ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1195.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1195/2020-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, IČO 00408026, zastoupeného JUDr. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 18, proti žalovaným: 1) XY , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Jiřím Fílou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96C, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 36, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 39 C 9/2015, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2019, č. j. 95 Co 88/2019-164, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žalované 1) a 2) jsou povinny rovným dílem zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ronalda Němce, Ph.D., advokáta se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 18.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem výrokem I. rozsudku ze dne 11. 12. 2019, č. j. 95 Co 88/2019-164, potvrdil ve výroku I. o věci samé rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 31. 1. 2019, č. j. 39 C 9/2015-135 [jímž určil, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. 258/85 a parc. č. 258/86, zapsaných na LV č. 3736 pro katastrální území Střimice, obec Most, okres Most, jak jsou vytyčeny v geometrickém plánu č. 212-43/2018 ze dne 12. 11. 2018, který je součástí tohoto rozsudku], dále jej potvrdil ve výroku II. o náhradě nákladů řízení ve správném znění a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané žalobcem podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že označené pozemky vznikly z pozemků PK parc. č. 281, parc. č. 282, parc. č. 283, parc. č. 295, parc. č. 296, parc. č. 297 a parc. č. 298, zapsaných v knihovní vložce č. 203 pozemkové knihy pro k. ú. Střimice (později pozemek parc. č. 258/20, naposledy část pozemku KN parc. č. 258/52, nyní pozemky parc. č. 258/85 o výměře 2502 m 2 a parc. č. 258/86 o výměře 1695 m 2 ), které byly historickým majetkem právního předchůdce žalobce Řádu Křižovníků s červenou hvězdou a které na stát přešly bez náhrady rozhodnutím ONV v Mostě ze dne 4. 1. 1954 dle §1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) - dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“
– s účinností od 1. 1. 1950, že dle rozhodnutí ONV v Mostě ze dne 8. 12. 1961 k nim bylo vloženo vlastnické právo pro Československý stát - Severočeský hnědouhelný revír, důl Maxim Gorkij, n. p. v Braněnech, že hospodářskou smlouvou ze dne 1. 11. 1986 o převodu správy národního majetku byl pozemek parc. XY převeden na XY, že rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 11. 11. 1993, č. 939/1993, byla část majetku tohoto státního podniku dle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), vyjmuta a převedena na Fond národního majetku ČR (dále jen „Fond“) na základě schváleného privatizačního projektu rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 6. 10. 1993, že Fondem byla dle notářského zápisu ze dne 12. 11. 1993, NZ 142/93, N 148/93, založena akciová společnost XY, jež vznikla zápisem do obchodního rejstříku dne 1. 1. 1994, že jejím základním jměním se stala cena hmotného a dalšího majetku XY, že součástí privatizačního projektu byl mimo jiné i pozemek parc. č. 258/52 v k. ú. XY a že členy představenstva XY, byli jmenováni mj. E. Š. a J. F. Z výpisů z katastru nemovitostí vyplynulo, že jako vlastník pozemku parc. XY v k. ú. XY (ostatní plocha, dobývací prostor) byl zapsán XY (jako nabývací titul je označena „velká privatizace - smlouva o vkladu majetku do společnosti 142/1993 Notářský zápis FNM ČR Praha o založení a.s. z 12. 11. 1993 NZ 142/93, N 148/93“) a posléze XY (nabývacím titulem je „prohlášení vkladatele o vkladu do základního jmění právnické osoby podle obch. z. ze dne 6. 3. 2013; právní účinky vkladu práva ke dni 18. 3. 2013“); za převodce XY označenou listinu podepsal V. H., předseda představenstva společnosti, a za XY, předsedkyně představenstva P. S. Dále bylo zjištěno, že J. F. byl v období od 8. 5. 1991 do 11. 9. 1992 zástupcem ředitele XY, od roku 1992 jeho ředitelem, že zpracovával privatizační projekt tohoto státního podniku, že po založení společnosti XY (až do 19. 6. 1998) byl členem jejího představenstva, že v období od 19. 6. 1998 do 29. 5. 2002 byl místopředsedou představenstva, od 29. 5. 2002 do 20. 8. 2012 předsedou představenstva této společnosti, že od 6. 11. 2012 do 7. 5. 2014 byl řadovým členem představenstva a že v letech 2012 do 2014 byl členem dozorčí rady společnosti XY [žalované 1)], která vznikla oddělením od společnosti XY. Ohledně E. Š. bylo zjištěno, že v XY pracovala od roku 1959 v různých funkcích, že v době jejich privatizace vykonávala funkci prokuristky a byla zástupkyní ředitele podniku, že po privatizaci se stala ředitelkou zbytkového podniku (mezi lety 1994 a 1997) a souběžně byla i prokuristkou anebo finanční ředitelkou XY, a že mezi lety 1994 až 2009 byla členkou představenstva XY. K dalším osobám se vztahem k žalované 1) soud zjistil, že v období od 3. 4. 2002 do 6. 11. 2014 byl členem dozorčí rady XY, J. V., následně od 9. 4. 2014 byl v dozorčí radě XY, že P. S. byla ekonomkou a od roku 2007 finanční ředitelkou XY, od 13. 5. 2010 do 7. 5. 2014 členkou dozorčí rady a poté od 31. 12. 2012 předsedkyní představenstva dozorčí rady společnosti XY., a že V. H. byl členem představenstva společnosti XY, od 24. 6. 2012 do 6. 11. 2012, dále byl předsedou představenstva této společnosti od 6. 11. 2012 do 3. 8. 2017, a členem představenstva od 3. 8. 2017, a od 31. 12. 2012 do 9. 4. 2014 byl členem dozorčí rady XY.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce je oprávněnou osobou dle §3 zákona č. 428/2012 Sb., neboť jeho právní předchůdce utrpěl v rozhodné době majetkovou újmu dle §5 písm. a) tohoto zákona, a že pasivně legitimovaným subjektem [vedle žalované 1)] je stát, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „Úřad“), jakožto organizační složka státu [§10 a §11 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“)], když pozemek tvořil v minulosti součást majetku určeného pro hospodaření státního podniku, byl ve vlastnictví státu a nesloužil k zemědělskému využití půdy, pročež nespadá mezi majetek, vůči němuž „uplatňuje svoji pravomoc“ Státní pozemkový úřad. V tomto ohledu proto nepřisvědčil námitce žalované 2), že pasivně legitimovaným subjektem jsou v dané věci XY, které stále existují. Vzhledem k tomu, že původní pozemky vlastněné právním předchůdcem žalobce, resp. následně pozemek parc. XY (dále též jen „pozemek“), byl zahrnut do privatizačního projektu dle zákona č. 92/1991 Sb. (neboť tvořil součást podnikového areálu XY), vycházel odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) „z posouzení porušení zákazu převodu uvedeného v blokačním ustanovení §3 tohoto zákona“, které vedlo k neplatnosti převodu pozemku dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), aniž by se zabýval otázkou, zda pozemek lze charakterizovat jako zemědělský pro posouzení otázky porušení blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o půdě“). Vyslovil právní názor, že není podstatné, z jakého důvodu došlo k zahrnutí pozemku do privatizačního projektu (tedy proč nebyly zkoumány nabývací tituly k původním pozemkům), že vedení státního podniku, které privatizační projekt připravovalo, mělo věnovat potřebnou péči posouzení původu majetku, že vlastnické právo ze státu nemohlo pro porušení §3 zákona č. 92/1991 Sb. na zřizovanou právnickou osobu XY., přejít, a ta je pak nemohla převést „na jinou osobu“ [žalovanou 1)]. V důsledku absolutní neplatnosti převodu vlastnického práva k pozemku do majetku XY - na základě privatizačního projektu - proto zůstal jeho vlastníkem stát. Pokud obě žalované s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, a na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, namítaly, že v dané věci jsou dány mimořádné okolnosti pro zamítnutí žaloby, spočívající jednak v dobré víře žalované 1) při nabytí pozemku a dále v závažné újmě, která jí „vydáním pozemku vznikne“, poukázal odvolací soud (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4554/2015) na zjištěnou skutečnost, že XY, a nově vzniklá společnost XY, a. s., byly navzájem personálně propojeny J. F. a E. Š., kteří byli obeznámeni s privatizačním projektem „nebo byli odpovědní za jeho přípravu“, a že personální propojení bylo zjištěno i mezi společností XY, a XY, v osobách S. a H.; není přitom podstatné, zda tyto osoby tvořily většinu při rozhodování o nabytí nemovitého majetku, nýbrž to, že osoby znalé privatizačního projektu byly členy statutárního orgánu nabyvatele. Bylo by tak v rozporu s účelem zákona č. 428/2012 Sb. dovozovat dobrou víru při následném protiprávním nakládání s majetkem blokovaným zákonným ustanovením za situace, kdy „okolnosti nasvědčují plné informovanosti osob personálně propojujících zúčastněné právnické osoby o původu dotčeného majetku“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5223/2017). Bylo-li dále v řízení zjištěno, že pozemek je součástí dobývacího prostoru, pak sama tato skutečnost nenasvědčuje vzniku závažné újmy žalované 1), když pozemky „nejsou součástí uzavřeného areálu, a nebylo ani tvrzeno, že by jejich vydání znemožňovalo nebo závažně narušovalo hospodářskou činnost žalované 1)“. Případnou odvolací soud neshledal ani námitku žalované 2) vycházející z právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, zda i v případě vyhovění žalobě, by bylo možné pozemky žalobci vydat s ohledem na §7 zákona č. 428/2012 Sb., tedy zda funkčně souvisí s jiným jeho majetkem, protože předmětem řízení před soudem prvního stupně nebyla žádná relevantní tvrzení v tomto směru uplatněna, a odvolací soud se touto námitkou s ohledem na zásadu neúplné apelace tudíž nemohl zabývat. Dále odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v jeho závěru, že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro nabytí vlastnického práva k pozemku žalovanou 1) vydržením (§130 odst. 1 a §134 obč. zák.), neboť „smlouvy, které vedly k převodu vlastnického práva mezi státním podnikem XY a společností XY byly shledány absolutně neplatnými, a nebylo zjištěno, že by k převodu předmětných nemovitostí na XY ani následně na XY, došlo v dobré víře“. „Některým členům statutárních orgánů muselo být známo, že společnosti, v nichž vykonávali své funkce, nejsou vlastníky převáděných pozemků, a zvláště pak, že převod vlastnických práv byl v rozporu se zákonem; ne všichni členové představenstva mohli o těchto skutečnostech vědět, nicméně výše zmínění měli nebo alespoň mohli mít povědomí o blokačních paragrafech vztahujících se na předmětné pozemky“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalované dovolání.
Žalovaná 1) jej napadá v obou jeho výrocích z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
1) „Je možné vykládat zásadu neznalost zákona neomlouvá tak široce, že do ní spadá i znalost ust. §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a znalost ust. §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012“.
2) „Je možné vykládat zásadu neznalost zákona neomlouvá tak široce, že do ní spadá i znalost ust. §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a znalost ust. §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, ze strany řídící osoby právnické osoby (např. generální ředitel či člen statutárního orgánu)“.
3) „Je řídící osoba (např. generální ředitel či člen statutárního orgánu) právnické osoby podnikající s předmětem podnikání hornická činnost ve smyslu zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách, a o státní báňské správě, v platném znění, povinen v rámci naplnění zásady neznalost zákona neomlouvá znát ust. §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a ust. §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012“.
4) „Představuje nebo může představovat odnětí vlastnického práva k nemovitostem, které jsou součástí dobývacího prostoru, subjektu - vlastníkovi těchto nemovitostí, který podniká v oblasti hornické a těžební činnosti, závažnou újmu“.
5) „Představuje nebo může představovat odnětí vlastnického práva k nemovitostem, které jsou součástí dobývacího prostoru, subjektu - vlastníkovi těchto nemovitostí, který podniká v oblasti hornické a těžební činnosti, závažnou újmu, a to bez zjišťování dalších relevantních a konkrétních skutečností v řízení dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi“.
Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení „a rozhodnutí ve věci“.
Taktéž žalovaná 2) podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z jí tvrzeného důvodu nesprávného právního posouzení věci, a jeho přípustnost shledává v řešení následujících otázek hmotného práva“:
1) „zda žalovanou musí být vždy pouze Česká republika v případě žalob podaných oprávněnou osobou podle §18 odst. 1 ZMV“, která „nebyla dosud dovolacím soudem v úplnosti řešena“, případně, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2588/98, sp. zn. 25 Cdo 93/99 nebo 25 Cdo 1767/2001. V souvislosti s touto otázkou žalovaná 2) namítá, že ve sporu není pasivně věcně legitimována, když „posledním na straně státu v katastru nemovitostí zapsaným subjektem“ byly XY, státní podnik v likvidaci, který stále existuje. Žalobce se tak podle jejího názoru „může domoci vlastnického práva státu i tím, že pasivně legitimovaným (žalovaným) bude státní podnik nebo státní organizace“, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2679/2010, sp. zn. 28 Cdo 1895/2004 a sp. zn. 22 Cdo 2913/2005;
2) „zda otázku skutečného užívání předmětné parcely k rozhodnému datu 24. 6. 1991, ale též z hlediska porušení §29 zákona č. 229/1991 Sb. k datu jeho odnětí státem, lze dovozovat pouze z evidenčních údajů bývalého pozemkového katastru…“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 223/2014. K této otázce žalovaná 2) uvedla, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se jedná o zemědělský majetek podle zákona o půdě, neboť v evidenci nemovitostí i v katastru nemovitostí byl pozemek a i nadále je veden jako dobývací prostor a že jej nelze nijak zemědělsky užívat; „jsou tak splněny obě podmínky (materiální i formální) k přijetí závěru, že se o zemědělský majetek k datu 24. 6. 1991 nejedná“;
3) „zda právnická osoba může vydržet vlastnické právo u majetku původně církevního, který její právní předchůdce měl nabýt v privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb.“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2573/2018, sp. zn. 28 Cdo 728/2019, sp. zn. 22 Cdo 427/2013 a sp. zn. 22 Cdo 4057/2013. K této otázce žalovaná 2) namítá, že právní předchůdce žalované 1) neměl pochybnosti o tom, že je vlastníkem pozemku, a to na základě privatizace provedené podle zákona č. 92/1991 Sb., že jeho držba byla oprávněná (§130 obč. zák.), resp. řádná poctivá a pravá [§994 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“], přičemž mohla být založena i neplatným právním úkonem, a že v případě pochybností se má za to, že šlo o držbu oprávněnou. Má za to, že dobrou víru právnické osoby je třeba posuzovat u všech členů statutárního orgánu, kdy rozhodná je dobrá víra většiny jeho členů;
4) „zda lze prolomit blokaci majetku danou §29 zákona č. 229/1991 Sb., jestliže vydání majetku oprávněné osobě možné není“, při jejímž řešení se odvolací soud dle jejího mínění taktéž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4000/2018. K této otázce žalovaná 2) namítá, že není správný názor odvolacího soudu, že v řízení o určení vlastnického práva státu podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně nezkoumají tzv. nevydávací důvody podle §7 nebo §8 tohoto zákona, neboť tento názor není v souladu s označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Dále žalovaná 2) namítá, že řízení před odvolacím soudem je částečně nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádal s její námitkou, že žalobce se žalobou domáhal určení vlastnického práva státu k celému pozemku parc. č. 258/52, avšak soudem prvního stupně bylo rozhodnuto jen o části předmětu řízení dle vyhotoveného geometrického plánu. Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud „změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, případně aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení“.
Žalobce v obsáhlém písemném vyjádření k dovolání obou žalovaných s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu poukázal na to, že v době privatizace státního podniku byl „jasně postulovaný zákonný předpis, který transfer zakazoval“, že žalované závažnou újmu ani jiné okolnosti v průběhu řízení netvrdily, že v dané věci za stát jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a nikoliv státní podnik v likvidaci, že odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že privatizací došlo k porušení §3 zákona č. 92/1991 Sb., že z hlediska námitky vydržení měla dobrou víru prokazovat žalovaná 1), což nečinila, a že i další námitky žalované 2) nejsou relevantní. Dále upozornil na to, že se žalobou domáhá určení vlastnictví státu k pozemku parc. XY jen v rozsahu uvedeném v její příloze a ve srovnávací tabulce, když žalovaná 2) do tohoto pozemku sloučila více parcel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
- dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že obě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, byla podána včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnými osobami, z nichž žalovaná 1) je zastoupena advokátem a za žalovanou 2) jedná zaměstnanec s odpovídajícím právnickým vzděláním, dospěl k závěru, že obě dovolání nejsou podle §237 o. s. ř. přípustná.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Ustanovení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2013, stanovilo, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Ustanovení §3 odst. 1 věta druhá zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, určovalo, že předmětem tohoto zákona rovněž není majetek, který na stát přešel po 25. únoru 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských společností.
Podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. platí, že oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl formulován (a odůvodněn) závěr, že smyslem §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo především překlenutí do té doby konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, a že odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny (či platně přejít) do vlastnictví jiné osoby, lze zpravidla hledat toliko v tehdy platných a účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Aktivní legitimace k podání žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se připíná k oprávněné osobě (tedy osobě splňující kritéria dle §3 tohoto zákona), přičemž v takto iniciovaném řízení je pak rozhodující, zda předmětná nemovitost - v době před účinností zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi - byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv; zásadně tak v něm nelze řešit další otázky, jež by byly významné až v následujícím restitučním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, či ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018) a pro něž je rozhodující stav v době rozhodování o vydání nemovitosti.
K otázce ad 1) formulované žalovanou 2) „zda žalovanou musí být vždy pouze Česká republika v případě žalob podaných oprávněnou osobou podle §18 odst. 1 ZMV“, která ovšem oproti jejímu mínění již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1211/2018, zopakoval již dříve vyslovený právní názor, podle nějž naplnění účelu žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (jímž je odstranění překážky uplatnění restitučního nároku) vyžaduje, aby byl požadovaným výrokem vázán též stát, jehož vlastnické právo je určováno, a který tedy musí být v řízení o takové žalobě v řízení přítomen jako účastník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014), přičemž dále vyslovil, že stát (tj. Česká republika) může v takové věci, jež má charakter občanskoprávního sporu, vystupovat jak na straně žalující, tak - nesouhlasí-li s podáním žaloby - na straně žalované; obě tyto procesní pozice postačují k založení vázanosti státu rozsudkem o dotčené žalobě.
Z uvedeného plyne závěr, že v řízení o žalobě oprávněné osoby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nemusí být stát (tj. Česká republika) vždy stranou žalovanou. Pasivně věcně legitimován v tomto řízení je ovšem v každém případě stávající katastrální vlastník předmětné nemovité věci (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4124/2018), tj. v posuzované věci žalovaná 1).
Jinou otázkou ovšem je, která organizační složka státu za stát v řízení podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. před soudem vystupuje. V tomto ohledu je možno odkázat na §21a odst. 1 o. s. ř., který stanoví, že za stát před soudem vystupuje a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu (v poznámce 55a pod čarou je odkaz na zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech.
Za stát vystupuje v řízení ta organizační složka, která je k tomu podle zákona příslušná, což je povinen soud zjistit a jednat s ní, a to dokonce bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, uveřejněný pod č. 10/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Účastníkem řízení o žalobě oprávněné osoby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. musí tedy být (jak je uvedeno shora) - kromě stávajícího katastrálního vlastníka předmětné nemovité věci - Česká republika, která je v soukromoprávních vztazích právnickou osobou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004), přičemž otázka, která organizační složka státu má za stát vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006 - ústavní stížnost proti němu podaná byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 1200/09, uveřejněným pod číslem 64/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2742/2018 - ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 3611/18).
Námitky žalované 2), že „ve sporu není pasivně věcně legitimována“ a že „žalobce se může domoci vlastnického práva státu i tím, že pasivně legitimovaným (žalovaným) bude státní podnik nebo státní organizace“, resp. XY, je tak zcela lichá.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka žalované 2) pod bodem ad 2) a její námitky k ní, neboť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně (srov. bod 17.) uvedl, že vzhledem k tomu, že původní pozemky vlastněné právním předchůdcem žalobce, „byly zahrnuty do privatizačního projektu dle zákona č. 92/1991 Sb. (neboť tvořily součást podnikového areálu XY.)“, vycházel „z posouzení porušení zákazu převodu uvedeného v blokačním ustanovení §3 tohoto zákona, které vedlo k neplatnosti převodu pozemku dle §39 obč. zák., aniž by se zabýval otázkou, zda pozemek lze charakterizovat jako zemědělský pro posouzení otázky porušení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě“.
K otázkám žalované 1) ad 4) a ad 5) a k otázce ad 4) žalované 2) „zda lze prolomit blokaci majetku danou §29 zákona č. 229/1991 Sb., jestliže vydání majetku oprávněné osobě možné není“.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (jakož i judikatura Ústavního soudu) dovodila, že pouze ve výjimečných případech, kde by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody, rozhodovací praxe připouští prolomení blokačních ustanovení (§3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012), přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám (subjektům), na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, usnesení téhož soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, nebo ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018; z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10).
Z úplného výpisu z obchodního rejstříku, oddílu B, vložky 2340, vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, vyplývá, že společnost XY vznikla jako nástupnická společnost rozdělením odštěpením společnosti XY, se vznikem 4 nových nástupnických akciových společností: XY, a to na základě rozhodnutí jediného akcionáře společnosti XY ze dne 28. 11. 2012. Na nástupnickou společnost XY, která byla do obchodního rejstříku zapsána ke dni 31. 12. 2012, přešla odštěpovaná část jmění rozdělované společnosti XY uvedená v projektu rozdělení odštěpením. Předmětem podnikání společnosti XY je od 31. 12. 2012 výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor.
Otázky žalované 1) pod body ad 4) a ad 5) tudíž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, a to již proto, že z úplného výpisu z obchodního rejstříku je jednoznačné, že žalovaná 1) od svého vzniku a ani v současné době nepodniká v oblasti hornické a těžební činnosti.
Dle §237 o. s. ř. není přípustné ani dovolání žalované 2) k otázce ad 4), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že v daném případě bylo (při privatizaci Severočeských keramických závodů Most, s. p.) porušeno blokační ustanovení §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a nikoliv ustanovení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Odpověď na uvedenou otázku by tak byla jen akademická.
K otázce ad 3) nastíněné žalovanou 2) „zda právnická osoba může vydržet vlastnické právo u majetku původně církevního, který její právní předchůdce měl nabýt v privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb.“.
Vydržení vlastnického práva v případě nabytí držby na základě právního jednání neplatného pro porušení blokačního ustanovení §3 zákona č. 92/1991, ve znění účinném do 31. 12. 2012, ustálená rozhodovací praxe připouští; jde-li pak o posouzení dobré víry a oprávněnosti držby, záleží na skutkových okolnostech konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018).
Dle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3624/2017) se dobrá víra právnické osoby zásadně odvíjí od vědomosti jejího statutárního orgánu (a kdy v případě kolektivního statutárního orgánu je zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů). Z tohoto pravidla však rozhodovací praxe současně připouští četné výjimky tam, kde by důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo by ke zjevným nespravedlnostem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017).
Lze pak připomenout, že dobrá víra je psychický stav držitele - takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1401/2001, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1449/2013, a ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2227/2017). Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04).
Řešení otázky, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím řízení je lze přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k rozsahu přezkumu dovolacího soudu v tomto směru srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 408/2012, a ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1766/2007, a usnesení téhož soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3201/2017, nebo ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013).
Závěry citovaných rozhodnutí pak, na rozdíl od mínění žalované 2), považuje dovolací soud za aplikovatelné i v nyní posuzované věci. Úvaha odvolacího soudu, jíž je podložen závěr o absenci dobré víry na straně nabyvatele privatizovaného majetku XY jakožto právního předchůdce žalované 1), jakož i následně žalované 1), jde-li o pozemek parc. XY v k. ú. XY (v rozsahu původních pozemků ve vlastnictví právního předchůdce žalobce) vyloučený z privatizace (§3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.), nepřiměřená evidentně není, opírá-li se o skutkový závěr, že zpracovatelem privatizačního projektu byly XY, za který jednal jeho tehdejší ředitel J. F., jenž byl v době převodu tohoto pozemku zároveň členem statutárního orgánu (představenstva) XY, později i členem dozorčí rady žalované 1) v době od 31. 12. 2012 do 28. 3. 2014 (jak z výpisu z obchodního rejstříku XY vyplývá), a který tak - objektivně posuzováno - mohl (a měl) mít při zachování běžné opatrnosti (viz výpisy z pozemkové knihy pro kat. území XY, okres XY, později výpisy z evidence nemovitostí a katastru nemovitostí ohledně původních pozemků vlastněných právním předchůdcem žalobce) vědomost o původu tohoto pozemku, jenž nemohl být předmětem privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb. Personální propojení bylo dále zjištěno i v osobě E. Š., která byla statutárním zástupcem a prokuristkou XY, a posléze členkou představenstva XY, jakož i mezi XY a žalovanou 1) - viz výše.
Otázka, v jakém rozsahu se dotčení členové statutárního orgánu přejímající akciové společnosti XY, na zpracování privatizačního projektu reálně podíleli, a zda se s jeho obsahem dostatečně seznámili, není z hlediska dobré víry (jež musí být dána se zřetelem ke všem okolnostem) zásadní, jelikož údaje uvedené v příslušném listu pozemkové knihy pro kat. území XY, v evidenci nemovitostí a v katastru nemovitostí k původu předmětného pozemku musely vést k praktické jistotě o tom, že jde o majetek z privatizace vyloučený (postačí-li, že tato okolnost byla objektivně způsobilá vyvolat pochybnost o původu tohoto majetku a jeho způsobilosti být předmětem privatizace).
Je-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ohledně žalovanými vznesené námitky vydržení předmětného pozemku žalovanou 1) založeno na závěru o neexistenci dobré víry právní předchůdkyně žalované 1) XY, jakož i žalované 1), z něhož dovodil neoprávněnost jejich držby předmětného pozemku, a tedy i nemožnost vydržení vlastnického práva k němu žalovanou 1) - srov. §130 odst. 1 a §134 odst. 1 obč. zák. - nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
V poměrech projednávané věci není tak napadené rozhodnutí v rozporu ani s další judikaturou, na kterou žalovaná 2) v podaném dovolání odkázala, tedy ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, v němž dovolací soud zdůraznil potřebu hodnocení toho, dostál-li držitel požadavku běžné opatrnosti, jde-li o dobrou víru a oprávněnost jeho držby. Totožné obecné judikatorní závěry vyplývají i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, v němž dovolací soud dále zdůraznil následující: „Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře“ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona). Omyl vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, však omluvitelný není“. V rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, řešil dovolací soud situaci, kdy se nabyvatel nemovitosti chopil držby části parcely, kterou nekoupil, přičemž vyslovil, že dobrá víra je zpravidla vyloučena tam, kde i laik musí při zachování běžné opatrnosti poznat, že užívá více, než koupil. V rozsudku ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, se Nejvyšší soud zabýval výkladem a aplikací §130 obč. zák. a dospěl k závěru, že nebyly-li sporné nemovitost uvedeny v příloze k hospodářské smlouvě, bylo pro závěr o oprávněnosti držby třeba prokázat, že omyl družstva (resp. konkrétních fyzických osob, od jejichž dobré víry by bylo možno odvíjet dobrou víru družstva jako právnické osoby), že mu nemovitosti patří, byl omluvitelný, tedy že družstvo postupovalo s obvyklou mírou opatrnosti, kterou bylo možno s ohledem na povahu a okolnosti tohoto případu po každém požadovat. Konečně v rozsudku ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, řešil dovolací soud otázku, kdy dojde k narušení, resp. zániku, dobré víry.
K námitkám žalované 2) je možno připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, dle nichž je na restituční nároky nutno pohlížet jako na nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, a kdy jiný výklad by jednotlivá blokační ustanovení, chránící restituenty, činil zcela bezcennými (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009, či ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016). Přijetí názoru, že zapojení státu do procesu majetkových převodů jiným osobám, včetně v dané věci posuzované privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb., bez dalšího ospravedlňuje prolomení blokace dispozic s takovým historickým majetkem církví, by přitom - vzhledem k tomu, že nakládání s věcmi podléhajícími blokačním ustanovením (§3 zákona č. 92/1991 Sb. a §29 zákona o půdě) bylo povětšinou nutně provázeno i jednáním státu (případně jiného subjektu veřejnoprávní povahy) - rovněž vedlo k naprostému vyprázdnění blokačních účinků daných ustanovení a popření jejich smyslu (k tomu přiměřeně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, jež obstála i při meritorním přezkumu v rovině ústavněprávní - viz nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nejsou způsobilé založit ani otázky formulované žalovanou 1) pod body ad) 1, ad 2) a ad 3), neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu - jak z jeho odůvodnění vyplývá - nezávisí, jelikož je odvolací soud neřešil. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015). K těmto otázkám je možno jen odkázat na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, s tím, že ustanovení §3 odst. 1 věta druhá zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, bylo (je) formulováno zcela jednoznačně a nevyvolává žádné pochybnosti o tom, že předmětem tohoto zákona není majetek, který na stát přešel po 25. únoru 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských společností.
Namítá-li žalovaná 2), že řízení před odvolacím soudem je částečně nepřezkoumatelné, pak touto námitkou uplatnila jí tvrzenou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takou vadou se však dovolací soud může zabývat jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Ostatně touto vadou řízení není řízení před odvolacím soudem postiženo, neboť z obsahu spisu plyne, že žalobce se žalobou podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. domáhal určení vlastnictví státu k pozemku parc. XY jen v rozsahu původních pozemků vlastněných jeho právním předchůdcem (viz příloha 3 k žalobě na čl. 11 spisu).
Z uvedeného vyplývá, že obě dovolání přípustná nejsou, neboť relevantní otázky hmotného práva, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek (srov. §237 o. s. ř.).
Pokud snad obě žalované mínily podat dovolání i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, pak v této části nejsou jejich dovolání přípustná podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), nepřípustná dovolání podaná žalovanými 1) a 2) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaných 1) a 2) bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3.100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b), §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] ve výši 714 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu