ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1072.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1072/2023-485
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2023 o dovolání obviněného L. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2023, sp. zn. 50 To 65/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 46/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 19 T 46/2022, byl obviněný L. Č. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
ve Věznici VS ČR Kynšperk nad Ohří, okres Sokolov, na ubytovně odsouzených D, oddílu D/3, na ložnici odsouzených č. 345, dne 8.3.2021 v přesně nezjištěné době silně udeřil rukou sevřenou v pěst do levého boku pod žebra poškozeného L. V., tímto jednáním mu způsobil centrální defekty sleziny s pokračujícím krvácením, obrovským krevním výronem pod slezinné pouzdro a provalením krve do dutiny břišní v objemu cca 600 ml, které si vyžádalo neodkladný operační zákrok v celkovém znecitlivění, při kterém byla poškozenému vyňata slezina a zastaveno krvácení za stabilizace krevního oběhu.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 60 (šedesáti) měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Dále obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené O. Z. P. Z. B. P. S. škodu ve výši 70.409 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, kterým brojil proti výroku o vině i výroku o trestu. Krajský soud v Plzni (dále také jako „odvolací soud, popř. „soud druhého stupně“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 24. 4. 2023, sp. zn. 50 To 65/2023, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání směřující proti výroku o vině i výroku o trestu, a to z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve obviněný poukázal na průběh řízení před soudy nižších stupňů. Následně namítl, že rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný je toho názoru, že soud prvního stupně řádně nesplnil pokyny odvolacího soudu, které byly obsažené v jeho usnesení ze dne 22. 6. 2022, jímž vrátil předmětnou věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V tomto směru poukazuje na skutečnost, že odvolací soud v případě svého zrušujícího usnesení ze dne 22. 6. 2022 vytkl soudu prvního stupně řadu nedostatků. Namítá, že přestože ovšem doplnění dokazování nepřineslo nic nového oproti předešlému stavu, tak rozhodnutí soudu prvního stupně zůstalo v podstatě shodné. Odvolací soud podle obviněného pochybil, když tento postup soudu prvního stupně akceptoval.
7. Podle obviněného soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v rozporu se zásadou presumpce neviny, když se dostatečně nevypořádaly s řadou okolností, mj. s výpovědí poškozeného a z ní vyplývajících závěrů, jakož i se znaleckým posudkem, potažmo vyjádřením znalkyně, z něhož vyplynulo, že příčinou poškození zdraví poškozeného mohlo být více mechanismů, nikoliv pouze úder do těla poškozeného ze strany jiné osoby. Akcentuje, že nikdo se nedotázal poškozeného na to, zda např. nenarazil svojí neopatrností na hranu nábytku, kdy i takto podle znalkyně bylo možno způsobit uvedené zranění. Obviněný je proto přesvědčen, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, kdy došlo k situaci, která měla za následek defekt sleziny poškozeného, a kdy došlo ke zmíněnému kontaktu mezi poškozeným a obviněným, a tudíž ani nebyla prokázána příčina újmy na zdraví poškozeného, natožpak to, že by příčinou této újmy na zdraví bylo právě jeho jednání vůči poškozenému.
8. Dovolatel je rovněž toho názoru, že soud prvního stupně bezdůvodně bagatelizoval výslechy svědků G., H. a H., resp. že jejich výpovědi nesprávně hodnotil. Odvolací soud se pak podle něj nedostatečně vypořádal s podstatou odvolací námitky, která se těchto výpovědí týkala. Uvedení svědci totiž vypověděli, že poškozený posluhoval několika jiným vězňům, což obnášelo mj. boxování s vězni, resp. jejich trénování a cvičení. Právě při těchto aktivitách mohlo podle obviněného dojít k situaci, která zapříčinila defekt sleziny poškozeného s pokračujícím krvácením. Obviněný proto ve vztahu k této námitce uzavírá, že možnou příčinou vzniku předmětného zranění poškozeného nemusel být jím způsobený úder.
9. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvádí, že jednání, jež je mu kladeno za vinu, bylo chybně kvalifikováno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Poukazuje na výpověď poškozeného, podle níž se s obviněným „z nudy pošťuchovali“, při čemž měl poškozeného udeřit jedním úderem ruky do oblasti břicha, což ani sám poškozený nepopisoval „jakkoliv dramaticky, ba naopak“. Podle obviněného tudíž nebylo prokázáno, že by úder z jeho strany byl takové intenzity, aby mohl způsobit defekt sleziny poškozeného. Tvrdí, že pokud by byl úder velké intenzity, tak by to poškozený určitě uvedl. V této souvislosti odkazuje také na výpovědi svědků G., H. a H., kteří se vyjadřovali v tom smyslu, že měl s poškozeným v podstatě kamarádský vztah. Obviněný proto konstatuje, že zjevně neexistuje ani žádný jeho motiv pro úmyslné napadení poškozeného. V postupu soudů nižších stupňů tudíž spatřuje nesprávné právní posouzení věci. Soud prvního stupně se ani nesnažil takový motiv uvést či zjistit.
10. V souvislosti s nesprávným právním posouzením věci obviněný rovněž uvádí, že aby bylo možno jeho jednání kvalifikovat jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, muselo by být ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku prokázáno, že jednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Je toho názoru, že soud prvního stupně v této věci až absurdně dovozuje, že jednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, byť z provedeného dokazování vyplývá opak, tj. to, že se s poškozeným pouze „z nudy kočkovali“. Odvolacímu soudu obviněný vytýká, že tento závěr soudu prvního stupně nekriticky přejal. Nad rámec uvedeného připomíná, že má pouze základní vzdělání, a proto má spíše omezené znalosti ohledně lidského těla a možných následků při jednom úderu rukou sevřenou v pěst, a že lidé obecně vzato mají za to, že jedním či dvěma údery rukou do oblasti trupu člověka není možné způsobit poranění mající charakter újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, natožpak těžké újmy ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný proto ve vztahu k této námitce uzavírá, že jeho úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví nebyl prokázán a že ani z provedeného dokazování nevyplývá, že by snad chtěl způsobit poškozenému jakékoliv zranění. Pokud došlo k defektu sleziny poškozeného, považuje to obviněný spíše za vliv náhody, nikoliv za zamýšlený efekt. Dodává, že pokud by chtěl poškozeného zranit, jednak by cílil na jiné oblasti těla (zejména na hlavu), jednak by nezůstal u jednoho úderu, ale naopak by po slovech poškozeného „co blbneš“ jemu uštědřil další údery či na něj jinak útočil, a to ve vyšší intenzitě.
11. Obviněný uzavírá, že se soudy nižších stupňů v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v rozporu se zásadou presumpce neviny dostatečně nevypořádaly s otázkami, kdy došlo k úderu rukou do těla poškozeného a jak dlouho před hospitalizací poškozeného to bylo; kdy došlo k situaci, která byla příčinou vzniku defektu sleziny poškozeného, a jak dlouho před hospitalizací poškozeného to bylo; zda je jednání obviněného v příčinné souvislosti s defektem sleziny poškozeného a pokud ano, tak jaká je forma zavinění, z čehož vyplývá otázka právního posouzení jeho jednání. Zároveň dovolatel v podrobnostech odkázal na text svého odvolání, kde byla problematika obsažena v jeho dovolání podrobněji rozvedena.
12. Obviněný současně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu, a to vzhledem k jím dovozované zjevné nesprávnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů a vzhledem k tomu, že v důsledku tvrzených pochybení soudů nižších stupňů má vykonat trest odnětí svobody v trvání 60 (šedesáti) měsíců.
13. Ze shora uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhuje, aby napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému projednání.
14. K dovolání obviněného se vyjádřil dne 8. 8. 2023, pod sp. zn. 1 NZO 584/2023, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně uvádí, že obviněný opakuje v podaném dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou shrnul i ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. S uvedenými námitkami se podle státního zástupce již vypořádaly oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích – soud prvního stupně v bodech 22 až 29 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 5 až 8 odůvodnění svého usnesení. Státní zástupce se s argumentací soudů nižších stupňů ztotožňuje a v podrobnostech na ni rovněž odkazuje.
15. Státní zástupce poté uvádí, že podstatou dovolání je nesouhlas obviněného s učiněným skutkovým zjištěním, že úderem pěstí způsobil poškozenému závažné poranění sleziny a že si při tomto úderu byl vědom možnosti takového následku. Státní zástupce připomíná, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedeného dokazování nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, popř. by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Taková vadná zjištění podle státního zástupce v posuzované věci dána nejsou. Naopak soud prvního stupně v bodech 27 a 28 odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč k takovým skutkovým zjištěním dospěl. Nadto konstatuje, že ani obviněný sám nekonkretizuje, v čem spatřuje obecně tvrzený zjevný rozpor a mezi jakým důkazem a jakým skutkovým zjištěním. Státní zástupce je proto toho názoru, že námitky obviněného směřují spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo . V tomto směru státní zástupce připomíná, že přezkum toho, zda byla tato procesní zásada dodržena v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští. K tomu odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo, pakliže nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá tuto mimořádnou přezkumnou povinnost. V této souvislosti odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, podle nějž je zmíněný přezkum namístě pouze tehdy, pokud se jedná o natolik extrémní porušení zásady in dubio pro reo , že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Státní zástupce proto shrnuje, že námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., když porušení této zásady založí dovolací důvod pouze tehdy, pokud nabyde závažnosti porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
16. Státní zástupce s ohledem na shora uvedené uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a navrhuje proto, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
17. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř. Lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Předně je třeba uvést, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
21. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Nadto je třeba uvést, že jelikož obviněný uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., když zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí se vztahují i k rozsudku u soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. To proto, neboť právě skrze něj se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně.
23. Z logiky věci se tedy Nejvyšší soud nejprve zabýval neexplicitně vyjádřeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. (druhá alternativa).
24. Obviněný pak své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Z textu dovolání obviněného lze dovodit, že jím míří na první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. První alternativa, tj. vada tzv. nesprávného právního posouzení skutku, je podle obviněného dána tím, že soudy nižších stupňů posoudily jeho jednání jakožto zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle něj nebyl prokázán jeho úmysl způsobit poškozenému újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, natožpak těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedený závěr je pak podle něj v rozporu s provedeným dokazováním, z něhož podle jeho názoru nevyplývá, že by byla v projednávané věci dána úmyslná forma zavinění.
27. Obviněný své dovolání dále výslovně opírá o dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
28. Z dovolací argumentace obviněného lze vysledovat, že svým dovoláním míří na první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť výslovně namítá tzv. zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna. Tzv. zjevný rozpor spatřuje mezi skutkovým zjištěním ohledně okamžiku, kdy mělo dojít k úderu ruky obviněného do těla poškozeného, resp. tím, jak dlouho před hospitalizací poškozeného došlo k uvedenému kontaktu, a provedeným dokazováním, přičemž však konkrétní důkaz, s nímž je toto skutkové zjištění ve zjevném rozporu, neoznačuje. Dále jej spatřuje rovněž mezi skutkovým zjištěním ohledně existence příčinné souvislosti mezi uvedeným fyzickým kontaktem a újmou na zdraví poškozeného a mezi provedeným dokazováním, přičemž však opět blíže nespecifikuje konkrétní důkaz, s nímž má být toto skutkové zjištění ve zjevném rozporu.
29. Při jisté míře benevolence by bylo možno dále mít za to, že svým dovoláním obviněný míří také na třetí alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudu prvního stupně vytýká, že řádně nesplnil pokyny odvolacího soudu obsažené v usnesení ze dne 22. 6. 2022. Odvolacímu soudu pak vytýká, že shledal řádným postup soudu prvního stupně, který ponechal i po novém projednání věci a doplněném dokazování odůvodnění svého rozsudku v podstatě shodné, byť doplněné dokazování nepřineslo nic nového oproti předešlému stavu. Obviněný však již neuvádí, který konkrétní důkaz měl podle něj soud prvního stupně provést v rámci nového projednání věci po kasaci původního rozsudku odvolacím soudem a který neprovedl.
30. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by blíže specifikoval, na kterou alternativu tohoto dovolacího důvodu míří, uvádí obviněný také to, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v rozporu se zásadou presumpce neviny, když se dostatečně nevypořádaly s řadou okolností, mj. s výpovědí poškozeného a z ní vyplývajících závěrů, jakož i se znaleckým posudkem, potažmo vyjádřením znalkyně, z něhož vyplynulo, že příčinou uvedeného poškození zdraví poškozeného mohlo být více mechanismů, nikoliv pouze úder do těla poškozeného ze strany jiné osoby.
31. Obviněný také ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., opět aniž by blíže specifikoval, na kterou alternativu tohoto dovolacího důvodu míří, namítá, že soud prvního stupně bezdůvodně bagatelizoval výslechy svědků G., H. a H., resp. že nesprávně hodnotil jejich výpovědi týkající se probíhajících boxerských výcviků spoluvězňů ze strany poškozeného, v jejichž rámci mohlo vzniknout poranění poškozeného, jež je obviněnému kladeno za vinu.
32. K charakteru takových obecně formulovaných výhrad obviněného předně považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že mu jako dovolacímu soudu nepřísluší jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet, případně nahrazovat dovolací argumentaci obviněného (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Současně je třeba připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti. Zde je třeba akcentovat, že ve smyslu §265d odst. 2 tr. ř. dovolání obviněného účinně podáno jen tehdy, jestliže tak učinil obhájce v zastoupení obviněného. Povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce má nejen význam pro obviněného tak, aby právní složitost spojená s podáním dovolání a rozhodováním o něm nebyla na újmu možnosti využití tohoto opravného prostředku i těm obviněným, jež nemají potřebné právní znalosti, ale zároveň má zaručit dostatečně kvalifikovaný podnět k tomu, aby se věcí zabýval Nejvyšší soud již v třetí instanci a byla zachována rovnost přístupu všech obviněných k Nejvyššímu soudu bez ohledu na úroveň jejich právních znalostí.
33. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
34. Před vlastním posouzením důvodnosti podaných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné zdůraznit, že pokud dovolatel v rámci podaného dovolání výslovně odkázal na text svého odvolání, kde měla být problematika obsažena v jeho dovolání podrobněji rozvedena, je tento odkaz zcela bezpředmětný a nemůže vést k přezkumu těchto námitek uvedených v podaném odvolání v dovolacím řízení. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, že musí být uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Proto dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012)
35. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami obviněného směřujícími do naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo naznačeno, obviněný dovozuje ve věci existenci tzv. zjevného rozporu, tedy uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jeho první alternativě. Nejvyšší soud ovšem vzhledem ke konkrétní dovolací argumentaci (blíže viz bod 28 tohoto rozhodnutí) musí ve vztahu k této námitce konstatovat, že vada tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy byla dovolatelem deklarována pouze formálně, neboť z textu dovolání není možno dovodit, mezi kterým konkrétním provedeným důkazem a kterým skutkovým zjištěním spatřuje onen zjevný rozpor. Dovolací argumentace obviněného je proto v této části zjevně nepřípustná, neboť nebyla s to naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
36. Bez ohledu na tento závěr Nejvyšší soud k tvrzenému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními zejména stran okolností způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému, považuje za vhodné zdůraznit, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
37. Z pohledu shora prezentovaných závěrů musí Nejvyšší soud konstatovat, že taková požadovaná logická návaznost byla v posuzované věci dána, neboť jak vyplývá z bodů 22 a zejména 28 rozsudku soudu prvního stupně, obviněný je z uvedeného protiprávního jednání usvědčován výpovědí poškozeného V., jenž byl z logiky věci přímým a očitým svědkem shora vymezeného incidentu, záznamem o zjištění fyzického násilí, lékařskými zprávami, vyjádřením znalkyně MUDr. Vítkové, která uvedla, že to, co poškozený V. popsal a znázornil při hlavním líčení, odpovídá způsobenému zranění poškozeného, výpovědí svědka M.. Stejnými důkazy byla rovněž prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a způsobeným zraněním poškozeného, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že mezi úderem ze strany obviněného a následnou hospitalizací poškozeného neměl poškozený žádný jiný fyzický konflikt s další osobou a že poškozený v rozhodnou dobu ani nikde neupadl (srov. bod 28 rozsudku soudu prvního stupně). Případné nesrovnalosti v údajích, kdy a jak mělo k posuzovanému zranění dojít, zejména, zda se jednalo o jeden, nebo dva údery, uvedené ve výpovědích poškozeného i svědka M., jsou vysvětlitelné delším časovým odstupem jejich výpovědí od nastalého incidentu (srov. bod 22 rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak nelze dovozovat existenci extrémního rozporu z toho, že poškozený se snažil určitým způsobem průběh konfliktu zlehčovat a bagatelizovat, když je nutno vzít v úvahu, že ke konfliktu došlo ve věznici, a jak vyplývá z výpovědi svědka M., poškozený měl z obviněného obavy, v podstatě mu sloužil. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v předmětné věci není pochyb o tom, že poškozený byl napaden dne 8. 3. 2021, přičemž zdravotní indispozice poškozeného byla prokazatelně zjištěna již dne 9. 3. 2021 ve 13:00 hod., když zdravotní problémy měl poškozený již v noci (viz úřední záznam na č. l. 1 spisu). I tento objektivní údaj odpovídá závěrům znalkyně, že ke zranění poškozeného muselo dojít 12 až 24 hodin před hospitalizaci poškozeného. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se pak ztotožnil i odvolací soud, který zároveň dostatečným způsobem reagoval na odvolání obviněného, ve kterém uplatnil v podstatě stejné námitky jako v podaném dovolání (viz body 5 až 7 rozhodnutí soudu druhého stupně).
38. Co se týče vady tzv. opomenutých důkazů, tj. dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě , obviněný sice soudu prvního stupně vytýká, že řádně nesplnil pokyny odvolacího soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 22. 6. 2022, avšak, jak již bylo konstatováno, již blíže nerozvádí, který konkrétní důkaz měl podle něj soud prvního stupně provést v rámci nového projednání věci po kasaci původního rozsudku odvolacím soudem a který neprovedl.
39. Bez ohledu na shora uvedené, lze k problematice tzv. opomenutých důkazů obecně uvést, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět, když je ovšem povinností soudu svůj postup řádně odůvodnit. Nutno dodat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a že tyto musí být také řádně označeny.
40. Jelikož obviněný neoznačil konkrétní důkaz, který považuje za opomenutý, bylo by možno v jeho námitkách spatřovat pouze formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. Takový ryze formální odkaz na dovolací důvod, by však nebyl způsobilý naplnit uvedený dovolací důvod a založit přezkumnou povinnost v dovolacím řízení. Nejvyššímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že argumentace obviněného v této části rovněž neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v žádné z jeho alternativ ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b tr. ř., a tudíž je zjevně nepřípustná.
41. Za relevantně uplatněnou námitku nelze považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo, které uvádí v souvislosti s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto námitky, blíže specifikované v bodech 8 a 11 tohoto usnesení Nejvyššího soudu, tj. že soud bezdůvodně bagatelizoval výpovědi svědků G., H. a H., resp. že jejich výpovědi nesprávně hodnotil, a že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. , totiž směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem “. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
42. Výše uvedené výhrady obviněného tudíž nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany soudů, a především pak do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se tak obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první (a třetí) alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje tyto námitky toliko formálně, bez obsahově odpovídající argumentace.
43. Nejvyšší soud ve vztahu k uvedené námitce stran porušení zásady in dubio pro reo ještě připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného i věrohodností jednotlivých svědků (srov. body 22 až 29 rozsudku soudu prvního stupně a body 6 až 8 usnesení odvolacího soudu, k věrohodnosti pak zejména bod 24 rozsudku soudu prvního stupně).
44. K námitce nesprávného právního posouzení skutku, tj. dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný spatřuje podle něj v mylné kvalifikaci jeho jednání jakožto zločinu těžkého ublížení na zdraví ve smyslu §145 odst. 1 tr. zákoníku, konstatuje Nejvyšší soud, že se jedná o námitku přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou. Obviněný sice nepřináší žádný konkrétně formulovaný návrh, jak mělo být jeho jednání správně právně kvalifikováno (např. že by se eventuálně mohl dopustit trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku), nýbrž pouze v rámci podaného dovolání zpochybňuje formu zavinění (subjektivní stránka). Zde je třeba uvést, že pro přípustně vznesenou námitku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. postačuje, aby označil, v čem konkrétně nesprávné právní posouzení spatřuje, což fakticky dovolatel učinil, když zpochybňuje svůj úmysl poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví.
45. Nejvyšší soud přes jistou stručnost a strohost předmětné námitky považuje za vhodné nejprve předestřít obecná východiska týkající se zavinění. Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář., 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, 316 s) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
46. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
47. Přes jistou stručnost předmětné argumentace je nutno ve vztahu k této námitce uvést, že se s otázkou subjektivní stránky spáchaného činu vypořádal již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, kde v bodě 27 uvádí, že si byl vědom toho, že ke zranění poškozeného došlo pouhým jedním úderem obviněného, avšak že se muselo jednat s ohledem na způsobené zranění o úder velké razance, nadto o úder pěstí směřovaný do oblasti břišní pod žebra. Konstatuje, že i obviněný, který namítá, že má pouze základní vzdělání, a tudíž má i omezené znalosti ohledně lidského těla, si musel být vědom fundamentální znalosti, že se v této oblasti nacházejí životně důležité orgány. Nadto poukázal na skutečnost, že obviněný vážil v době incidentu 116,6 kg a měl značně vyvinuté svalstvo v horní části těla, zatímco poškozený v té době vážil pouhých 72 kg, tj. přibližně polovinu toho, co obviněný, kdy i z pořízené fotodokumentace je zřejmé, že byl spíše rachitické postavy. Obviněný tudíž musel vědět, že svým jednáním popsaným ve skutkové větě, tj. úderem do oblasti břišní, může poškozenému poranit některý z důležitých orgánů, tj. způsobit mu poranění charakteru těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, a pro případ, že se tak s ohledem na způsob, intenzitu a směřování úderu stane, s tím byl alespoň srozuměn ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (nepřímý úmysl). S uvedeným názorem soudu prvního stupně se pak ztotožnil i odvolací soud, jak je patrno z bodu 6 odůvodnění jeho usnesení. Nejvyšší soud se s uvedenou argumentací soudů nižších stupňů ztotožňuje a ve vztahu k této námitce proto uzavírá, že je argumentace obviněného v tomto rozsahu nedůvodná. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soudy nižších stupňů se pro tuto právní kvalifikaci jednání obviněného rozhodly nikoliv izolovaně, nýbrž na podkladě komplexního řetězce jednotlivých, vzájemně logicky provázaných důkazů a skutkových zjištění, učiněných na jejich podkladě.
48. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení obviněný neexplicitně namítá prostřednictvím argumentace týkající se tvrzeného porušení zásady in dubio pro reo , není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
49. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto případě zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu explicitně neoznačeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
K návrhu na odklad výkonu napadených rozhodnutí
50. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně navrhl, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila výkon usnesení odvolacího soudu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
51. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného byla zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 12. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu