ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.346.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 346/2022-6156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2022 o dovoláních, která podali obviněný M. K. , nar. XY v XY, a obviněný T. G. , nar. XY v XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 2 To 88/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 4/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných M. K. a T. G. odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 40 T 4/2015 , byl obviněný T. G. pod bodem 1) uznán vinným pomocí podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, zčásti dokonaného, zčásti nedokonaného, ukončeného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jako revizní technik ev. č. XY , - dne 12. 11. 2010 vyhotovil nepravdivou Zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení č. 059/2010, s předmětem a místem revize - revidovaný objekt 1. Blok - fotovoltaické elektrárny 1,1 MW, v k.ú. XY - vývody z TR1, včetně rozvaděčů RF, RP a HRP -TR1, kterou předal dne 29. 11. 2010 společnosti F. P.,
dne 15. 11. 2010 vyhotovil nepravdivou Zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení č. 058/2010 s předmětem a místem revize - revidovaný objekt 2. Blok - fotovoltaické elektrárny 1,088 MW, v k.ú. XY - vývody z TR2, včetně rozvaděčů RF, RP a HRP -TR2, kterou předal dne 29. 11. 2010 společnosti F. P.,
dne 24. 11. 2010 vyhotovil nepravdivou Zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení (dále jen revizní zpráva) č. 057/2010 s předmětem a místem revize - revidovaný objekt 3. Blok - fotovoltaické elektrárny 1,12 MW, v k.ú. XY - vývody z TR3, včetně rozvaděčů RF, RP a HRP -TR3, kterou předal dne 29. 11. 2010 společnosti F. P.,
přičemž do revizních zpráv uvedl nepravdivé údaje o celkovém výkonu bloků 1, 2 a 3 dané elektrárny ve výši 3,308 MW a závěr, že zařízení je z hlediska bezpečnosti schopno bezpečného provozu, ačkoliv věděl, že fotovoltaická elektrárna společnosti F. P. v XY není dokončena a schopna provozu, přičemž ve skutečnosti byla schopna provozu až 28. 2. 2011 s omezeným výkonem pouze 2 MW; zároveň věděl, že tyto zprávy o výchozích revizích budou použity jako podklady pro Energetický regulační úřad, Masarykovo náměstí 5, 586 01 Jihlava (dále jen ERÚ) k vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010 a byl si vědom skutečnosti, že bez uvedení celkového výkonu 3,308 MW ve zprávách a potvrzení bezpečnosti zařízení by ERÚ licenci nevydal,
čímž vědomě pomohl D. E. a M. K. získat neoprávněně licenci pro společnost F. P., na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010, a to na základě rozhodnutí ERÚ ze dne 3. 12. 2010, č. 111017178, které nabylo právní moci dne 6. 12. 2010;
zároveň díky provedení tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě společnosti E.ON Distribuce, a.s., dne 30.12.2010 tak vznikl společnosti F. P., neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12.150 Kč za vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5.500 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž v průběhu následujících 20 let by se společnost F. P.., neoprávněně obohatila o částku nejméně 160.879.340 Kč; když za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 již byla způsobena škoda společnosti E.ON Distribuce, a.s., se sídlem F.A. Gerstnera 2151/6, 370 49 České Budějovice ve výši 15.450.611 Kč; a za období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 již byla způsobena škoda společnosti E.ON Energie, a.s., ve výši 7.928.010,70 Kč; celkem pak včetně částek odpovídajících odvodu tzv. solární daně byla jen za období roků 2011 až 2013 oběma poškozeným způsobena škoda v celkové výši 43.880.707 Kč.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
3. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce revizního technika na dobu 7 (sedmi) let.
4. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 400.000 Kč, což představuje výměru 400 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1.000 Kč.
5. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by výkon peněžitého trest mohl být zmařen, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců.
6. Pod bodem 3) výroku z uvedeného rozsudku byl obviněný M. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaném ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, zčásti dokonaným, zčásti nedokonaným, ukončeným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to za jednání, kterého se dopustil se spoluobviněným D. E., nar. XY v XY, na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že M. K. jako místopředseda představenstva společnosti H. K., (zhotovitel) a D. E. jako předseda společnosti F. P., (objednatel) podepsali nepravdivý Předávací protokol s datem 12. 11. 2010, podle kterého mezi uvedenými společnostmi byly předány mj. konstrukce s upevněnými fotovoltaickými panely instalovaného výkonu 3,3 MWp s tím, že potvrzovali předání podstatné části díla bez konečných terénních úprav umožňující bezpečný provoz FVE XY s výkonem 3,3 MW instalovaných fotovoltaických panelů, ačkoli věděli, že FVE XY nebyla k tomuto datu dokončena ani zčásti a že předávací protokol bude podkladem pro vydání licence na ERÚ,
tímto způsobem M. K. a D. E. za pomoci T. G. uvedli v omyl ERÚ a D. E. prostřednictvím zmocněnce zajistil doručení uvedeného předávacího protokolu, jakož i nepravdivé revizní zprávy T. G. a nezákonného rozhodnutí o povolení předčasného užívání stavby T. H. dne 18. 11. 2010 ERÚ a na jejich základě rozhodl ERÚ dne 3. 12. 2010 o udělení licence na výrobu elektřiny č. 11107178 s nabytím právní moci dne 6. 12. 2010 pro společnost F. P., a zároveň díky provedení tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě společnosti E.ON Distribuce, a.s., dne 30. 12. 2010 tak vznikl společnosti F. P., neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu určenou pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12.150 Kč za vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011, která činila 5.500 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž v průběhu následujících 20 let by se společnost F. P., neoprávněně obohatila o částku nejméně 160.879.340 Kč;
když za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 již byla způsobena škoda společnosti E.ON Distribuce, a.s., se sídlem F.A. Gerstnera 2151/6, 370 49 České Budějovice ve výši 15.450.611 Kč; za období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 již byla způsobena škoda společnosti E.ON Energie, a.s., ve výši 7.928.010,70 Kč; celkem pak včetně částek odpovídajících odvodu tzv. solární daně byla jen za období roků 2011 až 2013 oběma poškozeným způsobena škoda v celkové výši 43.880.707 Kč .
7. Za to byl obviněný M. K. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
8. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev a ve výkonu prokury na dobu 5 (pěti) let.
9. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000 Kč, což představuje výměru 500 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 2.000 Kč.
10. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by výkon peněžitého trestu mohl být zmařen, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku.
11. Podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo dále uloženo ochranné opatření – zabrání věci, a to:
a) peněžních prostředků včetně jejich příslušenství na bankovním účtu č. XY, vedeném v CZK u EQUA bank a. s., IČO: 471 16 102, se sídlem Praha, Karolinská 661/4 pro majitele účtu F. P., IČO: XY, se sídlem XY, XY do celkové výše 23.378.621 Kč
b) peněžních prostředků včetně jejich příslušenství na bankovním účtu č. XY vedeném v CKZ u KB a. s., IČO: 453 17 054, se sídlem Na Příkopě 33, Praha, pro majitele účtu F. P., IČO: XY, se sídlem XY, XY do celkové výše 23.378.621 Kč
c) peněžních prostředků včetně jejich příslušenství na bankovním účtu č. XY vedeném v CZK u společnosti EXPO Bank CZ, a. s. (dříve s názvem LB=BW Bank CZ a. s.), IČO: 148 93 649, se sídlem Na strži 2097/63, Krč, 140 00 Praha 4 pro majitele účtu F. P., IČO: XY, se sídlem XY, XY do celkové výše 23.378.621 Kč
peněžních prostředků včetně jejich příslušenství na bankovním účtu č. XY vedeném v CZK u Unicredit Bank, a. s., IČO: 649 48 242, se sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4 – Michle, 140 92, na majitele účtu F. P., IČO: XY, se sídlem XY, XY do celkové výše 23.378.621 Kč
e)
· poměrná část finančních prostředků z pohledávek vzniklých společnosti F. P., IČO: XY, se sídlem XY, XY vůči společnosti E.ON Energie, a. s., IČO: 260 78 201, se sídlem FA Gerstnera 2151/6, 370 49 České Budějovice, a to na základě Smlouvy č. XY - Smlouva o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy uzavřené 10. 12. 2012 mezi společnostmi F. P., a E.ON Energie, a. s., vztahující se k licenci č. XY udělené Energetickým regulačním úřadem, IČO: 708 94 451, se sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, dne 6. 12. 2010 společnosti F. P., pro provozovnu F. P., umístěnou v katastrálním území XY, obec XY, a to ve výši částky odpovídající dodanému množství MWh z této fotovoltaické elektrárny vynásobené nárokovou cenou na příslušný rok garantovanou pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu do 31. 12. 2010 na základě zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, jakož i vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 426/2005 Sb. o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetickém odvětví ve znění vyhlášek č. 363/2007 Sb. a 358/2009 Sb. a následujících, ponížené o jednak částku odpovídající výši odvodu elektřiny ze slunečního záření stanovené na základě ustanovení hlavy III. zákona č. 180/2005 Sb. ve znění pozdějších předpisů a jednak o částku odpovídající dodanému množství MWh z předmětné fotovoltaické elektrárny vynásobené nárokovou cenou příslušného roku, garantovanou pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu od 1. 1. 2011 na základě zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, jakož i vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 426/2005 Sb. o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, poukázaných na účet č. XY vedený u České národní banky a. s. pro úschovu těchto zajištěných finančních prostředků s variabilním symbolem XY
· poměrná část finančních prostředků z každé budoucí pohledávky plynoucí postupníkovi společnosti B. L. & F.., IČO: XY, se sídlem XY, XY, XY, od postupitele F. P., a to na základě Smlouvy o zajišťovacím postoupení pohledávek uzavřené mezi postupníkem a postupitelem dne 31. 1. 2017, vztahující se k budoucím pohledávkám vzniklým mezi společností F. P., a společností E.ON Energie, a. s., na základě Smlouvy č. XY – Smlouva o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy uzavřené dne 10. 12. 2012 mezi společnostmi F. P.., a E.ON Energie, a. s., jenž se vztahuje k licenci č. XY udělené Energetickým regulačním úřadem, IČO: 788 94 451, se sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, dne 6. 12. 2010 společnosti F. P., pro provozovnu F. P. umístěnou v katastrálním území XY, obec XY, a to ve výši částky odpovídající dodanému množství MWh z předmětné fotovoltaické elektrárny vynásobené nárokovou cenou za příslušný rok garantovanou pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu do 31. 12. 2010 na základě zákona č. na základě zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, jakož i vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 426/2005 Sb. o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetickém odvětví ve znění vyhlášek č. 363/2007 Sb. a 358/2009 Sb. a následujících, ponížené o jednak částku odpovídající výši odvodu elektřiny ze slunečního záření stanovené na základě ustanovení hlavy III. zákona č. 180/2005 Sb. ve znění pozdějších předpisů a jednak o částku odpovídající dodanému množství MWh z předmětné fotovoltaické elektrárny vynásobené nárokovou cenou příslušného roku, garantovanou pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu od 1. 1. 2011 na základě zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, jakož i vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 426/2005 Sb. o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, poukázaných na účet č. XY vedený u České národní banky a. s. pro úschovu těchto zajištěných finančních prostředků s variabilním symbolem XY.
12. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti E.ON Energie, a.s., IČO: 26078201, se sídlem F.A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice 7, 370 01 České Budějovice, a E.ON Distribuce, a.s., IČO: 28085400, se sídlem tamtéž, odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
13. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného D. E. a spoluobviněné T. H., nar. XY ve XY [pro skutek popsaný pod bodem 2) výroku o vině].
14. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 40 T 4/2015, podali obvinění M. K. a T. G. odvolání . Odvolání podali rovněž spoluobvinění D. E. a Ing. T. H., státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a zúčastněné osoby B. L. & F.. a F. P. Řízení proti spoluobviněným D. E. a T. H., jakož i řízení vztahující se k zúčastněným osobám, bylo vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí. O odvolání spoluobviněné T. H. bylo rozhodnuto samostatným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 2 To 47/2021. O odvolání spoluobviněného D. E., odvolání státního zástupce podaném v neprospěch tohoto spoluobviněného do výroku o trestu a odvolání zúčastněných osob B. L. & F. a F. P., bylo rozhodnuto samostatným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 2 To 72/2021.
15. O odvoláních obviněných M. K. a T. G. a odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podaném v neprospěch obviněného M. K. do výroku o trestu bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 2 To 88/2020 , a to tak, že pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání státního zástupce, obviněného M. K. a obviněného T. G. napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u obviněného M. K. a v celém výroku o náhradě škody ve vztahu k oběma obviněným, a pod bodem II. byl za splnění podmínek §259 odst. 3, 4 tr. ř. obviněnému M. K. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku nově uložen trest odnětí svobody v trvání 5 (pět) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
16. V ostatních výrocích ohledně obviněných M. K. a T. G. zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod III.).
II.
17. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 2 To 88/2020, obvinění M. K. a T. G. podali prostřednictvím svých právních zástupců samostatná dovolání .
18. Obviněný T. G. v podaném dovolání (č. l. 6047-6049) uplatnil výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Současně však uplatnil námitku, že nebyly bezdůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, kterážto svým obsahem spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř.
19. Obviněný brojí proti závěru, že bylo jeho povinností zkontrolovat nainstalované panely, resp. rozporuje závěr soudů, že panely musely být při výchozí revizi nainstalovány. V době revize byl přesvědčen, že nemusí, přičemž opačný názor vyplynul až z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 7 As 205/2015 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 990/2018. Jednání, které je mu vytýkáno, se ale stalo v roce 2010, tedy ještě v době, kdy neexistoval jediný správný výklad jeho postupu coby revizního technika u provádění revize FVE. Uvedl, že nemohl v dané době predikovat, že jeho jednání může být trestné. Nemohl-li vědět, že se dopouští zakázaného jednání, tak není v souladu s principy právního státu podvolávat jej k trestní odpovědnosti. Takový postup je v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity.
20. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že v jeho případě měla být aplikována zásada in dubio pro reo, neboť o jeho vině existují zcela zásadní pochybnosti. V době spáchání skutku nebylo jasné, jak vykládat prováděcí předpisy. Je přesvědčen, že nedůslednost při tvorbě legislativy musí jít k tíži státu a nikoliv jemu. Na místě řádně vykonal revize včetně zkušebního spuštění proudu a zprávou deklaroval, že elektrárna je z pohledu bezpečnosti schopna provozu a nikoliv tedy, jestli i při plném výkonu budou rozvody a celý systém bezpečné. Byl přesvědčen, že jedná po právu. Není tedy možné dospět k závěru, že vědomě vydal nepravdivé revizní zprávy. Zdůraznil, že fotovoltaické panely považoval za samostatné výrobky, které měly osvědčení o shodě, a proto nedělal jejich samostatné revize. Fotovoltaické panely tedy nebyly předmětem jeho zkoumání, zároveň nebylo v době revize postaveno na jisto, zda musí být panely při revizi vůbec nainstalovány. V době revize se na správném postupu nemohly shodnout ani znalecké ústavy a on tak měl oprávněně za to, že jedná naprosto správně. Dovolatel je tedy přesvědčen, že v jeho případě měla být soudy uplatněna zásada in dubio pro reo .
21. I pokud by soud nepřisvědčil výše zmíněným argumentům, tak je nutno dospět k závěru, že v jeho případě měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Jeho jednání nebylo společensky škodlivé do té míry, aby nepostačovalo uplatnění odpovědnosti v soukromoprávní rovině. Jednání, kterého se dopustil, je potřebné izolovat od jednání ostatních osob a neklást mu k tíži následky jednání, kterého se osobně nedopustil. Jediným zdrojem jeho obživy byla právě práce revizního technika a nemohl si proto dovolit její výkon jakkoli ohrozit. Svou profesi vykonával svědomitě mnoho let bez jediného pochybení, a proto by podle jeho názoru mělo postačit uplatnění soukromoprávní odpovědnosti.
22. Dále obviněný brojil proti neprovedení důkazů odbornou expertízou VÚT Brno, Ústavu elektroenergetiky, a odborným vyjádřením, označeným jako stanovisko, vyhotoveným VŠB – TU Ostrava, kdy tyto důkazní návrhy byly zamítnuty jako nadbytečné. Jako nadbytečný byl shledán i návrh na doplnění dokazování rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015. Dovolateli není zřejmé, proč bylo odmítnuto provedení rozhodnutí, ač bylo aplikovatelné na projednávaný případ a klíčové pro jeho vyřešení. Odvolací soud sice konstatoval, že s argumentací tam uvedenou se dá vypořádat i bez jeho provedení, ale ve skutečnosti tak neučinil. Jednalo se tak o svévolné odmítnutí důkazu, což činí rozhodnutí odvolacího soudu v dané části nepřezkoumatelným.
23. Z výše uvedených důvodů obviněný T. G. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 2 To 88/2020, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 40 T 4/2015, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
24. Obviněný M. K. v podaném dovolání (č. l. 5997-6007) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
25. Obviněný namítl, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu kladeného mu za vinu. Zhotovení F. P. od počátku připravovala společnost A. e. (dále jen „společnost A. e.“), která byla vlastníkem stavebníka a investora stavby společnosti F. P., založené výhradně za účelem stavby a provozu F. P., což byl požadavek úvěrující banky. Ta rovněž trvala na zapojení kapitálově silné společnosti H.-K.. (dále jen „společnost H.-K.“), jejímž je jednatelem, jakožto generálního dodavatele. Společnost H.-K. se však na stavbě elektrárny téměř fakticky nepodílela, pouze dodala fotovoltaické panely a měniče. Zbylé části stavby zařizovala sama společnost A. e., kdy společnost H.-K. fungovala toliko jako formální zastřešení stavby projektu. Nejprve společnost F. P. sjednala se společnosti H.-K. smlouvu o dílo, a tato společnost zase uzavřela smlouvu o dílo se společností A. e. jakožto subdodavatelem. Dovolatel zdůraznil, že osobně na předmětné stavbě F. P. nikdy nebyl a protokoly, jejichž podpis je mu kladen za vinu, mu přinesl svědek B. společně se zápisem z kontrolní prohlídky ze dne 5. 10. 2010. Současně společnost A. e. deklarovala v protokolu ze dne 10. 11. 2010 dokončení montáže ocelových konstrukcí v rozsahu 90 % a osazení konstrukcí moduly v rozsahu 75%. Obviněný se tak řídil výlučně informacemi od svědka B., které neměl žádný důvod zpochybňovat. Zároveň brojil proti závěru odvolacího soudu, který uvedl, že k výpovědím svědků T., B. a L., kteří se vyjadřovali ke stavu elektrárny v době provedení místního šetření 5. 11. 2010 nelze přihlédnout. Je toho názoru, že odvolací soud měl jmenované svědky znovu vyslechnout a dostát tak své povinnosti řádně zjistit skutkový stav věci v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř.
26. V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo provedeno rozsáhlé dokazování, jehož obsah je však v přímém rozporu se skutkovými zjištěními. Nalézací soud v řízení před vydáním prvního rozsudku provedl podrobné dokazování mimo jiné i znaleckým posudkem zpracovaným společností A&C K., který vyvrací jakékoliv závěry o možné škodě, která měla být společnostem E.ON Distribuce, a. s., a E.ON Energie, a. s., způsobena. O tom svědčí ostatně i to, že nejprve byl dovolatel rozsudkem ze dne 14. 12. 2017 obžaloby zproštěn. Obviněný z tohoto zprošťujícího rozsudku dále obsáhle cituje a poukazuje na výpovědi svědků B., M. a F. a stavební deníky. Nalézací soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že se nejedná o věrohodné důkazy. Precizní a pečlivé odůvodnění rozsudku založené na podrobném a rozsáhlém dokazování však není možné spatřovat v rozhodnutí téhož soudu vydaném po kasačním zásahu Vrchního soudu v Olomouci. Soud prvního stupně po vrácení věci doplnil dokazování pouze o spis Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) o obnoveném řízení o udělení licence, výslech svědka M. a opětovný výslech dovolatele. Na podkladě de facto totožných důkazů jako ve zprošťujícím rozsudku ale tentokrát rozhodl zcela opačně. Takový postup vzbuzuje pochybnost o rozhodování soudu prvního stupně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Nalézací soud pouze převzal hodnocení některých důkazů odvolacím soudem, který mu v podstatě vnutil způsob jejich hodnocení, aniž by respektoval výlučnou kompetenci nalézacího soudu věc posoudit na základě jím provedených a vyhodnocených důkazů. Není možné, aby odvolací soud udělil nalézacímu soudu pokyn, které důkazy má hodnotit a kterým má věnovat větší pozornost v kontextu s jinými důkazy.
27. Obviněný má za to, že pokud nalézací soud hodnotil tytéž důkazy zcela opačně, měl znovu vyslechnout svědky, aby pro toto odlišné hodnocení měl náležitý podklad. Vinu obviněného totiž nelze dovozovat z důkazů, které předtím stejný soud hodnotil jako nedůvěryhodné. Odvolací soud však takový postup považoval za správný a dospěl k závěru, že nalézací soud napravil v novém rozhodnutí vady vytýkané odvolacím soudem v předcházejícím kasačním rozhodnutí. Doplnění dokazování pouze spisem ERÚ nemohlo mít pro hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků B., M., F. a stavebních deníků žádný význam, a přesto byly tyto důkazy hodnoceny naprosto odlišným způsobem. Obviněný je právě proto přesvědčen, že řízení bylo zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud zpochybnil výpovědi svědků T., B. a P. s tím, že jsou v rozporu s údaji uvedenými ve stavebních denících svědků B. a M. Dovolatel poukazuje na výpovědi svědků T., B., D., F., P., P., B., M. a D., kteří uvedli, že viděli na stavbě instalované fotovoltaické panely. Nebylo však zjišťováno kdy a kolik panelů. Nebylo zjišťováno, zda se tito svědci vyjadřují k dokončenosti celé elektrárny nebo pouze její části, když obsahem předávacího protokolu ze dne 12. 11. 2010 bylo pouze předání části elektrárny a nikoliv celého díla. Svědeckou výpovědí B., T. a L. jsou vyvráceny svědecké výpovědi svědků B. a M. Odvolací soud nijak nezohlednil výpověď svědka M., který na stavbě pracoval a montoval dodané panely.
28. Dovolatel poukázal na rozhodnutí rady ERÚ ze dne 20. 11. 2018, která dospěla k závěru, že v roce 2010 neexistoval dostatečný právní rámec stanovující přesný postup při revizi fotovoltaických elektráren a zároveň, že F. P. je provozuschopná a funkční (byť část doby s nižším výkonem 2 MWh). Zcela jednoznačně bylo prokázáno, že elektrárna je v provozu od roku 2010 a je bezpečná, což potvrzuje množství revizních zpráv zpracovaných po roce 2010. Odvolací soud však tento závěr považuje za přeceňovaný s tím, že v návaznosti na výsledek trestního řízení se mohla otevřít otázka obnovení řízení o udělení licence, což ale nezpochybňuje závěr, že F. P. je od roku 2010 provozována a z hlediska svého provozu bezpečná.
29. Dále obviněný brojil proti závěru o příčinné souvislosti jeho jednání a následku. Podpisem předávacího protokolu totiž nemohl uvést ERÚ v omyl a způsobit škodu velkého rozsahu. K rozhodování o udělení licence bylo nutné, aby žadatel splnil podmínky dané vyhláškou č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, mezi kterými nebylo předložení předávacího protokolu. Podepsání protokolu ze dne 12. 11. 2010, které je obviněnému kladeno za vinu, nemělo na vydání či nevydání předmětné licence žádný vliv. V řízení nadto nebylo prokázáno, že by měl dovolatel povědomí o podmínkách udělení licence. Pokud nevěděl, co je potřebné k získání licence, nemohl tedy ani uvést ERÚ v omyl. Nevěděl totiž, že předmětný protokol bude předložen ERÚ jako součást žádosti o udělení licence. Jeho jednání proto nemohlo vést k tvrzenému následku způsobení škody velkého rozsahu.
30. Obviněný rovněž vznesl námitky stran způsobené škody, kdy zdůraznil, že provedený znalecký posudek A&C K. konstatoval, že žádná škoda společnostem E.ON Distribuce a E.ON Energie nemohla být způsobena. Nadto tyto společnosti dostávají platby za obnovitelné zdroje bez ohledu na výši skutečných dodávek. Citovaným znaleckým posudkem se nalézací ani odvolací soud nezabývaly, a to na rozdíl od prvního rozhodnutí nalézacího soudu ve věci. K uvedenému přistupuje i skutečnost, že společnosti E.ON Distribuce a E.ON Energie prohlásily, že se necítí býti poškozenými a jako poškozené se ani nepřihlásily s nárokem na náhradu škody. Soudy při vyčíslení škody vycházely z odborného stanoviska znalce M., jehož závěry však byly vyvráceny právě znaleckým posudkem A&C K. Zároveň dovolatel poukázal na vyjádření tohoto znalce, jehož obsahem bylo sdělení, že se nikdy nevyjadřoval k otázce výše způsobené škody, neboť se jedná o pojem právní a nikoliv ekonomický. Dále ve vztahu ke způsobené škodě zdůraznil, že v roce 2011 i 2012 obdržely poškozené společnosti prostředky na obnovitelné zdroje, z nichž byly plně pokryty platby těchto společností majitelům FVE. Z vlastních prostředků tedy F. P. nebylo hrazeno ničeho. Od roku 2013 byly prostředky vypláceny nikoliv skrze společnosti E.ON Distribuce a E.ON Energie, ale skrze společnost O., která byla pověřena administrací plateb za obnovitelné zdroje.
31. Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu kladeného mu za vinu, kdy se orgány činné v trestním řízení otázkou zavinění ani nezabývaly. Obviněný argumentuje v podstatě shodně jako výše, kdy uvádí, že z provedeného dokazování není možné dovodit závěr o tom, že jednal v úmyslu uvést ERÚ v omyl a obohatit F. P., že na místě stavby elektrárny nikdy nebyl a všechny informace dostával od svědka B., a že celou stavbu fakticky realizovala společnost A. e. prostřednictvím subdodavatelů, kdy jeho společnost pouze zařídila dodávku panelů a měničů, přičemž předávací protokol nebyl listinou, která byla vyžadována pro udělení licence. Za situace, kdy mu společně s předávacím protokolem byl předložen zápis o kontrole, která se odehrála za účasti zaměstnanců stavebního úřadu a HZS, neměl žádný důvod pochybovat o správnosti údajů uvedených v protokolu. Odvolací soud dovozuje vědomost dovolatele především ze skutečnosti, že v předmětné době působil i na jiných elektrárnách, což však v řízení nebylo nikterak prokazováno. Společnost, v niž byl jednatelem, nikdy o žádnou licenci ERÚ nežádala, ani nebyla účastníkem licenčního řízení, natož pak on sám. On sám nikdy žádné listiny pro udělení licence nevyhotovil ani nepředával. Smlouva o dílo byla ERÚ dodána až v prosinci na základě vyžádání, přičemž s touto smlouvou se dá uvažovat o nějaké relevanci protokolu z 12. 11. 2010 pro trestní řízení. V den podpisu nemohl předpokládat, že tento bude použit pro licenční řízení. Společnost H.-K. v předmětné době neměla jediného zaměstnance a veškeré činnosti jako bylo dodávání panelů a měničů a jakékoli stavební práce řešila na všech projektech subdodavatelsky. Z výpovědi svědka M. vyplynulo, že dovolatel často podnikal zahraniční cesty a že předmětný předávací protokol podepsal de facto náhodou, neboť byl zrovna v Praze, jinak by protokol podepsal někdo jiný. K výše uvedenému přistupuje již poukazované propojení faktického zhotovitele společnosti A. e. a F. P., kdy dovolatel neměl pochyby, že dílo bylo v pořádku a bez vad, neboť osoby zhotovitele a objednatele fakticky splývaly.
32. Dovolatel zároveň poukazuje na odlišné posouzení odpovědnosti členů statutárního orgánů v jiné věci týkající se F. P. – R. vedené pod sp. zn. 53 T 8/2019 a 53 T 1/2019 (jednalo se o obdobné případy), kdy statutární orgány nebyly obžalovány s odůvodněním, že jim byly pouze dodávány informace a obžalováni tak byli pouze projektový manažer mající stavbu na starost a revizní technik. Tyto případy pak přirovnává obšírně k projednávané věci s tím, že v ní mělo být postupováno stejně a on neměl být pohnán k trestní odpovědnosti.
33. Odůvodnění závěru, že trestný čin spáchal přinejmenším v nepřímém úmyslu, považuje obviněný za nedostatečné a rozcházející se s požadavky judikatury, kdy odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 722/2009. Pro získání zvýhodněné ceny byl rozhodující buďto okamžik získání licence nebo první paralelní připojení do soustavy, resp. ten, který nastane později. V době podepsání protokolu nemohl mít povědomost o tom, zda společnosti F. P. bude licence udělena a zda proběhne první paralelní připojení do soustavy. Zavinění by muselo zahrnovat i tyto okolnosti, což však v projednávaném případě naplněno nebylo.
34. V průběhu celého trestního řízení nebyl prokázán motiv ke spáchání trestné činnosti kladené mu za vinu, kdy v dané obchodní situaci by pro jeho společnost bylo výhodnější, kdyby elektrárna nebyla dostavěna včas a on mohl zakoupené panely odkoupit a dráže prodat. Napomáhání společnosti F. P. k nelegálnímu získání licence by jemu ani jeho společnosti nijak neprospělo.
35. Další námitkou obviněný brojil proti závěrům soudu nižších stupňů o spáchání činu ve spolupachatelství se spoluobviněným D. E. Podle jeho názoru z provedeného dokazování žádný takový závěr nevyplývá a není možné ho dovozovat pouze ze skutečnosti, že podepsal několik listin souvisejících s výstavbou F. P. Z ničeho nevyplývá úmysl uvést ERÚ v omyl, ani snaha obohatit společným jednáním s D. E. společnost F. P. Nebylo prokázáno, že úplata pro společnost dovolatele byla vázána na získání licence, ani to, že by měl nějak působit na revizního technika spoluobviněného T. G. Uvedl, že toliko na tohoto revizního technika předal kontakt, aniž by s ním byl poté v jakémkoli spojení. Spolupachatelství nelze dovozovat ani z následného odstoupení od smlouvy o dílo ze strany F. P. Z provedeného dokazování totiž v žádném případě nevyplývá, že by mezi ním a D. E. byla nějaká, byť konkludentní domluva vztahující se k naplnění společného cíle, tj. oklamání ERÚ pro zisk licence vedoucímu k neoprávněnému obohacení společnosti F. P. na úkor společností E.ON Distribuce a E.ON Energie.
36. Dovolatel v podaném mimořádném opravném prostředku rovněž vznesl námitku proti uloženému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, který považuje za nepřiměřený s ohledem na své osobní a rodinné poměry. Uvedl, že nikdy nebyl trestán, ani proti němu nebylo vedeno trestní řízení, žije řádně, má dvě zletilé a jedno nezletilé dítě, ke kterému má vyživovací povinnost. Jeho manželce byl přiznán invalidní důchod. Rozhodnutí odvolacího soudu tak dopadá přímo i na tyto osoby. Dále poukazuje na délku trestního řízení, kterou odvolací soud při ukládání trestu nijak nezohlednil.
37. Z výše uvedených důvodů proto obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 2 To 88/2020 a s ním související rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, č. j. 40 T 4/2015-5281, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
38. Současně podal návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., a to s ohledem na závažná právní pochybení soudů nižších stupňů, na které je poukazováno v dovolání. Za takových okolností dochází k újmě na právech obviněného.
39. K dovolání obviněných T. G. a M. K. se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 4. 2022, sp. zn. 2 NZO 3/2022.
40. Poté, co státní zástupce zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněných a obecná východiska pro uplatněné dovolací důvody, zaobíral se nejprve námitkami dovolatele T. G., přičemž uvedl, že ačkoliv obviněný T. G. uplatnil výlučně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak z velké části jeho námitky nebyly adresovány proti právnímu posouzení jeho jednání jako zločinu podvodu, ale směřovaly především proti učiněným skutkovým zjištěním, kdy se teprve na základě polemiky s provedeným dokazováním a s odvoláním na zásadu i n dubio pro reo snaží zvrátit úmyslnou formu zavinění u tohoto trestného činu. Přehlíží však, že pravidlo in dubio pro reo má procesní charakter a k jeho porušení by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by se soud bezdůvodně přiklonil k jedné z více v úvahu připadajících verzí skutkového děje. O takový případ se v projednávané věci nejedná.
41. K vznesené námitce porušení zákazu retroaktivity k tíži pachatele státní zástupce uvedl, že tento zákaz obsažený v §1 tr. zákoníku se vztahuje na časovou působnost norem trestního práva. V rozebíraném případě však nešlo o zpětné působení norem trestního práva, které nabyly účinností až po spáchání činu, resp. zpětné působení některé jejich novelizace.
42. K tvrzení obviněného, že jeho podíl na údajném zločinu podvodu byl marginální, státní zástupce připomíná závěry soudů, podle kterých podepsal revizní zprávy za situace, kdy je kvůli nedokončenosti předmětné F. odmítl podepsat jiný revizní technik, který vyhotovil pouze čestná prohlášení, kterážto měl obviněný k dispozici, tedy si musel být takové skutečnosti vědom. Vyhotovené nepravdivé revizní zprávy uvádějící údaje o určitém výkonu bloků F. předal společnosti F. P., kdy základním smyslem těchto revizních zpráv bylo jejich použití v řízení před ERÚ. Bez těchto revizních zpráv by úřad licenci vůbec nevydal. Dovolatel tedy svým jednáním pomohl neoprávněně získat spoluobviněným D. E. a M. K. licenci na F.
43. K námitce obviněného T. G. týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku podřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod, ale jde o námitku zjevně neopodstatněnou. K porušení principu ultima ratio a z něj vyplývající zásady subsidiarity trestní represe nedošlo, neboť obviněný naplnil kvalifikovanou podstatu trestného činu vymezeného kvantitativním znakem způsobené škody. Rozhodně se nejednalo o hraniční případ atakující dolní hranici společenské škodlivosti, u kterého by postačovalo uplatnění odpovědnosti mimotrestními prostředky. Zároveň státní zástupce upozornil na to, že samotná možnost uplatnění mimotrestní odpovědnosti nevylučuje použití trestní odpovědnosti, a naopak je povinností státu uplatnit vůči pachatelům trestných činů tuto odpovědnost. Uplatnění trestněprávní odpovědnosti není vázáno na předcházející neúspěšné použití mimotrestních prostředků cílených k odstranění protiprávního stavu. Účastenství obviněného bylo adekvátně zohledněno při individualizaci jeho trestu, kdy mu byl ponechán podmíněný trest uložený Krajským soudem v Brně, tedy sankce, kdy soud využil institut mimořádného snížení trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku a uložil trest pod zákonnou trestní sazbou. Výše uloženého trestu odrážela formu účastenství způsobující, že čin nedosahoval závažnosti trestného činu spáchaného hlavními pachateli.
44. K námitce směřující proti zamítnutí návrhů dovolatele na doplnění dokazování státní zástupce uvedl, že soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, musí však o provedení navrhovaného důkazu rozhodnout a své rozhodnutí odůvodnit. Krajský soud v Brně své povinnosti dostál, jak vyplývá mimo jiné z bodu 52. odůvodnění jeho rozsudku. Pokud obviněný opakoval tyto návrhy i v odvolacím řízení, tak se jimi zabýval i odvolací soud jak vyplývá z bodů 68. – 69. odůvodnění jeho rozsudku. V projednávané věci tak rozhodně není možné shledat případ tzv. opomenutých důkazů.
45. Ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného M. K. státní zástupce zdůraznil, že tento dovolatel nerozlišil, které dovolací námitky mají být podřazeny pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž se v dovolání věnovaných jednotlivým dovolacím námitkám objevují i výhrady ryze skutkového charakteru, resp. procesní povahy. Soubor námitek obviněného se snažil vyvolat polemiku s obsahem provedeného dokazování a rozporovat stabilizované skutkové závěry. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Dostály přitom požadavkům vyplývajícím z §125 odst. 1 tr.ř. kladeným na odůvodnění rozhodnutí.
46. Státní zástupce připomněl, že námitky dovolatele byly již předmětem přezkumu odvolacího soudu, neboť je obviněný učinil součástí svého odvolání, kdy odkázal na odstavce 23. až 43. rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že zrušení rozsudku nalézacího soudu se týkalo pouze pochybení v otázce uloženého trestu a nikoliv skutkových zjištění nebo právního posouzení věci z hlediska viny obviněných.
47. Dokazováním provedeným před soudy nižších stupňů byl zmapován průběh výstavby F. P., kdy zjištěná nedokončenost zařízení vylučovala zákonné udělení licence a zákonnou fakturaci za dodanou energii uplatňující výkupní ceny za tehdejší období. Na základě dodaných nepravdivých dokumentů byl ERÚ uveden v omyl o dostavbě elektrárny jako celku, v důsledku čehož licenci vydal. Státní zástupce zdůraznil, že znak uvedení v omyl může být naplněn předložením byť jediného nepravdivého dokumentu s cílem uvést jednajícího v omyl, pokud by bez tohoto dokumentu nebylo možné licenci udělit. ERÚ nemá povinnost zkoumat správnost předložených dokumentů, neboť řízení o udělení licence je neveřejným písemným řízením, kde je vycházeno především z písemných podkladů předložených žadatelem. Podvodný úmysl byl veden snahou získat licenci dříve, než se podstatně sníží garantované výkupní ceny elektrické energie ze solárních elektráren, což by se nepříznivě projevilo v návratnosti investice pro objednatele. Podle státního zástupce je odpovídajícím závěrem, pokud soudy shledaly jednání obviněných D. E. a M. K. jako jednání ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku. Existenci zavinění lze pak dovodit nejen z jednání vyjádřeného ve skutkové větě, ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností uvedených v popisu skutku.
48. K námitce stran uloženého trestu státní zástupce podotkl, že dovolání není prostředkem ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale k nápravě nejzávažnějších pochybení při ukládání trestů. Taková námitka však musí být uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. V posuzovaném případě byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby, jejíž horní výše dosahuje až 10 let. Námitky proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr.ř., a to ani v jeho variantě, která je vymezena jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Obviněnému byl uložen trest na samé spodní hranici trestní sazby dané ustanovením §209 odst. 5 tr. ř., kdy státní zástupce pro stručnost odkazuje na závěry odvolacího soudu v bodech 76.-81. odůvodnění jeho rozsudku. Zde odvolací soud vyložil, proč nebyly dány podmínky ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a proč je nutné na dovolatele působit nepodmíněným trestem. Obviněným uváděné osobní, rodinné i pracovní poměry nevybočovaly z běžného rámce, který bývá vztahován k ukládání trestu v mezích zákonem předepsané trestní sazby.
49. Po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání T. G. a M. K. odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
50. Obviněný M. K. následně k vyjádření státního zástupce zaslal prostřednictvím své obhájkyně repliku doručenou Nejvyššímu soudu dne 12. 5. 2022, v rámci níž vyslovil nesouhlas se závěrem státního zástupce, že jím vznesené námitky stran objektivní stránky trestného činu, zavinění a spolupachatelství nevyhovují kategorii nesprávného právního posouzení. Zdůraznil přitom, že zejména otázku zavinění soudy dostatečně neodůvodnily, ani k ní neprovedly patřičné dokazování. Setrval na argumentaci uplatněné v podaném mimořádném opravném prostředku, kdy poukazoval na názorový obrat nalézacího soudu po předcházejícím zrušujícím rozhodnutí soudu odvolacího, který byl podle něj nedostatečně odůvodněn, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť „nová“ skutková zjištění vyvozená z totožných důkazů není možno považovat za stabilizovaná. Závěrem své repliky pak zopakoval svůj požadavek na zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci nalézacímu soudu k dalšímu řízení tak, aby mohl nalézací soud vytýkané vady zhojit a ve věci znovu rozhodnout.
III.
51. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
52. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 2 To 88/2020, je přípustné ve vztahu k obviněnému T. G. z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Změna se týkala toliko výroku o náhradě škody. Ve vztahu k obviněnému M. K. je dovolání přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Oba obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
53. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými T. G. a M. K. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), tr. ř.
54. Vzhledem k tomu, že obsah dovolání obviněných napadá rozdílné závěry nalézacího i odvolacího soudu, považuje Nejvyšší soud za vhodné se pro přehlednost rozhodnutí nejprve vypořádat s námitkami obviněného T. G. a poté s námitkami obviněného M. K.
55. Obviněný T. G. své námitky podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
56. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
57. Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 (jenž byl následně bez obsahových změn zařazen pod písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení dochází podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu na podkladě uplatněného dovolacího důvodu průlom do skutkových zjištění soudu prvního, potažmo druhého stupně.
58. Námitky procesní nepoužitelnosti důkazů či tzv. extrémního nesouladu obviněný nevznáší. Namítl však, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy odbornou expertízou VÚT Brno, Ústavu elektroenergetiky, odborným vyjádřením označeným jako stanovisko VŠB – TU Ostrava a rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015, kteroužto námitku by v obecné rovině bylo možno vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
59. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
60. Je třeba uvést, že se nalézací soud se návrhem obviněného T. G. na provedení odborné expertízy, zpracované VUT Brno řádně zabýval. Jak se podává z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (bod 80.), tento důkazní návrh vznesl právní zástupce obviněného, přičemž nalézací soud uvedl, že znalecký ústav VUT Brno byl již v minulosti přibrán a znalecký posudek zpracoval (č. l. 4616 – 4626). Návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem VUT Brno tak nalézací soud vyhodnotil jako nedůvodný. Jeho postupu nelze ničeho vytknout. Pokud se jedná o návrh na doplnění dokazování odborným vyjádřením označeným jako stanovisko VŠB-TU Ostrava (na č. l. 4627), tak je nutno zdůraznit, že tento důkaz byl proveden a byla z něho vyvozena příslušná skutková zjištění, jak se podává z bodu 52. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Ani zde nelze tedy nalézacímu soudu cokoliv vytknout. Pokud se týká návrhu na opětovné provedení výše zmíněných expertíz v odvolacím řízení, tak odvolací soud v bodě 69. odůvodnění svého unesení uvedl, že „ se obžalovaný zjevně domáhá pouze odlišného hodnocení jejich obsahu, což samo o sobě není důvodem pro opětovné provedení důkazu, a odvolací soud neshledal důvod pro provedení těchto důkazů znovu ve smyslu ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., když je obecně známé, že zmiňované odborné vyjádření i stanovisko se vyjadřují mj. i ke způsobu provádění revizí a bývají k argumentaci obžalovaných běžně uplatňovány v řadě obdobných trestních kauz, nicméně nejsou trestními soudy z věcného hlediska akceptovány Otázka posouzení bezpečnosti elektrické instalace z hlediska výchozí revizní zprávy vychází ze závěrů znaleckého posudku ČVUT v Praze (vypracovaného v jiné věci), který má při rozhodování soudů v trestním řízení zásadní význam a ze kterého správně vycházel rovněž Krajský soud v Brně. “ Důkazním návrhem na doplnění dokazování rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015 se odvolací soud rovněž zabýval a shledal tento návrh jako nadbytečný s tím, že pokud chtěl obviněný podpořit svou verzi obhajoby argumentací z pohledu časového ukotvení judikatury, tak se jedná o argumentaci, s níž je možno se vypořádat i bez provedení takového důkazu (bod 70.). S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť citované rozhodnutí se netýkalo ani účastníků trestního řízení ani F. P., kdy se jednalo toliko o využití argumentace obsažené v daném rozhodnutí. Pro užití argumentace obsažené v soudních rozhodnutích totiž není nutné tuto judikatura provést jako důkaz, ale postačí toliko poukázat na závěry učiněné v takovém rozhodnutí a příslušnou argumentaci navázat na projednávaný případ. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že všemi důkazními návrhy se jak nalézací, tak odvolací soud adekvátně zabývaly, rozhodly o nich procesně korektním způsobem a svůj postup náležitě odůvodnily, čímž dostály svým povinnostem daných jim judikaturou a trestním řádem. Námitce obviněného stran tzv. opomenutých důkazů, resp. bezdůvodně neprovedených důkazů tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
61. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
62. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
63. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
64. Nejvyšší soud dále s ohledem na argumentaci obou obviněných připomíná, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
65. S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o výpověď svědka V. P.), kdy rovněž poukazoval na nesprávně zjištěný skutkový stav věci (zejména zjištění, zda v dané době bylo všeobecně jasné, jakým způsobem má být provedena revize FVE).
66. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
67. Jak je uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel. Jestliže pak obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů §[265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), g) a m)].
68. Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci.
69. V návaznosti na vznesenou námitku nerespektování zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud konstatuje, že tuto námitku, která se týká primárně hodnocení důkazů a stabilizovaných skutkových zjištění uplatnil ve smyslu intepretace právní úpravy a z ní pro něj vyplývajících povinností, což je argumentace zcela se míjející smyslem a obsahem této zásady. Právní hodnocení jednání obviněného je totiž disciplínou výsostně hmotněprávní, kdy na stabilizovanou verzi skutkového děje soud aplikuje příslušnou právní úpravu.
70. Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obviněného a obžaloby, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
71. Nelze současně opomenout, že pravidlo „ in dubio pro reo “ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Je proto zjevné, že se neuplatní při právní hodnocení projednávané věci, už z toho pohledu, že nemůže nastat výše zmiňovaná situace dvou rovnocenných možností, když objektivně nelze v rámci soudního rozhodování připustit, že by jediná verze skutkového děje mohla být hodnocena různě. Nejvyšší soud setrvale zastává názor, že pravidlo v pochybnosti ve prospěch obviněného se „ vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoli k právnímu posouzení, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v současnosti §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] . Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada iura novit curia“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tdo 233/2013).
72. K námitce týkající se nejednoznačnosti metodiky platné v roce 2010 k reviznímu posouzení F., kdy podle obviněného v uvedené době neexistoval jednoznačný odborný názor stran otázky, zda je pro vydání revizní zprávy podmínkou, aby byla F. plně osazena fotovoltaickými panely, lze uvést, že se jedná o námitku Nejvyššímu soudu známou z jeho rozhodovací praxe, a tedy již judikatorně vyřešenou. Námitce, že nebylo povinností obviněného coby revizního technika kontrolovat fotovoltaické panely, neboť ty měly vlastní osvědčení o shodě, a tedy nebylo nutné, aby byla kontrolovaná F. plně osazena, tak nelze přisvědčit.
73. Ve stručnosti lze připomenout, že obviněnému je kladeno za vinu, že vyhotovil ve dnech 12. 11. 2010, 15. 11. 2010 a 24. 11 2010 Zprávy o výchozí revizi elektrického zařízení, které následně předal společnosti F. P., „ přičemž do revizních zpráv uvedl nepravdivé údaje o celkovém výkonu bloků 1, 2 a 3 dané elektrárny ve výši 3,308 MW a závěr, že zařízení je z hlediska bezpečnosti schopno bezpečného provozu, ačkoliv věděl, že fotovoltaická elektrárna společnosti F. P.. v XY není dokončena a schopna provozu, přičemž ve skutečnosti byla schopna provozu až 28. 2. 2011 s omezeným výkonem pouze 2 MW; zároveň věděl, že tyto zprávy o výchozích revizích budou použity jako podklady pro Energetický regulační úřad, Masarykovo náměstí 5, 586 01 Jihlava (dále jen ERÚ) k vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010 a byl si vědom skutečnosti, že bez uvedení celkového výkonu 3,308 MW ve zprávách a potvrzení bezpečnosti zařízení by ERÚ licenci nevydal, čímž vědomě pomohl D. E. a M. K. získat neoprávněně licenci pro společnost F. P. na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010, a to na základě rozhodnutí ERÚ ze dne 3. 12. 2010, č. 111017178, které nabylo právní moci dne 6.12.2010 “ .
74. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za vhodné zrekapitulovat judikaturu vztahující se k tzv. solárním podvodům právě ve vztahu k revizním zprávám, neboť argumentace obviněného, resp. uvedená námitka byla v řízení před Nejvyšším soudem opakovaně a jednoznačně vyřešena .
75. K otázce významu revizní zprávy pro licenční řízení před ERÚ se Nejvyšší soud vyjádřil například ve svém usnesení ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018, v rámci něhož uvedl, že „musí přisvědčit rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, jenž v rozsudku ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 7 As 204/2015, který dovodil, že „zpráva o výchozí revizi se musí vztahovat k celému energetickému zařízení, a musí být vypracována až poté, co je energetické zařízení kompletní a tvoří funkční soubor všech jeho nezbytných částí. Povinnost žadatele o licenci předložit žalovanému revizní zprávu týkající se celého energetického zařízení plyne již ze samotného smyslu a účelu ustanovení §9 písm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb., kterým je poskytnout žalovanému dostatečné podklady pro to, aby mohl posoudit, zda může udělit souhlas s provozováním energetického zařízení, pro které je licence udělována (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 As 132/2015, k jehož závěrům se přiklonil i v rozsudku ze dne 16. 1. 2017, sp. zn. 7 As 140/2016). Judikatura k revizní zprávě o posuzování bezpečnosti F. dále uvádí, že revizní zpráva slouží jako podklad pro zjištění skutkového stavu ve správním řízení. Požadavkem kladeným na revizní zprávu je pak to, aby ji revizní technik, který se tím stává spoluodpovědným za náležité zjištění skutkového stavu, zpracoval na základě všech podstatných měření a prověření na místě samém (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 9 As 256/2015) .“
76. V témže rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval i otázkou instalace fotovoltaických panelů a uvedl, že „ z čl. 4.1 normy ČSN 33 1500 plyne, že revizní technik má ověřit shodu reálného stavu s projektovou dokumentací a případně zjištěné rozpory zanést do revizní zprávy. Pokud jde o fotovoltaické panely, ty musí být dle ČVUT při výchozí revizi již nainstalovány, jinak by nebylo možné zkontrolovat, že jejich typ a počet odpovídá projektové dokumentaci, změřit izolační stav řetězců fotovoltaických panelů (tzv. stringů) ani ověřit, že bylo provedeno ochranné pospojení panelů v souladu s návodem výrobce, eventuálně překontrolovat, že byla správně provedena další ochranná opatření předepsaná projektantem. Přestože fotovoltaické panely jsou výrobky, jejichž bezpečnost deklaruje výrobce, je třeba ve vztahu k nim ověřit například i to, že při montáži nedošlo k jejich fyzickému poškození, což je typ závady, jejíž existenci nemůže osvědčení výrobce o jejich bezpečnosti vyloučit. Po montáži fotovoltaických panelů by měl revizní technik také zkontrolovat, že byly uzemněny v souladu s projektovou dokumentací a návody výrobce…“
77. K uvedené problematice lze dále poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 3 Tdo 664/2020, v němž se dovolací soud vyjádřil následovně: „ Pokud obviněný namítá, že v roce 2010 existovaly různé názory na to, zda lze provést revizi fotovoltaické elektrárny, na které ještě nejsou nainstalovány fotovoltaické panely, je možno připustit, že závěr, že panely musí být na elektrárně přítomny, vychází ze znaleckého posudku Českého vysokého učení technického vypracovaného (ČVUT) vedle znaleckého posudku Vysokého učení technického až v rámci řízení vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 313/2015. Podle názoru ČVUT, ke kterému se nakonec Nejvyšší správní soud přiklonil, je úkolem revizního technika i ověření shody reálného stavu s projektovou dokumentací (tedy včetně instalace fotovoltaických panelů), kontrola typů panelů, jejich počtu v porovnání s projektovou dokumentací a změření izolačního stavu řetězců panelů (tzv. stringů), kontrola uzemnění panelů v souladu s projektovou dokumentací a kontrola, že zapojené předměty nesou označení CE. “ Ve stejném duchu se přiklonil k názoru ČVUT i nalézací soud (bod 52. odůvodnění rozsudku), kdy odvolací soud jeho postupu plně přisvědčil (body 62. a 69. napadeného rozsudku).
78. V již výše citovaném usnesení sp. zn. 3 Tdo 664/2020 Nejvyšší soud zdůraznil, že „ pokud jde o poslední dovolací námitku obviněného týkající se významu revizní zprávy pro řízení o povolení předčasného užívání stavby a pro licenční řízení, není podle Nejvyššího soudu pravdou, že revizní zpráva nebyla dokumentem potřebným k vydání těchto rozhodnutí. Stran řízení před Energetickým regulačním úřadem lze znovu zopakovat, že ověření bezpečnosti elektrárny bylo jednou z podmínek udělení licence, přičemž Energetický regulační úřad vycházel při zjišťování splnění této podmínky výlučně z předložených revizních zpráv. Stejná situace je i v případě řízení u stavebního úřadu, v rámci kterého se, stejně jako v řízení u Energetického regulačního úřadu, vychází při zjišťování bezpečnosti elektrárny pouze z revizních zpráv, jejichž správnost se presumuje, neboť stavební úřad nemá k posuzování těchto odborných otázek týkajících se elektrických součástí stavby ani kapacity, ani kvalifikaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020) .“
79. Nejvyšší soud pak ve výše zmíněném rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 990/2018 shrnul závěry vztahující se k vyvození odpovědnosti revizního technika za vydání revizní zprávy na základě provedení revize plně neosazené F. tak, že „ vzhledem k výše uvedenému se plně ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, kdy zpráva o tzv. výchozí revizi fotovoltaické elektrárny je způsobilá deklarovat bezpečnost energetického zařízení jako celku pouze v případě, že revize byla provedena až poté, co byly na elektrárně namontovány všechny fotovoltaické panely. Pochybil ten revizní technik, který v rozhodné době osvědčil bezpečnost celé fotovoltaické elektrárny bez toho, aby předtím (mimo jiného) zkontroloval, že skutečný stav fotovoltaické elektrárny odpovídá projektové dokumentaci (včetně kontroly typu a počtu fotovoltaických panelů), že fotovoltaické panely jsou opatřeny označením CE nebo že k nim byla vydána prohlášení o shodě, že byly namontovány a uzemněny v souladu s návody výrobců a že nejsou viditelně poškozeny do té míry, aby tím byla ohrožena bezpečnost zařízení‘ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015) .“
80. V návaznosti na výše zmíněné judikatorní závěry není možné přisvědčit názoru obviněného, že pro vydání revizní zprávy osvědčující technický stav a bezpečnost provozu F. na podkladě provedené revize nemusely být fotovoltaické panely osazeny v celém rozsahu. Takový závěr totiž odporuje povaze F. jako technického díla prováděného na základě příslušného rozhodnutí stavebního úřadu a v souladu s technickou dokumentací. Ostatně revizní technik při revizi mimo jiné stvrzuje, že dílo byla provedeno v souladu s projektovou a technickou dokumentací. Samotný fakt, že určité dílo vzniká kompletací dílčích komponentů, jejichž samostatná funkčnost a bezpečnost je ověřena a deklarována jejich výrobci, neznamená, že tato složená věc již nemusí být podrobena revizím podle právních předpisů poté, co byly takové díly spojeny nebo složeny. Jednotlivé komponenty totiž mohou být samy o sobě opatřeny prohlášením o shodě a plně bezpečné, ale mohou být navzájem nekompatibilní, což by mohlo způsobit nebezpečí pro majetek i zdraví lidí či zvířat. Stavba podléhající procesu schvalování podle stavebních předpisů je obvykle vytvářena z dílů vyrobených předem jednotlivými výrobci a stavitel z nich vytváří celkové dílo, které podléhá jakožto nová věc jím vytvořená příslušnému schvalovacímu procesu, např. stavebního úřadu. Stejně je tomu u F., kdy revizní technik ověřuje bezpečnost předmětné stavby z pohledu fungování jejích elektrických součástí. Fotovoltaické panely představují pouze část této stavby, resp. její imanentní komponenty, a pokud byla jejich výrobcem deklarována bezpečnost jejich provozu, neznamená to, že je bezpečný provoz F. jako celku, kdy je rozhodné právě jakým způsobem jsou nainstalovány a zapojeny. Neobstojí proto výše zmíněné tvrzení obviněného o tom, že „závěr“ o schopnosti bezpečného provozu F. bylo možné vydat i bez instalace 100 % fotovoltaických panelů podle projektu. Naopak, z rozvedených skutečností (včetně citovaných rozhodnutí, na jejichž závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit) plyne, že F. musí být před provedením výchozí revize a vyhotovení revizní zprávy (potažmo před podáním žádosti o udělení licence) zcela dokončena (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 1396/2020).
81. Shodnou námitkou se zabýval nalézací soud v bodě 81. odůvodnění svého rozsudku, kdy respektoval požadavky výše zmíněné judikatury a uvedl, že dovolatel jako revizní technik nebyl povinen kontrolovat jednotlivé fotovoltaické panely, ale jako revizní technik musel zkontrolovat kompletnost díla a zejména poté napojení samotných fotovoltaických panelů. Pokud bylo prokázáno, že panely nebyly v době provedených revizí nainstalovány v rozsahu, který obviněný v revizní zprávě deklaroval, nemohl zkontrolovat jejich zapojení a nemohl tak vydat revizní zprávu deklarující, že revidované elektrické zařízení je jako celek bezpečné. Ve stejném duchu se k této námitce obviněného vyjádřil i odvolací soud, který konstatoval, že „ i v souladu s poznatky dostupnými v roce 2010 mohla být zpráva o výchozí revizi fotovoltaické elektrárny způsobilá deklarovat bezpečnost energetického zařízení jako celku pouze v případě, že revize byla provedena poté, kdy byly na elektrárně osazeny všechny fotovoltaické panely. “ Zdůraznil, že opačný názor by snadno mohl vést k situaci, kdy by ERÚ vydal licenci k provozování zařízení na výrobu elektrické energie i za situace, kdy by nebylo postaveno na jisto, že dané zařízení je schopno bezpečného provozu (bod 62. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V bodech 63. a 64. svého rozhodnutí pak odvolací soud konstatoval, že pokud se měl obviněný řídit technickými normami, kdy normu ČSN 33 1500 přímo konkretizoval ve svých revizních zprávách, tak si musel být vědom toho, že součástí povinnosti revizního technika je ověřit shodu reálného stavu s projektovou dokumentací a případné rozpory zanést do revizní zprávy . V předmětných zprávách však žádný rozpor s projektovou dokumentací neuvedl a v každé revizní zprávě potvrdil shodu díla s provedenou dokumentací s tím, že je zařízení F. P. v blocích I, II, III osazené fotovoltaickými panely a schopno bezpečného provozu.
82. Nejvyšší soud ve vazbě na stabilizovaná skutková zjištění připomíná, že zprávy vyhotovené obviněným jako revizním technikem obsahují formulace jednoznačně evokující, že revidované bloky F. P. jsou osazeny a revize se týká dokončeného celku. Fotovoltaické panely obviněný sice nezahrnul mezi zařízení, u kterých revizi neprovedl, přesto však ve zprávách používá formulace o tom, že panely jsou zde instalovány, nikoliv že budou instalovány. Nelze ve vztahu k povinnosti revizního technika posoudit soulad projektové dokumentace a skutečnosti, že v projektové dokumentaci se hovoří o systému polykrystalických panelů Hyundai HIS-M230SG-230Wp (č. l. 2369), avšak v revizních zprávách resp. v následných tabulkách, ve kterých jsou uvedeny parametry instalovaných fotovoltaických panelů, jsou kromě výše uvedených typů (Hyundai HIS-206Wp a 230 Wp) uvedeny ještě další typy panelů, a to HIS-M203SG-203Wp a typ HIS-M206SG-206Wp. Obviněný tedy pro rozdílnost panelů nemohl konstatovat, že revidované bloky FVE jsou provedeny podle projektové dokumentace (bod 53. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Za situace, kdy byly pro stavbu používány jiné panely, než byly uvedeny v projektové dokumentaci a zároveň, že části stavby, jejichž revize měla být provedena, nebyly dokončeny, nebylo možné dospět k závěru, že zařízení je schopno bezpečného provozu, což mu vzhledem k jeho povolání jako revizního technika elektrických zařízení muselo být zřejmé již v době, kdy prováděl revizi a vyhotovil revizní zprávy (tj. ve dnech 15. 11. 2010 a 24. 11. 2010). Námitku obviněného tedy Nejvyšší soud ve světle výše uvedené judikatury a zjištěného skutkového stavu vyhodnotil jako neopodstatněnou.
83. K námitce obviněného, že v jeho případě měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, neboť jeho jednání samo o sobě nebylo natolik škodlivé, aby nepostačovalo uplatnění soukromoprávní odpovědnosti, kteroužto námitku podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud uvádí, že se sice jedná o námitku, kterou lze pod zmiňovaný dovolací důvod plně podřadit, nicméně se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
84. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
85. Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný namítal, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
86. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
87. Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit, že otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe se nalézací soud zabýval, jak ostatně vyplývá z bodu 96. odůvodnění jeho rozsudku. Správně poukázal na to, že obviněný svým jednáním významně napomohl k uvedení ERÚ v omyl, k neoprávněnému zisku licence pro provoz F. a ke způsobení škody mnohonásobně přesahující hranici škody velkého rozsahu. Zároveň nelze opomenout, že obviněnému bylo státem svěřeno oprávnění k výkonů konkrétní činnosti, kdy nedbal důvěry v něj vložené a vědomě vyhotovil nepravdivé revizní zprávy s cílem napomoci trestnému činu podvodu. Nelze tak dospět k závěru, že by trestná činnost obviněného T. G. nedosahovala míry společenské nebezpečnosti běžně se vyskytujícího trestného činu podvodu a že by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že velká míra benevolence byla vůči obviněnému uplatněna v rámci ukládání trestu, kdy byl ohrožen v souladu s §209 odst. 5 tr. zákoníku trestem odnětí svobody v trvání 5 až 10 let, přičemž mu byl s ohledem na ustanovení §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku (v současné době §58 odst. 6 tr. zákoníku) uložen trest výrazně pod spodní hranicí trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a to sice trest odnětí svobody v trvání 3 let, který mu nadto byl v souladu s §81 a 82 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.
88. Nejvyšší soud tak ve vztahu k obviněnému T. G. shrnuje, že veškeré jeho námitky shledal zjevně neopodstatněnými.
89. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami vznesenými obviněným M. K., který v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr.ř.
90. V rámci námitek podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož podmínky uplatnění Nejvyšší soud rozvedl výše v bodech 56. - 57., lze uvést, že ačkoliv ani jeden z obviněných nevznáší námitku zjevného rozporu, považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, a to zejména s ohledem na obviněným přednášenou kritiku výsledků dokazování a skutkových zjištění učiněných zejména nalézacím soudem, že v projednávané věci není možné hovořit o zjevném rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Tento nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně učiněnými na podkladě rozsáhlého dokazování, jehož výsledky jsou uvedeny především v části C odůvodnění tohoto rozsudku (body 17. - 79.) a která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
91. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou, nikoli obviněným M. K.
92. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož obecná východiska jsou podrobně rozvedena výše v bodech 61. - 64., Nejvyšší soud připomíná, že citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, v jejichž rámci obviněný M. K. namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o výslechy svědků V. T., J. B., P. L., J. P., K. M., P. B., V. D., P. F., V. P., A. B., B. M. a E. D., stavební deníky společností podílejících se na výstavbě F. P., znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem A&C K., předložený obviněným, odborné stanovisko ke škodě, předávací protokol, spis vedený u ERÚ) a z něho se podávající nesprávně zjištěný skutkový stav věci (zejména stran počtu instalovaných panelů, resp. dokončenosti F. P.), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že z provedených důkazů vyplývají jiná než soudy vyvozená skutková zjištění, konkrétně pak ta skutečnost, že na stavbě F. P. nikdy osobně nebyl) a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy, že nikdy žádné listiny pro udělení licence nepředkládal ani nevytvořil, na stavbě F. P. nikdy osobně nebyl, pouze podepsal předávací protokol předložený mu svědkem B., přičemž neměl důvod pochybovat o pravosti tam uvedených skutečností, a dále, že se společnost H.-K., jíž je jednatelem, na samotné stavbě F. P. podílela jen z malé části).
93. Jak bylo vyloženo v bodech 66. - 68. odůvodnění tohoto rozhodnutí, takto vznesené námitky se týkají procesní stránky věci a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotněprávním posouzení skutku vycházely. Obviněným užitá argumentace je založena na procesním základě při domáhání se přehodnocení skutkových závěrů soudů nižších stupňů a v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. písm. h) tr. ř. není uplatnitelná. Netřeba zdůrazňovat, že v rámci tohoto dovolacího důvodu není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit tomu kterému svědkovi nebo vyvodit z určitého důkazu jiné skutkové závěry.
94. V návaznosti na obsah dovolání obviněného M. K. Nejvyšší soud podotýká, že námitky podřazené pod dovolací důvody podle §265b odst. 1. písm. g) a h) tr. ř. se v praxi velmi často vzájemně doplňují a překrývají. Je tomu i v případě dovolatele, který sice v rámci svého obsáhlého dovolání nejprve deklaroval, že uplatňuje výše zmíněné dovolací důvody, nicméně konkrétní argumentaci, kterou směřoval proti závěrům soudů o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu, o spolupachatelství se spoluobviněným D. E. a rovněž i uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, opřel do značné míry o zpochybnění procesu dokazování a z něj soudy vyvozené skutkové závěry.
95. Obviněný namítl, že v jeho případě nebyla naplněna objektivní stránka zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to ve znaku uvedení jiného v omyl, přičemž rovněž namítá absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobným následkem.
96. Zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
97. Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti , v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2049–2058).
98. K naplnění skutkové podstaty (objektivní stránky) zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku je rovněž nezbytná existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou dispozicí a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
99. Z hlediska právního závěru o naplnění znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívajícího v „uvedení v omyl“ je podstatné, že ERÚ byly předloženy spoluobviněným D. E. dokumenty, které neodpovídaly skutečnému stavu věci. A to jednak revizní zprávy zpracované spoluobviněným T. G., které byly vyhotoveny v průběhu listopadu 2010, jednak předávací protokol ze dne 12. 11. 2010 podepsaný obviněným jako místopředsedou představenstva společnosti H. K. a spoluobviněným D. E. jako předsedou představenstva společnosti F. P. Z obsahu předávacího protokolu ze dne 12. 11. 2010 (č. l. 1296) vyplývá, že tento byl podepsán spoluobviněným D. E. za objednatele – společnost F. P. a obviněným M. K. za zhotovitele – společnost H. K. s odkazem na smlouvu o dílo sepsanou mezi těmito subjekty (viz č. l. 1296). Předmětem předání byla podle protokolu konstrukce s upevněnými fotovoltaickýmu panely instalovaného výkonu 3,3 MW, kompletní rozvody NN technologie, střídače, rozvaděče (celkem pro 4,4 MW), rozvod VN včetně čtyř trafostanic a rozvodny VN (celkem pro 4,4 MW), kompletní vyvedení výkonu k místu napojení do distribuční sítě E.ON (stav ověřen při obhlídce staveniště v rámci řízení o předčasném užívání stavby u Stavebního úřadu XY dne 5. 11. 2010). V pasáži týkající se stavu dokončenosti předávaného díla je v tomto protokole uvedeno, že je předána podstatná část díla bez konečných terénních úprav umožňující bezpečný provoz F. P. na úrovni 3,3 MW instalovaných FV panelů. V protokolech uvedené informace však nekorespondovaly se skutečností, neboť FVE nebyla osazena fotovoltaickými panely v protokolu deklarovaném rozsahu. Uvedené informace přitom osvědčovaly skutečnosti, jež byly pro získání licence nezbytné, neboť bez předloženého předávacího protokolu by licence nebyla vůbec vydána. Znak „uvedení v omyl“ by přitom byl naplněn, i kdyby byl ERÚ předložen byť jediný dokument, který by byl nepravdivý nebo který by byl vydán orgánem uvedeným v omyl, pokud k uvedení v omyl směřovala vůle jednajícího a pokud by bez tohoto dokumentu nebylo možné žádosti o vydání licence vyhovět.
100. Jinými slovy, tyto předávací protokoly konstatují, že zhotovitel předává objednatelům zhotovené podstatné části díla, jak správně dovodil soud prvního stupně. Je evidentní, že uvádí nepravdivé údaje, neboť F. v rozsahu deklarovaném předávacím protokolem dokončena nebyla.
101. Rovněž tak nemůže obstát námitka obviněného, že mezi jeho jednáním a uvedením ERÚ v omyl není příčinná souvislost, neboť podpisem tohoto protokolu nemohl uvést ERÚ v omyl, když předávací protokol nebyl nutný ke splnění podmínek daných vyhláškou č. 426/2005 Sb.
102. Byla-li dovolatelem vznesena námitka ohledně povahy předávacích protokolů a významu pro licenční řízení, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o otázku, kterou v souvislosti s téměř totožnou trestnou činností Nejvyšší soud opakovaně řešil. V již výše zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 3 Tdo 664/2020, tento k dovolací námitce obviněného, která se týkala účelu předávacího protokolu v licenčním řízení (kdy obviněný namítal, že pouhý podpis předávacích protokolů nemůže sám o sobě postačovat pro vznik jeho trestní odpovědnosti), uvedl, že „ skutečnost je však opačná, neboť předávací protokol byl pro Energetický regulační úřad jedním z dokumentů, který měl prokazovat nejen dokončenost díla, ale i vlastnické právo k němu (§5 odst. 3 energetického zákona ve znění účinném do 31. 12. 2010). Význam předávacího protokolu tedy nelze podceňovat, neboť bez jeho předložení by (spolu s předložením ostatních dokumentů, mj. revizní zprávy) k vydání licence nedošlo .“
103. Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k významu předávacího protokolu i v usnesení ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1340/2019, když k námitce nesprávného posouzení významu zápisu o odevzdání a převzetí dokončených staveb konstatoval, že „ s dovolateli nelze souhlasit ani v tom, že by soudy chybně právně posoudily či dokonce v rozporu s jejich skutečným obsahem vyhodnotily listiny označené jako zápis o odevzdání a převzetí dokončených staveb nebo jejich ucelených částí. Z pohledu této námitky je zásadní, že uvedený zápis o odevzdání a převzetí dokončených staveb je dokladem soukromoprávní povahy, který dokumentuje předání předmětu díla zhotoveného podle uzavřené smlouvy o dílo uzavřené mezi objednatelem a zhotovitelem díla. Faktickému předání díla přitom zákon přiznává závažné důsledky, a to v podobě přechodu vlastnického práva a nebezpečí škody na věci ze zhotovitele na objednatele. S předáním předmětu díla je však logicky spojeno řádné provedení díla, tzn. splnění závazku zhotovitele provést dílo a řádně ho ukončit podle smlouvy o dílo. Z uvedeného vyplývá, že zápis o předání předmětu díla by měl dávat ucelený obraz o skutečném průběhu předání díla a pokud byly při předání díla zjištěny nějaké nedodělky či vady díla, měl by obsahovat i příslušná a úplná zjištění k těmto nedodělkům a vadám. Zápis by tedy neměl deklarovat předání kompletního díla, ačkoli nebyl splněn účel smlouvy o dílo, toto nebylo vůbec dokončeno, a tedy nemohlo být ani fakticky předáno . ... Je tedy zjevné, že zápis o odevzdání a převzetí dokončených staveb je simulovaným právním úkonem a že jeho skutečným účelem nebylo zmapovat průběh předání díla, ale uvedením nepravdivých skutečností v listině a jejím předložením v licenčním řízení ERÚ společně s předložením dalších nepravdivých podkladů vzbudit zdání splnění všech předpokladů k udělení licence a na tuto licenci neoprávněně dosáhnout za účelem obohacení žadatele o licenci. Jestliže taková listina se zjevně nepravdivými údaji byla skutečně v licenčním řízení ze strany obviněných předložena, není důvod ji nikterak vylučovat z hodnotících úvah soudu a tyto omezovat pouze na vyhodnocení zápisu v mezích ustanovení obchodního zákoníku, smlouvy o dílo a toliko z hlediska dopadů v rámci dvoustranného smluvního vztahu mezi zhotovitelem a objednatelem díla. Předložení takové listiny je zjevným zastíráním skutečného stavu věci a snahou obviněných uvést ERÚ a ČEZ Distribuce, a. s. v omyl. “
104. Nejvyšší soud v daném rozhodnutí vyložil, že „ je nutné odmítnout jako nedůvodné námitky obviněných, že výše uvedené doklady či některé z nich (revizní zprávy, doklad o stavební dokončenosti, protokol o předání a převzetí stavby, souhlas se zahájením zkušebního provozu před vydáním kolaudačního rozhodnutí), pokud nebyly výslovně uvedeny v příslušných ustanoveních energetického zákona a související vyhlášky, nemají význam z hlediska řízení o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích “. Dále jednoznačně odmítl námitku zmíněnou i obviněným M. K. , „ že předložené doklady nebyly výslovně uvedeny v příslušných ustanoveních energetického zákona a související vyhlášky (o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích), a to jako podklady sloužící k prokázání jednotlivých zákonných předpokladů (včetně předpokladů technických), a byly tak bez významu a zcela bezpředmětné. Na postup ERÚ v řízení o vydání licence je totiž nutné subsidiárně aplikovat zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen, správní řád‘), a to podle §1 odst. 2 tohoto zákona. Podle §50 odst. 1 správního řádu mohly být podklady pro vydání rozhodnutí zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Podle §51 odst. 1 správního řádu k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Účastníci řízení jsou přitom povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení . “
105. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se odchýlit od závěrů obsažených ve výše citovaných rozhodnutích, které jsou ostatně na projednávanou věc zcela přiléhavé.
106. O významu předávacího protokolu pro udělení licence v projednávané věci svědčí samotná geneze postupu ERÚ a obviněných v dané věci. Žádost o udělení licence byla ERÚ podána dne 8. 10. 2010 a podepsána spoluobviněným D. E., dne 8. 11. 2010 byla společnost F. P. vyzvána k odstranění nedostatků, které spočívaly mimo jiné v tom, že nebyla odpovídajícím způsobem doložena technická způsobilost F. a majetkový vztah k energetickému zařízení . Na základě této výzvy byly do správního spisu dne 3. 12. 2010 doloženy revizní zprávy spoluobviněného T. G. a předávací protokol ze dne 12. 11. 2010 podepsaný dovolatelem M. K. a spoluobviněným D. E.. Podstatné byly zejména revizní zprávy vydané obžalovaným T. G. na podkladě provedených revizních prohlídek, nikoliv revizní zprávy resp. čestná prohlášení vypracovaná V. P., k nimž ERÚ nepřihlížel. Na podkladě uvedených listinných podkladů ERÚ vydal dne 3. 12. 2010 rozhodnutí o udělení licence č. 111017178 pro F. P. Licence byla vydána pro výrobu elektřiny na dobu 25 let ode dne vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti. Rozhodnutí č. j. 12422-9/2010-ERU bylo podepsáno ředitelem odboru licencí L. P., který tuto skutečnost také jako svědek potvrdil a nabylo právní moci dne 6. 12. 2010 (bod 54. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 71. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
107. S ohledem na okolnosti nyní projednávané trestní věci tak není pochyb o tom, že ERÚ byl v licenčním řízení týkajícím se F. P. uveden v omyl, když vycházel z listin, které měly vyvolat dojem, že daná elektrárna splňuje veškeré podmínky pro vydání licence na výrobu elektřiny ze slunečního záření s cílem získat licenci do konce roku 2010 tak, aby měly garantované výhodnější výkupní ceny. Předmětné předávací protokoly byly předloženy ERÚ jako součást podkladového materiálu pro vydání licence k výrobě elektřiny na dotčené F. P. Tyto protokoly v rozporu se skutečným stavem věci přispívaly k nepravdivému (Energetickému regulačnímu úřadu) nastiňovanému obrazu, že F. je v deklarovaném rozsahu dokončena, ačkoliv tomu tak nebylo. Tyto protokoly představovaly podle tehdejší praxe ERÚ písemnost dokládající dokončenost zařízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1327/20). Obviněný tak svým jednáním ve spojení s jednáním spoluobviněného D. E. vytvořil podmínky pro to, aby mohl být nezákonně získán nárok na výhodnější výkupní cenu elektřiny.
108. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že nebylo povinností ERÚ zkoumat správnost předložených dokumentů, neboť podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu mělo řízení o vydání licence charakter zásadně neveřejného písemného řízení, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů předložených tím, kdo podal žádost o udělení předmětné licence, přičemž na závěru o možnosti uvedení správního orgánu v omyl nemůže nic změnit ani skutečnost, že správní orgán si může v pochybnostech o skutkovém stavu podklady sám opatřit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016, a něj navazující rozhodnutí – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018, či ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 791/2017). Pracovníci ERÚ tedy v řízení o vydání licence posuzovali předložené listiny, zda obsahují požadované náležitosti a své rozhodnutí vydávali na jejich základě, resp. informací v nich obsažených. Jestliže tedy obdrželi v rámci řízení listiny osvědčující nepravdivé dokončení F. P. v deklarovaném rozsahu (mezi nimi i předmětný předávací protokol), byli tak uvedeni v omyl (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 791/2017, odst. 43, kde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že závěr obviněného, že správní orgán nemůže vydat rozhodnutí na základě omylu, je nesprávný).
109. V rámci podaného dovolání obviněný kritizoval i procesní postup soudů ohledně objasňování skutečnosti, zda a případně v jakém rozsahu byla dokončena F. P. Ačkoliv se jedná o námitky pod uplatněné dovolací důvody nepodřaditelné (jedná se o skutkové zjištění), jak bylo rozvedeno výše v bodech 90. - 94., považuje Nejvyšší soud s ohledem na to, že se jedná o skutkové zjištění klíčové pro posouzení viny obviněného i ostatních spoluobviněných, za důležité uvést následující.
110. Závěr o nedokončenosti F. P., kterýžto byl v rozporu se stavem tvrzeným obviněným a spoluobviněným D. E. v listinách předložených ERÚ spolu se žádostí o udělení licence, přitom vyplývá z podrobného dokazování učiněného nalézacím soudem, které se vztahovalo nejen k osobě obviněného M. K. (místopředsedovi představenstva H.-K., a zhotoviteli stavby), ale i spoluobviněným D. E. (členovi představenstva F. P., a investorovi stavby), T. G. (reviznímu technikovi) a T. H. (vedoucí stavebního úřadu, která vydala rozhodnutí o předčasném užívání stavby). Podstatná část provedeného dokazování se vztahovala k otázce stavu dokončenosti stavby ke dni získání licence, tj. ke dni 3. 12. 2010 a osvědčení toho, zda byla F. dokončena v podobě, která odpovídala revizním zprávám.
111. K otázce rozestavěnosti, resp. nedokončenosti F. P. se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 3 Tdo 347/2022, ve věci dovolání spoluobviněné T. H. Nejvyšší soud v citované věci s ohledem na zásadu in dubio pro reo ve vztahu ke spoluobviněné dospěl k závěru, že neobstojí závěr soudů o tom, že ke dni provedení kontrolní prohlídky, tj. ke dni 5. 11. 2010, byla F. osazena 201 ks fotovoltaických panelů, resp. že by bylo na podkladě provedeného dokazování možno dospět k závěru o konkrétním počtu instalovaných panelů. Uvedený závěr o konkrétním počtu fotovoltaických panelů sice nemá ve vztahu k obviněnému i spoluobviněným T. G. a D. E. větší význam, nicméně samotné zjištění, že bloky I., II. a III. FVE nebyly stran osazenosti fotovoltaickými panely dokončeny, resp. plně osazeny, již je skutečností, která je pro posouzení jejich viny stěžejní. Závěr o tom, že F. nebyla v době udělení licence plně osazena fotovoltaickými panely, přitom vyplynul z rozsáhlého dokazování. Zejména lze poukázat na stavební deník společnosti E., která byla jednou ze společností instalujících fotovoltaické panely a výslech svědka P. B. (bod 57. rozsudku nalézacího soudu), stavební deník společnosti K., a výpověď svědka M. (bod 55.), stavební deník společnosti S., a výpověď svědka K. (bod 56.). Za významné důkazy svědčící o tom, že panely nebyly plně osazeny, lze považovat mimo jiného i předávací protokol o předání díla ze dne 17. 3. 2011, faktury za provedené práce, objednávky montážních prací a dokumentaci k nákupu fotovoltaických panelů, kdy lze odkázat zejména na body 54. až 65. rozsudku nalézacího soudu, kde jsou podrobně popsány jednotlivá skutková zjištění vyvozená z provedených důkazů a směřující k závěru, že práce na F. pokračovaly i v průběhu roku 2011. Odvolací soud v bodě 51. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že závěry o nedostavěnosti F. P. v rozhodné době lze opřít o řadu důkazů, kdy mimo již výše zmíněné svědecké výpovědi a listinné důkazy poukázal rovněž na výpovědi dalších osob podílejících se na výstavbě F. (F., M., B., M., D.) a fakturu ze dne 18. 3. 2011, kterou bylo společnosti A. e. fakturováno na základě smlouvy o dílo a jejích dodatků č. 1 a 2 za namontování fotovoltaických panelů (43% z celku). Z dodatků smlouvy o dílo uzavřených mezi společnostmi E. a A. e. ve dnech 15. 11. 2010 a 28. 12. 2010 a jejich příloh, tedy až po sepsání předmětného předávacího protokolu, bylo zjištěno, že po předání staveniště dne 30. 8. 2010 a zahájení montáže dne 6. 9. 2010 docházelo opakovaně k ukončování, resp. přerušování montáže fotovoltaických panelů (v termínech od 21. 10. 2010 do 15. 11. 2010, od 22. 12. 2010 do 28. 2. 2011). Odvolací soud, s ohledem na to v bodě 51. odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že „ skutečnost, že v době, kdy bylo rozhodnuto o udělení licence, zjevně nebyly příslušné bloky F. P. dokončeny, je takto opětovně potvrzena, stejně jako závěr, že panely v rozsahu deklarovaného výkonu 3,3 MW nebyly v rozhodném období nainstalovány a že k montáži panelů docházelo i v době po podpisu předávacího protokolu, v době po vyhotovení revizních zpráv, jakož i v době po udělení licence. Údaje svědků či stavebních deníků se v podstatných okolnostech, co do reálné doby zahájení montáže panelů, doby zastavení prací a důvodu zastavení prací, shodují a o jejich věrohodnosti tedy není důvod pochybovat, bez ohledu na to, zda splňují všechny formální náležitosti. Nelze totiž předpokládat, že by jednotliví svědci nezávisle na sobě vytvořili smyšlené a realitě neodpovídající poznámky o postupu výstavby a o přerušení prací, které by se současně shodovaly, naopak lze jejich obsahem považovat za potvrzené, že montáž panelů a práce na dokončení F. P. byly přerušovány z důvodu nedostatku panelů, a to dokonce opakovaně. “ Nejvyšší soud tak uzavírá, že bylo provedeným dokazováním postaveno na jisto, že F. nebyla dokončena v deklarovaném rozsahu, kdy společným jednáním obviněného M. K. a spoluobviněného D. E. byl ERÚ uveden v omyl stran dokončenosti F. P.. Pokud by totiž předávací protokol i revizní zpráva zachycovaly skutečný stav, ERÚ by v roce 2010 licenci neudělil.
112. K námitce obviněného směřující proti posouzení jeho jednání jako spolupachatelství, Nejvyšší soud považuje za případné zmínit, že obviněný svou argumentaci založil na kritice stabilizovaných skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů a jeho výsledků, tedy způsobem neregulérním, nezakládajícím přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
113. Nejvyšší soud přesto považuje za potřebné uvést, že podle §23 tr. zákoníku je-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
114. Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně.
115. Společný úmysl spolupachatelů vyžaduje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Nejde o spolupachatelství, když pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr (srov. R 57/1970 a Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 331).
116. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována, neboť postačuje dohoda konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Při splnění těchto podmínek již není nutné, aby se všichni pachatelé podíleli na určité trestné činnosti stejnou měrou. Postačuje i např. částečné přispění, dokonce i v podřízené roli (srov. Šámal, P. a kol., op. cit.; shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 275/2017 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 238/2016).
117. Nalézací soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že obvinění D. E. a M. K. jednali společně ve formě spolupachatelství ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku (body 84 a 86), kdy neměl pochyb o tom, že hlavním hybatelem trestné činnosti byl spoluobviněný D. E., „ avšak za podmínek vyžadovaných právní úpravou pro formu spolupachatelství, se na tomto trestném jednání zcela vědomě podílel také obžalovaný M. K. Jejich společným jednáním byl ERÚ, resp. jeho pracovníci uvedeni v omyl, když současně oba obžalovaní zamlčeli podstatné skutečnosti (nedokončenost F. a rozdílnost skutečnosti a informací v předkládaných dokumentech). Pro úplnost lze zmínit, že obhajoba obžalovaných D. E. a M. K. byla vyvrácena i důkazy prokazujícími jejich následné jednání, zejména pak na počátku roku 2011, které svědčí o tom, že věděli, že ke dni vydání licence není F. P. dostavěna v takovém rozsahu, jak bylo před ERÚ deklarováno .“ Uvedenému závěru nalézacího soudu pak plně přisvědčil soud odvolací v bodě 55. odůvodnění svého rozsudku, kdy konstatoval, že „ za situace, kdy dovolatel věděl, že revizní technik V. P. odmítl vypracovat revizní zprávy, doporučil revizního technika T. G., aby vypracoval zprávy pro licenční řízení, což svědčí o koordinaci postupů obviněného M. K. a spoluobviněného D. E. Správnost závěru o jednání obžalovaného ve vzájemné koordinaci, tedy o jednání vedeném se společným záměrem za účelem dosažení společného cíle ve smyslu spolupachatelství s další osobou, potvrzují rovněž listinné důkazy týkající se části II (bloku IV) F. P., byť nutno připustit, že nepravdivé stvrzení dokončenosti této části (tohoto bloku) není žádnému z obžalovaných kladeno za vinu. Přesto lze právě z pohledu součinnosti obžalovaného s další osobou poukázat na to, že obžalovaný K. a obžalovaný E. podepsali dne 6. 12. 2010 předávací protokol o předání dokončeného bloku č. IV, který v té době, ani později, dokončen nebyl. Obdobně je správnost závěru o jednání formou spolupachatelství možno doložit také oběma obžalovanými podepsanou a již opakovaně zmíněnou dohodou o odstoupení od smlouvy o dílo ze dne 8. 3. 2011 či podpisy dalších předávacích protokolů 15. 11. 2010 a 20. 12. 2010. Z provedeného dokazování tedy vyplývá, že obžalovaný jednal ve spolupachatelství s další osobou, avšak za situace, kdy nebylo státním zástupcem podáno odvolání proti výroku o vině v neprospěch tohoto obžalovaného, nepřistoupil odvolací soud k rozšíření popisu skutkových zjištění ani právní věty. “ Závěrům soudů nižších stupňů nelze podle Nejvyššího soudu ničeho vytknout. Od samotného počátku stavby, kdy byla společnost obviněného jako hlavní zhotovitel (byť fakticky dodala pouze část technologie a stavbu F. neřídila, což však není rozporováno) spolupracoval obviněný a spoluobviněný D. E. minimálně po formální stránce, kdy jejich vzájemná spolupráce pokračovala před i po protokolárním předání části F. P. dne 12. 11. 2010. Dovolatel musel vědět o tom, že se mění podmínky výkupu elektrické energie, tedy, že po 31. 12. 2010 budou významně nižší, neboť tato skutečnost byla v uvedené době notorietou známou široké veřejnost. Muselo mu být zřejmé, že F. není v deklarovaném rozsahu dokončena, že předávací protokol neodpovídá skutečnosti, a že jím podepsaný protokol bude použit v licenčním řízení tak, aby bylo dosaženo udělení licence a splnění jedné ze dvou základních podmínek pro získání výhodných výkupních cen elektrické energie z alternativních zdrojů.
118. Obviněný dále brojil proti závěru o způsobení škody společnostem E.ON Distribuce a E.ON Energie a argumentoval zejména znaleckým posudkem znaleckého ústavu A&C K. Jedná se o procesní námitku hodnocení důkazů, což je námitka, kterou nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Nadto se s touto již dovolací soud vypořádal (body 90. - 93 výše). Dále obviněný ve vztahu ke způsobené škodě argumentoval tím, že samotné poškozené společnosti nevykládaly vlastní peněžní prostředky, neboť prostředky vyplacené FVE P. v letech 2011 – 2013 byly pokryty ze státního rozpočtu nejprve přímo společnostem E.ON Energie a E.ON Distribuce (v letech 2011 a 2012), a poté skrze společnost O.
119. Nalézací soud při stanovení výše škody vycházel z listinných důkazů (zejména faktur založených na č. l. 2088-2133 a dalších), které analyzoval znalec J. M, který k projednávané věci zpracoval odborné vyjádření. Jako základní kritérium pro výpočet škody pak nalézací soud zvolil vyčíslení škody jako „ rozdílu mezi podporou vyplacenou distribučními společnostmi pro takové zařízení, tj. F. uvedené do provozu v roce 2010 a podporou, která by byla takové F. vyplacena v případě, že by byla uvedena do provozu a získala tak zákonnou licenci až v roce 2011 “ (srov. bod 78. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
120. K postupu při výpočtu vzniklé škody v případech tzv. solárních podvodů se vyjádřil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020, kde uvedl, že „ vzniklou škodu soud prvního stupně vypočítal jako prostý rozdíl mezi cenami měsíčně fakturovanými společností F. a cenami, na něž by měla tato společnost nárok, pokud by F. M. byla uvedena do provozu až v únoru 2011, kdy fakticky začala dodávat elektřinu do distribuční sítě. Hrozící škodu pak soud vypočítal obdobně s tím rozdílem, že vycházel z předpokládaných výnosů elektrárny až do konce období, pro které byla licence vydána, tedy do konce roku 2030. S právě uvedeným algoritmem výpočtu vzniklé a hrozící škody se Nejvyšší soud ztotožňuje, když tento postup aproboval již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018), ve kterých uvedl, že za situace, kdy za zákonného, pravidelného běhu věcí, tedy bez existence trestného činu předmětné F. neobdržely licenci do konce roku 2010 a nemohly by tedy získat vyšší garantované výkupní ceny do 31. 12. 2010, ale nižší výkupní ceny solární energie ve výši od 1. 1. 2011, je potom rozdíl mezi těmito cenami, s přihlédnutím k produkci F., škodou rozhodnou pro hmotněprávní posouzení jednání obviněných, přičemž naopak okolnost, jaký rozsah zbýval do úplného dokončení F., nemá, zejména z pohledu výroku o vině, význam. Tento závěr prošel i testem ústavní konformity, přičemž Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1394/19, v bodě 39. odůvodnění tohoto usnesení uzavřel, že u něj neshledal pochybení ústavně právní relevance. I v nyní projednávané věci je pro stanovení výše škody, ať už skutečně vzniklé nebo hrozící (pokud by byl trestný čin v celém rozsahu dokonán), rozhodující, že bez spáchání trestného činu podvodu uvedením příslušných institucí v omyl by F. M. nesplnila podmínky pro uvedení do provozu do konce roku 2010, nýbrž by byla uvedena do provozu až v roce 2011 (lhostejno, kdy přesně). V takovém případě by se na tuto výrobnu vztahovaly výkupní ceny (popř. zelený bonus) určené pro provozovny uvedené do provozu v roce 2011, které byly podstatně nižší než pro provozovny uvedené do provozu v roce 2010. “
121. Podrobněji lze uvést, že ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů svěřilo ERÚ pravomoc ke stanovení výkupní ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů a zelené bonusy, a to vždy na kalendářní rok dopředu. V případě, tzv. solární podvodů a projednávaného případu je relevantní zejména cenové rozhodnutí č. 4/2009 Sb. ze dne 3. 11. 2009, ve znění cenového rozhodnutí č. 5/2009 ze dne 23. 11. 2009, které stanovilo elektřinu s využitím slunečního záření s instalovaným výkonem nad 30 kW uvedené do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010. Podle bodu 1.9 tohoto rozhodnutí u nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů. Uvedenou podmínku „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“ podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009 bylo možné naplnit také realizací prvního paralelního připojení výrobny do elektrizační soustavy (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 4 As 257/2017). V bodě 1.15 byl stanoven zelený bonus pro výrobu elektřiny využitím slunečního záření pro zdroj s instalovaným výkonem nad 30 kW a uvedeným do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 ve výši 12.150 Kč/MWh a zelený bonus ve výši 11.180 Kč. Zákon č. 180/2005 Sb. byl poté novelizován zákonem č. 137/2010 Sb. s účinností od 1. 1. 2011 a ve spojení s cenovým rozhodnutím ERÚ č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010 došlo k výraznému snížení výkupních cen elektřiny z fotovoltaických zdrojů, kdy podle bodu 1.9 byla pro zdroje s instalovaným výkonem nad 100 kW uvedené do provozu od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 stanovena výkupní cena na částku 5.500 Kč/MWh a u zelených bonusů na částku 4.500 Kč/MWh. V bodě 1.10. téhož cenového rozhodnutí bylo obdobně jako ve výše zmíněném rozhodnutí z předcházejícího roku stanoveno, že u nově zřizované výrobny připojené do distribuční soustavy nebo přenosové soustavy se dnem uvedení do provozu rozumí den, kdy byly splněny obě následující podmínky: a) nabyla právní moci licence na výrobu elektřiny a b) bylo ze strany provozovatele distribuční soustavy nebo provozovatele přenosové soustavy provedeno paralelní připojení výrobny k distribuční nebo přenosové soustavě. Již z prostého srovnání uvedených výkupních cen vyplývá, že výkupní cena stanovená pro zdroje uvedené do provozu po datu 31. 12. 2010 je výrazně nižší (o 55 % v případě výkupních cen a o 60 % v případě zelených bonusů). Z této skutečnosti je poté zřejmé, proč ke zmíněné trestné činnosti docházelo, neboť se pachatelé snažili o získání výrazně výhodnějších výkupních cen, než které by jim v případě respektování příslušné zákonné úpravy náležely.
122. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že ve vztahu k podmínce dodávání elektřiny do elektrizační soustavy podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009 (bodu 1.10 cenového rozhodnutí č. 2/2010) se jeví, že tato podmínka nemůže být splněna jednáním, které není v souladu s právem. Splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy rozhodně není možno chápat jen technicky, nýbrž též v právním smyslu; musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoliv bez právního titulu či dokonce protiprávně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019). Přestože tedy technicky došlo k dodání elektrické energie do distribuční soustavy již v prosinci 2010 (srov. bod 76. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), tak tyto dodávky nelze mít za naplňující výše zmíněnou podmínku.
123. Jak požadavek dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu se zněním a účelem zákona č. 180/2005 Sb. a tvoří s ním logický a přirozeně provázaný celek. Citovaná cenová rozhodnutí ERÚ žádné nové povinnosti neukládají. Vyjadřují v rovině cenové regulace, že k výkupu energie je třeba energii dodávat a je tak třeba činit legálně. Jedná se tudíž spíše o technickou specifikaci stavu, v němž lze výrobnu považovat za uvedenou do provozu pro účely uplatnění podpory formou výkupních cen. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 432/2019). Lze tak uzavřít, že stricto sensu v předmětné době nebyla ze strany FVE XY legálně naplněna ani jediná podmínka pro získání garantovaných výkupních cen v roce 2010, kdy uvedením ERÚ v omyl a dodáváním elektřiny do distribuční soustavy na podkladě podvodně získané licence a nepravdivých informací F. P. získala nárok na garantované výhodnější výkupní ceny.
124. Jak již bylo uvedeno výše, tak v nyní projednávané věci je pro stanovení výše škody, ať už skutečně vzniklé nebo hrozící (pokud by byl trestný čin v celém rozsahu dokončen), rozhodující, že bez uvedení příslušných institucí v omyl by F. P. nesplnila minimálně jednu z imanentních podmínek pro získání výhodnějších cen specifikovaných v předcházejících bodech 121. - 123., a to získání licence do konce roku 2010. V takovém případě by se na tuto výrobnu vztahovaly výkupní ceny (popř. zelený bonus) určené pro provozovny uvedené do provozu v roce 2011, které byly podstatně nižší než pro provozovny uvedené do provozu v roce 2010.
125. Ve vztahu k určení výše škody nalézací soud v bodě 78. na podkladě provedeného dokazování konstatoval, že F. P. za období let 2011, 2012 a 2013 vyrobila a dodala do sítě celkem 6.229.767 kWh elektrické energie. Rozdíl mezi platbou, kterou společnost F. P. vyfakturovala a obdržela a částkou, která měla být řádně nárokována, činil bez vlivu solární daně (tj. bez odpočtu solární daně) 40.880.707,70 Kč. S odpočtem tzv. solární daně za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 byl vzniklý rozdíl v cenách na základě data připojení F. (2010 x 2011) ve výši 23.378.621,70 Kč. Z této částky bylo 15.450.611 Kč na úkor společnosti E.ON Distribuce za odběr elektřiny v letech 2011 a 2012 a 8.928.010 Kč na úkor společnosti E.ON Energie za odběr elektřiny v roce 2013. Ke zmíněné částce 23.378.621 Kč je však třeba přičíst solární daň ve výši 20.502.086 Kč. Celkový rozdíl se započtením solární daně, tj. finálně vzniklá škoda oběma poškozeným subjektům, představovala částku 43.880.707 Kč. Jedná se o sumu představující rozdíl mezi částkou, kterou společnost F. P. fakturovala distribučním společnostem, tj. odběratelům vyrobené elektrické energie, když vystupovala jako zdroj uvedený do provozu v roce 2010 a částkou, kterou měla fakturovat v případě, že by byla reálně dokončena a získala licenci v roce 2011. Vedle toho se soud zabýval i výpočtem škody, která reálně hrozila vzniknout. V případě F. totiž garantovaná doba podpory činila 20 let, a to v souladu s vyhláškou č. 140/2009 Sb., resp. 475/2005 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Ze sdělení ERÚ nalézací soud zjistil, že pokud by se po celou dobu těchto 20 let hradila neoprávněně získávaná cena pro společnost F. P., vznikla by škoda ve výši cca 160.879.340 Kč. Pro úplnost je třeba podotknout, že za skutečně vzniklou škodu považoval nalézací soud výpočet, kdy součástí škody je i tzv. solární daň. V úvahu je třeba vzít skutečnost, že solární daň by distribuční společnost musela uhradit a v konečném důsledku by došlo k reálnému snížení jejího majetku (bod 78. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
126. Ve vztahu k tzv. solární dani a její součásti jako výše způsobené škody je nutno uvést, že ačkoliv skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyžaduje, aby pachatel sebe nebo jiného obohatil (v tomto případě byla jednáním obviněných obohacena společnost FVE XY), okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je nikoliv výše obohacení, nýbrž výše způsobené škody. Obohacení se přitom nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (srov. Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2057, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 6 Tdo 275/2005).
127. Dlužno podotknout, že výše způsobené škody byla stanovena jako nejmenší možná v souladu se zásadou in dubio pro reo, kdy nalézací soud považoval závěry a výpočty znalce Ing. Josefa Michálka jako orientační, neboť v jednotlivých měsících let 2011 až 2013 byly stanoveny tržní ceny elektřiny. Zohledňujíce tuto skutečnost dospěl nalézací soud k závěru, že rozdíl mezi skutečně fakturovanou a uhrazenou částkou, získanou prodejem elektřiny za výkupní cenu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 oproti částce, která by byla hrazena v cenách tržních v průběhu období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2013, byl zjištěn v částce 71.566.409,22 Kč (srov. bod 79 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). S uvedeným mechanismem způsobu výpočtu výše škody, a tedy i závěrem nalézacího soudu o výši škody způsobené jednáním obviněných se plně ztotožnil odvolací soud, kdy je možno plně odkázat na body 73. – 74. odůvodnění jeho rozsudku.
128. S ohledem na shora uvedené je nepochybné, že škoda byla stanovena plně v souladu se stabilizovanou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kdy postupu nalézacího soudu aprobovaným soudem odvolacím není čeho vytknout. Námitku obviněného je tak nutno shledat zjevně neopodstatněnou.
129. Nejvyšší soud se dále zabýval výhradami obviněného proti subjektivní stránce skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, tedy jeho zaviněním . Ačkoliv některé námitky obviněného týkající se zavinění jsou skutkového charakteru (s nimi se již Nejvyšší soud vypořádal výše v bodech 92. a 93.), námitky týkající se naplnění subjektivní stránky daného trestného činu již spadají pod rozsah právního posouzení zjištěného skutku. Ani tyto jinak relevantně uplatněné námitky obviněného týkající se naplnění subjektivní stránky však nelze shledat opodstatněnými. Obviněný namítl, že nebyla prokázána jeho vědomost o tom, co vše je nutné pro vydání licence předložit ERÚ a že neměl tušení o stavu stavby F. P.
130. Ve vztahu k námitce obviněného ohledně subjektivní stránky trestného činu jemu za vinu kladenému lze uvést, že jak nalézací tak odvolací soud posoudily jeho jednání jako jednání v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil.
131. Ze zjištěných skutečností vyplývá, že společnost obviněného se i dle jeho slov podílela v předmětné době na výstavbě mnoha F. elektráren. Význam předávacího protokolu jako dokladu osvědčují přechod vlastnického práva díla na objednatele mu musel být znám již z toho důvodu, že dne 10. 9. 2010 podepsal za společnost H. K. se společností F. P. smlouvu o dílo, týkající se právě vybudování předmětné F. P., kde v čl. 3. 9. bylo uvedeno, že „v lastnické právo k dílu přechází na objednatele dnem předání jednotlivých samostatně plně funkčních etap díla minimálně vždy po 1 MW, podle čl. 3.5.1 konkretizujícího způsob předání a převzetí díla měl být o předání díla sepsán Protokol o předání a převzetí díla, a podle čl. 3.5.3, resp. 3.5.5, v případě, že by byly shledány vady a nedodělky bránící užívání díla, objednatel dílo nepřevezme až do doby jejich odstranění a plnění díla by bylo považováno za nesplněné “ (srov. bod 48 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nalézací soud správně uvedl, že bylo zcela v dispozici dovolatele zkontrolovat a prověřit v jakém stavu dílo přebírá od svých dodavatelů a v jakém stavu dílo předává objednateli. V tomto ohledu považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na obsah výpovědi svědka L. M., člena představenstva společnosti H. K., který byl vyslechnut k návrhu dovolatele, a který uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí na stavbu F P., kdy poté předal tento obchodní případ dovolateli, který podepisoval další dokumenty a stavbu řídil i z tohoto důvodu, že obviněný měl ve společnosti H. K. na starosti finanční záležitosti (bod 69. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V uvedeném kontextu nelze přehlédnout ani to, že obviněný podepsal krom předmětného předávacího protokolu ze dne 12. 11. 2010 i řadu jiných listin přímo souvisejících se stavbou elektrárny, počínaje smlouvou o dílo a konče smlouvou o odstoupení od smlouvy o dílo ze dne 8. 3. 2011. Ze zmíněného odstoupení od smlouvy o dílo pak jednoznačně vyplývá, že H. K. jako zhotovitel nedodržel termín vyhotovení díla ani jako celku, ani jeho jednotlivých částí určený dnem 31. 12. 2010, a následně ani k dodatečnému termínu 15. 1. 2011, resp. 28. 2. 2011, přičemž zhotovitel částečně vyhotovil ke dni 28. 2. 2011 první část F. P. I o výkonu 2 MWp a dílčí část F. P. II v oddíle zemních prací, konstrukcí a částečné elektroinstalace NN a VN, avšak kontrolou společností E.ON nebyla funkční výroba v části F. P. II. uznána.
132. Podpis předávacího protokolu je úkonem, který ostatně sám dovolatel vnímal jako závazný. Svým podpisem stvrdil a dal najevo, že údaje uvedené v předávacím protokolu považuje za pravdivé, že mezi společnostmi H. K. jako zhotovitelem a společností F. P. jako objednatelem byla předána podstatná část díla zahrnující konstrukce s upevněnými fotovoltaickými panely instalovaného výkonu 3,3 MWp, kompletní rozvody NN technologie, střídače, rozvaděče (celkem pro 4,4 MWp), rozvod VN včetně čtyř trafostanic a rozvodny VN (celkem pro 4,4 MWp), kompletní vyvedení výkonu k místu napojení na distribuční síť E.ON. Objednatel zastoupený spoluobviněným D. E. dílo bez výhrad přijal, kdy tímto krokem na něj přešlo vlastnického právo v rozsahu tohoto předání a byl tak získán dokument vyžadovaný zákonem, a koneckonců i výzvou ERÚ, potřebný pro získání licence na provoz F. do konce roku 2010 a splnění jednoho ze dvou imanentních požadavků pro výhodnější výkupní cenu elektrické energie . Odvolací soud v reakci na námitku nedostatku subjektivní stránky vznesenou obviněným v podaném odvolání správě poukázal na postavení dovolatele jako místopředsedy představenstva H. K., na jeho manažerské a pracovní zkušenosti pramenící nejen z jeho postavení, ale hlavně kooperace při výstavbě několika dalších F. v tomtéž období (což potvrzuje i sám v textu podaného dovolání), a dospěl k jedinému možnému závěru, že si obviněný musel být vědom významu listiny, kterou podepisuje. Podpisem předávacího protokolu dne 12. 11. 2010 právně stvrzoval skutečnosti, jejichž významu si musel být vědom, jakož i všech následků s tím spojených. Jako zcela absurdní je nutno odmítnout tvrzení, že důvodem, proč nevěděl, že reálný stav F. neodpovídá obsahu předávacího protokolu, je, že se spoléhal na informace třetí osoby (svědka B.). „ Nelze totiž přehlédnout, že jen několik málo dní poté, kdy potvrdil předání díla s celkovým výkonem 3,3 MW bez konečných terénních úprav, podepsal dne 30. 11. 2010 škodní protokol, podle něhož mělo být dne 30. 11. 2010 zjištěno, že zhotovitelem byly v množství 3,3 MW dodány pouze moduly jedné značky (místo modulů dvou značek), a navíc jiné watáže, to vše navíc za situace, kdy dne 24. 11. 2010 byla vyhotovena poslední ze tří revizních zpráv konstatujících shodu s projektovou dokumentací a stvrzující bezpečný provoz fotovoltaické elektrárny. Škodní protokol je s protokolem o předání díla v naprostém rozporu, navíc ani doklady o rozsahu výměny údajně nesprávně osazených panelů neodpovídají obsahu škodního protokolu“ (bod 62. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 50. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ) . O jeho znalosti průběhu výstavby pak svědčí mimo jiné i podpisy dalších předávacích protokolů ve dnech 15. 11. 2010, 6. 12. 2010 a 10. 12. 2010, a v konečném důsledku i výše zmiňované odstoupení od smlouvy. Obviněnému muselo být zřejmé, že podepisuje listinu, kde deklaruje skutečnosti, které nejsou v souladu s realitou, a tedy se vědomě podílí na tvorbě dokumentu způsobilého uvést v omyl osoby neobeznámené s faktickou situací na stavbě F. P. Závěr soudů obou stupňů o tom, že se obviněný M. K. dopustil jednání kladeného mu za vinu ve spolupachatelství se spoluobviněným D. E. v nepřímém úmyslu ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, je nutno podle názoru Nejvyššího soudu považovat za správný a námitky obviněného za zjevně neopodstatněné.
133. Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani námitka, že nebyl prokázán jakýkoliv jeho motiv. Byť se jedná opět o námitku ryze skutkovou, založenou toliko na kritice závěrů dokazování provedeného zejména nalézacím soudem a představení vlastní verze událostí, považuje Nejvyšší soud vhodné poukázat na bod 58. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který připustil, že z provedeného dokazování není motivaci obviněného možné přesvědčivě určit, nicméně zároveň zdůraznil, že samotné neobjasnění motivu nevyvrací závěr o jeho úmyslném zavinění, které je na podkladě provedeného dokazování jasně dáno.
134. Namítl-li obviněný, že odvolací soud překročil své oprávnění a vnutil nalézacímu soudu svůj náhled na hodnocení jednotlivých důkazů, což vyústilo až v odsouzení dovolatele a bylo tímto postupem zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud připomíná, že totožnou námitkou se zabýval odvolací soud v bodě 34. odůvodnění usnesení, kdy konstatoval, že této námitce nelze přiznat žádné opodstatnění.
135. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že situace, kdy je rozsudek nalézacího soudu zrušen a vrácen na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu nebo v případě hodnocení důkazů v rozporu se zásadami formální logiky jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.), je předvídána trestním řádem, který umožňuje zrušit napadené rozhodnutí, vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně [§258 odst. 1 písm. c) tr. ř.], nebo pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí [§258 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. V tomto směru lze připomenout závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96 (publikovaném v Souboru soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 20/1997), z něhož se podává, že „pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. V případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí uvážit, zda rozsah důkazů, které by bylo třeba opakovat ve veřejném zasedání odvolacího soudu, nepřekračuje meze uvedené v §263 odst. 6 tr. řádu. Pokud by tomu tak bylo, musel by odvolací soud postupovat podle §259 odst. 1 tr. řádu; přitom by však mohl soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny. “ Uvedené teze potvrzuje jak starší judikatura (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 13. 10. 1983 sp. zn. 5 Tz 78/83), tak i novější judikatura (viz především nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, a ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 Tdo 366/2014, či ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 336/2016). Zároveň je možné poukázat i na judikaturu Ústavního soudu, která k uvedenému sděluje následující. „ Oprávnění soudu vyššího stupně dávat soudu nižšího stupně závazné pokyny vyplývá z instanční koncepce soudního řízení, která sama o sobě neodporuje zásadám ústavnosti “ (srov. nález sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002). „ Z hlediska ústavních záruk nesmí uplatnění instanční pravomoci kolidovat s žádnou ze zásad spravedlivého procesu “ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 a přiměřeně i nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999). „ Nařizovací oprávnění soudu vyššího stupně má stanoveno jasné meze… Soud vyššího stupně může vyslovit právní názor, který je pro nižší soud závazný, avšak nesmí jej zavazovat k určitému hodnocení důkazů “ (viz nálezu sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008). „ Instanční cestou nelze vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů “ (nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008).
136. Je vhodné rekapitulovat, že se v projednávané věci je napadáno v pořadí druhé rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, kdy nejprve rozhodl nalézací soud rozsudkem ze dne 14. 12. 201, č. j. 40 T 4/2015-4789, jímž podle §226 písm. b) tr. ř. obžalované M. K., T. G., jakož i D. E. a T. H., zprostil obžaloby. O odvoláních státního zástupce a obžalovaného T. G. tehdy rozhodl Vrchní soud v Olomouci dne 29. 11. 2018 v neveřejném zasedání usnesením č. j. 2 To 42/2018-5029 tak, že podle 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu s pokyny k doplnění dokazování a k následnému hodnocení všech provedených důkazů v souladu s principy zakotvenými v §2 odst. 6 tr. ř., a důslednému vypořádání se s obsahem všech provedených důkazů. Uložil přitom nalézacímu soudu, aby správně zjistil stav dokončenosti F. P. ke dnům vypracovaných revizních zpráv a ke dni podpisu předávacího protokolu, a to za účelem posouzení, zda podklady dodané ERÚ v licenčním řízení spoluobviněným D. E. odpovídaly skutečnosti či nikoliv, kdy mu zároveň uložil, aby vyžádal originál spisu ERÚ týkající se povolení obnovy řízení o udělení licence F. P., aby se důsledně vypořádal s obsahem důkazů (listinných důkazů i výpovědí svědků, jež byly v usnesení odvolacího soudu konkrétně jmenovány), popřípadě aby provedl i jiné důkazy, pokud s ohledem na vývoj důkazní situace vyvstane potřeba doplnit dokazování v dalším směru, a následně aby všechny provedené důkazy hodnotil důsledně v souladu s principy zakotvenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
137. Lze shrnout, že odvolacím soudem uložené pokyny nepřekročily hranice jeho pravomoci ani nutnosti napravit nesprávnost úvah a hodnocení důkazů soudem prvního stupně [srov. dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/67 (publikované v Souboru soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 36/1968)]. V souladu s výše citovanou judikaturou odvolací soud uložil nalézacímu soudu, kterými otázkami se zabývat s poukazem, aby veškeré důkazy hodnotil samotně i v kontextu s jiným provedenými důkazy. Nejednalo se tak o pokyn, který by vnucoval a předjímal právní hodnocení věci, pročež není možné námitce obviněného přiznat opodstatnění.
138. Obviněný M. K. dále brojil proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť uložený trest citelně zasahuje do jeho rodinného života, jelikož nadále nemůže efektivně pomáhat své rodině, neboť jeho manželce byla přiznána invalidita prvního stupně a jak ona, tak jeho nezletilé dítě jsou na něm závislé výživou.
139. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
140. Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k tomuto zákonnému dovolacímu důvodu je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
141. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu . Předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 však nebyl obviněným uplatněn, byť s ohledem na jím přednesenu argumentaci lze usoudit, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo.
142. Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
143. Svou námitkou se obviněný nepřímo domáhá aplikace §58 tr. zákoníku a tím mimořádného snížení trestu, kdy brojí proti postupu odvolacího soudu, který zrušil rozsudek nalézacího soudu v části týkající se uloženého trestu nalézacím soudem za použití ustanovení §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku a následně mu uložil trest v rámci standardní trestí sazby. Nejvyšší soud uvádí, že takováto námitka fakticky směřuje do výměry a přiměřenosti trestu odnětí svobody, k čemuž je nutno uvést, že takovéto námitky nejsou způsobilé naplnit namítaný a ani žádný jiný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). Je vhodné zdůraznit, že se jedná o fakultativní postup soudu, použitelný v případě, pokud soud dospěje při úvahách o výši trestu k tomu názoru, že jsou zde natolik mimořádné okolnosti, které takovéto snížení ospravedlňují. Uplatněný dovolací důvod by byl naplněn toliko v případě, že by bylo aplikováno ustanovení §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku v rozporu se zákonem.
144. Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
145. Uplatnění ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba posuzovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Jde o ustanovení obecné, které je subsidiární ve vztahu k ostatním zvláštním případům uvedeným ve vyšších odstavcích §58 tr. zákoníku. Již z názvu tohoto ustanovení, podle něhož jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, vyplývá, že nebude možno jej použít pravidelně, na jakoukoliv věc, ale na situace něčím zvláštní, neobvyklé, které se odlišují od případů vyskytujících se běžně, byť jinak podmínky užití citovaného ustanovení nejsou vázány na „výjimečné“ okolnosti případu či „mimořádné“ poměry pachatele. Proto bude velmi záležet na individuálním posouzení každého konkrétního případu soudem a na jeho řádném odůvodnění, přičemž je obtížné tyto situace vzájemně porovnávat a paušalizovat.
146. Ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku lze aplikovat především v těch případech, kdy určitá okolnost, která dokonce může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného případu teprve ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí mírnější postih pachatele. Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně rozhodnutí č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.).
147. Podle §58 odst. 5 tr. zákoníku ve znění do 30. 9.2020 (v současnosti odst. 6) může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
148. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody za přípravu k trestnému činu, za jeho pokus nebo za pomoc k trestnému činu se uplatní tehdy, jestliže příprava, pokus nebo pomoc nedosahují v konkrétním případě takové závažnosti , jaké odpovídají trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené na dokonaný trestný čin, resp. za trestný čin spáchaný pachatelem. To znamená, že i trest odnětí svobody uložený na samé dolní hranici takové sazby by byl nepřiměřeně přísný a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Použití §58 odst. 5 tr. zákoníku není vázáno na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá §58 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo možné stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti a jestli výměra tohoto trestu by skutečně byla nepřiměřeně přísná pro pachatele přípravy trestného činu, jeho pokusu nebo pomoci k trestnému činu. Protože i u přípravy, pokusu a pomoci jde podle §58 odst. 5 tr. zákoníku o snížení trestu odnětí svobody, které je mimořádné , vyžaduje se, aby příprava trestného činu, jeho pokus a pomoc k jeho spáchání nedosahovaly závažnosti jiných, obvyklých případů ( srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 798-799).
149. Nejvyšší soud rekapituluje, že obviněný byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí 5 až 10 let, přičemž mu nalézací soud za použití ustanovení §58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., účinnou od 1. 10. 2020, uložil trest výhradně pod spodní hranicí trestní sazby. K odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k uloženému trestu zrušil a nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest při samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Dospěl totiž k názoru, že pro aplikaci ustanovení umožňujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod zákonnou hranici trestní sazby nebyl dán prostor (srov. body 78. – 81.). Soud neshledal žádné výjimečné okolnosti ani z hlediska samotného charakteru trestné činnosti (bod 79.), ani z pohledu osobních poměrů obviněného či ohledně povahy a závažnosti pokusu trestného činu (bod 80.). Vzhledem k výši způsobené škody a závažnosti trestné činnosti obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že uložený trest je trestem mírným, a to i s ohledem na dlouhou dobu trestního řízení, neboť obviněný společně se spoluobviněným D. E. způsobili škodu ve výši 43.880.707 Kč. Pokud by jejich jednání nebylo odhaleno a nadále by byla neoprávněně přiznaná podpora vyplácena, hrozil vznik škody ve výši cca 160.879.340 Kč (srov. bod 78. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
150. Nejvyšší soud neshledal, že by v jakémkoli ohledu došlo ke kolizi uloženého trestu s právem obviněného na spravedlivý proces.
151. Nejvyšší soud ve vztahu k obviněnému M. K. shrnuje, že nepřisvědčil žádné z jím vznesených námitek.
152. Nejvyšší soud shledal námitky obviněných neopodstatněnými. Oba obvinění současně uplatnili námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
153. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných M. K. a T. G. odmítl .
154. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu