| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| III. ÚS 95/97 | 12. 6. 1997 | Důkaz v řízení provedený nelze obecným soudem v rozhodnutí (jeho odůvodnění) opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento soud - s ohledem na své závěry stran skutkových zjištění plynoucích z jiných důkazů - pokládá za skutečnosti prokázané; takovéto opomenutí je zcela zřetelným a současně i protiústavním porušením zásad stran hodnocení důkazů a zejména i kogentně uložené povinnosti (v rozhodnutí) vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil, když ty které skutečnosti vzal za prokázány. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které opomene. Převod vlastnictví věcí z národního majetku spadá pod režim vyhlášky Ministerstva financí o správě národního majetku č. 104/1966 Sb.; dle tohoto právního předpisu takové věci v hodnotě pod 1 milion Kčs (§16 odst. 1 cit. ... | |
| III. ÚS 73/97 | 12. 6. 1997 | V případě, kdy podpis na podání ve správním řízení prokazatelně není podpisem osoby, která je označena jako osoba jej činící, nutno za této situace dospět k závěru, že z podání není patrno, kdo jej vlastně činí, v důsledku čehož nejsou splněny jak náležitosti podání dle §19 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., tak i postupu dle odstavce 3. citovaného ustanovení. | |
| III. ÚS 68/97 | 12. 6. 1997 | V případech, kdy zástupce žádá soud, aby již nařízené jednání přeložil na jiný termín, není věcí obecného soudu - pokud uváděné důvody neshledá dostatečně závažnými - aby o svém odmítavém stanovisku k takové žádosti žadatele uvědomoval; je věcí zástupce, zejména je-li jím advokát, aby se sám a zavčas o osudu své žádosti přesvědčil a stanovisku obecného soudu přizpůsobil režim svého pracovního dne. Časová kolize zástupce mezi zastupováním u různých jednání (procesních úkonů) zpravidla není dostatečně závažným důvodem pro to, aby kterékoli již nařízené jednání (procesní úkon) bylo odročováno, neboť je na samotném zástupci, aby - bez újmy na procesním postavení a zájmech zastupovaného - nastalou kolizi podle své vůle a výběru řešil substitucí (§§16, 26 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii). Zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) se proto nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci), který, ač řádně a zavča ... | |
| IV. ÚS 197/96 | 12. 6. 1997 | Senát Ústavního soudu je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán nálezem pléna tohoto soudu. Za situace, kdy plénum Ústavního soudu konstatovalo, že právní předpisy aplikované v rozhodnutích napadených ústavní stížností nejsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, by mohlo být ústavní stížnosti vyhověno jen tehdy, pokud by bylo zjištěno, že tyto předpisy byly aplikovány způsobem natolik extrémním, že to vybočilo z mezí ústavnosti, resp. že proces, který k takovému rozhodnutí vedl, nebyl jako celek procesem spravedlivým. | |
| I. ÚS 279/95 | 11. 6. 1997 | Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem v platném znění, obsahuje v §4 ustanovení o tom, že účastníky řízení o povolení vkladu jsou jen účastníci právního úkonu. Nesprávná aplikace zákona spočívá v tom, že příslušné orgány veřejné moci pokládají tento zákon za lex specialis do té míry, že jeho interpretací docházejí k jeho izolaci v právním systému a neberou zřetel ani na stěžejní zásady správního řádu, a to přesto, že citovaný zákon v §3 odst. 2 stanoví, že na řízení o povolení vkladu se vztahuje zákon o správním řízení (správní řád), pokud citovaný zákon nestanovil jinak. Toto ustanovení "jinak" však nezpůsobuje derogaci správního řádu a ponechává v platnosti taková ustanovení jako §14 odst. 1, že účastníkem řízení je ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny, jakož i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodn ... | |
| IV. ÚS 190/96 | 9. 6. 1997 | Řízení o restitučních nárocích jsou specifická právě tím, že v jejich průběhu jde o posouzení oprávněnosti nároků, uplatněných podle restitučních zákonů sledujících odstranění křivd způsobených v minulosti státem, a právě proto by stát a jeho orgány - tedy i soudy - v těchto věcech neměly lpět na ryze formálním přístupu. Za správnou je třeba považovat praxi, kdy v řízení o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalovaného, soud postupuje podle §43 odst. l a 2 o.s.ř. | |
| III. ÚS 360/96 | 5. 6. 1997 | Obecné soudy se sice zabývaly skutkovým dokazováním, avšak při rozhodování zcela opomenuly skutečnost, že v důkazních prostředcích (znaleckých posudcích, výpovědi znalce apod.), o něž opřely svá rozhodnutí, se vyskytují rozpory a nepokusily se tyto rozpory odstranit. | |
| III. ÚS 171/96 | 5. 6. 1997 | Zvláštním způsobem upravené právo domáhat se, aby soud rozhodl, že na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo k nemovitosti, přichází v úvahu jen v těch případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad předchozího přechodu nemovitosti na stát nebo na jinou právnickou osobu podle ust. §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. | |
| Pl. ÚS 33/96 | 4. 6. 1997 | 1 | 1) Podle čl. 11 odst. 2 Listiny "zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice" (přičemž dle čl. 42 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. se jedná o státní občanství České republiky a území České republiky). Čl. 11 odst. 2 Listiny je tudíž speciálním ustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledně nabývání a ochrany vlastnického práva (příkladem jeho promítnutí do právního řádu je ustanovení §17 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona). Je to právě čl. 11 odst. 2 Listiny, jenž vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství. 2) Mezinárodní pakt o občanských a politických právech princip rovnosti upravuje v čl. 2 odst. 1 a čl. 26. Rovnost dle prvního z citovaných ustanovení má povahu akcesorickou, čili vztahuje se pouze na rovnost v paktem zakotvených právech, přičemž právo vlastnické me ... |
| Pl. ÚS 7/97 | 4. 6. 1997 | 2 | Provozování nevýherních automatů je prováděno na základě živnostenského oprávnění. Pro tuto činnost platí režim zákona č.455/1991 Sb. v platném znění o živnostenském podnikání. Protože živnostenský zákon neobsahuje pro tuto činnost zákonné zmocnění pro obce, nemohou obce samostatně regulovat provoz digitálních a světelných přístrojů a hracích zařízení. Výkon kontroly nad touto činností se řídí zákonem ČNR č.552/1991 Sb. o státní kontrole. Ani tento zákon včetně zákona ČNR 570/1991 Sb. o živnostenských úřadech neobsahuje zmocnění pro samosprávu k vydávání obecně závazných vyhlášek na rozšiřování kontroly a dozoru živnostenského podnikání. |
| I. ÚS 31/97 | 4. 6. 1997 | Vlastnické právo požívá ochrany, jednou z jeho obsahových složek je nepochybně i možnost s věcí disponovat, avšak ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nevylučuje omezení vlastnického práva tehdy, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami, jejichž ochranu č. 11 Listiny garantuje. Ustanovení §102 o.s.ř. je třeba vyložit tak, že pod pojem "zatímní úprava poměrů účastníků" lze zahrnout i dočasné omezení dispozice s majetkem z důvodu ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. | |
| III. ÚS 144/97 | 2. 6. 1997 | I když se soudní smír a smír ve smírčím řízení neliší co do výsledku řízení, je mezi nimi rozdíl z hlediska zahájení řízení i z hlediska průběhu řízení tak, jak jsou oba tyto instituty vymezeny v občanském soudním řádu (dále jen "o. s. ř.") . Podle §67 o. s. ř. připouští-li to povaha věci, lze navrhnout, aby věcně příslušný soud provedl pokus o smír. Takový návrh sice musí splňovat náležitosti uvedené v §42 odst. 4 o. s. ř. , avšak tento návrh nemá hmotněprávní ani procesní účinky, které zákon jinak spojuje s podáním návrhu na zahájení řízení (žaloby). Pokud je pokus o smír neúspěšný, řízení končí a soud nemůže rozhodnout ve věci samé. Naproti tomu podle §99 odst. 1 o. s. ř . se soud v řízení podle části třetí o. s. ř. má pokusit vždy o smír. Pokud však povaha věci smír nepřipouští nebo účastníci se o smíru nedohodnou, řízení pokračuje až do rozhodnutí soudu ve věci samé. Z uvedeného podle názoru Ústavního soudu vyplývá, že nelze ztotožňovat soudní smír schválený v řízení nalézacím a s ... | |
| IV. ÚS 208/96 | 2. 6. 1997 | Stanovení okruhu účastníků řízení je věcí výkladu §12 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb. , v platném znění, podle něhož "účastníkem řízení je soutěžitel, o jehož právech nebo povinnostech stanovených tímto zákonem má být v řízení rozhodnuto". Tato formulace, a to na rozdíl od úpravy původní, vylučuje, aby za účastníka řízení byl považován i ten, jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím dotčeny, nebo dokonce ten, kdo pouze tvrdí, že může být rozhodnutím přímo dotčen ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech, a to až do doby, než se prokáže opak. Opačná interpretace by totiž popírala smysl vymezení účastníka řízení v zákoně o ochraně hospodářské soutěže, který je zákonem speciálním. Stanovení účastníků správního řízení na základě aplikace jak §14 zákona č. 71/1967 Sb. , tak na základě ustanovení o účastnících správního řízení, obsaženého ve zvláštním předpise, v praxi sice přichází v úvahu, ovšem ve zcela jiných situacích, jako příklad lze u ... | |
| III. ÚS 31/97 | 29. 5. 1997 | 1) Pro naplnění čl. 9 odst. 3 Ústavy nutno vyžadovat takovou intenzitu postupu státních orgánů, jež má za následek odstranění nebo ohrožení demokratického právního státu (resp. některého z jeho konstitutivních komponentů), což v případě rozhodování ve věci uložení pokuty za přestupek v konkrétní věci dáno není. 2) Ústavní soud v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 12/94 čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod interpretoval v tom smyslu, že "toto ustanovení totiž neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo." (ÚS, 3, 127) Shodné konstatování platí rovněž pro čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy. Tato ustanove ... | |
| III. ÚS 230/96 | 29. 5. 1997 | Ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí, Je proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci, uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy. Ingerence Ústavního soudu do etických, otázek spojených s výkonem soudcovského povolání není na místě, zejména je-li o těch kterých návrzích rozhodováno postupem předvídaným zákonem (§16 odst. 1 o. s. ř.). Pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele. | |
| II. ÚS 103/96 | 28. 5. 1997 | 2 | Právní mocí rozhodnutí bývalých národních výborů o přidělení pozemku do osobního užívání vzniklo fyzickým osobám právo, aby s nimi byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku a státu vznikla povinnost takovou dohodu uzavřít. Skutečnost, že přidělovaný pozemek nebyl v tzv. socialistickém společenském vlastnictví, neměla vliv na neúčinnost rozhodnutí - rozhodnutí bylo rozhodnutím orgánu státní správy, projevem státní moci a nikoli projevem vůle státu jako vlastníka. Jestliže fyzické osobě svědčilo právo osobního užívání pozemku ke dni 31. 12. 1991, dnem 1.1.1992 se přeměnilo přímo ex lege na právo vlastnické. V tomto okamžiku došlo současně k zániku vlastnického práva původního vlastníka (státu nebo jiného subjektu). |
| II. ÚS 169/97 | 28. 5. 1997 | Ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. umožňuje zahájit řízení před Ústavním soudem proti nepravomocnému rozhodnutí nejen za předpokladu značných průtahů, z nichž vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma, ale také, a to především, za předpokladu, že stěžovatel tvrdí protiústavnost takového ústavní stížností napadeného rozhodnutí, tak jak předpokládá §72 zák. č. 182/1993 Sb. a jak odpovídá koncepci Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti. | |
| IV. ÚS 332/96 | 22. 5. 1997 | Není-li dosud zřízen Ústavou předvídaný Nejvyšší správní soud, musí být tím více respektováno právo účastníků řízení v tzv. správním soudnictví na přístup soudu a projednání věci v jejich přítomnosti. | |
| III. ÚS 287/96 | 22. 5. 1997 | Domovní svoboda jako ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 12 Listiny svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit. Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných. Přípustnost domovní prohlídky v obydlí (jiných prostorách) pachatele nebo důvodně podezřelého (§82 a násl. tr. ř.) je však třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti. I když za jistých okolností (skutečností dostatečně zřejmých) může mít domovní prohlídka v konkrétní věci charakter neodk ... | |
| III. ÚS 243/96 | 22. 5. 1997 | V předmětné věci lze uvést, že pokud účastník řízení již v průběhu řízení před soudem I. stupně se pokusil nedostatek podmínky řízení, spočívající v záměně pojmenování druhého účastníka řízení (Úřad městské části - Městská část), odstranit tím, že správně označil účastníka řízení, nelze k tomuto procesnímu úkonu nepřihlížet s odůvodněním, že se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. | |
| I. ÚS 362/96 | 20. 5. 1997 | Podle současné judikatury není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí a jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (§263 odst. 6 trestního řádu). | |
| IV. ÚS 153/96 | 15. 5. 1997 | Provedení výslechu obviněného bez přítomnosti obhájce bezprostředně po sdělení obvinění je v případech nutné obhajoby porušením práva na obhajobu. | |
| III. ÚS 51/96 | 15. 5. 1997 | Ústavní soud ve svých rozhodnutích již několikráte zdůraznil, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním i zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Právě procesněprávní rámec představuje především a zejména principy řádného a spravedlivého procesu, jak plynou z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i možnost účastníka řízení před soudem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Tuto možnost je nutno v naznačených souvislostech interpretovat i tak, že pokud účastník řízení před soudy navrhuje provedení zásadních důkazů k prokázání svého tvrzení, a to zákonem stanoveným způsobem, není soud povolán k tomu, aby provedení takových důkazů bez dalšího odmítl, případně se takt ... | |
| III. ÚS 189/96 | 15. 5. 1997 | Vzhledem k tomu, že se jednalo o řádné restituční řízení podle §9 cit. zákona, nelze navrhovateli jako oprávněné osobě upřít právo podat proti rozhodnutí pozemkového úřadu opravný prostředek. Toto právo je zakotveno v ust. §9 odst. 4 cit. zákona. Proto krajský soud, jestliže odmítl návrh navrhovatele, aniž se jím věcně zabýval, tj. aniž by přezkum napadeného rozhodnutí provedl, pochybil. Jeho postup nelze kvalifikovat jinak, než jako odepření právní ochrany navrhovateli. | |
| I. ÚS 137/96 | 15. 5. 1997 | Postupovali-li policisté při dodání odsouzeného do výkonu trestu v souladu s trestním řádem a zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, nedošlo k porušení čl. 7 a čl 8 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. | |
| IV. ÚS 68/97 | 14. 5. 1997 | Nařídí-li obecné soudy výkon rozhodnutí, v konkrétním případě uložením pokuty, aniž by stěžovatelům tuto povinnost ukládalo vykonatelné rozhodnutí, třeba tento jejich postup považovat za porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| I. ÚS 16/97 | 14. 5. 1997 | Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 95 odst. 1 (odst. 2 z povahy věci nepřipadá v úvahu) je soudce při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Byť oba citované články s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisejí, nelze přehlédnout skutečnost, že jsou systematicky zařazeny v hlavě čtvrté Ústavy ("Moc soudní") a stěží lze jednoznačně dovozovat, že garantují základní práva nebo svobody. Jejich obsah v podstatě upravuje principy činnosti soudů. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, tedy i pod ochranou soudů obecných. Je tedy jejich povinností, aby - se zřetelem ke konkrétní situaci - respektovaly i zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud okresní soud v průběhu tří let formálně nenařídil jednání - byť podle obsa ... | |
| II. ÚS 71/96 | 14. 5. 1997 | Ustanovení §41 odst.2 o.s.ř. ukládá soudům povinnost posuzovat každý úkon podle jeho obsahu. Nelze stavět pouze na tzv. objektivní kumulaci tam, kdy právě z obsahu podání a jeho formy je patrno, že žalobce měl na mysli kumulaci soukromou. Proto usnesení postavená pouze na tzv. objektivní kumulaci jsou nejenom v rozporu s §41 odst.2 o.s.ř., ale současně též s §43 odst.2 o.s.ř. | |
| II. ÚS 28/96 | 14. 5. 1997 | V případě darovací smlouvy mezi fyzickými osobami je, z hlediska právní praxe, zcela nemožné prokázat existenci nápadně nevýhodných podmínek v době uzavření smlouvy, neboť je to právní skutečnost, kterou vylučuje již prostý fakt darování, jako dobrovolný bezplatný převod na straně dárce a úmysl tento bezplatný dar přijmout na straně obdarovaného. Omyl v pohnutce stěžovatelky nemůže takový právní úkon učinit neplatným. | |
| Pl. ÚS 23/96 | 7. 5. 1997 | 1 | Datum uvedené v §2 odst. 1 bod 5. zákona č. 255/1946 Sb. je rozhodující pro definici československých politických vězňů v průběhu okupace a II. světové války. Vedle určitých dalších v zákoně zmíněných případů byl politickým vězněm každý, kdo v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945 byl z důvodů v zákoně uvedených omezen na osobní svobodě vězněním, internováním, odvlečením nebo jinak. Ústavní soud je názoru, že datum 4. května 1945 nelze vztáhnout na ustanovení §3 zcela jiného zákona, totiž zákona o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce. Zatímco §2 zákona č. 255/1946 Sb. stanoví, kdo je postiženým občanem, §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb. se zabývá podmínkami vzniku nároku vdov a vdovců po těchto politických vězních, k němuž dochází za předpokladu, že postižení občané byli popraveni nebo zemřeli "ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních a internačních táborech" nebo byli násilně usmrceni "v souvislosti se zatýkáním". Myšlenka, ž ... |
| I. ÚS 272/96 | 7. 5. 1997 | Jen řádné a předpisům vyhovující doručení rozhodnutí má ten důsledek, že odvolací lhůta počne běžet osobě, které je doručováno (viz R 19/68 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Pokud rozsudek okresního soudu není pravomocný a není tedy ani vykonatelný, odklad jeho vykonatelnosti nepřichází v úvahu (§79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). | |
| IV. ÚS 34/97 | 5. 5. 1997 | Zákon ČNR 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky důsledně rozlišuje institut volby státního občanství a institut nabytí státního občanství na vlastní žádost podle ustanovení §17 cit. zákona, a to opodstatněně, neboť volba je svou povahou jednostranným aktem, zatímco žádost předpokládá konsenzus druhé strany. Z tohoto důvodu volbu státního občanství nelze podřadit pod případ nabytí cizího státního občanství na vlastní žádost podle citovaného ustanovení. Všechny akty, jimiž jednotlivec má či může pozbýt státní občanství České republiky, musí být nutně pozměněny jeho souhlasným projevem vůle. O takový souhlasný a jednoznačný projev vůle však ve stěžovatelově případě nejde, a to tím spíše, že stěžovatel jej učinil v situaci, kdy zákon ČNR č. 40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, neupravuje volbu státního občanství státním občanem České republiky, a tím postrádá ustanovení nezbytné pro předvídatelnost a seznatelnost následků t ... | |
| IV. ÚS 309/96 | 2. 5. 1997 | Zastavení řízení podle ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř. proto, že žaloba byla podána neoprávněnou osobou, přichází v úvahu pouze tehdy, je-li evidentně vyloučeno, aby žalobci tvrzené právo vůbec mohlo příslušet. Tak je tomu např. tehdy, je-li žalobcem právnická osoba, ačkoli tvrzené právo může podle zákona příslušet jen osobě fyzické. O takový případ v projednávané věci evidentně nejde, stejně jako nejsou splněny podmínky zastavení řízení pro neodstranění jeho vad již z pouhého důvodu, že o následcích neodstranění vad podání nebyla stěžovatelka ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. poučena. | |
| IV. ÚS 223/95 | 2. 5. 1997 | Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, neobsahuje nic, co by eliminovalo nárok oprávněných osob uvedených v dalších skupinách, jestliže tento nárok neuplatnily osoby uvedené v pořadí vyšším. Nečinnost této osoby ve vyšším pořadí otevírá cestu pro uplatnění nároku osobám v nižším pořadí, neboť i tyto posléze uvedené osoby jsou zahrnuty do okruhu osob, jichž se zmírnění následků majetkových křivd týká. Pokud tedy Krajský soud v Hradci Králové neuznal stěžovatelce postavení osoby oprávněné podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ani její legitimaci k uplatnění nároku podle ustanovení §8 odst. 3 (nyní odst. 4) citovaného zákona, porušil tím její právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny. | |
| Pl. ÚS 17/96 | 30. 4. 1997 | 2 | Ústavní soud je názoru, že příliš časté změny právní úpravy - zvláště v otázkách hospodářské, mzdové a sociální politiky - oslabují právní jistotu občanů a věrohodnost státu samého. Na druhé straně však nelze zákonodárci upřít právo nově upravit společenské vztahy všude tam, kde to pokládá za potřebné a účelné z hlediska veřejného zájmu a pokud tím nejsou ohrožena základní práva a svobody občanů ve své podstatě. Takové ohrožení Ústavní soud v daném případě nezjistil a námitku, že novou úpravou výsluhového příspěvku došlo k porušení práva stěžovatele na svobodnou volbu povolání dle článku 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nemohl než odmítnout. Ing. Voborský byl Vojenským úřadem sociálního zabezpečení na novelizaci zákona a s tím spojené odnětí výsluhového příspěvku předem upozorněn a mohl poté zvažovat, zda změní dosavadní zaměstnání za takové, které nespočívá na služebním poměru a při kterém by výsluhový příspěvek nadále pobíral, např. za zaměstnání v některém z oborů jeho t ... |
| IV. ÚS 20/97 | 28. 4. 1997 | 2 | Pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, neboť tomu, aby je bylo možno takto chápat, brání ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. |
| I. ÚS 263/96 | 28. 4. 1997 | Námitku stěžovatelů, že "úpravu okruhu rozhodnutí vyjmutých z přezkumné pravomoci obecných soudů v ust. §248 odst. 2 o.s.ř." nelze rozšiřovat o rozhodnutí orgánů veřejné správy, kterými je zasahováno do základních práv a svobod občanů, byť i formálně lze taková rozhodnutí pojmout jako procesní (bez zkoumání správním orgánem, případně soudem), nelze v případě konkrétní souzené věci akceptovat. Její přijetí by ve svých důsledcích znamenalo negaci fundamentálních procesních institucí, které nelze eliminovat poukazem na údajné porušení základních práv a svobod občana. Právní názor stěžovatelů by přísně vzato vedl k absurdnímu závěru, že by obecný soud či jiný orgán veřejné moci musel věcně projednat opožděně podané odvolání, jestliže by usoudil, že odvolateli svědčí hmotné právo, které bylo porušeno. Tím by se požadavek spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nenaplnil, neboť právě dodržování základních pravide ... | |
| Pl. ÚS 42/96 | 22. 4. 1997 | 2 | Ustanovení §14 odst. 1 písm. o) a §17 zákona o obcích zakládají pravomoc obce přijímat obecně závazné vyhlášky v místních záležitostech veřejného pořádku. Podle §46 odst. 2 a §48 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze těmito obecně závaznými vyhláškami obcí stanovit skutkové podstaty přestupků. Rozsah předmětu takovéto právní regulace obcí je však omezen základními právy a svobodami, plynoucími z ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy, jakož i a na ně navazujícími zákony. |
| I. ÚS 142/96 | 22. 4. 1997 | Neshoda mezi skutečným právním stavem a stavem zápisů v obchodním rejstříku může být nejen porušením §27 obchodního zákoníku, ale i zásahem do práv osob, které mají být zapsány v tomto rejstříku nebo naopak z něj vymazány, jakož i zásah do práv dotčené společnosti, která má právo na to, aby údaje o ní v rejstříku odpovídaly skutečnosti, tak do práv všech ostatních fyzických a právnických osob, které se musí v dobré víře spolehnout při ochraně svých zájmů na zápis v obchodním rejstříku a vycházet z něj. | |
| I. ÚS 334/96 | 22. 4. 1997 | V českém právním řádu je institut vazby pojat jako prostředek k zajištění účasti osoby obviněného na procesních úkonech, jejichž provedení za jeho účasti je nezbytné v rámci trestního stíhání této osoby. Rozhodnutím o vzetí do vazby se nepředjímá rozhodnutí v meritu věci. Do vazby lze vzít podle 68 trestního řádu pouze osobu, které bylo podle ustanovení 160 trestního řádu sděleno obvinění, pro které je dostačující, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Ustanovením 67 trestního řádu se provádí čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který stanoví hranice pro vzetí do vazby (jen z důvodů a na dobu stanovenou zákonem). | |
| II. ÚS 74/96 | 16. 4. 1997 | Důvod protiprávnosti při bezúplatném převodu pozemků v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, nutno spatřovat ve skutečnosti, že na vlastníky byl činěn nátlak ve smyslu tehdy vydaných a platných směrnic, kdy pod sankcí nezaregistrování kupní smlouvy byla tak omezena jejich smluvní svoboda. Nezáleželo na formě převodu, ale jeho obsahové části, jako výslednici nátlakového působení. Státní notářství ani nesměla jinak postupovat. O bezplatnosti provedeného převodu nutno hovořit také tehdy, když část pozemků nebyla vůbec ohodnocena a zbývající část pouze symbolicky s vyjádřením neadekvátní hodnoty. | |
| Pl. ÚS 31/96 | 9. 4. 1997 | 2 | Článek 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Posuzováno z pohledu tohoto článku Úmluvy pak nelze považovat za zájmu dítěte přiměřenou a vhodnou takovou formu řešení, která kriminalizuje mladistvého, který se nedokáže vyrovnat s nařízenou ústavní výchovou. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že řešit případy porušení, jednoznačně v zájmu nezletilého nařízené ústavní výchovy, trestněprávními prostředky, tak jak to činilo v napadené části ustanovení §171 odst. l písm. d) trestního zákona, aniž by navíc jakkoliv rozlišovalo a bralo v úvahu různé důvody vedoucí k nařízení ústavní výchovy - a to i při vědomí zvláštní úpravy trestního zákona vztahující se na mladistvé - je v rozporu s čl. 3 odst. l Úmluvy o právech dítěte. |
| IV. ÚS 35/97 | 7. 4. 1997 | Pojem zásadní přestavba podle ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je sice třeba vykládat i ve směru souvislosti s předmětem zemědělské výroby, přitom však nelze pominout, že její cíle mohou být i krátkodobé a proměnné. Proto k naplnění citovaného ustanovení je zapotřebí naplnění obou podmínek v něm uvedených, tedy v každém případě i podmínky změny původního stavebně technického charakteru v důsledku zásadní přestavby stavby. | |
| IV. ÚS 168/96 | 7. 4. 1997 | Před zrušením ustanovení §250f o.s.ř. bylo možno přistoupit k jeho použití jen tehdy, jestliže byly zároveň splněny všechny podmínky v něm stanovené, k jeho aplikaci nestačila sama skutečnost, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a že již šlo jen o posouzení otázky právní. Především musel být splněn základní předpoklad, a to, že šlo o případ jednoduchý. Za takový jednoduchý případ však zpravidla není možno považovat věci daňové, které již svou podstatou jsou složité a náročné. | |
| IV. ÚS 147/96 | 7. 4. 1997 | Pokud na základě zákona ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, došlo k přechodu určitého majetku do vlastnictví obcí ex lege, nelze následně provádět privatizaci takového majetku podle zákona č. 427/1990 Sb. | |
| III. ÚS 66/97 | 4. 4. 1997 | Děděním přecházejí na právního nástupce práva a povinnosti zemřelé osoby podle ustanovení o dědickém nástupnictví v občanském zákoníku. Osud práv a povinností fyzické osoby je v případě její smrti rozdílný podle charakteru těchto práv a povinností. Některá práva a povinnosti smrtí fyzické osoby zanikají, tento právní následek postihuje zejména taková práva a povinnosti, která jsou vázána na osobu zůstavitele, jiná práva a povinnosti přesahují biologickou existenci svého nositele a přecházejí na další subjekty jako na právní nástupce zemřelého. Předmětem dědění podle občanského zákoníku jsou především věci ve výlučném vlastnictví nebo v podílovém spoluvlastnictví zůstavitele, jakož i práva a povinnosti vzešlá z vypořádání případného bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Do pozůstalosti patří i zůstavitelovy pohledávky a dluhy, spadá sem i podnik, který patřil zůstaviteli, práva akcionáře nebo společníka společnosti s ručením omezeným, vypořádací podíl člena družstva, stejně jako pohle ... | |
| Pl. ÚS 25/96 | 2. 4. 1997 | 2 | Podmínka přímých voleb je splněna, i když na základě pětiprocentní klauzule určitá strana získá nárok na další mandát nebo mandáty nad hranici konsekventního poměrného zastoupení. I v tomto případě musí však jít o obsazení dalšího mandátu takovými kandidáty, kteří byli na listině strany řádně uvedeni a u nichž mohli voliči předpokládat již při svém hlasování, že mohou eventuelně získat mandát, jestliže straně, za niž kandidovali, nárok na přidělení dalšího mandátu vznikne v důsledku toho, že jiné strany podmínku pěti procent nesplnily. Tento způsob přidělení mandátu nelze právem označit za administrativní, protože není produktem volné úvahy a rozhodnutí určitého orgánu, ale přímým následkem výběru, který učinili voliči za určité situace v podmínkách uvedené klauzule a u vědomí předvídatelných důsledků volebního systému v zákoně stanoveného. Pokud jde o rovnost v nároku na to, být přiměřeným (proporcionálním) způsobem vzat na zřetel při přidělování mandátů, je jisté omezení diferenciace ... |
| I. ÚS 332/96 | 26. 3. 1997 | Čl. 11 odst. 1 Listiny se vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález I. ÚS 115/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck 1995). Ústavní soud již několikrát vyjádřil názor, že problematiku restitucí je třeba posuzovat s maximální pozorností a opatrností (k tomu např. srovnej nález II. ÚS 79/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2., Praha, C.H. Beck 1995, str. 77 a násl.). K tomu však v daném případě nedošlo. Ve správním soudnictví nelze odhlédnout od skutkových zjištění, resp. nelze se omezit jen na zkoumání zákonnosti rozhodnutí, aniž by se soud zabýval také otázkami skutkovými. To vyplývá mimo jiné i z ustanovení §250j odst. 2 o.s.ř., který ukládá soudu posoudit, zda zjištění skutkového stavu je dostačující k posouzení věci a zda zjištění skutkového stavu, ze kterého vycházelo správní rozhodnutí, není v rozporu s obsahem spisů. | |
| I. ÚS 278/96 | 26. 3. 1997 | Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. např. nález I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1., C.H. Beck Praha, 1994, str. 273). Ústavní soud již dříve konstatoval, že "jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (nález III. ÚS 23/93, tamtéž, str. 41). Ohledně porušení čl. 11 odst. 4 Listiny se stěžovatelé dopouštějí omylu, neboť institut zrušení podílového spoluvlastnictví nelze zaměňovat s právním institutem vyvlastnění ve veřejném zájmu. | |
| I. ÚS 211/96 | 26. 3. 1997 | Podle čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod církve spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Osoby vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření církví a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů a obecně závazných právních předpisů. Církve a náboženské společnosti také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují jejich zařazení. Obecné soudy proto nerozhodují o věcech služebního poměru duchovních k církvi, protože by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci. Pokud by však šlo o mzdu, případně o jiné majetkové nároky duchovních, je třeba mít za to, že obecné soudy jsou podle §7 o. s. ř. povolány k tomu, aby rozhodovaly ve věcech vyplývajících z občanskoprávních, pracovních dalších vztahů, neboť zde vystupuje do popředí soukromoprávní charakter cír ... |