ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2999.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2999/2022-361
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 00408026, zastoupen JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným: 1) P-holding, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Evropská 810/136, identifikační číslo osoby: 24715484, zastoupena Mgr. Petrem Zapletalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 1/2016, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2022, č. j. 23 Co 31/2022-307, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované jsou povinny nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Ing. Jiřího Davida, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 17 C 1/2016-237, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 11. 2021, č. j. 17 C 1/2016-248, určil, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. XY zapsaného pro obec XY, katastrální území XY, na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště XY - dále „předmětný pozemek“ (výrok I.), a žalovaným uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 102.850,- Kč (výrok II.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání obou žalovaných rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 23 Co 31/2022-307, zastavil řízení o odvolání žalované 2) -výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok II.), ve výroku II. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 86.394,- Kč a žalované jsou povinny nahradit náklady řízení do patnácti dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok III.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalovaných nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 12.342,- Kč (výrok IV.).
3. Soudy nižších stupňů, vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozsudku ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3991/2018 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), vyšly ze zjištění, že žalobce byl v době rozhodné pro uplatnění nároku vlastníkem předmětného pozemku, jenž má svůj původ v pozemku dle PK č. XY zapsaného pro katastrální území XY v Deskách zemských v knihovní vložce č. XY; na základě zákona o revisi první pozemkové reformy došlo k převzetí předmětného pozemku státem bez náhrady. V současné době je jako vlastník předmětného pozemku evidovaná žalovaná 1), a to z titulu kupní smlouvy uzavřené dne 7. 10. 2010 s A. H., jehož vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008-156, v jehož výroku byla uložena Pozemkovému fondu České republiky povinnost k uzavření smlouvy o převodu, mimo jiných, i předmětného pozemku podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon o půdě“). V řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 229/2008 soud rozhodl o vhodnosti předmětného pozemku k převodu ve prospěch A. H., jelikož v uvedeném řízení nevyšla najevo blokace předmětného pozemku pro žalobce jakožto původního vlastníka ve smyslu ustanovení §29 zákona o půdě, přestože na ni měl odpovědný a plně obeznámený Pozemkový fond České republiky upozornit.
4. Soudy nižších instancí tak konstatovaly, že převod vlastnického práva k předmětnému pozemku z Pozemkového fondu České republiky na A. H., jakož i kupní smlouvu ze dne 7. 10. 2010 uzavřenou mezi A. H. a žalovanou 1), stíhá absolutní neplatnost pro rozpor s ustanovením §29 zákona o půdě, přičemž neshledaly mimořádné důvody pro prolomení blokačních účinků zmíněného ustanovení zákona o půdě. Podotkly, že A. H., zastoupený advokátem specializujícím se na restituce, v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 229/2008 výslovně deklaroval, že z veřejných evidencí zjistil, že u předmětného pozemku – na rozdíl od jiných jím požadovaných pozemků – neexistuje nárok třetích osob, který by bránil jeho převodu jako pozemku náhradního dle zákona o půdě, ačkoli dle názoru soudů nižších instancí A. H. mohl a měl pouhou lustrací v katastru nemovitostí, popřípadě dotazem na katastrální úřad, zjistit, že předmětný pozemek je historicky církevním majetkem. Ostatně i okolnost, že všechny pozemky v okolí pozemku předmětného náleží do vlastnictví žalobce a historicky mu patřily, měla na straně A. H. i žalované 1) vzbudit potřebu předmětný pozemek pečlivě prověřit. Uvedly rovněž, že mezi žalovanou 1) a A. H. je dána zájmová propojenost a spolupráce. Žalovaná 1) zejména vyhledávala a lustrovala pozemky, jež by mohly být vhodné k uspokojení restitučního nároku A. H., a následně od A. H. odkupovala v restitučním řízení získané pozemky. K předmětnému pozemku nemá A. H. či žalovaná 1) žádné historické nebo obdobně významné vazby. Soudy nižších stupňů proto dospěly k závěru, že A. H. a ani žalovaná 1) nenabyli předmětný pozemek v dobré víře, neboť si museli (měli a mohli) být vědomi, že daný pozemek je dotčen restitučním nárokem žalobce. Odvolací soud navíc připomněl řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 92/2011, jehož předmětem bylo určení vlastnického práva k předmětnému pozemku právě z důvodu porušení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě, pročež žalovaná 1) musí v případě úspěchu žalobce v přítomné věci počítat s nepříznivými hospodářskými dopady do své sféry.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku II. a akcesorickým výrokům III. a IV.) podala dovolání žalovaná 1) – dále též „dovolatelka“. Táže se, zda se přechod vlastnického práva k církevnímu historickému majetku konstituovaný pravomocným soudním rozhodnutím o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle ustanovení §11a zákona o půdě může dostat do kolize s ustanovením §29 zákona o půdě a zda se oprávněná osoba ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), jež nebyla účastníkem onoho souvisejícího řízení, může domáhat určení vlastnického práva státu k majetku vydanému na základě ustanovení §11a zákona o půdě, přičemž má za to, že uvedená otázka hmotného práva, jež byla Nejvyšším soudem řešena v rozsudku ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3991/2018, má být dovolacím soudem posouzena jinak. Domnívá se, že A. H. nabyl předmětný pozemek do svého vlastnictví na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008-156, originárně, pročež nelze aplikovat postup dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., k čemuž připomněla rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2307/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, jakož i konkluze Ústavního soudu o závaznosti konstitutivního rozhodnutí o nabytí vlastnického práva i pro toho, kdo nebyl účastníkem řízení předcházejícího vydání rozhodnutí. Výklad, podle něhož nejsou z dosahu ustanovení §29 vyloučeny případy přechodu vlastnického práva k církevnímu majetku konstituované pravomocným soudním rozhodnutím, pokládá za extenzivní a rozporný s principem právní jistoty.
6. Dále má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda lze žalované 1) odebrat bez náhrady vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyté od A. H., jehož vlastnictví bylo založeno pravomocným soudním rozhodnutím. Soudní rozhodnutí dle mínění žalované 1) nemohou podléhat neplatnosti pro rozpor se zákonem a vlastnické právo A. H. nelze odklidit mimo zákonem předvídané procesní instrumenty v jiném soudním řízení v rámci předběžně řešené otázky platnosti smlouvy uzavřené v důsledku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008-156. V tomto směru namítá též porušení ústavně garantovaných práv žalované 1).
7. Současně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání rovněž v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky existence dobré víry na straně žalované 1), neboť dobrá víra žalované 1) se v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 3348/14 (zmíněné usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, zakládá především na důvěře ve správnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008-156, a zápisu v katastru nemovitostí; v řízení nebyly prokázány okolnosti vyvracející dobrověrnost žalované 1). Upozornila, že pokud právní zástupce A. H. vytipovával pozemky vhodné k uspokojení restitučního nároku a analyzoval je, nemohl o těchto skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb A. H., s ohledem na povinnost mlčenlivosti (§21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) informovat žalovanou 1). Společný zájem žalované 1) a A. H. na řádném uspokojení restitučního nároku A. H. označila žalovaná 1) za zcela bezvýznamný pro projednávanou věc. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se dle mínění žalované 1) v otázce posouzení její dobré víry odvíjí od účelově vykonstruovaných argumentů a v řízení nedoložených skutečností. Vyjadřuje přesvědčení, že prověření, zda je pozemek dotčen historickým vlastnictvím církve, tížilo výlučně Pozemkový fond České republiky, pročež absenci dobré víry nelze vyvozovat z okolnosti, že A. H. nebo žalovaná 1) neprovedli úkony, jež měly učinit příslušné orgány České republiky.
8. Dále předkládá otázku, jež má být dle mínění žalované 1) „řešena dovolacím soudem jinak“, a to, zda v přítomné kauze existují mimořádné okolnosti ospravedlňující poskytnutí ochrany vlastnickému právu žalované 1). Akcentovala přitom kvalifikovaným způsobem nezpochybněný pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, coby nabývací titul A. H. k předmětnému pozemku, vydaný ve světle pochybení Pozemkového fondu České republiky, jenž neochránil církevní zemědělský majetek před jeho převodem na třetí osoby. Dodala, že důsledky pochybení Pozemkového fondu České republiky nemohou jít k tíži jednotlivce, přičemž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, a na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10. Poukázala taktéž na řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 92/2011, v němž bylo konstatováno, že vlastnictví založené pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci sp. zn. 14 C 229/2008 ve spojení s vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí nelze s ohledem na nezměnitelnost a princip právní jistoty revidovat i přesto, že byl takto převeden původní církevní majetek v rozporu se zákonem o půdě. Závěrem navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, potažmo rozsudek soudu prvního stupně, změnil tak, že se žaloba na určení vlastnického práva žalované 2) k předmětnému pozemku zamítá, popřípadě aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalobce ve svém podrobném vyjádření označil dovolání žalované 1) za nepřípustné. Zmínil, že prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání žalované 1) nespravedlivě zasáhlo do postavení stran sporu v neprospěch žalobce. Vyzdvihl, že polemikou se závěry odvolacího soudu formulovanými ve vztahu k dobré víře žalované 1), jež byla posuzována vzhledem ke všem okolnostem případu, dovolatelka napadá zjištěný skutkový stav, který dovolacímu přezkumu nepodléhá. Uvedl, že výjimečné prolomení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě přichází do úvahy pouze u dobrověrného nabyvatele, avšak dobrá víra žalované 1) a A. H. byla vyvrácena; nadto získání předmětného pozemku má pro žalobce – na rozdíl od žalované 1) – zcela zásadní význam. Doplnil, že dobrá víra žalované 1) se nemůže odvíjet ani od náhledu do výpisu z katastru nemovitostí, neboť v okamžiku podpisu kupní smlouvy k předmětnému pozemku A. H. a žalovanou 1), včetně podpisu souvisejícího návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí pro žalovanou 1), nebyl A. H. evidován v katastru nemovitostí jako vlastník nárokovaného pozemku. Co se týče žalovanou 1) namítané povinnosti mlčenlivosti právního zástupce A. H., upozornil, že tentýž právní zástupce zastupoval i žalovanou 1) jakožto zájemce o koupi předmětného pozemku, a tudíž žalovaná 1) i A. H. museli vyjádřit souhlas s jednáním tohoto zástupce, jelikož jejich zájmy se lišily. Zdůraznil rovněž, že v době vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008-156, byl judikaturou i odbornou veřejností zastáván postoj, že rozhodnutí o nahrazení projevu vůle vlastnictví samo nekonstituuje a vlastnictví se nabývá až rozhodnutím o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, pročež zmíněný rozsudek ani z tohoto pohledu nemůže představovat mimořádnou okolnost projednávané kauzy. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 812/2000, a na nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, jenž v nastíněné problematice nebyl překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21, a jímž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy řídí současná praxe katastrálních pracovišť, byť samotnému žalobci je znám i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované 1) odmítl.
10. V replice k vyjádření žalobce žalovaná 1) odmítá jeho snahu dovolatelku dehonestovat nepravdivými tvrzeními o spekulativním úmyslu při získání předmětného pozemku. Má za to, že dovolání je pro všechny vymezené právní otázky přípustné, neboť Nejvyšší soud se prozatím v žádném své rozhodnutí nezabýval právní otázkou, zda pravomocné a dosud nezrušené soudní rozhodnutí o vlastnickém právu oprávněné osoby se může dostat do kolize s blokačním ustanovením §29 zákona o půdě a zda v důsledku takového stavu se může církevní právnická osoba úspěšně domáhat určení vlastnického práva státu jako předpokladu pro restituci majetku, jenž nabyl již dříve jiný restituent. Připomíná, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek dle článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení §36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť byla v legitimním očekávání, že se může spolehnout na pravomocné soudní rozhodnutí o vlastnickém právu jejího předchůdce; uvedený stav porušení legitimního očekávání doplňuje odkazem na (jí specifikovaná) rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
11. Žalovaná 2) se k dovolání žalované 1) nevyjádřila.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 4. 2022 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované 1) přípustné (§237 o. s. ř.).
13. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání žalované 1) není pro žádnou ze čtyř vymezených právních otázek (viz body 15.1. až 15.4. dovolání) ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť pro jiné posouzení právních otázek v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již řešených (zejména v poměrech nyní projednávané věci v rozsudku ze dne 25.9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156) neshledává dovolací soud žádný důvod a přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace vážící se k výtce o řešení otázky hmotného práva odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu; posouzení otázky (ne)existence dobré víry spojuje dovolatelka s jiným skutkovým stavem, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů a stal se podkladem pro přijaté (dovolatelkou kritizované) právní posouzení věci. Z povahy věci pak z hlediska přípustnosti dovolání nemůže obstát argumentace žalované 1) předestřená v replice k vyjádření žalobce, („že právní otázka, zda pravomocné a dosud nezrušené soudní rozhodnutí o vlastnickém právu oprávněné osoby se může dostat do kolize s blokačním ustanovením §29 zákona o půdě a zda v důsledku takového stavu se může církevní právnická osoba úspěšně domáhat určení vlastnického práva státu jako předpokladu pro restituci majetku, jenž nabyl již dříve jiný restituent, nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena“), pokud ve vlastním dovolání tutéž otázku dovolatelka spojuje s potřebou jejího odchylného posouzení od toho, jež bylo přijato v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156, v kterémžto rozhodnutí (a i v některých dalších) již tato otázka byla řešena.
15. K otázce, zda se přechod vlastnického práva k církevnímu historickému majetku konstituovaný pravomocným rozsudkem soudu na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradního pozemku podle §11a zákona o půdě může dostat do kolize s §29 zákona o půdě na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradního pozemku podle §11a zákona o půdě může dostat do kolize s §29 zákona o půdě a oprávněná osoba, dle §3 ZMV, která nebyla účastníkem řízení předcházejícího vydání pravomocného rozsudku se z tohoto důvodu může dle §18 ZMV domoci určení vlastnického práva státu k vydanému majetku, jíž dovolací soud vyřešil v rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156, a dle mínění dovolatelky by měla být dovolacím soudem posouzena jinak ( viz bod 15.1. a body 18. a 19. dovolání).
16. Dovolatelka řešení první (shora vymezené) právní otázky uvozuje podrobným výkladem o povaze pravomocného soudního rozhodnutí (rozsudku), jímž je nahrazen projev vůle povinné osoby uzavřít v režimu ustanovení §11a zákona o půdě s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, a reflexí této otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu. V poměrech projednávané věci ovšem posouzení povahy označeného typu soudního rozhodnutí není nijak sporné, o čemž svědčí závěr odvolacího soudu vyjádřený v bodě 24. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, jenž ostatně konvenuje i ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, na niž upozornil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156. V něm uvedl, že pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti (v posuzované věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů), je listinou (rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví ve smyslu ustanovení §132 obč. zák.), podle níž katastrální úřad zapíše do katastru nemovitostí vlastnické právo oprávněné osoby k vydávané nemovitosti záznamem podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, jenž byl publikován pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento závěr byl dále rozveden v podmínkách uzavírání smluv o bezúplatném převodu pozemků ve smyslu ustanovení §11a odst. 8 zákona o půdě v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, v němž dovolací soud uvedl, že „rozhodnutí soudu, jímž se ukládá Pozemkovému fondu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, tedy nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu; ve skutečnosti jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví (§132 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“), podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku (přímo ze zákona) dnem právní moci rozhodnutí soudu. Validita uvedeného závěru je verifikována i v pozdější rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 13/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost zamítl Ústavní soud nálezem ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21, poté, kdy závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, byly překonány stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21), v níž je povaha pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle v restitučních poměrech zákona o půdě jako rozhodnutí konstituujícího vlastnické právo nabyvatele originárně k datu jeho právní moci, není-li v rozhodnutí uvedeno jinak, dále utvrzena v souvislosti s aplikací ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a označenému rozhodnutí je při aplikaci ustanovení §11a zákona o půdě přiznán i význam konstitutivního právního titulu nabytí vlastnického práva restituenta k části geometrickým plánem odděleného náhradního pozemku bez toho, aby proces oddělení podléhal souhlasu stavebního úřadu. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu tedy není sporu o tom, že pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku oprávněné osobě je podřaditelné pod ustanovení §132 odst. 1 a 2 obč. zák. (v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník pod ustanovení §1114 o. z.); jinak ovšem než podle citovaného ustanovení občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 odvolací soud v dovoláním dotčeném rozsudku pravomocné soudní rozhodnutí, na jehož základě měl nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku A. H. neposoudil, a tudíž dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci při aplikaci ustanovení §132 obč. zák. soudem odvolacím namítaný dovolatelkou není naplněn.
17. Naopak jako sporné Nejvyšší soud identifikuje v rámci první vymezené právní otázky posouzení závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu oprávněné osoby (restituenta podle zákona o půdě) k náhradnímu pozemku, jenž byl následně kupní smlouvou převeden na dovolatelku, přičemž se jednalo o historický církevní majetek zemědělského charakteru, na jehož převod se vztahovala blokace upravená v ustanovení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012.
18. Dovolatelka závaznost pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu určité osoby, které nebylo na základě některého z upravených procesních institutů odklizeno, pro jiné osoby v jiných řízeních, byť nebyly účastníky řízení, v němž bylo pravomocné rozhodnutí vydáno, a požadavek na uplatnění takového výkladu ustanovení §29 zákona o půdě, v jehož důsledku z něj je třeba vyloučit takové dispozice, jakou je přechod vlastnického práva, demonstruje na několika rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, v nichž ovšem buď vůbec není přítomen restituční aspekt věci, anebo dovolatelkou citované pasáže reflektují od nyní posuzované věci odlišné skutkové souvislosti a jim korespondující právní závěry [usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007, 30 Cdo 4802/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014 (vznik vlastnického práva na základě rozhodnutí o pozemkových úpravách), nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04 (nemožnost domáhat se vydání věci podle obecné úpravy občanského práva, mohl-li být nárok uplatněn podle restitučních předpisů) a nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02].
19. Restituční problematika spojena se zmírněním majetkových křivd spáchaných na církvích a náboženských společnostech je sice přítomna v posouzení vyplývajícím z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3668/17, nicméně citace vztahující k potřebě takového výkladu ustanovení §29 zákona o půdě, jenž respektuje znění zákona (a blokaci církevního majetku nelze tudíž uplatnit ve vztahu k přechodu vlastnického práva), byla v odkazovaném usnesení spojena s přechodem vlastnického práva z majetku státu na obec dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom případy přechodu vlastnického práva na obce, popřípadě i kraje, vykládá ustáleně tak, že „omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017, nebo rozsudek Nejvyššího zde dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, jenž byl uveřejněn pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Ani dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v řízení o určení vlastnického práva, jež v prvním stupni probíhalo u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 92/2011 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3500/2015), se svými závěry do poměrů projednávané věci nepromítají. Výklad ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. o závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí (o vlastnickém právu) v nich byl podán se zřetelem k osobě žalující (Česká republika – Státní pozemkový úřad), jejíž právní předchůdce (Pozemkový fond České republiky) byl účastníkem předchozího řízení, v němž byl o vlastnickém právu restituenta A. H. (v pozdějším řízení zpochybňovanému) vydán rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008-156, jenž nabyl právní moci dne 15. 7. 2010. Právní nástupce žalovaného účastníka řízení tudíž nemohl v následném řízení, byť v jiném procesním postavení, vyloučit subjektivní meze závaznosti soudního rozhodnutí, jež se ovšem, jak se rovněž podává z části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3500/2015, nevztahují na toho, kdo nebyl účastníkem předchozího řízení a podle zákona není vůči němu pravomocné soudní rozhodnutí závazné.
21. Do poměrů projednávané věci rovněž nedopadá závěr dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2307/2015, kdy konstitutivní rozhodnutí pozemkového úřadu o nabytí vlastnického práva státu bylo vydáno v procesu pozemkových úprav, v jejichž důsledku církevní právnickou osobou nárokované pozemky coby součást jejího historického majetku zanikly a vznikl originárně pozemek nový, přičemž ovšem současně omezení vyplývající z ustanovení §29 zákona o půdě bylo přesunuto na pozemek jiný (výměrou odpovídající odňatým pozemkům), čímž možnost uspokojení restitučního nároku církevní právnické osoby zůstala zachována.
22. V předchozím (kasačním) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156, byla zmíněna významná judikatorní reflexe ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a sice že „smyslem ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného §29 zákona o půdě (či §3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, publikovaném pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016).“
23. Ač tedy z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zřetelně vyplývá, že dosah ustanovení §29 zákona o půdě se nemůže vztahovat na všechny právní dispozice s církevním majetkem, na nějž byl (mohl být) uplatněn restituční nárok církevní právnickou osobou a omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, a dále rozsudky téhož soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016; v případech, kdy k přechodu historického církevního majetku došlo při splnění podmínek daných zákonem č. 172/1991 Sb., na obce srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, publikovaný pod číslem 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a podle zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, na kraje srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016], nelze přehlédnout, že v každé věci, kdy dochází ke střetu dvou, popřípadě více, individuálně určených subjektivních práv, jež působí proti sobě, a z jejich povahy vyplývá, že nemohou být zachována současně, je nezbytné přihlédnout k jedinečně daným okolnostem případu. Ohled na individuální konkrétně posuzované věci akcentoval Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 29. 5. 2013, p. zn. Pl. ÚS 10/13 (bod 293. odůvodnění nálezu), když dovodil, že v souvislosti s řízením vedeným o určovací žalobě ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bude každý případ předmětem soudního řízení, přičemž soudy vždy rozhodují na základě individuálních okolností daného případu, a mohou tak poskytnout ochranu všem právům, která jsou „ve hře“.
24. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v poměrech projednávané věci vyplývá, že A. H., nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku jako pozemku náhradnímu ve smyslu ustanovení §11a zákona o půdě na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008 -156 (rozsudek nabyl právní moci dne 15. 7. 2010), v jehož výroku byla Pozemkovému fondu ČR uložena povinnost uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva, mimo jiného, i k předmětnému pozemku. Kupní smlouvou uzavřenou dne 7. 10. 2010 A. H. převedl vlastnické právo k předmětnému pozemku na žalovanou 1). V následném řízení vedeném z podnětu žaloby státu na určení vlastnického práva České republiky k předmětnému pozemku u Obvodního soudu pro Prahu 9 byla určovací žaloba rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 60 C 92/2011-258, zamítnuta a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2015, č. j. 15 Co 481/2014-296, prvostupňový rozsudek potvrdil (dovolání České republiky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3500/2015). Jako vedlejší účastník v tomto řízení vystupoval žalobce.
25. Ústřední sporný bod řešené právní otázky, zda v poměrech řízení o určení vlastnického práva státu ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. lze žalobě církevní právnické osoby vyhovět s poukazem na porušení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě, pokud věc patřící k historickému církevnímu majetku oprávněné osoby přešla před účinností zákona č. 428/2012 Sb. z vlastnictví státu do vlastnictví třetí osoby na základě pravomocného rozhodnutí (rozsudku) soudu, jímž bylo originárním způsobem vlastnické právo konstituováno, nebylo lze zodpovědět bez toho, aby byl objasněn institut závaznosti (jejích subjektivních mezí) pravomocného rozhodnutí soudu pro účastníky konkrétního řízení, pro ty, kteří účastníky řízení nebyli (§159a odst. 1 o. s. ř.), jakož pro všechny orgány (§159 odst. 4 o. s. ř.).
26. Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí vydaném v této věci (v kasačním rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156) s odkazem na vlastní ustálenou rozhodovací praxi uvedl, že z ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001)“. Současně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010, připomněl, že „pravidlo v něm uvedené vyplývá přímo z práva na spravedlivý proces. Vzhledem k uplatnění zásady projednací, která stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání jejich skutkových tvrzení, a také zásady dispoziční, podle níž je dispozice s opravnými prostředky plně v rukou účastníků řízení, nemůže být soudní rozhodnutí (s výjimkami stanovenými v zákoně) závazné pro někoho, kdo nebyl účastníkem řízení jemu předcházejícího; to platí tím spíše pro předběžné otázky. Jinak by se mohlo stát, že třetí osoby by byly sankcionovány za to, že někdo jiný v jiném řízení nesplnil své procesní povinnosti, resp. nevyužil svá práva. Dále nelze připustit, aby např. zjevně nesprávné řešení předběžné otázky mělo dopad nejen na další spory, ale i na právní poměry někoho jiného než účastníka původního řízení. Sluší se doplnit, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3500/2015, na něž dovolatelka rovněž odkazuje, je přiléhavě vzpomenut závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2429/2013, reflektující aplikaci ustanovení §159a odst. 1 a 4 o. s. ř., dle něhož „z citovaných ustanovení vyplývá, že, není-li pravomocný výrok rozsudku subjektivně závazný pro každého, vztahují se účinky právní moci jen na osoby, které byly účastníky řízení, a na osoby, na něž byla zákonem rozšířena závaznost rozsudku. Pro soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné moci je výrok pravomocného rozsudku v jiných věcech, než ve kterých se rozhoduje o osobním stavu (statusových věcech), závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení a ani podle zákona vůči němu není rozhodnutí závazné, může uplatňovat svá práva k věci nebo právu, o nichž bylo rozhodnuto, v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný orgán veřejné moci při posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že a jak o ní bylo v jiném řízení již pravomocně rozhodnuto.“
27. Na relevanci uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod ničeho měnit ani v probíhajícím (v této právní věci druhém) dovolacím řízení. Jakkoliv argumentací judikaturou Nejvyššího soudu a rovněž tak Ústavního soudu (viz body 18. až 21. odůvodnění tohoto usnesení) se dovolatelka snaží docílit změny náhledu dovolacího soudu, jímž se řídily soudy nižších stupňů (viz §243g odst. 1 věta první o. s. ř.), a sice, že se žalobce může domáhat určení vlastnického práva státu k předmětnému pozemku ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. s využitím tvrzení, že pravomocným soudním rozhodnutím, bylo-li jím konstituováno vlastnické právo třetí osoby k církevnímu majetku původního vlastníka, bylo porušeno blokační ustanovení §29 zákona o půdě, sluší se uvést, že dovolatelkou připomenuté závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, se do poměrů projednávané věci promítnout nemohly, neboť danou otázku vůbec neřešily. Platí proto, že pro žalobce není ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. závazný pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 6. 2014, č. j. 60 C 92/2011-258, ale zejména pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008-156, na jehož základě nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku právní předchůdce žalované 1).
28. Ač by doslovné znění ustanovení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012 („Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.“), mohlo svádět k úsudku, že církevní majetek je jím blokován s důsledky absolutní neplatnosti právního úkonu (jednání) jen pro případ jeho převodu (nikoliv přechodu), nelze při výkladu tohoto ustanovení zcela zřejmě pustit se zřetele jeho vazbu na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Smyslem ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo překlenutí dřívější rozhodovací praxí konstatovaného nedostatku legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo disponováno v rozporu s blokačními ustanoveními (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4091/2017), a tím zachování majetkového substrátu pro možné potencionální uspokojení oprávněných restitučních nároků naturální formou, jehož právní rámec nebyl v důsledku nečinnosti zákonodárce ustaven po dobu delší než dvě desetiletí. Za tuto dobu pak bylo s historickým církevním majetkem ve vlastnictví státu na základě rozličných právních titulů disponováno, čemuž mělo i ustanovení §29 zákona o půdě bránit.
29. Pro lepší pochopení úvah Nejvyššího soudu směřujících ke konkluzi, že i některé (nikoliv všechny) případy přechodu vlastnického práva k historickému církevnímu majetku se mohou dostat do rozporu s blokačním ustanovením §29 zákona o půdě nelze v prvé řadě odhlédnout od dnes již historických souvislostí, jež provázely přijetí zákona č. 428/2012 Sb. Již v nálezu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti opírající se v důsledku nečinnosti zákonodárce o tvrzenou možnost domáhat se vydání církevního majetku určovací žalobou podle obecných předpisů občanského práva uvedl, že „přechod majetku církví je pokryt kogentním ustanovením §29 zákona 229/1991 Sb. a že zákon o půdě předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn.“ Současně bylo nálezem připomenuto, že „stát musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení.“ Legitimní očekávání církví a náboženských společností na vytvoření právního rámce, v jehož intencích by mohly být uplatněny jejich nároky na restituci majetku, bylo pak zdůrazněno v plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (nález byl uveřejněn pod číslem 242/2010 Sb.), v něm bylo současně charakterizováno jako „trvající a konkrétní majetkový zájem spadající pod čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě“ (srovnej bod 90. odůvodnění plenárního nálezu). Uvedené teze pak Ústavní soud argumentačně prohloubil, včetně požadavku na užití výkladového pravidla in favorem restitutionis, např. v nálezu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16. V tomto nálezu uvedl, že „církevní právnické osoby mají zákonem založené legitimní očekávání na vypořádání jejich historického majetku; vydal-li stát pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, bez ohledu na práva historických vlastníků a bez ohledu na zákonem stanovený zákaz jako pozemky náhradní jiným restituentům, došlo tím k dalšímu prohloubení zásahu do práv historického vlastníka, který započal v období po roce 1948, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a ve vztahu k nyní projednávanému majetku byl dovršen jeho převodem na třetí osobu.“
30. Do ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se zjevně musí prosadit ústavněprávní aspekt spojující jej s blokačním ustanovením §29 zákona o půdě, který z žaloby na určení vlastnického práva státu k historickému církevnímu majetku činí procesní nástroj sloužící aktivně legitimované církevní právnické osobě k uchování majetkové základy pro možné (úspěšné) uplatnění restitučního nároku k majetku, jímž bylo od účinnosti blokačního ustanovení disponováno v rozporu se zákonem. Zákonný zákaz postihující převody historického církevního majetku do vlastnictví jiných osob se musí uplatnit i na přechody vlastnického práva k takovému majetku, vyjma těch, jež se neprotiví smyslu a účelu majetkového vyrovnání s církvemi (viz bod 23. odůvodnění tohoto usnesení). Jiné přechody vlastnického práva nelze zásadně z dosahu blokačního ustanovení §29 zákona o půdě vyloučit, protože výklad citovaného ustanovení orientovaný toliko na znění zákona by toleroval zmenšování majetkové základny pro restituci historického majetku církví a prohluboval by křivdy na nich v minulosti spáchané. Důsledky užití toliko gramatického výkladu citovaného ustanovení může eliminovat toliko nadstandardní interpretační metoda teleologického výkladu respektující smysl a účel blokace církevního majetku. Jeho zvláštní forma uplatnitelná při výkladu restitučních předpisů in favorem restitutionis (§18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.) odůvodňuje přijetí rozšiřujícího výkladu ustanovení §29 zákona o půdě právě na případy přechodu vlastnického práva, jež jsou se smyslem a účelem církevních restitucí v konfliktu (k prioritě teleologického výkladu před výkladem gramatickým všude tam, kde to účel zákona ze závažných důvodů vyžaduje, srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.1/96, nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, a nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Princip právní jistoty ochraňující třetí osobu (nabyvatele církevního majetku) se pak může oproti oprávněnému zájmu církevního restituenta prosadit v souvislosti s posouzením individuálních okolností konkrétního případu v situacích, kdy pro dobrověrného nabyvatele svědčí další skutečnosti mimořádného významu, jež odůvodní upřednostnit jeho ochranu před restitučním zájmem oprávněné osoby.
31. Lze tudíž k právní otázce vymezené pod bodem 15. odůvodnění tohoto usnesení shrnout, že ve vztahu k ní Nejvyšší soud dovolání žalované 1) ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustným neshledává, neboť pro její jiné posouzení proti tomu, jak byla řešena v rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156, nenalezl žádný relevantní důvod. Dovolatelka totiž dovolacímu soudu nepředložila žádné, zejména judikaturou podložené, argumenty, jež by byly způsobilé změnit jeho náhled na možnost církevní právnické osoby domáhat se v režimu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. určení vlastnického práva státu k historickému církevnímu majetku, jež na jinou osobu přešel na základě pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu. Není tak žádného důvodu, aby z dosahu ustanovení §29 zákona o půdě byly vyloučeny případy přechodu vlastnického práva k církevnímu majetku konstituované pravomocným soudním rozhodnutím, pokud bylo v důsledku takového přechodu citované blokační ustanovení porušeno. Atributům právního státu totiž koresponduje takový stav, že i soud jako orgán státu je při své rozhodovací činnosti vázán principem zákonnosti a s respektem k němu může přiznat jen taková práva (uložit takové povinnosti), jež mu v jednotlivém případě hmotné právo objektivně umožňuje. Proto lze současně uzavřít, že ani dovolatelkou uplatněný důvod dovolání nesprávného právního posouzení věci při aplikaci ustanovení §159a o. s. ř. a §29 zákona o půdě nebyl uplatněn právem.
32. K otázce, zda lze na základě soudního rozhodnutí zbavit žalovanou 1) vlastnictví k předmětnému pozemku, který nabyla od nabyvatele A. H., jenž získal vlastnické právo k pozemku originárním způsobem na základě pravomocného soudního rozhodnutí, z důvodu údajné kolize soudního rozhodnutí s §29 zákona o půdě i přesto, že pravomocný rozsudek soudu nebyl zrušen a ani kvalifikovaným způsobem v rámci předvídaných procesních instrumentů (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost, obnova řízení, ústavní stížnost) zpochybněn, jež dosud neměla být Nejvyšším soudem v jeho rozhodovací praxi řešena, neboť dovolatelkou odkazovaná obdobná věc posuzovaná v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, vycházela ze skutkově odlišného případu (viz bod 15. a body 20. až 26. dovolání), se uvádí následující.
33. Ani pro shora předestřenou otázku neshledává Nejvyšší soud dovolání žalované 1) ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustným. Nelze přehlédnout, že otázka možnosti zpochybnit právní následek založený pravomocným soudním rozhodnutím o vlastnickém právu ve prospěch A. H. již byla v této věci řešena v předchozím (kasačním) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156 (a nejedná se tudíž o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou). Její posouzení ovšem nesouvisí s tím, zda žalující v řízení o určení vlastnického práva státu ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mohl dosáhnout zrušení pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu jako nezákonného na základě instrumentů, jež mu procesní právo nabízí, ale zda je takovým rozhodnutím vydaným v řízení, jehož nebyl účastníkem, vázán. Podrobný výklad k této otázce, kterou dovolatelka nastínila již v právní otázce vymezené v bodě 15. odůvodnění tohoto usnesení, podává Nejvyšší soud v bodech 25. až 27. odůvodnění shora. Od přijatého řešení v dovoláním dotčeném rozsudku se přitom odvolací soud neodchýlil. Připomínka dovolatelky k řešení skutkově odlišného případu podávajícího se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016 (ústavní stížnost podaná A. H. směřující proti citovanému usnesení dovolacího soudu byla nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, zamítnuta), jehož závěry nelze zcela do poměrů projednávané věci promítnout, je sice správná, nicméně uvedenou odlišnost Nejvyšší soud také v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156, respektoval, když uvedl, že „ pochopitelně vnímá odlišnost mezi povahou autoritativního rozhodnutí (rozsudku) soudu, jímž jsou práva a povinnosti stanoveny bez ohledu na stanovisko jedné procesní strany, a usnesením o schválení smíru, do něhož je za souhlasu soudu vtěleno hmotně-právní ujednání, jehož obsah je založen na konsensu obou stran, jakož i možnosti revize jejich věcné správnosti (zákonnosti),“ nicméně dále doplnil, že „ nelze přehlédnout, že v obou případech se jedná o totožný titul, jímž dochází originárně k přechodu vlastnického práva, jenž je ovšem závazný toliko pro ty, kteří byli účastníky inkriminovaného soudního řízení. Princip vyplývající z ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. by byl v jiném soudním řízení stěží uplatnitelný, pokud by ten, jenž nebyl účastníkem předchozího řízení, nemohl za účelem ochrany svých práv úspěšně namítat, že věc, o níž bylo dříve pravomocně rozhodnuto, má být posouzena jinak.“ A to je právě případ nyní posuzované věci.
34. K otázce, zda dobrou víru žalované 1) v to, že nabývá předmětný pozemek od vlastníka (nabyvatele A. H.) vylučuje, že právní zástupce nabyvatele A. H., placený na základě dohody s nabyvatelem A. H. žalovanou 1), věděl či měl vědět o tom, že předmětný pozemek byl historicky ve vlastnictví církve a vztahuje se na něj blokační ustanovení §29 zákona o půdě i přesto, že vlastník předmětného pozemku (nabyvatel A. H.) předložil žalované 1) před převodem předmětného pozemku na žalovanou 1) nabývací titul spočívající v pravomocném rozsudku soudu, účinnost kupní smlouvy byla vázána na den, kdy se stane Nabyvatel A. H. vlastníkem předmětného pozemku v katastru nemovitostí a žalovaná vycházela při koupi pozemku ze stavu zápisu v katastru nemovitostí, jíž podle mínění dovolatelky řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ani pro takto vymezenou otázku neshledává dovolací soud dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustným, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Jeho závěry vyjádřené v bodech 20. a 22. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku jsou plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i s nálezovou judikaturou Ústavního soudu.
35. Již v rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156, Nejvyšší soud uvedl, že „ nemíní nijak zpochybňovat takovou stěžejní zásadu vlastní právnímu státu jakou je právní jistota zahrnující, mimo jiného, důvěru jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať již jde o rozhodování orgánů zákonodárné, výkonné či soudní moci, jíž v poměrech projednávané věci odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, připomíná odvolací soud. Nelze ovšem na druhé straně přehlédnout, že ve vztahu k blokačním účinkům ustanovení §29 zákona o půdě rozhodovací praxe dovolacího soudu již vyslovila a odůvodnila názor, že princip důvěry jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem bez dalšího není mimořádnou skutečností odůvodňující prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona o půdě (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015).“ V souladu s touto tezí pak vyslovil, že „i když uvedená teze byla vyjádřena ve vztahu k jednání Pozemkového fondu ČR jako převodce majetku, na nějž se blokační ustanovení vztahovalo, popřípadě na postup katastrálního úřadu v řízení o zápisu (vkladu) vlastnického práva k takovému majetku do katastru nemovitostí, není žádného důvodu, aby z dosahu ustanovení §29 zákona o půdě byly vyloučeny případy přechodu vlastnického práva k církevnímu majetku konstituované pravomocným soudním rozhodnutím, pokud bylo v důsledku takového přechodu citované blokační ustanovení porušeno.“ Konkluze, že dobrá víra nabyvatele církevního majetku nepostačuje k prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona o půdě, byla dále připomenuta například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017. V těchto rozhodnutích dovolací soud konkludoval, že „okolnost, že nabyvatel nemovitostí, představujících původní majetek církve, byl při jeho nabytí (za účinnosti blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb.) v dobré víře plynoucí i ze zapojení veřejnoprávních subjektů do protiprávně realizovaných dispozic [např. jestliže dle sdělení katastrálního úřadu nešlo o majetek dotčený blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb. nebo nabyvatel byl převodcem, jímž byl státní subjekt, ubezpečen, že na nemovitostech neváznou žádné právní vady, přičemž došlo i k zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí] k prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. bez dalšího nepostačuje.“
36. I nálezová judikatura Ústavního soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 3178/18) sice určitý význam dobré víře nabyvatele historického církevního majetku založené na zapojení veřejnoprávních subjektů do procesu změny vlastnického práva k takovému majetku, včetně jeho zápisu do katastru nemovitostí, přisuzuje, nicméně uzavírá, že samotná dobrá víra nabyvatele k prolomení účinků blokačního ustanovení §29 zákona o půdě bez současné existence mimořádných okolností věci, v jejichž důsledku by mohl být upřednostněn nabyvatel historického církevního majetku před jeho původním vlastníkem nepostačuje. V posledně uvedeném nálezu pak Ústavní soud význam dobré víry, byť v poměrech jím posuzované věci, ještě více upozaďuje s využitím teze, že „samotná dobrá víra ani dobrá víra kombinovaná s důvěrou v akt státu skutečně mimořádnými okolnostmi nejsou (akt státu koneckonců nebyl mimořádným, nýbrž zcela pravidelným původcem převodu pozemků v rozporu s blokačním ustanovením §29 zákona o půdě).“
37. Dovolací argumentace žalované 1) opírající se o jí citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu, a skutkové námitky, jimiž se snaží korigovat skutkový stav, na němž je založeno právní posouzení soudů nižších stupňů o nedostatku její dobré víry, s ohledem na shora uvedené odlišný závěr o splnění podmínek pro výjimečné prolomení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě přinést nemůže, a to ani v případě, pokud by konkluzi o dobré víře žalované 1) jako nabyvatelky historického církevního majetku bylo možné učinit.
38. Dovolatelkou poukazovaná jednotlivá rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 3348/2015, nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10) a Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007, 30 Cdo 4802/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014; k jejich významu v projednávané věci se Nejvyšší soud vyjádřil již v bodě 18. odůvodnění tohoto usnesení, a dále rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 31 Cdo 3767/2009) problematiku dobré víry jako jednoho (nikoliv však dostačujícího) předpokladu k prolomení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě vůbec nereflektují a vyjadřují-li se k otázce dobré víry účastníků právních dispozic, jejichž předmětem je nemovitá věc, pak tak činí za (s projednávanou věcí) nesouměřitelných skutkových okolností. Pokud se dále dovolatelka odkazem na jí specifikovanou nálezovou judikaturu Ústavního soudu (přijatou ještě dříve, než bylo rozhodnuto nálezy označenými v bodě 36. odůvodnění tohoto usnesení), jejíž konkluze o dobré víře ve stav zápisu v katastru nemovitostí jako dostatečné podmínce pro nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka (neoprávněného) našly svůj odraz i v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, snaží i pro takový případ argumentovat ve prospěch závěru o prolomení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě, pak by i takto konstruovaná dobrá víra u nabyvatele, jenž nabyl vlastnické právo k historickému církevnímu majetku od nevlastníka, zohlednitelná nebyla (srovnej např. body 32. a 33. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1493/2020).
39. Zpochybňuje-li dále dovolatelka (pod body 31. až 37. odůvodnění dovolání) konkluzi odvolacího soudu o nedostatku její dobré víry i dobré víry A. H. založenou na detailně popsaném skutkovém stavu zjištěném soudem prvního stupně, pak tak činí předestřením skutkových námitek, jimiž některé z hledisek přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. vymezit nelze a ani jejich prostřednictvím nemůže být uplatněn jediný možný zákonný důvod dovolání, tj. nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Sluší se připomenout závěr dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle níž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016; k tomu viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze (dovolací soud není skutkovou instancí) a tyto nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
40. K otázce, zda se v případě pravomocného rozsudku soudu, který nebyl zrušen a ani kvalifikovaným způsobem zpochybněn v rámci předvídaných procesních instrumentů (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost, obnova řízení, ústavní stížnost)a byl vydán v řízení, ve kterém žalovaná 2) v rozporu se svými povinnostmi nesdělila příslušnému soudu ani žalujícímu nabyvateli A. H., že je pozemek dle §29 zákona o půdě nepřevoditelný, jedná o mimořádnou okolnost prolamující účinky blokačního ustanovení §29 zákona o půdě, se uvádí následující.
41. K přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení shora vymezené otázky sluší se v prvé řadě poukázat na to, že z dovolání žalované 1) není patrné, jaké hledisko z citovaného ustanovení ve vztahu judikatuře Nejvyššího soudu dovolatelka uplatňuje. Tím se v uvedeném rozsahu dovolání zastavuje před branou jeho projednatelnosti, neboť nesplňuje požadavek na uvedení některého z hledisek (důvodů) je přípustnosti. Splnění povinnosti dovolatele uvést, v čem dovolatel konkrétně spatřuje důvod přípustnosti dovolání vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., je petrifikována nejen ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), ale s akcentem na ústavněprávní konotace označené dovolatelovy povinnosti je rozvíjeno i v judikatuře Ústavního soudu (body 38. a 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb.). Dovolatelka k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v intencích položené otázky pouze uvádí, že mimořádnou okolností odůvodňující výjimečné prolomení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě může být i povaha nabývacího titulu, jak se o tom zmínil Nejvyšší soud (v jinak jí kritizovaném) rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156. Tato identifikace vztahu řešené otázky a rozhodovací praxe dovolacího soudu vzhledem k výše uvedenému však k řádnému vymezení přípustnosti dovolání nevede a v uvedeném rozsahu shledává Nejvyšší soud dovolání žalované 1) vadným.
42. Bez ohledu na deficit, kterým dovolání v rozsahu otázky vylíčené pod bodem 40. odůvodnění tohoto usnesení trpí, sluší se uvést, že i při nadmíru vstřícném přístupu dovolacího soudu ke splnění povinnosti dovolatelky vyplývající pro ni z ustanovení §237 a §241a odst. 2 o. s. ř. by dovolání z hlediska jeho přípustnosti pro řešení otázky, zda povaha nabývacího titulu, jímž je pravomocný rozsudek soudu o vlastnickém právu, je tou mimořádnou okolností, jež by mohla být důvodem pro výjimečné prolomení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě (odvolací soud relevanci kritéria nabývacího titulu v poměrech posuzované věci, jak se podává z bodu 23. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, nepřisvědčil), stejně nemohlo obstát. Odvolací soud se nejen povahou nabývacího titulu, ale i existencí dalších mimořádných okolností případu, jak byly ustaveny judikaturou Nejvyššího soudu a rovněž rozhodovací praxí Ústavního soudu, zabýval tzv. „pro jistotu“ s úmyslem reagovat na správnost jinak nadbytečného posouzení (vzhledem ke konkluzi o nedostatku dobré víry A. H. a dovolatelky) tohoto předpokladu soudem prvního stupně. Také v bodě 23. odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že „ačkoliv soud I. stupně deklaroval, že s ohledem na nedostatek dobré víry nabyvatelů vlastnického práva neprovedl test proporcionality, z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá opak.“
43. Akcentuje-li dovolatelka význam nabývacího titulu, jímž je pravomocné rozhodnutí soudu o vlastnickém právu, jako mimořádné okolnosti případu, jež může vést (ovšem při splnění podmínky dobré víry nabyvatele církevního historického majetku) k prolomení blokačního ustanovení, je vhodné doplnit, že tato okolnost není judikaturou Nejvyššího soudu pojímána sama o sobě jako dostačující a nelze jí ve prospěch nabyvatele argumentovat izolovaně, tj. bez ohledu na možné okolnosti další. V rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 3991/2018-156, Nejvyšší soud uvedl, že „prolomení účinků ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. jsou zapotřebí, vedle dobré víry nabyvatele, i další konkrétní – účastníkem řízení tvrzené – okolnosti mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Tyto okolnosti musí být k námitce žalovaných (dobrověrných nabyvatelů) zkoumány; mohou se vztahovat k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, nebo může jít o okolnosti původního pozbytí majetku církví. Na půdorysu individuálně daných okolností případu pak je úlohou soudu upřednostnit jedno z kolidujících (základních) práv (práva oprávněné osoby na restituci historického církevního majetku a práva dobrověrného nabyvatele vlastnického práva k takovému majetku). Dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu pak právě připomenutým konkluzím výkladem provedeným v bodě 23. odůvodnění plně koresponduje, pokud se zabývá i existencí dalších judikaturou ustavených mimořádných okolností případu (vztah A. H. a dovolatelky k předmětnému pozemku a účel jeho získání, historické pouto žalobce k původnímu majetku, absence možného ekonomického přínosu vlastnického práva dovolatelky k předmětnému pozemku; k hledisku ekonomického přínosu věci pro nabyvatele srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, bod 30. odůvodnění, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016) a uzavírá, že ani za předpokladu existence dobré víry nabyvatelů by samotná skutečnost, že právním titulem vzniku vlastnického práva A. H. k předmětnému pozemku bylo pravomocné rozhodnutí soudu, k zamítnutí určovací žaloby nevedla. Postavení A. H. jako oprávněné osoby podle zákona o půdě, který se po dlouhých letech domohl vydání náhradního pozemku za odňatý původní majetek, jež jako mimořádnou okolnost pro prolomení blokačního ustanovení ve prospěch nabyvatele historického církevního majetku dovolatelka rovněž zdůrazňuje, by jej na základě provedeného testu proporcionality nemohlo upřednostnit před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci jejího majetku, neboť na rozdíl od A. H. může být její restituční nárok v naturální formě uspokojen právě a jenom vydáním předmětného pozemku. Oponuje-li dovolatelka v uvedeném směru možnosti přihlásit se k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16 (bod 37. odůvodnění), a z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, bod 22. odůvodnění (v tomto nálezu byl test proporcionality proveden dokonce se zřetelem k právům a oprávněným zájmům A. H. a žalobce, jež byli účastníky, respektive žalobce účastníkem vedlejším, řízení před obecnými soudy) argumentem o odlišné povaze nabývacího titulu oprávněné osoby podle zákona o půdě, pak tato skutečnost není pro možnost odkázat na konkluze označené nálezové judikatury nijak významná, neboť se váže ke zcela jiné mimořádné okolnosti věci, a sice k potencionalitě jiného uspokojení restitučního nároku naturální formou, jež s ohledem na právní úpravu zákona č. 428/2012 Sb. a zákona o půdě preferuje církevní právnickou osobu.
44. Žalovaná v článku X. dovolání s odkazem na závěru nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, rovněž namítá, že dovoláním dotčeným rozsudkem odvolacího soudu, jakož i rozsudkem soudu prvního stupně, bylo porušeno její právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod. Dovozuje, že námitka o porušení základních práv a svobod je dovolacím důvodem dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka se předně mýlí v tom, že by jakákoliv námitka, do níž je projektováno tvrzení o porušení ústavně garantovaných práv a svobod, byla způsobilým důvodem dovolání, jenž by měl Nejvyšší soud zohlednit, a jež by postačovala k vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16 (bod 39. odůvodnění), Ústavní soud uvedl, že „požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu“ a vymezil se proti tomu, jak uvedená problematika byla chápána v dřívější judikatuře Ústavního soudu (konkrétně uvedl nález ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2447/13), užitím teze, že „neobstojí ani názor, že vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být zcela nahrazeno pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva dovolatele.“ Současně v označeném plenárním stanovisku ovšem dovodil, že „ustanovení §237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (srovnej výrokovou část III. stanoviska). Požadavek na řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. může být tedy dovolatelem splněn jen tehdy, pokud ve vztahu k judikatuře Ústavního soudu vymezí některé ze zákonných hledisek přípustnosti dovolání za současného splnění argumentace vztahující se k ochraně základních práv a svobod. Splnění takového požadavku ovšem z článku X. dovolání žalované 1) nevyplývá. Navíc argumentace konkluzemi nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, je mimoběžná s poměry projednávané věci, neboť v dovolatelkou odkazovaném nálezu jednak nebyl posuzován spor, jenž by měl restituční povahu, a dále otázka závaznosti dřívějšího pravomocného rozhodnutí soudu byla Ústavním soudem v posuzované věci řešena v řízení totožných účastníků, popřípadě jejich právních nástupců, což případ žalobce, pro nějž by měl¨rovněž být závazný pravomocný rozsudek soudu o vlastnickém právu A. H., rozhodně není. Koneckonců i nyní posuzovaná část dovolání žalované 1) opakovaně nastoluje otázky, na něž bylo Nejvyšším soudem již reagováno ve výše podaném výkladu, přičemž v něm byl objasněn i ústavněprávní aspekt vážící se k postavení žalobce jako církevní právnické osoby, jejímuž právu je přiznávána ochrana podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (bod 29. odůvodnění tohoto usnesení). Střet kolidujících základních práv pak mohl být v poměrech projednávané věci ve prospěch žalobce vyřešen již ve fázi zkoumání, zda nabyvatelé historického církevního majetku byli v dobré víře či nikoliv. Samotný test proporcionality, jenž ze své povahy s konečnou platností určuje, čí právo nebo oprávněný zájem má být upřednostněn, odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, rovněž „pro jistotu“ provedl (s výsledkem přitakávajícím důvodnosti určovací žaloby), ač by se to mohlo jevit při nedostatku dobré víry A. H. a žalované 1) nadbytečné.
45. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu výrokům III. o nákladech prvostupňového řízení a IV. o nákladech odvolacího řízení, neboť žalovaná 1) výslovně uvedla, že tyto vedlejší výroky rozsudku odvolacího soudu jsou dovoláním rovněž dotčeny. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
46. Jelikož dovolání žalované 1) není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
47. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované 1) bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady související se zastupováním advokátem, jsou obě žalované povinny žalobci tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 4.114,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč - §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §8 odst. 1 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč.
48. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobce, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalované povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu