ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.28.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 28/2022-733
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Suverénního řádu Maltézských rytířů – Českého velkopřevorství , se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, identifikační číslo osoby: 00569623, zastoupeného JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovaným 1) F. F. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ludvíkem Suchánkem, advokátem se sídlem v Krnově, Revoluční 904/30, 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 279/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2020, č. j. 11 Co 236/2017-564, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2020, č. j. 11 Co 236/2017-564, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 C 279/2013-288, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2017, č. j. 15 C 279/2013-297, určil (dále „rozsudek soudu prvního stupně“), že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. XY– trvalý travnatý porost, parc. č. XY – orná půda a parc. č. XY – trvalý travnatý porost, zapsaných pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky tak, že žalobci se vůči žalovanému 1) náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.) a žalované 2) uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 58.066,60 Kč (výrok III.). Žalovanému 1) rovněž uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč (výrok IV.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce, jenž se domáhá určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům coby součásti svého historického majetku podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., která utrpěla majetkovou křivdu odnětím pozemků podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů. Nepřisvědčil přitom tvrzením žalovaných, že žalobce pozbyl vlastnické právo již podle dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále „dekret č. 108/1945 Sb.“), a č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa – dále „dekret č. 12/1945 Sb.“ (v kterémžto případě by se na něj zákon č. 428/2012 Sb. nevztahoval). K převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům v letech 2004 a 2007 ze žalované 2) na žalovaného 1) došlo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a je tudíž stižen absolutní neplatností; vlastníkem historického církevního majetku je tak nadále Česká republika.
3. K odvolání žalované 2) Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 11 Co 236/2017-564 (dále „rozsudek odvolacího soudu“), rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, změnil tak, že se žaloba na určení vlastnictví žalované 2) k předmětným pozemkům zamítá (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalovanému 1) k rukám jeho zástupce ve výši 40.283,- Kč (výrok II.) a žalované 2) k rukám jejího zástupce ve výši 900,- Kč (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalobce a žalovaný 1) navzájem nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované 2) k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 3.507,- Kč (výrok V.).
4. Odvolací soud, jenž ve věci rozhodoval v pořadí třetím rozsudkem po kasaci svých předchozích rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, a ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019 (označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), konstatoval, že je dle ustanovení §243g odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným ve zmíněném kasačním rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2620/2019, že žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., včetně dílčích právních závěrů, které dovolací soud k rozhodnutí vedly, což dle odvolacího soudu znamená vázanost rovněž vyhodnocením konfiskačních vyhlášek ze strany dovolacího soudu. Odvolací soud proto přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně a žalobu zamítl.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 3087/2020-677 (dále též „Zrušené rozhodnutí“), bylo dovolání žalobce směřující proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není pro žádnou z jím vymezených právních otázek (pro hlavní otázku, zda žalobce je ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou, a pro dílčí právní otázky, jimiž argumentuje proti správnosti závěru přijatého odvolacím soudem, že k odnětí vlastnického práva právnímu předchůdci žalobce došlo na základě konfiskace ještě před rozhodným obdobím) přípustné, neboť všechny tyto otázky odvolací soud, respektujíc závazný právní názor Nejvyššího soudu, jenž mu byl předestřen v předchozím (kasačním) rozsudku ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452, vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu. Závěr odvolacího soudu, že žalobce není k podání určovací žaloby v režimu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. věcně aktivně legitimován, neboť není oprávněnou osobou dle ustanovení §3 písm. b) citovaného zákona, které (jejímu právnímu předchůdci) byla komunistickým režimem způsobena v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (v „rozhodném období“) - §1 zákona č. 428/2012 Sb. - majetková křivda, byl Nejvyšším soudem plně aprobován, včetně řešení dílčích otázek k takovému závěru vedoucích (věcná příslušnost správního orgánu k vydání rozhodnutí o konfiskaci, účinky konfiskace majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb., význam vad konfiskačního řízení a konfiskační vyhlášky, zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. jako podmínka pro naplnění restitučního důvodu podle zákona č. 428/2012 Sb., „odnětí“ dříve konfiskovaného majetku státem původnímu vlastníku v rozhodném období).
6. Z podnětu ústavní stížnosti dovolatele Ústavní soud nálezem ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21 (dále „Kasační nález“) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 3087/2020-677, zrušil poté, kdy konstatoval, že Zrušeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo dovolatele na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V souvislosti s tímto konstatováním učinil v poměrech projednávané věci Ústavní soud tento závěr: „Nachází-li se restituční řízení v takové důkazní situaci, kdy na jedné straně stojí konfiskační vyhlášky vydané věcně nepříslušným správním orgánem, když jedna z těchto vyhlášek byla navíc k obraně stěžovatele coby nezákonná zrušena, a přesto byl obecnými soudy při posuzování restitučního nároku učiněn (obecný) závěr, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky, aniž by však bylo prokázáno, že stát tyto nemovitosti opravdu převzal, a na straně druhé zde existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona č. 142/1947 Sb. nebyl veden snahou "pojistit si" přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek stěžovatele, je namístě promítnout do rozhodování soudu shora připomenutou zásadu in favorem restitutionis.“
II.
Dovolání a vyjádření k dovolání
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda je žalobce ve věci aktivně legitimován, respektive zda je osobou oprávněnou podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., která již sice byla dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru žalobce má být posouzena jinak. Předně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 4029/19 (zmíněný nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), namítá, že rozsudek odvolacího soudu nebyl řádně odůvodněn, čímž bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Domnívá se, že pokud byl žalobce opakovaně již před rokem 1948 soudními rozhodnutími označen za osobu národně a státně spolehlivou, potom jakýkoli pokus o konfiskaci jeho majetku, je nutno se zřetelem k právnímu názoru Ústavního soudu formulovanému v nálezu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, či ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, považovat za zneužití konfiskačních dekretů. Dále uvádí, že ve vztahu k žalobci nebylo vydáno žádné rozhodnutí zemského národního výboru podle ustanovení §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., jímž by byl žalobce označen za zrádce a nepřítele republiky a jež je nezbytným předpokladem konfiskace majetku; okresní národní výbory k rozhodnutí o takové kategorizaci nebyly věcně příslušné (v této souvislosti dovolatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94, a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 1947, sp. zn. 116/46). Konfiskační vyhlášky okresních národních výborů, jimiž měl být konfiskován majetek žalobce, jsou tudíž dle mínění žalobce nicotné. Upozorňuje, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, se netýká osob právnických, pročež nemůže obstát ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019.
8. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ke konfiskaci majetku žalobce došlo na základě vyhlášky Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, neboť tato vyhláška byla jako nezákonná zrušena výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru ze dne 13. 5. 1946, což dle názoru žalobce potvrdil i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3555/2018, a následně v rozsudku ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019. Vyjadřuje přesvědčení, že ke konfiskaci majetku žalobce nemohlo dojít ani na základě vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 z důvodu vyškrtnutí žalobce z uvedené vyhlášky zákonem předepsaným postupem. Vyhlášku Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 5. 4. 1948 pak dovolatel označuje za nevěrohodný dokument představující zneužití konfiskačních dekretů a s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, podotýká, že soud je oprávněn zkoumat jeho věcnou správnost, přičemž závěry vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, se na projednávanou kauzu nevztahují, neboť se týkají konfiskační vyhlášky
vydané – na rozdíl od věci nyní posuzované – před tzv. rozhodným obdobím. Připomíná, že i pokud by však na základě zmíněné vyhlášky ze dne 5. 4. 1948 mělo dojít ke konfiskaci majetku žalobce, představuje takový postup majetkovou křivdu ve smyslu ustanovení §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. Dodává také, že samotný komunistický režim zastával názor, že majetek žalobce nebyl konfiskován. Na podporu svých tvrzení dovolatel předložil právní stanovisko vypracované S. B. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalovaný 1) se k dovolání žalobce nevyjádřil.
10. Žalovaná 2) ve svém podrobném vyjádření označila dovolání žalobce za nepřípustné a nedůvodné. Upozornila, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 565/2020, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 324/2020, ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3802/2019, a ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3923/2019) se podává, že účinky konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. nastávaly i ve vztahu k majetku dotčenému nárokem dle poválečných restitučních předpisů, přičemž z případného restitučního nároku dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, ve znění pozdějších předpisů, respektive prováděcího zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 128/1946 Sb.“), nelze dovozovat vznik nároku na naturální restituci dle zákona č. 428/2012 Sb. Nadto zdůraznila, že žalobcem předložená rozhodnutí dle zákona č. 128/1946 Sb. se netýkají nemovitých věcí, které jsou předmětem projednávané věci. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1580/2020, pak dodává, že v případě žalobce se nejedná o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb.; navíc i případné zneužití tohoto dekretu by bylo dotčeno restituční výlukou ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. [viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19; naopak stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, se dle mínění žalované 2) vztahuje k posuzování zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. z hlediska restitučních titulů uvedených v ustanovení §5 zákona č. 428/2012 Sb.]. Dále má za to, že žalobce byl konfiskačními vyhláškami Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948 označen za osobu německé či maďarské národnosti ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž námitky žalobce stran dopadu ustanovení §1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. pouze na osoby fyzické, absence rozhodnutí zemského národního výboru dle ustanovení §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. a neúčinnosti daných konfiskačních vyhlášek vůči žalobci směřují k přezkumu vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti konfiskačních vyhlášek, jenž ovšem soudu nepřísluší, což žalovaná 2) dokládá poukazem na ve vyjádření specifikovanou konstantní judikaturu dovolacího soudu.
11. Žalovaná 2) se též domnívá, že ve vztahu k otázce „přeškrtnutí“ žalobce v konfiskační vyhlášce Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 nelze na základě provedených důkazů dovodit, zda toto „přeškrtnutí“ mohlo vyvolat účinky ve smyslu argumentace žalobce, neboť není zřejmé, kdo, kdy a z jakého důvodu namítané „přeškrtnutí“ provedl. Co se týče konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, žalovaná 2) vyzdvihuje, že zrušení zmíněné vyhlášky z procesních důvodů nemá žádný vliv na konfiskaci majetku žalobce dle konfiskačních vyhlášek Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948. K tvrzení dovolatele, že ani samotný komunistický režim nezastával názor o konfiskaci majetku žalobce, žalovaná 2) odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019, a ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, s tím, že majetek žalobce byl konfiskován dle dekretu č. 12/1945 Sb. k datu jeho účinnosti 23. 6. 1945, na čemž nemůže ničeho změnit ani pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku, jak vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019. S ohledem na předestřené pak navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. 5. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
13. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
14. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
15. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolatel předkládá k řešení hlavní právní otázku, zda žalobce je ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou, přičemž v jejím rámci vymezuje další dílčí právní otázky, jimiž argumentuje proti správnosti závěru přijatého odvolacím soudem, že k odnětí vlastnického práva právnímu předchůdci žalobce došlo na základě konfiskace ještě před rozhodným obdobím. Má za to, že dovolací soud by se měl při novém posouzení jak otázky hlavní, tak i těch dílčích, odchýlit od řešení přijatých v této právní věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019.
17. Nejvyšší soud shledává dovolání žalobce s přihlédnutím k právnímu názoru Ústavního soudu vyjádřenému v Kasačním nálezu, jímž je Nejvyšší soud ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázán, v níže uvedeném rozsahu přípustným. Pro zodpovězení základní otázky vymezené dovolatelem se jeví býti klíčové řešení otázky „účinného provedení“ konfiskace před rozhodným obdobím, kdy stávající důkazní situace popsaná Ústavním soudem v bodě 61. odůvodnění Kasačního nálezu (vydání konfiskační vyhlášky věcně nepříslušným orgánem, zrušení jedné konfiskační vyhlášky ještě před rozhodným obdobím, postup orgánů státu podle zákona č. 142/1947 Sb. po 25. únoru 1948) odůvodňuje promítnutí zásady in favorem restitutionis do rozhodování obecných soudů. Procesní závaznost právního názoru zprostředkovaného Kasačním nálezem (článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky, §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a §226 odst. 1 o. s. ř.) je pro obecné soudy v pokračujícím řízení podmíněna stavem dokazování a na něj navazující ústavněprávní argumentací, kterou mohl Ústavní soud v Kasačním nálezu použít a kteroužto také skutečně použil.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jenž takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je se zřetelem k závaznosti právního názoru vyjádřeného v Kasačním nálezu v otázce, pro niž je přípustné, i opodstatněné.
19. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
20. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Věcná aktivní legitimace církevní právnické osoby v řízení o určovací žalobě dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
22. Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
23. Podle ustanovení §1 zákona č. 428/2012 Sb. tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem1) církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.
24. Podle ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5.
25. Dovolacímu přezkumu je v poměrech projednávané věci opětovně otevřena otázka, zda žalobce je ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou, přičemž toto jeho postavení nutno zkoumat z hlediska doby, kdy na žalobci byla spáchána majetková křivda, k jejímuž odčinění žaloba na určení vlastnického práva státu (rovněž) slouží. Východisko pro posouzení, zda majetková křivda na žalobci byla spáchána v rozhodném období vymezeném v ustanovení §1 zákona č. 428/2012 Sb. (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) či před rozhodným obdobím, představuje právní názor vyjádřený v Kasačním nálezu. Tímto právním názorem je Nejvyšší soud v hranicích vycházejících z dosavadního skutkového stavu a od něj odvislé a Ústavním soudem předestřené ústavněprávní argumentace pro účely posouzení, zda předmětné pozemky byly žalobci odňaty až na základě zákona č. 142/1947 Sb., nebo již podle dekretu č. 12/1945 Sb. vázán. Dovoláním žalobce jsou vymezeny právní otázky, jež jsou stricto sensu otázkami předběžnými pro formulování závěru, zda žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
26. Ve sporu o určení vlastnického práva státu dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je aktivně věcně legitimována oprávněná osoba ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období – jež zákonodárce vymezuje v ustanovení §1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu) – v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21, a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22).
27. Účinky konfiskace majetku v režimu dekretu č. 12/1945 Sb. a význam konfiskačních vyhlášek ve světle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu
28. Ve světle judikatury Ústavního soudu sjednocené stanoviskem pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaným pod č. 477/2005 Sb. (respektovaným i ustálenou judikaturou dovolacího soudu – srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10), pak právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016). Skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou tedy dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Soudy v restitučním řízení jsou pak zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
29. Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní komise), není-li to zákonem výslovně připuštěno; účinky konfiskace tudíž nelze zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (vyhlášky), neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017). K deklaratorní povaze konfiskačních správních aktů viz text interpretovaného dekretu („S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje...“; srov. §1 odst. 1 dekretu), jakož i právní povahu konfiskace samotné; ta byla zvláštním způsobem nabytí vlastnického práva, tkvícím v právu veřejném, kterým nabýval na místě dosavadního vlastníka ke zkonfiskovaným věcem vlastnického práva „originárně, tj. bez odevzdání nebo intabulace, ze zákona zásadně stát“, nebylo-li konfiskační normou co do vlastnického práva stanoveno výslovně jinak (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1947, sp. zn. Rv II 70/47, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1830/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1571/2020). Konfiskace pak dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů – byť jen jednou (ve vztahu k určité části jejího majetku) – takto označena, tedy byla-li z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. kategorizována (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94 , publikované pod č. 20/1994 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019) – k provedení konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. totiž ani nebylo třeba, aby jí předcházelo deklaratorní rozhodnutí o tom, že jsou v konkrétním případě splněny podmínky této konfiskace (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45).
30. Ačkoliv v Kasačním nálezu Ústavní soud nezpochybnil validitu závěrů – právě reprodukovaných – vážících se k účinkům konfiskace majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb. a (deklaratornímu) významu konfiskačních vyhlášek, shledal se zřetelnou inspirací v konkluzích traktovaných v nálezech Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, podmínky pro zohlednění mimořádných okolností případu, jež se zřetelem k vůdčí interpretační direktivě in favorem restitutionis uplatnitelné v restitučním zákonodárství do jisté míry modifikují shora připomenuté ustálené judikatorní teze o účincích konfiskace podle retribučních dekretů. V Kasačním nálezu byla akcentována nezbytnost zkoumat, zda stát se zachoval jako nový vlastník a před započetím rozhodného období konfiskovaný majetek převzal, tedy „účinně“ konfiskoval, popřípadě v této době proces převzetí alespoň započal, třebaže k jeho dovršení by došlo až v rozhodném období (viz bod 59. odůvodnění Kasačního nálezu). Právě převzetí konfiskovaného majetku státem, o němž nebyl v řízení před obecnými soudy dosud proveden žádný důkaz, spolu se závěrem o vydání konfiskačních vyhlášek věcně nepříslušným správním orgánem jsou těmi mimořádnými okolnostmi případu, jež odůvodňovaly promítnout do rozhodování obecného soudu zásadu in favorem restitutionis (viz bod 61. odůvodnění Kasačního nálezu) .
31. Identifikace správního orgánu věcně příslušného k vydání rozhodnutí o konfiskaci v režimu ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb.
32. Podle ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. s okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví:
a) všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost, b) zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krize a války v letech 1938 až 1945, c) akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.
33. Podle ustanovení §3 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. a zrádce a nepřátele československé republiky jest považovati: a) osoby, které kolektivně nebo individuálně vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně a aktivně podporovaly jakýkoliv způsobem německé a maďarské okupanty, b) z právnických osob ty, jejichž správa záměrně a aktivně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.
34. Podle ustanovení §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. o tom, zdali fysická nebo právnická osoba spadá pod ustanovení odstavce 1, písm. a), b), rozhoduje zemský národní výbor, v jehož obvodě dotčená nemovitost leží, podle návrhu příslušného okresního národního výboru. Pochybné případy předloží zemský národní výbor ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministerstvem vnitra.
35. V Kasačním nálezu ve vztahu k řešení otázky identifikace správního orgánu věcně příslušného k vydání rozhodnutí o konfiskaci majetku dle ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. Ústavní soud uvedl, že „skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu jsou srovnatelné s okolnostmi, z nichž vycházel zdejší soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1975/20.“ Dovodil přitom ve shodě se závěry podávajícími se z nálezu sp. zn. I. ÚS 1975/20, že konkluze o věcné nepříslušnosti okresního národního výboru k rozhodnutí o konfiskaci majetku právního předchůdce žalobce je odůvodněna tím, že v konfiskačních vyhláškách Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 27. 9. 1945 a ze dne 5. 4. 1948 a v konfiskační vyhlášce Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945 je církevní právnická osoba označena jako osoba německé – maďarské národnosti, kterýžto konfiskační titul dopadal ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. jen na fyzické osoby (viz body 55. a 56. odůvodnění Kasačního nálezu). Jako důvod pro závěr o věcné nepříslušnosti okresního národního výboru dále vyzdvihl obsah Výměru zemského národního výboru Moravskoslezského kraje ze dne 13. 5. 1946, č. j. VIII/35- 1204/16-1946, jímž byla mimo jiné zrušena jako nezákonná shora zmíněná vyhláška Okresního národního výboru v Opavě, neboť okresní národní výbor před jejím vydáním nevyvolal rozhodnutí zemského národního výboru, což dle Ústavního soudu potvrzuje učiněné konkluze o nepříslušnosti okresních národních orgánů. Na podporu uvedeného závěru byla v Kasačním nálezu z obsahu označeného výměru zemského národního výboru citována pasáž, v níž se uvádí, „že podle §3 odst. 2 dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. o tom, zda fysickou nebo právnickou osobu lze považovat za zrádce a nepřátele Československé republiky, rozhoduje zemský národní výbor, v jehož obvodě dotčená nemovitost leží, podle návrhu příslušného okresního národního výboru. Teprve na základě tohoto rozhodnutí může okresní národní výbor vydat konfiskační vyhlášku, což se však v daném případě nestalo. Proto byla shledána podstatná vada řízení.“
36. Vedle závěrů plynoucích z Kasačního nálezu o věcné (ne)příslušnosti okresních správních orgánů k vydání rozhodnutí o konfiskaci (konfiskační vyhlášky), má-li být osoba, jejíž majetek podléhá konfiskaci, kategorizována postupem podle ustanovení §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit na judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, jež se konstituovala v období posledních bezmála třicet let a řeší problematiku vad konfiskačního řízení a (ne)možnosti soudu v civilním řízení tyto vady a rovněž věcnou nesprávnost konfiskačních rozhodnutí přezkoumávat. Proti této judikatuře se Ústavní soud v Kasačním nálezu nijak nevymezuje, byť z ní nepochybně vyplývá, že věcná nesprávnost konfiskační vyhlášky nebo vady konfiskačního řízení nicotnost rozhodnutí správního orgánu, jímž může být i situace, že o konfiskaci rozhodl věcně nepříslušný správní orgán, nezpůsobují.
37. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., popřípadě podle dekretu č. 108/1945 Sb. nemůže zpochybnit argumentace, jejíž podstatou je zpochybnění věcné správnosti konfiskační vyhlášky. K přezkumu věcné správnosti správního aktu (mimo rámec správního soudnictví či za stanovených podmínek nyní i v řízení dle části páté občanského soudního řádu) soud totiž povolán není (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000, a judikaturu z nich vycházející). Nicotnost konfiskační vyhlášky pak zakládá situace, kdy správní akt byl vydán absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014).
38. K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se rovněž Ústavní soud vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu č. 108/1945 Sb., došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno (srovnej např. ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.). Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017).
39. K problematice věcně příslušného správního orgánu k rozhodování o konfiskaci v režimu ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. považuje Nejvyšší soud za stále validní (Kasačním nálezem) nezpochybněnou argumentaci zakládající se na znění citovaného ustanovení, jež ve svém návětí pro případy všech osob, jejichž majetek má být konfiskací postižen dle kategorizace vymezené pod písmeny a), b) a c), nestanoví, například na rozdíl od ustanovení §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., rozhodovací kompetenci pro konkrétní správní orgán. Proto se ve světle níže uvedené dobové judikatury k určení věcně příslušného správního orgánu k vydání rozhodnutí o konfiskaci uplatní pravidlo obsažené v ustanovení §6 nařízení č. 8/1928 Sb., tj. v první stolici věcná příslušnost okresních národních výborů (na územích okresů, kde pro převážnou většinu obyvatelstva státně nespolehlivého nemohl být ustaven národní výbor, okresních správních komisí s pravomocí rovnocennou pravomoci národních výborů – viz ustanovení §6 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 45/1945 Sb.). Ostatně problematika věcné kompetence k vydání rozhodnutí o konfiskaci majetku dle ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. ve všech kategoriích osob v něm uvedených je podrobně rozvedena v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, uveřejněné pod číslem 1512/1946 Sb. Boh. A. V tomto rozhodnutí je podán velmi podrobný výklad o věcně příslušném orgánu k rozhodování ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. Nejvyšší správní soud, kromě jiného, vyslovil obecnou tezi vycházející z ustanovení §6 nařízení č. 8/1928 Sb. Dovodil, že „v případech, kdy pro vydání určitého rozhodnutí zákonodárce nestanovil žádnou výjimečnou kompetenci, přísluší rozhodování úřadům, které jsou k tomu povolány podle všeobecných předpisů kompetenčních.“ Význam tohoto rozhodnutí, jež je v konfiskační problematice považováno za stěžejní příspěvek poválečného Nejvyššího správního soudu pro správní praxi let 1945 až 1948 (řada rozhodnutí té doby z jeho konkluzí vychází; srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 1947, sp. zn. 322/46, uveřejněné pod číslem 1532/1947 Sb. Boh. A., nebo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 1947, sp. zn. 428/45, uveřejněné pod číslem 1592/1947 Sb. Boh. A.), spočívá obecně ve znalosti dobových reálií a jejich věrné (autentické) reflexi užitou právní argumentací, do níž se promítá znalost postupů tehdejších správních orgánů v konfiskačních věcech, jež není zatížena rozostřeným náhledem na tehdejší dobu v důsledku odstupu několika desetiletí. Nejvyšší soud z tohoto rozhodnutí pro potřeby dalšího řízení před odvolacím soudem současně připomíná výklad Nejvyššího správního soudu o iniciaci kompetence zemského národního výboru k vydání rozhodnutí dle ustanovení §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí uvedl, že „konfiskace zemědělského majetku nastává u osob v §1 jmenovaných za podmínek tam uvedených s okamžitou platností ex lege. Dekret nemá žádného ustanovení o tom, že by k provedení této konfiskace bylo zapotřebí ještě nějakého úředního, deklaratorního aktu, kterým by v každém jednotlivém případě bylo vysloveno, že jsou splněny shora uvedené osobní i materiální předpoklady konfiskace. Vychází tedy zřejmě z předpokladu, že takového deklaratorního aktu aspoň zpravidla zapotřebí nebude a že bude tedy možno konfiskaci realisovati i bez takovéhoto rozhodnutí, přímo na základě předpisu zákona. Stanoví sice v §3, odst. 2, že o tom, zdali fyzická nebo právnická osoba spadá pod ustanovení odst. 1, písm. a), b), t. j. zda je to osoba, kterou jest považovati za zrádce a nepřítele ČSR, rozhodují zvláštní instance tam jmenované - zemský národní výbor, resp. ministerstvo zemědělství v dohodě s ministerstvem vnitra, a obdobně v §1, odst. 3, že o tom, lze-li připustiti výjimku podle odst. 2, t. j. že se některým osobám německé a maďarské národnosti zemědělský majetek nekonfiskuje, rozhodují zvláštní instance v tomto odstavci jmenované - okresní národní výbor, resp. ministerstvo zemědělství v dohodě s ministerstvem vnitra. Leč ani z těchto ustanovení neplyne, že by takovéto rozhodnutí musilo v každém případě předcházeti provedení konfiskace, nýbrž má k němu dojíti jen tenkráte, jestliže se dotčená otázka stane spornou, tedy zejména tenkráte, požádá-li postižený majitel o rozhodnutí této otázky.“ Právě rozvedenou konkluzí je tudíž dle Nejvyššího soudu řešen i požadavek na předchozí (apriorní) rozhodnutí zemského národního výboru dle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 12/1945 Sb. o kategorizaci osob uvedených v ustanovení §3 odst. 1 písm. a) nebo b) citovaného dekretu.
40. V Kasačním nálezu Ústavní soud zřetelně ovšem inspirován konkluzí přijatou nálezem ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, spojuje nicotnost konfiskačních vyhlášek vydaných Okresním národním výborem v České Lípě a Okresním národním výborem v Opavě s kategorizací právního předchůdce žalobce jako osoby německé – maďarské národnosti, kterýžto konfiskační titul mohl postihnout dle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. pouze fyzické osoby. Se zřetelem k judikatuře Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, o vlivu věcné nesprávnosti, případně vadě konfiskačního rozhodnutí, na nicotnost správního konfiskačního rozhodnutí shledává Nejvyšší soud za potřebné v dalším řízení před odvolacím soudem verifikovat relevanci závěru podávajícího se z bodu 56. a 61. odůvodnění Kasačního nálezu tak, že zopakuje důkaz listinami – konfiskačními vyhláškami Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948, jež nebyly, jak vyplývá z dosavadního stavu provedeného dokazování, po svém vydání zrušeny a ani napadeny jako nezákonné osobou, jejíž majetek byl konfiskací dotčen. Pro další úvahy ve směru potvrzení konkluze o věcné nepříslušnosti okresního národního výboru k vydání konfiskační vyhlášky v případě právního předchůdce žalobce pak z hlediska důkazního nebude nevýznamná (formulářová) podoba těchto vyhlášek, jakož i identifikace věcné příslušného orgánu k vydání konfiskační vyhlášky, jak se podává z Výměru Zemského národního výboru Moravskoslezského kraje ze dne 13. 5. 1946, č. j. VIII/35- 1204/16-1946, kterýžto nadto nedostatek přednostního rozhodování o kategorizace právního předchůdce žalobce dle ustanovení §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. označuje za „podstatnou vadu řízení,“ a z Pokynu č. 1 Ministerstva zemědělství, odboru IX. pro pozemkovou reformu, vydaného dne 17. 8. 1945, č. j. 28.043/45-IX/2. (důkaz č. 17), které odvolací soud k důkazu rovněž provede. Při svých úvahách o věcně (ne)příslušném správním orgánu k vydání konfiskační vyhlášky zváží též výše citované závěry dobové judikatury a její možný průmět do poměrů projednávané věci.
41. K posouzení případu vydání konfiskační vyhlášky až v rozhodném období Nejvyšší soud připomíná judikatorní konkluze (zmíněné již výše), dle nichž možné naplnění některého z restitučních titulů je limitováno tím, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Soudy v restitučním řízení jsou pak zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení). Ve vztahu ke konfiskační vyhlášce vydané Okresním národním výborem dne 5. 4. 1948 však žádné skutečnosti, jímž by mohl být vyvolán stav zneužití dekretů prezidenta republiky, tvrzeny nebyly a v dosavadním průběhu řízení ani jinak nevyšly najevo; ve vztahu k označené konfiskační vyhlášce vydané až v rozhodném období o naplnění restitučního titulu dle ustanovení §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze uvažovat. V případech, kdy majetek určité osoby byl konfiskován na základě několika konfiskačních vyhlášek, z nichž některé byly zrušeny, se pak v rozhodovací praxi uplatnil závěr, že konfiskace dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů – byť jen jednou (ve vztahu k určité části jejího majetku) – takto označena, tedy byla-li z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. kategorizována (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94 , publikované pod č. 20/1994 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019).
42. Splnění podmínky převzetí konfiskovaného majetku státem (završující „účinné provedení konfiskace“) jako skutečnost umožňující nepřihlédnout ve prospěch oprávněné osoby k výkladovému pravidlu in favorem restitutionis a vylučující kolizi restituční výluky dle ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. a restitučního titulu dle ustanovení §5 písm. a) téhož zákona
43. V Kasačním nálezu ve vztahu k řešení otázky účinného provedení konfiskace, jež rovněž předpokládá existenci důkazu o tom, že stát skutečně konfiskované nemovitosti v rozhodném období převzal, popřípadě došlo k dokončení procesu účinné konfiskace až v rozhodném období (a jednalo se tudíž v případě zabavení majetku podle zákona č. 142/1947 Sb. toliko o paralelní konfiskaci navazující na konfiskaci původní, iniciovanou na základě dekretu prezidenta republiky), Ústavní soud poukázal na důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně (rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 15. 5. 1948, č. j. 24.908/IX-R12/1948, rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 23. 3. 1949, č. j. 13 019/49-IX/A-21, a zápis v knihovní vložce 96 Zemských desek opavských ze dne 16. 6. 1948), z nichž dovozuje, že ohledně majetku právního předchůdce žalobce v rozsahu, jenž lze z označených listin identifikovat, vyplývá, že tento majetek byl jednak podroben procesu revize první pozemkové reformy, aby jeho část byla ze záboru vyňata a část právnímu předchůdci žalobce ve vlastnictví ponechána (v této souvislosti se uvádí, že „nemovitosti, které jsou předmětem nyní posuzovaného řízení, ovšem nebyly do uvedeného seznamu zahrnuty“), čemuž posléze odpovídal i stav zápisu v pozemkové knize i pro katastrální území P., kdy na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 31. 5. 1948 byl podle předpisů o revizi první pozemkové reformy poznamenán akt zamýšleného převzetí a učiněna poznámka revize. Na základě takto reprodukovaného skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně Ústavní soud dovodil, že „zde existuje celá řada důkazů o tom, že postup orgánů státu podle zákona č. 142/1947 Sb. nebyl veden snahou pojistit si přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek stěžovatele….“
44. K problematice snahy státu osobovat si v rozhodném období vlastnické právo církevní právnické osoby k majetku, jenž byl konfiskován na základě dekretu č, 12/1945 Sb., již judikatura dovolacího soudu, kterou v Kasačním nálezu Ústavní soud nijak nezpochybnil, přijala ten závěr, že ani případný pozdější (oproti výše uvedené konkluzi o přechodu majetku právního předchůdce dovolatele na stát již ke dni 23. 6. 1945, odchylný) náhled státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku na výše uvedeném úsudku (o tom, že k odnětí dovolatelem nárokovaných pozemků došlo před rozhodným obdobím) nemůže ničeho změnit. Stát by takto totiž „rozhodoval“ o majetku (jeho výkupu), jenž mu v té době již vlastnicky náležel a výkupu tudíž ani nepodléhal [srovnej §16 odst. 1 zákona č. 142/1947 Sb., §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 46/1948 Sb.] - k tomu z judikatury dovolacího soudu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019, ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019. Shodný závěr vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, jenž je založen na konkluzích rezultujících z plenárního stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jakož i z další rozhodovací praxe na něj odkazující (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20, ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20, ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21 (k ústavní stížnosti totožného dovolatele jako v projednávané věci), či ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, v níž s přihlášením se k dosavadní judikatuře, včetně označeného plenárního stanoviska, Ústavní soud odmítl podané ústavní stížnosti poté, kdy v obdobných právních a skutkových poměrech aproboval závěry obecných soudů, dle nichž byl nárokovaný majetek konfiskován dle dekretu č. 12/1945 Sb. před rozhodným obdobím (§1 zákona č. 428/2012 Sb.), vyjadřuje současně názor, že ani následný postup podle zákona č. 142/1947 Sb. ničeho nemění na konfiskaci nemovitostí ex lege podle dekretu č. 12/1945 Sb., a to ke dni 23. 6. 1945 (… i kdyby probíhaly dvě „paralelní konfiskace“, nemělo by pozdější řízení za následek anulaci dřívějšího; ústavně souladným a pochopitelným jeví se pak závěr, že nastoupivší nedemokratický režim si chtěl „pojistit“ přechod nemovitostí na stát, byť se tento postup může jevit ve světle již platné konfiskace nadbytečným, politováníhodným a nikoli souladným s dnešními principy demokratického právního státu, nelze na něj nahlížet tak, že by ve smyslu zákonodárcem stanovené právní úpravy ke zmírnění některých majetkových křivd a navazující judikatury vrcholných soudů vylučoval konfiskaci ze zákona v roce 1945 a okamžik vzniku tvrzené majetkové křivdy posouval do rozhodného období – srovnej rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 3839/19).
45. K otázce odevzdání konfiskovaného majetku státu, respektive jeho převzetí státem, se vyjádřil ve svých rozhodnutích i poválečný Nejvyšší soud. V jeho rozhodnutí ze dne 25. 6. 1947, sp. zn. Rv II 70/47 (rozhodnutí bylo publikováno ve Vážného sbírce pod pořadovým číslem 262/1947), v němž byla řešena otázka postavení národního správce, který byl k posléze konfiskovanému majetku ustanoven podle dekretu č. 5/1945 Sb. Nejvyšší soud ve vztahu k tehdy hlavní řešené otázce dovodil, že konfiskací podle uvedeného dekretu se nic nemění ani v osobě, ani v postavení národního správce, který byl tomuto majetku zřízen podle dekretu č. 5/1945 Sb. V obecnější rovině se potom citované rozhodnutí vyjadřuje k povaze konfiskace tak, že „konfiskací zemědělského majetku podle dekr. č. 12/1945 Sb. pozbyli dosavadní vlastníci uvedení v §1, odst. 1, písm. a)-c) cit dekr. vlastnického práva k němu. To plyne z právní povahy konfiskace. Dekret sám však výslovně nestanoví, kdo nabyl ke dni jeho účinnosti, t.j. dnem 23. června 1945, vlastnictví ke zkonfiskovanému majetku, jehož je podle úmyslu zákonodárce použít k účelům pozemkové reformy Z tohoto účelu zákona nelze nic vytěžit pro odpověď na otázku, o kterou jde. Třeba ji v prvé řadě hledat a vyvodit z právní povahy konfiskace samé. Tato je zvláštním způsobem nabytí vlastnického práva, tkvícím v právu veřejném, kterým nabývá na místě dosavadního vlastníka ke zkonfiskovaným věcem vlastnického práva originálně, t.j. bez odevzdání nebo intabulace, ze zákona zásadně stát, není-li konfiskační normou co do vlastnického práva stanoveno výslovně jinak“.
46. Z hlediska skutkového nelze přesvědčivě polemizovat se zjištěním, že na majetek žalobce byly uplatněny i postupy podle zákona č. 142/1947 Sb., kteréžto vyplývá z listin, jež Ústavní soud v Kasačním nálezu reprodukoval. Nelze ovšem přehlédnout, že tento pozemkový majetek není, vyjma pozemků, jež byly ze záboru vyňaty a právnímu předchůdci žalobce ve vlastnictví ponechány, identifikován (tehdy uvedením katastrálních čísel); tato skutečnost je tudíž podle současného stavu dokazování prioritním důvodem pro vyslovení konkluze, že prozatím nelze mít postaveno najisto, zda o pozemkovém majetku, o němž shora označená rozhodnutí Ministerstva zemědělství mlčí, lze hovořit jako o majetku, u nějž byl proveden „první pokus“ o jeho převzetí státem. Nelze rovněž pustit ze zřetele, že z knihovní vložky č. 96 Zemských desek opavských pro katastrální území XY., XY a XY (s pozemky č. kat XY, XY a XY), jejíž obsah k důkazu zprostředkoval soud prvního stupně, se coby první poválečný záznam z roku 1947 podává zápis poznámky o zřízení národní správy dle dekretu č. 5/1945 Sb., jež byla z rozhodnutí příslušného zemského národního výboru v roce 1947 vymazána. Za signifikantní jev ve vztahu k některému majetku právního předchůdce žalobce, který ovšem sám o sobě má toliko ilustrativní význam, a svědčí spíše o právní možnosti dotčené církevní entity s takovým majetkem i v rozhodném období nakládat, je třeba považovat několikeré úspěšné uplatnění nároku na obnovu vlastnického práva postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. jež se týkalo zejména nemovitého majetku v centrální části tehdejší Československé republiky, tedy nikoliv pohraničních oblastí. Lze shrnout, že současný stav dokazování prozatím neumožňuje dát přesvědčivou odpověď na otázku, zda si stát chtěl paralelní konfiskací, jíž představoval postup podle zákona č. 142/1947 Sb. pouze „pojistit“ majetek postižený konfiskaci původní, započatou na základě dekretu č. 12/1945 S. (v tomto smyslu přitom postup státu v rozhodném období chápe dosavadní Kasačním nálezem nezpochybněná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), nebo zda s ohledem na mimořádné okolnosti věci, jejichž existence by měla být zejména opakováním listinných důkazů verifikována, představuje postup státu podle zákona č. 142/1947 Sb. „spíše“ první pokus o odnětí majetku právnímu předchůdci žalobce. Vzhledem k variantně formulovanému požadavku na účinné provedení konfiskaci spočívajícím v prokázání takového skutkového děje, při němž stát před rozhodným obdobím proces převzetí majetku alespoň započal, třebaže k jeho dovršení by pak došlo až v rozhodném období (viz bod 59. odůvodnění Kasačního nálezu), Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že podle dekretu č. 5/1945 Sb. byla na majetek právního předchůdce žalobce, mimo jiné, i v katastrálním území XY uvalena tzv. národní správa, díky čemuž přišel předchůdce o faktickou možnost jakékoliv dispozice se svým majetkem. I když zavedení samotné národní správy nepředstavuje realizaci konfiskace majetku, jedná se předpoklad ke klasifikaci vlastníka takového majetku podle posléze vydaného retribučního dekretu. Národní správa tedy vypovídá o tom, jak bylo ze strany státu na vlastníka nahlíženo - předchozí vlastník byl považován za státně nespolehlivého. V opačném případě by na něj nemohla být národní správa uvalena. Shora uvedené pak našlo svůj odraz v tom, že majetek právní předchůdce žalobce byl konfiskován na základě dvou nezrušených vyhlášek Okresního národního výboru v České Lípě postihujících veškerý majetek osoby spadající pod režim dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Na odvolacím soudu bude, aby po provedeném dokazování uvážil, zda tato skutečnost, jež nepochybně může znamenat započetí procesu převzetí majetku státem před rozhodným obdobím (dokončeným až v rozhodném období), je natolik významná, aby bylo možné v souladu se stále validním judikatorním závěrem i v poměrech projednávané věci hovořit o postupu státu podle zákona č. 142/1947 Sb. jako o „paralelním konfiskaci navazující na konfiskaci započatou na základě dekretu č. 12/1945 Sb.“
47. Lze uzavřít, že dovolání žalobce je ve shora uvedeném rozsahu z příčiny závazného právního názoru Ústavního soudu prezentovaného v Kasačním nálezu důvodné. Na odvolacím soudu bude, aby dokazováním shora naznačeným verifikoval řešení otázek věcné příslušnosti správního orgánu k vydání rozhodnutí o konfiskaci majetku církevní právnické osoby dle ustanovení §1 odst. 1 písm. c) zákona č. 12/1945 Sb. a převzetí konfiskovaného majetku státem ještě před rozhodným obdobím, respektive dovršení tohoto převzetí v období rozhodném, jak se z Kasačního nálezu podává. V dalším řízení pak nebude moci odvolací soud při právním posouzení věci (zjištěného skutkového stavu) odhlédnout od konkluzí dobové judikatury Nejvyššího správního soudu, pokud tato judikatura tyto otázky řeší. Odvolací soud nebude moci ani pustit ze zřetele, že Ústavní soud v Kasačním nálezu výslovně deklaruje absenci odklonu, byť i částečného, od dosud ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se i k právním otázkám, jejichž řešení bylo subsumováno pod závazný právní názor, již vyjádřil (srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a na něj odkazující judikaturu Ústavního soudu, jíž aproboval i Nejvyšší soud – viz přehled judikatury výše).
48. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že žalobce je věcně legitimovaným účastníkem v řízení o určovací žalobě dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. [protože je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 písm. b) citovaného zákona, na niž byla v rozhodném období (§1 citovaného zákona) spáchána majetková křivda spočívající ve skutečnosti uvedené v ustanovení §5 citovaného zákona] nebude moci nezabývat se postavením žalovaného 1.) jako nabyvatele předmětných pozemků, a to v souladu s kritérii vytýčenými judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu. I když v uvedeném směru určité závěry vyslovil již soud prvního stupně, nepovažuje Nejvyšší soud jím přijaté konkluze prozatím za přesvědčivé, neboť jimi nebyla vyhodnocena všechna kritéria, jejichž prostřednictvím má být poměřován oprávněný zájem církevní právnické osoby na restituci jejího historického majetku na straně jedné a oprávněný zájem nabyvatele takového majetku na straně druhé, pokud jej nabyl v dobré víře, a pro zachování jeho vlastnického práva současně hovoří i další dle judikatury zohlednitelné okolnosti ( srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, nebo ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, a dále např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18).
49. Přípustnost dovolání naopak nezakládá řešení otázky korespondující argumentaci žalobce, že v době nabytí účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. byla ještě podstatná část jeho majetku dotčena právními úkony z doby nacistické okupace ve prospěch Německé říše a jí ustavených subjektů, přičemž tento majetek byl žalobci vrácen postupem podle dekretu č. 5/1945 Sb., a zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějšího předpisu (dále „zákon č. 128/1946 Sb.“), po zjištění, že v případě žalobce se jedná o osobu národně a státně spolehlivou. K této otázce, byť byla nastolena i ústavní stížností žalobce (viz bod 15. odůvodnění Kasačního nálezu), se Ústavní soud vůbec nevyjádřil, a proto nemůže být součástí vysloveného závazného právního názoru, jenž by měl být obecnými soudy v dalším řízení respektován.
50. Proto na řešení této právní otázky lze vztáhnout argumentaci judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, předestřenou ve zrušeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3087/2020-677, dle níž „k převzetí majetku československým státem konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem, docházelo i v případech, kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jehož závěry nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu – srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018).“ Uplatní se rovněž ta judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež spojuje uplatnění nároku podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb. fyzickými osobami, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace s restitučními tituly explicitně upravenými – na rozdíl od zákona č. 428/2012 Sb. – v ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, k aplikaci zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), jakož i teze vyjádřená Ústavním soudem v jeho usnesení ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97, že „prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom jeví nepřijatelným, poněvadž by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit.“
51. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel argumentací o nabytí vlastnického práva k majetku odňatému jeho právnímu předchůdci v době nesvobody postupem podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. zcela pomíjí shora označené judikatorní závěry Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, jež jsou i recentní rozhodovací praxí dovolacího soudu přijímány (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3802/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3923/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 565/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 324/2020). Ostatně, i pokud by byl proces obnovení vlastnického práva právního předchůdce žalobce k předmětným pozemkům zahájen, přičemž z dosavadního dokazování se ovšem nepodává, že by tento majetek byl dotčen převodem (přechodem) neplatným ve smyslu dekretu č. 5/1945 Sb., pak ani takový majetek nebyl z konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. vyloučen. Odkaz dovolatele na závěry citované v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, nejsou do poměrů projednávané věci přenositelné, neboť v režimu jiných restitučních předpisů (z povahy věci nemohlo jít o zákon č. 428/2012 Sb.) byl posuzován nárok oprávněných (fyzických) osob a právní posouzení věci vycházelo z diametrálně odlišných skutkových okolností.
52. Žalobce dále přípustnost dovolání obsahově vymezuje argumentem o porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jenž by měl spočívat v deficitu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž má ústavní rozměr (cituje přitom z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 4029/19). Namítá, že rozsudek odvolacího soudu je paušálně odůvodněn odkazem na právní závěry vyjádřené v (kasačním) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452, a žalobci tak nezbývá, že v nyní projednávaném dovolání reagovat na právní konkluze dovolacího soudu, jež žalobce považuje za vadné. Má přitom za to, že právu na spravedlivý proces odpovídá požadavek, aby se soud v odůvodnění rozhodnutí vypořádal i s konkurujícími právními názory předestřené účastníkem řízení.
53. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
54. I pokud by bylo možné přitakat mínění dovolatele, že námitka o porušení práva na spravedlivý proces zakládá přípustnost dovolání v intencích výrokové věty třetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. (pro nesoulad závěru obecného soudu s judikaturou Ústavního soudu), a nebylo by lze posuzovat tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu jako vadu řízení, k níž může dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání z jiných důvodů přípustné, nelze důvodnosti tvrzené námitky přisvědčit.
55. V souvislosti s uplatněnou námitkou o ústavním deficitu odůvodnění odvolacího soudu je třeba vzít v úvahu závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představovalo dostatečnou oporu k tomu, aby dovolatel měl možnost v dovolání čítajícím 32 stran proti němu uplatnit své námitky, což také učinil. Skutečnost, že dovolatel formuloval své dovolací námitky na základě jím kritizovaných závěrů kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452, jež odvolací v intencích závazného právního názoru pro další řízení zcela převzal do odůvodnění aktuálním dovoláním napadeného rozsudku, nesvědčí pro tvrzení o ústavním deficitu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Ostatně nelze rovněž pustit ze zřetele, že odvolací soud na nově uplatněné žalobcovy námitky obsažené v bodě 18. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu reagoval (viz bod 19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a jejich nedůvodnost či irelevanci vyhodnotil v komparaci s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019, jímž byl ve smyslu ustanovení §243g odst. 1, věta první, o. s. ř. procesně vázán.
56. Relevanci žalobcovy námitky, že se odvolací soud nezabýval jeho odlišným právním náhledem na věc (konkurujícím závaznému právnímu názoru dovolacího soudu), nelze přisvědčit ani s ohledem na závěry Ústavního soudu, jako i Evropského soudu pro lidská práva, jež se do poměrů projednávané věci promítají tak, že odvolací soud dostál své povinnosti dovoláním dotčený rozsudek přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit (k uvedené problematice srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, nebo ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14. a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ).
57. Protože rozsudek odvolacího soudu je ve shora vymezeném rozsahu založen v důsledku závazného právního názoru vyjádřeného v Kasačním nálezu na nesprávném právním posouzení věci, a je tím dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
58. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.), jímž byl aprobován závazný právní názor Ústavního soudu, jak byl vyjádřen v jeho nálezu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21 (článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky, §63 zákona o Ústavním soudu a §226 odst. 1 o. s. ř.).
59. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu