ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.627.2021.1
6 Tdo 627/2021-4 100
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2021 o dovolání obviněného J. V. , nar. XY, trvale bytem XY, okr. Vsetín, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. 3 To 114/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 16/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. V. (dále zpravidla jen „obviněný“ či „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 4 T 16/2015 [spolu se spoluobviněnými M. K. a Š. M.] uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácením daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině zmiňovaného rozsudku. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu deseti let. Podle §101 odst. 2 písm. a ) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání finančních prostředků zajištěných podle §79a odst. 1 tr. ř. na účtech vedených na společnost U. u Komerční banky, a. s. ve výši 123 416,44 EUR a u Sberbank CZ, a. s., ve výši 95 817,47 EUR a na účtu vedeném na Z. B. u Komerční banky, a. s. ve výši 56 000 EUR.
2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. 3 To 114/2018, byl z podnětu odvolání obviněného a poškozené České republiky, zastoupené Generálním finančním ředitelstvím, Lazarská 15/7, Praha 1, podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 4 T 16/2015, v celém rozsahu ohledně obviněného [trestní věc obviněného byla Vrchním soudem v Praze vyloučena ze společného řízení a ohledně odvolání zbývajících obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze odsuzujícím rozsudkem dne 29. 10. 2018, sp. zn. 3 To 7/2017. Následně podaná dovolání obviněného M. K. a Š. M. proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku odvolacího soudu byla Nejvyšším soudem odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. b), resp. e) tr. ř.] zrušen a podle §259 odst. 2, 3 písm. a) tr. ř. Vrchní soud v Praze znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem zkrácením daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem sám, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněnému podle §240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu deseti let. Podle §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání finančních prostředků zajištěných podle §79a odst. 1 tr. ř. na účtech vedených pro spol. U. u Komerční banky, a. s., ve výši 123 416,44 EUR, vedeném pro spol. U., u Sberbank CZ, a. s., ve výši 95 817,47 EUR. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Generálním finančním ředitelstvím, Lazarská 15/7, Praha 1 ve výši 4 535 167 Kč.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání a v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že Vrchní soud v Praze konal veřejné zasedání, ačkoliv on projevil svůj zájem se tohoto veřejného zasedání účastnit, ale ze zdravotních důvodů tak učinit nemohl. V argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl skutková zjištění soudu prvního i druhého stupně s argumentací, že se na trestné činnosti nikterak vědomě nepodílel, jednalo se o standardní obchodní vztahy, kdy navíc s v řetězci zapojenými společnostmi neměl nic společného, přičemž vyjádřil svoji pochybnost o správnosti ve věci zpracovaného znaleckého posudku znalkyní Ing. Pavlou Císařovou, CSc., a neúplnosti účetních dokladů, které sloužily jako podklad pro tento posudek. S ohledem na tuto skutečnost se proto dožadoval zohlednění zásady in dubio pro reo a rozhodnutí o jeho nevinně. Dále uvedl, že soudy nižších stupňů nevyhověly jeho důkazním návrhům. V další části dovolání zpochybňuje výpovědi spoluobviněných a soudům vytýká, že z těchto výpovědí vycházely, aniž by hodnověrnými důkazy byla pravdivost tvrzení spoluobviněných prokázána. Rovněž poukazuje na nečinnost Finančního úřadu, opětovně zmiňuje potřebu výslechu svědkyně B., jejíž výslech nebyl proveden a dále poukazuje na nedostatečnost dokazování k prokázání jeho viny. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. 3 To 114/2018, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 4 T 16/2015 a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve vztahu k prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů, konkrétně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvedl, že vzhledem k absenci příslušného lékařského potvrzení odvolací soud nepochybil, pokud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Ve vztahu k námitkám obviněného, které tento uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že se plně ztotožňuje s rozhodnutími soudů nižších stupňů, pokud jde o otázku jimi zjištěného skutkového stavu a jejich hodnotící úvahy. Obdobně státní zástupce vyjádřil svůj nesouhlas s obviněným vznesenými argumenty stran tzv. opomenutých důkazů, kdy hodnotil postup soudů nižších stupňů ve vztahu k provedenému dokazování na bezvadný. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
8. Ve vztahu k dalšímu okruhu námitek, a sice k námitkám uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že dovolání lze z uvedeného důvodu podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
10. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu [podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).
11. Obviněný pod tímto dovolacím důvodem uplatnil v podstatě odpovídající námitku, že konáním veřejného zasedání odvolacího soudu v jeho nepřítomnosti, ač se jej ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit, došlo k porušení jeho práv uvedených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ve vztahu k výše uvedenému je vhodné uvést, že účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně stanoveny nejsou. Otázku přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně ustanovení §234 tr. ř., přičemž účast státního zástupce, a v případech nutné obhajoby i obhájce, řeší speciálně pro řízení o odvolání ustanovení §263 odst. 2, 3 tr. ř. Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., které stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
12. Podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání je nutno, jak již bylo výše konstatováno, posuzovat odlišně. Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro jeho účast u hlavního líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006). Z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 542/2000 ze dne 1. 4. 2003).
13. S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem se veřejného zasedání zúčastnit, a svou neúčast omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
14. Nejvyšší soud zjistil, že odvolací Vrchní soud v Praze v této trestní věci postupoval v souladu s podmínkami pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, a proto jeho postupem nebylo v žádném směru porušeno právo obviněného na obhajobu specifikované především v čl. 37 a 38 Listiny základních práv a svobod.
15. V dovolání obviněný uvádí, že svoji neúčast u veřejného zasedání omluvil z důvodu prodělaných vážných zdravotních problémů, které jeho zdravotní stav ovlivnily natolik, že nebyl schopen se k veřejnému zasedání dostavit. Nicméně jakkoliv bylo obviněnému z uvedených důvodů již několikrát vyhověno, ve vztahu ke konání veřejného zasedání dne 20. 1. 2020 již obviněný vyjma lékařských zpráv vztahujících se ke konstatování zdravotního stavu, resp. k potvrzení o v minulosti prodělaných cévních příhodách, nedodal potvrzení, které by vylučovalo jeho aktuální možnost či schopnost se účastnit veřejného zasedání. Aniž by Nejvyšší soud chtěl hodnotit obviněným předkládané dokumenty odvolacímu soudu, musí s ohledem na chronologii žádostí obviněného o odročování veřejných zasedání konstatovat, že tyto žádosti do značné míry vzbuzují dojem obstrukčního jednání, jak vyplývá z písemností např. na č. l. 3311 - založené omluvy k veřejnému zasedání, na č. l. 3318 - omluvy z důvodu klidu na lůžku, argumentace o nemožnosti účasti na veřejném zasedání – přitom z dokladu o pracovní neschopnosti na č. l. 3332 vyplývá, že obviněnému od 27. 4. 2018 byly povoleny vycházky od 13 do 19 hodin. Obdobně vyznívají také doklady založené např. na č. l. 3346, 3358, 3361. Současně musí Nejvyšší soud konstatovat, že přestože obviněný zpochybňuje možnost konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, což je bezpochyby jeho právem, je potřebné se pozastavit také nad skutečností, že od podaného odvolání, kde obviněný specifikoval rozsah své obhajoby vůči odvolacímu soudu, po celou dobu uplatňování svého práva být přítomen veřejnému zasedání neodkázal na žádnou další skutečnost, kterou by rozšiřoval okruh svého odvolání o důvody, pro které by nemohl odvolací soud konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti (za dobu téměř dvou let nebyl učiněn žádný úkon ve smyslu rozšíření odvolání), když jeho výhrady uplatněné v odvolání (obsahově shodné též v dovolání) byly již uplatňovány v řízení před nalézacím soudem [viz též níže k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
16. Vzhledem k tomu, že byla rovněž splněna zákonná podmínka pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného uvedená v §263 odst. 4 tr. ř., když obviněný v době konání veřejného zasedání nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, odvolací soud postupoval v souladu s trestním řádem a nedopustil se v tomto ohledu žádného pochybení, u veřejného zasedání byl obviněný zastoupen obhájcem. Uvedená námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.
17. Ve vztahu k dalšímu okruhu námitek, a sice k námitkám uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje Nejvyšší soud na obecné konstatování k uvedenému dovolacímu důvodu v bodě 8) tohoto usnesení. Současně musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci jeho obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. [V této souvislosti je možno uvést, že již před soudem prvního stupně obviněný zpochybňoval závěry o účelovém převedení společnosti, nepředání účetnictví (U.); obchody podle něj probíhaly na základě řádných kontraktů; neovládal jiné společnosti; jiné společnosti (např. N., a N. T.) nebyly jím používány jako mezičlánek; nikdy za tyto společnosti nejednal s dodavateli z Polska; U. byla založena na popud svědkyně B.; výše zmíněné společnosti nesloužily jako účelový fakturační mezičlánek; nalézací soud vycházel ze zjevně neúplných dokladů; databáze V. jsou pouze orientačním podkladem – tento systém není neomylný; v průběhu řízení byla porušena zásada in dubio pro reo; nebylo prokázáno, že by mezi ním a spoluobviněnými M. a K. docházelo k nějakým dohodám; navrhoval důkaz znaleckým posudkem JUDr. Golončíka a výslechy svědků. Na uvedené námitky reagovaly soudy nižších stupňů – např. soud prvního stupně k systému V. na straně 19-20 rozsudku, návrh na vypracování dalšího posudku – strana 24-25. Odvolací soud pak v bodech 8) či bodě 9 k otázce navržených důkazů a dalšího znaleckého posudku-bod 10] . Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
18. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení se týkají nikoli hmotně právního posouzení, jak vyžaduje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jak mj. bylo obecně rozvedeno shora (body 8, 9), ale jimi obviněný primárně nižším soudům vytýká nesprávné hodnocení a provedení důkazů či nezohlednění zásady in dubio pro reo, přičemž je nutno konstatovat, že v případě takto koncipovaných námitek jde o námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť také Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného o porušení zásady in dubio pro reo (viz níže bod 22), neboť napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy nižších stupňů v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, když za takové situace pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, spočívající mj. v tvrzeném porušení zásady in dubio pro reo [přiměřeně stejné závěry vyplývají také rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09)].
19. S ohledem na konstatování k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dále uvádí, že vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a jím tvrzeným procesním pochybením soudů nižších stupňů (neprovedení jím navržených důkazů). Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku nespáchal. Takto obviněným formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
20. Předmětný skutek, zejména obviněným namítané nedostatečné zjištění jeho role v řetězci společností a vztahu mezi ním a (odděleně stíhanými – odvolacím soudem) spoluobviněnými K. a M., byl zjištěn jednak výpovědí uvedených spoluobviněných a dalších svědků např. z řad dodavatelů řepkového oleje z Polské republiky, přičemž lze uzavřít, že tyto výpovědi se shodovaly a vzájemně doplňovaly natolik, aby mohly být považovány za věrohodné [K. mj. uvedl, že oleje v Polsku neobjednával, faktury vystavoval zpětně podle pokynu obv. V.; obv. M. uvedl, že s Poláky nejednal, vše zařizoval V. (viz též str. 24 rozsudku nalézacího soudu)], jednak také znaleckým posudkem z oboru ekonomika, a celou řadou listinných důkazů skládajících se např. z výpisů z příslušných evidencí obchodních společností, faktur, plných mocí, atd. V projedna ́vané ve ̌ci bylo př itom prokázáno, z ̌e především sám obviněný jako jakýsi strůjce celého řetězového podvodu založil příslušné daňové subjekty, popř. jejich založení či zapojení do řetězce sám inicioval, a to ať vyjednáváním obchodů s dodavateli z Polské republiky, tak poskytnutím finančních prostředků, tak dosazením vhodných osob jak do pozic jednatelů v dotčených společnostech, tak jejich účelovým převodem na konkrétní osoby a zejména jednáním za dotčené články řetězce vedoucím k tomu, že tyto jednotlivé články řetězce následně nakupovaly řepkový olej ze zahranič í a poté jej prodávaly dals ̌ ím c ̌ eským dan ̌ ovým subjektu ̊m, přičemž z těchto obchodů až na výjimky nepř iznávaly DPH a tuto nehradily do státního rozpoc ̌tu. Všechna uvedená zjiště ní soudy n ižších stupňů pečlivě popsaly v odůvodnění svých rozhodnutí a Nejvyšš í soud tak nemá pochybnosti o tom, z ̌e v projednávané věci došlo v dů sledku jednání dan ̌ ových subjektu ̊ zúc ̌astně ných na obchodování v rámci r ̌etězce ke vzniku daň ového úniku, tak jak je popsáno ve sku tkové větě výroku o vině soudu druhého stupně.
21. Hodnocení důkazů soudem prvního, resp. druhého stupně vtělené v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. do odůvodnění rozsudku, je tak plně v souladu se základními pravidly logiky a v žádném případě nelze tvrdit, že by z odůvodnění rozsudku nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, popř. že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, což by mělo za následek výjimečnou přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu i co do skutkových závěrů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
22. Pokud jde o již zmíněné uplatnění zásady in dubio pro reo, pak je nutno uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, což spojuje s nerespektováním zásady in dubio pro reo, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést, že porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, však neshledal.
23. K námitkám vztahujícím se k tzv. opomenutým důkazům musí Nejvyšší soud konstatovat, že tzv. opomenuté důkazy jsou charakterizovány jako kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn, II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Konstatoval zároveň, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
24. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněného k tvrzení o jejich porušení, považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
25. Ačkoliv obviněný ve svém dovolání uvedl celou řadu důkazů, jejichž provedení soudy nižších stupňů vzdor jeho návrhům nevyhověly, Nejvyšší soud uvádí, že jediným skutečně neprovedeným důkazem, který obviněný navrhl a na jehož návrhu trval, byl návrh na vypracování nového znaleckého posudku. V ostatních případech, stran výslechu konkrétních svědků, k dotazu soudu prvního stupně při skončení hlavního líčení, obviněný návrhy na provedení v dovolání uvedených údajně opomenutých důkazů neučinil. Stran výslechu svědkyně B. je třeba konstatovat, že obviněný souhlasil s čtením úředního záznamu o podání vysvětlení v souladu s §211 odst. 6 tr. ř. I přes tuto skutečnost se, jak soud prvního stupně, jakkoliv lze toto odůvodnění považovat za poněkud stručné (viz str. 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tak soud druhého stupně (viz str. 22 - 23 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) k návrhu obviněného na provedení jím požadovaných důkazů vyjádřily a odůvodnily, proč tomuto návrhu nebylo vyhověno. Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž uvést, že pokud bylo dovolání obviněného projednáváno samostatně, vzhledem k vyloučení věci, není přesto možno na trestní věc obviněného nahlížet izolovaně, např. k jím tvrzeným nedostatkům znaleckého posudku (dostatek dokladů), neboť nelze přehlížet, jak již bylo výše zmíněno, roli obviněného ve vztahu k dalším spoluobviněným a jejich fungování ve společnostech, které ve své podstatě fungovaly ve vazbě na obviněného (viz shora výpovědi spoluobviněného K. a M.). Z výpovědi uvedených spoluobviněných pak vyplynulo, jakým směrem se ubíralo celkové účetnictví těchto společností, a proto v tomto směru lze odkázat na správné závěry nalézacího soudu ve vztahu k námitkám obviněných, tudíž i obviněného V., když věc byla vedena ve společném řízení, že „pokud znalkyně neměla k dispozici úplné doklady, lze pak pouze konstatovat, že znalkyně postupovala zcela korektně, když vycházela pouze z dostupných údajů a nic nad jejich rámec nedovozovala“. Jak již bylo rovněž shora zdůrazněno, také odvolací soud velmi podrobně reagoval na námitky obviněného ohledně neprovedených důkazů. V této souvislosti lze zmínit doklad na č. l. 3282, který vyjadřuje rozsah požadavků obviněného na provedení dokazování a odvolací soud v bodě 9) svého rozsudku pak rozvádí, z jakých důvodů považuje výslechy uvedených svědků za nadbytečné (šlo o výpovědi svědků H., P. a D.). Zcela přiléhavá je pak argumentace odvolacího soudu k požadavku obhajoby na vypracování nového znaleckého posudku z oboru ekonomiky [viz bod 10. rozsudku odvolacího soudu (uvedený požadavek obhajoby je nutno brát v úvahu s bodem 4. rozsudku odvolacího soudu, kdy soudu prvního stupně bylo vytýkáno, že nedal časový prostor obhajobě k vypracování posudku JUDr. Goločíkem (přičemž je nutno upozornit, že soud prvního stupně rozhodl 25. 11. 2016 a veřejné zasedání o odvolání obviněného se konalo 20. 1. 2020, přesto obhajoba uvedený posudek, který měl být pro ní tak zásadní, nepředložila)]. V bodě 11) svého rozsudku se pak odvolací soud věnoval námitce obviněného ohledně úplnosti a tvrzené nepřesnosti databáze V. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné nad rámec obecného konstatování k problematice opomenutých důkazů uvést, když současně musí konstatovat, že soudy nižších stupňů uvedly, že se jedná o důkazy “nadbytečné” či nezpůsobilé “ změnit závěry učiněné soudy nižších stupňů. Na uvedeném nemění ničeho ani skutečnost, že obviněný s uvedeným vysvětlením soudů nižších stupňů nesouhlasí, neboť podle zásady volného hodnocení důkazů je na rozhodnutí obecných soudů, které skutečnosti považují za relevantní k dokazování, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provedou a jak tyto důkazy následně zhodnotí. Jejich procesní povinností není vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka, a neprovedení navrhovaného důkazu proto ještě neznamená, že je řízení jako celek nespravedlivé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 234/04 a sp. zn. I. ÚS 972/09).
26. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud uzavírá, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše popsaného konstatování Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky předmětného trestného činu a v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu odvolacímu soudu ničeho vytknout.
27. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
28. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [za právně relevantní, byť zjevně neopodstatněnou bylo možno považovat pouze námitku obviněného uplatněnou ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Námitky uplatněné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud by dovolání nebylo podáno též z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] . Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu