ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3655.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3655/2023-644
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. J. , zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí 1621/5, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení částky 142.291,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 212/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2023, č. j. 16 Co 329/2022-596, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 8.615,20 Kč k rukám jeho zástupkyně, JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j. 5 C 212/2016-472, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 366.026,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 366.026,- Kč, jdoucím od 1. 10. 2016 do zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 503.821,60 Kč (výrok II.) a o povinnosti žalovaného zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 9 náklady řízení státu za znalečné ve výši a ve lhůtě, jež budou specifikovány v samostatném usnesení (výrok III.).
2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobcem uplatněném nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalovanému užíváním pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY (dále také „pozemky“ nebo „předmětné pozemky“) v žalobcově vlastnictví v období od 1. 4. 2014 do 30. 9. 2016 bez právního důvodu. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil v režimu institutu bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal na úkor žalobce užíváním pozemků zastavěných pozemními komunikacemi. Soud prvního stupně konstatoval, že nárok není žalobcem uplatňován v rozporu s dobrými mravy (jak namítal žalovaný), přičemž v této souvislosti připomněl, že to byl právě žalobce, který se pokoušel situaci se žalovaným řešit, nabízel uzavření nájemních smluv i odkup pozemků. Žalovaný byl však zcela pasivní a situaci řešit odmítl. Ve vztahu k výši obvyklého nájemného, jež se stalo podkladem pro stanovení náhrady za bezdůvodné obohacení, soud prvního stupně vysvětlil, že byly předloženy tři znalecké posudky se shodnými závěry, dle kterých odpovídajícím obvyklým nájemným z předmětných pozemků je maximální částka 120,- Kč/1 m 2 ročně. Pouze čtvrtý znalecký posudek se s uvedeným závěrem neshodoval. Soud prvního stupně dále konstatoval, že jelikož sám žalovaný si nepronajal pozemky určené k nepodnikatelským účelům za částku nižší než 120,- Kč za 1 m 2 ročně, je vhodné vycházel z této částky i pro toto řízení a určení výše předmětného bezdůvodného obohacení. Na závěr pak dodal, že skutečnost, že jsou na některých pozemcích zřízena věcná břemena chůze, je pro danou věc irelevantní, neboť již neplní svou funkci.
3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2023, č. j. 16 Co 329/2022-596, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 233.735,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky, jdoucím od 1. 10. 2016 do zaplacení, potvrdil a pokud jde o zbývající částku 142.291,- Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 125.386,84 Kč. Odvolací soud dále změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 9 náklady řízení státu v podílu 61,1 % a žalobci v podílu 38, 9 % nákladů státu s tím, konkrétní výše těchto nákladů bude uvedena v samostatném usnesení soudu prvního stupně (výrok III.). Oběma účastníkům rovněž uložil povinnost nahradit náklady státu vzniklé v odvolacím řízení, a sice žalovanému ve výši 5.470,90 Kč a žalobci ve výši 3.483,10 Kč (výrok IV.).
4. Odvolací soud po zopakování dokazování čtyřmi znaleckými posudky, výpověďmi zpracovatelů posudků a doplnění dokazování listinou, usnesením Rady hlavního města Prahy č. 2141 z roku 2004, aproboval skutkové závěry soudu prvního stupně, že předmětné pozemky žalobce v městské části Újezd nad Lesy jsou zastavěny místními komunikacemi ve vlastnictví žalovaného a ztotožnil se i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, tj. že již jen na základě této skutečnosti vzniká žalovanému bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného z těchto pozemků, které je žalovaný povinen žalobci ve smyslu ustanovení §2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/ 2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), vydat. Odvolací soud ovšem dále konstatoval, že se soud prvního stupně důsledně neřídil závazným právním názorem, jenž mu byl předestřen v předchozím kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, a sice podrobně hodnotit ve věci vypracované znalecké posudky; odvolací soud proto důkazy všemi znaleckými posudky opakoval, včetně výpovědí jejich zpracovatelů. Výši peněžité náhrady odvolací soud poměřoval hladinou obvyklého nájemného, přihlížeje i k cenové regulaci upravující maximální výši nájemného za užívání pozemků k nepodnikatelským účelům (výměry Ministerstva financí). Ve shodě se soudem prvního stupně nepovažoval za důvodnou argumentaci žalovaného, že bezdůvodné obohacení je vyloučeno institutem obecného (veřejného) užívání pozemních komunikací, jež je bezplatné, ovšem na silniční pozemky (zastavěné komunikacemi) se nevztahuje. Neshledal rovněž, že by výkon práva ze strany žalobce, jenž se legitimně domáhá náhrady za užívání pozemků zastavěných pozemní komunikací, odporoval dobrým mravům, jak namítal žalovaný. Odvolací soud na straně jedné odůvodnil míru využitelnosti znaleckých posudků předložených žalobcem se zřetelem na jimi aplikovanou metodu stanovení obvyklého nájemného, pro kterou neměly dostatečný srovnávací materiál, a na straně druhé vysvětlil, že právní posouzení věci založil na konkluzích posudku znalecké kanceláře Equity Solutions Appraisals s. r. o., která pro určení obvyklého nájemného zvolila metodu simulovaného nájemného vycházející z kupních smluv, jejichž předmětem byl převod vlastnického práva k pozemkům, které již v době převodu byly žalovaným zastavěny místními komunikacemi. Učiněnou konkluzi o výši náhrady bezdůvodného obohacení odvislé od metody simulovaného nájemného odvolací soud v projednávané věci podpořil odkazem na výsledek dalších řízení probíhajících mezi žalobcem a žalovaným, jejichž předmětem byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jiných pozemků zastavěných komunikacemi.
5. Žalobce (dále též „dovolatel“) napadl rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu dovoláním, maje je ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu za přípustné pro vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které by v rozhodovací praxi dovolacího soudu měly být řešeny jinak. P ředestřel tak dovolacímu soudu k řešení tyto otázky: a) zda „odvolacímu soudu přísluší hodnotit, zda je vzorek smluv použitý znalcem v jeho znaleckém posudku vhodný pro správně vyhotovený znalecký posudek“, b) zda „může odvolací soud dát přednost jednomu znaleckému posudku stojícímu svým závěrem proti shodnému názoru tří jiných znaleckých posudků“, c) zda „může odvolací soud pominout názory tří znaleckých posudků jednotně sdělujících, že metodika jiného znaleckého posudku je špatně.“ Dovolatel rovněž rozsudku odvolacího soudu vytýkal, že se jedná o rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné, v němž se odvolací soud bez náležitého odůvodnění odchýlil od soudních rozhodnutí vydaných v dřívější věci týchž účastníků, v níž byl posuzován nárok na vydání bezdůvodného obohacení spočívající v užívání stejných pozemků žalovanou za jiné období. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že vyhoví nároku žalobce v souladu s rozsudkem soudu prvního stupně či jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť dle jeho názoru není vůbec způsobilé k projednání, neboť v něm není řádně vymezena jeho přípustnost. Nadto uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, přičemž k otázkám, které žalobce vymezil, uvedl, že se jedná o tvrzení o pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu, a nikoliv právního posouzení.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. 6. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 23. 12. 2016 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
9. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolací soud předesílá, že mimo dovolací přezkum ponechal tu část věcného výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 223.735,- Kč se specifikovaným příslušenstvím. Byť žalobce formálně napadl dovoláním celý označený výrok rozsudku odvolacího soudu s odůvodněním, že v něm odvolací soud spojil pro něj příznivé potvrzující rozhodnutí i nepříznivé rozhodnutí měnící, a tímto postupem tudíž dovolateli neumožnil učinit předmětem přezkumu jen měnící část výroku, podle obsahu dovolání se žalobcova argumentace soustřeďuje na nesouhlas s posouzením té části nároku na vydání bezdůvodného obohacení (co do částky 142.291,- Kč s příslušenstvím), v níž nebyl dovolatel v řízení před odvolacím soudem úspěšný. Bez ohledu na skutečnost, že právním předpisem a ani judikatorně není stanoveno, že každé jednotlivé věcné rozhodnutí by muselo být nutně včleněno do samostatného výroku, a vždy tudíž lze formulačně vymezit rozsah, v němž je rozhodnutí soudu opravným prostředkem napadeno, považuje Nejvyšší soud za rozhodující, že každé podání účastníka řízení podléhá ze strany soudu obsahovému zkoumání (viz §41 odst. 2 o. s. ř., §243b část věty před středníkem o. s. ř.). V souladu s uvedeným výkladem se tak předmětem dovolacího přezkumu v přítomné právní věci stává jen ta část věcného výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž změnou rozsudku soudu prvního stupně byla žaloba zamítnuta, a proti důvodům zamítnutí dovolatel uplatněnou argumentací výlučně brojí.
11. Dovolání žalobce pro řešení jím označených otázek není přípustné. Společným jmenovatelem námitek dovolatele je nesouhlas s výstupem znaleckého dokazování, jenž odvolací soud vzal za základ pro stanovení obvyklé ceny nájemného, jíž pak promítl i do právního posouzení věci, tedy určení výše náhrady bezdůvodného obohacení. Řešením právní otázky kvantifikace náhrady bezdůvodného obohacení, jež je úzce svázána s posouzením problematiky skutkové, na níž se žalobce uplatněnými námitkami výlučně soustředil, se v poměrech projednávané věci odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Dovolací soud připomíná, že za obdobných skutkových okolností (u jiných pozemků ve vlastnictví žalobce zastavěných komunikacemi ve vlastnictví žalovaného) z podnětu dovolání obou účastníků žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení již posuzoval, přičemž dovolání žalobce založené na totožné argumentaci proti výsledkům znaleckého dokazování jako nepřípustné odmítl [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, č. j. 28 Cdo 970/2022-684 (toto usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), proti němuž směřující ústavní stížnost podanou žalobcem Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2038/22 (toto usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ].
12. Podle dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu vzniká majetkový prospěch, který je obohacený povinen vydat podle pravidel o bezdůvodném obohacení, i užíváním cizí věci bez platné smlouvy či jiného právního důvodu. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak obecně částka, která odpovídá obnosům placeným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných statků a kterou by uživatel za běžných tržních okolností byl povinen vynaložit, pakliže by si právo užívat věc musel opatřit smluvně. Důvodně se tedy náhrada poskytovaná za užívání cizí věci bez právního důvodu zpravidla poměřuje obvyklou hladinou nájemného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1799/2020, a ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020). Je-li přitom v poměrech konkrétní věci výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a způsobu užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností poskytovat (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, a ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2183/2021). Nájemné, jakožto východisko pro určení výše bezdůvodného obohacení, tedy zpravidla vychází ze vztahu nabídky a poptávky a odpovídá výši úhrady za užívání obdobných pozemků za běžných okolností, kdy lze pak ovšem reflektovat i specifické podmínky daného užívacího vztahu (způsob, okolnosti, místo, čas, charakter užívání); k tomu srovnej např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013.
13. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není otázkou právní, nýbrž skutkovou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 540/2020, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2065/2021). Skutkové závěry o úrovni nájemného v daném místě a čase se zpravidla činí na základě znaleckého posudku, neboť k jejich vyslovení jsou v zásadě zapotřebí odborné znalosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, uveřejněný pod číslem 47/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), byť výjimečně není v závislosti na okolnostech konkrétního případu vyloučena kvantifikace obvyklého nájemného též na základě jiných podkladů (k tomu srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017). Stejně tak je otázkou skutkovou, zda znalec, který zpracoval znalecký posudek, zvolil správnou metodu výpočtu obvyklého nájemného za užívání pozemku v daném místě a čase (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, či ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2986/2020).
14. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu přitom znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce. Zkoumá tedy přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v uvážení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3498/2019, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3376/2019, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1129/2020).
15. Byť určení výše obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou a odpověď na ni se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, popřípadě též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, nebo dále usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.), postup, jakým je obvyklé nájemné zjišťováno, a výsledek tohoto postupu se promítají již v rovině právní, a sice do závěru o výši majetkového prospěchu, o nějž se žalovaný na úkor žalobce obohatil. Peněžitá náhrada za bezdůvodné obohacení, jehož se žalovanému dostalo v podobě výkonu užívacího práva, musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl. Hovoří-li judikatura o užívání věci, musí jít o věc obdobnou té, jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Srovnáním s věcí svým charakterem odlišnou by nebylo možné dospět ke správným závěrům. Je tedy třeba zjistit výši nájemného pro podmínky srovnatelné s užíváním předmětných pozemků, jakožto pozemních (místních) komunikací v daném místě a v rozhodné době. Pokud by totiž při stanovení výše bezdůvodného obohacení, které vzniklo na úkor žalobce, bylo možno odhlédnout od skutečnosti, že pozemky tvoří komunikace, navozoval by se tím stav, který neodpovídá skutečnosti, a nemohla by být naplněna podmínka judikatury, podle níž v daném případě výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl a jehož majetkovým vyjádřením je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, a ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018).
16. V poměrech projednávané věci bylo nezbytné pro účely právního posouzení věci (určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení, jehož se žalovanému na úkor žalobce dostalo) navazujícího na spolehlivě zjištěný skutkový závěr o výši obvyklého nájemného vyjít z nezpochybněného faktu, že předmětné pozemky byly žalovaným v rozhodném období užívány jako místní komunikace. Dle zákona (a jej interpretující judikatury) se přitom výše vydávaného plnění odvíjí v zásadě od prospěchu nabytého obohaceným, a nikoliv od újmy ochuzeného [srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2887/2016; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, použitelná i v poměrech ustanovení §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)]. Za bezdůvodné obohacení tak není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník teoreticky dosáhnout (např. ve formě ušlého zisku), nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1614/2018). Odborný závěr znaleckého posudku o výši obvyklého nájemného tak zcela zřejmě musel existující účel užívání pozemků ve vlastnictví žalobce respektovat a zvolit takovou metodu a podklady pro zjištění obvyklého nájemného, jež by znalci umožnily zadaný úkol co nejspolehlivěji splnit.
17. Žalobce a žalovaný předložili soudům obou stupňů celkem čtyři znalecké posudky. Tři z nich (znalkyně Ing. Ivany Markovské a znaleckých kanceláří BDO Znalex s. r. o. a Apelen Valuations a. s.) stanovily výši obvyklého nájemného z předmětných pozemků v období od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2016 částkou 120,- Kč/1m 2 /rok (horní hranice regulované ceny dle výměrů Ministerstva financí)] a znalecká kancelář Equity Solutions Appraisals s. r. o. (dále „ESA“) za stejné období částkou 73 Kč/1m 2 /rok. Odvolací soud vzal za základ právního posouzení věci právě znalecký posudek ESA, přičemž velmi podrobně vysvětlil důvody, pro které uvedený posudek považuje s ohledem na hodnotící kritéria, jež soudu přísluší zohlednit, za nejobjektivnější a nejspolehlivější (viz body 28. až 32. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu). Z označených částí odůvodnění je zřejmé, že odvolací soud nehodnotí správnost znaleckých závěrů posudků znalkyně Ing. Ivany Markovské a znaleckých kanceláří BDO Znalex s. r. o. a Apelen Valuations a. s. a jimi aplikované srovnávací metody, ale zda tito znalci splnili znalecký úkol určit obvyklé nájemné z pozemků zastavěných místními komunikacemi a zda pro splnění tohoto úkolu si opatřili relevantní a komparovatelný podklad v podobě informací o realizovaných nájmech obdobných pozemků.
18. Jak vyplývá z odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, odvolací soud opakoval dokazování nejen obsahem všech čtyř znaleckých posudků, ale i výpověďmi jejich zpracovatelů, což mu umožnilo tyto posudky hodnotit podle kritérií vycházejících z ustanovení §132 o. s. ř. a v případě důkazu znaleckým posudkem dále rozvedených judikaturou např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, nebo v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3498/2019, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3376/2019, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1129/2020. Hodnocení důkazu znaleckými posudky odvolacím soudem tak v poměrech přítomné právní věci není založeno na tom, že by se odvolací soud, jak se žalobce domnívá, pouštěl se znalci do polemiky nad odbornými závěry či použitou metodou znaleckého zkoumání, ale zda jednotliví znalci v posudku splnili znalecký úkol. Podrobně přitom vysvětlil, že v případě tří znaleckých posudků předložených žalobcem (posudky znalkyně Ing. Ivany Markovské a znaleckých kanceláří BDO Znalex s. r. o. a Apelen Valuations a. s.) byly využity smlouvy o nájmech pozemků nesrovnatelných a naopak znaleckému zadání vyhověl posudek ESA, jenž reflektoval, že neexistuje transparentní „nájemní“ trh s identickými pozemky. Jestliže rozpor mezi znaleckými posudky předloženými žalobcem a znaleckým posudkem předloženým žalovaným spočíval v tom, že žalobcem předložené posudky odkazují na nájemní smlouvy, jež z hlediska předmětu nebo účelu nájmu či době jeho trvání neodpovídaly stavu, s nímž měly být porovnávány, zatímco žalovaným předložený znalecký posudek uzavírá, že nelze vycházet ze srovnávání nájmů, protože srovnatelné nájemní smlouvy neexistují, pak bylo na posouzení odvolacího soudu, aby v rámci hodnocení znaleckých posudků zvážil jejich přesvědčivost co do jejich úplnosti, logického odůvodnění vyslovených závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy. V rámci hodnocení důkazu znaleckým posudkem soudu náleží uvážení, která také odvolací soud v poměrech projednávané věci učinil, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Do procesu hodnocení důkazu znaleckým posudkem ze strany soudu pak vstupuje i úvaha o tom, zda znalec splnil znalecký úkol, jestliže jej již samotným výběrem poznatků a informací určených ke komparaci nerespektoval, a tím již v rovině skutkového zjištění učinil obtížně splnitelnou judikatorně vytýčenou podmínku, že „peněžitá náhrada za bezdůvodné obohacení, jehož se obohacenému dostalo v podobě výkonu užívacího práva, musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl, a že užíváním cizí věci se rozumí věc obdobná té, jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení.“ Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nemůže založit otázka, zda „odvolacímu soudu přísluší hodnotit, zda je vzorek smluv použitý znalcem v jeho znaleckém posudku vhodný pro správně vyhotovený znalecký posudek“, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nijak neodchýlil. Do hodnotících úvah soudu nad znaleckým posudkem totiž spadá i posouzení, zda v konkrétním případě znalec splnil znalecký úkol i tím, že při jeho realizaci, jež zahrnuje i výběr vhodného podkladového materiálu, přihlédl (vztaženo na projednávanou věc) i ke specifickému předmětu ocenění, jež se tak musel projevit i v jeho odborném nálezu a závěru.
19. Přípustnost dovolání nezakládají ani další dvě žalobcem vymezené otázky, a sice zda „může odvolací soud dát přednost jednomu znaleckému posudku stojícímu svým závěrem proti shodnému názoru tří jiných znaleckých posudků“, a zda „může odvolací soud pominout názory tří znaleckých posudků jednotně sdělujících, že metodika jiného znaleckého posudku je špatně.“ Oběma otázkami dovolatel hájí takové řešení ústící v tezi, že závěr jediného znaleckého posudku nemůže obstát proti odlišnému závěru znaleckých posudků tří. Do procesu hodnocení znaleckého posudku soudem vstupuje i uvážení, který z vícero znaleckých posudků s rozdílným závěrem o téže odborné otázce vezme soud za skutkový podklad svého rozhodnutí. Ani při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
20. Fakt, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit, ještě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011, ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019).
21. Při předložení vícero znaleckých posudků, které si vzájemně odporují (v daném případě pak znalecké posudky předložené žalobcem a znalecký posudek předložený žalovaným), je povinností soudu svojí činností odstranit rozpor mezi těmito posudky, a to právě jejich komparací a hodnocením (nejen jejich písemného vyhotovení, ale i prostřednictvím výslechů znalců); tak to v projednávané věci učinil i odvolací soud. V jeho postupu pak nelze spatřovat žádný deficit, jímž by se dostal do kolize s judikaturou Nejvyššího soudu řešící problematiku hodnocení důkazu vícero znaleckými posudky s odlišným závěrem. Odvolací soud opakoval dokazování sdělením obsahu všech čtyř posudků a výpověďmi jejich zpracovatelů, svá zjištění pečlivě reprodukoval (viz body 17. až 23. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a připojil podrobné hodnotící úvahy nad jednotlivými posudky i závěr objasňující důvody, pro které považuje posudek znalecké kanceláře ESA za nejpřesvědčivější a nejobjektivnější (viz body 28. až 30. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
22. Odkazuje-li v dovolání žalobce na rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž soulad dovoláním dotčeného rozsudku námitkami o nepřípustném přezkumu odborných znaleckých otázek odvolacím soudem poměřuje (dovolatel ovšem toliko cituje obecně přijímané judikatorní teze z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1182/2016, ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1029/2019, a ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1785/2009), pak odkazovaná rozhodnutí problematiku hodnocení důkazu znaleckým posudkem řeší za zcela nesouměřitelných okolností ve věcech, v nichž byly předmětem znaleckého dokazování naprosto odlišné odborné otázky.
23. Námitka o překvapivosti či nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodovací praxí Nejvyššího soudu reflektována jako vada řízení, jež se v ústavně-právní rovině dotýká práva účastníka řízení na spravedlivý proces (viz článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je přitom takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Za překvapivé (nepředvídatelné) lze tudíž považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010).
24. Z pohledu právě provedeného výkladu nelze tudíž dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu považovat za rozhodnutí překvapivé, neboť skutková otázka, zda výše obvyklého nájemného z nájmu předmětných pozemků má být jako základ stanovení náhrady bezdůvodného obohacení vzniklého jejich užíváním žalovanou zjištěna podle znaleckých posudků předložených žalobkyní (tedy v maximální možné regulované výši 120,-Kč/1 m 2 /rok) či podle znaleckého posudku předloženého žalovanou (použitím metody tzv. simulovaného nájemného s výslednou výší 73,- Kč/1 m 2 /rok) byla předmětem dokazování již před soudem prvního stupně a procesní stanovisko žalované hájící závěry podle jí předloženého posudku bylo žalobci známo i z obsahu jejího odvolání. Žalobce tudíž v poměrech odvolacího řízení mohl důvodně předpokládat, že sporná skutková otázka bude posuzována i odvolacím soudem. Skutečnost, že odvolací soud na základě opakovaného dokazování a hodnocení provedených důkazů dospěl k jinému závěru o výši obvyklého nájemného coby skutkového základu pro právní posouzení věci, nečiní z dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí nepředvídatelné či překvapivé.
25. Námitkou o nepředvídatelnosti dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu dovolatel ve skutečnosti upozorňuje na porušení zásady stare decisis („setrvati při rozhodnutém“) vtělené do ustanovení §13 o. z. („Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“) ze strany odvolacího soudu. Má za to, že odvolací soud měl spornou otázku výše obvyklého nájemného posoudit shodně jako v dříve pravomocně skončeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 140/2011, v němž soud prvního stupně i soud odvolací dospěly ke shodnému závěru o výši obvyklého nájemného, jenž koresponduje i tomu, jak tuto skutkovou otázku posoudil soud prvního stupně i v přítomné právní věci.
26. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se ustálila konkluze, že v jiném soudním řízení není soud vázán posouzením předběžné otázky, jež není vtělena do výroku soudního rozhodnutí (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, a ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1562/2019). Uvádí-li se pak v judikatuře, že ani nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím ve smyslu §159a o. s. ř. neopodstatňuje celkové ignorování závěrů v něm obsažených, je tím míněno tolik, že soud se v navazujícím sporu musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, a ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013).
27. V intencích ustanovení §13 o. z. se o obdobný právní případ jedná tehdy, pokud je s předchozím srovnatelný po skutkové i právní stránce, tj. na základě obdobných skutkových okolností je žádána ochrana téhož práva. Ze skutkových okolností jsou pak relevantní ty, které jsou rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, kterou je třeba na daný případ aplikovat. O obdobný případ se ovšem nejedná tehdy, pokud ke skutkovým okolnostem relevantním pro předchozí rozhodnutí přistoupí relevantní okolnost další, nebo některá ze skutkových okolností relevantních pro předchozí případ absentuje, či je, zejména na základě dokazování, zjištěna jinak (k uvedenému srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2807/2016). Vyšel-li v poměrech přítomné právní věci odvolací soud ve svých závěrech ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání týchž pozemků žalobce v jiném časovém období z jiných dílčích závěrů o skutkovém stavu (o konkrétní výši obvyklého nájemného), jež učinil na základě hodnocení jím provedených důkazů, jež nebyly vneseny do důkazního řízení v dřívější věci, nezaložil tím stav, že by se přítomná právní věc v podstatných znacích charakterizujících relevantní skutkové okolnosti shodovala s dřívější pravomocně skončenou věcí. Nelze rovněž přehlédnout, že po pravomocném skončení žalobcem odkazované věci soudy následně opakovaně rozhodovaly o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jiných jeho pozemků zastavěných místními komunikacemi ve vlastnictví žalovaného (viz např. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 2021, ze dne 17. 2. 2021, č. j. 25 C 288/2016-530, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2021, č. j. 14 Co 243/2021-595, proti němuž směřující dovolání obou účastníků odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 6. 2022, č. j. 28 Cdo 970/2022-684, a ústavní stížnost žalobce odmítl jako zjevně neopodstatněnou Ústavní soud usnesením ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2038/22), a skutková otázka výše obvyklého nájemného za užívání pozemků žalobce zastavěných místními komunikacemi ve vlastnictví žalovaného byla v označené věci posouzena naprosto shodně jako nyní v dovoláním dotčeném rozsudku. Skutečnost, že na toto řízení odvolací soud s akcentem na totožné posouzení sporné skutkové otázky odkázal, jakož i na řízení další, v nichž nebyl akceptován skutkový závěr o výši obvyklého nájemného, jež by korespondovalo hornímu limitu jeho regulované výše (viz bod 32. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), současně znamená, že odvolací soud dostatečně odůvodnil odchylný přístup k posouzení sporné skutkové otázky, jenž se v recentní rozhodovací praxi soudů nižších stupňů v právních věcech týchž účastníků prosazuje.
28. Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. Protože žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu výrokům II. až IV. o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení a o nákladech řízení státu. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
30. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je žalobce povinen žalovanému tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 8.615,20 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 6.820,- Kč (tarifní hodnota předmětu řízení daná částkou 142.291,- Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.495,20 Kč.
31. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalovaného, která je advokátkou (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu