ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2244.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2244/2023-644
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. U., zastoupeného Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o převod jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 C 264/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2023, č. j. 21 Co 79/2023-610, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 712,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem, výrokem I., Krajský soud v Hradci Králové (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. 12. 2022, č. j. 16 C 264/2020-557, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem coby oprávněnou osobou smlouvu (v tam uvedeném znění) o bezúplatném převodu částí označených pozemků (oddělených ve výroku rozsudku blíže specifikovanými geometrickými plány) v katastrálních územích XY, XY, XY a XY [jako náhradních zemědělských pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“], a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení; výrokem II. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla dovoláním žalovaná, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné a vybočující z konstantní judikatury dovolatelka považuje odvolacím soudem přijatý závěr, že žalobcův restituční nárok doposud nebyl plně uspokojen v důsledku její liknavosti a svévole a kdy soud dle jejího mínění nikterak nezohlednil dlouholetou pasivitu žalobce samotného (a jeho předchůdců). Za daného stavu – pokračuje dovolatelka – nelze mít podmínky pro uspokojení žalobcova nároku mimo proces veřejných nabídek za splněné. Za nevhodné a do vlastnictví žalobce nepřevoditelné považuje pak pozemky parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále také jako „předmětné pozemky“), k nimž namítá, že jsou funkčně spojeny se sousedními nemovitostmi (pozemky a stavbami na nich stojících), jejichž vlastníci užívají předmětné pozemky na základě nájemní (resp. podnájemní) smlouvy a požádali o jejich převod podle §10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“). Úsudek odvolacího soudu o absenci funkčního spojení pozemku parc. č. XY v k. ú. XY se sousedními nemovitostmi považuje za nepřezkoumatelný, zatímco stejnému závěru v případě pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vytýká, že jej odvolací soud učinil na základě důkazu, jenž nebyl účastníky řízení navržen a nebyl při jednání ani proveden, v čemž spatřuje i porušení práva na spravedlivý proces. Vedle dovolání dovolatelka podala i návrh na odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
3. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
4. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
5. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
9. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
10. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
11. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
12. Vycházel-li odvolací soud (při aprobaci soudem učiněných závěrů, jež vzal za správné; viz bod 5. odůvodnění napadeného rozsudku) mimo jiné i ze zjištění o dlouhodobém evidování předmětného restitučního nároku v nesprávné výši a negativním postoji žalované k jeho přecenění (navzdory tomu, že žalobce dokládal výši restitučního nároku i jím opatřeným znaleckých posudkem, jenž vzal následně i soud za správný), kdy na základě nesprávné kvantifikace nároku byla žalobci následně opakovaně upírána účast ve veřejných nabídkách a žalobce tak ani nemohl uspokojit svůj nárok tímto zákonem zásadně předpokládaným způsobem, nelze soudem učiněný hodnotící závěr, že neuspokojení žalobcova nároku lze přičítat liknavosti a svévoli žalované (pročež se žalobce může domáhat uspokojení nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků), kvalifikovat jako nepřiměřený.
13. Dovolatelkou vznášené námitky vůči soudy učiněným závěrům o svévoli a liknavosti žalované, relativizující současně i snahu žalobce o uspokojení nároku v době předcházejí jeho uplatnění, vycházejí dílem i z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a v tomto směru překračuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 věty první o. s. ř. (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je přitom dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
14. Odvolacím soudem přijaté konkluze se neodchylují ani od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019), jež se otázkou liknavosti Státního pozemkového úřadu při uspokojování restitučního nároku oprávněných osob zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. Nejvyšší soud akcentuje, že formulace určitých závěrů v jednotlivých soudních rozhodnutích je podmíněna existencí jedinečných skutkových okolností posuzovaného případu, což také limituje jejich přenositelnost do poměrů jiné věci. Nepřípadný je pak rovněž odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, v němž Nejvyšší soud shledal závěry odvolacího soudu, že postup žalované nelze kvalifikovat jako liknavý (diskriminační či svévolný) jako nepřiměřené, v situaci, kdy byla oprávněná osoba aktivní (účastnila se několika nabídkových řízení), přesto byl její nárok uspokojen jen částečně.
15. K další dovoláním předestřené otázce hmotného práva upínající se k posouzení, zda oprávněnou osobou (žalobcem) nárokované pozemky jako náhradní jsou pozemky „vhodnými“ (převoditelnými) k uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., lze pak uvést následující.
16. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky (ve vlastnictví státu, s nimiž je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
17. V rámci posouzení, je-li ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je v prvé řadě významné, zda jeho převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., dále zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda není převod z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda lze pozemek obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska jest nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015).
18. Překážku převoditelnosti pozemku oprávněné osobě (coby „jiného“ zemědělského pozemku) k uspokojení jejího restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. může představovat i situace, kdy k pozemku důvodně uplatnila právo na jeho převod třetí osoba podle §10 odst. 4 (nyní §10 odst. 3) zákona č. 503/2012 Sb. (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, a na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 689/2019; ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3137/2018, a ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1973/19). Je ovšem třeba mít na paměti, že jen samotné podání žádosti o převod (přechod) pozemku podle §10 zákona č. 503/2012 Sb. netvoří překážku převodu oprávněnou osobou nárokovaného náhradního pozemku. V situaci, kdy je ve vztahu k vydání oprávněnou osobou nárokovaného náhradního pozemku podána žádost podle §10 zákona č. 503/2012 Sb., musí soudy posoudit, zdali je žádost třetí osoby oprávněná (důvodná). V takovém případě se musí zabývat otázkou, jsou-li naplněny podmínky dle §10 odst. 4 (nyní §10 odst. 3) zákona č. 503/2012 Sb., při jejichž splnění lze žádosti o převod vyhovět (tj. otázku vlastnictví sousední nemovitosti, funkční souvislosti pozemku se stavbou, ale i titul k jeho užívání); k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 605/2022.
19. V rozsudku ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3708/2021, vyslovil Nejvyšší soud konkluzi, podle níž funkčním spojením zemědělského pozemku se stavbou umístěnou na sousedícím pozemku ve smyslu §10 odst. 4 (nyní §10 odst. 3) zákona č. 503/2012 Sb., se má na mysli stav, v němž stavba a zemědělský pozemek tvoří jeden funkční celek v širším smyslu, tj. stav charakterizovaný šířeji pojatou vzájemnou funkční provázaností pozemku a stavby, které tvoří vzájemně ucelený soubor. Tomuto pojetí odpovídá i situace, v níž by užívání stavby bez zemědělského pozemku, popřípadě užívání zemědělského pozemku bez stavby, nebylo nemožné, ale bylo by méně komfortní, tj. došlo by k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní. Pro přijetí závěru o existenci či neexistenci funkčního spojení zemědělského pozemku s rodinným domem je proto třeba posoudit, nakolik a jak efektivně je uvedený pozemek využíván coby zázemí domu a v jaké míře závisí kvalita bydlení v domě v širším slova smyslu na možnosti užívat sousedící pozemek. Význam může mít i to, zda je zemědělský pozemek připlocen k pozemku a stavbě žadatele, za předpokladu, že jde o pokojný stav více méně trvalý, a zda je zemědělský pozemek přístupný i z místní komunikace.
20. Uvedeným konkluzím se odvolací soud při posouzení otázky, jsou-li žalobcem označené pozemky vhodné a převoditelné k uspokojení jím uplatňovaného restitučního nároku, nikterak neodchýlil. Předně se nespokojil toliko s informací, že o převod předmětných pozemků požádaly jiné (třetí) osoby v režimu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., a zkoumal důvodnost podaných žádostí, kdy se náležitě vypořádal i s relevantními námitkami žalované (viz body 9. a 10. napadeného rozsudku). Své závěry založil jednak na zjištění o absenci funkčního spojení nárokovaných pozemků (parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY) se sousedními nemovitostmi, v případě pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pak i na nesplnění další (kumulativní) podmínky pro vyhovění podané žádosti – oprávněné užívání pozemku (byl-li žadatel na základě podnájemní smlouvy oprávněn k užívání toliko části původního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 3 000 m 2 , z celkové výměry 15 172 m 2 , po oddělení pozemků geometrickým plánem odpovídající nově vzniklému pozemku parc. č. XY); proti naposled uvedenému závěru pak dovolatelka v dovolání ani nebrojí [a na závěru o nepřevoditelnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY tak nemohou ničeho změnit ani výtky dovolatelky o nedostatečném zdůvodnění závěru o absenci funkčního spojení tohoto pozemku se sousedními nemovitostmi, obstál-li by závěr o nedůvodnosti podané žádosti podle §10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., pro nesplnění další (kumulativní) podmínky oprávněného užívání žalobcem nárokovaného (nově vzniklého) pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jenž takto sám o sobě by vedl k tomu, že by nemohlo být podané žádosti vyhověno].
21. V případě pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (jeho takto nově vymezené části označeným geometrickým plánem) pak soudy obou stupňů dovodily, že i v jeho případě absentuje funkční spojení se stavbou (domem) žadatelky o jeho převod v situaci, kdy podle učiněných zjištění jde o louku nikterak intenzívně využívanou a udržovanou, k pozemku žadatelky nepřiplocenou, jíž nelze označit za „přídomovní zahradu“ a jíž žadatelka k užívání své nemovitosti v zásadě nepotřebuje (případně ji bude moci i nadále užívat na základě již dříve uzavřené nájemní smlouvy); viz body 31. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a 10. rozsudku odvolacího soudu. Učiněným (zde reprodukovaným) zjištěním není hodnotící závěr odvolacího soudu o absenci funkčního spojení předmětného pozemku se sousední stavbou rovněž nikterak nepřiměřený či snad odporující závěrům ustálené judikatury, včetně výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3708/2021.
22. Kritizuje-li pak dovolatelka správnost zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při svých závěrech o funkčním spojení předmětných pozemků se sousedícími nemovitostmi a důvodnosti podaných žádostí o jejich převod ze strany třetích osob (včetně toho, jak soud hodnotil provedené důkazy vedoucí jej k těmto zjištěním), tato její polemika – jak již výše vysvětleno – nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., a jejím prostřednictvím tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze (k tomu opět srovnej již shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Odkazy dovolatelky na další judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018) nelze považovat pro danou věc za relevantní (a napadené rozhodnutí odvolacího soudu s nimi ani v rozporu není), je-li odkazovaná judikatura vybudována na konkluzích připouštějících při posuzování tzv. výluky zastavěnosti dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. přiměřené zohlednění některých závěrů vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (např. že překážkou vydání pozemků v restituci oprávněné osobě může být též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek – areál). Stejně tak nepřípadný je i odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, v němž byly vysloveny závěry, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi podle zákona č. 428/2012 Sb. může být podle konkrétních okolností i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci.
24. Odvolacím soudem přijaté konkluze se nepříčí ani závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, jestliže v nyní projednávané věci měl odvolací soud za prokázané, že žádosti třetích osob podané podle §10 odst. 4 (nyní §10 odst. 3) zákona č. 503/2012 Sb. byly ve vztahu k předmětným pozemkům nedůvodné (tj. nebylo by jim možné vyhovět, jelikož pro převod pozemků nebyly naplněny všechny zákonem kumulativně vyžadované podmínky) a tudíž zde žádosti třetích osob nepředstavují překážku, jež by bránila převodu pozemků oprávněné osobě k uspokojení jejího restitučního nároku.
25. K výtkám dovolatelky, že odvolací soud zatížil řízení vadou procesního charakteru, kdy měl v rozporu s ustanovením §120 odst. 2 o. s. ř. provést důkaz, který nebyl účastníky navržen, sluší se připomenout, že námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k ustanovení §241a odst. 1 věta první o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem) a přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné.
26. Nad rámec toho lze k námitkám dovolatelky ohledně doplňování dokazování soudem ve sporném řízení o jiné než účastníky navržené důkazy (za podmínek uvedených v §120 odst. 2 věty první o. s. ř.) odkázat na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 1135/2005, rozsudek ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1530/2008, nebo i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněný pod č. 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), s níž postup odvolacího soudu v kolizi není (a kdy i otázka, zdali v konkrétním případě z obsahu spisu vyplývala potřeba provedení důkazů, má skutkový charakter; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3745/2016), pročež ani jejím prostřednictvím nemohla by být přípustnost dovolání v režimu účinné procesní úpravy založena.
27. I proto Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani těm výtkám dovolatelky, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces (garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod), kdy k této argumentaci současně připomíná, že původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (prezentovaný např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.).
28. Do kategorie vad řízení (k nimž by bylo lze přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné; §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) patří i další výtky dovolatelky stran nepřezkoumatelnosti či překvapivosti (nepředvídatelnosti) rozhodnutí odvolacího soudu. Pro úplnost sluší se k první z námitek odkázat na judikaturou dovozovaná měřítka přezkoumatelnosti rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), jimž napadené rozhodnutí vyhovuje, je-li z jeho odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy případné dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z pohledu zákonem na něj kladených předpokladů) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky. K námitce druhé lze uvést tolik, že nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, cit. výše, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). O takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde.
29. I z naposled uvedeného vyplývá, že zákonem vyžadované předpoklady přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny. Dovoláním vytčené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
30. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v té části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, a ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
31. Proto Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
32. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta (z tarifní hodnoty 266 236 Kč) ve výši 9 380 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 032,80 Kč.
33. O návrhu na odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243 písm. a/, b/ o. s. ř.), jenž byl podán vedle dovolání, dovolací soud již dříve rozhodl samostatným rozhodnutím (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, č. j. 28 Nd 362/2023-630).
34. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 9. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu