ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.811.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 811/2022-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Slatinice u Olomouce , identifikační číslo osoby 649 90 869, se sídlem Slatinice 33, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4 – Podolí, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 44/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2021, č. j. 1 Co 17/2021-167, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Výrokem I. rozsudku ze dne 27. 10. 2021, č. j. 1 Co 17/2021-167, Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastníků řízení potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2021, č. j. 23 C 44/2016-119, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 4. 2021, č. j. 23 C 44/2016-134, jímž bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. SPÚ 550116/2013/521321/R5768/RR17548, č. j. SPU 076187/2016/121/Ge, tak, že se žalobkyni nevydává část pozemku původně označeného jako p. č. 655/18 v katastrálním území Slatinice na Hané, nově označená jako pozemek p. č. 655/30 v katastrálním území Slatinice na Hané podle geometrického plánu č. 847-61/2020 vyhotoveného a ověřeného dne 29. 9. 2020 Ing. Václavem Janákem, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, a dále tak, že žalobkyni jako oprávněné osobě se vydávají části pozemku původně označeného jako p. č. 655/18 v katastrálním území Slatinice na Hané, nově označené jako pozemek p. č. 655/18 a 655/29 v katastrálním území Slatinice na Hané podle shora označeného geometrického plánu coby nedílné součástí tohoto rozhodnutí, a též pozemek p. č. 485/63 v katastrálním území Slatinice na Hané (vše výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.); výrokem II. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. V posuzované věci se žalobkyně domáhala projednání věci, o níž bylo rozhodnuto správním orgánem (pozemkovým úřadem) shora označeným rozhodnutím o nevydání zemědělských nemovitostí (pozemků p. č. 655/18 a p. č. 485/63 v katastrálním území Slatinice na Hané; dále též „předmětné pozemky“) církevní právnické osobě dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, brojíc proti závěru pozemkového úřadu o existenci překážky uvedené v §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., pro niž nedošlo k vydání předmětných pozemků.
3. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění, podle nichž má být po změnách Zásad územního rozvoje Olomouckého kraje (aktualizovaných usnesením ze dne 23. 9. 2019) zasažena plánovanou výstavbou veřejně prospěšné stavby nadmístního významu – koridoru pro přeložku silnice II/449 s označením D34-II/449 Slatinky-Slatinice (dále též jen „koridor“) pouze část pozemku p. č. 655/18 o výměře 6728 m 2 vyčleněná geometrickým plánem, v němž byl nově vzniklý pozemek označen jako p. č. 655/30. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozemku p. č. 655/30, kompletně zasaženému koridorem bránícím realizaci vlastnického práva, se proto týká překážka pro vydání zemědělské nemovitosti dle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. K odvolacím námitkám účastníků dále vyložil, proč neshledává rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným a za nedůvodné označil i výtky vůči formulaci výroku rozsudku soudu prvního stupně, jež shledal bez dopadu na věcnou správnost rozhodnutí. Skutečnost, že k okamžiku doručení výzvy k vydání pozemků v roce 2014 byl dán „výlukový“ důvod, tedy mimo jiné již existovala příslušná schválená plánovací dokumentace obchvatu obce, plyne podle odvolacího soudu ze stěžejního důkazu, z něhož vycházel soud prvního stupně, tedy z dat vydání (resp. účinnosti) Zásad územního rozvoje Olomouckého kraje a jeho aktualizací, z jejichž obsahu lze dovodit, že časově předcházely datu doručení výzvy k vydání pozemků.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále i jen jako „dovolatelka“) v rozsahu výroku pod bodem I., jímž byla potvrzena část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Z obsahu dovolání se podává, že jeho přípustnost je spatřována v odklonu rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené v dovolání vymezené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „posouzení výluky z vydání podle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) ZMV“, otázek procesního práva týkajících se dokazovaní a dále pak též otázek týkajících se procesního postupu odvolacího soudu v případě nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a nesprávné formulace výroku meritorního rozhodnutí. Dovolatelka avizovala též předložení otázek hmotného nebo procesního práva, které dosud nebyly vyřešeny, v tomto směru však žádné otázky neformulovala. Podle dovolatelky se odvolací soud při posuzovaní výlukového důvodu dle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. nesprávně spokojil s vymezením veřejně prospěné stavby (přeložky silnice II/449) v zásadách územního rozvoje, aniž by se zabýval územním plánem, nezkoumal ke dni doručení výzvy povinné osobě stav podle územně plánovací dokumentace a nevyšel z toho, že důkazní břemeno ohledně prokázání skutečností o naplnění všech podmínek pro uplatnění překážky tíží povinnou osobu. Přitom odvolací soud dle mínění dovolatelky postupoval v rozporu s §213 odst. 3 o. s. ř., učinil-li z důkazů jiná skutková zjištění, nežli soud prvního stupně, aniž by je sám zopakoval, a též v rozporu s §123 o. s. ř., zjišťoval-li skutečnosti relevantní pro zdůvodnění svého rozhodnutí z listin založených ve spise. Žalobkyni také neseznámil se svým hodnocením důkazů, které je odlišné od hodnocení soudu prvního stupně, nepoučil ji o tom pro účely dokazování a neumožnil jí vyjádřit se k jeho právnímu hodnocení věci, v důsledku čehož vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nesprávným byl též postup odvolacího soudu, jenž (ačkoliv tak učinit měl) nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelné; nesprávně též aproboval chybný výrok soudu prvního stupně, který však nemohl rozhodnout bez návrhu o nevydání předmětného pozemku podle ustanovení §250j odst. 1 o. s. ř. a namísto toho měl v daném rozsahu žalobu zamítnout dle §250i o. s. ř., byla-li dle názoru soudu v tomto rozsahu nedůvodná. Dovolatelka namítala, že uvedenými nesprávnými procesními postupy odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Explicitně pak brojila taktéž proti potvrzení výroku soudu prvního stupně o nákladech řízení.
5. Nejvyšší soud, jak soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; v textu i jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
7. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod č. 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2811/18, odmítl jako zjevně bezdůvodnou) je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. §170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci.
10. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom přijala i ten závěr, že nepostačí vymezení plánované stavby, coby stavby veřejně prospěšné, v územním plánu obce, odporuje-li tento schváleným zásadám územního rozvoje kraje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2992/2019, ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2359/2020, a ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3003/2020).
11. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. Přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů – viz §17 odst. 1, odst. 2 písm. a/ zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (k tomu přiměřeně srov. i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, publikovaný pod č. 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, publikovaný pod č. 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
12. Ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. ovšem nebrání naturální restituci těch pozemkových částí, jež koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury, vyznačeným v územně plánovací dokumentaci, dotčeny nejsou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 973/2020); celý pozemek je přitom restituční výlukou dotčen toliko v případě, kdy je územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšné stavby určen v celém rozsahu.
13. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, uveřejněném pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud formuloval a odůvodnil závěr, že za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. zásadně považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné.
14. Vyšel-li v posuzované věci odvolací soud ze závěru, že ze Zásad územního rozvoje Olomouckého kraje (aktualizovaných po vydání žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu ve prospěch žalobkyně) a učiněného mapového výřezu z územního plánu obce Slatinice je zřejmé, v jakém rozsahu jsou předmětné pozemky dotčeny koridorem veřejně prospěšné stavby – přeložky silnice II/449 s označením D34-II/449 Slatinky-Slatinice (pročež odvolací soud vyhověl částečně žalobě na vydání koridorem zcela nedotčeného pozemku p. č. 485/63 a též nedotčených částí pozemku původně označeného jako p. č. 655/18 – tj. dovolatelkou do řízení vneseným geometrickým plánem oddělených pozemků p. č. 655/18 a 655/29, vše v katastrálním území Slatinice na Hané) zabývajíc se současně tím, zda k okamžiku doručení výzvy oprávněné osoby k vydání majetku osobě povinné byl dán výlukový důvod dle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. (viz. bod 12. odůvodnění napadeného rozsudku), nikterak se výše nastíněným konkluzím ustálené rozhodovací praxe nezpronevěřil.
15. Hodlá-li pak dovolatelka prostřednictvím svých námitek – jež tkví v jejím přesvědčení, že se odvolací soud (potažmo i soud prvního stupně) dostatečně nezabýval Územním plánem obce Slatinice – zpochybnit závěry odvolacího soudu o existenci výlukového důvodu dle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., resp. to, v jakém rozsahu jsou jím předmětné pozemky dotčeny, brojí tím proti soudy učiněným skutkovým zjištěním. K tomu sluší se připomenout, že skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
16. Brojila-li dovolatelka v rámci jí učiněného vymezení přípustnosti dovolání proti pochybení odvolacího soudu v procesu dokazování, s tím souvisejícím nesplněním poučovací povinnosti či proti překvapivosti napadeného rozhodnutí, jde o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. věty druhé o. s. ř.) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). V dané věci nejde ani o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, a ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130).
17. Nadto nelze přehlédnout, že odvolací soud nedospěl k jinému skutkovému zjištění, doplnil-li snad (v reakci na odvolací námitky) odůvodnění i o některé soudem prvního stupně explicitně neuvedené dílčí závěry, jež ovšem plynou z již provedeného dokazování (a stvrzují věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně). Nezopakování listinných důkazů nadto nezakládá vadu ohrožující správnost napadeného rozhodnutí; u důkazů tohoto typu je totiž vyloučen vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání, a není tudíž porušením zásady přímosti, pakliže odvolací soud důkazní význam příslušných listin přehodnotil, aniž by jimi při jednání sám vedl důkaz (srovnej přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3788/2017, či ze dne 20. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 113/2017).
18. Lze také připomenout, že poučovací povinnost ve smyslu §118a o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, publikován pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či jeho rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl). Rozhodoval-li v projednávané věci soud na základě zjištěného skutkového stavu a nikoliv za využití institutu neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, poučení ve smyslu §118a o. s. ř. nebylo namístě. Ostatně z tohoto důvodu nejsou z hlediska vymezení přípustnosti relevantní ani námitky dovolatelky směřující k otázce rozvržení důkazního břemene.
19. K výtce, že napadené rozhodnutí je překvapivým rozhodnutím (že na posouzení věci nemohla dovolatelka adekvátně reagovat), sluší se uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). O takový případ v nyní posuzované věci nejde.
20. Do kategorie vad řízení (k nimž by bylo lze přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné; §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) patří i výtky stran přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, potažmo postupu odvolacího soudu, prověřil-li věcnou správnost odvoláním napadeného rozhodnutí (jež dovolatelka považuje za nepřezkoumatelné). K měřítkům přezkoumatelnosti sluší se pak odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). I z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto [které pozemky – jejich části v podobě geometrickým plánem oddělených parcel – bylo lze žalobkyni coby oprávněné osobě vydat a které nikoliv (pro překážku dle §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb.)] a případné dílčí nedostatky či nepřesnosti zjevně nebyly na újmu uplatnění práv účastníků.
21. Přípustnost dovolání nemohou založit ani výtky dovolatelky vůči formulaci výroku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně a s ní spojená námitka, že rozhodnutím (formulovaným výrokem) byl překročen vymezený předmět žaloby (v níž dovolatelka spatřuje zmatečností vadu řízení dle §229 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Ani vady zmatečností nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.) a k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (k tomu srov. přiměřeně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosadí i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, jak dokládá např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podstatou těchto námitek dovolatelky je nesouhlas spíše jen s formulací výroku rozhodnutí (k níž ovšem odvolací soud přistoupil s ohledem na částečnou důvodnost žalobou uplatněného nároku, ve vztahu ke geometrickým plánem oddělených částí pozemků) bez vlivu na věcnou správnost rozhodnutí (kdy i ze soudem formulovaného výroku je patrno, jak o žalobě rozhodl a v jakém rozsahu je nahrazeno rozhodnutí správního orgánu).
22. Ačkoliv z výše vyložených důvodů Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani těm výtkám dovolatelky, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo této účastnice na spravedlivý proces (garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod), snad již jen pro úplnost k této argumentaci připomíná, že původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (prezentovaný např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.).
23. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. naplněny nejsou (prostřednictvím otázek, jež se z dovolání podávají, nelze dospět k závěru, že je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně že závisí na otázkách v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených nebo dovolacím soudem rozhodovaných rozdílně, anebo že jsou dány důvody pro jiné posouzení otázek v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených).
24. Proti rozhodnutí v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, je pak přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
25. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
26. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy účastnici řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 5. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu