ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.817.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 817/2022-3699
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 10. 2022 o dovolání obviněných 1. M. G. , nar. XY, trvale bytem XY, Srbská republika, 2. B. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, Srbská republika a 3. M. R., nar. XY, trvale bytem XY, Srbská republika, srbských státních příslušníků, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 5 To 72/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 2/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných B. Š. a M. R. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 40 T 2/2020, byli uznáni vinnými:
obviněný M. G. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod A/1),
obviněný B. Š. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod A/ 1),
obviněný M. R. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod A/1) a zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (bod A/ 2),
a to na podkladě skutkových zjištění v rozsudku blíže uvedených.
Za to byli odsouzeni:
obviněný M. G. podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl též uložen trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných na str. 7 rozsudku,
obviněný B. Š. podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let,
obviněný M. R. byl odsouzen za tento zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a dále za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2020, č. j. 40 T 2/2020-2027, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2021, č. j. 5 To 2/2021-2342, podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému též uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných na str. 7 – 8 rozsudku.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně obviněného Z. S. (rozeného M.).
2. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obvinění Z. S., M. R., M. G. a B. Š., jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a) do výroku o vině ve prospěch obviněných Z. S., M. R., M. G. a B. Š., b) do výroku o vině v neprospěch obviněných M. R., M. G. a B. Š., c) do výroku o trestu v neprospěch obviněných M. R. a Z. S., d) do výroku o vině v neprospěch obviněných F. B., M. T. a právnické osoby P. B., e) do výroku o trestu ve prospěch obviněného Z. S., rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 5 To 72/2021, tak, že:
I. Podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněných Z. S., M. R., M. G., B. Š. a státního zástupce, podaného ohledně těchto obviněných, částečně zrušil, a to u obviněných Z. S., M. R., M. G., B. Š. ve výroku o vině pod bodem A/1 a ve výrocích o uložených trestech, ochranném opatření a náhradě škody a dále ohledně obviněných M. R., M. G., B. Š. ve zprošťujícím výroku pod bodem B/.
II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné M. R., M. G. a B. Š. uznal vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
Za to je odsoudil:
obviněného M. R.:
za tento zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve vztahu ke kterému zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem A/2 beze změny a dále za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2020, č. j. 40 T 2/2020-2027, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2021, č. j. 5 To 2/2021-2342, podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku jej dále odsoudil k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 10 (deseti) let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu též uložil trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných na str. 5 – 6 rozsudku,
obviněného M. G.
podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu dále uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 (deseti) let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu též uložil trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných na str. 6 rozsudku,
obviněného B. Š.
podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu dále uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 (deseti) let.
Tímtéž rozsudkem vrchní soud znovu rozhodl též o vině a trestech ohledně obviněného Z. S.
Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku vyslovil ochranné opatření zabrání věci, a to:
věcí zajištěných při domovní prohlídce – objekt pěstírny (hospodářská budova na pozemku p. č. XY – číslovka odpovídá číselnému označení v protokolu o DP/PJP („A“) a věcí zajištěných při domovní prohlídce v nemovitosti XY – stopy označeny "B", blíže specifikovaných na str. 6 – 7 rozsudku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. taktéž rozhodl o náhradě škody poškozené společnosti E.ON Distribuce, a. s., t. č. s názvem EG.D., a. s., IČO: 280 85 400, se sídlem Lidická 1873/36, 602 00 Brno.
III. Podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce podané ohledně obviněných F. B., M. T. a právnické osoby P. B., zamítl.
IV. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podkladem pro to bylo zjištění, že:
od blíže neurčené doby, nejpozději od jarních měsíců roku 2018, kdy byla vytvořena organizovaná skupina osob, působící minimálně na území České republiky a Srbska, a to za účelem zřízení nelegální pěstírny konopí a následného prodeje vypěstované marihuany, mj. do zahraničí, zřejmě do Rakouska a Spolkové republiky Německo, v jejichž strukturách působily blíže neustanovené osoby srbské národnosti, a to zřejmě A. J., nar. XY, vystupující pod jménem S., osoba žijící ve Španělsku, vystupující pod přezdívkou Z., osoba vystupující pod jménem O. a dále obžalovaný Z. S., státní příslušník Chorvatské republiky, dlouhodobě žijící na území České republiky, a na nižším stupni této organizované skupiny působil mj. obžalovaný M. R. a na nejnižším stupni, v pozici zahradníků působili cca od konce října 2018 jednak obžalovaný M. G., jehož přítomnost v České republice zprostředkoval v Srbsku žijící M. M. a z XY k objektu pěstírny jej přivezla další blíže neustanovená osoba, zřejmě srbské národnosti, vystupující pod jménem O. a jednak obžalovaný B. Š., jehož příjezd ze Srbska zajistila osoba jménem M., která ho také, společně s další blíže neustanovenou osobou srbské národnosti, přivezla z letiště ve XY až k objektu pěstírny v XY, přičemž v rámci této organizované skupiny měly jednotlivé osoby rozděleny role, obžalovaní jednali tak, že:
- obžalovaný Z. S. v jarních měsících roku 2012 pod záminkou zřízení skladu pneumatik a náhradních dílů na auta, získal prostřednictvím svých známých V. N., nar. XY, a P. K., nar. XY, kontakt na F. T., jako statutárního zástupce firmy P. B., IČO: XY, se sídlem XY, která jako vlastník měla k dispozici nejméně dva odpovídající objekty a po jejich prohlídce, kterou obžalovanému Z. S. a jeho společníkovi, vystupujícímu pod jménem S., umožnil na základě pokynu prokuristy této firmy M. T., nar. XY, správce nemovitostí F. B., nar. XY, akceptoval obžalovaný Z. S. spolu s mužem, vystupujícím pod jménem S., nabídku na pronájem objektu – zemědělské stavby bez č. p./č. e., stojícího na pozemku p. č. XY, nacházejícího se na adrese XY, ulice XY, avšak samotnou,
- Smlouvu o pronájmu této nemovitosti na dobu určitou od 1. 7. 2018 do 30. 6.2019 s jejím vlastníkem, tj. firmou P. B., zastoupenou jejím prokuristou M. T., uzavřela dne 1. 7. 2018, jménem nájemce – společnosti A. I. G., IČO: XY, se sídlem XY, Slovenská republika, blíže neustanovená osoba, vydávající se za jednatele této společnosti J. Ch., nar. XY, která pak dne 15. 10. 2018 uhradila čtvrtletní nájemné ve výši 43.380 Kč;
přičemž již v blíže neurčených dnech měsíce června nebo července 2018, udělil vlastník nemovitosti, tj. firma P. B., zastoupená jejím prokuristou M. T., ústní souhlas nájemci, zastoupenému touto blíže neustanovenou osobou, vystupující pod jménem J. Ch., se stavebními úpravami v pronajímaném objektu proto, aby zde mohl jezdit paletový vozík a následně se obžalovaný Z. S., opět v přítomnosti osoby vystupující pod jménem S. přímo v tomto objektu nájmu dohodl s J. P., na něhož získal kontakt prostřednictvím V. N. a P. K., že zde J. P. provede nezbytné stavební úpravy, spočívající zejména v bouracích pracech, odstranění betonových koryt, odřezání železného zábradlí, zasypání děr v podlaze, zazdění zadních dveří apod., aby vytvořil jednolitou skladovací plochu, a to v celkové hodnotě cca 100.000 Kč, a za tímto účelem mu obžalovaný Z. S. poskytl v hotovosti zálohu ve výši 50.000 Kč, a když na počátku srpna roku 2018 byly tyto stavební úpravy ukončeny, obžalovaný Z. S. doplatil J. P. další částku ve výši 40.000 Kč a požadoval provedení ještě dalších prací, spočívajících v dalším srovnání podlahy a jejím zasypání štěrkem, na čemž se znovu dohodl přímo na místě s J. P.;
v září 2018 požádal obžalovaný Z. S., V. N. a P. K. o zajištění
vozidla ve verzi kombi a prostřednictvím jejich známého A. V., nar. XY, mu bylo poskytnuto vozidlo Ford Focus, RZ: XY, barvy šedá metalíza, původně k pronájmu, když v horizontu několika měsíců měl obžalovaný Z. S. toto vozidlo odkoupit, přičemž v přesně nezjištěný den u nákupního centra IKEA v XY vozidlo převzal obžalovaný M. R., který je užíval až do svého zadržení policejními orgány dne 5. 2. 2019, a to nejen pro svoji potřebu, ale především pro zajišťování dovozu věcí do indoor pěstírny konopí v pronajímaném objektu v XY v ulici XY a zejména pro potřebu obžalovaných M. G. a B. Š., když do indoorové pěstírny konopí, zřízené v přesně neuvedeném období, blíže neustanovenými osobami, přijel cca dne 19. 10. 2018 obžalovaný M. G. a asi o 10 dní později, tj. cca 29. 10. 2018 obžalovaný B. Š., přičemž oba obžalovaní zde až do svého zadržení policejními orgány dne 5. 2. 2019 pracovali jako zahradníci a bydleli v sousedním objektu v těsné blízkosti takto zřízení indoorové pěstírny,
- obžalovaný M. R. dále jednal tak, že za oběma spoluobžalovaným i do pěstírny pravidelně dojížděl, aby jejich práci řídil, kontroloval je a současně s tímto vozidlem Ford Focus, RZ: XY, zajišťoval zásobování obou obžalovaných dřevem na topení, jídlem a příležitostně oba obžalované odvážel na nákupy, nebo do svého bydliště za účelem provedení jejich osobní hygieny a také řešil některé problémy, týkající se chodu pěstírny, k čemuž mu pokyny uděloval obžalovaný Z. S., kterého obžalovaný M. R. o chodu pěstírny pravidelně informoval proto, aby obžalovaný Z. S. dále informoval osobu vystupující pod jménem S., pomáhal mu řešit organizační problémy, tlumočil pro něho i jejich společníky, za což měl slíbenu odměnu ve výši 10 % ze zisku pěstírny, přičemž i sám zajišťoval další podmínky pro chod pěstírny,
v takto pronajaté nemovitosti bez č. p./č. e., stojící na pozemku parcelního č. XY, v ulici XY v XY byla zřízena neznámými osobami nejpozději před koncem října 2018 pěstírna, vybavená kompletní technologií v pořizovací ceně cca 1.787.623 Kč, umožňující pěstování konopí setého tzv. indoor způsobem, sestávající mj. z půdního substrátu, speciálních živných roztoků, 300 ks závěsných svítidel s výbojkami o příkonu 600W a předřadníků, přičemž na nemovitosti byla zatemněna okna, zazděny několikery dveře, vzduchotechnika byla vyvedena na střechu a zde díky umělému osvětlení, zvýšené teplotě a instalované ventilaci obžalovaní M. G. a B. Š., jako zahradníci, v období od svého příjezdu, tj. nejpozději od 19. 10. 2018 obžalovaný M. G. a v období cca od 29. 10. 2018 obžalovaný B. Š. až do 5. 2. 2019, kdy zde byl proveden zásah policejními orgány, společně pěstovali rostliny konopí setého, a to tak že je nejdříve zasázeli, následně se o ně nepřetržitě starali, jako zahradníci, tedy rostliny zalévali, hnojili a příp. sklízeli;
ke dni 5. 2. 2019, kdy byl proveden v pěstírně zásah policejními orgány, zde obžalovaní pěstovali:
- nejméně 2.373 ks rostlin konopí setého, které po sklizení a vysušení měly celkovou hmotnost
124.953,6 g, z čehož byla 95.790 g toxikomansky využitelná část, obsahující průměrně 13,44 až 18,26 % účinné látky delta-9-THC, což představuje 15.702,9 g absolutního detla-9-THC,
- v místnosti obývané obžalovanými M. G. a B. Š. přechovávali celkem 280,12 g sušené rostlinné hmoty s průměrným obsahem 11,82 až 18,83 % účinné látky
delta-9-THC, což představuje minimálně 43,05 g absolutního delta-9-THC,
- v objektu indoor pěstírny přechovávali již sklizené rostliny konopí a oddělené toxikomansky využitelné části, nacházející se ve fázi sušení, které po dosušení dosáhly celkové hmotnosti 849,6 g sušiny, s průměrným množstvím 5,62-9,82 % účinné látky delta-9-THC, což přestavuje 63,38 g absolutního delta-9-THC,
tedy celkem se jednalo 96.919,9 g sušené rostlinné hmoty konopí s obsahem 15.809,33 g absolutního delta-9-THC, což v případě úspěšného dopěstování těchto rostlin konopí, následné výroby drogy, tzv. marihuany a jejího prodeje na nelegálním trhu na území České republiky za obvyklou částku cca 100 Kč za 1 g v případě prodeje překupníkovi a v případě prodeje do zahraničí za částku cca 4.000 EUR za 1 kg umožňovalo obžalovaným získat částku cca 9.692.000 Kč a při odpočtu nákladů na pořízení technologie, realizaci stavebních úprav a úhrady nájemného v celkové výši 1.921.003 Kč (1.787.623 Kč + 90.000 Kč + 43.380 Kč) by zisk obžalovaných z prodeje tohoto množství marihuany činil cca 7.770.998 Kč;
přičemž obžalovaní takto jednali bez patřičného oprávnění a s vědomím, že se o takovou látku
jedná, neboť konopí je omamnou látkou uvedenou v Příloze č. 3 k vládnímu nařízení č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, která obsahuje seznam omamných látek zařazených do Seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a jeho přirozenou součástí je psychotropní látka delta-9-tetrahydrokanabinol (THC), uvedená v Příloze č. 4 k vládnímu nařízení č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, která obsahuje seznam psychotropních látek zařazených do Seznamu I. podle Úmluvy o psychotropních látkách;
- obžalovaný Z. S. se tohoto jednání dopustil jako člen organizované skupiny, s vědomím, že přijeli na místo blíže neustanovení muži, aby provedli zásah do zapojení elektroinstalace v hlavní rozvodné skříni transformátoru areálu a napojili neměrnou odbočku na elektrizační soustavu, díky čemuž v následujícím období elektrický proud tekoucí do takto pronajímaného objektu nebyl nikde zaznamenán a celkově tak byla za období nejméně od 29. 10. 2018 až 5. 2. 2019 neoprávněně odebrána elektrická energie pro provoz této pěstírny konopí, jejíž denní spotřeba při 12 hodinovém cyklu činila 2,39 MWh v hodnotě 13.855,427 Kč a takto odebrali nejméně 236,61 MWh v celkové hodnotě nejméně 1.371.687,20 Kč, kterou neuhradili a způsobili tak společnosti E.ON Distribuce, a. s., t. č. s názvem EG.D., a.s., IČO: 280 85 400, se sídlem Lidická 1873/36, 602 00 Brno, odcizením elektrické energie škodu ve výši nejméně 1.371.687,20 Kč.
4 . Z hlediska rekapitulace dosavadního řízení lze připomenout, že v projednávané věci jde ve vztahu k těmto obviněným o v pořadí druhé meritorní rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, když Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 4. 2021, č. j. 5 To 2/2021 - 2342, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2020, č. j. 40 T 2/2020 - 2027, ve vztahu k obviněným Z. S., M. R., M. G. a B. Š. ve výrocích o vině pod body 1 a 2, ve výrocích o uložených trestech, ve výroku o ochranném opatření zabrání věci a ve výrocích o náhradě škody. Ve vztahu k obviněným F. B., M. T. a právnické osobě P. B. byl tento rozsudek zrušen ve zprošťujícím výroku, přičemž podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části vrácena Krajskému soudu v Brně k novému projednání. V návaznosti na to Krajský soud v Brně znovu rozhodl výše již citovaným rozsudkem ze dne 25. 10. 2021, č. j. 40 T 2/2020-2986 a následně z titulu podaných shora uvedených odvolání proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci nyní napadeným rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 5 To 72/2021-3432.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
6. Obviněný M. G. své dovolání směřující proti výroku o vině i výroku o trestu opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť odvolací soud se ne zcela vypořádal se všemi námitkami, které v odvolacím řízení vznesl. Rovněž namítá, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest.
7. Nesprávné právní posouzení spatřuje obviněný v právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a to posouzení jeho jednání i podle odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, které měl spáchat jako člen organizované skupiny působící na území více států, k čemuž však podle jeho názoru chybí opora v provedeném dokazování. Vznik organizované skupiny osoby, kdy na nejnižším stupni stáli jako zahradníci obviněný a B. Š., nad nimi M. R. a Z. S. či další nezjištěné osoby je sice prokázán, v hlavním líčení nicméně nebyl proveden jediný důkaz, z něhož by se dalo dovozovat, že obvinění jako organizovaná skupina působili na území více států a že by k trestné činnosti mělo mimo Českou republiku docházet i na území jiného státu. Zejména chybí důkaz o tom, že by obviněný měl jakékoli informace o tzv. mezinárodní skupině, když pokud jde o působení ve více státech, nebyl proveden jediný důkaz a ani žádná okolnost nenasvědčuje, že by o tomto věděl.
8. Stěžejním pro právní kvalifikaci jednání obviněného byla podle soudů výpověď spolupracujícího obviněného Z. S., přestože jeho nedůvěryhodnost potvrdil i krajský soud ve svém původním rozsudku, který byl změněn rozhodnutím vrchního soudu. Bylo tedy nutné prokázat nikoliv vznik organizované skupiny, ale to, zda tato měla působit na území více států a zda obviněný o této „mezinárodní skupině“ věděl. Oba soudy však při svých úvahách o právní kvalifikaci jeho jednání vycházely nikoliv z důkazů, ale toliko z mylné domněnky, že není možné, aby předpokládané množství marihuany, která se měla v indoor pěstírně vypěstovat, bylo možné distribuovat pouze na trhu České republiky.
9. Pokud byl obviněný přivezen na území České republiky, bylo to z důvodů slíbeného zaměstnání, kdy se o konkrétní práci a její nelegálnosti dozvěděl až poté, co přicestoval do areálu XY v XY, kde se nacházela indoor pěstírna. Do té doby nelze s jistotou tvrdit, zda již organizovaná skupina vznikla a kdo byli její členové, on se stal členem nejdříve po příjezdu do České republiky, kdy začal působit na jejím nejnižším stupni. Nebylo prokázáno, že by organizovaná skupiny svou činnost prováděla na území více států, ani že by osoby, které jeho i ostatní dopravily do České republiky, byly členy této skupiny. Ačkoliv ve skupině spolupracovaly osoby různé státní příslušnosti, jejich jediným cílem bylo vypěstovat a vyrobit určité množství drogy a toto za účelem zisku prodat na území České republiky. Zákonným znakem kvalifikace podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku však není skutečnost, že se na trestné činnosti měla podílet skupina osob více národností, ale je to působení ve více státech, tedy na území České republiky a minimálně na území jednoho dalšího státu. To však z žádného důkazu a ani z výpovědi Z. S. nevyplývá, stejně jako, že by s tím měl být obviněný srozuměn. Aby došlo k naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, musel by obviněný čin spáchat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, tedy ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku vědět, že se jedná o organizovanou skupinu, která působí na území vícero států. Tuto skutečnost však zahradníci, k nimž patřil, nevěděli, ani toto nebylo prokázáno. Byl pouhým pěšákem, kterému nikdo nic nesděloval, dostával pouze úkoly, které musel plnit.
10. K tomu obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 155/2018) z níž se mj. podává, že „pro účast na organizované skupině není třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, ale postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem.
11. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2022, č. j. 5 To 72/2021 - 3432 a podle §265l tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
12. Obviněný B. Š. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), když má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků mu přisouzeného trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a v řízení předcházejícím napadenému rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
13. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný po rekapitulaci dosavadního řízení předně namítl, že napadený rozsudek je ve věci již druhým rozhodnutím vrchního soudu, když svým usnesením ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 5 To 2/2021, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2020, č. j. 40 T 2/2020-2027, a to mimo jiné i ve vztahu k jeho osobě, kdy Krajský soud v Brně ve svém prvním rozsudku neshledal v jeho trestné činnosti znak spáchání trestného činu ve spolupráci s organizovanou skupinou působící ve více státech podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
14. Státní zástupkyně ve svém odvolání proti v řadě prvnímu rozsudku Krajského soudu v Brně poukazovala na skutečnost, že na základě provedeného dokazování bylo namístě jednání všech obviněných posoudit jako jednání členů organizované skupiny působící na území více států podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. S tímto názorem se odvolací soud ztotožnil. Krajský soud v Brně se ve svém druhém rozsudku v této věci (ze dne 25. 10. 2021, č. j. 40 T 2/2020-2986) tímto právním názorem Vrchního soudu v Olomouci řídil a rozhodl o jeho vině i podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, což následně aproboval i Vrchní soud v Olomouci v rozsudku napadeném tímto dovoláním.
15. Obviněný tedy namítá nesprávné právní posouzení skutku, neboť popis skutku uvedený v tzv. skutkové větě výroku napadeného rozsudku neodpovídá užité právní kvalifikaci, konkrétně posouzení jeho jednání jako spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Jak je patrné z výroku napadeného rozsudku, veškerá trestná činnost obviněných probíhala na území České republiky (pronájem prostor pro pěstování konopí setého, stavební úpravy v pěstírně, zřízení a fungování samotné pěstírny, zajištění vozidel a řešení problémů s fungováním pěstírny atd.). Jediná skutečnost, která domněle zakládá určitý mezinárodní prvek, je zahraniční původ zúčastněných osob a údajný záměr prodat konopí v Německu a Rakousku. K naplnění znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, je však nutné, aby k působení (v tomto případě prodeji) ve více státech skutečně došlo, což se však v tomto případě nestalo, když pouhý abstraktní záměr v tomto případě není podle názoru obviněného dostačující. Pokud odvolací soud již při prvním rozhodování o odvolání a následně soud prvního stupně po vrácení věci vyhodnotil trestný čin jako spáchaný ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, došlo v řízení předcházejícím napadenému rozsudku k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
16. Ve vztahu k závěru soudu ohledně spojení obviněného s organizovanou skupinou působící ve více státech konstatoval, že toto jeho spojení mělo spočívat v tom, že byl do České republiky těmito osobami přivezen, přičemž soud prvního ani druhého stupně nijak nepolemizuje s jeho tvrzením (které koresponduje i s výpověďmi spoluobviněných G. a R.), že byl k příjezdu donucen výhrůžkami a vydíráním. K tomu podotkl, že jeho manželka potvrdila, že bylo jemu i jeho rodině vyhrožováno a na výhrůžky neznámých osob si při hlavním líčení stěžoval rovněž spoluobviněný S. Také spoluobviněný R. uvedl, že se bál o svou bezpečnost, když u hlavního líčení uvedl, že „B. Š. byl ve velkém stresu, často si stěžoval, že má velké problémy, ale nemůže o tom mluvit, protože se bojí o svou bezpečnost.“ Zmínil rovněž osobu jménem M., která jej přivezla do České republiky.
17. V těchto okolnostech lze podle obviněného spatřovat trestný čin obchodování s lidmi ve smyslu §168 odst. 2 písm. d) nebo e) tr. zákoníku, kdy byl obviněný podroben nuceným pracím, k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení sp. zn. 7 Tdo 1261/2013, jehož závěry obviněný ocitoval. Současně vyjádřil nesouhlas, pokud soud prvního stupně uvedl, že je odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1261/2013 nepřípadný, kdy argumentoval, že se pohyboval celkem volně a nebyl např. uzamčen, přičemž zcela pominul ostatní skutečnosti uvedené v citovaném rozhodnutí. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že se oběti v daném případě pohybovaly relativně volně a nebyly uzamčeny, a to už proto, že docházely do zaměstnání k běžnému zaměstnavateli. Pozice těchto osob byla tudíž oproti obviněnému ještě příznivější v tom, že se nedopouštěly trestné činnosti, a tudíž nemusely mít strach svou situaci oznámit policii. Naproti tomu obviněný byl k trestné činnosti nucen, což byl další faktor, pro který se obával celou věc oznámit. Současně odkázal na aktuální judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně na rozhodnutí ve věci V. C. L. a A. N. proti Spojenému království č. 77587/12 a 74603/12. Stížnost v citované věci podali dva mladí Vietnamci, kteří po příchodu do Anglie pracovali v ilegální pěstírně konopí, za což byli následně trestně stíháni a odsouzeni.
18. Ačkoli tyto argumenty vznesl již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi v napadeném rozsudku nezabýval ani se s nimi nevypořádal. Z uvedeného nicméně vyplývá, že byl k trestné činnosti donucen a soudy měly kvalifikovat jeho jednání jako krajní nouzi podle §28 odst. 1 tr. zákoníku, tedy konstatovat, že je dána okolnost vylučující protiprávnost činu.
19. Rovněž namítá, že pokud závěry soudu ohledně skutečnosti, že mělo být konopí po dopěstování prodáno do Německa a Rakouska z velké části vycházejí z výpovědi obviněného Z. S., je tato výpověď ve zjevném rozporu s ostatními provedenými důkazy. Skutečnosti, které Z. S. uváděl ve své výpovědi ohledně údajného prodeje konopí do zahraničí, tak nelze brát jako podklad pro závěr, že konopí skutečně mělo být prodáno v zahraničí, neboť byly vyvráceny mnoha důkazy, kromě jiného např. výpověďmi svědků B. B., P. K. a V. N., jakož i výpověďmi ostatních spoluobviněných. Neexistuje přitom žádný jiný relevantní důkaz, který by skutečnosti tvrzené Z. S. podporoval.
20. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2022, č. j. 5 To 72/2021-3432 a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně ve smyslu §265o tr. ř. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
21. Obviněný M. R. své dovolání (shodně jako obviněný M. G.) opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
22. Své dovolání zaměřil na skutek, v němž vrchní soud shledal zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, když nezpochybňuje naplnění základní skutkové podstaty podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, ani kvalifikovaných skutkových podstat podle odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, odmítá však, že by svým jednáním naplnil současně i znak kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
23. Po připomenutí zákonného vymezení přisouzeného zločinu uvedl, že v daném případě při posuzování organizovanosti skupiny v rozsahu její tzv. zahraniční odnože oba soudy neprovedly žádné dokazování. Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 29), sice vcelku logicky odůvodnil existenci tuzemské organizované skupiny včetně osob, které ji tvořily a jaké pozice v jejím rámci vykonávaly, ve vztahu k údajné působnosti organizované skupiny na území cizího státu jsou však podle obviněného skutková zjištění soudu velmi kusá a nedostatečná. Uvádí osobu M. M., který podle výpovědi obviněného M. G. mu měl poskytnout informace k cestě do České republiky, a dále z jeho výpovědi vyplývá, že z letiště ve XY jej přivezl další cizí příslušník, vystupující pod jménem O. Z výpovědi obviněného B. Š. vrchní soud zjistil, že ho k cestě do České republiky přiměl v Srbsku jistý M., který jej měl přivézt do pěstírny z XY spolu s dalším neustanoveným mužem srbské národnosti. Vedle toho byla prokázána participace osoby vystupující pod jménem Z., zřejmě žijící ve Španělsku.
24. Poukázal, že podle vrchního soudu kvalifikovaná skutková podstata podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku nespočívá v tom, že do fungování pěstírny byly zapojeny osoby srbské národnosti, ale to, že tyto osoby páchaly trestnou činnost jak na území Srbska (vymýšlení, zařizování, organizování, financování, zajištění osob k výkonu trestné činnosti), tak na území České republiky (provozování pěstírny za účelem sklizně konopí, usušení) a obě se pak trestné činnosti dopouštěly za účelem finančního zisku, který se měl dělit podle podílu na páchání trestné činnosti. K páchání trestné činnosti na území více států přitom kromě České republiky postačuje jeden další stát. Takovýto výklad znaku „působící ve více státech“ jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která je u daného trestného činu v rozpětí deset až osmnáct let odnětí svobody, vyplývající z odůvodnění rozsudku vrchního soudu, však obviněný shledává za příliš extenzivní. Nepovažuje za dostatečné, pokud se některý z pachatelů na území jiného státu podílel na činnosti skupiny způsobem popsaným odvolacím soudem, tedy formou „vymýšlení, zařizování organizování, financování, zajištění osob k výkonu trestné činnosti“. Má za to, že samotné použití vyšší trestní sazby musí být odůvodněno „závažností případu“ a jeho škodlivostí a důsledným popsáním participace konkrétních osob této trestné činnosti se účastnících na území jiných států. Soud musí mít za prokázané, jak tyto osoby byly do organizované skupiny zapojeny, jak se podílely na vymýšlení, zařizování, organizování, financování a zajištění osob k výkonu trestné činnosti, na jaké bázi existovalo ono „spojení“. Je přesvědčen, že soud musí posoudit, zda tato okolnost zvláště přitěžující je společensky škodlivá a současně je pachatelem zaviněná ve formě, jakou zákon vyžaduje. Takové posouzení u rozsudku vrchního soudu však absentuje.
25. Z výpovědi obviněného, spoluobviněných, svědků či z jiných důkazů nevyplývá, že by dovolatel o existenci jiných osob, působících v zahraničí, které by se na trestné činnosti měly způsobem uvedeným vrchním soudem účastnit, vůbec věděl či zda vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům o nich vědět měl a mohl. Současně vrchní soud neprokázal, že osoby jménem M. M., O., M., Z. byly zapojeny do organizované skupiny a že se na její činnosti podílely, a to konkrétně ze zahraničí způsobem soudem uváděným - vymýšlení, zařizování, organizování, financování či zajištění osob k výkonu trestné činnosti. Není ani nic známo o tom, kde tyto osoby působily, jaké byly národnosti, jakou měly státní příslušnost a kde měly svůj skutečný „domicil. Vrchní soud neprokázal, že byli účastni na organizované skupině, která v rámci své koordinovanosti, plánovitosti a propojenosti působila i v zahraničí, ani to, ve kterém konkrétním cizím státu či státech dále působila. Označení Srbska je ze strany vrchního soudu pouhou spekulací v návaznosti na jeho zjištění, že některé jmenované osoby mohly být srbské národnosti. Lze si při respektování zásady in dubio pro reo představit, pokud vůbec takové osoby existovaly (M. M., O., M., Z.) a nějakým způsobem se na trestné činnosti podílely, že působily pouze na území České republiky a že v některých případech do zahraničí vyjížděly k plnění nějakého úkolu, který jim byl v rámci jejich působení v tuzemské organizované skupině zadán (např. dovézt Š. či G. z XY do pěstírny). Navíc není konkretizována jejich pozice v organizované skupině, zda byly na nejnižším, středním či vyšším stupni, natož zda vůbec u nich existoval znak organizovanosti ve vztahu k uvedené tuzemské organizované skupině, že byly vůbec jejími členy. Podle obviněného znak kvalifikované skutkové podstaty „spáchání trestného činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ musí být podroben daleko hlubšímu zkoumání ze strany soudu, nepostačí vycházet pouze z domněnek, neboť jde o okolnost, která podmiňuje použití nejpřísnější trestní sazby.
26. Má tedy za to, že vrchní soud skutek nesprávně právně posoudil, neboť na základě svých skutkových zjištění nemohl dospět k závěru (právnímu posouzení), že se obviněný trestného činu dopustil jako člen organizované skupiny působící ve více státech (jako znaku kvalifikované skutkové podstaty), navíc neposoudil jeho zavinění k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, což zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. ve vztahu k jeho osobě ve výrocích o vině a trestu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 72/2021-3432, ze dne 16. 2. 2022 zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
28. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podaným dovoláním předně vyplývá, že dovolatelé opakují obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem, a kterou shrnuli ve svých odvoláních proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, přičemž s těmito námitkami se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a s touto jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil.
29. Pokud obvinění M. R. a M. G. svá dovolání podali proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jakožto soudu odvolacího, a tato založili na důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – zjevně ve znění před 1. 1. 2022, státní zástupce uvedl, že hmotněprávní námitky nyní odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „trestní řád“) a námitky proti učiněným skutkovým zjištěním dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Pokud jde o dovolání obviněného M. G. k námitkám proti výkladu znaku „působící ve více státech“ státní zástupce konstatoval, že obviněný nepředkládá žádnou hmotně právní argumentaci, ale toliko namítá, že mu vědomé naplnění tohoto znaku nebylo prokázáno. Proti argumentaci uvedené v bodech 29 a 30 odůvodnění dovoláním napadeného usnesení (pozn. správně rozsudku) odvolacího soudu výslovně ani obsahově nebrojí.
31. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy /viz §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění/. Takové námitky však dovolatel nevyslovil a uvedený dovolací důvod ani neuplatnil – pouze omylem zaměnil jeho označení podle již neplatného znění trestního řádu. Dovolatel netvrdí ani extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním podle judikatury Ústavního soudu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2022. Celkový obsah jeho námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo.
32. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a na ní založená námitka neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. K tomu státní zástupce v podrobnostech odkázal na argumentaci svého vyjádření k dovolání dovolatele M. R. V této části proto podle jeho názoru dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
33. Pokud ve svém dovolání obviněný také uvedl, že: „V neposlední řadě má pak odsouzený za to, že v jeho případě byl uložen trest nepřiměřeně přísný“, nekonkretizoval ani, který trest má na mysli. Vzhledem k absenci bližší argumentace státní zástupce jen obecně poznamenal, že cestou dovolání by bylo možno namítat nepřiměřenou přísnost trestu pouze výjimečně a mimo dovolací důvody, pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Ani v této části tak dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
34. Závěrem shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
35. Pokud jde o obviněného B. Š., uvádí-li ohledně organizované skupiny působící ve více státech v části III. svého dovolání, že „jedinou skutečností, která domněle zakládá určitý mezinárodní prvek je zahraniční původ zúčastněných osob a údajný záměr prodat konopí v Německu a Rakousku“, toto tvrzení však obsahu napadeného rozsudku neodpovídá. K tomu státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že zahraniční prvek zde byl dovozen nikoliv z národnosti zúčastněných osob či zamýšleného místa dodání, nýbrž z toho, že zúčastněné osoby na místech mimo Českou republiku trestnou činnost vymýšlely, zařizovaly, organizovaly, financovaly a získávaly zde osoby vhodné k zamýšleným záměrům. V České republice pak prováděly vlastní výrobu – provozovaly zde pěstírnu konopí. Odvolací soud neuvádí, že by snad dovozoval onen zahraniční prvek z místa odběru či z místa přicestování obviněných ani nebyla podstatná národnost obviněných a cílová země dodání konopí. Rozhodné bylo, že z míst nacházejících se mimo území České republiky působili lidé tvořící jádro celé organizované skupiny („šéfové“) – zejména onen „S.“.
36. V této části podle státního zástupce neodpovídá dovolání žádnému dovolacímu důvodu, neboť namítá nesprávnost hmotněprávních úvah, které nalézací soud neučinil a nereaguje na úvahy, které tento soud učinil.
37. To se týká i námitky v části V. dovolání, že dodání konopí do zahraničí je „ve zjevném rozporu s ostatními důkazy“. Pokud odvolací soud o dodání konopí do zahraničí právní posouzení skutku neopírá, nemůže se jednat o „rozhodné skutkové zjištění“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel tedy označil za rozhodné skutkové zjištění to, co soud za rozhodné skutkové zjištění nepovažoval. Dovolací důvod tím založil na okolnosti bezvýznamné pro posouzení skutku. Takto formulovaná dovolací námitka tvrzenému dovolacímu důvodu spíše neodpovídá, neboť dovolatel zde nerespektuje obsah napadeného rozhodnutí. Také v této části shledal státní zástupce dovolání za podané mimo dovolací důvody.
38. Pokud v části IV. dovolání obviněný namítá, že byl k páchání trestné činnosti donucen a jednal tak v krajní nouzi, nalézací soud se s touto obhajobou přesvědčivým způsobem vypořádal se závěrem, že se jedná o obhajobu účelovou. Ačkoliv odvolací soud uvedenou námitku v odůvodnění svého rozsudku výslovně nezmínil, je zřejmé, že se ohledně ní ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího – z hlediska skutkových zjištění i právního posouzení skutku. Ani odvolací soud tedy neshledal, že by snad byl dovolatel ke svému jednání donucen způsobem významným pro posouzení trestnosti jeho jednání. Pokud k tomu dovolatel poukazuje na výpovědi konkrétních svědků, neuvádí, co konkrétního z těchto výpovědí podporuje jeho obhajobu. Z hlediska práva na spravedlivý proces svou věc nijak nehodnotí.
39. Ani námitka, že se odvolací soud s daným argumentem dovolatele nevypořádal, nebo že existují i svědci svědčící ve prospěch dovolatele, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
40. Konkrétní námitky uvedené dovolatelem tedy neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
41. Obviněný M. R. ve svém dovolání nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s posouzením skutku podle kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, když má za to, že mu byla prokázána pouze účast na organizované skupině, nikoliv však její působení ve více státech. Brojí proti opačným úvahám odvolacího soudu obsaženým v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku.
42 . Dovolatel považuje výklad znaku „působící ve více státech“ za příliš extenzivní. Nepovažuje za dostatečné, pokud se některý z pachatelů na území jiného státu podílel na činnosti skupiny způsobem popsaným odvolacím soudem v odůvodnění napadeného rozsudku, tedy formou „vymýšlení, zařizování organizování, financování, zajištění osob k výkonu trestné činnosti“. Má za to, že samotné použití vyšší trestní sazby musí být odůvodněno „závažností případu“.
43. Tyto námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou však zjevně neopodstatněné. Stupněm společenské nebezpečnosti bylo použití vyšší trestní sazby posuzováno podle §88 odst. 1 tr. zák. z roku 1961 platného do 31. 12. 2009. Současný trestní zákoník obdobné ustanovení nezná a neužití vyšší trestní sazby je dovozováno jiným mechanismem. Například oslabením porušení důležité povinnosti spoluzaviněním poškozeného v případě dopravních nehod – viz stanovisko velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr. V bodu 32 odůvodnění tohoto rozhodnutí je výslovně uvedeno, že „podstata řešení věci není vázána na již neexistující materiální znak trestného činu“. Je zřejmé, že pokud by byl problém spoluzavinění poškozeného řešitelný cestou posouzení škodlivosti činu pro společnost, velký senát by nebyl nucen založit svou argumentaci na gradaci příčinného stavu a omezil by své úvahy na škodlivost činu pro společnost podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
44. Škodlivost činu je proto posuzována pouze v případech nejméně závažných podle §12 odst. 2 tr. zákoníku – pokud „posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“ – viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Mírou této škodlivosti lze odůvodnit neuplatnění trestní odpovědnosti. Nikoliv užití či neužití vyšší trestní sazby. Odvolací soud proto postupoval správně, pokud se při posouzení činu dovolatele podle vyšší trestní sazby nezabýval tím, zda má dané jednání vyšší míru škodlivosti pro společnost. Za správné shledal státní zástupce i úvahy odvolacího soudu, že k naplnění znaku „působí ve více státech“ postačuje, pokud je činnost organizované skupiny v jednom státě prováděna a z jiného státu organizována a řízena.
45. Dovolatel dále namítá, že jemu ani ostatním obviněným odvolací soud „neprokázal, že byli účastni na organizované skupině, která v rámci své koordinovanosti, plánovitosti a propojení působila i v zahraničí…“. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (viz §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění).
46. Takové námitky však dovolatel neuvedl a uvedený dovolací důvod ani neuplatnil – pouze omylem zaměnil jeho označení podle již neplatného znění trestního řádu. Netvrdí ani extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním podle judikatury Ústavního soudu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2022. Celkový obsah jeho námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo , kterou výslovně uvádí.
47. K tomu státní zástupce zdůraznil, že se jedná o zásadu procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Současně odkázal na bohatou judikaturu, kupř. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury zmínil státní zástupce například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo tak podle státního zástupce nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. To je patrno například z odstavce 14 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021 a z odstavce 16 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 581/22. Ani v této části proto dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
48. Z citovaných judikátů Ústavního soudu i Nejvyššího soudu státní zástupce učinil závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. V této části proto dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
49. Podle státního zástupce konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v odvolacím řízení, se kterými se odvolací soud již dostatečně a správně vypořádal. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
50. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
51. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona (ať již ve znění účinném do 31. 12. 2021 nebo ve znění účinném od 1. 1. 2022), jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
52. Jak již bylo konstatováno shora, obvinění M. G. a M. R. svá dovolání podali s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, tedy proto, že se domnívají, že tímto mimořádným opravným prostředkem napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu bylo do 31. 12. 2021 možné namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo, nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v zásadě nebylo možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Posouzení správnosti právních závěrů bylo možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemohl měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
53. Tyto zásady však bylo možné i za právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny základních práv a svobod a články 36 a 38 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, dále důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých, v rozporu s procesními předpisy, či bylo-li zjištěno svévolné hodnocení důkazu provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). S těmito principy se přitom ve své rozhodovací praxi plně ztotožnil i Nejvyšší soud jako soud dovolací.
54. V době rozhodování Nejvyššího soudu je přitom od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, (v nezměněné dikci) nově vymezen v písmenu h) téhož ustanovení, přičemž tento dovolací důvod ve svém dovolání podaném dne 31. 5. 2022 (tedy již po účinnosti výše zmíněné novely) uplatnil obviněný B. Š. Tento obviněný současně uplatnil též dovolací důvod, který byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022 nově vložen pod písmenem g), spočívající v tom, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy “. Jde tedy o nově formulovaný dovolací důvod, který v podstatě vychází z dosavadní aplikační praxe Nejvyššího soudu uplatňované ve vztahu k dovoláním opírajícím se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na výše uvedené lze přitom konstatovat, že dovolací důvody podle §265b písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, uplatněné v mimořádném opravném prostředku obviněným B. Š., odpovídají svým obsahem (s ohledem na dosavadní judikaturní závěry Ústavního soudu přejaté do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, který ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnili obvinění M. G. a M. R.
55. Obviněný B. Š. uplatnil rovněž důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [ve znění účinném od 1. 1. 2022, dříve důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.], který je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
56. Nejvyšší soud je přitom podle zásady platné pro trestní řízení, podle které se procesní úkony zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení, nikoli v době činu (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), při svém rozhodování v dovolacím řízení realizovaném po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022). I nadále však z hlediska rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Současně platí, že rozsah, stejně jako důvody podaného dovolání, lze měnit jen po dobu trvání zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku (§265f odst. 2 tr. ř.). Všem dovolatelům lhůta k podání dovolání v nyní posuzované věci uplynula po datu 1. 1. 2022, tj. po účinnosti výše označené novely trestního řádu.
57. Mimo to Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy „ práva na spravedlivý proces “ vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
58. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obvinění uplatnili již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, C. H. Beck).
59. Dovolatelé byli napadeným rozsudkem odvolacího soudu uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch a ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech (pozn. pokud jde o přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jimž byl též uznán vinným obviněný M. R., ve vztahu k němu zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem A/2. beze změny a dovoláním napaden nebyl).
60. Nejvyšší soud považuje za vhodné k uvedené problematice ve stručnosti a jen v obecné rovině připomenout, že trestní zákoník výslovně nedefinuje pojem „organizovaná skupina“, jeho vymezení je proto i nadále věcí soudní praxe a judikatury. Organizovanou skupinou se podle stávající judikatury rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. č. 53/1976-II., č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině; postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i jen konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Současně není ani pro účast na organizované skupině třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, ale postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016). Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, resp. ve spojení s organizovanou skupinou, rovněž nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017). O organizovanou skupinu působící ve více státech jde tehdy, pokud působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015, a rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/2005 Sb. rozh. tr.). Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou. Zákonnou dikcí „ve spojení“, obsažené v §288 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku jsou postiženy i volnější formy vztahu pachatele k uvedené skupině, než je jeho členství ve skupině, a není tak nutno detailně prokazovat naplnění pojmu členství v „organizované skupině“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, a ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 526/2013). K naplnění této kvalifikované skutkové podstaty může dojít i pouhou spoluprací s organizovanou skupinou, jež působí ve více státech, z nichž jedním je i Česká republika.
61. Ke znaku „člen organizované skupiny“ se vzhledem k povaze této zvlášť přitěžující okolnosti musí vztahovat úmysl [§15, §17 tr. zákoníku, srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1604, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013-I., uveřejněné pod č. 54/2014 Sb. rozh. tr.].
Dovolání M. G.
62. Obviněný M. G. námitkami směřujícími proti výroku o vině i výroku o trestu opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (do účinnosti zákona č. 220/2021 Sb.), když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení.
63. Obviněný v podaném dovolání vyjadřuje nesouhlas s právním hodnocením posuzovaného jednání podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, což by byly námitky v obecné rovině podřaditelné od 1. 1. 2022 pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Po obsahové stránce však žádné konkrétní námitky obviněného proti právnímu hodnocení posuzovaného jednání nesměřují. Obviněný sice tvrdí, že projednávaný skutek měl být posouzen jinak, nežli oba soudy dovodily, své tvrzení však staví na rozporování skutkových zjištění soudů, které podle něj nesprávně hodnotily provedené důkazy, když namítá, že pro tento závěr soudů chybí opora v provedeném dokazování, že nebyl proveden jediný důkaz, že pachatelé jako organizovaná skupina působili na území více států, že k trestné činnosti docházelo i mimo Českou republiku, že nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by marihuana měla být distribuovaná na území jiného státu než České republiky, zpochybňuje věrohodnost výpovědi spolupracujícího spoluobviněného Z. S. a vyjadřuje nesouhlas, že soudy zejména o tvrzení tohoto obviněného opřely své skutkové závěry aj. Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil v přisouzeném rozsahu, tj. ve vztahu ke kvalifikaci podle odst. 4 písm. c) §283 tr. zákoníku. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 /ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022/, obsahově nenaplňují.
64. Na skutkovém základě jsou založeny rovněž dovolací námitky zpochybňující naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu ve vztahu k právní kvalifikaci podle odst. 4 písm. c) §283 tr. zákoníku, opírající se o tvrzení, že pokud jde o působení ve více státech, nebyl proveden jediný důkaz a ani žádná okolnost nesvědčí, že by obviněný věděl o existenci organizované skupiny působící na území více států. Zejména chybí důkaz o tom, že by měl o tzv. mezinárodní skupině jakékoliv informace, byl pouhým pěšákem - zahradníkem, tedy na nejnižším článku řetězu, kterým nebylo ničeho sdělováno. I zde totiž obviněný brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a nikoli právnímu hodnocení, které soudy zaujaly. Nicméně i v rozsahu těchto námitek lze znovu poukázat na velmi podrobně vykonané dokazování a jeho zhodnocení zejména ze strany soudu prvního stupně v odůvodnění rozsudku, kde se věnoval všem okolnostem, které mu umožnily učinit závěr o vině obviněného bez důvodných pochybností, a to pochopitelně též z hlediska subjektivní stránky daného zločinu, přičemž nedospěl k žádnému poznatku, který by měl byť jen zpochybňovat otázku povědomí obviněného o tom, že se dopouští trestného jednání. Jak v tomto ohledu soud prvního stupně zdůraznil: „Z výpovědi obžalovaných, které učinili především před nalézacím soudem, jakož i z důkazů provedených u hlavního líčení, bylo nezpochybnitelně prokázáno, že obžalovaní věděli, že se dopouští trestného jednání. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že nelegální pěstování rostlin konopí je trestné nejen na území České republiky, ale minimálně i na území ostatních států Evropy, včetně Srbska, respektive Chorvatska, odkud obžalovaní pocházeli. ... Nalézací soud tedy konstatoval, že intelektová složka zavinění v podobě úmyslu, tj. vědění obžalovaných M. G., M. R., B. Š., Z. S. byla naplněna, jak vyžaduje trestní zákon. Nalézací soud však u žádného z obžalovaných neshledal pochybnosti o tom, že se tohoto jednání dopustit chtěl, a to způsobem popsaným ve výroku tohoto rozsudku, když porušil zájem chráněný trestním zákonem. Zcela nesporně bylo prokázáno zavinění obžalovaných ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku“ (bod 64 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
65. Obviněný s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.) shledal rovněž vadným výrok o trestu z rozsudku odvolacího soudu, přičemž namítá jeho nepřiměřenost, bez jakékoliv bližší argumentace a konkretizace, jaký trest má na mysli. Takové námitky však nelze prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) uplatnit, neboť nejde o „jiné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 bylo možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
66. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit, a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
67. Pro úplnost Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022), jejž však obviněný v dovolání neuplatnil, a proto je třeba jen v zájmu úplnosti uvést, že tento se vztahuje na případy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
68. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
69. Nejvyšší soud musí konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, vůbec neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. účinného od 1. 1. 2022 (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
70. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby ) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”
71. Obviněnému byl uložen přípustný druh trestu a zcela v rámci zákonné trestní sazby, dokonce na samé dolní hranici jejího rozmezí. V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b) písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí od deseti do osmnácti roků. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. tr. zákoníku, zohledňující okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména pak vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání. Pochybení nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněného pro účely výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou a rovněž tak stran uložených trestů propadnutí věci a trestu vyhoštění.
72. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť odvolací soud zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedl veškeré okolnosti, které posuzoval. Vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby. Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
73. V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., (nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.), a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56).
Dovolání B. Š.
74. Obviněný B. Š. své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, když má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků mu přisouzeného trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení a v řízení předcházejícím napadenému rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
75. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, jak již výše uvedeno, ten spočívá v tom, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy .
76. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky proti skutkovým zjištěním obsahující nesouhlas obviněného se skutkovými závěry odvolacího soudu ohledně páchání trestné činnosti ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech spočívající podle obviněného ve zjištěních, že veškerá činnost skupiny probíhala v České republice, že jedinou skutečností, která domněle zakládá mezinárodní prvek je zahraniční původ zúčastněných osob a údajný záměr prodat konopí v Německu a Rakousku, neboť jimi ve skutečnosti obviněný namítá nesprávnost hmotněprávních úvah, které však odvolací soud neučinil. Jak se naopak z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu podává: „ Kvalifikovaná skutková podstata podle písm. c), odst. 4 §283 tr. zákoníku však nespočívá v tom, že do fungování pěstírny byly zapojeny osoby srbské národnosti, ale to, že tyto osoby páchaly trestnou činnost jak na území Srbska (vymýšlení, zařizování, organizování, financování, zajištění osob k výkonu trestné činnosti), tak na území České republiky (provozování pěstírny za účelem sklizně konopí, usušení) a obě strany společně se dopouštěly trestné činnosti prodejem marihuany za účelem finančního zisku, který se pak dělil podle podílu na páchání trestné činnosti. K páchání trestné činnosti na území více států přitom kromě České republiky postačuje pouze jeden další stát. Splněna byla i další podmínka, a to páchání trestné činnosti organizovanou skupinou, kdy každý její člen měl svou roli. V tomto případě to byli zřizovatel, zásobovatel, zahradníci a tlumočník“ (str. 28 – 29 bod 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nemůže se tedy jednat o „rozhodná skutková zjištění“ jak má na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
77. Obviněný rovněž namítá zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který shledal v závěrech soudů vycházejících z velké části z výpovědi spoluobviněného Z. S., že konopí mělo být po dopěstování prodáno do Německa a Rakouska. Tato výpověď je však podle obviněného ve zjevném rozporu s ostatními provedenými důkazy, když neexistuje žádný jiný relevantní důkaz, který by skutečnosti jím tvrzené podporoval. Z argumentace obviněného tak lze dovodit, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neodpovídají obsahu provedených důkazů, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu. Taková vadná zjištění však podle Nejvyššího soudu ve věci dána nejsou.
78. K namítanému zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nutno zdůraznit, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
79. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud stran námitky zjevného rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním a právním posouzením skutku konstatuje, že takto vymezenou vadou rozsudek nalézacího soudu a potažmo na něj navazující rozsudek soudu odvolacího, zatíženy nejsou. Jejich dostatečné ukotvení je třeba shledávat jak ve stěžejním důkazu - výpovědi spolupracujícího obviněného Z. S., tak i v důkazech zajištěných při domovní prohlídce předmětné pěstírny konopí - objektu označeného jako zemědělská stavba bez čp., na pozemku XY, nacházejícího se v bývalém hospodářském objektu v ulici XY v XY, což vyplývá z protokolu o provedení domovní prohlídky, včetně seznamu zajištěných věcí a fotodokumentace. V jejím rámci bylo zjištěno, že v prostorách objektu byla zřízena velmi sofistikovaně rozsáhlá indoorová pěstírna konopí, v níž byly zajištěny rostliny konopí jak ve fázi pěstování, tak ve fázi sušení. Rovněž z protokolu o provedení domovní prohlídky sousedícího objektu, který obývali mimo jiných i obvinění M. G. a B. Š., taktéž se nacházejícím v XY v areálu XY, včetně seznamu zajištěných věcí a fotodokumentace, vyplynulo, že v objektu byly zajištěny věcné stopy označené jako sušená rostlinná hmota, zelený prášek v plechovce od tabáku, zelený prášek ve sklenici od kávy a hnědá hmota v hrnci, tak jak tyto byly zachyceny na pořízené fotodokumentaci. Zajištěné předměty, především 2.373 ks rostlin konopí, sušená rostlinná hmota a sklizené rostliny konopí byly podrobeny odborným expertízám, a to odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, včetně doplňku č. l, který vyvrátil pochyby o stavu zajištěných rostlin konopí i zajištěné sušené rostlinné hmoty. Výsledky domovních prohlídek, tj. zajištěné věcné stopy a na to navazující odborné expertízy umožnily nalézacímu soudu učinit závěr, že v pěstírně bylo zajištěno 96.919,9 g sušené rostlinné hmoty, přičemž v tomto množství bylo obsaženo 15.809,33 g absolutního delta-9-THC, přičemž se jednalo o toxikomansky využitelný materiál obsahující více než 0,3% THC. Byl tak naplněn kvalifikační znak „velkého rozsahu“, když byla překročena hranice 10 kg zajištěného množství (jednalo se o téměř 100 kg!), v němž bylo zjištěno více než 1 kg (více jak 15 kg) účinné látky. Nelze přehlédnout ani výpovědi obviněných M. G. a B. Š. a jejich doznání učiněné u hlavního líčení dne 12. 5. 2020, přičemž jejich bezprostřední kontakt s rostlinami konopí byl prokázán též protokoly o prohlídce těla a tzv. drug testu, stejně jako odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky a biologie. Jejich přítomnost v předmětné pěstírně byla prokázána též výsledky sledování této pěstírny, včetně pořízené fotodokumentace, jakož i výpovědí svědkyně J. Š. S výpovědí obviněného M. R. pak korespondují i výsledky sledování jak pěstírny a obviněného, tak i jeho vozidla Ford Focus, které jsou zachyceny v protokolu o vyhodnocení sledování a v pořízené fotodokumentaci, které jeho přítomnost rovněž prokazují. Lze též zmínit záznamy vzájemné telefonické komunikace zejména mezi M. R. a B. Š. Těmto důkazům byla oběma soudy nižších stupňů důvodně přiznána věrohodnost, přičemž není důvod od skutečností z nich jednoznačně a bezpochybně vyplývajících, odhlížet. Ostatně v tomto směru dovolatel v zásadě ani trestnou činnost nepopíral. Podstata dovolací argumentace obviněného totiž nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jeho vině přisouzeným zločinem nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný, obviněným namítaný extrémní rozpor, nejedná.
80. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ( dříve se jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.), jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy. Pro jeho naplnění, jak výše uvedeno tedy nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení tr. ř., aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
81. Za právně relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně neopodstatněnou, shledal Nejvyšší soud námitku dovolatele, směřující do oblasti právního posouzení skutku, že popis skutku uvedený v tzv. skutkové větě ve vztahu k jeho osobě neskýtá podklad pro posouzení jeho jednání jako spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu odst. 4 písm. c) §283 tr. zákoníku.
82 . Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedením i jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I Sb. rozh. tr.).
83. V tomto směru lze konstatovat, že soud prvního stupně učinil ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty posuzovaného trestného činu zcela konkrétní skutková zjištění, přičemž ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně pod bodem A/1., byly popsány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Požadavek obsažený v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. byl postupem soudu prvního stupně akceptován. Pochybení v nedostatečném vyjádření znaků skutkové podstaty projednávaného trestného činu ve skutkové větě rozsudku nelze zakládat na nespokojenosti obviněného s popisem skutku, případně na základě jeho požadavku na exaktnější vyjádření v situaci, kdy skutková zjištění dostatečně vyjadřují jeho jednání ve vztahu ke znakům skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a nevzbuzují jakékoliv pochybnosti při právní kvalifikaci skutku z hlediska všech znaků této skutkové podstaty. Citované ustanovení přitom nestanoví, jakými přesně údaji mají být jednotlivé znaky skutkové podstaty vyjádřeny, podstatné je, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, což popis skutku v daném případě naplňuje. Vytýká-li tedy obviněný, že z popisu skutku nevyplývá jeho jednání jako spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, je k tomu nutno zdůraznit, že podstatné je, aby z popisu skutku bylo možné rozeznat naplnění znaků dané skutkové podstaty trestného činu, což nepochybně skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, splňují. S ohledem na uvedené je na tomto místě možné konstatovat, že skutkový závěr tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu rozvedený v odůvodnění jeho rozsudku lze považovat za prokázaný a odpovídající znakům skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b) písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky.
84. Nedůvodnou shledal Nejvyšší soud námitku, v jejímž rámci obviněný s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva namítá, že byl k páchání trestné činnosti donucen a jeho jednání mělo být kvalifikováno jako spáchané v krajní nouzi ve smyslu §28 odst. 1 tr. zákoníku, čímž je dána okolnost vylučující protiprávnost činu. Lze uvést, že touto jeho obhajobou se náležitě zabýval již soud prvního stupně, který se s ní přesvědčivě vypořádal se závěrem, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, že se jedná o obhajobu účelovou, když v tomto směru konstatoval, že: „Pokud obžalovaný tvrdil, že se do České republiky dostal pod nátlakem jiných osob, které jej vydíraly na území domovského státu, nezbývá než poukázat na vlastní vyjádření obžalovaného, který připustil, že se do kontaktu s těmito, zřejmě kriminálně závadovými, osobami dostal sám na území České republiky a svým přičiněním. Obžalovaný rovněž nepotvrdil, že by jakkoliv vyhledal pomoc policejních orgánů, ať už v Srbsku, tedy na území domovského státu, nebo dokonce na území České republiky. Po příjezdu do nelegální pěstírny se dlouhodobě podílel na páchání trestné činnosti a, jak vyplynulo z jeho výpovědi i z výpovědi jeho spoluobžalovaných M. R. nebo M. G., obžalovaný se v jejich přítomnosti pohyboval nejen v pěstírně, ale i v blízkém okolí, tj. mimo uzavřený prostor pěstírny. Podle názoru soudu měl obžalovaný opakovaně možnost jejich společnost opustit, přestat trestnou činnost páchat, a to minimálně díky tomu, že vyžádá pomoc policejních orgánů na území České republiky. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obžalovaný byl opakovaně v telefonickém kontaktu se svou rodinou. Obhajobu obžalovaného B. Š. v tomto směru považoval soud za obhajobu účelovou, vyvrácenou ve světle důkazů provedených u hlavního líčení“( str. 62 bod 63 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ze shora uvedených důvodů se odkazy obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1261/2013 a judikaturu ESLP, tj. úvahy o postavení obviněného jako oběti trestného činu obchodování s lidmi i podle Nejvyššího soudu jeví nepřípadnými.
85. Žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá námitka, jíž obviněný vytýká, že odvolací soud dostatečně v tomto směru nereagoval na jeho odvolací argumentaci, když se touto v napadeném rozsudku nezabýval a nevypořádal. Nutno uvést, že rozhodnutí vrchního soudu je v tomto ohledu sice stručné, avšak nelze říci, že by nebylo přezkoumatelné, nebo že představuje zásah do práva na spravedlivý proces. Dle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16, je mj. uvedeno, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60).“ V rozporu s tím tedy není, jestliže Vrchní soud v Olomouci na odvolací námitky obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Napadený rozsudek nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky najde.
86. Pokud obviněný B. Š. ve svém dovolání odkázal rovněž na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu je nicméně zjevné, že tento obviněným uplatněný důvod v dané věci naplněn být nemohl v žádné z jeho alternativ. Odvolání obviněného bylo v souladu se zákonem projednáno ve veřejném zasedání a podle §254 tr. ř. rovněž věcně přezkoumáno, přičemž Vrchní soud v Olomouci podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl znovu rozsudkem.
Dovolání M. R.
87. Taktéž obviněný M. R. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
88. Lze připomenout, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ( nyní jde o dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.), lze namítat zásadně vady právní povahy. Pro jeho naplnění, jak již výše uvedeno tedy nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení tr. ř., aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
89. Pokud jde o obecně hmotněprávní námitku zpochybňující spáchání činu „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ačkoli tato námitka typově spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, i tuto svou argumentaci dovolatel vystavěl pouze na skutkových okolnostech případu a polemice s hodnocením důkazů nalézacím soudem, když tvrzením, že za stávající důkazní situace mu nelze prokázat, že svým jednáním naplnil též zákonný znak spáchání projednávané trestné činnosti „organizovanou skupinou působící ve více státech“ ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, že soudy neprovedly při posuzování organizovanosti skupiny v rozsahu její tzv. zahraniční odnože žádné dokazování, že odvolací soud sice logicky odůvodnil existenci tuzemské organizované skupiny, kdy na základním článku působili v pozici zahradníků obvinění M. G. a B. Š., nad nimi působil dovolatel (obviněný R.), který jim logisticky zajišťoval podmínky pro jejich práci zahradníků a na nejvyšším stupni jemu nadřazeném stál obviněný Z. S., který dovolateli mu zadával úkoly a získával od něj informace o chodu pěstírny, když se na trestné činnosti jako člen organizované skupiny působící v tuzemsku podílela i osoba jménem S., že ve vztahu k působnosti organizované skupiny na území cizího státu jsou skutková zjištění velmi kusá a nedostatečná, že odvolací soud způsobem, který nemá oporu v provedeném dokazování za osoby, které měly s dovolatelem a dalšími obviněnými páchat trestnou činnost ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku označil též M. M., osoby vystupující pod jménem O. a M. a Z., jako další články řetězce osob účastnících se na trestné činnosti v Srbsku, z mezí uplatněného dovolacího důvodu obsahově vykročil. Tato jeho argumentace ve skutečnosti směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a do hodnocení důkazů, které obviněný zpochybňuje. Nabízí tak svou verzi průběhu skutkového děje učiněnou na základě vlastního hodnocení důkazů, přičemž teprve až na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo dojít i ke změně právního posouzení jeho jednání. Je tak zřejmé, že ani tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, ze které pak vyvstávají pochybnosti o jemu přisouzené právní kvalifikaci ve smyslu §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
90. Za relevantní výhradu nelze považovat ani námitku dovolatele, že pokud nebylo prokázáno, zda osoby jménem M. M., O., M. a Z. vůbec existovaly, ani ve kterém konkrétním státě působily, zda byly zapojeny do organizované skupiny, zda se na její činnosti podílely, a to konkrétně ze zahraničí způsobem soudem uváděným – vymýšlení, zařizování, organizování, financování či zajištění osoby k výkonu trestné činnosti, postupovaly soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
91. Jen pro úplnost lze dodat, že tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, resp. ve spojení s organizovanou skupinou, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. V tomto kontextu lze upozornit na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, z něhož se podává, že: „Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu.“
92. Na skutkovém základě jsou založeny námitky směřující vůči naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu opírající se o tvrzení, že z výpovědi dovolatele, spoluobviněných ani svědků či z jiných důkazů nevyplývá, že by o existenci jiných osob působících v zahraničí, které by se na trestné činnosti měly způsobem uvedeným vrchním soudem účastnit, vůbec věděl či o tomto vědět měl a mohl, neboť i jimi obviněný ve skutečnosti brojí proti nedostatkům v procesu dokazování. Byť to dovolatel popírá, jeho vědomost o tom, že je členem takové organizované skupiny, která působila na území více států i o jejím fungování, byla beze vší pochybnost prokázána v rámci velmi podrobně vykonaného dokazování a jeho zhodnocení zejména ze strany soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku. Ohledně této námitky lze odkázat na výše uvedený podrobný závěr k obdobné námitce obsažené v dovolání spoluobviněného M. G.
93. Za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) lze považovat námitky dovolatele, jimiž označil výklad znaku „působící ve více státech“ jako okolnosti, která podmiňuje použití nejpřísnější trestní sazby odvolacím soudem za příliš extenzivní, neboť neshledává za dostatečné, pokud se některý z pachatelů na území jiného státu podílel na činnosti skupiny způsobem popsaným odvolacím soudem, tedy formou vymýšlení, zařizování, organizování, financování, zajištění osob k výkonu trestné činnosti, když má za to, že použití vyšší trestní sazby musí být odůvodněno „závažností případu“ a jeho společenskou škodlivostí. Nejvyšší soud nicméně shledal, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
94 . Jak již správně konstatoval státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, mírou této škodlivosti lze nicméně odůvodnit neuplatnění trestní odpovědnosti, nikoliv však užití či neužití vyšší trestní sazby. Odvolací soud proto postupoval správně, pokud se při posouzení činu dovolatele podle vyšší trestní sazby nezabýval tím, zda má dané jednání vyšší míru škodlivosti pro společnost. Za správné tedy lze označit úvahy odvolacího soudu, že k naplnění znaku „působí ve více státech“ postačuje i to, pokud je činnost organizované skupiny v jednom státě prováděna a z jiného státu organizována a řízena (např. formou vymýšlení, zařizování, organizování, financování, zajištění osob k výkonu trestné činnosti apod.).
95. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř., popř. §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
96. Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost tak lze konstatovat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě rozsáhle provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o trestném jednání obviněných. Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, vyplývá, že dovolateli rozporovanými znak „ spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ byl u obviněných prokázán. V posuzované věci soud prvního stupně přiléhavě upozornil na všechny relevantní aspekty vyúsťující v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny působící ve více státech, jimiž se rozumí nejméně dva státy, přičemž znak více států byl v posuzovaném případě naplněn tím, že skupina působila nejen na území České republiky, ale i na území Srbské republiky. V této souvislosti nelze pominout, že obvinění G. a Š. byli prostřednictvím několika dalších konkrétních osob k páchání posuzované trestné činnosti kontaktováni a posléze získáni již na území Srbska, poté dopraveni do Rakouska a následně do České republiky (do XY), kde došlo k vlastnímu provozování pěstírny konopí. Nadto je zřejmé, že nelegálně vypěstována marihuana měla být prodána i v dalších státech (Rakousko, Spolková republika Německo). Pokud jde o vyžadovaný znak nejméně tří osob, v daném případě šlo o evidentní zapojení mnohem více osob a jejich vzájemné rozdělení úloh, přičemž právě dělba těchto úloh zajišťovala úspěšnější dokonání činu. V žádném případě se nejednalo o jakési náhodné seskupení, ale naopak o předem smluvené a zorganizované rozdělení rolí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 501/2015), i mezi výše označenými obviněnými. Ohledně spojení obviněných s organizovanou skupinou a působení této organizované skupiny ve více státech se nalézací soud v intencích pokynů odvolacího soudu v jeho zrušujícím usnesení ze dne 21. 4. 2021 opětovně a ve všech souvislostech zabýval, přičemž konstatoval, že trestné jednání obviněných M. G. a B. Š. spočívalo v činnosti zahradníků, neboť oba se o rostliny konopí v pěstírně starali, poté co je zasázeli, tak je zalévali, hnojili a dílem v menším rozsahu, prokázaném při ohledání místa činu, i sklízeli. Oba obvinění se k trestnému jednání doznali a byli usvědčováni výpověďmi spoluobviněného M. R. a (nyní již odsouzeného) V. R., jakož i výsledky ohledání místa činu a odbornou expertizou, týkající se vyhodnocení biologických stop a v neposlední řadě i výpovědí svědkyně Š. a provedenou agnoskací, kdy svědkyně na fotografiích oba obviněné poznala. Pokud jde o trestné jednání obviněného M. R., to spočívalo v tom, že řídil činnost zahradníků - obviněných M. G. a B. Š. především tím, že jim uděloval pokyny, ale současně byl podřízeným obviněnému Z. S., od něhož naopak sám pokyny dostával a současně ho o chodu pěstírny informoval. M. R. užíval pro potřeby pěstírny vozidlo Ford Focus opatřené obviněným Z. S. Tímto vozidlem pro M. G. a B. Š. do pěstírny přivážel potraviny, zajišťoval jim nákupy, vozil jim sem dřevo a příležitostně je vozidlem odvážel na nákupy nebo do svého bydliště za účelem provedení hygieny. Také M. R. operativně řešil problémy týkající se chodu pěstírny, a to právě na základě pokynů od obviněného Z. S. Toto trestné jednání obviněného M. R. bylo prokázáno především jeho vlastním doznáním, výpověďmi spoluobviněných M. G., B. Š. i Z. S., v jehož blízkosti se obviněný M. R. také pohyboval, což potvrzují záznamy ze sledování. Podle soudu prvního stupně tak jednání obviněných Z. S., M. R., M. G. a B. Š. ve svém souhrnu beze vší pochyb vykazuje znaky organizované skupiny.
97. Ohledně závěrů o naplnění kvalifikačního znaku podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku bylo podle soudu prvního stupně prokázáno, že na trestné činnosti participovaly další osoby, s vysokou mírou pravděpodobnosti vždy cizí státní příslušníci, a to nejméně osoba vystupujícím pod jménem S. Existence této osoby je opětovně prokázána kromě doznání obviněného Z. S. i výpověďmi svědků P. K., V. N. a J. P. Z výpovědi obviněného M. G. bylo zjištěno, že do České republiky přijel na základě informací, které mu poskytl jistý M. M. a do České republiky z letiště ve XY jej přivezl další cizí státní příslušník, vystupující pod jménem O. Z výpovědi obviněného B. Š. bylo zjištěno, že ho k cestě do České republiky přiměl v Srbsku jistý M. Tento obviněný byl do pěstírny přivezen, údajně po několikadenním pobytu ve XY, opět touto osobou, vystupující pod jménem M. a dalším blíže neustanoveným mužem srbské národnosti. Vedle toho byla prokázána participace osoby vystupující pod jménem Z., zřejmě žijící ve Španělsku ( str. 53 – 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pod body 51 – 52).
98. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněných, že se předmětného jednání nedopustili v přisouzeném rozsahu, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně . Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatelů již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňovali, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud považuje za nadbytečné a v rozporu s pojetím dovolacího řízení, aby k námitkám, kterými se podrobně a náležitě zabývaly soudy nižších stupňů, opakoval již uvedené závěry, popř. hledal ještě další argumentaci, když na ni bylo již zcela vyčerpávajícím způsobem reagováno u soudů nižších instancí. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 12 - 74), a rovněž poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 21- 36). Na podkladě obou dovoláními zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaných závěrů potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obvinění spáchali předmětnou trestnou činnost. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem obou ve věci činných soudů rovněž nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny ani princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo.
99. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. G. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. Dovolání obviněných B. Š. a M. R. Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro jejich zjevnou neopodstatněnost. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
100. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného B. Š. na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, když s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. shledán důvod (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 140/2018).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 10. 2022
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu