ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2524.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2524/2022-727
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. B. , narozeného XY, bytem v XY, b) R. B. , narozeného XY, bytem v XY, c) T. R. , narozené XY, bytem ve XY, všech zastoupených JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 32/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2022, č. j. 8 Co 1275/2021-687, 8 Co 1439/2021, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci a) náklady dovolacího řízení ve výši 14.672,46 Kč k rukám jeho zástupkyně, JUDr. Zorky Černohorské, advokátky se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalovaná je povinna nahradit každému ze žalobců b) a c) náklady dovolacího řízení ve výši 7.336,23 Kč k rukám jejich zástupkyně, JUDr. Zorky Černohorské, advokátky se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 25 C 32/2020-614, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 11. 2021, č. j. 25 C 32/2020-661, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku I. specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu ve výroku II. konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY a XY (výrok II.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupkyně náklady řízení ve výši 564.682,- Kč (výrok III.).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům I. a III. rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 8 Co 1275/2021-687, 8 Co 1439/2021, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY změnil tak, že se žaloba o nahrazení projevu vůle žalované ve vztahu k tomuto žalobci požadovanému pozemku zamítá (výrok I.), a ve zbývajícím rozsahu výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupkyně náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 606.007,- Kč (výrok III.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu těch žalobou vymezených pozemků, u nichž neshledaly překážku jejich převoditelnosti na oprávněné osoby.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku II.) podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Namítá, že za liknavý a svévolný postup státu při uspokojování restitučního nároku oprávněných osob nelze považovat stav, kdy žalovaná odmítla přecenit restituční nárok na základě znaleckého posudku předloženého žalobci, kterýžto žalovaná pokládala za nesprávný a neúplný. Upozornila rovněž, že v průběhu soudního řízení v přítomné věci restituční nárok žalobců částečně přecenila. Nesouhlasí s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že po nabytí účinnosti zákona č. 84/1958 Sb., o územním plánování (dále „zákon č. 84/1958 Sb.“), pozbyly platnosti regulační a zastavovací plány z dřívější doby, přičemž při výstavbě na značné části odňatých pozemků se postupovalo dle územně plánovací dokumentace z roku 1971 či 1976, nikoli dle regulačních a zastavovacích plánů z 30. let 20. století. Pokud jde o ocenění žalobou uplatněného nároku, zdůraznila rovněž, že odvolací soud, aniž by se vypořádal s rozpory mezi znaleckými posudky předloženými účastníky řízení, se přiklonil k závěrům znaleckého posudku předloženého žalobci. Podotkla, že odvolací soud měl rozpory mezi těmito znaleckými posudky odstranit prostřednictvím výslechu obou znalců, popřípadě ustanovením znalce, jenž by vypracoval revizní znalecký posudek. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval námitkami odůvodňujícími korekci ceny odňatých pozemků ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Má rovněž za to, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY je nevhodný k převodu na žalobce jako pozemek náhradní, jelikož funkčně souvisí se sousedním bytovým domem, jestliže jeho obyvatelé nárokovaný pozemek využívají pro drobnou zemědělskou činnost a rekreaci. Ohledně žalobci vybraného náhradního pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY pak rozporuje jeho ocenění s tím, že odvolací soud měl závěry znaleckých posudků předložených účastníky řízení nechat přezkoumat revizním znaleckým posudkem, popřípadě podrobně vypořádat jednotlivé námitky žalované. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém vyjádření k dovolání žalované neztotožnili s argumentací žalované stran předpokladů pro uspokojení restitučního nároku žalobců mimo zákonem předpokládaný postup, platnosti dobové dokumentace vztahující se k odňatým pozemkům, ocenění nevydaných pozemků, převoditelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY jako pozemku náhradního k uspokojení restitučního nároku, jakož i postupu odvolacího soudu při stanovení hodnoty žalobci zvoleného náhradního pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, přičemž poukázali na řadu rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž je dle jejich názoru napadený rozsudek zcela v souladu. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované pro žádnou z jí vymezených právních otázek není přípustné.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3041/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1190/2020).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 261/2020. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené. Jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl všechna relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou. V tomto směru sluší se ze skutkových reálií připomenout nejenom dobu, po níž nebyl restituční nárok žalobců, respektive jejich právních předchůdců, uspokojen, ale též postup žalované (jejího předchůdce) spočívající v nesprávném ocenění restitučního nároku, jež taktéž zásadním způsobem ztížilo jeho uspokojení v plném rozsahu zákonem zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků dle ustanovení
§11a zákona o půdě (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku viz shora odkazovanou judikaturu, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Nepřiměřený přitom není ani názor odvolacího soudu, že došlo-li k částečné změně postoje žalované k ocenění restitučního nároku žalobců ve druhé polovině roku 2021 (ačkoli pravomocně o něm bylo rozhodnuto postupně do konce roku 2009), což je více než rok po podání žaloby o nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, jíž bylo zahájeno řízení v nyní projednávané věci, přičemž žádost o přecenění restitučního nároku byla žalobci podána již v roce 2019, je patřičné vyhovět požadavku na vydání konkrétních vhodných náhradních pozemků, aniž by bylo nutno trvat na účasti žalobců ve veřejných nabídkách. V této souvislosti lze pak akcentovat, že žalovaná má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši, neboť výše náhrady musí odpovídat ceně původních odňatých a nevydaných pozemků. Žalobci přitom postupovali ve snaze uspokojit svůj restituční nárok v souladu se zákonem o půdě, neboť se v rozsahu žalovanou evidované výše restitučního nároku až do roku 2012 účastnili veřejných nabídek náhradních pozemků a později sami aktivně usilovali o přecenění svého restitučního nároku, k čemuž opatřili i potřebné podklady, včetně znaleckého posudku.
Závěry odvolacího soudu se nijak neodchylují od dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu a Ústavního soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 822/2021, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1815/20), jež se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. V dovolatelkou odkazovaných sporech se přitom buď jednalo o situaci s poměry projednávané věci srovnatelné, v nichž liknavý a svévolný přístup povinné osoby byl založen (jako v projednávané věci) jednak na zdlouhavém procesu uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby a dále na ztěžování postupu při uspokojování restitučního nároku lpěním povinné osoby na zásadně nesprávném ocenění nevydaných pozemků (srovnej odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015), anebo o případ odlišný, kdy povinná osoba ani přes aktivní přístup osoby oprávněné nenabízela (i se zřetelem k hodnotě neuspokojeného nároku oprávněných osob) náhradní pozemky patřičných kvalitativních a kvantitativních parametrů, a neumožňovala tak uspokojení nároků oprávněných osob v přiměřené lhůtě zásadně předpokládaným postupem (srovnej odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Situace posuzovaná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, pak navíc nepřisvědčuje důvodnosti argumentace žalované vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud k dovolání oprávněné osoby v odkazované věci ve světle individuálně daných okolností případu konstatoval neúplnost závěru odvolacího soudu o absenci liknavého, svévolného a diskriminačního přístupu povinné osoby k uspokojení restitučního nároku osoby oprávněné. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, a usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1815/20, neboť ve zmíněných rozhodnutích byla posuzována situace, kdy se oprávněná osoba veřejných nabídek – na rozdíl od žalobců – nezúčastnila a ani jinak neusilovala o saturaci restitučního nároku.
Dovolatelkou zmiňované nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, pak ve svých normativních částech formulují obecné předpoklady, při jejichž splnění se může oprávněná osoba obrátit na soud se žalobou o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku, aniž by ovšem mohly reflektovat individuálně dané okolnosti posuzované věci, jež jsou s okolnostmi relevantními ve věcech odkazovaných nesrovnatelné. Taktéž odkaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 3370/19, je nepřípadný, neboť uvedené usnesení bylo vydáno za zcela odlišných skutkových okolností.
Rozhodnutí odvolacího soudu judikatuře dovolacího soudu neodporuje ani v posouzení otázky výše restitučního nároku, respektive ocenění nevydaných pozemků. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Pokud byly sice odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny, popřípadě dále využity, jako pozemky stavebního charakteru, je na místě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). Na tomto místě je vhodné poznamenat, že judikatura dovolacího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Dospěly-li proto soudy nižšího stupně v přítomné věci na základě v rozhodnutích specifikovaných skutečností, jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní okolnosti pro určení charakteru daných pozemků, ke zjištění, že již v době přechodu sporných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, nelze posouzení charakteru nevydaných pozemků cokoliv vytknout. Namítá-li žalovaná, že odňaté a nevydané pozemky nebyly zastavěny v souladu s regulačními a zastavovacími plány dotčené oblasti z 30. let 20. století, respektive zpochybňuje-li platnost této územně plánovací dokumentace, je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že jiná územně plánovací dokumentace pro dané území v rozhodné době neexistovala a že podle zmíněných plánů bylo v době přechodu sporných pozemků na stát fakticky postupováno (skutková zjištění přitom předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017). Na řešení dovolatelkou předkládané otázky týkající se platnosti regulačních a zastavovacích plánů z 30. let 20. století po nabytí účinnosti zákona č. 84/1958 Sb. tak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Brojí-li žalovaná proti hodnocení provedeného dokazování soudy nižšího stupně (zpochybňujíc ocenění odňatých pozemků), polemizuje pak zjevně se skutkovými a nikoliv právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je – jak již bylo výše uvedeno – dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Skutkovou povahu má i žalovanou předestíraná kritika závěrů odvolacího soudu o charakteru odňatých pozemků, jenž neodůvodňuje aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. K soudy nižšího stupně (na podkladě znaleckého dokazování) učiněným závěrům o charakteru odňatých pozemků, případně jejich stavu, jenž neodůvodňuje aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., sluší se navíc podotknout, že soudy nižších stupňů příslušná ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. v souladu s judikaturou neaplikovaly proto, že by snad jejich aplikaci považovaly za „a priori“ vyloučenou, nýbrž proto, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (odňaté pozemky byly určeny k realizaci městské výstavby, jež byla napojena na inženýrské sítě, občanskou vybavenost i veřejnou dopravu) neměly podmínky užití ustanovení cenového předpisu o žalovanou uplatňovaných srážkách ceny za naplněné (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018). Úvahu soudů nižších stupňů nelze označit za nepřiměřenou ani v tom směru, že podmínky užití cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. nejsou naplněny, jestliže dle individuálních skutkových konkluzí soudů nižších stupňů existuje toliko předpoklad připojení plánované zástavby na příslušnou infrastrukturu (nevydané pozemky ke dni jejich přechodu na stát za účelem výstavby ještě nebyly napojeny na příslušnou infrastrukturu); srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020.
Závěry odvolacího soudu se neodchylují ani od dovolatelkou označených rozhodnutí – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013 – dle nichž má být cena náhradního pozemku ekvivalentní ceně pozemku odňatého, poněvadž v nyní posuzované věci byl princip ekvivalence zachován, jestliže dané pozemky, již v době svého odnětí určené k městské výstavbě včetně související infrastruktury, byly oceněny jako pozemky stavební, aniž by bylo jejich ocenění korigováno dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. S ohledem na shora předestřené nemůže přípustnost dovolání založit ani dovolatelkou tvrzený (domnělý) rozpor napadeného rozhodnutí s konkluzemi vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, jež v obecné rovině připouští zohlednění případných specifik pozemků použitím korektivu a kritérií uvedených v příloze č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.
Do poměrů projednávané věci se neprosadí ani závěry vyslovené v dovolatelkou současně odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, v němž byla řešena otázka finanční náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, nikoli otázka uspokojení restitučního nároku oprávněných osob převodem náhradního pozemku. Vyjádřil-li se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, též k aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., jedná se o konkluze formulované se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem daného případu, jež nejsou srovnatelné se skutkovými poměry projednávané věci, a to zejména proto, že ve věci odkazované – na rozdíl od věci přítomné – ocenění odňatých a nevydaných pozemků provedené znaleckými posudky se srážkami dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. počítalo.
Co do měřítek (žalovanou taktéž zpochybňované) vhodnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY jako náhradního k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě, jeví se vhodným uvést následující. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly v zásadě – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, respektive žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.).
Zákon o půdě výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Překážkou vydání pozemku podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být i funkční souvislost pozemků se stavbou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014); i u pozemku požadovaného jako náhradní je tedy nutno zvažovat i jeho případnou funkční provázanost s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srovnej Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě , C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009.
Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
S ohledem na skutkové poměry posuzované věci je pak třeba vzpomenout i tu ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017), jíž byly aprobovány i závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady s rodinnými domy, s nimiž tvoří ucelený soubor. Jestliže i ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě představuje překážku pro vydání nezastavěných pozemků v rozlehlých areálech (sídlištních, sportovních i jiných) oprávněné osobě pro jejich funkční souvislost se stavbami, tím obezřetněji je třeba přistupovat k situacím, kde oprávněnou osobou nárokovaný pozemek jako náhradní obklopuje stavbu domu a slouží obyvatelům tohoto domu, s nímž tvoří jeden funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Rozhodovací praxe dovolacího soudu již také dovodila, že pečlivé zkoumání otázky funkčního spojení pozemků a stavby by se mělo uplatnit nejen u staveb splňující charakteristiku rodinného domu, ale bytového domu obecně (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3627/2021, jakož i v něm odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4269/2019).
Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, jestliže ve vztahu ke spornému pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, se zřetelem k tvrzeným skutečnostem a v řízení zjištěným individuálním skutkovým okolnostem, uzavřel, že jde o pozemek vhodný k převodu na žalobce jako náhradní. Vycházeje ze soudy zjištěného skutkového stavu (jenž nelze revidovat v dovolacím řízení, v němž je rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu omezen výlučně na otázky právní) lze dovodit, že označený pozemek netvoří nedělitelný celek (areál) s jinými pozemky a stavbami, konkrétně že by šlo o pozemek funkčně nerozlučně spojený se stavbou bytového domu na sousedním pozemku ve vlastnictví jiné osoby (že ve vztahu mezi těmito nemovitosti nejde toliko o souvislost prostorovou, nýbrž o vztah závislosti, kdy by samostatné užívání stavby či pozemku bylo nemožné či redukované nad únosnou míru). Soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud odkázal, se zabýval tím, nakolik a jak efektivně je uvedený pozemek využíván coby zázemí daného bytového domu a v jaké míře by odnětí zmíněného pozemku ovlivnilo kvalitu bydlení v předmětném domě v širším slova smyslu, přičemž z hlediska skutkového bylo postaveno najisto, že dotčený pozemek není obyvateli přilehlého bytového domu užíván pro zahrádkářské a pěstitelské aktivity či pro rekreaci do té míry, že by bylo možno hovořit o existenci jednotného funkčního celku ve smyslu výše připomenutých judikatorních konkluzí.
Prostřednictvím námitek, že soud neprovedl výslech zpracovatelů znaleckých posudků a že nebylo vyhověno návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku, pak dovolatelka upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. V této souvislosti se však jeví vhodným uvést, že zjištění týkající se určitých pro posouzení věci významných skutečností lze učinit i jen z toho důkazu, jenž soudy po jeho zhodnocení shledají nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1962/2021). Na jejich rozhodnutí totiž zůstává, které důkazy provedou a které nikoliv, přičemž nejsou povinny provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž jsou oprávněny (a povinny) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (srovnej §127 věty poslední o. s. ř.). V situaci, kdy odvolací soud (mimo jiné i odkazem na závěry soudu prvního stupně) vysvětlil, že znalecké konkluze prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., hodnotí – jak ve vztahu k ocenění odňatých a nevydaných pozemků, tak ve vztahu k žalobci požadovanému náhradnímu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY – jako vyčerpávající, přesvědčivé, náležitě a logicky odůvodněné, potažmo ve spojení s protokoly o výslechu jmenované znalkyně v dalších soudních řízeních též jako zcela se vypořádávající s výhradami vznášenými žalovanou k ocenění odňatých a nevydaných pozemků, tudíž sama o sobě okolnost, že neprovedl výslech zpracovatelů znaleckých posudků předložených účastníky řízení nebo nenařídil vypracování revizního znaleckého posudku, vadu řízení nezakládá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je žalovaná povinna žalobcům tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 29.344,92 Kč, z níž náleží žalobci a) částka ve výši 14.672,46 Kč a každému ze žalobců b) a c) částka ve výši 7.336,23 Kč, neboť z celkové výše v řízení uspokojeného restitučního nároku žalobce a) uplatňoval nárok ve výši jedné poloviny a žalobci b) a c) uplatňovali nárok každý ve výši jedné čtvrtiny, přičemž žalobci mají postavení samostatných (nikoli nerozlučných) společníků ve sporu (srovnej §91 odst. 1 o. s. ř.). Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) při zastupování tří účastníků řízení ve výši 23.952,- Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě převodem předmětných pozemků uspokojeného restitučního nároku ve výši 419.643,- Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6., §8 odst. 1 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 5.092,92 Kč.
Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalobců, která je advokátkou (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. 9. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu