ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.739.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 739/2018-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovoláních obviněných V. H. a T. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 To 518/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 119/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 9. 2017, sp. zn. 3 T 119/2015, byli obvinění V. H. a T. Z. uznáni vinnými pokusem přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, kterého se dopustili společně s obviněným Z. P. (jenž odvolání ani dovolání nepodal) tak, že
dne 2. 2. 2013 v době okolo 20.14 hodin před J., okres H. v úmyslu neoprávněně vylákat pojistné plnění, po předchozí vzájemné společně napodobili dopravní nehodu tří osobních motorových vozidel, ke které mělo dojít na silnici II. třídy č. 422 v km 13,96 před vjezdem do J. ve směru od O., podle jejich tvrzení takovým způsobem, že obviněný T. Z. jako řidič osobního motorového vozidla značky Škoda Superb, červené barvy, (dále „Superb“), se dostatečně nevěnoval řízení vozidla, v důsledku čehož narazil přední částí vozidla do zadní části stojícího vozidla značky Škoda Octavia, černé barvy, (dále „Octavia“), řízeného Z. P., které zde zastavilo, aby vyčkalo průjezdu protijedoucího vozidla a mohlo objet v jeho jízdním pruhu bezdůvodně stojící automobil značky Porsche Boxster, černé barvy, (dále „Porsche“), které řídil V. H., kdy nárazem zezadu byla Octavia odmrštěna vpřed, a došlo k poškození zadní části vozidla Porsche, čímž mělo vzniknout závažné poškození všech tří vozidel, a obviněný T. Z. dne 4. 2. 2013 takto vzniklou škodní událost oznámil na zákaznickou linku společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., přičemž ve vztahu k jeho osobě a vozidlu se jednalo o škodní událost z havarijního pojištění zaevidovanou pod č. 4132010662, u vozidla Octavia a obviněného Z. P. o škodní událost z povinného ručení evidovanou pod č. 41360055832, a ve vztahu k vozidlu Porsche a obviněnému V. H. o škodní událost z povinného ručení evidovanou pod č. 4136005860, a to o pojistné plnění u obviněného T. Z. ve výši 89.000 Kč, Z. P. ve výši 134.000 Kč a V. H. ve výši 180.000 Kč, která dosud vyplacena nebyla, neboť ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že uvedeným způsobem ke škodní události dojít nemohlo, pokud by však k vyplacení pojistného plnění na základě nahlášených skutečností došlo, vznikla by poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, škoda ve výši 403.000 Kč.
2. Za tento přečin byli oba dovolatelé odsouzeni podle §210 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného Z. P.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 To 518/2017, odvolání obviněných V. H. a T. Z. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z obsahu podaných dovolání
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podali obvinění V. H. a T. Z. prostřednictvím obhájců dovolání, jež oba opřeli o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný V. H. dovolání směřoval proti výroku o vině i trestu s tvrzením, že se žádné trestné činnosti nedopustil a pro jeho odsouzení neexistuje žádný právně relevantní důvod, když soudy nesprávně zjistily skutkový stav, a poukázal na svou neměnnou obhajobu, že se žádné trestné činnosti nedopustil, avšak soudy obou stupňů přehlížely zásadní rozpory v provedených důkazech, a rezignovaly na pravidla formální logiky. S odkazem na právní teorii a nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399), poukázal na obecná pravidla, podle nichž je soud povinen postupovat při hodnocení důkazů.
6. Přezkoumávaná rozhodnutí obviněný V. H. označil za nepřesvědčivá a vyjádřená paušálními frázemi bez potřebné argumentace zaměřené na obhajobu obviněného i skutečnou důkazní situaci. Skutkový děj tak, jak byl soudem prvního stupně naznačen, nebyl soudem přesvědčivě zrekonstruován s ohledem na jednání dovolatele, a to za situace, kdy se závěry znaleckých posudků v podstatných částech rozcházejí s obhajobou obviněného i jinými důkazy. Soud prvního stupně nepostupoval při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a neučinil logicky odůvodněná a úplná skutková zjištění. Odvolací soud pouze stručně zopakoval námitky obviněného, aniž by je logickým způsobem a na základě prokázaných skutečností vyvrátil, když vyjadřují závažné pochybnosti o tom, že došlo k pojistnému podvodu. Podle obviněného byla porušena zásada presumpce neviny a principu in dubio pro reo [viz nález Ústavního soudu, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)], a to i přesto, že důkazní řízení bylo relativně úplné. Pro nesprávné postupy při hodnocení důkazů tak skutková zjištění vykazují nedostatky zejména proto, že nebylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že se obviněný dopustil činu, který mu je kladen za vinu.
7. Závěr soudů, že všechny tři vozy byly v minulosti bourané či poškozené, a obviněným se nabízela možnost, jak se těchto vozů elegantně zbavit při obdržení příslušné protihodnoty v podobě pojistného plnění, dovolatel označil za nelogický, protože pojišťovnou stanovená částka 180.000 Kč odpovídá skutečné výši způsobené škody, když obvyklá cena vozidla obviněného byla 255.000 Kč, cena zbytků 75.000 Kč.
Obviněnému účast na dopravní nehodě žádný finanční prospěch nepřinesla, a nelze proto dovozovat, že jeho jednání bylo vedeno úmyslem se obohatit. Soud se dostatečně nevypořádal s rozpory v dokazování, zejména ve výpovědi svědkyně Š. V. a znaleckých posudků znalců Stanislava Bartoňě, Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D., a Ing. Josefa Ťoupalíka. Znalecké posudky nevyvrátily výpověď uvedené svědkyně, ale ona vyvrátila závěry těchto znalců, a soudy dostatečně neuvedly, proč jí považují za nevěrohodnou, když nehodový děj pozorovala z bezprostřední blízkosti. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto vydán na základě rozporuplně zjištěného skutkového stavu, neboť se soud řádně nevypořádal s obhajobou obviněného a důkazy hodnotil jednostranně, nebraly do úvahy, že po nehodě byli obvinění v klidném psychickém rozpoložení, nehoda se odehrála na dosti exponovaném místě, nebylo manipulováno se stopami na místě nehody a nebyl dán motiv ekonomického prospěchu pro obviněné. Naaranžování již havarovaných vozidel do konečné podoby nebo jejich úmyslnému střetu nenasvědčuje žádný důkaz, ale existují důkazy pro skutečný průběh dopravní nehody.
8. Kritice obviněný podrobil i dokazování založené na třech znaleckých posudcích, protože dostatečně soudy nehodnotily závěr znalce Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D. o možnosti, že k poškození vozidla obviněného mohlo dojít i způsobem, který popisují účastníci nehody. Soud se nevypořádal ani s obviněným spatřovanými rozpory v posudku znalce Ing. Josefa Ťoupalíka, s jehož závěry se obviněný neztotožnil, protože jim chybí důsledné odůvodnění, jeho závěry nebyly podloženy potřebnými zjištěními a trpěly nedostatky ve vyhodnocení fotodokumentace. Formulace odpovědí na položené otázky neodpovídá odborným postupům ani pravidlům logického myšlení a přírodním zákonům. Obviněný podrobně popsal, v čem spatřuje nesrovnalosti v posudku znalce a uzavřel, že je ho jako celek nutno odmítnout, protože znalec neprovedl žádné konkrétní hodnocení nehodového děje, které by bylo možno porovnat se skutečnostmi dokumentovanými ve spise, vycházel z nepodložených okolností, které jsou v rozporu s údaji dokumentovanými v protokolu o nehodě, přičemž tento rozpor nijak nevysvětlil. Soudy se též nevypořádaly se závěry odborného vyjádření č. 01/16 ze dne 10. 8. 2016 Ing. Františka Kropáče, Ph.D., které vyvracejí některé závěry znalců Stanislava Bartoně a Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D.
9. Výhrady obviněný soustředil i proti znaleckému posudku Stanislava Bartoně, který jako znalce pojišťovny, jemuž je zadáváno vypracování znaleckých posudků za úplatu, není znalcem nestranným, což soudy dostatečně nebraly do úvahy, ač se mohlo jednat o důkazní prostředek v soudním řízení nepoužitelný. Technické závěry znalce označil obviněný za postavené na neexaktních mechanických výpočtech, protože na základě dat zadaných do modelového počítačového programu není možné dojít k důvodným závěrům, neboť nejde o relevantní důkazy, pokud jsou v rozporu s jevy přímo pozorovanými očitými svědky. Přičemž zdůraznil, že svědkyně Š. V. nehodový děj popsala nezávisle na výpovědích účastníků dopravní nehody v naprosté shodě s tím, jak tuto nehodu popsali obvinění.
10. Obviněný označil závěry znaleckých posudků za důkazy, o něž soudy nesprávně svá zjištění o jeho vině opíraly, když při tom nerespektovaly definici dopravní nehody podle §47 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, jako událost spočívající v nepředvídané, nahodilé kolizi jednoho nebo více dopravních prostředků. Znalecké posudky znalců Stanislava Bartoně a Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D. ovšem vycházejí z předem daného vzorce, vyjadřují vždy jen určitou míru pravděpodobnosti nehodových dějů. Proti závěrům znalců stojí výpovědi nejen všech tří obviněných, ale též svědectví svědkyně Š. V. I kdyby nejdříve narazila Octavia do Porsche, a teprve následně do takto kolidujících vozidel zezadu narazil Superb, muselo by nutně vozidlo Superb vyvolat alespoň část škodního následku nejen na Octavii, ale i Porsche. S tímto logickým závěrem však ani jeden znalec nepracoval a oba znalecké posudky jsou v tomto směru neúplné, nepřezkoumatelné a ve svých závěrech matoucí. Znalec Ing. Josef Ťoupalík žádnou analýzu neprovedl, ale jen mechanicky opsal to, co již oba znalci uvedli ve svých posudcích, v jeho znaleckém posudku absentují i srovnávací výpočty, čímž je zásadně zpochybněno uváděné přerozdělení energie při nárazu vozidel.
11. Znaleckým posudkům obviněný dále vytýkal, že nevycházejí z dostatečných podkladů a měly za úkol jen zpochybnit výpovědi účastníků nehody, aniž by byly vystavěny na takových zjištěných a ověřených výpočtech, které by učiněné závěry doložily. Výpočet střetů provedený znalcem Stanislavem Bartoněm není z jeho strany doložen výpočtovým protokolem, a není tak přezkoumatelný, protože ho je možné považovat jen jako teoretický předpoklad možného řešení. Všechny znalecké posudky účelově interpretovaly fotografie pořízené na místě nehody policií, konkrétně fotografie č. 1507 a 1540, podle nichž dovodil, že je na nich jak místo střetu, tak i konečné postavení vozidel dobře vidět, a proto tyto fotografie korespondují s výpovědí svědkyně Š. V., kdežto závěry, které znalci učinili, jsou nesprávné.
12. Z hlediska těchto výhrad obviněný označil znalecké posudky za vadně soudy posouzené bez toho, aby bylo zvažováno, že jde o důkaz jako každý jiný. Bylo nutné hodnotit celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy, opatřování podkladů, průběhu zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Těmto povinnostem soudy podle obviněného nedostály, a proto nejsou akceptovatelné skutkové závěry, které soudy na jejich podkladě učinily.
13. V závěru dovolání obviněný V. H. navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a aby podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 To 518/2017, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 9. 2017, sp. zn. 3 T 119/2015, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Obviněný T. Z. na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci akceptoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která nemínil interpretovat jiným způsobem, odvolacímu soudu vytýkal, že nesprávně aplikoval §12 odst. 2 tr. zákoníku a §210 tr. zákoníku. I přesto za vadu považoval, že popis skutku bezezbytku nedopadá na právní větu, podle níž je formulován přečin, jenž mu je kladen za vinu, když ve skutkovém zjištění není řádně obsažen znak předchozí domluvy a společného napodobení dopravní nehody. Vyjádřil, že nebyl dostatečně objasněn podíl jednotlivých pachatelů na společné domluvě a společném napodobení dopravní nehody tří vozidel, a proto ani tato skutečnost nemohla být vyjádřena v popisu skutku.
15. Jestliže nebylo možné spolehlivě dovodit předchozí dohodu, nelze ani uvažovat o naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu §210 odst. 2 tr. zákoníku, který vyžaduje úmyslné jednání spočívající v opatření prospěchu sobě nebo jinému. Ze skutkové věty měl vyplývat úmysl obviněného opatřit sobě či jinému prospěch. O ten se však podle obviněného nejednalo za situace, když ze znaleckého posudku Ing. Františka Kropáče, Ph.D. bylo zjištěno, že hodnota vozidla před nehodou odpovídá požadavku na vyplacení pojistného plnění. V takovém případě nelze hovořit o opatření si prospěchu, neboť hodnota vozidla se rovná požadavku na vyplacení pojistného, k němuž nedošlo. I kdyby se tak stalo, tak by obviněný žádný prospěch neměl.
16. Vzhledem k tomu, že ze skutkové věty nevyplývá obsah vzájemné domluvy, lze těžko dovodit úmysl obviněného opatřit prospěch ostatním obviněným. Z uvedených důvodů ve skutkové větě není dostatek určujících a jednoznačných znaků jednání obviněného, které dávají možnost učinit nezpochybnitelný závěr, že byl veden úmyslem opatřit si prospěch, a proto nelze dovodit, že skutek vyjadřuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu ve smyslu §210 odst. 2 tr. zákoníku.
17. V závěru tohoto dovolání obviněný T. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 To 518/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně vydaný dne 8. 9. 2017, sp. zn. 3 T 119/2015, a přikázal tomuto soudu věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
18. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. poukázal na nedůvodnost podaných dovolání s tím, že se soudy nižších stupňů s obdobnými námitkami obviněných v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaných rozhodnutí vypořádaly.
19. K námitkám obviněného V. H. vzneseným proti učiněným skutkovým zjištěním a o nerespektování zásady in dubio pro reo poukázal na procesní povahu tohoto principu, který nemůže být podkladem pro přezkum v rámci dovolacího řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, aj.), pokud nemá příčinu v extrémním porušení procesních zásad (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Takový extrémní rozpor podle státního zástupce dovolatel jen naznačuje bez bližší argumentace k němu, a proto v této části dovolání neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
20. Výhrady obviněného, kterými vytýkal nedostatky v provedeném dokazování, jsou podle státního zástupce doslovným opakováním textu odvolání, s nímž se již vypořádal odvolací soud na stranách 3 a 4 přezkoumávaného usnesení. Ve vztahu k vytýkanému extrémnímu rozporu státní zástupce zdůraznil jejich formálnost a nekonkrétnost, neboť dovolatel neuvedl, které skutkové zjištění z jakého důvodu postrádá „racionální logický základ“ ve smyslu judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Obviněný nemůže po dovolacím soudu požadovat, aby v tomto směru provedl celkovou revizi dokazování a sám takové konkrétní případy vyhledal, neboť by šlo o rozpor se zásadou nestrannosti soudního řízení, když není možno konstruovat to, pro co „odůvodnění dovolání neskýtá žádnou oporu“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3749/13). Státní zástupce shrnul, že závěry soudů o vině obviněných jsou logické, kdežto dovolatelem předložená verze je v takovém rozporu se zjištěným poškozením zúčastněných vozidel, že ji soudy důvodně odmítly.
21. S výhradami obviněného proti nedostatkům v závěrech znalců se státní zástupce neztotožnil a zdůraznil, že jejich zjištění nejsou v rozporu s obecnou laickou zkušeností ani s informacemi z otevřených zdrojů, a poukázal na testy Nezávislého konsorcia Euro NCAP (European New Car Assessment Programme) a učinil závěr, že obviněný V. H. z těchto důvodů nenamítal vady v nesprávném právním posouzení věci, a proto dovolání neshledal uplatněným v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. K dovolání obviněného T. Z., v němž tento obviněný poukázal na vadné použití §12 odst. 2 a §210 tr. zákoníku zmínil, že není zřejmé, z čeho tvrdil, že došlo „k nesprávné aplikaci normy hmotného práva“. Taková námitka neodpovídá obsahu učiněných rozhodnutí a nemůže být, pro svou neurčitost, ani považována za součást dovolání.
23. Pokud pak dovolatel považoval společnou domluvu obviněných za neobjasněnou, jedná se pouze o jeho nesouhlas s učiněným skutkovým zjištěním, a proto tato námitka neodpovídá uplatněnému ani jinému důvodu. To, že dovolatelé domluveni být museli, je zřejmé ze souhrnu všech zjištěných skutečností, jak popsal odvolací soud, když dohoda spolupachatelů nemusí být výslovná a postačí i dohoda konkludentní, přičemž si však musí být každý spolupachatel „vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn“ (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 331.) Jde o spolupachatele, kteří jednali ve vzájemné shodě, aniž by bylo zapotřebí podrobně zjišťovat jednotlivé prvky této shody.
24. Soudy se dostatečně vypořádaly i s otázkou vzniku škody, neboť i kdyby k vyplacení pojistného plnění došlo, odpovídalo by škodě na vozidle Superb, což nalézací soud na č. l. 608 zmínil. Bez pojistné události nepřichází do úvahy ani pojistné plnění. Protože obviněný opakoval své námitky z řízení před soudy nižších stupňů, státní zástupce ve shodě s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, zdůraznil, že jde o dovolání neopodstatněné.
25. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Dovolání obviněného T. Z. navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
26. Stanovisko státního zástupce bylo zasláno k vyjádření obhájcům obou obviněných, z jejichž strany však Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel žádnou reakci.
III. K formálním podmínkám dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obou dovolatelů jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda byla uplatněna v souladu se zákonným vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů v §265b odst. 1, 2 tr. ř. může být napadené rozhodnutí podrobeno věcnému přezkumu, protože dovolání nelze podávat z jiných než takto stanovených důvodů.
28. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
29. Na podkladě §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
30. Z těchto zásad plyne, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy týkající se výroku o vině, kdy skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
31. S odkazem na uvedený dovolací důvod nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, protože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
32. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Uvedené zásady však není možné vykládat restriktivně [srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), aj.], protože ve výjimečných případech je připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, a to při shledání extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
33. V souladu s těmito zásadami měl Nejvyšší soud na paměti, že je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
IV. K dovolání obviněného V. H.
34. Námitky obviněného V. H. směřovaly výhradně proti učiněným skutkovým závěrům, protože tvrdil, že se skutek tak, jak ho soudy zjistily, nestal. Zejména brojil proti tomu, že se jednalo o zinscenovanou dopravní nehodu. Z tohoto důvodu považoval provedené dokazování za nedostatečné, když soudům vytkl způsob, jak hodnotily důkazy, a to především znalecké posudky, vůči nimž vznášel nejvíce výhrad co do jejich přesnosti a objektivnosti. Namítal porušení zásady in dubio pro reo , jakož i zásady presumpce neviny, neboť soudy ignorovaly výpovědi obviněných a svědkyně Š. V., a nedůsledně posuzovaly skutečnosti, které byly podle obhajoby obviněných významné pro to, aby jejich verze byla podpořena. Uvedené argumenty, jak je z jejich obsahu patrné, nejsou právními výhradami, ale směřují výhradně proti procesnímu postupu, a tudíž obviněný z obecného hlediska důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně nenaplnil.
35. Nejvyšší soud i přesto, že není jeho povinností posuzovat výhrady, které nedopadají na označený dovolací důvod, vědom si povinnosti být garantem zákonnosti a ústavnosti se zřetelem na posouzení dodržení pravidel spravedlivého procesu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), posuzoval, zda obviněným V. H. vytýkané vady vykazují známky porušení pravidel článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V daném případě, když obviněný brojil proti nesprávnosti učiněných skutkových zjištění, zkoumal, zda jde o stav, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil jejich irelevantnost (viz nález ze dne 11. března 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/2009 uveřejněn pod č. 46, ve sv. 60 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
36. Vzhledem k tomu, že konkrétními a velmi podrobnými námitkami obviněný zdůrazňoval zejména porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, je nutné zejména zmínit, že se soudy již obviněným namítanými výhradami zabývaly, jak ostatně z přezkoumávaných rozhodnutí plyne, a proto jsou v zásadě opakováním toho, co již obviněný požadoval na obou soudech nižších stupňů, které tímto směrem soustředily své dokazování a s námitkami obviněného se vypořádaly [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované pod č. TR NS 17/2002-T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], což je skutečnost, která nasvědčuje tomu, že přezkoumávaná rozhodnutí měla na paměti obhajobu obviněného i jím další uplatněné námitky, jimiž se soudy zabývaly (nečíslované strany 7 až 11 rozsudku soudu prvního stupně).
37. Pro úplnost Nejvyšší soud k výhradě obviněného V. H. proti nedostatečnosti postupu soudů při hodnocení ve věci zpracovaných znaleckých posudků uvádí, že soud prvního stupně své závěry o jejich přesvědčivosti, jakož i možnosti z nich vycházet, dostatečně vyložil. Hodnocení soudu nepostrádá komparaci verze obviněných a výsledků znaleckého posouzení, a je zřejmé, z jakých důvodů soud obhajobu obviněných, jíž se snažili popřít existenci dohody o zinscenování nehody, neuvěřil. Z obsahu přezkoumávaného rozsudku plyne i to, z jakých důvodů neuvěřil tvrzením dovolatele, když mimo jiné uvedl, že s nárazem popsaným obviněnými nekorespondovalo ani tvarové poškození přídě vozidla Superb a zádě vozidla Octavia. Soud považoval za opodstatněný závěr znalců, že v důsledku předmětné dopravní nehody nemohlo dojít k poškození převodovky vozidla Porsche, když u vozidla Octavia, která do vozidla Porsche měla podle obviněných narazit, není nic, co by takové poškození mohlo způsobit. Soud k tomu bral do úvahy i stanovisko Ing. Josefa Ťoupalíka, že by převodovka mohla být poškozena v důsledku najetí na neurčený ostrý předmět či překážku, protože poškození se nachází zboku, a nikoli zespodu převodovky. K poškození zřejmě došlo záměrně, a to, i vzhledem k absenci stop po vyteklém oleji, znalec připustil jako možné i poškození kladivem. Na místě nehody též chyběly smykové či brzdné stopy.
38. Nalézací soud věnoval pozornost i námitkám o vadách a nedostatcích znaleckých posudků, a za tím účelem znalce při hlavním líčení vyslechl. Bral přitom do úvahy, že znalec Stanislav Bartoň vyhotovoval znalecký posudek pro objednatele Kooperativa pojišťovnu, znalec Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D., byl přibrán policejním orgánem v rámci vyšetřování projednávané trestní věci a Ing. Josef Ťoupalík vypracoval znalecký posudek v civilní věci pro zadavatele Obvodní soud pro Prahu 9, u něhož je vedena věc na základě žaloby H. H. proti žalované Kooperativa pojišťovně o zaplacení 180.000 Kč s příslušenstvím (nečíslovaná strana 9 rozsudku). Je tedy zřejmé, že zadání každého z uvedených expertů bylo v jiném postavení, a přesto, byť i přes některé drobnosti, v zásadě každý z nich na základě jiného zadání učinil závěr o tom, že nehoda tak, jak byla v této věci policií šetřena, neměla spontánní průběh, jednotlivá poškození vozidel nemají vzájemnou provázanost a nenavazují na sebe, což vedlo k závěru, že k nehodě, a tedy předmětné pojistné události fakticky nedošlo. Soud neopomněl ani detailně vysvětlit své úvahy ohledně věrohodnosti výpovědi svědkyně Š. V., které neuvěřil z důvodů, jež rozvedl, a navíc i proto, že byla vyvrácena provedenými znaleckými posudky, a poukázal i na další okolnosti, které její věrohodnost dále snižovaly (nelogičnosti a nepřesnosti). Na místě se navíc svědkyně zdržela pouze několik minut a opustila ho ještě před příjezdem hasičů a policie. Soud prvního stupně závěry plynoucí z obsahu provedených důkazů podrobil testu logického vývoje uváděných skutečností, tyto své úvahy zařadil do kontextu všech okolností, které vzešly z výsledků provedeného dokazování, a i z hlediska těchto širších souvislostí usuzoval na nevěrohodnost zejména výpovědí obviněných, jejichž obhajobě věnoval potřebnou a náležitou pozornost.
39. Odvolací soud, který rozsudek soudu prvního stupně k obdobným námitkám obviněného přezkoumal, vady v procesním postupu neshledal, naopak dospěl k závěru, že bylo postupováno v souladu s ustanoveními trestního řádu, zejména s těmi, která mají zabezpečit objasnění věci a právo obviněných na řádnou obhajobu. V odůvodnění přezkoumávaného usnesení reagoval na obsah odvolání (strany 3 a 4 napadeného usnesení). Odvolací soud považoval za správný i způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil výpověď svědkyně Š. V., a znalecké posudky. K námitce obhajoby, že není správný předpoklad znalce Ing. Josefa Ťoupalíka, že u automobilu Porsche nebyl zjištěn vyteklý olej z převodovky, podrobně své úvahy vysvětlil, jakož i potvrdil správnost závěru odvolacího soudu o vzájemné domluvě obviněných. Shledal, že všichni obvinění vypovídali o průběhu dopravní nehody nepravdivě, avšak spolu shodně, což svědčí o vzájemné dohodě, která musela jejich jednání předcházet. Pro úplnost odkázal i na to, že ke stejnému skutkovému závěru, že se dopravní nehoda neudála tak, jak obvinění tvrdili, dospěl ve zcela jiném řízení i Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodující v civilní věci žalující H. H., manželky obviněného V. H., v rozsudku ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 9 C 269/2013 (č. l. 564 až 572 verte).
40. Pokud jde o konkrétní výhrady obviněného V. H. vůči znaleckému posudku Ing. Josefa Ťoupalíka, i těmi se soudy zabývaly, neboť je uplatnil v omezené formě již v rámci řízení před soudem prvního stupně (č. l. 550 až 554) a v odvolání (č. l. 613 až 618). V rámci hlavního líčení ze dne 9. 8. 2017 (č. l. 583 až 586) tomuto znalci pokládal obhájce obviněného dotazy, na něž znalec reagoval způsobem, jenž soud posuzoval a hodnotil. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že soud znalecký posudek hodnotí jako každý další (jiný) důkaz, který je v rámci trestního řízení veden, je však jeho povinností i z pohledu podaného znaleckého posudku hodnotit jej v kontextu s důkazy ostatními. Účelem znaleckého posudku je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru (nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 77/2001, uveřejněn pod č. 104, ve sv. 23 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu).
41. Jestliže Nejvyšší soud v této trestní věci posuzoval způsob, jakým se soudy vypořádaly se znaleckými posudky, z jejich obsahu pro úplnost poukazuje na to, že znalec Stanislav Bartoň vypracoval znalecký posudek ze dne 5. 3. 2013 na základě požadavku Kooperativa pojišťovny, a. s., aby vyhodnotil celkový deklarovaný rozsah a způsob poškození vozidel, vzájemnou korespondenci jejich poškození v souvislosti s nehodovým dějem popisovaným účastníky nehody a stanovil, zda rozsah a způsob poškození všech zúčastněných vozidel mohl nastat výhradně popisovaným nehodovým dějem a vzájemnou interakcí vozidel, tedy pouze a výhradně od vozidla Superb. Též měl vyhodnotit možnou trajektorii pohybu vozidel v přímé souvislosti s údaji, vzájemnou polohu vozidel, a zda konečná poloha vozidel odpovídá rozsahu a způsobu poškození vozidel a nehodovému ději tak, jak popisují účastníci nehody, případně uvést další okolnosti a zjištění. Tomuto zadání znalec vyhověl, protože své závěry vypracoval podle doporučené metodiky Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technické Brno, I. vydání z roku 1995 a znaleckého standardu číslo I, II, III, IV a V. Vycházel z protokolu o nehodě v silničním provozu s projednáním, náčrtku z místa dopravní nehody, zápisu o poškození vozidla Porsche, oznámení škodní události, povinného ručení, katalogů technických údajů výrobců vozidel, literatury odcitované na č. l. 232 až 233, fotodokumentace vyhotovené pracovníky likvidace pojistných událostí při prohlídce vozidel, a Policie České republiky na místě nehody v elektronické podobě uvedené na č. l. 233 až 234. K učiněným závěrům byl tento znalec vyslechnut v řízení před soudem (č. l. 405 verte).
42. Opatřením policejního orgánu podle §105 odst. 1 tr. ř. ze dne 24. 10. 2014 byl jako znalec z oboru technické posudky o příčinách dopravních nehod přibrán Ing. Jaroslav Sedlák, Ph.D., jenž měl podle zadání vyjádřit, zda předložené podklady (spisové materiály) jsou dostatečné k vypracování znaleckého posudku, pokud ano, aby sdělil, zda poškození vozidel Superb, Octavia a Porsche odpovídá průběhu nehody, k níž mělo dojít dne 4. 2. 2013 ve večerních hodinách, popsané v protokolu o dopravní nehodě, aby uvedl, zda stopy zajištěné na místě dopravní nehody nasvědčují tomu, že dopravní nehoda se skutečně v tomto místě a době stala, zda stopy zajištěné na motorových vozidlech účastníků dopravní nehody odpovídají nahlášenému nehodovému ději, zda výpovědi účastníků dopravní nehody a svědkyně Š. V. jsou z technického hlediska přijatelné pro vysvětlení příčin a vzniku dopravní nehody, a aby případně uvedl další skutečnosti pro posouzení věci. Podle obsahu jím zpracovaného posudku vycházel z dostupného spisového materiálu, jehož součástí byl např. protokol o nehodě v silničním provozu s projednáním ze dne 2. 2. 2014, fotodokumentace z dopravní nehody, úřední záznamy o podaných vysvětleních, fotodokumentace poškozených vozidel (všechny podklady ze spisového materiálu znalec uvedl na č. l. 269 a 270), a dále z příručky znalce, znaleckého standardu č. IV, analytického programu pro výpočet dopravních nehod Virtual Crash, verze 2., a technických dat vozidel. Své závěry znalec vysvětlil způsobem, který je v posudku i jeho osobním výslechu před soudem popsán.
43. Zadavatelem znaleckého posudku Ing. Josefa Ťoupalíka byl Obvodní soud pro Prahu 8, ve věci sp. zn. 9 C 269/2013, a to, aby popsal stav vozidla Porsche po nehodě, jeho poškození, jak vyplývá z fotodokumentace, posoudil, zda na základě dostupné fotodokumentace ve spise včetně trestního spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 119/2015, lze určit, zda poškození vozidla i ostatních vozidel, která se měla účastnit předmětné dopravní nehody, jakož i další důkazy odpovídají účastníky nehody popisovanému průběhu nehodového děje, tedy zda tvrzení účastníků nehody jsou technicky přijatelná, a učinit závěry ohledně škody vozidla Porsche a výši nákladů, které by bylo třeba účelně vynaložit na jeho opravu, a též uvést vše, co považuje za vhodné, zejména se vypořádat se i se závěry znalce Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D., a se závěry znalce Stanislava Bartoně.
44. Posoudí-li se tato zadání, na jejichž základě znalci své expertízy zpracovali, a jejich odpovědi na položené otázky, včetně podkladů, o něž se opírali, jejich závěry nevzbuzují pohybnosti, které obviněný v dovolání vytýkal. Jen pro úplnost je třeba poznamenat, že je zřejmé, že při kterémkoliv znaleckém zkoumání je možné představit si podrobněji rozpracované závěry či odpovědi na jednotlivé otázky, nebo konkrétnější rozvedení posuzovaných skutečností nebo využití odborné argumentace za účelem podložení vědeckosti zkoumané otázky. Nepochybně i v této věci by bylo možné klást na znalce daleko větší nároky na to, aby své expertízy zpracovaly s většími detaily, na něž obviněný v dovolání poukazoval. Z hlediska zkoumané problematiky je však třeba posuzovat zejména to, zda znalci odpověděli na položené otázky způsobem a za použití metod, který jejich vědní obor umožňuje nebo ukládá. Přitom je nejen soudu, ale i stranám umožněno, aby se prostředky procesního práva domohly doplnění znaleckého posudku či jeho upřesnění. Je nutné mít na paměti, že soud znalecké posudky provedené hodnotí v souladu se všemi procesními pravidly jako každý jiný důkaz, aniž by jim přisuzoval a priori vyšší důkazní hodnotu [rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 1953, sp. zn. 1 Tz 30/53 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 56/1953)]. V posuzované věci soudy nezjistily vady a nedostatky, které by některý ze srovnávaných znaleckých posudků jako důkaz diskvalifikovaly, neboť každý z nich byl zpracován na standardní odborné úrovni odpovídající zásadám běžných a platných v oboru dopravy, dopravních nehod a strojírenství. Obhajobě soud umožnil k provedeným posudkům se vyjádřit a účastnit se na výslechu znalců i jim klást otázky, na které znalci v rámci hlavního líčení odpovídali, přičemž nevznikly pochybnosti o odborné úrovni znaleckých posudků a znalců jako expertů v jejich oborech.
45. Nejvyšší soud shledal, že soudy posuzovaly s ohledem na všechny ve věci provedené důkazy, znalecké posudky hodnotily z hlediska zásad uzákoněných v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a svým povinnostem se nezpronevěřily. Soudy učiněné závěry nepostrádají věcnost, obsahovou objektivitu, respekt k obhajobě obviněných, dostatečné logické uvážení, i zřetel na všechny souvislosti, k nimž bylo nutné přihlížet. Z těchto důvodů závěry soudů vyjádřené ve skutkové větě mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování.
46. Nejvyšší soud v procesních postupech soudů při prováděném dokazování nezjistil takové vady nebo nedostatky, které by svědčily o libovůli nebo jednostrannosti. Rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného V. H. v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09, a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14. Plyne z nich, že se soudy nižších stupňů nezpronevěřily zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo , jak obviněný vytýkal [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11 (N 116/61 SbNU 695)]. Citovanou zásadu totiž zásadně nelze vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem tak, jak se stalo v přezkoumávané věci, vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)]. Rovněž je třeba zdůraznit, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
47. Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování v rámci podmínek §2 odst. 5, 6 tr. ř. učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 a 134 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou proto přijatelně odůvodněna, reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení a rovněž z nich vyplývají úvahy soudů o tom, jak při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků postupovaly, což vylučuje libovůli soudů nebo snahu vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování. Nejedná se proto ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
48. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že principy spravedlivého trestního řízení nebyly v posuzované věci porušeny, když lze jen pro úplnost zmínit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, dále rozhodnutí ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
V. K dovolání obviněného T. Z.
49. Dovolání obviněný T. Z. založil na tvrzení o neúplnosti skutkových zjištění, jemuž vytýkal, že v něm není dostatečně obsaženo, v čem spočívala dohoda obviněných, a z tohoto dovozoval i nedostatky ve vztahu k subjektivní stránce přečinu, jenž mu je kladen za vinu, když zdůrazňoval, že na výsledku tohoto činu neměl žádný prospěch, a tedy, že použitá právní kvalifikace není správná. Zcela bez odůvodnění ponechal konstatování o vadnosti použité právní kvalifikace z hledisek §12 odst. 2 tr. zákoníku.
50. Takto vyjádřené námitky jsou zčásti výhradami skutkovými, protože nesouhlas obviněného s tím, jak byl čin popsán, samy o sobě vyjadřují vady proti skutkovým závěrům, což by nepředstavovalo naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak proto, že od tohoto nedostatku obviněný odvíjel vady právního posouzení, z hlediska subjektivní stránky, Nejvyšší soud správnost právních závěrů založených na popsaných skutkových zjištění ve smyslu hledisek obviněným označeného důvodů posoudil.
51. Nejprve je třeba uvést, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplynout, což s ohledem na obsah přezkoumávaných rozhodnutí bylo splněno. Soudy rovněž dodržely, že okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
52. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že skutková zjištění, jak byla soudy zjištěna a popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, již prověřil a posuzoval k námitkám obviněného V. H. v bodě IV. tohoto rozhodnutí. Tam shledal, že vady v provedeném dokazování nezjistil, což je závěr, který lze vztáhnout i k obviněnému T. Z., neboť skutek, který je popsán, je spáchán za součinnosti všech tří pachatelů a dokazování bylo vedeno souhrnně ke všem těmto obviněným. Proto je třeba uvést, že výhrady obviněného T. Z. proti skutkovému závěru o tom, že čin byl spáchán po předchozí dohodě všech tří spolupachatelů o tom, že společně napodobí dopravní nehodu, což uskutečnili, je závěrem, který byl soudy podroben velmi pečlivému zkoumání, jak je v předchozí části tohoto usnesení rozvedeno, a proto Nejvyšší soud na podkladě uvedených skutkových závěrů zkoumal, zda soudy učinily ohledně zavinění obviněného T. Z. správný závěr.
53. Pokusu přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 k §210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku se dopustí ten, jehož jednání bezprostředně směřovalo k tomu, že v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá nebo předstírá událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje, a způsobí takovým činem větší škodu.
54. Soud prvního stupně na nečíslovaných stranách 7 až 11 svého rozsudku vysvětlil, že obvinění zjištěným jednáním předstírali dopravní nehodu, jakožto pojistnou událost, s níž je spojeno právo na pojistné plnění, a jejich jednání bezprostředně směřovalo k získání majetkového prospěchu. Přímý úmysl u všech obviněných, a tedy i u obviněného T. Z., shledal podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s ohledem na to, že vědomě a cíleně nafingovali dopravní nehodu a následně na jejím podkladě uplatňovali pojistné plnění z havarijního pojištění, potažmo z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Odvolací soud právní závěry nalézacího soudu potvrdil (viz strana 4 přezkoumávaného usnesení).
55. Z uvedeného je zřejmé, že soudy dospěly k závěru o tom, že obvinění jednali ve vzájemné shodě, na podkladě dohodnutých podmínek a ve vzájemné souhře, a proto šlo o spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, podle něhož byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícímu. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1982 č. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.
56. Nejvyšší soud podle výrokové části přezkoumávaných rozhodnutí v návaznosti na obsah s ní korespondujících odůvodnění shledal, že soudy zjištěný skutek a v něm rozvedené jednání všech obviněných posuzovaly na podkladě shora vymezených zásad, jež plně respektovaly, a své právní závěry v souladu s nimi učinily. V této věci je zřejmé, že jednání ze spolupachatelů bylo článkem řetězu, přičemž jednotlivá chování působila současně ve vzájemné návaznosti a směřovala k přímému vykonání trestného činu, který ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Není proto pochyb o tom, že i jednání obviněného T. Z. bylo vedeno jednotným záměrem, a to získáním plnění z pojistného závazkového vztahu od pojišťovny. Tento záměr měli všichni, neboť všichni byli na místě činu od počátku, znali všechny souvislosti a na jejich podkladě po dlouhou dobu ve vzájemné souhře jednali, když každý z nich dovezl svůj vůz na domluvené místo, kde vozidla společným snažením naaranžovali do té podoby, aby tím evokovali představu o dopravní nehodě. Ve společném jednání pokračovali, když prosazovali všichni totožnou verzi skutkových událostí, která ve skutečnosti neproběhla. V důsledku domluvené uměle vykonstruované dopravní nehody, a tedy předstírané pojistné události, uplatnili u pojišťovny nárok na plnění z pojistných smluv. Sledovali tak společný cíl spočívající v opatření sobě a jinému prospěch [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49/2009-I.)].
57. Podle posuzovaných rozhodnutí je zřejmé, že se soudy subjektivní stránkou přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku u obviněného T. Z. zabývaly a konstatovaly, že šlo o úmyslné vyvolání události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 76/2011). Dospěly k závěru, že byl vznik pojistné události od počátku fingován a bylo na tomto podkladě uplatněno pojistné plnění v určité výši. Na pojistné plnění proto vůbec nevznikl nárok, a tudíž nemá právní význam ani otázka, zda výše podvodně uplatněného pojistného plnění skutečně odpovídá výši škody, která měla být způsobena fingovanou pojistnou událostí na pojištěných hodnotách, resp. zda tyto pojištěné hodnoty odpovídají částce požadovaného pojistného plnění [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 614/2002 (uveřejněno v Souboru trestních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. T-495)]. Předstírání pojistné události spojilo jednotlivé nároky, které obvinění u pojišťovny uplatňovali, v celkovou potenciální škodu, neboť právě na podkladě takové pojistné události mohli své individuální nároky po pojišťovně požadovat.
58. Vzhledem ke vzájemnému propojení jednotlivých jednání každého z dovolatelů bylo možné realizovat čin v takovém rozsahu a způsobem, jak k němu došlo, a to ve snaze získat majetkový prospěch na pojišťovně. Právě tato souhra a jednotnost při realizaci společného záměru je naplněním zásad spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, které ovládá celé jednání, jež společně spáchali. Role každého byla umocněna chováním všech spolupachatelů. Všichni postupovali jednotně a koordinovaně, nikdo ze společného rámce jednání nevybočil, s čímž koresponduje to, že jejich jednotlivá jednání na sebe navazovala, případně se vzájemně prolínala.
59. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud považoval za dostatečné objasněné, že obviněný jednal záměrně a chtěně v rámci uvedené spolupráce všech směřoval k tomu, aby na pojišťovně vylákal plnění. Nemohl proto přisvědčit požadavku obviněného T. Z. o vadnosti závěru o subjektivní stránce, naopak za správné považoval závěry soudů obou stupňů, pokud jej uznaly vinným, jak je ve výroku přezkoumávaných rozhodnutí uvedeno.
60. Obviněný naplnil znaky pokusu přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 k §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, neboť jde o společensky škodlivé jednání, ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, což obviněný považoval bez uvedení konkrétních připomínek za nesprávné .
61. Pro nedostatek argumentů je proto jen zcela v obecné poloze vhodné uvést, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem (§13 odst. 1 tr. zákoníku), a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
62. Na základě těchto kritérií je zřejmé, že čin obviněných je společensky závažným činem a nejde o bagatelní jednání. Jeho závažnost je dána povahou činu, vzájemnou úmluvou víc pachatelů. Posuzovaný čin vyžadoval plán, koordinaci a souhru, což společenskou škodlivost zvyšuje. Trestní represe je v takovémto případě nezbytným a nutným důsledkem, kterého by nebylo možné dosáhnout jinými právní prostředky, protože jde o společensky škodlivý kriminální čin, za nějž je nutné, aby pachatelé nesli trestní odpovědnost, což je zcela v souladu s principy vyjádřenými v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
VI. Závěr
63. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného V. H. podané mimo jakýkoliv dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
64. Dovolání T. Z. Nejvyšší soud posoudil v zásadě jako nedůvodné, což mohl konstatovat na základě napadeného rozhodnutí a příslušného spisu, a proto ho jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu