ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3172.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3172/2021-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Brno, Příkop 11, proti žalovanému statutárnímu městu Brno , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, identifikační číslo osoby: 44992785, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 57/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2021, č. j. 18 Co 71/2020-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 600, Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 108 C 57/2016-285, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. č. 1499/2, ostatní plocha, a parc. č. 1502/1, ostatní plocha, obou zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území Horní Heršpice a obec Brno – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Dále žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 4.200,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval po kasaci svého předchozího rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, č. j. 28 Cdo 3118/2018-228 (současně byl tímto rozhodnutím zrušen i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018, č. j. 18 Co 112/2017-211), vyšel ze zjištění, že jako vlastník předmětných pozemků je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, jenž nabytí vlastnického práva opírá o ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“). Mezi účastníky bylo sporné, zda došlo k naplnění předpokladu pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalovaného spočívajícího v „hospodaření“ s pozemky ke dni účinnosti uvedeného zákona (tj. ke dni 24. 5. 1991). Soud prvního stupně shledal, že parkoviště vybudované na předmětných pozemcích měla jak k datu 23. 11. 1990, tak i k datu 24. 5. 1991, ve své správě rozpočtová organizace Městská správa komunikací v Brně, jež tuto správu získala na základě hospodářské smlouvy ze dne 18. 2. 1985 od rozpočtové organizace Dopravně-inženýrské organizace města Brna, přičemž k datu účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, přešla na Zastupitelstvo města Brna funkce zakladatele zmíněných rozpočtových organizací, a tím současně i veškeré závazky Národního výboru města Brna vyplývající z této funkce. Soud prvního stupně dovodil, že právní předchůdce žalovaného s předmětnými pozemky fakticky hospodařil, a to v rámci plnění úkolů obce, neboť k rozhodnému datu na předmětných pozemcích zajišťoval výstavbu parkoviště, které mělo po jeho dokončení sloužit obyvatelům města Brna. Uzavřel proto, že žalovaný se stal vlastníkem předmětných pozemků na základě zákona č. 172/1991 Sb. Nadto uvedl, že došlo rovněž k vydržení vlastnického práva žalovaným dle ustanovení §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“), jelikož se žalovaný ke dni 24. 5. 1991 chopil držby předmětných pozemků, žalobkyně jej utvrzovala v jeho vlastnickém právu k těmto pozemkům a dobrá víra žalovaného tak byla přerušena až žalobou podanou v přítomné právní věci.
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, č. j. 18 Co 71/2020-308, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem předmětných pozemků (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 5.700,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný s předmětnými pozemky ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. fakticky nehospodařil, protože až do 30. 8. 1991 byly předmětné pozemky spravovány a užívány jako majetek státu (zařízení staveniště) v souvislosti s výstavbou Znojemské radiály – velké opravy ulice Kratochvílovy v Brně, a tudíž nebyly naplněny předpoklady pro přechod vlastnického práva k nárokovaným pozemkům podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Konstatoval rovněž, že žalovaný vlastnické právo nenabyl ani vydržením, jelikož se ujal držby předmětných pozemků až po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., pročež si měl být vědom toho, že nebyly splněny veškeré zákonem stanovené podmínky pro přechod sporných pozemků z vlastnictví státu do obecního vlastnictví; není tedy dán důvod, ze kterého by mohl žalovaný dovozovat oprávněný důvod nabytí držby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Domnívá se, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006 (označený rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), při řešení otázky týkající se splnění podmínek ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb. a zejména pak podmínky faktického hospodaření s majetkem státu obcí k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., pokud s takovým majetkem hospodařila (vykonávala správu) státní rozpočtová organizace zřízená národním výborem. Má za to, že závěr odvolacího soudu o tom, že předmětné pozemky byly k rozhodnému datu 24. 5. 1991 spravovány a užívány jako majetek státu v souvislosti s výstavbou Znojemské radiály – velké opravy ulice Kratochvílovy v Brně, nemá oporu v provedeném dokazování. Dle názoru žalovaného Dopravně-inženýrská organizace města Brna i Městská správa komunikací v Brně vykonávala v projednávané věci práva a povinnosti při plnění úkolů obce (nikoli státu), jelikož předmětné pozemky byly od roku 1988 upravovány tak, aby mohly sloužit jako parkoviště pro veřejnost, přičemž za podstatné považuje, kdo s předmětnými pozemky k rozhodnému datu fakticky hospodařil bez ohledu na účel takového hospodaření. Podotkl rovněž, že odvolací soud měl na posuzovanou věc aplikovat ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje dále také v existenci dovolacím soudem dosud neřešené otázky naplnění zákonných podmínek vydržení vlastnického práva dle ustanovení §134 odst. 1 obč. zák. ve světle kritérií stanovených pro přechod majetku ze státu na obce podle zákona č. 172/1991 Sb. Vyzdvihuje rozpor napadeného rozsudku s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16 (zmíněný nález, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) . Podotýká, že se chopil držby na základě zákona č. 172/1991 Sb. dnem 24. 5. 1991 a až do podání žaloby v přítomné věci v roce 2016 byl v dobré víře, že mu vlastnické právo k předmětným pozemkům náleží. Zdůraznil, že oprávněnost držby, v níž žalovaného stát utvrzoval svým výkladem ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb., je nutno hodnotit též optikou zdejších společenských, ekonomických a politických poměrů panujících ke dni 24. 5. 1991. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, popřípadě aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud vzhledem k možnému převodu vlastnického práva k předmětu sporu odložil právní moc napadeného rozsudku.
Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s dovoláním žalovaného. Podotkla, že argumentace dovolatele se nese převážně v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jež však dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, popřípadě zamítl. V následně podaném doplnění svého vyjádření označila návrh žalovaného na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za obecný, formální a zjevně nedůvodný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. 4. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Při řešení dovolatelem předkládané otázky hmotného práva týkající se předpokladů vyžadovaných k přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. se odvolací soud – po opětovném prověření relevantních okolností o tom, zda byla naplněna podmínka faktického hospodaření obce s majetkem státu ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. coby nezbytný předpoklad přechodu vlastnického práva k věci z majetku státu do majetku obce ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. – neodchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které Nejvyšší soud v dané věci shrnul již ve svém předchozím kasačním rozsudku ze dne 5. 3. 2019, č. j. 28 Cdo 3118/2018-228.
Závěr odvolacího soudu o nenaplnění podmínky faktického hospodaření obce s předmětnými pozemky ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., jako zákonného předpokladu přechodu vlastnického práva k nim z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalovaného ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., respektuje ustálenou soudní praxi, jež dlouhodobě vykládá ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. §68 odst. 1 zákona o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také skutečně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i ostatními zákonu neodporujícími dispozicemi, zahrnujícími např. držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, a ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, a ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4365/2010, a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3302/2010, popřípadě i dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006). K výkladu citovaného ustanovení se již dříve vyslovil též Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření. V nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, pak zaujal rovněž názor, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Podle názoru Ústavního soudu tak zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srovnej obdobně též usnesení Ústavního soudu z 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07, ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14).
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně posoudil faktický aspekt hospodaření s pozemky ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., nese se jeho kritika v rovině skutkové, a nikoliv právní. Přestože vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů [tvrdí-li dovolatel, že k rozhodnému datu 24. 5. 1991 byla na předmětných pozemcích dokončována stavba parkoviště za účelem jeho uvedení do provozu pro veřejnost, nelze přehlížet, že odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že předmětné pozemky sloužily až do 30. 8. 1991 jako zařízení staveniště pro realizovanou stavbu Znojemské radiály – velké opravy ulice Kratochvílovy v Brně]. Platí přitom, že skutkovými zjištěními soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
K výtce dovolatele, že „pro věc je nerozhodné, zda parkoviště k rozhodnému datu (jak ke dni 23. 11. 1990, tak ke dni 24. 5. 1991) sloužilo jako zařízení staveniště nebo pro veřejnost, podstatné je pouze to, kdo k těmto účelům s parkovištěm a potažmo tak i s pozemky k rozhodnému datu fakticky hospodařil,“ sluší se dodat, že dovolatel zcela pomíjí důvody, pro něž byla rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, č. j. 28 Cdo 3118/2018-228, zrušena předchozí rozhodnutí soudů nižších instancí v přítomné věci. Uvedená úvaha dovolatele nepřípadně marginalizuje význam faktické podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce ve prospěch podmínky formální (existence práva hospodaření národního výboru k majetku ke dni 23. 11. 1990), přestože všechny podmínky pro přechod vlastnického práva státního majetku na obec musejí být splněny kumulativně. Ve vztahu k předmětným pozemkům však splnění faktické podmínky dle odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, jenž přezkumu v dovolacím řízení – jak již bylo shora uvedeno – nepodléhá, absentuje.
Pokud má dovolatel dále za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce aplikace ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., pak ani v této části není dovolání přípustné. Přípustnosti dovolání nelze přisvědčit již jen proto, že nesplňuje obecnou podmínku obsaženou v ustanovení §237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Pro závěr odvolacího soudu o tom, že k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo, totiž byla rozhodná otázka faktického hospodaření s předmětnými pozemky ze strany žalovaného ke dni 24. 5. 1991, nikoli však otázka aplikace dovolatelem zmiňovaného ustanovení, mezi jehož aplikační předpoklady se ostatně řadí mimo jiné též naplnění faktického aspektu hospodaření se spornými nemovitostmi danou obcí (což ani dovolatel ve svém dovolání nepopírá, avšak vychází z vlastní verze skutkového stavu, tvrdí-li v odstavci třetím na straně 12 podaného dovolání, že žalovaný s předmětnými pozemky fakticky hospodařil i ke dni 24. 5. 1991).
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. rovněž nezakládá dovolatelem nastolená otázka vydržení vlastnického práva obcí, opírající držbu sporného majetku o znění zákona č. 172/1991 Sb., při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Judikatura dovolacího soudu dospěla k závěru, že obec může být v dobré víře, že na ni přešlo vlastnické právo k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb., i tehdy, ukáže-li se později, že nebyly naplněny veškeré podmínky citovaným zákonem vyžadované (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017). Při zkoumání, zda obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) byla „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stala vlastnicí na základě tohoto zákona (který současně představuje titul, o nějž se držba opírala), je třeba zvážit, zda obec byla v dobré víře ohledně vlastnictví státu (tedy že její omyl o tom, že stát je vlastníkem, byl omluvitelný) a zda byla v dobré víře, že byly splněny podmínky stanovené zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do jejího vlastnictví (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016), a tedy zkoumat, zda případný omyl obce byl v těchto směrech omluvitelný či nikoliv. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu setrvale vyzdvihuje, že dobrá víra zakládající se na omluvitelném omylu stran rozhodných právních skutečností (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 428/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017) musí být hodnocena objektivně, pročež nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2225/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5582/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6087/2017)
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, jakož i v dalších rozhodnutích dále označených, vyložil, že právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel nemusel omylu vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001). O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá jasně ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se nevztahuje na znalost judikatury (dále srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5823/2017).
Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, publikovaném pod č. 131 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž řešil otázku, zda byly splněny podmínky pro přechod pozemků podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na obec, a pokud tomu tak nebylo, zda tato okolnost mohla mít vliv na její dobrou víru a tím i na (ne)možnost nabytí těchto pozemků vydržením z její strany, a to i ohledně pozemků zastavěných obytnými domy v podstatné části ve vlastnictví stavebního bytového družstva, poukázal na to, že „i z jeho nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, je zřejmé, že podmínka faktického hospodaření nebyla interpretačně ustálená (oscilovala od toho, že postačuje prostá evidence majetku, až po kritérium fakticity užívání, k němuž se následně přiklonil i Ústavní soud)“.
K posouzení otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a že je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou tedy často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1999/2014). Dovolací soud opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014]. V rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, Nejvyšší soud dále připomněl, že dlouhodobá držba nasvědčuje dobré víře držitele; při obvyklé péči o majetek by totiž subjekt, jenž namítá absenci podmínek pro vydržení vlastnického práva, nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel jeho majetek užívá (srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).
Nejvyšší soud též opakovaně uvedl, že „pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (resp. vykonává obsah práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Proto je držitelem pozemku i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Jinak řečeno, držitelem je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník. To předpokládá zpravidla akt uchopení držby; jestliže pak držitel pozemek neužívá, ale užívá jej někdo jiný, je třeba, aby uživatel - detentor - tak činil na základě svolení držitele (zpravidla založeného právním jednáním, např. smlouvou nájemní) a pro něj (tzv. držba vykonávaná zástupcem). Je třeba, aby se detentor choval k držiteli jako k vlastníkovi, např. platil mu sjednané nájemné apod. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 526/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 592/2014).
Vzhledem k výše uvedenému se pak právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora vymezenou otázku vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům – obstojí. Odvolací soud podrobně vysvětlil s odkazem na provedený důkaz listinami, jež reprodukoval v bodě 13. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, důvody, pro které žalovaný v době uchopení držby předmětných pozemků nemohl být v dobré víře o splnění předpokladů pro nabytí vlastnického práva vydržením (se zřetelem na splnění subsumpčních podmínek uvedených v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.). I když s předmětnými pozemky fakticky městská organizace (Městská správa komunikací v Brně) hospodařila, toto hospodaření vykonávala nikoliv za účelem plnění úkolů obce (žalovaného), ale zabezpečujíc rozsáhlou dopravně-investiční akci státu. Teprve následně po 30. 8. 1991 začaly předmětné pozemky sloužit jako parkoviště, přičemž toto datum je i počátkem hospodaření shora označené městské organizace ve prospěch plnění úkolu jejího zakladatele. Již při převzetí držby předmětných pozemků (prostřednictvím městské organizace) tak byly k dispozici podklady, které byly objektivně způsobilé dobrou víru žalovaného narušit (protokol o výstupní kontrole stavby parkoviště ze dne 30. 8. 1991, zápis o odevzdání s převzetí stavby ze dne 30. 8. 1991, zápis o předání a převzetí svislého dopravního značení na akci parkoviště ze dne 2. 9. 1991 a hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření s národním majetkem ze dne 1. 10. 1991. I když se nelze zcela ztotožnit s odvolacím soudem v úsudku, že právní omyl obce by nebyl možný s ohledem na jednoznačné znění zákona (k přiléhavé interpretaci ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a vysvětlení jeho aplikačních předpokladů dospěly vrcholné soudy v judikatuře až po určitém vývoji), lze naopak aprobovat jeho konkluzi, že s ohledem na individuálně dané skutkové poměry věci nemohl nedostatek dobré víry konvalidovat akt utvrzování žalovaného v jeho vlastnickém právu ze strany žalobkyně, jak je dovozováno ze stanoviska Ministerstva financí ze dne 4. 2. 2005 a vyjádření tehdejšího ministra financí Ing. Eduarda Janoty ze dne 16. 2. 2010. Ostatně z těchto listin nelze dovodit, že by byl brát zřetel na skutkové okolnosti té které konkrétní věci, v níž žalovaný o verifikaci svého vlastnického postavení usiloval.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, neboť žalovaný výslovně uvedl, že dovolání podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. Proti označenému výroku však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. 12. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu