, že se skutečnostmi a argumentací v ní obsažené nezabýval, neboť nesplňuje podmínky pro dovolací řízení, neboť Nejvyšší soud se může zabývat pouze dovoláním podaným prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř. Zde je na místě uvést, že ze samotného textu dovolání je nepochybné, že tato část nebyla zpracována obhájcem.
58. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice právně relevantním způsobem částečně podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
59. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu