ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.354.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 354/2021-1769
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 67 Tmo 13/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu v Praze 10, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 11/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu v Praze 10, soudu pro mládež, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 2 Tm 11/2019 (dále „soud prvního stupně“), byl obviněný mladistvý AAAAA (dále „mladistvý“) uznán vinným pod bodem I. proviněním ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaným (dílčí skutky 1. a 2.), dílem ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku (dílčí skutek 3.), a dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (dílčí skutek 2.), a proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (dílčí skutek 2.); pod bodem II. proviněním loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem III. pokusem provinění ublížení na zdraví podle §21 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, a proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za tato provinění byl mladistvý podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 z. s. m. odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku za použití §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a zároveň byl nad ním vysloven dohled. Podle §15 odst. 2 písm. c) a §18 odst. 1 písm. e) a g) z. s. m. mu byly uloženy výchovné povinnosti, a to nahradit v průběhu zkušební doby podle svých sil proviněním způsobenou škodu a podrobit se programu sociálního výcviku a programu psychologického poradenství. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestním opatření mladistvého AAAAA a o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací pro mládež (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 67 Tmo 13/2020, odvolání státního zástupce podané v neprospěch mladistvého AAAAA zamítl podle §256 tr. ř. Z podnětu odvolání tohoto mladistvého podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části týkající se tohoto odvolatele, a to ve výrocích o vině v bodech II. proviněním loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a III. 2) pokusem provinění ublížení na zdraví podle §21 k §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o trestním opaření a ve výroku o náhradě škody, které se ho týkaly. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mladistvého AAAAA uznal vinným pod bodem II. proviněním loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a pod bodem III. 2) proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Odsoudil ho za tato provinění a za trestná jednání, která zůstala v bodech I. 1) až 3) a III. 1) v rozsudku soudu prvního stupně nezměněna, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 z. s. m. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku za použití §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků a zároveň nad mladistvým vyslovil dohled. Podle §15 odst. 2 písm. c) a §18 odst. 1 písm. e) a g) z. s. m. mu uložil výchovné povinnosti, a to nahradit v průběhu zkušební doby podle svých sil proviněním způsobenou škodu a podrobit se programu sociálního výcviku a programu psychologického poradenství. Rovněž rozhodl o náhradě škody. Ve zbytku ponechal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
II. Z dovolání mladistvého
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal mladistvý prostřednictvím obhájce s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž brojil vůči výrokům rozsudku odvolacího soudu pod body II. a III. 2), výroku o povinnosti podrobit se programu sociálního výcviku a povinnosti zaplatit škodu, protože soudy dostatečně neobjasnily spolupachatelství mladistvého a zavinění, nezabývaly se zásadou subsidiarity trestní represe a nepřihlédly ke zvláštnostem pro ukládání trestních opatření. Rozhodnutí označil za nepřezkoumatelná a za nedostatečné považoval i provedené dokazování v řízení před soudem druhého stupně s tím, že nebyla respektována zásada presumpce neviny.
5. Mladistvý odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal v potřebné šíři se všemi rozhodnými skutečnostmi, protože nevysvětlil vše, jak bylo jeho povinností, když zrušil rozsudek soudu prvního stupně, který tím v podstatě přestal existovat, a tak jediným rozhodnutím zabývajícím se vinou mladistvého byl rozsudek odvolacího soudu ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 67 Tmo 13/2020. Ten je však neúplný z hlediska odůvodnění ve smyslu §125 tr. ř., neboť když odvolací soud ohledně mladistvého zrušil celý výrok o vině i trestním opatření a znovu rozhodl, byl povinen své závěry řádně odůvodnit, neboť de facto nahradil činnost soudu prvního stupně, a proto musel jeho rozsudek vyhovovat všem požadavkům kladeným na odsuzující rozhodnutí (§120 a 125 tr. ř.). V takové situaci nepostačuje pouze odkaz na odůvodnění zrušeného, tedy již neexistujícího soudního rozhodnutí. Odvolací soud však tyto povinnost nesplnil, zásadám pro odůvodnění svého rozhodnutí nevyhověl, a navíc porušil i podmínky §2 odst. 12 tr. ř., neboť když sám nově rozhodl, byl povinen provést veškeré důkazy, které jsou podkladem pro výrok o vině, aby bylo zachováno právo obviněného na spravedlivý proces. Za nedostatek odůvodnění mladistvý považoval, že se odvolací soud pouze ztotožnil s dokazováním provedeným soudem prvního stupně, je jeho rozsudek zcela nepřezkoumatelným.
6. Výhrady mladistvý zaměřil proti postupu soudu v bodě I. 2), vůči němuž vytýkal, že při ztotožnění pachatele nepostupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 928/20, týkajícím se agnoskace, jež nemá kvalitu rekognice, a proto mladistvého nebylo možné na jejím podkladě ztotožnit a uznat vinným jako pachatele, protože orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu se zákonem, když poškozenému P. B. a jeho kamarádům (kteří konflikt neviděli ani u něho nebyli přítomni) předložily fotografie osob odpovídajících popisu poškozeného a ostatních na místě se nacházejících osob. Odvolací soud nesprávně uvedl, že tento postup není v rozporu s trestním řádem, ať již proto, že v následujícím řízení nedošlo k provedení rekognice in natura, či rekognice podle fotografií, neboť poškozený by při takovém úkonu nepoznával osobu, kterou viděl při svém napadení, nýbrž osobu, kterou viděl předtím na fotografii či mu tuto osobu „doporučili“ jeho kamarádi, kteří ani napadení neviděli. Mladistvý poukázal na nedostačující důkazy vztahující se k jeho identifikaci jako pachatele činu popsaného pod bodem I. 2) výroku o vině, zejména tvrzení svědka P. B. a jeho kamarádů, že jako útočníka identifikovali právě jeho (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2016/20, a ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. US 2929/18) .
7. Nesprávné závěry mladistvý shledal v právním posouzení činu pod bodem II., protože nespáchal provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku jako spolupachatel s mladistvým BBBBB (pseudonym), ve smyslu §23 tr. zákoníku. Z dokazování provedeného soudem prvního stupně vyplývá, že předmětné útoky sám bezprostředně nevyvolal a jeho účast na nich byla soudy dovozována toliko z jeho přítomnosti na místě činu. S ostatními obviněnými se však nijak nedomlouval, a proto u něj nebyl dán společný úmysl.
8. K tomuto činu mladistvý též uvedl, že nejde o závažné jednání, a proto jeho škodlivost provinění nedosahuje požadované intenzity, a mělo být postupováno podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Kromě obecných zásad vztahujících se k subsidiaritě trestní represe uvedl, že se v jeho případě jednalo pouze o „šarvátku“, s níž nezačal, jen se jí účastnil, projevil nad ní upřímnou lítost a poškozenému se omluvil. Zpochybnil také závěr o svém zavinění, které nebylo prokázáno, neboť soudy nezjistily, že věděl, že se dopouští jednání horšího než kázeňského přestupku. Soudy nerespektovaly zásadu, že závěr o zavinění musí vždy vycházet z výsledků dokazování a logicky z nich vyplynout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98), a u činu pod bodem II. se jí neřídily.
9. Výrok o trestním opatření mladistvý napadl proto, že mu byla vyměřena nepřiměřeně přísná sankce, neboť odvolací soud nebral při ukládání trestního opatření za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v potaz skutečnost, že jeho pozice při tomto skutku byla čistě pasivní, neboť nebyl osobou, která by poškozenému vyhrožovala a ani s ním nehovořil. Nezohlednil, že došlo ke změně právní kvalifikace u skutku pod bodem III. 2), a to i přesto, že sám tuto změnu provedl. Odvolací soud v rozporu se skutkovým stavem tvrdil, že se mladistvý všech skutků dopustil v zásadě brutálním způsobem, což nebylo prokázáno. Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že buď vůbec nikoho nenapadl anebo se dopustil pouze provinění výtržnictví. U provinění loupeže spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku soudy nerespektovaly, že šlo o čin mladistvého ve věku šestnácti let, ale posuzovaly ho, jako jednání dospělé osoby. Mladistvý poukázal na ustanovení §25 odst. 1 písm. b) z. s. m., které soudy nevyužily, ač poskytl zadostiučinění poškozenému, nahradil částečně způsobenou škodu, omluvil se, spolupracuje a dochází na probační a mediační službu. Z těchto důvodů považoval za nedostatečné, pokud soudy při výměře trestní sankce nepřihlédly k tomu, že se po celou dobu trestního řízení choval řádně, a ani nezohlednily závěry znaleckého posudku o jeho duševním stavu k motivaci jeho jednání, náhledu na trestnou činnost i k možnému snížení jeho rozpoznávacích schopností dne 7. 4. 2019 z důvodu požitého alkoholu. Rozsudky soudů obou stupňů jsou tudíž nepřezkoumatelné také proto, že nebylo patřičně odůvodněno, jak při vyměřování trestní sankce přihlédly k polehčujícím okolnostem a jeho chování.
10. Závěrem dovolání mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a 265m odst. 1 tr. ř. v části, která se ho týká, zrušil rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 67 Tmo 13/2020, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 2 Tm 11/2019, a podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil v plném rozsahu obžaloby, příp. aby věc podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil k projednání a posouzení přestupkovému orgánu, kterým je Úřad městské části Prahy 10. Současně navrhl podle §265h odst. 3 tr. ř. a §265o odst. 1 tr. ř., aby bylo rozhodnuto o odkladu výkonu dovoláním napadených rozsudků.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a repliky k němu
11. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k námitce proti způsobu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu uvedl, že výhrady mladistvého stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, protože nemíří proti právnímu posouzení skutku ani vůči jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale brojí proti procesní stránce věci. Rozsudek nalézacího soudu byl zrušen pouze zčásti, nikoli v celém rozsahu, jak tvrdí mladistvý, není „jediným existujícím soudním rozhodnutím“, a odkaz na zrušené rozhodnutí či jeho části není pochybením (viz např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 804/2013). K nesouhlasu mladistvého s kvalitou odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně upozornil na §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož není dovolání proti důvodům rozhodnutí přípustné. Z povahy odvolacího řízení plyne, že nebylo nutné provést opětovně veškeré dokazování ve smyslu §2 odst. 12 tr. ř. Pokud mladistvý vytýkal nedostatky při zjišťování své totožnosti tím, že brojil proti provedenému rozpoznání podle fotografií, nelze je pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože se týkají postupu při vyšetřování. Skutková zjištění, ze kterých lze dovodit pachatelství mladistvého, jsou podle státního zástupce dostatečná a mají oporu v provedených důkazech (srov. zejména stranu 10 a násl. rozsudku odvolacího soudu).
12. Námitku právní povahy učiněnou v souladu s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřující vůči závěru o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, státní zástupce označil za nedůvodnou, neboť mladistvý jednal ve společném úmyslu s druhým spolupachatelem, což vyplývá mimo jiné i z toho, že „ještě před samotným fyzickým napadením poškozeného vyzývali poškozeného i svědka Č. k vydání telefonů pod pohrůžkou jejich zbití a činili tak oba“ (viz strana 12 rozsudku odvolacího soudu). Soudy se loupežným úmyslem zabývaly, a proto v dalším odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Jednání mladistvého neobsahuje rysy, díky kterým by nedosahovalo ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti. Ostatně ani sám mladistvý fakticky nezmínil okolnosti, které by mimořádně snižovaly společenskou škodlivost činu, a proto uplatnění trestní odpovědnosti je v této věci namístě, a námitka o nerespektování §12 odst. 2 tr. zákoníku není důvodná.
13. Výhradu mladistvého vůči prokázání jeho zavinění označil státní zástupce za nejasnou, neboť z ní nebylo zcela zřejmé, kam jejím prostřednictvím mířil. Obecně s odkazem na zásady významné pro posouzení zavinění zdůraznil, že soudy se se všemi skutečnostmi vypořádaly, když ani sám mladistvý nepopírá, že by jeho zavinění tyto prvky nezahrnovalo. Naproti tomu zavinění se nemusí vztahovat na právní posouzení skutku či jeho trestnost, a to v duchu zásady ignorantia legis non excusat . Pokud tuto výhradu mladistvý namítl, je nedůvodná, neboť prvek právní kvalifikace či trestnosti zavinění krýt nemusí.
14. Mladistvým namítaná nepřiměřenost trestního opatření, včetně např. údajných pochybení při aplikaci polehčujících okolností na uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani na žádný jiný nedopadá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 149/2003). Zásah dovolacího soudu je v daném kontextu možný v podstatě jen, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. To však v přezkoumávaném případě není, neboť v zásadě odpovídá všem zákonným kritériím týkajícím se trestních opatření a jejich výměry. Trestní opatření však bylo uloženo v souladu s učiněnými zjištěními a je i dostatečně odůvodněno, proto ho nelze označit za excesivní, exemplární či snad mimořádně přísné.
15. Závěrem státní zástupce shrnul, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř., a jejich rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná, a proto navrhl, aby dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
16. K tomuto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství mladistvý uvedl, že státní zástupce nebral v úvahu zvláštnosti trestního řízení a nutnost zabývat se správností učiněných skutkových zjištění, podle nichž lze zjistit, zda byly nebo nebyly naplněny všechny znaky provinění. V opačném případě by docházelo k příliš restriktivnímu přezkumu dovolatelem předestřené právní otázky, což by vedlo k porušení zásady in dubio pro reo a nulla poena sine lege. Ve zbytku mladistvý zopakoval argumentaci uvedenou v dovolání, včetně učiněných návrhů.
IV. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací pro mládež (dále „Nejvyšší soud“) nejprve shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející může Nejvyšší soud přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto posuzoval, zda námitky mladistvého obsahově odpovídají uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání uplatnit, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle této dikce uvedený důvod slouží zásadně k posouzení, zda skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Vedle vad, jež se týkají právního posouzení skutku, lze jeho prostřednictvím vytýkat rovněž vady opírající se o „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Důvodem dovolání ve smyslu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)]. Proto na podkladě citovaného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).
20. Výrok o trestu prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu nelze napadat, protože k tomu účelu slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze v případě, že jde o pochybení nebo vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, a nejde proto o námitky proti druhu a výměře trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
21. Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a další). Učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
22. Posoudí-li se obsah dovolání, plyne z něj, že mladistvý námitky zaměřil obecně proti procesním vadám, které spatřoval v nesprávném postupu odvolacího soudu a ve způsobu, jakým zpracoval přezkoumávané rozhodnutí soudu nalézacího. Konkrétně k bodu I. 2) namítal vadný procesní postup při svém ztotožnění jako pachatele tohoto dílčího útoku, což jsou námitky, které na žádný z dovolacích důvodů podle shora uvedených kritérií nedopadají, a posouzení jejich správnosti je vázáno na extrémní nedostatky dosahující porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu porušení článku 6 odst. 3 Úmluvy. Námitky proti nepřiměřenosti uloženého trestního opatření nelze v dovolacím řízení vůbec uplatňovat (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
23. Dovolání s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje v části, v níž mladistvý zpochybňoval spolupachatelství nebo nedostatek zavinění u provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (bod II. výroku o vině) či nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, neboť se jedná o výhrady vůči právnímu posouzení věci, a tedy v souladu se zvoleným dovolacím důvodem.
24. Pro úplnost lze připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
VI. K procesním námitkám se zřetelem na extrémní nedostatky
25. Výhrady mladistvého směřující proti rozsahu provedeného dokazování v řízení před odvolacím soudem a způsobu, jakým odvolací soud své závěry rozvedl v odůvodnění rozhodnutí, s tvrzením, že odvolací soud nenahradil činnost soudu prvního stupně, opětovně neprováděl všechny důkazy, nehodnotil je a nepopsal z nich vyvozená skutková zjištění, jednak neodpovídají obsahu přezkoumávaného rozhodnutí, a jednak obsahují názory, které se vymykají povaze a účelu odvolacího řízení.
26. Odvolací soud podle výroku přezkoumávaného rozsudku ve smyslu §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem II. a dílčí útok pod bodem III. 2). V bodě II. přistoupil ke změně popisu skutku, když do něj soud prvního stupně vadně zanesl jinak správné skutkové zjištění ohledně toho, že to byl spoluobviněný BBBBB, nikoli mladistvý, kdo pronesl směrem k poškozenému „Dej mi mobil, nebo si ho vezmu s tvojí hlavou“. Popis skutku tedy upravil ve prospěch mladistvého. U bodu III. 2) z právní kvalifikace vypustil pokus provinění ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Jinak skutková zjištění neměnil, činy pod body I. 1) až 3) a III. 1) ponechal zcela beze změny. Při částečném zrušení výroku o vině, zrušil též výrok o trestním opatření a náhradě škody. Vlastní rozhodnutí provedl v souladu s §259 odst. 3 tr. ř., skutky právně kvalifikoval a ve zrušené části sám znovu rozhodl o uložených sankcích a náhradě škody ohledně mladistvého. Ve smyslu a rozsahu tohoto rozhodnutí odvolací soud své závěry a úvahy rozvedl v příslušných pasážích přezkoumávaného rozhodnutí.
27. Potřebné je k námitkám mladistvého uvést, že v případě částečného zrušení rozsudku soudu prvního stupně v jeho oddělitelných částech (§258 odst. 2 tr. ř.), ta část, která nebyla zrušena, nepozbývá co do své platnosti a vykonatelnosti významu, jaký má v původním rozhodnutí a je podložena částí nezrušeného rozhodnutí soudu prvního stupně, a to včetně odůvodnění, o něž byl opřena. K odůvodňování této části v rozhodnutí odvolacího soudu je proto vhodné poukázat na její správnost a je nutné vypořádat se s námitkami odvolatele (srov. rozhodnutí č. 46/1967-I. Sb. rozh. tr.). Podle §120 odst. 3 tr. ř. v případě, že rozhodoval odvolací soud o vině, musí být součástí výroku předně výrok o zrušení rozsudku prvního stupně, resp. jeho části, a musí být uvedeno, na základě kterého z podaných odvolání oprávněných osob odvolací soud rozhodl. Pro rozsudek odvolacího soudu neplatí žádné speciální ustanovení, ale vychází se z obecných hledisek uvedených v §125 odst. 1 tr. ř., a to vždy s ohledem na způsob rozhodnutí, jaké odvolací soud učinil. Pokud sám prováděl důkazy, musí stručně vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení těchto důkazů. Ty, které neprovedl, hodnotit nesmí, ale musí vyložit, z jakých důvodů jsou správné závěry soudu prvního stupně. Z odůvodnění jeho rozhodnutí musí být patrno, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů, a rozhodoval-li sám o trestu, i ten musí odůvodnit ve smyslu citovaného ustanovení. Podstatné pro odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je, aby byla vyloučena libovůle, a aby byly dodrženy všechny postuláty spravedlivého procesu, zejména, aby bylo reagováno na důkazy, které byly provedeny, a na námitky odvolatele (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/2008). K tomu je třeba dodat, že odvolací soud sice může pojmout odůvodnění vlastního rozhodnutí o odvolání stručně, může též přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, ale z jeho rozhodnutí musí být zároveň patrné, že se skutečně zabýval argumentací obsaženou v odvolání a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020). Z obsahu rozhodnutí přezkumného soudu musí vyplynout respekt k nutnosti se řádně vypořádat s námitkami a reagovat nejen na ně, ale i na podstatné skutečnosti na jejichž základě bylo rozhodnuto tak, aby rozhodnutí bylo přezkoumatelné. K tomu je vhodné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, z nějž vyplývá požadavek na přiměřeně dostatečnou míru odůvodnění, jež se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzována podle okolností každého případu, nežádá se však odpověď na každý argument. Nelze pominout ani nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, v němž se připomíná možnost soudů vyšších instancí vyjádřit odůvodnění sice stručně s převzetím odůvodnění napadeného rozhodnutí, nicméně tak, aby bylo patrné, že se soud všemi důležitými otázkami zabýval a nespokojil se jen s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance. Zmínit lze i nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17, podle nějž je zdůrazněn požadavek na seznatelnost úvah soudu z odůvodnění jeho rozhodnutí relevantních pro výsledek řízení, a tím i požadavek na jeho přezkoumatelnost z hlediska ústavnosti, zákonnosti a věcné správnosti. Vhodným je upozornit i na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 3050/17, v němž se připomíná, že smyslem odůvodnění je seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, rozsah se odvíjí od povahy rozhodnutí, předmětu řízení, návrhů a argumentů stran, s nimiž je třeba se vypořádat, nikoli však všech, ale těch, které byly relevantní pro rozhodnutí věci. Podstatné je, aby z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplynulo, že skutkový stav byl v napadeném rozsudku soudu prvního stupně správně zjištěn a ve smyslu takových zjištění také řádně odůvodněn (viz nález ze dne 18. září 2012, sp. zn. III. ÚS 3395/2010). Uvedené principy mají odraz i v judikatuře ESLP , z níž vyplývá, že se soudy mají zabývat podáními stran, jejich argumentací a navrženými důkazy, s nimiž se též musí přesvědčivě vypořádat, což ale na druhou stranu nelze chápat jako právo takové strany obdržet podrobnou odpověď na každý vlastní argument – viz např. rozsudek ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku , č. 16034/90, §61, nebo rozsudek ze dne 28. 1. 2003, ve věci Burg a ostatní proti Francii , č. 34763/02. Potřeba a míra vyjádření soudu závisí též na povaze rozhodnutí, je třeba vzít v úvahu okolnosti daného případu, právní úpravu a zvyklosti dané země, názory teorie apod. (viz rozsudek ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku , č. 18390/91, §29, či rozsudek ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku , č. 20772/92, §55). Pokud ale jde o jasný a stěžejní argument strany, nemohou o něm vnitrostátní soudy, a to ani soud odvolací (jako v daném případě), mlčet, protože pak není zřejmé, zda jej vzaly na vědomí, avšak chtěly jej odmítnout pro jeho neopodstatněnost či irelevanci (pak není zřejmé proč), tedy jen opomněly se k němu vyjádřit, resp. zda jej vůbec ve svých úvahách nezohlednily, neboť absolutní mlčení o takové okolnosti odporuje spravedlivému procesu (viz rozsudek ze dne 22. 2. 2007, ve věci Krasulya proti Rusku , č. 12365/03, §52; podobně též rozsudek ze dne 31. 3. 2009, ve věci Rache a Ozon proti Rumunsku, č. stížnosti 21468/03, §34-37, ale též celá řada dalších rozhodnutí – např. rozsudek ze dne 11. 12. 2008, ve věci Velted-98 AD proti Bulharsku , č. 15239/02, §48, nebo rozsudek ze dne 18. 5. 2010, ve věci Vetrenko proti Moldavsku , č. 36552/02, §53 a tam citovaná další rozhodnutí).
28. Posoudí-li se z těchto hledisek přezkoumávané rozhodnutí, je z jeho odůvodnění zřejmé, že odvolací soud vycházel z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož zjistil, že dostatečným způsobem zachytil obsah jím provedených důkazů (srov. body 5. až 10. rozsudku soudu prvního stupně) a detailně, ve vztahu ke každému jednotlivému skutku vysvětlil, jakým způsobem je hodnotil, a jaká skutková zjištění na základě nich učinil. Rovněž náležitě reagoval i na obhajobu mladistvého, v souladu s níž rozsudek soudu prvního stupně v jeho prospěch upravil, a popsal úvahy vedoucí k učiněné právní kvalifikaci (srov. body 10. až 13. rozsudku soudu prvního stupně). Lze tedy konstatovat, že se dostatečným způsobem vypořádal s námitkami obhajoby a odůvodnil svůj závěr, na základě nějž došlo k částečnému zrušení prvoinstančního rozsudku a novému rozhodnutí podle §259 odst. 3 tr. ř. (srov. body 15. až 29. rozsudku odvolacího soudu).
29. Odvolací soud rozhodnutí částečně učinil podle §259 odst. 3 tr. ř., který je limitem pro vlastní meritorní rozhodování věci odvolacím soudem, a stanoví rozsah uplatnění apelačního principu, který v odvolacím řízení převažuje, a nezbytnou míru zachování prvků kasace. Rozhodl sám rozsudkem, když v potřebné míře vyložil, že tak učinit mohl, a nové rozhodnutí provedl na podkladě správně zjištěného skutkového stavu. Respektoval, že těžištěm vytváření skutkového stavu zůstává i nadále soud prvního stupně, který má nesporně lepší podmínky pro provádění a hodnocení důkazů v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3083). Ze všech uvedených důvodů nebylo možné přisvědčit dovolateli, že by odvolací soud postupoval zcela v souladu s ustanovením §120, §125 a §259 odst. 3 tr. ř., přičemž nelze shledávat žádné pochybení v tom, že zcela nepřevzal roli soudu prvního stupně, jak navrhoval mladistvý, neboť to od něj není trestním řádem vyžadováno.
30. Pochybení při určování identifikace mladistvého u provinění popsaného pod bodem I. 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud rovněž neshledal. Předně je třeba zmínit, že na tuto námitku správně reagovaly již soudy nižších stupňů (srov. bod 6 rozsudku soudu prvního stupně a bod 25. rozsudku odvolacího soudu), když vysvětlily podstatné okolnosti, podle kterých byl postup orgánů činných v trestním řízení v tomto směru v souladu s procesními pravidly stanovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 928/2020, podle něhož agnoskace, jako důkazní prostředek, nemá „kvalitu důkazního prostředku rekognicí“, a proto je třeba jí přiznat tomu odpovídající důkazní sílu. Za situace, kdy jsou rozhodnutí soudů založena na jediném důkazu, je nezbytné, aby obecné soudy posoudily všechny důkazy v jejich celku a doplnily dokazování tak, aby byly naplněny požadavky vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 5 tr. ř., a to i v duchu nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2016/2020, v němž jsou stanovena pravidla pro postup při rekognici. Je nutné zdůraznit, že agnoskace znamená zjišťování totožnosti, či identifikování pachatele. Ústavní soud připustil možnost použití agnoskace jako důkazního prostředku (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 2/03, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1335/11 či ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2414/13), a zároveň se vyjádřil, že nemá „kvalitu důkazního prostředku rekognicí“ (usnesení ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 542/05), a proto je třeba ji přiznat tomu odpovídající důkazní moc.
31. Těmto pravidlům soudy v přezkoumávané věci dostály, protože bylo pouze třeba identifikovat osobu, která se činu zúčastnila. Mladistvý uvedl, že si není jistý, zda na místě činu byl, nepamatoval si, že by poškozeného napadl. Rozhodné bylo, že pokud jde o jeho identifikaci, vycházela zejména z procesně použitelné výpovědi poškozeného P. B., který mladistvého popsal, čímž poskytl jeho popis, který korespondoval s konkrétní podobou mladistvého a odpovídal i popisu jeho podoby uvedené dalšími ve věci vyslechnutými osobami, které mladistvého v době incidentu rovněž viděly (svědci P. J. a V. Č.). Orgánům činným v trestním řízení tyto skutečnosti nebránily, aby identitu stanovily podle předloženého tipovacího alba obsahujícího podoby mnoha různých osob. Rozhodné je, že poškozený P. B. u hlavního líčení mladistvého znovu určil jako pachatele. Z těchto důvodů, které soudy vyložily a rozvedly v přezkoumávaných rozhodnutích, není pochyb o tom, že nedošlo při určení totožnosti mladistvého AAAAA jako pachatele činu v bodě I. 2) k procesním pochybením, na něž poukazoval, protože uvedené poznání a identifikování splňovalo všechny zákonné předpoklady. Soudy způsob určení tzv. agnoskaci nepovažovaly za jediný důkaz, o který by poznání mladistvého opíraly, protože tomuto účelu sloužily veškeré ve věci k bodu I. 2) provedené důkazy. Mladistvému nebylo možné přisvědčit ani ve výhradách proti věrohodnosti P. B., jehož výpověď je i po obsahové stránce podporována zejména výpověďmi svědků A. Č., P. J. a T. P. Soudy hodnotily poznatky, o nichž poškozený P. B. hovořil, a konfrontovaly je s dalšími ve věci provedenými důkazy, z nichž však nevyplynulo nic, co by jím uváděné skutečnosti zpochybňovalo.
32. Pro úplnost je možné uvést, že se soudy při ztotožňovaní mladistvého, jeho věrohodností i věrohodností poškozeného dostatečně zabývaly a logicky vysvětlily, proč verzi prezentované mladistvým neuvěřily, a proč procesní postup v této otázce nebudí žádné pochybnosti, a to při plném respektu k zásadám uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř. Na základě takto provedeného hodnocení důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpověď poškozeného je věrohodná, a proto ji mohl vzít jako základ pro učiněná skutková zjištění. Odvolací soud tyto závěry podrobil z hlediska odvolání mladistvého přezkumu, se soudem prvního stupně se ztotožnil a vysvětlil, z jakých důvodů vzneseným odvolacím námitkám nevyhověl (viz bod 6. rozsudku soudu prvního stupně a bod 25. rozsudku odvolacího soudu). Tím soudy dostály svým zákonným povinnostem a splnily požadované povinnosti.
33. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je proto vyloučena námitka mladistvého o vadném postupu soudů a nepřezkoumatelnosti posuzovaných rozhodnutí, neboť konkrétní skutečnosti v souladu s pravidly stanovenými v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Soudy se zásadě presumpce neviny a z ní pramenícího principu in dubio pro reo či dalším zásadám a principům, jimiž je ovládáno trestní řízení a na něž mladistvý v dovolání poukazoval, nezpronevěřily. Je třeba připomenout, že tyto zásady nelze zásadně vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Uplatnění zásady presumpce neviny je na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02), což je však situace, která v přezkoumávané věci nenastala.
34. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že v přezkoumávané věci nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, ani o kardinálně nelogických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010). Přezkoumávaná rozhodnutí a řízení jim předcházející nesvědčí o libovůli nebo snaze vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97], a tudíž ani pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
VII. K právním výhradám
35. Při správnosti učiněných skutkových zjištění Nejvyšší soud posuzoval správnost právního posouzení činu, proti němuž mladistvý zaměřil své výhrady především u činu pod bodem II., jemuž vytýkal, že se provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku nedopustil, protože nejednal jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, neboť pro takový závěr nebyl prokázán společný úmysl s mladistvým BBBBB. Proti závěru o zavinění brojil u činů v bodech II. a III. 2), u nichž též vytýkal nedodržení pravidel plynoucích ze zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
a) Ke správnosti závěru o provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku
36. Činu v bodě II., jenž byl posouzen jako provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, se mladistvý AAAAA podle rozsudku odvolacího soudu dopustil tím, že společně s mladistvým BBBBB (ohledně něhož již rozsudek nabyl právní moci) dne 2. 1. 2019, kolem 19:45 hod. v XY, , v OC A. P., v restaurační části nad eskalátory, přistoupili k poškozeným A. K., nar. XY, a V. Č., nar. XY, kteří seděli u stolu ještě se svědkyní A. M. V., nar. XY, a oba požadovali po obou poškozených vydání jejich mobilních telefonů pod pohrůžkou zmlácení, konkrétně obviněný mladistvý BBBBB řekl poškozenému K.: „Dej mi mobil, nebo si ho vezmu s tvojí hlavou“, přičemž poškození jim odmítli své telefony vydat a schovali je do kapes oděvu, poté již obviněný mladistvý BBBBB převrhl poškozenému K. kelímek s nápojem do klína a udeřil ho pěstí do nosu, následně poškozený K. odcházel na toaletu a obviněný mladistvý BBBBB šel za ním a omlouval se mu, přičemž výše uvedeným poškozenému K. způsobili zavřenou zlomeninu nosních kostí s nutností ošetření ve FN K. V. a psychické obtíže, pro které se podroboval soukromé terapii .
37. Vůči uvedenému provinění mladistvý vytýkal spolupachatelsví i společný úmysl poškozené oloupit, což jsou tvrzení, jímž se již odvolací soud zabýval, a to zejména i s ohledem na to, že upravil skutková zjištění oproti rozsudku soudu prvního stupně. I přesto shledal, že oba mladiství jednali ve vzájemné souhře. Poukázal na to, že před samotným fyzickým napadením vyzývali poškozeného i svědka V. Č. k vydání telefonů, a to pod pohrůžkou jejich zbití. Tuto pohrůžku vyslovil i mladistvý AAAAA, který se v další fázi od jednání spolupachatele nijak nedistancoval. Rozvedl, že úmysl obou směřoval ke zmocnění se mobilních telefonů poškozených, a to nejprve pod pohrůžkou bezprostředního násilí, později umocněnou skutečně užitým násilím vůči jednomu z chlapců. Nepovažoval za podstatné, že poškození telefony nevydali, protože je v návaznosti na prvotní výzvu k vydání telefonů oba schovali do kapes (viz bod 27. rozsudku odvolacího soudu).
38. K uvedenému je vhodné doplnit, že bylo prokázáno, že oba mladiství přistoupili k poškozeným společně a po celou dobu činu se drželi poblíž sebe, ani jeden z nich se během útoku od jednání druhého nijak neodtáhl ani neodpojil. Dovolatel se nesnažil spolupachateli zabránit v dalším napadání poškozeného. Pokud mladistvý AAAAA vycházel z toho, že nikoho fyzicky nenapadl, je třeba uvést, že prvotních požadavků k vydání mobilních telefonů za výhrůžky zmlácení se dopustili oba mladiství společně (viz výpovědi poškozeného A. K., V. Č. a A. M. V. na č. l. 1406 až 1408 spisu) tj. i dovolatel. Role mladistvého AAAAA tudíž nebyla tak pasivní, jak ji prezentoval, neboť nespočívala pouze v jeho setrvání na místě činu, ale jeho jednání po určitou dobu prolínalo s jednáním mladistvého obviněného BBBBB, který přistoupil i k fyzickému násilí vůči poškozenému A. K. sám, avšak plně v souladu s vyslovenou výhrůžkou. Přestože mladistvý BBBBB sám poškozeného fyzicky nenapadl, nadále setrval v jeho bezprostřední blízkosti a sledoval, jak je napadán druhým spoluobviněným mladistvým.
39. Nejvyšší soud s ohledem na uvedená skutková zjištění úvahy odvolacího soudu považuje za správné, protože korespondují s povahou spolupachatelství ve smyslu podmínek §23 tr. zákoníku, podle kterého byl-li čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelstvím je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 66/1955 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Pokud jde o tzv. společný úmysl, ten se musí vztahovat nejen na společné jednání, ale musí zahrnovat i sledování společného cíle, tj. porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (srov. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Lze shrnout, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330).
40. V přezkoumávané věci jde o provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se ho dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jedná se o úmyslný trestný čin, pro jehož naplnění je vyžadována existence úmyslu přímého [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] či nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zákoníku], a zároveň jde o předčasně dokonaný trestný čin, který je dokonán již v okamžiku, kdy pachatel použije násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, jestliže tak činí s úmyslem zmocnit se cizí věci. Z hlediska prokázaných okolností v projednávané věci je nepochybné, že oba mladiství dali slovními projevy najevo před tím, než k vlastnímu útoku došlo, jaký mají záměr. Prvotního nátlaku k tomu, aby poškození vydali mobilní telefony, se dopustili oba, což pro závěr, že jednali se společným úmyslem, zcela postačuje, protože tím byly naplněny znaky provinění loupeže, a je dostatečně vyjádřeno, že oba pachatelé jednali se zřejmým společným úmyslem, byť v další části jednání vlastní fyzický útok realizoval pouze mladistvý BBBBB. Stále se tak stalo v přítomnosti mladistvého AAAAA, který druhému mladistvému nijak neodporoval ani nebránil. K uvedenému Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že v přezkoumávané věci úmysl pachatelů se vztahoval jak k násilnému jednání, tak i ke zmocnění se cizí věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1215/2015, či ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1057/2014).
41. Ze všech uvedených úvah plyne, že námitky mladistvého AAAAA nejsou opodstatněné, neboť podíl na činu svědčí o jeho vnitřním vztahu k jednání i následku s ohledem na to, jak oba mladiství vystupovali. Není rozhodné, že se na celém jednání vůči poškozenému nepodílel každý stejnou měrou po celou dobu trvání útoku, neboť je nepochybné, že každý z nich byl do útoku zapojen nikoli nepodstatnou či méně významnou mírou, protože i ve chvíli, kdy se zrovna mladistvý AAAAA sám do přímého fyzického napadání nezapojoval, tak mu byl přítomen a nijak se od něj nedistancoval. Jednání obou spolupachatelů postupně gradovalo, vzájemně na sebe navazovalo, a to s maximální bezprostředností a naléhavostí, a tedy se zřejmým souhlasem s tím, co v přítomnosti toho druhého konali. Vzájemně se v dalším jednání (byť konkludentně, mlčky) podporovali a posilovali ve společném záměru a jeho realizaci. Právě souhra a jednotnost při realizaci společného záměru je naplněním zásad spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, které ovládá celé jednání, jež společně spáchali. Role mladistvého AAAAA byla sice v daném případě umocněna jednáním mladistvého BBBBB, nicméně oba postupovali jednotně a koordinovaně, nikdo ze společného rámce jednání nevybočil, s čímž koresponduje to, že jejich jednotlivá jednání na sebe navazovala, případně se vzájemně prolínala (srov. rozhodnutí č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Vzhledem ke vzájemnému propojení jednání obou obviněných mladistvých bylo možné realizovat čin v takovém rozsahu a způsobem, jak k němu došlo.
42. Takto učiněné závěry jsou významné především z hlediska zavinění mladistvého AAAAA, jenž brojil proti přímému úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dodat lze, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. stanovisko č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Zavinění je předpokladem pro vyvození subjektivní odpovědnosti za spáchaný trestný čin a vztahuje se na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu, musí se vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Formy zavinění jsou určeny vztahem objektu a způsobu provedení trestného činu uvedeného v trestním zákoně (srov. například SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti . Praha: Academia, 1972, s. 213).
43. Soudy se subjektivní stránkou mladistvého v tomto kontextu zabývaly, doplnit je možné, že vzhledem k povaze útoku, jeho charakteru, požadavkům na vydání mobilních telefonů a v konečném důsledku násilí vedenému ze strany mladistvého BBBBB proti hlavě poškozeného si musel být vědom toho, že takovým jednáním porušuje zákonem chráněné hodnoty a tyto porušit chtěl. I když mladistvý takový úmysl popíral, z dokazování vyplynulo, že k poškozenému a jeho přátelům přistoupil společně s druhým mladistvým BBBBB a společně po nich požadovali vydání mobilních telefonů. Na základě shora uvedeného lze shrnout, že záměr mladistvého AAAAA, ačkoli byl během útoku v méně aktivní pozici, neboť se nedopustil fyzického násilí, zřetelně svědčí o snaze zmocnit se věcí, jež měli poškození u sebe. Aktivně působil na vůli poškozených ve snaze donutit je, aby mu vydali mobilní telefony. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že soudy nepochybily, jestliže u mladistvého AAAAA shledaly, že ve vztahu ke zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (skutek popsaný pod bodem II. výroku o vině) jednal za podmínek podle §23 tr. zákoníku v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
b) k zavinění provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku
44. Zavinění mladistvý AAAAA formálně zpochybňoval v dovolání i u provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku v bodě III. 2), pokud uváděl, že nevěděl, že se dopouští trestného činu.
45. Podle skutkových zjištění popsaných soudem druhého stupně se jej dopustil tím, že dne 7. 4. 2019, kolem 20:00 hod., v XY, pod vlivem alkoholu, se vydával za člena security, který je pověřen majitelem baru, aby zklidnil situaci, a požadoval po skupině následně poškozených osob předložení občanských průkazů, aby zkontroloval, zda mohou pít alkoholické nápoje a kouřit, kdy poté, co mu poškozený M. D., nar. XY, a další dva chlapci občanský průkaz předložili, odvedl je mladistvý společně se svým kamarádem na místo u parku a tam je začali vyslýchat, jestli jsou nacisti, když poškozený D. ze stresu a strachu odpověděl, co si myslel, že chce obžalovaný slyšet, tedy, že nemá rád Židy a že má rád tzv. houmry, mladistvý jej udeřil otevřenou dlaní levé ruky do tváře, až mu spadly brýle a rozbila se jejich bočnice se škodou ve výši 2.500 Kč, načež mladistvý propustil kamarády poškozeného a chtěl poškozeného napadnout kopem ze strany do žeber, ten mu však nohu chytil, načež mu mladistvý začal nadávat, shodil ho na zem a bil ho do hlavy otevřenou dlaní, kdy dalšímu napadání tohoto zabránila poškozená B. U., nar. XY, která na místo přiběhla, stoupla si před poškozeného a žádala mladistvého, ať ho pustí, když mladistvý tohoto poškozeného pustil, začal nadávat poškozenému D. P., nar. XY, a se slovy „tak pojď, rozbiju ti hubu“ k němu přistoupil a snažil se mu dát pohlavek, poté po něm chtěl občanský průkaz, který poškozený odmítl předložit, proto na něj křičel a vykopl mu z ruky tašku s oblečením, pokřikoval na něj, ať mu dá občanku, poškozený na to v obranném gestu předpažil svou levou ruku, aby vykryl případný úder, ale mladistvý jej za předpaženou ruku chytil a prudce s ní škubl dolů a dal mu úder pěstí do levého ucha, následně chtěl poškozený z místa utéci, ale mladistvý jej pronásledoval, poškozenému při útěku vypadla z kapsy elektronická cigareta IQOS, kterou mladistvý sebral a znovu na poškozeného P. pokřikoval, že mu to vrátí, když mu dá svoji občanku, což poškozený opět odmítl, následně se poškozený J. P., nar. XY, rozběhl za mladistvým, dostihl ho na úrovni Domova S. R., kde se jej mladistvý zeptal, jestli chce přes držku, poškozený požadoval vrácení IQOS a když se otočil na své kamarády, mladistvý jej udeřil pěstí do pravého ucha, až mu z ucha vypadla sluchátka značky Niceboy v hodnotě 2.500 Kč, které poškozený již nenašel, poté mladistvý strčil do poškozené U., která se mu snažila zabránit v dalším napadání poškozeného P., až upadla na zem, čímž způsobil poškozenému P. drobnou povrchovou ranku v oblasti pravého ucha s nutností ošetření v T. nemocnici .
46. Odvolací soud v tomto činu shledal pouze naplnění znaku provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu).
47. Pro přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jenž odvolací soud v jednání mladistvého shledal, platí, že pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. V přezkoumávané věci ve vztahu k provinění výtržnictví popsanému pod bodem III. 2) ze skutkových zjištění vyplynulo, že mladistvý pod smyšleným tvrzením, že je člen security podrobil poškozené chování, na které neměl právo, poté poškozeným postupně vyhrožoval, a především je fyzicky napadl, dokonce zezadu. Uvedené jednání páchal zcela chtěně, a to s tím, že ohrožuje zákonem chráněné hodnoty, především zdraví lidí, a to navíc s aktivní snahou vyprovokovat další fyzický konflikt. Jednal tak v rozporu s pravidly občanského soužití a morálky. To, že mladistvému v době útoku bylo šestnáct let, na uvedených závěrech nic nemění, protože věděl, že takové chování se příčí pravidlům spořádaného soužití a jde o jednání s uvedenými pravidly zcela neslučitelné. Za této situace nelze dospět k jinému závěru, než jaký soudy správně dovodily, že mladistvý jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
48. Nejvyšší soud z popsaných důvodů v závěrech soudů nižších stupňů neshledal namítané vady, protože vycházely z chování mladistvého i dalších výsledků dokazování, z nichž logicky závěr o zavinění mladistvého vyplynul [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Přitom je třeba zdůraznit i to, že závěr o úmyslu mladistvého soudy učinily zejména z objektivních skutečností po dostatečném dokazování a všestranné analýze jeho jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08).
c) k subsidiaritě trestní represe
49. Mladistvý v dovolání požadoval, aby z důvodu malé společenské škodlivosti byly v činech kladených mu za vinu v bodech II. a III. 2) s ohledem na princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku shledány pouze přestupky, čemuž nebylo možné vyhovět, protože jde o trestná jednání, která v rámci dané právní kvalifikace vykazují potřebnou společenskou závažnost obvyklou jak u provinění loupeže podle §173 odst. l, tak i výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak je třeba zdůraznit, že je zřejmý jejich negativní dopad na poškozené, a činy se nevyznačují takovými okolnostmi, které by škodlivost tohoto jednání snižovaly pod hranici běžně se vyskytující u činů tohoto typu.
50. Pro §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Základní funkcí trestního práva je právě ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu přivést pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017, a ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 307/2020).
51. Každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh.tr.).
52. Ve zkoumané věci je možné uvedené zásady aplikovat i přesto, že jde o mladistvého, protože zásada uvedená v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, vymezuje obecný princip, který platí pro trestní právo jako takové, bez ohledu na osobu pachatele, resp. obviněného, a proto má plné uplatnění i u trestní odpovědnosti mladistvých, u nichž se speciální podmínky pro stanovení škodlivosti zákonem nevymezují. Při posuzování v duchu uvedených pravidel se zřetelem na okolnosti, za kterých byla provinění mladistvého spáchána, je zřejmá jejich škodlivost pro společnost, a tudíž je dán zájem společnosti na trestním postihu mladistvého, protože se dopustil provinění, na které nepostačí jiné právní normy, než trestněprávní, a to zejména pro hrubost a agresivitu jemu za vinu kladeného jednání, jím volené metody negativního působení na poškozené i mnohost činů, které spáchal na větším množství poškozených, vůči nimž násilí užíval. Tyto okolnosti svědčí o podstatně vyšší závažnosti, než která by byla odpovídající přestupku. Vše, co bylo výše zdůvodněno, svědčí o závažnosti činů mladistvého, když nelze připouštět, aby byly společenské vztahy v moderní společnosti řešeny tak, že budou nevinné osoby zcela bezdůvodně stavěny do rolí obětí, které jsou napadány a omezovány chováním osob jiných, a to naprosto nepřiměřeným a nemístným způsobem za užití fyzického násilí a pohrůžek.
53. Podle Nejvyššího soudu jde o provinění, u nichž by jiné prostředky nápravy než podle trestního práva nepostačovaly (srov. I. až II. větu stanoviska č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), jak soudy zcela správně a v souladu se všemi zákonnými hledisky doložily. Po právní stránce důvodně shledaly, že mladistvý naplnil po všech stránkách znaky skutkových podstat provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr zákoníku i výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a je pro jejich spáchání důvodně stavěn před soud.
VIII. K přiměřenosti uloženého trestního opatření
54. Výroku o trestním opatření mladistvý vytýkal nepřiměřeně přísnou výměru bez důsledného posouzení všech polehčujících okolností. Z hlediska obsahu těchto námitek je vhodné zdůraznit, že patří mezi ty, jež nelze prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného namítat, protože se netýkají nedostatků „jiného hmotněprávního posouzení“ tj. záležejících v porušení hmotného práva, ale v nepřiměřené výměře trestního opatření (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) .
55. Nejvyšší soud k těmto námitkám nad rámec mladistvým označeného dovolacího důvodu pouze připomíná, že nevyhovují ani podmínkám, za nichž lze dovolání podat podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který v dovolání neuvedl, a jenž se vztahuje na případy, kdy byl pachateli uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.]. Mladistvý proto uvedené výhrady uplatnil mimo zákonné dovolací důvody (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
56. Pro úplnost i přes tento závěr je vhodné zmínit, že soudy obou stupňů, zejména pak soud odvolací v dostatečné míře zvažovaly všechny rozhodné skutečnosti významné pro posouzení podmínek ukládání trestních opatření podle §38 až 42 tr. zákoníku, potažmo §25 a 31 z. s. m., neboť zkoumaly podmínky rozhodné pro jejich ukládání s potřebnou pečlivostí a na základě jim dostupných skutečností. Odvolací soud uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání tří let, jež bylo podmíněně odloženo na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Postupoval v reakci na námitky mladistvého i státního zástupce vznesené v jejich odvoláních, a vycházel z hledisek, která pro výměru trestního opatření správně stanovil již soud prvního stupně (srov. bod 30. rozsudku odvolacího soudu), když bral do úvahy proporcionalitu jeho použité sankce s ostatními zjištěnými skutečnostmi a respektoval obecný zájem včetně obecného významu trestního opatření pro mladistvého.
57. Navíc je možné jen dodat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestního opatření, které bylo uloženo podle §173 odst. 1 a za podmínek §43 odst. 1 tr. zákoníku za tři provinění spáchaná větším počtem útoků proti zdraví lidí. Pochybnosti nevzbuzuje výše uvedeného trestního opatření ani z hledisek stanovených v §31 odst. 1 z. s. m., podle něhož jde o trestní opatření ukládané v sazbě od jednoho roku do pěti let, tedy v polovině takto snížené trestní sazby, a je dostatečným vyvážením mladistvým vyjádřené snahy po nápravě, kterou ve smyslu §25 odst. 1 písm. b) z. s. m. naplnil jen zčásti. Není spojené s odnětím svobody, mladistvý jej bude vykonávat na svobodě za současného plnění výchovné povinnosti podrobit se programům sociálního výcviku a psychologického poradenství, čímž bude naplněn účel trestního opatření ve smyslu §24 odst. 2 z. s. m., a to povede k možnosti vytvářet vhodné podmínky pro jeho další vývoj, při respektu k lidské důstojnosti mladistvého, která nebude ponížena.
58. Takový postup svědčí pro dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek pro ukládání trestních sankcí (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
IX. Závěr
59. Nejvyšší soud závěrem shrnuje, že nebylo možné přisvědčit dovolání mladistvého v částech, v nichž brojil proti skutkovým zjištěním, protože se v této věci nejednalo o porušení pravidel spravedlivého procesu (srov. čl. 6 odst. 3 Úmluvy). Rovněž nic nesvědčilo o nesprávnosti použité právní kvalifikace, protože z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že soudy při správnosti učiněných skutkových zjištění posoudily činy, jež jsou mladistvému kladeny za vinu, v souladu se zákonným vymezením jednotlivých znaků skutkových podstat provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (výrok o vině pod bodem II.) i provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [výrok o vině pod bodem III. 2)]. Dovolání mladistvého považoval Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné, neboť v postupech a závěrech soudů nižších stupňů neshledal vytýkaná pochybení, přičemž veškeré soudy učiněné závěry mají podklad v obsahu spisu i napadených rozhodnutích, stejně jako i v zákonné úpravě a na ni navazující judikatuře soudů. Důvodnost dovolání mohl posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání mladistvého jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
60. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., jak mladistvý požadoval, když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu