ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.559.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 559/2023-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2023 o dovolání obviněného L. T. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 50 To 367/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 47/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 1 T 47/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný L. T. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 19. března 2021 kolem 7.05 hod. v XY, v ulici XY poblíž domu čp. XY, nejprve slovně a poté i fyzicky napadl poškozenou K. K., narozenou XY, trvale bytem XY čp. XY, XY, t. č. XY, XY čp. XY, a to tak, že na ni nejprve křičel "že už ho sere" a "ať na něj nečumí" a poté, co raději přešla na druhý chodník, ji zezadu doběh, povalil ji na chodník a několikrát ji udeřil rukou sevřenou v pěst do krku a hlavy, přičemž jí způsobil podvrtnutí krční páteře s podezřením na lehký otřes mozku, a když se jí podařilo zvednout, a snažila se z místa utéct, za ní ulicí XY běžel a křičel "Ty kundo, až tě chytím, tak tě zabiju", čímž u ní vzbudil důvodnou obavu o její život a zdraví, přičemž následkem toho se u poškozené projevila přechodná duševní porucha -porucha přizpůsobení, spočívající ve středně těžkém narušení psychického fungování, kdy u ní nejzávažnější psychické potíže s omezením v obvyklém způsobu života trvaly přibližně jeden a půl měsíce .
2. Za uvedené přečiny uložil nalézací soud dovolateli podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 (dvacetičtyř) měsíců. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za použití §99 odst. 3, 4 tr. zákoníku dále obviněnému uložil ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené K. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. XY, XY, na náhradě škody částku ve výši 12 728,66 Kč z titulu ušlého výdělku. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla dále poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, IČ: 41197518, sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 1 T 47/2022, podal obviněný odvolání směřované do výroku o vině a trestu a výroku o ochranném léčení. Odvolání podala i státní zástupkyně Okresního zastupitelství v Klatovech v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a náhradě škody. Dále odvolání podala ve prospěch obviněného S. T., sestra obviněného, jenž směřovala do výroku o vině. Poškozená K. K. podala odvolání do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem dne 1. 2. 2023, sp. zn. 50 To 367/2022, tak, že z podnětu podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 10. 2022, č. j. 1 T 47/2022-288, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 19. března 2021 kolem 7.05 hod. v XY, v ulici XY poblíž domu čp. XY, nejprve slovně a poté i fyzicky napadl poškozenou K. K., narozenou XY, trvale bytem XY, XY, t. č. XY, XY, a to tak, že na ni nejprve křičel "že už ho sere" a "ať na něj nečumí" a poté, co raději přešla na druhý chodník, ji zezadu doběhl, povalil ji na chodník a několikrát ji udeřil rukou sevřenou v pěst do krku a hlavy, a když se jí podařilo zvednout, a snažila se z místa utéct, za ní ulicí XY běžel a křičel "Ty kundo, až tě chytím, tak tě zabiju", čímž u ní vzbudil důvodnou obavu o její život a zdraví, přičemž následkem toho se u poškozené projevila přechodná duševní porucha – porucha přizpůsobení, spočívající ve středně těžkém narušení psychického fungování, kdy u ní nejzávažnější psychické potíže s omezením v obvyklém způsobu života trvaly nejméně jeden měsíc .
5. Za uvedené přečiny uložil odvolací soud dovolateli podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 (dvacetičtyř) měsíců. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel zneužívání návykových látek. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku obviněnému rovněž uložil ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou.
6. Podle §228 odst. 1 tr. ř. odvolací soud obviněnému uložil dále povinnost uhradit poškozené K. K. na náhradě škody částku ve výší 12 728,66 Kč z titulu ušlého výdělku. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, IČ: 41197518, se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 50 To 367/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), g), h), k) tr. ř. Dovolací důvody spatřuje ve skutečnostech, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy; rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení; bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
8. Stran nesprávného obsazení soudu dovolatel uvádí, že odvolací soud rozhodoval v nesprávném obsazení, a to v rozporu s rozvrhem práce Krajského soudu v Plzni pro rok 2022 a 2023 a v rozporu s tím, co je uvedeno v napadeném rozsudku, kde je uvedeno, že rozhodoval senát ve složení Mgr. František Pokorný (předseda senátu), Mgr. Zdeňka Šebková (soudkyně) a JUDr. Milan Suk (soudce). Dle databáze infosoud měl být doručen spis odvolacímu soudu dne 8. 12. 2022. K tomuto dni byl platný rozvrh práce Krajského soudu v Plzni sp. zn. Spr 2550/2021, ve znění dodatku č. 14, sp. zn. Spr 2687/2022, s účinností od 1. 12. 2022. Z rozvrhu práce vyplývá, že předsedou senátu je podle nápadu buď Mgr. František Pokorný, nebo Mgr. Simona Kuboušková. Jako další soudci v senátu rozhodují JUDr. Milan Suk a Mgr. Zdeňka Šebková. Dovolatel připouští, že sice nemá protokol o veřejném zasedání ze dne 1. 2. 2023, nicméně má vyfocené informace o veřejném zasedání, které viselo ve vitríně vedle jednací místnosti. Z vyrozumění vyplývá, že odvolací soud rozhodoval ve složení Mgr. František Pokorný, Mgr. Zdeňka Šebková a Mgr. Simona Kuboušková. Zdůrazňuje, že v jednací síni byl přítomen předseda senátu Mgr. Pokorný a 2 soudkyně (ženy). Ovšem v rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, že rozhodoval senát ve složení předseda senátu Mgr. František Pokorný a soudci Mgr. Zdeňka Šebková a JUDr. Milan Suk, což však objektivně není pravda, neboť JUDr. Milan Suk na veřejném zasedání přítomen nebyl. K tomu dovolatel uvádí, že to samo o sobě je odporující rozvrhu práce, pokud ve věci rozhodují dva předsedové senátu, kdy podle §31 odst. 2 písm. b) zákona o soudech a soudcích, platí, že se senát skládá s jednoho předsedy senátu a dvou soudců, a dále že JUDr. Milan Suk ve věci v každém případě nerozhodoval, ve věci rozhodovala Mgr. Simona Kuboušková. Dovolatel pro případ, že by dovolací soud s naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nesouhlasil, z procesní opatrnosti uvádí, že se v každém případě jedná o porušení jeho práva na zákonného soudce, které je garantováno i na ústavní úrovni čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina“) a poukazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04.
9. Ve vztahu k hrubému rozporu odsouzení s principy in dubio pro reo a presumpce neviny obviněný uvádí, že citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, je třeba interpretovat i v souladu s principem presumpce neviny, který je na ústavní úrovni zaručen v čl. 40 odst. 2 Listiny. Integrální součástí principu presumpce neviny je zásada in dubio pro reo (dále nález ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, nález ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08). Dovolatel má za to, že dovolací soud by měl i v rámci dovolání zohlednit i odsouzení v rozporu s principem presumpce neviny a in dubio pro reo .
10. Obviněný konstatuje, že byl odsouzen na základě jediného přímého důkazu, a to tvrzení paní K. K. (dále jen „poškozené“). Žádný jiný důkaz jeho vinu neprokazoval, a to ani provedené znalecké zkoumání. Tvrdí, že zejména znalecké zkoumání v oboru zdravotnictví, znalce MUDr. Pittera, verzi poškozené a obžaloby do značné míry vyvrátilo. Namítá, že verzi poškozené nepotvrdil ani svědek B., což měl být ve věci klíčový svědek. Z hlediska odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že není třeba v rozsudku uvést, z jakých listinných důkazů soud prvního stupně vycházel a co z nich vyvodil. Připomíná i neprovedené důkazy, jejichž provedení navrhoval v řízení před soudem prvního stupně a na jejich neprovedení poukazoval i v dovolání. Tyto důkazy měly prokázat, že chování poškozené neodpovídá osobě, která trpěla v daném období přechodnou duševní poruchou – poruchou přizpůsobení (chování poškozené na sociálních sítích, sdílení poměrně veselých a pozitivních příspěvků). S ohledem na to, že jediný přímý důkaz o jeho údajné vině představuje tvrzení poškozené, považoval přezkum důvěryhodnosti poškozené a její chování v rozhodném období za klíčový.
11. Namítá, že není zřejmé, na základě čeho převážila verze události tvrzené poškozenou. Poukazuje na svojí osobnostní stránku (čistý trestní a přestupkový rejstřík, nikdy se nepral, v minulosti neměl žádný výraznější konflikt, má respekt k ženám). Dovolatel se domnívá, že kdyby na něm nelpělo stigma, kterým společnost nahlíží na osoby se schizofrenií, trestní řízení by se k soudu vůbec nedostalo. Následně poukázal na osobnost poškozené (poměrně zvláštní historii psychických následků – psychické problémy po pokousání psem). Současně akcentuje, že znalec MUDr. Pitter se vyjádřil tak, že je s podivem, že fyzická zranění tvrzená ze strany poškozené nezanechala stopy, takže se žádný konflikt nestal nebo se nestal s takovou intenzitou. Dokonce výslovně připustil, že se může jednat o „výklad poškozené“. Obviněný poté poukazuje na reflektování tohoto tvrzení odvolacím soudem, který ze skutkové věty vypustil část ohledně údajného způsobení fyzických poranění poškozené. Na základě provedeného znaleckého zkoumání bylo však možno připustit, že se žádný fyzický kontakt vůbec nestal, což ovšem nebylo ze strany soudů reflektováno. Zdůrazňuje, že právě z údajného útoku na poškozenou je vyvozeno údajné ublížení na zdraví, výtržnictví a stěží si lze představit, že by bez nějaké předchozí potyčky měl někdo jinému vyhrožovat újmou předpokládanou v §353 tr. zákoníku. Obviněný tak má za to, že v průběhu trestního řízení zde proti sobě stály dvě verze údajného skutku, kdy jeho verze neobsahuje žádné protiprávní jednání, které vyplývá pouze z tvrzení poškozené. Tvrdí, že pokud by byly provedeny důkazy, které navrhl, mohla být jeho verze ještě posílena možnou nedůvěryhodností poškozené.
12. Pokud jde o vyhrožování smrtí poškozené, tak podle dovolatele toto opětovně vyplývá pouze z tvrzení poškozené. Za klíčové v tomto ohledu považuje dovolatel i sdělení svědka B., z jehož výpovědi vyplývá, že svědek si údajné vyhrožování smrtí vůbec nepamatuje, kdy první část odpovědi je odpovědí na návodnou otázku soudu. Dovolatel má za to, že kdyby poškozené skutečně vyhrožoval smrtí a svědek by to slyšel, něco takového by si svědek jistě pamatoval, přičemž údajné výhrůžky smrtí nebyly potvrzeny ani jinými důkazy, a výpovědi poškozené se rozcházejí. I v tomto případě odsouzení odporující principu in dubio pro reo.
13. Dovolatel poté poukazuje na další rozpory, a to že poškozená líčí celou situaci tak, že jí pronásledoval, běžel za ní, což neodpovídá výpovědi svědka B. Poukazuje na to, že byl vrcholovým sportovcem, dodnes aktivně a pravidelně jezdí na kole, když poškozená se nejeví jako sportovně založený typ, a proto pokud by skutečně chtěl poškozenou doběhnout, tak by tak bez problémů učinil. Za zvláštní považuje i rozdílné líčení jeho osoby, jako smyslu zbaveného agresivního člověka, a svědek B. neuvedl, že by se choval agresivně, nestandardně, že by se snažil vyvolat nějaký konflikt nebo v nějakém údajném konfliktu pokračovat.
14. Dále namítá, že od počátku byl narušován vystupováním poškozené v médiích princip neviny, kdy poškozená jednostranně a potenciálně i protiprávně s ohledem na §8a–8d tr. ř. sdělovala informace o jeho osobě. Považuje rovněž za nestandartní, že s přihlédnutím na obsah údajného skutku a jeho právní kvalifikaci byly případu věnovány minimálně 3 novinové články, přičemž on se tvrzením poškozené nemohl nijak bránit, kdy články navíc používají výrazy typu surové či brutální napadení a bití. O tendenčnosti médií vypovídá i skutečnost, že autor novinových článků čekal na zahájení hlavního líčení, což považuje za vytváření účelového nátlaku na jeho osobu a na výsledek trestního řízení (prostřednictvím vydání článku před doručením usnesení o zahájení trestního stíhání, takže je pravděpodobné, že na straně policejního orgánu došlo k úniku informací). Prostřednictvím médií tak dle jeho názoru mělo dojít k vytvoření strachu z jeho osoby a mělo dojít k vytvoření „jasné“ situace jako podkladu pro rozhodnutí v trestním řízení.
15. Dále ve vztahu k nenaplnění znaků zvolených skutkových podstat obviněný uvádí, že vznik přechodné duševní poruchy – poruchy přizpůsobení – u poškozené objektivně nemohl nikdo předpokládat, navíc když v minulosti údajně měly v důsledku určitého incidentu vzniknout poškozené psychického potíže. Dovolatel tak má za to, že pokud u poškozené skutečně nějaká duševní porucha vznikla, tak z hlediska příčinné souvislosti není možné oddělit, jaká část byla determinována jinou událostí. Bylo na místě rovněž zkoumat, zda údajná porucha přizpůsobení nebyla zapříčiněna v roce 2020 (napadení psem), případně do jaké míry tímto mohla být údajná duševní porucha determinována či posílena. Zdůrazňuje, že se jedná o úmyslný trestný čin, kdy se vyžaduje úmyslné zavinění a všechny znaky dané skutkové podstaty musí být pokryty přímým či nepřímým úmyslem. Současně opětovně zdůrazňuje, že poškozenou fyzicky nenapadl ani jí nevyhrožoval zabitím. V tomto směru akcentuje, že odvolací soud dospěl k závěru, že jednal v úmyslu nepřímém. Namítá, že ovšem vznik duševní poruchy - poruchy přizpůsobení nemohl nikdo předpokládat.
16. Obviněný předestírá, že lidská psychika je mnohem jedinečnější nežli fyzická schránka, závisí na individuálních předpokladech a do určité míry i na náhodě, zda se v důsledku nějaké fyzické potyčky objeví duševní porucha (viz odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1360/2016, v němž Nejvyšší soud dovodil, že pokud pachatel poškozenou osobu znal a věděl o jejích psychických problémech, může se za takových okolností dopustil ublížení na zdraví tím, že zhoršil existující psychické potíže poškozené). Dovolatel zdůrazňuje, že nic takového v daném případě vědět nemohl, neboť poškozenou viděl předmětného dne poprvé v životě. V tomto ohledu považuje dovolatel za irelevantní, zda v minulosti studoval na právnické fakultě, kdy nezpochybňuje princip ignorantia legis non excusat , ale samotnou možnost, zda by mohl vůbec přepokládat a mít v úmyslu způsobit uvedenou duševní poruchu.
17. Ohledně údajného nebezpečného vyhrožování pak konstatuje, že nebyl dokázán základní předpoklad naplnění této skutkové podstaty, a to „vyhrožování usmrcením takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu“. Namítá, že uvedené vyhrožování vyplývá pouze z tvrzení poškozené, svědek B. si takové vyhrožování nepamatuje, proto odsouzení za tento trestný čin považuje za silně odporující principu in dubio pro reo.
18. Stran přečinu výtržnictví uvádí, že v daném případě se jedná o „akcesorický“ trestný čin a opět, že došlo k porušení in dubio pro reo . Domnívá se, že pokud odpadne část skutku a jeho právní kvalifikace – ublížení na zdraví a nebezpečné vyhrožování, „automaticky“ tím vypadne i část skutku kvalifikovaná jako údajné výtržnictví – vyplývá přímo z výrokové části. Současně nepovažuje jedno lehké strčení – navíc po krátké předchozí vzájemné slovní potyčce – za způsobilé naplnit znaky trestného činu výtržnictví §358 tr. zákoníku. Takový výklad by byl v rozporu s povahou trestního práva jako prostředku ultima ratio i s příslušnou judikaturou, přičemž poukazuje na komentářovou literaturu i judikaturu, že ne každé napadení jiného, ke kterému dojde na veřejnosti nebo veřejně přístupném místě, naplňuje znaky skutkové podstaty výtržnictví podle §358 tr. zákoníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002).
19. Poté dovolatel namítá neprovedené důkazy za velmi specifické situace (tzv. tvrzení proti tvrzení). V rámci fair procesu by očekával, že pokud budou oba soudy své rozsudky téměř výlučně zakládat na tvrzeních poškozené, bude mít v trestním řízení k dispozici paletu práv, zejména pak právo na obhajobu. Neprovedením navržených důkazů byl na svém právu zkrácen, neboť v případě jejich provedení by muselo dojít k jeho zproštění obžaloby (vyžádání komunikace a příspěvků z účtů paní K. K. od Facebook a Instagram; provedení videozáznamu z instagramového účtu paní K. K.; provedení rekonstrukce nebo vyšetřovacího pokusu; výslech otce dovolatele).
20. Zdůrazňuje, že z veřejných příspěvků poškozené na sociálních sítích podle jeho názoru vyplývá, že v rozhodném období na svých profilech sdílela poměrně veselé a pozitivní příspěvky, které neodpovídají tvrzené přechodné duševní poruše, když měla po dobu cca 1 měsíce údajně defacto vyloučena z normálního života, nechodit ven a měla žít ve strachu. Provedení rekonstrukce nebo vyšetřovacího pokusu navrhoval k objektivizaci toho, co uvedli jednotliví svědci, on sám a poškozená, kdy v tomto ohledu existují významné rozpory. Dovolatel současně nesouhlasí s tím, že lze provedení rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu nahradit tím, že si byl osobně místo obhlédnout ve svém volném čase soudce soudu prvního stupně. Výslech svého otce navrhl k prokázání jeho osobních poměrů, kdy výslech osob blízkých je tradiční součástí dokazování k osobním poměrům obviněného. Jeho otec s ním žije a je osobou, která ho zná nejlépe. Obviněný napadá rovněž odkaz soudu prvního stupně na listinné důkazy, které však nijak tento soud nespecifikoval. Připouští, že souhrn provedených listinných důkazů je uveden pod bodem 12, ale z rozsudku není zřejmé, co z nich vyplývá, přičemž odvolací soud tento postup soudu prvního stupně aproboval. Tuto skutečnost považuje dovolatel s ohledem na několikrát zmiňovanou důkazní nouzi obžaloby za poměrně překvapivou. Podle názoru dovolatele činí tento přístup ve spojení s jediným přímým důkazem svědčícím v jeho neprospěch napadené rozsudky a jeho odsouzení za nepřezkoumatelné.
21. Dovolatel se vyjádřil i ke znalkyni MUDr. et Mgr. Eva Navrátilové, stran jeho údajné agresivity a nalezených stop drogy v jeho těle. Má za to, že v daném případě se jedná o zjištění přítomnosti stopových prvků drogy v těle, nikoliv o konstatování, že byl pod vlivem drog. Svůj postoj vyjádřil i k výslechu V. T., kdy její závěry ohledně důvěryhodnosti poškozené považuje za vnitřně rozporné s některými dalšími skutečnostmi uvedenými v napadeném rozsudku, které v podaném dovolání dále specifikuje. Dovolatel dále rozebírá i závěry MUDr. Hrona, který uvedl, že údajná porucha přizpůsobení je v příčinné souvislosti s projednávanou událostí a že prý nezjistil jiné příčiny, které by vedly k psychickému handicapu poškozené. Není přitom zřejmé, jak se MUDr. Hron zabýval i napadením poškozené psem v roce 2020. Poukazuje na rozsudek soudu prvního stupně, z něhož vyplývá, že tyto následky poškozená před MUDr. Hronem zmínila, což ji má přidávat na důvěryhodnosti a že tělesné zranění poškozen (distorze krční páteře) mělo být objektivizováno v lékařských zprávách. Toto tvrzení však odporuje závěrům MUDr. Luďka Pittera, který uvedl, že jakékoliv zranění na těle poškozené nelze objektivně prokázat, ze soudně-lékařského hlediska nenašel nic, co by prokazoval útok obviněného na paní poškozenou a že se tento útok vůbec nestal, nebo neměl dostatečnou intenzitu.
22. K uloženému ochrannému léčení a povinnosti zdržení se užívání návykových látek dovolatel uvádí, že napadené rozsudky považuje v podstatě za vnitřně rozporné a nespravedlivé i z hlediska současného uložení poměrně přísného trestu a ochranného léčení. Předně opakovaně zdůrazňuje, že se shora uvedených trestných činů nedopustil. Přitom právě spáchání trestného činu je nepochybně základním předpokladem pro to, aby bylo možné vůbec o ochranném léčení uvažovat. Poukazuje na to, že je mimo nesprávné odsouzení v nadepsaném trestním řízení bezúhonný člověk a prvopachatel. Z napadených rozsudků vyplývá, že se údajné trestné činnosti měl dopustit pod vlivem svého psychického onemocnění, což však obecné soudy vůbec nezohlednily při ukládání trestu, resp. z obecného pohledu mu soudy uložily přísnější trest, než který by ukládaly zdravému pachateli. Podle jeho názoru je uložený trest i nepřiměřeně přísný, kdy by měl být pachatel zejména léčen, přece jen se jedná o odsouzeného nemocného, s invalidním důchodem a diagnostikovanou maniodepresivní schizofrenií. Za takové situace by měl v úvahu připadat alternativní trest, případně pouze ochranného léčení samostatně. Pokud by se dopustil toho, co je mu kladeno za vinu, a to pod vlivem psychického onemocnění, trest odnětí svobody by neměl smysl a neplnil by žádný účel trestu tak, jak jej vymezuje trestněprávní teorie. Dovolatel doplňuje, že dobrovolně od 10. 5. 2023 nastoupil ústavní léčení, spolupracuje se svou psychiatričkou MUDr. Radkou Krejčiříkovou a na své onemocnění má potřebný náhled a sebereflexi.
23. K výroku o náhradě škody uvádí, že poškozenou nenapadl, a i znaleckým zkoumáním bylo dokázáno, že jí nezpůsobil žádná zranění. Ohledně údajné poruchy přizpůsobení pak obviněný opakovaně uvádí, že i kdyby nějak poškozenou fyzicky napadl – což neudělal a odmítá to – vznik této poruchy by nikdo nemohl objektivně předpokládat, poškozená by ke vzniku takové poruchy navíc mohla mít predispozice dané zvýšenou senzitivitou a předchozím napadením psem v roce 2020. Způsobení uvedené poruchy nemůže být objektivně i s ohledem na konkrétní okolnosti případu kryto zaviněním.
24. V závěru dovolání obviněný pak navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2023, č. j. 50 To 367/2022-338, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 12. 10. 2022, č. j. 1 T 47/2022-288, a aby dle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Klatovech k novému rozhodnutí.
25. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 1 NZO 329/2023, nejprve shrnul uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci obviněného. Poté akcentoval, že s opakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním, proti rozsahu dokazování a proti přísnosti uloženého trestu se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (body 14–18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, body 24–31 a 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S argumentací soudů se ztotožnil a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal.
26. Státní zástupce se dále vyjádřil k nové námitce obviněného proti obsazení senátu odvolacího soudu, která v zásadě odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. K této námitce konstatuje, že předmětný rozvrh práce Krajského soudu v Plzni je poněkud komplikovaný. Přesto však obsahuje dostatečně zřejmý návod, který senát měl rozhodovat o věci dovolatele. Tato věc byla zapsána pod spisovou značkou 50 To 367/2022, což je spisová značka lichá. Pak měl být senát sestaven způsobem popsaným v bodu 5 na str. 15 dovolatelem předloženého rozvrhu práce: „Věci přidělené k vyřízení Mgr. Františku Pokornému jsou vyřizovány v senátu ve složení Mgr. František Pokorný, Mgr. Simona Kuboušková, JUDr. Milan Suk u sudých spisových značek a Mgr. Zdeňka Šebková u lichých spisových značek.“. Podle zmíněné vývěsky na dveřích měly být v senátu odvolacího soudu skutečně dvě ženy, což odpovídá i pozorování dovolatele v průběhu veřejného zasedání. K nesrovnalosti v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu by podle jeho názoru bylo možno opatřit vyjádření předsedy senátu Mgr. Pokorného nebo předsedy Krajského soudu v Plzni. Vše zatím podle názoru státního zástupce nasvědčuje tomu, že nesprávné uvedení jiného člena senátu v písemném vyhotovení rozsudku je spíše jen písařskou chybou neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů. Dále uvádí, z hlediska dovolání je podstatné, že dovolatelem popsané složení senátu odpovídalo rozvrhu práce a k naplnění tvrzeného dovolacího důvodu tedy nedošlo, a proto v této části považuje dovolání za zjevně neopodstatněné.
27. K dalším částem podaného dovolání se státní zástupce vyjádřil takto. Z hlediska věcného konstatuje, že sporným zůstalo pouze vědomí dovolatele o možném následku jeho jednání na duševním zdraví mladé ženy. To, že po hádce do jmenované strčil a že ji pak následoval až ke svědkovi B. dovolatel v podstatě doznal. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy – viz §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Taková vadná zjištění však ve věci podle jeho názoru nejsou. Soudy řádně odůvodnily, proč a do jaké míry ohledně útoku uvěřily poškozené i proč nevyhověly důkazním návrhům obhajoby.
28. Stran porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce uvádí, že obviněný se ani nepokusil označit nějaký konkrétní zjevný nesoulad mezi nějakým konkrétním důkazem a konkrétní skutkovou okolností významnou pro rozhodnutí. Konstatuje, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Státní zástupce poukazuje i na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což je patrno např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021 ze dne 12. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1368/2021. Současně státní zástupce odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, zejména bod 11 tohoto rozhodnutí, které vykládá význam nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, přičemž z tohoto rozhodnutí cituje. Dále odkazuje i na usnesení Ústavního soud ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 581/22. Ze všech citovaných judikátů Ústavního soudu i Nejvyššího soudu činí společný závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a jen v takovém extrémním případě by se porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování.
29. Dovolání odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle názoru státního zástupce pouze v části, v níž namítá důkazy opomenuté. Zde pro stručnost odkazuje na bod 14 odůvodnění rozsudku soudu nalézacího a bod 20 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího, v nichž se soudy s důkazními návrhy obviněného vypořádaly věcně adekvátním způsobem. V této části proto považuje dovolání rovněž za zjevně neopodstatněné. Pokud pak dovolatel vázal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na alternativní skutková zjištění, pak jeho námitky nemohly tomuto dovolacímu důvodu odpovídat.
30. K části VII. dovolání státní zástupce uvádí, že se patrně uplatněná dovolací argumentace měla vztahovat k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Státní zástupce zde ovšem připomněl, že tento dovolací důvod spočívá v tom, že je rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž jsou splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Obsah dovolatelovi argumentace však tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. Dovolatel neuvádí, že mu ochranné léčení být uloženo nemělo. Naopak uvádí, že mu uloženo být mělo. Ale že mu k němu neměl být ukládán trest odnětí svobody, který označuje dovolatel za „poměrně přísný“. Dovolatel zde tedy fakticky brojí proti přiměřenosti uloženého trestu, a nikoliv proti nezákonnosti ochranného opatření. K přiměřenosti trestu poté státní zástupce připomíná rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018. Dále státní zástupce poukazuje na to, že Ústavní soud potvrdil shora uvedenou zásadu i ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 492/17, který byl publikován pod č. 75/2018 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu s právní větou, která pod bodem III. zní: „Uplatnění diskrece při ukládání trestu, děje-li se v zákonných mezích, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení. Nepřiměřenost trestu tak zásadně nemůže naplňovat dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ten by námitkami brojícími proti trestu mohl být naplněn jen tehdy, bylo-li by rozhodnutí o trestu nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo-li by se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, či bylo-li by založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny.“
31. Státní zástupce tak uzavírá, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů v zásadě neodpovídá. Připomíná, že přiměřenost trestu by mohl odvolací soud posoudit pouze ve dvou případech. Jednak v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by nastaly výjimečné podmínky vymezené shora citovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 492/2017. A jednak mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. Oba postupy mohou v praxi splývat a vedou k obdobnému výsledku. Za obvyklejší považuje postup druhý. Jedná se o tresty výjimečné svou nespravedlností. V takovém případě je uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, jak plyne z již poměrně obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu – např. z usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016 nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016. Avšak dovolatel na uvedenou zásadu nepoukázal a své dovolání výslovně opřel jen o dovolací důvody, z jejichž okruhu zjevně vybočit nechtěl.
32. Ohledně argumentace obviněného směřující do výroku o náhradě škody, státní zástupce akcentuje, že se jedná o procesní námitku, která sama o sobě žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Dovolatel ani zde neuvedl žádné okolnosti, které by mohly odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na závěr státní zástupce shrnuje, že námitky dovolatele proti obsazení senátu odvolacího soudu a proti zamítnutí důkazních návrhů obhajoby jsou zjevně neopodstatněné. Jeho ostatní námitky žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají.
33. Ze shora uvedených důvodů tedy státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
34. Dne 28. 6. 2023 obhájce obviněného k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uplatnil repliku, když namítá, že poukazovaná věta státního zástupce ohledně rozvrhu práce nedává smysl a je neúplná, když v případě lichých spisových značek není vůbec zřejmé, v jakém složení má senát zasedat, resp. je zde uvedena pouze Mgr. Zdeňka Šebková, kdy není zřejmé, koho má tato nahradit a rovněž z rozvrhu práce není zřejmé, podle čeho je vybírán předseda senátu. Dovolatel má za to, že kdyby předsedkyní senátu byla Mgr. Kuboušková, rozhodoval by senát zřejmě ve špatném složení.
35. Obviněný nesouhlasí s interpretací státního zástupce, že se ke skutku údajně v podstatě doznal a že je sporná pouze subjektivní stránka ve vztahu porušení zdraví poškozené. Podle jeho názoru nelze na stejnou úroveň stavět lehké strčení do poškozené po krátké předchozí hádce kvůli psům poškozené a napadenými rozsudky tvrzeným hrubým fyzickým násilím, vulgárním urážením a vyhrožováním. Jednání dovolatele by bylo maximálně odpovídající přestupku proti občanskému soužití, kterého by se ovšem dopustila i poškozená. V tvrzení obviněného tak nelze spatřovat žádný trestný čin.
36. Ve vztahu k neprovedeným důkazům obviněný uvádí, že jím navržené důkazy byly klíčové. Následně obviněný uplatňuje argumentaci, kterou již použil v podaném dovolání. Poukazuje a cituje nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, a ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, ve vztahu k opětovně akcentaci porušení in dubio pro reo a presumpce neviny cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení velkého senátu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, a usnesení ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016.
37. Dovolatel má za to, že k některým základním skutkovým zjištěním zcela absentují důkazy, nepochybně se tak jedná o nastíněný extrémní rozpor, zakládající porušení principu presumpce neviny a in dubio pro reo a jedná se dovolací důvod. Obviněný se dále vyjadřuje k novelizaci §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nad rámec uvedeného tvrdí, že otázku neprovedení důkazů považuje za otázku, jejíž přezkum by dle §263 odst. 7 tr. ř. odvolacímu soudu nenáležel, naopak odvolací soud mohl dovolatelem navržené důkazy v rámci odvolacího řízení provést. Návrh petitu rozhodnutí Nevyššího soudu zůstal nezměněn oproti podanému dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
38. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
39. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
40. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
41. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
42. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. a), g), h), k) tr. ř.
43. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Věcně nepříslušným soudem se rozumí soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudu. V praxi se jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. TR NS 47/2008-T 1110). Kdyby rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně . Pojem, že soud nebyl náležitě obsazen, se vykládá tak, že obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů v platném znění (dále jen SSZ). Tak tomu bude zejména, když rozhodoval samosoudce místo senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (rozh. č. 36/2012-II Sb. rozh. tr.) apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán.
44. Lze připustit, že v praxi Nejvyššího soudu je předmětný dovolací důvod interpretován šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce totiž vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů. Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1. Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).
45. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak uvedeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
46. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
47. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
48. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř . je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Rovněž ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu platí, že východiskem jsou zásadně skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně.
49. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného.
50. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že dovolatel v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná. Nejvyšší soud přesto shledal, že pod uplatněné dovolací důvody lze subsumovat námitku ohledně subjektivní stránky [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], dále námitku tzv. opomenutých důkazů [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř] a námitku stran nesprávného obsazení senátu odvolacího soudu [§265b odst. 1 písm. a) tr. ř]. Ostatní námitky z hlediska jejich obsahu není možné podřadit pod žádný ze zvolených ani jiný dovolací důvod, jak bude rozvedeno dále.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
51. Ohledně otázky naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu dovozuje v nesprávném obsažení senátu odvolacího soudu, když v záhlaví rozsudku odvolacího soudu jsou uvedeni jiní soudci, než kteří měli rozhodovat podle rozvrhu práce a kteří i fakticky rozhodovali (senát byl složen s jednoho muže a dvou žen).
52. Takto formulovanou námitku lze formálně pod uplatněný důvod dovolání podřadit. V posuzovaném případě totiž jde fakticky o to, zda senát odvolacího soudu rozhodoval v trestní věci obviněného v souladu s pravidly vyjádřenými v rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni pro rok 2022, konkrétně s pravidly platnými v době rozhodování tohoto senátu. Současně je třeba zdůraznit, že obviněný nezpochybňuje, že by snad věc neměla být přidělena podle rozvrhu práce do senátu 50 To či jinému členovi senátu 5 To, dovolatel pouze namítá, že podle písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu věc rozhodoval senát složený z dvou mužů a jedné ženy, ačkoliv senát odvolacího soudu rozhodoval ve složení předseda senátu a dvě soudkyně, čemuž odpovídalo i vyrozumění o konání veřejného zasedání. Nejvyšší soud se proto zabýval naplněním tohoto zvoleného dovolacího důvodu jen z pohledu konkrétně zvolené dovolací argumentace, což nakonec odpovídá tomu, že dovolací soud je vázán rozsahem a uplatněnou argumentací, není jeho povinností si dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet či popř. reagovat na námitky, které uplatnil dovolatel po uplynutí dovolací lhůty (viz k doplnění dovolací argumentace po uplynutí lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz také přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08).
53. Obecně je třeba uvést, že podle rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni pro rok 2022 od 1. 12. 2022 (trestní věc tomuto soudu napadla 8. 12. 2022) senát 50 To má dva předsedy senátu, a to Mgr. Františka Pokorného a Mgr. Simonu Kubouškovou. Dále se senát skládá buď ze soudce JUDr. Milana Suka nebo soudkyně Mgr. Zdeňky Šebkové. Dále bylo z předmětného rozvrhu práce zjištěno, že podle bodu 5 organizace práce v senátech platilo, že v senátu 50 To předsedá Mgr. František Pokorný všechny věci přidělené k vyřízení JUDr. Milanu Sukovi a Mgr. Zdeňce Šebkové. Věci přidělené k vyřízení Mgr. Františku Pokornému jsou vyřizovány v senátu ve složení Mgr. František Pokorný, Mgr. Simona Kuboušková, JUDr. Milan Suk u sudých spisových značek a Mgr. Zdeňka Šebková u lichých spisových značek.
54. Věc sp. zn. 50 To 367/2022 je svým pořadím lichým číslem, která byla přidělena k vyřízení předsedovi senátu Mgr. Františku Pokornému. Předmětná věc měla být z pohledu příslušných ustanovení rozvrhu práce rozhodována ve složení předsedy senátu Mgr. Františka Pokorného a dále soudkyň Mgr. Simony Kubouškové a Mgr. Zdeňky Šebkové, protože se jednalo podle spisové značky o lichou věc. Z protokolu o veřejném zasedání pak vyplývá, že o trestní věci obviněného skutečně rozhodoval senát ve složení předseda senátu Mgr. František Pokorný a dále dvě soudkyně Mgr. Simona Kuboušková a Mgr. Zdeňka Šebková.
55. Nejvyšší soud se tedy zabýval důvodem, proč v protokolu o veřejném zasedání je uvedena Mgr. Kuboušková a v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 2. 2023 soudce JUDr. Suk. Nejvyšší soud následně zjistil, že dne 3. 5. 2023 vydal Krajský soud Plzni ve věci vedené pod sp. zn. 50 To 367/2022 opravné usnesení ve smyslu §131 odst. 1 tr. ř., jímž opravil zřejmou nesprávnost, která spočívala v tom, že ve vyhotovení a opisech rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 50 To 367/2022, bylo v záhlaví rozsudku nesprávně uvedl jméno a příjmení člena senátů JUDr. Milana Suka místo správného jména Mgr. Simony Kubouškové. Předmětné usnesení nabylo právní moci dne 31. 5. 2023, přičemž následně byla provedena oprava vyhotovení rozsudku a jeho opisu. Zde je nezbytné pro jistou přesnost podotknout, že dovolání obviněného bylo podáno už 20. 4. 2023, tedy ještě před doručením opravného usnesení. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že námitky obviněného stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.
56. Na závěr je nutno uvést, že pokud obviněný namítá, že ve věci rozhodovali dva předsedové senátu - JUDr. Pokorný a Mgr. Kuboušková, tak je třeba uvést, že tato námitka je zcela bezpředmětná a nemohla by znamenat porušení práva na zákonného soudce. Předně je nezbytné uvést, že podle rozvrhu práce věc byla přidělena předsedovi senátu JUDr. Pokornému, když v případě liché spisové značky byli přesně určeni další členové senátu, kteří vystupovali jako soudci. Skutečnost, že členka senátu Mgr. Kuboušková je současně i předsedkyni senátu nemůže znamenat porušení práva na zákonného soudce, neboť v dané věci jednak vystupovala jako soudce (postavení předsedkyně senátu má ve věcech určených rozvrhem práce), když rozhodující je, že rozhodoval senát složený ze třech soudců z povolání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
57. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje výslovně dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když tento označil jednak slovně, jednak odkazem na příslušné ustanovení §265b tr. ř. Lze se domnívat, že naplnění tohoto zvoleného dovolacího důvodu dovozuje dovolatel předně z porušení zásady in dubio pro reo , když podle jeho přesvědčení soudy nerespektovaly tuto zásadu v situaci, kdy se jednalo o případ tvrzení proti tvrzení. Dále rozporuje soudem zjištěný skutkový stav na podkladě vlastní verze hodnocení provedených důkazů. Současně namítá neprovedení všech požadovaných důkazů.
58. Nejvyšší soud musí připustit, že obecně platí, že situace „tvrzení proti tvrzení“, s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 Listiny, klade na soudy zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Není ovšem pochyb o tom, že samotný případ „tvrzení proti tvrzení“ nevylučuje uznat obviněného vinným, naznačená situace ovšem klade zvýšené nároky na soudy z hlediska odůvodnění jejich rozhodnutí a nutnosti řádně posoudit důvěryhodnost provedených důkazů.
59. Z pohledu argumentace obviněného je ovšem předně nezbytné konstatovat, že se nejedná o situaci tvrzení proti tvrzení, neboť věrohodnost výpovědi poškozené je podporována dalšími provedenými důkazy, zejména výpovědí svědka B., který potvrdil, že poškozená utíkala před obviněným a volala o pomoc, byla velmi rozrušena (viz bod 6 rozsudku soudu prvního stupně), jakož i listinnými důkazy, na které poukazují soudy nižších stupňů, byť pouze obecně. Navíc je nezbytné zdůraznit, že byť to soudy výslovně nezmiňují, tak nepochybně výpověď poškozené podporují i výpovědi zakročujících městských strážníků, kteří hovoří o silném rozrušení poškozené a kterým fakticky ihned na místě popsala poškozená konflikt podobně jako ve své svědecké výpovědi, tedy že byla fyzicky napadena, povalena na zem, bylo jí hrubě nadáváno a vyhrožováno (viz výpověď svědka K.), když nakonec nelze pominout ani obsah úředního záznamu o provedeném zákroku sepsaného těmito strážníky ihned po incidentu, jehož pravdivost tito svědci potvrdili. Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že svědci si již přesně nepamatovali, zda poškozené vyhrožoval, tak skutečně nelze pominout odstup času, když tito vypovídali více jak s odstupem jednoho roku od události, když ovšem svědci potvrdili silné rozrušení poškozené, dále to, že tato mluvila ihned o svém napadení, když o tom, jak celou situaci vnímal nezaujatý svědek svědčí i skutečnost, že svědek B. volal městkou polici ještě předtím, než k němu poškozená doběhla. Z výpovědi tohoto svědka není rovněž pochyb o tom, že obviněný poškozenou pronásledoval, což neodpovídá verzi obviněného o průběhu konfliktu, a naopak to odpovídá výpovědi poškozené.
60. Z pohledu tvrzení obviněného je třeba zdůraznit, že soudy se zabývaly i dostatečným způsobem otázkou věrohodnosti poškozené (viz znalecký posudek na č. l. 280 a násl. A vyjádření znalkyně u hlavního líčení). V dané souvislosti je nezbytné uvést, že při provádění a hodnocení důkazu – konkrétně svědecké výpovědi – jde o ověření věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověření té části tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, a tak myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývající části, resp. celé výpovědi. V tomto směru pak jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně, této povinnosti dostál, když především soud prvního stupně podrobně poměřoval jednotlivá tvrzení, přičemž následně dospěl k logickému závěru, že věrohodná je výpověď poškozené, a to v rozhodujících částech řetězce jejího tvrzení. Jinak vyjádřeno, soudy nižších stupňů zcela řádně hodnotily všechny důkazy jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu v souladu se se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Jejich závěry jsou logické, odpovídající zásadám formální logiky. Je třeba zdůraznit, že výpověď poškozené je ve své podstatě po celou dobu neměnná, tato o podstatných skutečnostech vypovídá stejně. Navíc je nezbytné akcentovat, že nelze pominout, že poškozená a obviněný se před předmětným incidentem neznali, a za dané situace lze mít za to, že na straně poškozené absentuje jakýkoliv motiv proto to, aby obviněného nepravdivě obvinila.
61. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se řádně zabýval i tvrzením obviněného, že znalec MUDr. Pitner nepotvrdil způsobená zranění poškozené. Pro stručnost lze uvést, že Nejvyšší soud se v tomto směru zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního a druhého stupně a na jejích úvahy tak pouze odkazuje (viz bod 14–15 rozsudku nalézacího soudu). Nad rámec tohoto závěru považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné uvést, že znalec MUDr. Pitner netvrdil, že poškozená nemohla být napadena, nýbrž jen uvedl, že nenalezl na těle poškozené objektivně žádné poranění, když ovšem zároveň připustil, že na těle poškozené nemusel být po útoku žádný nález. Jinak řečeno, znalec nevyloučil, že by poškozená nemohla být napadena. Z pohledu tohoto závěru je nezbytné zdůraznit, že z výpovědi samotné poškozené vyplývá, že rány byly menší intenzity, takže skutečně nelze vyloučit, že k fyzickému zranění poškozené nedošlo, což nakonec ani obviněnému není kladeno za vinu. Současně nelze pominout ani skutečnost, že poškozená měla čepici a kapuci a bundu, což nepochybně mohlo zmírnit následky napadení. Lze tedy mít za to, že byť tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, tak se soudy nižších stupňů s otázkou věrohodnosti poškozené řádně vypořádaly, a to i z pohledu závěru znalce MUDr. Pitnera.
62. Ohledně dalších námitek obviněného, které se vztahují k způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, je nutno uvést následující. Především je nutno konstatovat, že se jedná o námitky skutkového charakteru. Z pohledu tohoto závěru je nutno upozornit, že skutková zjištění a jejich právní posouzení je třeba vždy důsledně odlišovat, a to i přes to, že právní posouzení skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují. Platí, že námitky skutkového charakteru je možné v rámci dovolacího řízení přezkoumat pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy, když jen za takové situace by bylo možno tyto námitky podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento nesoulad, jak již bylo naznačeno, je založen zpravidla tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Takový nesoulad ovšem Nejvyšší soud v dovoláním napadené věci neseznal, jak níže podrobněji rozvede, když těžiště argumentace dovolatele je založeno jen na prostém nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a na předestření vlastní verze skutkového děje obviněným, pro něho příznivější.
63. Předně lze konstatovat, že nalézací soud ve věci provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a následně je hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Lze mít za to, jak již bylo naznačeno, že soudy ve věci postupovaly obzvláště pečlivě a obezřetně, když při hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené nepostupovaly tak, že by ji považovaly automaticky za věrohodnou, nýbrž jí hodnotil z pohledu dalších provedených důkazů. Stejným způsobem postupovaly při hodnocení výpovědi obviněného. Jinak řečeno, soud prvního stupně považoval výpověď poškozené za věrohodnou, neboť tato byla podporována dalšími provedenými důkazy (viz znalecké posudky, výslechy znalců, lékařské zprávy a výpověď svědka B.).
64. Lze tedy uzavřít, že v předmětné věci se nejednalo o tvrzenou situaci důkazní nouze, resp. nejasnou důkazní situaci, neboť na straně soudů nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Proto nebylo na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Nad rámec tohoto závěru je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Takže tato námitka by nemohla zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018).
65. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř., byť je poněkud stručnější.
66. Je tedy možno konstatovat, že si soudy nižších stupňů vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a při hodnocení důkazů nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř., když zejména soud prvního stupně přesvědčivě vyvrátil verzi skutkového stavu obviněného, přestože lze připustit, že odůvodnění jak soudu první stupně, tak i soudu druhého stupně, mohlo být poněkud pregnantnější. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
67. Dále dovolatel rozporuje zamítnutí jeho důkazních návrhů soudy nižších stupňů pro tvrzenou nadbytečnost. Obviněný tak s ohledem na konkrétní námitky uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě právně relevantně, byť nedůvodně.
68. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve předestřít některá obecná východiska tykající se tzv. opomenutých důkazů. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), přičemž zároveň svůj postup dostatečným způsobem zdůvodnily.
69. Současně je třeba akcentovat, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
70. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba uvést, že soud prvního stupně řádně a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné doplnit dokazování o další obhajobou navrhované důkazy (viz bod 14 rozsudku soudu prvního stupně). Ke stejnému závěru dospěl i soud druhého stupně, když se s argumenty soudu prvního stupně se v podstatě ztotožnil (viz bod 29 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud na úvahy soudů nižších stupňů zcela odkazuje a pouze doplňuje, že k objasnění skutkových okolností rozhodujících pro naplnění zvolených skutkových podstat by bylo další dokazování nadbytečné, neboť by do věci nepřinesly žádné rozhodné a relevantní poznatky. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že samotná skutečnost, že poškozená na FB stránkách uveřejnila příspěvek k jejím psům nevylučuje její špatný psychický stav po trestné činnosti obviněného, neboť pouhý písemný projev doprovázený fotografií domácího mazlíčka rozhodně neukazuje na pozitivní období poškozené, nýbrž pouze poukazuje na drobné radosti všedního dne, a ani takový příspěvek nevylučuje obavy z obviněného, ze soudního řízení či z konfrontace. Navíc nelze pominout, že poškozená trpěla takovými psychickými problémy, které nevylučovaly, aby byla schopna z klidu svého domova, tedy v bezpečí, na stránkách FB uveřejňovat pozitivní fotky, když tato činnost nevyžadovala, aby opouštěla domov a chodila ven a dostávala se do kontaktu s dalšími osobami (poškozená měla psychické problémy spočívající ve strachu vycházet z domova, problémy se spánkem, trpěla úzkostí). Lze proto souhlasit s tím, že provedení důkazů ohledně sociální komunikace poškozené v předmětném období se v dané věci jeví jako nadbytečné. Naopak lze mít za to, že tato forma komunikace mohla přispět k snížení sociální izolace poškozené a vést k postupnému zlepšování jejího zdravotního stavu. Proto lze mít za to, že v dané věci neexistují tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
71. Není tedy pochyb o tom, že soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování byl dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce jednak přímých, jednak navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo jen z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
72. Obviněný rovněž namítá, že v dané věci nebyla naplněna subjektivní stránka u přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, když rozporuje jednak skutková zjištění soudů nižších stupňů (poškozenou nepadl) a jednak „srozumění“ se způsobením poruchy přizpůsobení u poškozené, tedy že byl srozuměn s tím, že svým jednáním poškozené může způsobit újmu na zdraví. Nejvyšší soud musí konstatovat, že tato argumentace je toliko částečně podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a to konkrétně ve vztahu k naplnění srozumění, neboť otázka subjektivní stránky souvisí s trestní odpovědností fyzické osoby. Pokud se týká další argumentace, která spočívá v tvrzení, že dovolatel poškozenou fyzicky nenapadl, tak tato námitka není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněný zpochybňuje skutková zjištění, kterými je dovolací soud při posuzování důvodnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vázán.
73. Ve vztahu k namítané subjektivní stránce u přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je třeba předně uvést, že se jedná o úmyslný trestný čin. Pro jeho naplnění se z hlediska subjektivní stránky tedy vyžaduje úmysl, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], postačí i úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
74. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
75. Z pohledu námitek obviněného je třeba především konstatovat, že soud prvního stupně se otázkou naplnění subjektivní stránky zabýval, když dospěl k závěru, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém (bod 16 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud poté závěry soudu prvního stupně stran naplnění subjektivní stránky potvrdil (viz bod 28 rozsudku soudu druhého stupně), byť lze připustit, že odůvodnění tohoto závěru ze strany soudů nižších stupňů je poměrně stručné.
76. Proto nad rámec závěrů soudů nižších stupňů Nejvyšší soud k přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku připomíná, že objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Trestní zákoník vykládá pojem ublížení na zdraví v §122 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Z těchto obecných východisek je tak zřejmé, že ublížení na zdraví může působit nejen vůči fyzické stránce, nýbrž i vůči té psychické (duševní). Z hlediska vymezení ublížení na zdraví musí jít o takovou poruchu zdraví nebo jiné onemocnění, které znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. (ŠÁMAL, Pavel. §122 [Ublížení na zdraví a těžká újma na zdraví]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1316).
77. Nejvyšší soud má na podkladě provedeného dokazování a z něho vzešlého skutkového stavu, vyjádřeného ve skutkové větě, stejně jako soudy nižších stupňů, za to, že z provedených důkazů vyplývá, že obviněný ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Předně musí Nejvyšší soud zdůraznit, že je obecně známou skutečností, že vyvolání vysoce stresové situace u jakékoliv fyzické osoby může vést k vzniku duševní poruchy. V tomto směru není důvod pochybovat o tom, že obviněný nepochybně vyvolal svým jednáním vůči poškozené u této vysoce stresovou situaci, neboť tuto v ranních hodinách, za situace, kdy byl pro poškozenou zcela neznámou osobou, v podstatě bezdůvodně nejprve slovně a poté i fyzicky napadl. Zde je třeba akcentovat, že již samotný slovní útok na poškozenou byl velmi překvapivý, dovolatel jevil známky požití drog či alkoholu, přičemž na poškozenou slovně zaútočil za situace, kdy na ulici nebyla přítomna další osoba, takže poškozená ani nemohla logicky očekávat pomoc od jiné osoby, přičemž obviněný v době útoku jevil známky opilosti či že je pod vlivem drog (viz výpověď poškozené), což nepochybně muselo vyvolat u poškozené strach a zvyšovat obavy z jeho dalšího jednání. Nelze také pominout, že přestože poškozená na slovní útok obviněného nijak nereagovala, naopak se snažila od obviněného vzdálit, tedy pro ní velmi nepříjemnou a stresující situaci uklidnit, tento ve svém slovním útoku pokračoval a jeho útok naopak začal i nabírat na intenzitě, neboť dovolatel poškozenou fyzicky napadl, současně jí začal vyhrožovat zabitím a pronásledoval jí. Tato situace musela být pro poškozenou velmi stresující, čehož si obviněný, jako osoba s určitým vzděláním (středoškolské) musel být vědom, a přesto svého jednání nezanechal, naopak v něm pokračoval, takže musel být srozuměn s tím, že vyvolaný stres může vést u poškozené ke vzniku přechodné duševní poruchy a byl s takovým následkem srozuměn. Samotná skutečnost, že poškozená má jisté predispozice k podobným reakcím je z hlediska subjektivní stránky nerozhodná, neboť pokud by tato skutečnost byla obviněnému známa, muselo by se jednat o jednání v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Protože ovšem tato skutečnost nebyla obviněnému známo, tak tento z hlediska subjektivní stránky jednal v úmyslu nepřímém.
78. Pokud obviněný naznačuje, že ke vzniku poruchy přizpůsobení nemuselo dojít z důvodu jeho jednání, tak se opětovně jedná o skutkovou námitku, které není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přesto je třeba uvést, že znalec MUDr. Hron uvedl, že ke vzniku poruchy přizpůsobení u poškozené došlo zcela jednoznačně v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Z pohledu námitek obviněného je také třeba zdůraznit, že není pochyb o tom, že znalec byl i seznámen s předchozími duševními problémy poškozené v roce 2020 (poškozená byla napadena velkým psem) a toto vzal při formulování svých závěrů v úvahu (blíže viz bod 11 rozsudku soudu prvního stupně).
79. Stran naplnění všech znaků skutkové podstaty dalších trestných činů, tj. výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku je nutno uvést, že poškozený namítá nesprávné hmotněprávní posouzení pouze na základě skutkových námitek, které nelze podřadit ani pod zvolený dovolací důvod ani pod žádný jiný. Proto nelze tyto námitky podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a takové námitky nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
80. Předně Nejvyšší soud musí na základě obsahu dovolání obviněného akcentovat, že se s podstatou uvedeného dovolacího důvodu rozchází, neboť dovolatel jednak opakuje, že se žádné trestné činnosti nedopustil, jednak primárně namítá nepřiměřenost trestu, tedy netvrdí, že by v dané věci nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení. Takto uplatněné námitky nejsou tedy podřaditelné nejen dovolací důvod podle písm. k) tr. ř., ale ani žádný jiný.
81. Pouze obecně lze uvést, že pokud obviněný argumentuje nepřiměřeností uloženého trestu vedle uloženého ochranného léčení, tak stran výroku o trestu je obecně přípustný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uvést, že tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice. Tento dovolací důvod nejenže obviněný ani neuplatnil, ale ani jeho argumentace tomuto dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá.
82. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě pro jistou přesnost uvést, že „[j]iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
83. Bez ohledu na tento závěr, pouze skutečně velmi stručně, je třeba zdůraznit, že nalézací soud při úvaze o druhu a výši trestu respektoval všechny zákonná hlediska obsažené v §37 až §42 tr. zákoníku (viz bod 31 rozsudku soudu prvního stupně, stejně pak i soud druhého stupně bod 17 jeho rozsudku). Soud prvního stupně přihlédl povaze a závažnosti činu, provedení činu, jeho následkům i osobě dovolatele. Vzal v úvahu polehčující okolnost podle §41 písm. a), p) tr. zákoníku, tedy že obviněný do té doby vedl řádný život a nebyl dosud trestán. Jako přitěžující okolnost přihlédl k tomu, že obviněný spáchal více trestných činů ve smyslu §42 písm. n) tr. zákoníku. Nejvyšší soud dodává, že obviněný byl podle nejpřísněji trestného činu ublížení na zdraví ohrožen trestem odnětí svobody od 6 měsíců až tři léta. Obviněnému byl uložen podmíněný trest, a to v první třetině trestní sazby v trvání 11 měsíců s podmíněným odkladem na 24 měsíců, přičemž tento trest byl ukládán jako úhrnný trest za tři trestné činy. Nelze tak hovořit o nepřiměřeném trestu. Je tak nepochybné, že obviněnému byl uložen nejen trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, tak i trest odpovídají všem polehčujícím a zejména přitěžujícím okolnostem nakonec trest ještě poněkud mírný.
84. Ohledně uloženého ochranného léčení, tak přestože obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. formálně ani fakticky neuplatnil, lze konstatovat, že orgány činné v trestním řízení své úvahy ohledně uložení ochranného opatření řádně odůvodnily a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje při nedostatku právně fundované argumentace se strany dovolatele (viz bod 17 rozsudku soudu prvního stupně).
85. V neposlední řadě se obviněný vyjádřil pouze k výroku o náhradě škody, přičemž z obsahu podaného dovolání pak vyplývá, že obviněný zřejmě namítá, že předpokladem výroku o náhradě škody je způsobení škody, přičemž obviněný popírá, že poškozené způsobil nějaké zranění či újmu na zdraví. Ani tato námitka není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný, neboť je založena na jiných skutkových zjištěních, než jaké měly za prokázány soudy nižších stupňů.
86. Nejvyšší soud ani nemohl reagovat na námitky obviněného ohledně úniku informací ze spisu a články, kdy poškozená měla médiím poskytnout informace z probíhajícího vyšetřování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek neplní funkci posouzení případného porušování právních předpisů osobou poškozené ve smyslu §8 tr. ř., popř. jinými osobami. Navíc na posouzení viny či neviny obviněného tvrzené jednání poškozené stran poskytnutí rozhovoru do novinového článku nemělo a ani nemohlo mít žádný význam, když soud své závěry opřel o důkazy provedené v řízení před soudem.
87. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
88. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze s jistou velkou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Argumentace podřazená pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak nebyl uplatněna vůbec právně relevantně a důvodně.
89. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu